Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteratura

Spravují:

Bruno, Kirjat, Behemoth, majo

Reklama


Zasláno do klubu

Špatné básně


Já to viděl celé. Dal jsem to sem, protože jsem na to koukal fakt fascinovaně. Třebas Borziče jsem zaregistroval v Deníku Referendum, kdy tam byla taková nějaká chvilka videopoezie a jeho báseň Bradleymu Manningovi v jeho vlastním přednesu, čemuž jsem se kdysi cynicky smál. Magdalenu Šipku jsem doposavad vnímal jenom jako představitelku polyamorfie v ČR (protože takový je její mediální výstup), zbývající dva - Ivaskiva a Škroba jsem neznal. A můj vrozený cynismus mě při sledování toho pořadu nutil si vzpomenout na gymnaziální léta, kdy skoro každý cítil se být po čtvrté dvojce v kavárně básníkem a ještě o tom měl nutkavou potřebu mluvit; teď by se k tomu přiznal po konzumaci mnoha alkoholu a ještě pod donucením.

Prostě sledovat skupinku lidí jako z jiného světa plácající banality ve věku, kdy už by měli plácat něco jiného, mně přišel trapný, leč nikoliv vtipně (třeba scénka Co je to slovo?).

Přičemž musím přiznat, že třeba Ivaskivova poezie mi přišla zajímavá a něco sdělující, zbytek jsem vnímal jako exhibici lidí, kteří zrovna říkají něco, co se dá buď vymyslet v opilosti a ráno doufají, že se na to zapomene nebo je to fakt vysezené a o to mi přišlo to horší. A hlavně autorský přednes mi neukazoval básníky, lidi hnané vnitřními běsy, vírou, zážitky, leč spíš pozéry (Borzič mi v tom dokumentu připomíná nějakou postavu Lábuse z rodiny Tlučhořových, Škrob puberťáka, který se ocitnul na nádraží a Šipka je sice sympatická tím, že je jako z jiné planety, ale tím zároveň byl plamen cynismu zesílen, protože tohle brát vážně neumím).

Asi zas začnu zvedat předměty za účelem nepřirozeného rozvoje muskulatury, posledních dvacet let jsem to nedělal a zvedal jenom to, co bylo potřeba zvednout.