Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravují:

Dadel, Finwe, Hercoš, caracho

Reklama


Zasláno do klubu

Sivý čtverák


Gustav_Husak  
vlastní tvorba
Ale Adhil mě inspiroval...

Ondyno se dědoušek rozhodl udělat Ladíkovi radost a vzal jej na výlet do matičky stověžaté. A i na rozhlednu petřínskou a do bludiště zrcadlového dědoušek s Ladíkem zašel.
A jak jistě, milé děti, víte, vprostřed bludiště zrcadlového dioráma Švédů matičku Prahu za vojny třicetileté dobývajících jest. Ladík na to s očima navrch hlavy hleděl a nakonec jej i mince před obrazem poházené zaujaly.
"Dědoušku, takových peněz tady a nikdo je nezametá, nasbíráme si!"
"Ani se neopovaž, to by tě Pán ztrestal! To sem házejí návštěvníci, neboť kdo sem minci hodí, kouzlo obrazu mu zaručí, že se sem dozajista vrátí."
"Opravdu, dědoušku?"
"Pravda pravdoucí to je, Ladíku, myslíš snad, že by sem lidé házeli peníze jen proto, že jich příliš mnoho mají? A i kdyby to tak bylo, že by personál mající zde poklízení na starost peníze nezametl a nevzal si je? Právě kvůli kouzlu tam peníze poklízeč nechává, jinak by jej, jak jsem ti řekl, Pán potrestal."
"A dědoušku, mohu si také hoditi?"
"Jistě že můžeš, máš-li nějakých penízků u sebe. Já ti penízek dáti nemohu, to musí být penízek, který ty sám máš, jinak by kouzlo nefungovalo."
Ladík honem prohledal kapsy a když už si zoufat začínal, přeci jen pětník našel. I hodil jej co nejdále a hned se ptal dědouška: "A dědoušku, kdy se sem vrátím? Bylo to tu velmi zábavné a rád bych si ještě mnohokrát pobloudil..."
"Toho já bohužel nevím, toho zajišťuje kouzlo. Možná se vrátíš za týden, možná za rok, možná za let deset či padesát se svými vnoučátky. Tak nad tím nemudruj a pojď, ještě další zábava tě čeká, zrcadla pokřivená všelijak, notně se nasměješ."
A poté, co se Ladík u zrcadel křivých skutečně nasmál, až jej bříško bolelo, řekl mu dědoušek: "Tak, už budeme muset jíti, nestihneme-li dráhu do Makotřas, budeš museti jít celou, celičkou cestu pěšky, já tě nésti nemohu, již jsi příliš těžký a já příliš starý."
Ladík přisvědčil, a ač se mu z bludiště nechtělo, vydal se poslušně za dědouškem, který na něho odkudsi zpoza rohu volal, aby si pospíšil. Ale co to?
"Dědoušku, vždyť jsme znovu u obrazu?"
"Inu, Ladíku, hodil sis penízek, aby ses sem vrátil? Nu, přání se ti vskutku rychle splnilo."
"Ach tak..."

"A teď již pojď. Mohl by sis sice ještě chvíli poblouditi, ale jak jistě víš, do Makotřas je to dlouhá míle a chceš přeci dráhu stihnouti, či snad ne?"
Ladík opět přisvědčil a chtě nechtě vydal se s dědouškem od rozhledny petřínské.
Ale co to?
"Dědoušku, kampak to jdeme? Tudy se přeci nejde na dráhu?"
"Jistě, že se tudy na dráhu nejde. Proč bychom také na dráhu jíti měli? Což jsi zapomněl, že do našich milých Makotřas dráha nevede a ráno jsme do matičky stověžaté z Kladna jeli? A protože jsi sám odsouhlasil, že nestihneme-li dráhu do Makotřas, půjdeš celou cestu pěšky a nebudeš o nesení škemrati, pamatuj na slova svá. Nemožno přeci stihnouti něčeho, co neexistuje. Já si mezitím spočtu, kolik piva dobrého si za peníze za dráhu do Kladna ušetřené v šenku koupím."
"Ach tak...", zakulhal mírně Ladík, neboť se mu právě puchýř na noze vytvořil. Nebo to jen představa Ladíkovi se do hlavičky při dlouhé cesty představě vkradnuvší byla? Ať již byla nebo nebyla, jistě byste, milé děti, nechtěly Ladíkovy nohy po příchodu domů míti...