Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravují:

Dadel, Finwe, Hercoš, caracho

Reklama


Zasláno do klubu

Sivý čtverák


vlastní tvorba – žňový speciál
Od chvíle, kdy Ladík odešel na studia do Prahy, nebylo dědečkovi právě volno. Ani ne tak ze samoty, jako spíše z nutkavého dojmu, že Ladík školu zanedbává.
Inu, nejoblíbenějšího vnuka měl děd vskutku přečteného ještě lépe než tento svého Káju Maříka: Ladík užíval si dosyta všech slastí studentského života i lákadel matky měst. Jedinou premiéru Kříženeckého snímků nevynechal, u pana Ponrepa v biografu vysedával téměř denně.
A tak, když Ladík v půli léta do rodných Makotřas na vakace přijel, již na zápraží jej vítala šibalská staříkova očka.
„Zdalipak víš, Ladíku,“ ušklíbl se starý šprýmař namísto pozdravu, „že na žně k nám z Prahy zavítal celý filmový štáb, aby zde natočil zbrusu nový krátký snímek?“
„Co říkáte, dědečku?“ vyhrkl Ladík. „Že i náš bohem zapomenutý kraj bude thematem nového biografu?“
„A nejen to, můj milý vnuku. Dokonce jsem ti po dobu natáčení práci v koprodukci domluvil,“ pousmál se dědeček.
„Ach, to že jste pro mě udělal, dědoušku?“ roztřásl se mladý študák a vrnuv se sivému kmetu k bačkorám, začal mu líbat vrásčité ruce. Veškeré taškařice, jimiž děd svého milého vnuka tak často škádlil, byly rázem zapomenuty.
Vyšli brzy ráno; Ladík beztak celou noc samou nedočkavostí nespal. Když se blížili ke statku sedláka Kaliny, kde filmoví mistři svůj opus tvořili, srdce mu skákalo až v krku. A když zdálky kinematografické zařízení zahlédl, zachvěl se stejně, jako když se minulý měsíc vedle něj v biografu usadila ona drobná studentka medicíny, po níž celý semestr pokukoval.
„Vítejte nám, pane Rožku!“ kynul již zdálky statkář Kalina, rozverný jako vždy. „Tak kdepak máte toho pracanta?"
„Tu ho máme,“ poplácal kmet svého vnuka po zádech. „Na studiích nám trochu pohubnul, ale s lopatou a kropáčem stále se ohánět dovede,“ naparoval se kmet a rošťácky bafal ze své lulky.
„Jaký kropáč, dědečku? A jaká lopata?“ cukl sebou Ladík, ale to už v každé ruce třímal jeden z nástrojů.
„Jen pojď, hochu! Takových jinochů, kteří se špinavé práce se šoufkem nebojí a s vybíráním senkruvny pomohou, není nikdy dost!“ bodře se rozesmál statkář a uštědřil Ladíkovi herdu do zad tak přátelskou, až se pražskému študákovi kolena podlomila. „Ale vestičku si svlékni, zbytečně by ses zpotil! A ten kapesník si uvaž raději přes nos, již drahně let jsme ji neotevřeli,“ dodal pan Kalina starostlivě.
„Dědečku, jaká senkruvna? Jaké šoufky?“ pojal vyděšený vnuk strach o své nové proužkové kalhoty z pravé anglické vlny, jež si speciálně pro tuto příležitost oblékl.
„Že ty jsi, Ladíku, místo studií klasických jazyků po večerech v biografu vysedával,“ uchechtl se dědeček a v očích se mu sivě zablesklo. „Kdyby tak nebylo, jistě bys věděl, že výraz koprodukce z řeckého koprós a latinského dúcere skládá se,“ rozchechtal se stařík, až Ladíkovi zbrusu nové kosticové brýle poprskal.
„Ach tak,“ suše polkl napálený vnuk, než jeho povzdechy přehlušilo čvachtání lakýrek v kaluži splašků.