Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Věda a technika, mládeži

Spravuje:

kostej

Reklama


Zasláno do klubu

Determinismus


Odmyslím-li si Tvé (podle mne poněkud zbytečné) vyčítání, že Ti něco vyčítám, beru na vědomí, že obecný determinismus vidíš podobně jako já: V jediné možnosti (historie, chování, průběhu stavů etc.). Pak ale jsem nucen konstatovat (i za cenu, že Tě to nazlobí), že Tvé tvrzení „determinismus konečného systému je ekvivalentní s jeho algoritmičností“ nejen nezastávám, ale navíc se domnívám, že je dokáži vyvrátit:
(a) Není vyloučeno, že vesmír, v němž žijeme, je konečný. (Vše co je od nás dále než 13,7 mld. sv. let, se od nás vzdaluje nadsvětelnou rychlostí, a proto se nás to „v podstatě“ netýká. Různé modely předpokládají, že co je asi za trojnásobkem takové vzdálenosti, může být již zcela (kauzálně) neprovázané s naší oblastí.
(b) Je (v podstatě) jisté, že vesmír, v němž žijeme, není algoritmický – tedy z jeho stavu např. před minutou nelze žádným algoritmem odvodit jeho stav nyní. Nebo ještě jinak: Neplatí v něm (absolutní) predikovatelnost. Indicii k tomu zavdalo již odhalení principu neurčitosti ve dvacátých letech dvacátého století (Nobelova cena za to udělena Heisenbergovi r. 1932). Za téměř prokázanou bylo možno nepredikovatelnost považovat po experimentech vyvracející Bellovy nerovnosti (a tím i předpoklad o skrytých parametrech), jež byly opakovaně prováděny od roku 1972. Prakticky jistá je nepredikovatelnost.( „nealgoritmičnbost“) našeho světa od experimentu z roku 2015.
(c) Je zcela jisté, že náš vesmír může být deterministický. Nikdy totiž nemůžeme dokázat, že cosi, co se nestalo, se stát mohlo.
Z bodů (a) až (c) plyne, že náš vesmír může splňovat konečnost a determinovanost, přičemž (téměř jistě) nesplňuje algoritmičnost. Alibistické „téměř“ tam dávám proto, že lze vymyslet úplně divné chování částic, kdy se mezi sebou dorozumívají nadsvětelnou rychlostí a „jednají záměrně“ tak, aby ošidili experimentátory.

3) „Smysluplná představa je tedy buď diskrétní časoprostor (či časo-informace), nebo spojitý časoprostor.“

…Nehodlám nijak napadat Tvou představu o smysluplnosti. Jsem ale nucen konstatovat, že náš prostoročas se Tvým požadavkům na smysluplnost zcela jistě vymyká. Na úrovni fundamentálních částic není spojitý – veličiny se zde nemění „hladce“ podle vzorců běžně užívaných pro makrosvět. Avšak většina veličin (včetně vzdáleností a časových intervalů) nevykazuje ani nespojitost v tom smyslu, že by se v čase nebo v prostoru skákalo po nějakých okamžicích a místech, jež by dělily či spojovaly jakési elementární intervaly. Poněkud vágní, ale výstižný pojem je (pro měřítka na úrovni fund. Částic) „prostoročasová pěna“.

4) „Co ti na tom připadá rozšiřujícího? To je prostě nekauzální determinismus.“

…Dobrá, tak jsem se nejspíš zmýlil, když jsem této představě determinismu přiřadil adjektivum „rozšiřující“. Jen mi připadalo, že ji málo akcentuješ. Přitom – pokud přijmeme tezi, že minulost nelze změnit, je velmi pravděpodobné, že právě tato představa nejlépe odpovídá dosavadnímu „průběhu stavů“ našeho vesmíru. Kauzalita v něm (v absolutním smyslu) neplatí, přitom minulost je „dána“. Zajímavé je, že i když byla (úplná) kauzalita na úrovni mikrosvěta popřena (odkazy výše), v mnoha oblastech našeho života se na ni dá docela dobře spoléhat.

„Stav světa má informační mohutnost kontinua (alef 1)“

…To není vůbec jisté. Kontinua je mohutnost množiny bodů v eukleidovském prostoru (nebo na úsečce, přímce, rovině, v kouli etc.). Eukleidovská „nekonečná spojitost a dělitelnost“ ale není v souladu s tím, co o mikrosvětě víme. „Časoprostorová pěna“ je tak málo prozkoumaná, že o mohutnosti množiny stavů lze těžko dělat nějaké předpoklady. Osobně si nedokáži představit mohutnost větší než kontinua (kam by se to nacpalo, že), ale umím si třeba představit mohutnost menší, třeba i konečnou (dostatečně velkou).

„Nějak mi nejde dohromady tvůj teismus s tvojí nechutí ke kauzalitě“

…Jistě je to individuální, ale já svou nechuť ke kauzalitě právě se svým teismem dosti spojuji. Nemyslím si, že Bůh má tak malou fantazii, že by chtěl tvořit zcela kauzální stvoření. To by Ho muselo dost nudit. Takže popření kauzality fyzikálními experimenty mi zcela subjektivně přineslo i určité uspokojení v mém teismu.