Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Věda a technika, mládeži

Spravuje:

kostej

Reklama


Zasláno do klubu

Determinismus


Niwin [8. dubna 2016 11:47:05]: (Definice systémového determinismu: Následující stav systému lze vypočítat algoritmem o konečné délce) „Snad souhlasíte, že to je tvrzení kompatibilní s kauzálním determinismem (KD), pokud za daný systém chápeme vesmír.“

Nesouhlasím. Tvá definice, kterou výše přepisuji v závorce, nedefinuje determinismus, ale predikovatelnost. Determinismus bych obecně definoval jako ekvivalenci mezi možností a nutností. Kauzální determinismus potom tak, že následující stav systému je jednoznačně určen jeho stavem v určitém (či libovolném) okamžiku předchozím. Přitom tato „určenost“ nemusí být nutně taková, aby ji bylo možno vyjádřit nějakým výpočtem. Nebo dokonce výpočtem pomocí konečného algoritmu. To by vedlo k velmi nestandardní terminologii. I vágní pojetí determinismu totiž podle mne počítá s něčím jako „není jiného zbytí“, přičemž toto „není“ je nezávislé na schopnostech případného subjektu, jenž determinismus eviduje či o něm uvažuje. Proti tomu „možnost výpočtu“ a „konečný algoritmus“ jsou věci, jež bezpochyby na subjektu a jeho schopnostech závisejí. Příklady: 1) Lze vyjádřit číslo pí konečným algoritmem? Pokud mám k dispozici pouze racionální čísla s operacemi sčítání, odčítání, násobení, dělení, umocňování a odmocňování, tak nikoli. Pokud mám k dispozici třeba goniometrické a cyklometrické funkce, tak ano. 2) Je algoritmizovatelný obecný problém chování tří těles (jež se gravitačně ovlivňují)? Pokud mám k dispozici pouze analytické funkce, tak nikoli. Pokud připustím i závislosti, jež běžný matematický aparát nepopisuje (např. různě „špatně konvergující“ nekonečné řady), tak ano.

„když mluvíme o determinismu konečných systémů, tak máme na mysli, že algoritmus jejich chování už máme a že je nejkratší možný“

…Nesouhlasím. V množině v intervalu (0;1) (podmnožině reálných čísel míry 1) má podmnožina těch čísel, jejichž dekadický rozvoj je „nějak pravidelný“ (lze jej vyjádřit algoritmem), míru nula. Tedy „skoro všechna“ čísla mezi nulou a jedničkou mají dekadický (a také třeba dvojkový) rozvoj natolik nepravidelný, že jej nelze popsat algoritmem. Označme jedno z takových čísel symbolem „d“. Pokud by se stav konečného systému (o deseti resp dvou přípustných stavech) vyvíjel deterministicky podle dekadického resp. binárního rozvoje čísla „d“, šlo by o systém deterministický, avšak těžko bychom mohli prohlásit, že pro jeho chování „máme“ algoritmus. (Ledaže by nám ono číslo „d“ někdo prozradil, a to na všech „nekonečně mnoho“ dekadických resp. binárních číslic jeho rozvoje.)

„deterministou může být smysluplně jen ten, kdo věří v (informační) nekonečnost vesmíru“

… Nesouhlasím. Determinista si může myslet, že vesmír je konečný a podle nějakého „konečného algoritmu“ prochází stále dokola stejnou konečnou posloupností stavů. Pak by byla informační mohutnost takového procesu konečná a proces sám by byl deterministický.

„pokud by někdo chtěl prokázat reálnou možnost vytvořit deterministickou teorii všeho, nestačí mu k tomu jen prokázat determinismus, potřebuje prokázat prakticky dostupný determinismus“

…Jistě, to je zcela triviální. Podobně pokud by někdo chtěl vytvořit indeterministickou teorii všeho, nestačil by mu důkaz či předpoklad platnosti indeterminismu, ale musel by výpovědi o náhodnosti zabalit tak, aby vzbudil u lidí neschopných samostatného úsudku pocit, že tvrdí „vše podstatné“. Jak deterministických tak indeterministických teorií všeho tady již bylo mnoho. Od teorií sloužících nějaké moci a ideologii (kalvinistická teorie o světě bohem predestinovaném, marxistická teorie o společnosti sloužící třídnímu boji…) po naivní představy o jednoduchosti, plochosti a v důsledku pak zbytečnosti univerza (materialistická teorie o jednoznačných fyzikálních zákonech, idealistická Leibnizova teorie o povinnosti boha stvořit jednoznačně nejlepší ze všech možných světů…). Naštěstí leccos poukazuje k tomu, že takhle tupě svět stvořen nebyl.