Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravují:

Dadel, Finwe, Hercoš, caracho

Reklama


Zasláno do klubu

Sivý čtverák


Jindřich Šimon Baar - Jan Cimbura (1908)
Kluk potměšilá – Jiříček – uřízl si hruškovou sazeničku a chtěl si z ní udělat píšťalku. "I ty hloupý, lze přece pískat i bez píšťaly a na suchá dřívka,“ směje se stařeček.
„A jak? Naučte mě tomu,“ hned prosí Jiřík.
„Mně taky, mně taky,“ o závod volají ostatní.
„Nejdřív mě,“ furiantsky poroučí si Jirka.
„Ano, nejdřív tebe,“ přisvědčil Cimbura. Sebral se země suchou větvičku, seřízl ji, dvě stejně velká, na prst dlouhá dřívka z ní udělal.
„Tak se ke mně otoč zády a ruce vzadu sepni.“
Jako na obrtlíku otočil se chlapec a už cítil, jak mu dědoušek sepjatými prstíky zrovna za prostředními klouby převléká obě dřívka. Dálo se to tajemně, za pozorného ticha – děti stojí kolem s pootevřenými ústy,
aby jim nic neušlo.
„Tak pozor, Jiříčku,“ napomenul ještě Cimbura, bera obě dřívka mezi palec a ukazovák a mírně zmačkl. Jako bodnuto vypísklo klouče, trhlo sebou jako hříbě, ale
Cimbura nepovoluje. Zajatec poznává, že je bolest menší, když sebou netrhá, stojí proto tiše jako beránek, jen bolestí s nožky na nožku přeskakuje.
„Píská, už píská,“ smějou se hoši, ale poznávají trest, poznává i Jiříček a prosí se slzami v očích:
„Dědečku zlatý, povolte, já už to víckrát neudělám.“
„Opakuj, které dřevo se na píšťaly bere?“
„Vrby, jívy, jeřabiny.“
„Stonek nebo mláz?“
„Jednoleté mlází.“
Kleště povolily, kluk si foukal na prstíky chvíli, až bolest otrnula, poskočil; ale do smrti jistě už stromek nezkazí.

Leč nejen zřejmé viny trestat, i zlé pudy v nich tlumit musí
Cimbura. Rádo se chlubí dítě, pyšní a nadýmá a nejvíce ze všech
malý Matějíček Benešů.
„Já jsem silák, všichni hleďte, jaký jsem silák,“ křičel, nesa na stavbu dětského mostu třepnatý kámen.
„Ty a silák? Vždyť ani lžíci v ruce neudržíš,“ posmívá se mu
dědoušek.
„Jakpak bych plechovou lžíci neudržel, padesát, celé sto jich
unesu,“ kasá se hoch a jako magnát staví se před dědouška do hrdé posice.
„Nu, tak to zítra zkusíme.“
Chlapci přišli druhého dne do jednoho.
„Uvidíš, dědoušek ti podají plnou, vrchovatou lžíci vody a ty ji musíš nést a neukápnout; běda ti, ukápneš-li,“ připravují cestou kamarádi Matějíčka.
„Uvidíte, že ponesu, ruka se mi nezatřese – neukápnu,“ pyšní se chlapec. Ale co to? Dědoušek je k sobě nevolá. Viděli ho u okna, viděl je i on, usmál se na ně, ale hned zmizel a ven nevychází.
„Aha, bojí se, že prohraje,“ chlubí se Matějíček a jde se tedy kurážně přihlásit sám.
„Dědečku, neschovávejte se, je to marné, viděli jsme vás u okna, já, Matějíček, jsem tu a jdu vám ukázat, že unesu plechovou lžíci, sem s ní.“
„Pomalu, chlapče, a nechlub se. Nekřič hop, dokud nepřeskočíš,“ ozval se Cimburův hlas.
„Sem se lžící,“ hartusí vyzývavě Matějíček.
„Když tedy chceš,“ odpovídá dědeček a bere z horké trouby rozpálenou lžíci a zkouší ji na obličeji, kde má kůži citlivější než na dlani, nepálí-li do živého, ale ne, lžíce není žhavá, jest jen horká a proto podává ji oknem chlapci:
„Tu máš, udržíš-li ji.“
Matějíček lapí po ní srdnatě, ale vtom už vypadla mu z ruky a zazvonila o kámen na zemi.
„Matějíčku, prohrál jsi,“ usmívá se dědeček.
„Dědečku, vyzráli jste na mne,“ přiznává mu Matějíček a stojí zkrocen, jako opařen, zahanben.