Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravuje:

arnost

Reklama


Zasláno do klubu

agitprop


Dnes jsem dočetl Vlajky na věžích od A. S. Makarenka (Praha, Svoboda, 1952). Jde o obrázek z pracovní kolonie pro bezprizorní mládež, kde se ve třicátých letech mocí jednolitého kolektivu pod vedením radikálně moudrého Zacharova ("Mnohdy, trestajíce člověka, vyjadřujeme tím úctu k jeho lidství.") přetvářejí výrostci a výrostky v socialistické lidi. Čtenář do kolonie přibyde spolu s původně individualistickým a vzpurným Igorem, milým a pracovitým Váňou, krásnou a původně lehkou Vandou ("Já nejsem holka, já jsem kovodělník.") a ryšavým živlem Ryžikovem. Kniha končí v patetickém finále, kdy kolonisté dokončí celoroční plán v srpnu, údernou prací symbolicky zlikvidují staré stroje a dílny, na které si po celou knihu stěžovali, dokončí stavbu nového závodu na vrtačky a osvobodí tak socialistickou vlast z okovů dovozu. Autor dosahuje hlubokého rozkladného účinku na mysl čtenářovu zvláštním psychedelickým stylem psaní a originální prezentací dystopie coby utopie. Za zmínku možná stojí i častá newspeaková adjektiva nevelký, nehlasitý, nevysoký apod. Nabízím pár ukázek:

Mladší chlapci jsou přeřazeni k soustruhům:
A teď najednou je Filka soustružníkem, Kirjuška je soustružníkem, Peťka Kravčuk je soustružníkem, ba i Váňa Galčenko, jenž do nedávna znal jen technologii černého krému na obuv je, je rovněž soustružníkem! Kovosoustružník! Každičké slovo a zvuk, jež s tímto povoláním souvisí, rozechvívá tělo jako mámivá hudba; váš hlas nabývá mužnějšího zabarvení, chůze se stává klidnější a v hlavě se vám rodí a zároveň se hned řeší nejvážnější otázky života. I vaše oči vidí jaksi nově, i mozek pracuje docela jinak.

Kuriózní praxe přežitých starých hodnot:
Veškerá tajemství kolonie se před ní zponenáhla odhalila. Jeden z jejích prvních objevů byl, proč mají dívky tolik polštářů. Ukázalo se, že příčina toho tajemství je velmi jednoduchá, ba až komická. Z nejasných důvodů však ji znaly toliko dívky; chlapci byli vždy ochotni upadnout nad tím podivným zjevem do rozpaků a dokonce podezřívat hospodářskou správu z nespravedlivosti. Celé tajemství záleželo v tom, že se vždy po šesti dnech vyměňovalo ložní prádlo a že chlapci, stahujíce povlaky, nikdy nevěnovali pozornost několika pírkům, jež uvázla na povlacích. Tato pírka poletovala po pokoji, padala na podlahu a ten, kdo měl právě službu, vymetal je na chodbu. Dozorčí na chodbách pak byli povinni odklidit je. Nikdy však to nemusili dělat. Časné ráno, již před prvním signálem, dívky vždy ta pírka sesbíraly. A právě v tom byla příčina, že podušky stále tloustly a že přišla i chvíle, kdy vznikl nový polštář. Podušky chlapců naopak pořád hubly a posléze nastal okamžik, kdy hospodářská správa mrzutě tento zjev konstatovala a došla k závěru, že bude nutno znovu nakoupit peří a polštáře naplnit. A jelikož chlapců bylo mnohem více než dívek, měl tento vývoj dost bouřlivý ráz. I Vanda si brzy našetřila menší zásobu pírek; uschovávala si je do kapesníku v nočním stolku.

Rozhovor o vedoucím inženýru nového závodu:
"Ale je to zlostný dědek!" řekl Torskij.
Zacharov, aniž ustal v práci, mu odpověděl:
"Ne, Víťo, to není zlost, to je vášeň."
"A k čemupak?"
"Vášeň... k ideji!"

Závěr:
Život pokračuje a zápas trvá. Trvá však i radost, kterou si kolonisté v životě již vybojovali, a pokračuje i láska. Igor Čerňavin, jehož veliká ústa vyjadřují nyní nejen ironii, ale i sílu, kráčí vpřed a v jeho ruce je ruka Oksanina. A Vanda Stadnická, matka i žena, údernice na závodě, jde také vpřed, a kdykoli vzpomene na své někdejší nezdary, usmívá se. I Váňa Galčenko a celá čtvrtá brigáda - ta slavná nepřemožitelná čtvrtá brigáda - postupují za stříbrně znějícího pochodu kupředu a vedle nich se valí i ostatní brigády, veliké brigády pracujících SSSR - historické brigády třicátých let.