Nemám rád neohlášené návštěvy. A to i v případě, že je tou návštěvou pohledná žena. A tahle pohledná rozhodně byla, i když to nebyl žádný osmnáctiletý zajda. Štíhlá, elegantní, udržovaná... Blond vlasy pečlivě vyčesané a svázané do uzlu na temeni, poněkud široká ústa, na trochu přizvednutém nosíku brýle velmi prestižní značky. Značkové bylo nepochybně všechno, co měla na sobě – světlá halenka, šedé sáčko, dlouhá černá sukně, z níž jejíhož vysokého rozparku vyhlíželo celkem pohledné koleno v tmavé punčoše. Kožená bota, sahající těsně pod to koleno, stála dle mého názoru tolik, jako dohromady veškerá obuv, kterou jsem kdy měl na nohách.
Když jsem vstoupil, rozzářila se jí tvář spokojeným úsměvem.
„Tak jsem se vás dočkala!“
„Jak jste se dostala dovnitř?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Podplatila jsem domovníka.“
„Nový level podomního prodeje? Dříve pojišťováci a prodavači biblí docela obyčejně zvonili.“
„Bála jsem se, že byste mě nepustil dál a nevyslechl mě. A ano, mám pro vás obchodní nabídku.“
„Díky, nemám zájem. Nashledanou, madam.“
Vstala, ale neměla se k odchodu.
„Prosím, dejte mi pět minut.“
„Mám zavolat policii?“ zeptal jsem se už podrážděně.
„Já vím, kdo jste,“ vypálila najednou. „Vy jste Boogle.“
Nevím, jak jsem se tvářil, ale moc chytře to asi nebylo. Pochopila mé mlčení tak, že jsem ochotný ji vyposlechnout, a znovu se posadila.
„Pátrám po vás už víc než rok.“
„Madam, nejspíš jste se strašně spletla. Určitě nejsem ten, koho hledáte.“
Usmála se.
„Jistě. Nejtajemnější postava současného výtvarného umění. Nikdo nezná jeho tvář, nikdo nezná jeho skutečné jméno. Nestálo mě to právě málo, najít vás.“
„To je absurdní, madam, já...“
„Nebojte se, nikomu nic neprozradím. Byla bych sama proti sobě. Ale prosím, přestaňte už popírat, že jste ten slavný výtvarník, a já vám vysvětlím, oč vás chci požádat.“
„Viděla jste tu snad někde nějaké obrazy?“
„Ale no tak... Já vím, kde máte ateliér. Ale tam už bylo úplně nemožné se dostat. Takže jsem vás od něj nechala sledovat a našla jsem tenhle váš úkryt.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Madam, já jsem malíř...“
„No konečně,“ skočila mi do řeči. „Můžeme tedy přejít k mé nabídce? – Jak jste určitě pochopil, jsem sběratelka umění. Mám ve své sbírce několik vašich obrazů; patří k mým nejcennějším kouskům. Ale já bych chtěla něco speciálního: svůj portrét od vás.“
„Ale já portréty...“
„Já vím, já vím... Konceptuální umění, nový art, reality painting... Na penězích nesejde; a můžete mě třeba zakomponovat do nějaké té své dryáčnické pouliční scény, stačí, když tam bude poznat můj obličej.“
Ukázala na složku, ležící vedle počítače.
„Nedovolila jsem si to bez vašeho souhlasu, ale mohu se podívat, na čem teď pracujete? Předpokládám, že to jsou materiály k vaší práci...“
Honem jsem ten štůsek vytištěných obrázků popadl a chtěl ho uklidit, ale sáhla po něm zároveň se mnou a vyrazila mi ho tak z ruky. Po zemi se rozsypaly zmrskané zadky a uslzené obličeje.
„Opravdu byste měla jít,“ štěkl jsem a horečně sbíral obrázky ze země. K mému úžasu mi začala pomáhat.
„Tohle je teď vaše téma? Násilí na ženách? Opravdu dokážete sahat na ty nejaktuálnější struny doby. Je pravda, že když jste vytvářel svůj cyklus o rasovém násilí, vloudil jste se do řad Ku-klux-klanu a byl svědkem skutečného lynčování?“
„Madam...“
„Linda. Stačí Linda, ale nic víc. Já se také neptám po vašem skutečném jméně,“ pominula fakt, že si ho mohla přečíst na zvonku. Se zájmem se zahleděla do výběru toho nejzajímavějšího ze všemožných spankingových serverů.
„Dám vám návrh, který určitě neodmítnete,“ řekla pak. „Budu vám stát modelem.“
„Říkal jsem vám...“
„Já vím. A já už vám taky řekla, že to nemusí být tradiční portrét. Proč byste si na tohle měl najímat jako modelky nějaké laciné coury,“ rozhodila znovu po podlaze obrázky, které předtím posbírala, „když můžete mít luxus zdarma. Tedy za to, že na jednom obrazu z cyklu bude poznat můj obličej. Ten pak od vás koupím za cenu, jakou si řeknete.“
„Ale...“
„Já vím, nechcete kupovat zajíce v pytli.“
Odložila si sako a sukni. Už předtím jsem si všiml, že má maličko širší boky, sukně jí je obepínala těsně. Teď, když tu stála v černých krajkových kalhotkách, nepochybně velice luxusních, se mi to jen potvrdilo. To jí v mých očích nic neubíralo na přitažlivosti – naopak, na takový zadeček se toho více vejde..
Stoupla si ke stolu, ohnula se přes něj, stáhla si kalhotky a rychle si zespodu jednou rukou zakryla klín.
„Tak co, dohodneme se?“
Takhle nahý, bílý a orámovaný černí podvazkového pásu, podvazků a lemů punčoch, vypadal její zadek ještě lákavěji. A tak jsem velice rychle dospěl k rozhodnutí.
„Dobře, Lindo. Přijímám. Ale jsem na své modely náročný.“
„S tím počítám. Chci si svou odměnu zasloužit.“
„Dobře. Pro začátek potřebuji vidět, jak bude váš... vaše... vaše tělo působit, když utrží pár ran, jako ta děvčata na fotografiích. Souhlasíte?“
Trochu se zachvěla, ale pak odhodlaně řekla:
„Samozřejmě. Velké umění si žádá oběti.“
Na dně skříně jsem měl pár pomůcek, které momentálně, k mému žalu, příliš dlouho ležely ladem. Přinesl jsem si je; skryl jsem je ale za zády, aby na ně zatím neviděla. Ukázal jsem jí jen první z nich, kožené důtky. Znovu se trochu zachvěla a pak se mírně zastřeným hlasem zeptala:
„Kolik myslíte...“
„Nebojte se, Lindo, nemám v úmyslu vás nějak týrat. Řekl bych, že patnáct bude stačit, možná i jen deset. Mohla byste, prosím, natáhnout nohy trochu víc dozadu?“
Poslechla mě; ruku stále ponechala mezi pevně stisknutými stehny. Nadechl jsem se a švihl, napoprvé nijak silně. Cukla sebou vpřed a mírně vyjekla, nijak hlasitě a spíš z překvapení než z bolesti. Do druhé rány jsem přidal trochu síly. Další krátké vyjeknutí, opět spíš polekané než bolestné. Na zadečku se jí objevily první začervenalé stopy.
Postupně jsem přidával na intenzitě a ona též. Hlídal jsem se ale, abych se do ní nepustil plnou silou, a raději jsem skončil po desáté ráně. Nechtěl jsem ji hned zkraje vyděsit; plán, který mi zrál v hlavě, počítal s její další spoluprací. I tak jí prdelka viditelně zčervenala. Chvíli jsem jí zkoumavě obhlížel, až se její majitelka konečně chytila.
„Tak co? Berete mě?“
„Víte, Lindo, strašně nerad bych vás příliš obtěžoval,“ řekl jsem zdrženlivě, „ale mohla byste mi přehrát ještě něco?“
„Ale jistě,“ vyhrkla, „opravdu o ten obraz stojím.“
„Víte, ještě bych chtěl vyhodnotit polohu vleže, v jaké bývaly týrány ty ubohé dívky v temné minulosti. Však víte – sešeřelá mučírna, dřevěná lavice, bezcitný kat...“
„Ale jistě,“ zopakovala. „Jen bych zdůraznila, že takhle potupně byly bičovány černé otrokyně ještě v polovině devatenáctého století! Otřesné!“
Túúúdle, řekl jsem si v duchu. Na to, aby to myslela vážně, byla příliš pragmatická. Napadaly mě jen dva důvody, proč tohle vypustila z úst: buď ji ta představa nějak vzrušovala, nebo předpokládala, že tímhle tématem žiju, a chtěla si mě naklonit. Nahlas jsem samozřejmě řekl:
„Pochopitelně. Tuhle krutost bych chtěl vystihnout. – Jen bych rád, čistě formálně...“
Rychle jsem nadatloval pár vět na počítači a vytiskl je.
„Je to obchodní záležitost, tak ať to máme potvrzené. Můžete mi tady potvrdit, že vše, co tu spolu děláme, je založeno na oboustranné dobrovolnosti, že?“
Ani papír pořádně nečetla a podepsala ho ve stoje. Těžko říct, jestli to bylo spěchem, nebo tím, že se trochu bála posadit se; možná obojím. Pak se začala rozhlížet; nejspíš hledala tu dřevěnou lavici. Nasměroval jsem ji k pohovce.
„Mohu vás ještě požádat, abyste si odložila halenku? A možná i ten podvazkový pás. Ať mám před očima celou linii vašich boků a pasu.“
Ani jsem nečekal, že vyhoví tak samozřejmě, i když už měla ouška poněkud rudá studem. Pro jistotu si odložila i brýle a ulehla břichem dolů na pohovku. V pase byla opravdu hezky štíhlá; nebylo toho mnoho, co by prozrazovalo její věk. Podal jsem jí polštář, aby si jím podložila boky a vyšpulila tak trochu zadeček, a stáhl jí kalhotky ještě kousek níž, až ke kolenům, a trochu jí shrnul i punčochy. Zkřížila rychle nohy v kotnících. Usmál jsem se tomu pro sebe a sáhl po druhém nástroji.
Pro tohle kolo jsem si zvolil jezdecký bičík. Původně jsem zvažoval dřevěné pádlo, ale tohle se víc hodilo k té její litanii o bičování otrokyň. Jen jsem zalitoval, že nemám k dispozici skutečný bič.
„Zase deset?“ zeptala se trochu bázlivě.
„Víc určitě ne. Jde přece jen o to, vytvořit si živou představu, kterou pak mohu přenést do svého díla.“
Přikývla, a tak jsem se s chutí pustil do díla. Tentokrát se projevovala o poznání hlasitěji. Když měla na zadečku deset úhledných červených proužků, zakončených trojúhelníčkem, na každé půlce po pěti, donutil jsem se přestat. Sice bych s velkou chutí pokračoval dál, ale vsadil jsem na to, že se za svou zdrženlivost dočkám odměny.
Poslušně počkala, než si výsledek své práce zdokumentuji fotograficky, a pak si ještě vleže natáhla kalhotky. Když vstala, punčochy, nedržené podvazky, jí sjely a odhalily bílou kůži stehen.
„Takže...“
Ignoroval jsem naléhavý otazník a předvedl hluboké zamyšlení..
„Ne, to po vás nemůžu chtít,“ řekl jsem po chvíli.
„Co? Tak mě netýrejte!“ řekla nešťastně, což vzhledem k situaci vyznělo poněkud bizarně.
„Ne, opravdu, na tohle si musím sehnat jednu z těch... laciných cour,“ použil jsem její slovník.
„Ale na co?“
Podal jsem obrázek dívčího zadku, který právě zdobí rákoska několikátým fialovým jelitem.
„To přece nejde, abyste strpěla tohle, a ještě úplně nahá!“
Váhala mnohem kratší dobu, než jsem předpokládal. Otočila se ke mně zády, zbavila se punčoch a svlékla si kalhotky. Rozpustila si vlasy, které jí už stejně odmítaly držet v účesu. Teprve pak se na chvíli zarazila s rukama na zapínání podprsenky. Už-už jsem zvažoval nabídnout jí kompromis, ale v té chvíli si ji rozepnula. Ještě si ji na okamžik podržela na prsou a pak mi ji podala dozadu; kdoví proč, snad abych si všiml prestižní značky výrobce. Popravdě, měla ji už tak propocenou, že si asi stejně bude muset pořídit novou.
Vzal jsem ji za rameno a otočil k sobě. Zadíval jsem se na její pevná a pravidelná prsa a nedokázal se nezeptat:
„To jsou... originály?“
Znenadání mě popadla za ruku a přitiskla si ji na pravé ňadro.
„Co myslíte?“
Když viděla, že si stále nejsem jistý, rozesmála se.
„Neprozradím vám svůj věk, ale buďte si jistý, že je o něco vyšší, než byste hádal. Naštěstí i v téhle oblasti jdou technologie rychle dopředu. Přinejmenším pro ty, kdo na to mají.“
Sjel jsem pohledem o kus níž, k úhlednému trojúhelníčku na podbřišku, a rozhodl se ještě trochu potrestat její aroganci.
„Víte... jak bych to tak řekl... ty dívky...“ podal jsem jí další obrázek. Chvíli hleděla na hladce vyholený dívčí klín a pak přikývla.
„Mohu použít vaši koupelnu? Předpokládám, že vše potřebné tam najdu.“
Odolal jsem pokušení nějak ji přimět, abych byl téhle operaci přítomen. Bylo neuvěřitelné, jak už byla zpitomělá; vůbec ji nenapadlo, že v poloze, kterou má zaujmout, je tahle úprava naprosto bezvýznamná. Z koupelny se po pár minutách vrátilo hrdé holátko. Také si smyla oční stíny, které už se jí začaly poněkud roztékat. Odhalila tím pár vrásek kolem očí, asi první doklad jejích předchozích slov o věku. Byly mi lhostejné. Mě zajímaly úplně jiné části jejího těla, a ty byly takřka dokonalé.
Bez dalšího váhání se ohnula přes stůl a čekala na první ránu. Trochu záměrně jsem si s ní dal na čas. Když jsem konečně švihl, doslova zařvala; a to jsem zdaleka neuhodil plnou silou. Trhla sebou tak, že stůl o kousek posunula. Při druhé se to opakovalo se snad ještě větší intenzitou. Po páté jsme oba došli k závěru, že se s tím musí něco udělat; zvlášť proto, že si při ní náhle dala před zadek ruku a nedostala přes ni jen díky tomu, že jsem strhla ránu dolů. Ke čtyřem modře podlitým pruhům na zadku jí tak přibyl i jeden na stehnech. Na pár dní bude nejspíš muset nechat ve skříni minisukně. Ne, že by se mi takové divadlo nelíbilo, to houpání prsou a kopání nohama, ale nechtěl jsem jí ublížit víc, než bylo zapotřebí.
„Asi mi budete muset ty ruce nějak spoutat,“ řekla omluvně.
Její přání mi bylo rozkazem. Svázal jsem jí ruce za zády páskem a také jsem zapřel stůl křeslem, aby s ním nedoskákala až ke zdi.
„Kolik myslíte, že ještě bude potřeba?“
„Tak nanejvýš pět, jen aby to bylo realistické. Ale jestli už to nemůžete vydržet...“
„Ne, to není problém,“ pozdvihla vzdorně pršáček. „Já jen... Asi při tom budu křičet. Není to problém?“
No, mohl by být. Sousedé jsou tu zvyklí na ledacos, ale přeci jen – nepotěšilo by mě, kdyby mi v nejlepším bušili na dveře policajti.
„Kdybyste tak měl něco, do čeho bych se mohla zakousnout,“ navrhla. Rozhlédl jsem se a oči mi padly na její kalhotky, ležící na podlaze. Za chvíli už do nich statečně zatínaly zuby.
Nakonec jsem si dopřál ještě sedm. Házela sebou sem a tam, při některé ráně se vypnula vzhůru tak, že se jí prsa rozhoupala jako při běhu, při další se zase přitiskla celým tělem ke stolu a vykopla nohama do stran, takže mi nabídla exkluzivní výhled na svou kundičku. Měla ji pěkně tvarovanou, ne příliš velkou a mezi vystouplými okraji roztomile růžovou. Zakázal jsem si přemýšlet o tom, jestli i tu neprojektoval nějaký specialista.
Skončil jsem, odložil rákosku a honem se chopil fotoaparátu, než by proti tomu mohla něco namítnout. Zdokumentoval jsem si její uslzené oči, zrudlé tváře a uši, pochopitelně všechny její obvykle skrývané poklady. A především jsem si pečlivě zaznamenal její zadek, rudý a linkovaný dvanácti fialovými jelity, která už začala natékat.
„Tak jaký jsem model?“ zeptala se, když jsem ji osvobodil ruce i ústa. Když jsem hned neodpověděl, rezignovaně si povzdechla.
„K čertu s vámi. Hurstovi jsem ho za portrét vykouřila. Vás si cením ještě víc, takže vám udělám nejvyšší nabídku.“
Jsou nabídky, které se zkrátka neodmítají.
Když bylo vše šťastně ukončeno, zase se zavřela v koupelně, tentokrát na mnohem delší dobu. No co. Nepředpokládal jsem, že by mi vyplýtvala všechnu teplou vodu. Mezitím jsem posbíral její oblečení a složil ho na hromádku na stůl. Konečně vyšla, zahalená v mém županu, a začala se beze spěchu oblékat.
„Ptala jste se, jaký jste model,“ řekl jsem rozvážně. „Tedy: ten nejlepší. Ten obraz budete mít, a velmi levně. Jen nevím, jestli s ním budete spokojená.“
„Nepochybuji o tom, že budu. Jste můj největší úlovek.“
„Dodnes jsem si nedovedl nic představit pod pojmem sběratelská vášeň. – Ale je tu jeden malý problém. Já jsem totiž malíř pokojů. Nevím, kdo je ten váš Boogle, ale je pravda, že minulý týden jsem maloval ateliér jednomu divnému chlápkovi. Ty obrazy, co uklízel, bych si já osobně doma nepověsil, ale to je věc vkusu.“
Strnula s jednou rukou v rukávu halenky, druhou ještě holou. Rysy jí pomalu začaly tuhnout.
„Tedy nechci se chlubit, ale z kreslení jsem vždycky míval jedničku! Nebo vám můžu z těch fotek, co jsem si udělal, vyrobit.. no, jak se tomu říká... koláč? Ne, koláž! Samozřejmě vám rád přijdu vymalovat dům, a opravdu levně. No a kdybyste o to stála, tak se můžete kdykoli zastavit a já vám zase ochotně zmaluju zadek; to je zase moje vášeň. Nevím, jak vy, ale já si to dnes náramně užil.“
