Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


Tak ještě jeden

"Velký chán má atlas, v němž jsou shromážděny plány všech měst: těch, která zvedají hradby na pevných základech, těch, která se změnila v trosky a byla pohlcena pískem, těch, která budou jednou existovat na místech, kde jsou dnes jen zaječí doupata.
Marco Pólo listuje v plánech, poznává Jericho, Ur, Kartágo, ukazuje přístaviště v ústí Skamandru, kde achájské lodi čekaly deset let na návrat obléhatelů až do chvíle, kdy s velkou námahou vtáhli do Skajské brány koně, kterého smontoval Odysseus. Ale když hovořil o Tróji, napadlo mu dát jí podobu Cařihradu a předvídat obležení, jímž jej po dlouhé měsíce bude svírat Mohamed, stejně vychytralý jako Odysseus: dá v noci vléci lodě nahoru po řekách od Bosporu ke Zlatému rohu a obejde Peru a Galatu. A ze spojení těchto dvou měst mu vyšlo třetí, které by se mohlo jmenovat San Francisco a které natáhne dlouhatánské lehké mosty přes Zlatou bránu a zátoku, nechá šplhat vozy ozubené dráhy ulicemi, které povedou všechny do kopce, a rozkvete za tisíc let jako hlavní město Pacifiku, po dlouhém třísetletém obléhání, které přinutí žlutou, černou a rudou rasu, aby splynula se zbylým pokolením bílých v rozlehlejší říši, než byla říše Velkého chána.
Atlas má tuto vlastnost: odhaluje podobu měst, která ještě nemají tvar ani jméno. Existuje město, které má podobu Amsterdamu, půlkruh otevřený na sever, se soustřednými kanály: Knížecím, Císařským, Panským; existuje město v podobě Yorku, vtlačené mezi vysoká vřesoviště, obklopené hradbami a ježící se věžemi; existuje město, jež má podobu Nového Amsterdamu zvaného také Nový York, postavené na protáhlém ostrově mezi dvěma řekami, přecpané věžemi ze skla a oceli, s ulicemi, které vypadají jako hluboké kanály a jsou, až na Broadway, všechny přímé.
Katalog forem je nekonečný: dokud každá nenajde své město, budou se stále rodit nová. Když formy vyčerpají své variace a rozloží se, je to začátek konce města. Na posledních listech atlasu se prostíraly sítě bez začátku a konce, města v podobě Los Angeles, v podobě Kjóta-Ósaky, města bez jakékoli podoby."
 
Remedios78  
Přečetla jsem si na Databáze knih komentáře k této knize a super. Moc děkuji za skvělý tip.
arnost snad nechci tak   moks
Vskutku, netusim, jak k tomu doslo.
bergamott Kam?  Asi sem.
arnost snad nechci tak   moks
Neviditelná města bych sem nejradši dal... no, aspoň půlku. Původně jsem je koupil svojí antiměstský ženě a pak nad nima oplakal, že se musím stěhovat z Prahy.
bergamott Kam?  Asi sem.
Calvina já ráda, dík!
Původně jsem to chtěl hodit do Posy a přebít Leacocka, ale asi by to bylo až moc posérský

"Vytýkáš mi, že tě každé mé vyprávění přenese přímo doprostřed města a neříkám ti nic o prostoru, který se rozkládá mezi jedním a druhým městem; zda jej pokrývají moře, žitná pole, modřínové lesy nebo bažiny. Odpovím ti jedním příběhem.
V ulicích slavného města Cecilie jsem jednou potkal pasáka koz, který hnal podle zdí vyzvánějící stádo.
- Kéž ti nebesa žehnají, člověče - pozdravil a zeptal se: - Můžeš mi říci jméno města, v němž se nacházíme?
- Kéž tě provázejí bohové! - zvolal jsem. - Jak můžeš nepoznat přeslavné město Cecilii?
- Slituj se nade mnou - odpověděl - jsem jen kočovný pastýř. Někdy se stane, že já a kozy musíme projít městy, ale nedokážeme je od sebe odlišit. Ptej se mě na názvy pastvin: ty znám všechny, Louku mezi skalami, Zelený svah, Trávu ve stínu. Města pro mne nemají jména: jsou to místa bez zeleného lístečku, která oddělují jednu pastvinu od druhé a kde se kozy plaší na křižovatkách a rozutíkávají se. Já i pes se naběháme, abychom udrželi stádo pohromadě.
- Na rozdíl od tebe - řekl jsem - já rozeznávám jenom města a nerozlišuji to, co je kolem nich. Na neobydlených místech je v mých očích každý kámen stejný a každá tráva mi splývá s jinou trávou.
Od té doby uplynulo mnoho let; poznal jsem ještě mnohá města a procestoval celé kontinenty. Jednoho dne jsem procházel mezi stejnými bloky domů: zabloudil jsem. Zeptal jsem se kolemjdoucího: - Kéž tě nesmrtelní bohové chrání, můžeš mi říci, kde jsme?
- V Cecilii, kéž by tomu tak nebylo! - odpověděl mi. - Už dlouho já a kozy chodíme jejími ulicemi a nemůžeme se dostat z města…
Poznal jsem ho, přestože měl dlouhý bílý vous: byl to ten pastýř, kterého jsem tenkrát potkal. Šlo za ním pár olysalých koz, které už ani nepáchly, jak byly jen kost a kůže. Okusovaly papíry v koších na odpadky. -
Není možná! - zvolal jsem. - I já jsem vstoupil do jednoho města, nevím už, jak je to dávno, a od té doby se stále jen proplétám jeho ulicemi. Ale jak jsem se dostal, kam ty říkáš, když jsem byl tehdy v docela jiném městě, hodně daleko od Cecilie, a ještě jsem z něho nevyšel?
- Města se smíchala dohromady - řekl pasák koz - Cecilia je všude; tady musela jednou být Louka nízké šalvěje. Mé kozy poznávají tu trávu na dělicím pásu dálnice.

Italo Calvino - Neviditelná města
 
Jebarokunde  
Moc děkuju. V ArtBar Druhý pád o tom mají/měli moc hezké divadelní představení (já ho na poprvé obrečel), takže můžu doporučit jestli to ještě budou hrát. https://www.druhypad.cz/program/mestecko-palermo/2017-06-28/20-00/
arnost snad nechci tak   moks
==========

Další setkání bylo naplánováno na konec srpna, a tak se zdálo, že by mohlo nastat období klidu, ale to by ve hře nesměla být komunistická tajná policie. Už ve svém hodnocení „Olda“ zmínil svůj postřeh, že Koutník s Hájkem a vlastně i s Bohoušem Pavlů se mají poměrně dobře, neboť je nikdo nepronásleduje a nehrozí jim ani nijak zvlášť velké nebezpečí. Odejít za hranice by za těchto podmínek údajně znamenalo celkem jistý život vyměnit za nejistý. Podle „Oldy“ byli navíc Koutník i Hájek vystaveni vlivu Bohuslava Pavlů, který nebyl ještě tolik unavený, a také se prý rozhodně domnívali, že do konce roku komunistický režim padne. Dne 5. srpna měl „Olda“ vše do detailu promyšlené, svým nadřízeným píše: „I když se zatím předpokládaný průběh událostí nepovedl, domnívám se, že touto schůzkou jsme hodně získali hlavně proto, že jsme se schůzky zúčastnili sami dva a nebyli jsme viditelně ozbrojeni, zatímco oni byli ozbrojeni až ,po zuby‘ a zajištěni a myslím, že i průběh schůzky na ně působil příznivě. […] Předkládám na vědomí a navrhuji, aby byl na Vysočinu vyslán oddíl spolehlivých členů SNB, kteří by v námi udaném prostoru prováděli hlavně noční kontroly vozidel, a tak jim znemožňovali volný pohyb, dále zrealisování [zatčení] některých osob, které bychom určili, a mimo to namátkové domovní prohlídky a vůbec zneklidňování a pronásledování těchto osob tak, aby jejich nervy byly vystaveny zatěžkávací zkoušce, čímž by se dosáhlo toho, že tito budou hledati útočiště u nás a budou ochotni odejíti ven.“31 Jak je z textu zřejmé, zatěžkávací zkouškou neměli projít jen Koutník, Hájek a Pavlů, nýbrž přinejmenším celé Tišnovsko a Bystřicko.

==========

Poslední srpnový den se „Olda“ s „Mirkem“ znovu vydali na Tišnovsko. Postupně navštívili několik svých známých, ale protože byly žně, téměř nikdo ze zainteresovaných neměl dost času věnovat se protikomunistickým aktivitám.

==========

I „Olda“ s „Mirkem“ měli šestnáctý zářijový den nabitý. Nestačilo, že museli vypravit dva „nebezpečné“ odbojáře. „Olda“ stihl i schůzku s Kulíkem, který mu předal slíbené zprávy sepsané Havlínem a jeho kamarádem o poměrech ve vězení a v ústavu v Černovicích. Oba ilegalisté odevzdali i své fotografie pro falešné legitimace a nezapomnělo se ani na jejich napojení včetně podchycení Bohuslava Pavlů. Svému osudu mohl těžko někdo z nich uniknout.37 Dne 17. května 1950 byl Pavlů, bývalý tajemník národních socialistů v Žatci, při obklíčení v Račicích zastřelen.

==========

Důstojník se sehnul, ze země zvedl láhev s nějakým pravděpodobně alkoholickým nápojem a přes tlumočníka mě vyzval k napití, protože musím být značně unaven. I když jsem odmítal, svoji nabídku přes tlumočníka ještě asi dvakrát opakoval. V tomto momentu jsem si také promítnul apatii Hájka, když jsme se míjeli na schodišti. Malá poznámka – ,tlumočník‘ měl výrazně hebrejskou fyziognomii. Když jsem nápoj kategoricky odmítal, ,tlumočník‘ lakonicky oznámil: ,Tak to by stačilo, můžeme jít‘. ,Tlumočník‘ mně oznámil, že tedy mohu jít, a dovedl mě ke dveřím. Za dveřmi bylo několik mužů, z nichž jednomu mě předal. S ním jsme odcházeli dolů a mně bylo zas divné, že nikde nevidím Hájka. Vyšli jsme ven, kde čekal opět džíp a ten nás odvezl zpět na tu tzv. strážnici, dřevěnou boudu, o které je zmínka vpředu. Tam, když jsem vstoupil do místnosti, jsem byl okamžitě vyzván: ,ruce vzhůru‘, znovu prohledán a spoután, normálně s rukama vpředu. Zároveň mně bylo sděleno, že americké úřady mně neposkytují ochranu a útočiště, protože prověřením u československých úřadů bylo zjištěno, že jsme pravděpodobně zločinci, a proto že budeme vráceni na československé státní území. Z boudy jsem byl doprovozen zpět k ,hraniční závoře‘: asi 20–50 m, kde byli dva uniformovaní vojáci. Jeden z nich mě vyzval, abych podlezl závoru, že ji nebude otvírat. To jsem odmítl a došlo k prvnímu střetu. Po opakovaných výzvách jsem se spoutanýma rukama ohnal, když mě nutili pažbami samopalů k podlezení závory. Mým mířeným úderem jsem jednoho z nich zasáhl a na to následovalo mlácení pažbami oběma vojáky. Po tomto úvodu jsem byl odveden, asi 10 m od závor, kde mi nějaký voják v československé uniformě oznámil: ,Jménem zákona Československé republiky jste zatčen.‘“45 Dne 30. září 1949 popisoval Koutník způsob předání československým pohraničníkům mnohem podrobněji. Poblíž falešných závor u můstku se zábradlím se ho ještě snažili na něj natlačit; přitom mu jeden z „německých“ celníků podrážel nohy a druhý se ho puškou pokoušel přes zábradlí přehodit. Marně. Tím byla pranice sice u konce, ale bití nikoli. Na silnici kousek od zábradlí čekalo auto, do kterého byl Vincenc naložen a odvezen na stanici SNB ve Třech Sekerách, kde na řadu opět přišly pažby. Jelikož se rozednívalo, snažil se Koutník cestou kradmými pohledy zjistit, kudy jedou nebo kde se přibližně nalézají.

==========

K cestě autem od falešné hranice do nedaleké obce Tři Sekery Koutník v roce 2004 vypověděl: „Na tento můj pokus doprovázející voják, který seděl vedle mě, mne několikrát udeřil rukou opatřenou deskou, tak, jak jsem později poznal, běžně užívanou při výsleších. Údery měly za následek ztrátu několika zubů.

==========

V budově jsem byl odveden do prvního poschodí do místnosti, ve které jsem byl hlídán jedním příslušníkem SNB. Asi po 1–1,5 hodině jsem byl vyzván k odchodu. Na schodišti bylo rozmístěno asi 5 příslušníků ozbrojených nějakými předměty, kterými jsem byl po celou cestu dolů mlácen.“46

==========

Nechutné představení bylo u konce, Koutník mohl být odvezen zpět do Brna. Tam, po dvoutýdenním vyšetřování, kdy se s ním rovněž nezacházelo v rukavičkách, vypověděl, že se s Hájkem naposledy viděl v „Německu na americkém úřadě“ právě ve chvíli, když byl Ruda veden k výslechu.47 Proč ale k tomu celému absurdnímu divadlu museli Koutníka bez příčiny bít také „němečtí“ celníci a nadávat mu do českých sviní? Zdá se, že tentokrát to nebyla jen hra, zřejmě šlo i o to, kdo umí zasadit tvrdší ránu.

==========

„Olda“ popsal tehdejší situaci ve svém úředním záznamu s pořadovým číslem 186 s velkým rozladěním: „Z uvedeného jest zřejmé, že dozorci ve věznici na Cejlu jsou svině, protože umožňují předávání zpráv z věznice, a tím bourají naši posici. Naše pozice není sice tak docela otřesena, protože náš dosavadní postup nám ji podepírá, nedá se však říci, že bychom s tím mohli vystačiti, a bude třeba nějaké to prověření vymysleti.

==========

Operativní podsvazek vyšetřovacího spisu S-3973 MV vedený na Jiřího Fikrta odhalil, že v rámci příprav byla vypracována unikátní řada přehledů, detailních pokynů, plánků, včetně seznamu osob zúčastněných na celé operativní kombinaci. I v době raného komunismu přitom šlo o nezákonnou akci, která byla navíc v rozporu s mezinárodním právem, a také proto musela být nejpřísněji utajována, i když už z principu, z důvodu konspirace, bylo přísně tajné téměř vše, co StB a ministerstvo vnitra dělalo. Ty tam ale byly časy, kdy k provádění úskočných akcí v pohraničí krátce po únorovém převratu přijížděly týmy operativců z Prahy, aby mohly podávat pouze nepsané pokyny a vše samy organizovat a kontrolovat.

==========

Kdyby náhodou někdo z falešných německých pohraničníků selhal nebo byl nečekaně vyřazen z akce, byl v záloze připraven příslušník StB Pála. Háček byl v tom, že jeho uniforma nebyla kompletní. V příkazu pro číslo pět proto stálo: „V případě, že si opatří černé rajtky, vysoké boty a opasek s pistolí, může se akce zúčastnit, jelikož jest pro něho připravena blůza s čapkou.“47

==========

Horst Baumgarten se pro tuto roli výborně hodil a nemusel ji příliš hrát. Z archivních materiálů provenience StB se mi totiž podařilo vypátrat, že se dokonce jednalo o bývalého zaměstnance CIC v německém Pasově, který koncem roku 1949 ilegálně překročil hranice do Československa a nabídl své služby StB. Dne 9. listopadu, tři dny po jeho „útěku“

==========

O spravedlivém soudním procesu nemohla být řeč. Dne 30. května 1951 totiž krajský velitel StB v Praze (v té době jím byl kapitán Otto Hrbatý) rovnou píše k rukám vrchního prokurátora JUDr. Zieglera: „Je možné, že během soudního řízení budou obě Štěrbovy vypovídati o tom, že po illegálním přechodu československých státních hranic byly vyslýchány na úřadovně CIC a z této propuštěny. V tomto případě se jedná o zpravodajskou hru a toto není podchyceno v soudních protokolech. Žádám proto, aby všechny tyto uvedené okolnosti nebyly předmětem soudního řízení.“4 Co dodat? Snad jen, že s takovou otevřeností, a to dokonce písemnou formou, se v materiálech provenience StB z dřívějších let dá setkat jen stěží. Tajná zpráva o ovlivňování soudního řízení je proto dalším důkazem, že i metody „Kámen“ byly postupem času tolerovány a stále méně (právě i kvůli případnému odhalení během soudního projednávání) kamuflovány. Marie Štěrbová s devatenáctiletou dcerou Vlastou.

==========

V poslední větě z této pasáže však Zahajský naznačuje další zajímavý fakt. Z dané formulace vyplývá, že oproti řadě zatčených na tzv. falešných hranicích existovala s největší pravděpodobností ještě jedna skupina osob, tedy těch, které souhlasily s nabídkou „americké CIC“ vrátit se na území Československa se zpravodajskými úkoly. Takoví nic netušící „agenti“ museli však být pro své okolí mnohem nebezpečnější. Na rozdíl od agentů StB nemuseli své přesvědčení a zápal pro „dobrou věc“ hrát, díky čemuž působili mnohem důvěryhodněji a oproti skutečným agentům CIC vyslaným ze zahraničí mohli zavést československou kontrarozvědku s nabídkou konkrétní spolupráce často právě k těm lidem, které si sama předem vybrala.

==========

„Žádáme o zaslání zprávy obratem,“ píše zástupce velitele plzeňské StB podporučík Karel Kudrna 8. září 1951 na Velitelství StB do Prahy, „jaké opatření máme v této věci učiniti, zda máme provésti zatčení osob ve formě akce ,Kámen‘, neb ve formě zpravodajské hry, jak bylo posledně ujednáno se soudruhem sovětským poradcem. Podotýkáme však, že tuto akci pravděpodobně nebudeme moci uskutečnit, jelikož jsme byli nuceni německé a americké kroje odevzdati divadlu pro potřebu státního filmu v Praze.“1

==========

Jak je z textu patrné, přípravy na akci „Kámen“, která proběhla o den později, byly málem zmařeny. To by se ale prosba nesměla dostat přímo do rukou velitele sektoru I, nadporučíka Kamila Pixy, pozdějšího dlouholetého ředitele Krátkého filmu Praha.2 Pixa byl v té době v StB na vrcholu své kariéry, ale už tehdy měl zřejmě slabost pro kvalitní, „umělecky“ zpracované scénáře. Jeho pražskými „parťáky“ v právě chystané akci byli mimo jiné zástupce velitele StB major Antonín Prchal, velitel 5. oddělení nazývaného Východní emigrace poručík Karel Mikovec a velitel referátu s názvem Ukrajinští nacionalisté mladší strážmistr Jan Vlček, který podrobný návrh s tzv. předsunutou hranicí zpracoval už v polovině srpna 1951.3

==========

Dne 21. září 1951 zachytila Kontrolní služba radiokomunikační Praha patnáctiminutovou reportáž Rádia Svobodná Evropa z relace „My to víme“ nazvanou „Falešná celnice“. Ještě týž den byl tajný přepis vysílání odeslán přímo na IV. sektor skupiny BAa Velitelství StB při ministerstvu národní bezpečnosti. Právě tam totiž kdysi působil Evžen Abrahamovič, který byl ve vysílání nařčen z organizování falešných hranic. Pozoruhodné dokumenty se nacházejí v Národním archivu a je zajímavé, že byly objeveny až koncem roku 2015. Tehdy jsem byla požádána, abych provedla jejich analýzu, protože vysílání se zdálo být věrohodným převyprávěním jedné z akcí „Kámen“ organizované v Myslívě u Všerub na Domažlicku. To jako kdyby bylo prokládáno úryvky přepisu originálního stenografického záznamu reprodukované řeči z někdejšího výslechu. Dodnes se neví, kdo byl skutečným autorem reportáže.

arnost snad nechci tak   moks
Falešné hranice Akce „Kámen“. Oběti a strůjcinejutajovanějších zločinů StB 1948–1951 (Jandečková, Václava)

Jazyková vybavenost i elitních operativců StB nebyla valná, a tak roli „šéfů CIC“ povětšinou hráli její spolupracovníci, kteří zase nebývali zdatní v psaní na stroji, takže došlo i k tak paradoxní situaci, že Oldřich Maláč, dokonce i jako absolvent několika zpravodajských kurzů v zahraničí, stále nic netušící raději dopsal protokol na stroji sám, jak později vypověděl, aby se už mohli s manželkou vydat na cestu do slíbené „německé“ ubytovny. Teprve po jejich zatčení mu došlo, proč byl psací stroj české výroby.

==========

Občasné provokační akce s využitím algoritmu „Kámen“ v „profláknuté“ únikové oblasti tím byly o to méně nápadné. Ostatně na Všerubsku byla situace obdobná. Docházelo tak dokonce k paradoxním momentům, kdy stejní příslušníci SNB, často pomáhající uprchlíkům a doprovázející je až na hranice, museli jindy plnit přísně tajné pokyny a v německé uniformě se zaťatými zuby doprovázet oběti do přichystané pasti. Sami tím byli vystaveni nebezpečí pronásledování, protože jakékoli pochybení či vyzrazení znamenalo vojenský soud a postih celé rodiny.

==========

Narodila se 11. května 1923 v Klatovech v rodině židovského advokáta JUDr. Rudolfa Steinera a Bedřišky, rozené Perelesové. Maminka zemřela, když byla Eleonora ještě malá. Její původ byl důvodem, proč směla tamní gymnázium navštěvovat jen do 5. třídy, do dubna 1939. Aby měla praktické vzdělání, navštěvovala ještě hospodyňskou školu. Rok 1942 byl dalším zlomovým momentem v jejím životě. S otcem a nevlastní matkou byla transportována do terezínského ghetta, kde byla internována až do roku 1944. Odtud byla transportována dále do Osvětimi a Freiberku, „na to pak pochod smrti a nakonec jsem byla v Mauthausenu“, doplnila Eleonora Steinerová během výslechu 15. května 1948, dva dny po zatčení na falešné hranici, kterou pro ni a jejího snoubence přichystala tajná policie vlastního státu.36

==========


A co bylo po válce? Není žádným tajemstvím, že uvěznění členové gestapa se ve věznicích českým spoluvězňům zpovídali, že kdyby nebylo Čechů sousedů, neměli by skoro žádnou práci. Co mnozí obyčejní lidé prožívali po osvobození od nacistického zla, a zejména pak po únorovém komunistickém převratu, naznačuje například text zprávy z 10. června 1949, věnující pozornost neobyčejně krásné mladé dámě Eleonoře Steinerové. Být nepřítelem v očích vlastních lidí bylo pro ni mnohem těžší. Bylo těžší to nejen unést, ale také pochopit: „Po svém propuštění se uzavřela pro sebe a s nikým se v okolí nestýká. Jak bylo od spolehlivých soudruhů zjištěno a což ostatně již prostřednictvím stanice SNB bylo KV StB oznámeno, má míti podezřelé styky s cizinci. Jmenovaná bydlí v posledním 5. poschodí. Ob jeden byt vedle ní bydlí krajský velitel závodních milic soudruh Paulus, který na případ první poukazoval. Okna jejich bytů vedou na balkon a nad balkonem jest hned rovná střecha domu. Jak sám se s. Paulus vyjádřil, stačilo by přidělat naslouchač, v čemž by našim orgánům vyšel vstříc a poskytl by jim všestrannou pomoc.“37

==========

Kdo byl Josef Mísař, nelze popsat pár větami. Mně k tomu odvaha chybí, a navíc mám pocit, že dostatečně přesvědčivě a snad i objektivně to dokázal jeho přítel Ladislav Vosyka, povoláním stavbyvedoucí, člen KSČ, který byl zatčen již koncem roku 1948 a stejně jako Mísař působil ve Svazu národní revoluce (byl krajským tajemníkem), pozdějším Svazu bojovníků za svobodu. Dne 27. ledna 1949 byl vyzván v kanceláři KV StB v Pardubicích, aby svého parťáka vykreslil do nejmenších podrobností: „Josefa Mísaře znám již z doby německé okupace, a sice od doby, kdy jsme spolu pracovali v odboji proti okupantům. V této době byla ustavena illegální skupina ,Mistra Jana Husy‘, která byla organisována mj. Františkem Aubrechtem, Josefem Mísařem a Kosťou Korovinem, který pocházel z SSSR. Vedení této illegální skupiny bylo umístěno v mém domě, a to v Pardubicích Sakařova ul. 1012, odkud byly vydávány veškeré rozkazy pro illegální činnost. Tato skupina počala se svojí illegální činností ve výše uvedeném složení v roce 1945 asi v měsíci březnu. Těsně před revolucí se Mísař prohlásil za policejního komisaře, což odůvodňoval tím, že příslušným ruským vedením byl na toto místo komisaře jmenován. Podotýkám ještě, že jak Mísař, tak Korovin uznávali Aubrechta za vojenského velitele uvedené skupiny.“7 Po válce Mísař roli politického komisaře na Pardubicku skutečně zastával a tato funkce byla prý uznávána z československé strany a také ze strany Sovětů. Tvrdilo se o něm, že se tím stal téměř suverénním pánem tamního kraje a jako takový mohl ovlivňovat poměry na MNV i ONV v Pardubicích. „Dále Mísař v mém bytě organisoval stranu KSČ, pro celý kraj pardubický,“ pokračoval Vosyka před vyšetřovateli StB. „Během vykonávání své funkce Mísař napáchal řadu chyb, které mu byly se stran činitelů KSČ, hlavně pak krajským důvěrníkem KSČ Kubínem vytýkány, a když chyb bylo tolik, že hrozilo nebezpečí, že tímto strana utrpí, byl Mísař ze své funkce stažen do ústraní a současně také vyloučen ze strany KSČ. Další chyba, kterou Mísař dělal, byla, že za úplatu pomáhal kolaborantům z vězení, a to na svobodu. Již v době činnosti revolučních národních výborů a v době, kdy Mísař byl politickým komisařem, vznikali mezi ním a místopředsedou ONV v Pardubicích Josefem Krátkým různá nedorozumnění a roztržky, které vznikaly z toho, že Mísař chtěl suvereně vládnouti národními výbory.“8

==========

Dne 7. 2. 1949 odejeli naši dva orgánové v 7 hodin do Pardubic, kde jako orgánové StB z Prahy měli provésti výslech Josefa Mísaře, který se toho času nacházel ve věznici StB v Pardubicích. Dle instrukcí telefonovali v odpoledních hodinách naši orgánové z Pardubic a hlásili, že výslech nemá žádné kladné výsledky. Byl jim dán příkaz k eskortě vězně do Prahy, což se mělo stát v 18.00 hodin. Eskorta na cestě z Pardubic do Prahy měla býti přepadena. Postupovali jsme podle následujícího plánu, který byl dodržen do všech detailů. V 18.00 hodin odjel vůz Tudor, řízený naším orgánem do Pardubic za účelem přivezení Mísaře a jeho doprovodu do Prahy. Místo přepadu bylo vedoucím oddělení 043 , který před zahájením akce úsek přesně vymezil na místě, označil jednotlivá stanoviště hlídek. Toto místo bylo vzdáleno asi 2 km na státní silnici od obce Chyšť. Za účelem zabezpečení tohoto úseku, t.j. aby v době, kdy se přepad bude prováděti, neprojelo tím úsekem žádné vozidlo a neprošel žádný chodec, byly na obou koncích úseku, t.j. 2 km od místa činu směrem k Pardubicím, 2 km směrem k Chlumci nad Cidlinou postaveny hlídky, skládající se ze dvou orgánů, kteří měli k disposici automobil, vybavený vysílačkou. Tyto hlídky měly za úkol zastaviti každého, kdo by chtěl v době, kdy se přepad odehrával, vniknouti do kritického pásma, s odůvodněním, že úsek jest uzavřen proto, že se tam stala nějaká nehoda, která se vyšetřuje. Tyto dvě hlídky byly cestou vysílačky mezi sebou ve stálém spojení. Kolem 19.30 hodin vyjel vůz s eskortou od budovy StB z Pardubic. Hned od místa výjezdu byl sledován naším vozem, který měl falešnou poznávací značku a který vezl přepadový oddíl. Asi 4 km za Pardubicemi předjel vůz s přepadovým oddílem eskortu nápadně, aby objekt si této okolnosti všiml. Toto opatření bylo učiněno z toho důvodu, že z Pardubic do Prahy vede několik cest, a mohlo by to býti objektu nápadné, že tak přesně jsme věděli, kudy pojedou. Vůz s přepadovým oddílem postavil se na místě přepadu napříč silnice s předními koly v příkopě. Eskorta, když se přibližovala k první hlídce, dal řidič vozu světelnými signály znamení a vůz hladce projel do pásma prvé hlídky. Jakmile automobil eskorty se nacházel v kritickém pásmu, prvá hlídka uzavřela silnici a zastavila všechna vozidla, která by hodlala do pásma vjeti. Eskorta, jakmile se přiblížila k přepadovému oddílu, zastavil řidič přepadového oddílu vůz eskorty a žádal na řidiči, který mu otevřel dveře, zvedák. Současně však vytáhl pistoli, kterou držel v pravé ruce a namířil ji proti osazenstvu vozu. V levé ruce držel baterku a svítil eskortě do očí. Přepadový oddíl obklopil vůz, objekt byl vyzván, aby vystoupil z vozu a přešel do vozu přepadového oddílu. Orgánové, kteří prováděli eskortu i řidič vozu byli přepadovým oddílem spoutáni a vůz s objektem ujížděl velkou rychlostí směrem ku Praze. Druhá hlídka byla první hlídkou cestou vysílačky včas zpravena, že se eskorta nachází v kritickém pásmu a zařídila všechno potřebné. V Praze byl objekt umístěn v konspiračním bytě luxusně zařízeném. Hned po příjezdu se vykoupal, dostal čisté prádlo, šaty a vydatné jídlo. Byl velmi spokojen a ocenil a děkoval osobám, které ho zachránily. Po koupeli a večeři byl předveden k výslechu do pokoje kapitána americké armády. Náš orgán, který dělal kapitána, byl oblečen v řádné uniformě americké armády (naše garderoba však nic takového nevlastní), byl maskován (dosti nedostatečně, a sice z toho důvodu, že nevlastníme preparáty potřebné k maskování). Objekt byl posazen proti kapitánovi tak, aby světlo stolní lampy dopadalo na něho a kapitán zůstal v pološeru. Po skončení výslechu v pokoji, kde objekt spal, byl střežen dvěma našimi orgány (z přepadového oddílu). Jeden z nich spal, druhý střežil objekt. Po třech hodinách se vystřídali. Objekt strávil celý druhý den v bytě, kde byl vzorně obsluhován jedním naším orgánem, který v bytě pracoval jako hospodyně. Ve 22.30 hodin byly objektu zavázány oči, stejně jako při cestě ku Praze. Objekt byl odveden k autu, které bylo připraveno u vchodu do domu, a odvezen podle dalších instrukcí. Přikročilo se k akci ,Kámen‘.

==========

Při té akci se velmi dobře osvědčili technické prostředky, vysílačky, namontované do aut, odposlech, dostatečný počet aut. Nedostatky se projevily hlavně v tom, že konspirační byt, který je umístěn v činžovním domě, naprosto nevyhovuje, dále neměli jsme k disposici včas maskéra, ten zase neměl potřebné věci k maskování, naše garderoba postrádá americké uniformy, cigarety americké a lihoviny cizí značky.

==========

Protokol, záměrně psaný špatnou češtinou, byl ukončen Mísařovým přáním, aby mohl promluvit do rozhlasu. Chtěl říci lidem doma pravdu a dělat prý vše proti teroru, který v Československu vládne. Aby nadřízení na sektoru BAa IV. ze špatné češtiny neomdleli, byl „Chorvatem“ vlastnoručně sepsaný protokol z falešné úřadovny amerického důstojníka ještě tentýž den přepsán na psacím stroji a k danému textu byly doplněny další poznámky, které Mísař sdělil jen tak mimochodem. Šlo

==========


Dne 7. 2. 1949 odejeli naši dva orgánové v 7 hodin do Pardubic, kde jako orgánové StB z Prahy měli provésti výslech Josefa Mísaře, který se toho času nacházel ve věznici StB v Pardubicích. Dle instrukcí telefonovali v odpoledních hodinách naši orgánové z Pardubic a hlásili, že výslech nemá žádné kladné výsledky. Byl jim dán příkaz k eskortě vězně do Prahy, což se mělo stát v 18.00 hodin. Eskorta na cestě z Pardubic do Prahy měla býti přepadena. Postupovali jsme podle následujícího plánu, který byl dodržen do všech detailů. V 18.00 hodin odjel vůz Tudor, řízený naším orgánem do Pardubic za účelem přivezení Mísaře a jeho doprovodu do Prahy. Místo přepadu bylo vedoucím oddělení 043 , který před zahájením akce úsek přesně vymezil na místě, označil jednotlivá stanoviště hlídek. Toto místo bylo vzdáleno asi 2 km na státní silnici od obce Chyšť. Za účelem zabezpečení tohoto úseku, t.j. aby v době, kdy se přepad bude prováděti, neprojelo tím úsekem žádné vozidlo a neprošel žádný chodec, byly na obou koncích úseku, t.j. 2 km od místa činu směrem k Pardubicím, 2 km směrem k Chlumci nad Cidlinou postaveny hlídky, skládající se ze dvou orgánů, kteří měli k disposici automobil, vybavený vysílačkou. Tyto hlídky měly za úkol zastaviti každého, kdo by chtěl v době, kdy se přepad odehrával, vniknouti do kritického pásma, s odůvodněním, že úsek jest uzavřen proto, že se tam stala nějaká nehoda, která se vyšetřuje. Tyto dvě hlídky byly cestou vysílačky mezi sebou ve stálém spojení. Kolem 19.30 hodin vyjel vůz s eskortou od budovy StB z Pardubic. Hned od místa výjezdu byl sledován naším vozem, který měl falešnou poznávací značku a který vezl přepadový oddíl. Asi 4 km za Pardubicemi předjel vůz s přepadovým oddílem eskortu nápadně, aby objekt si této okolnosti všiml. Toto opatření bylo učiněno z toho důvodu, že z Pardubic do Prahy vede několik cest, a mohlo by to býti objektu nápadné, že tak přesně jsme věděli, kudy pojedou. Vůz s přepadovým oddílem postavil se na místě přepadu napříč silnice s předními koly v příkopě. Eskorta, když se přibližovala k první hlídce, dal řidič vozu světelnými signály znamení a vůz hladce projel do pásma prvé hlídky. Jakmile automobil eskorty se nacházel v kritickém pásmu, prvá hlídka uzavřela silnici a zastavila všechna vozidla, která by hodlala do pásma vjeti. Eskorta, jakmile se přiblížila k přepadovému oddílu, zastavil řidič přepadového oddílu vůz eskorty a žádal na řidiči, který mu otevřel dveře, zvedák. Současně však vytáhl pistoli, kterou držel v pravé ruce a namířil ji proti osazenstvu vozu. V levé ruce držel baterku a svítil eskortě do očí. Přepadový oddíl obklopil vůz, objekt byl vyzván, aby vystoupil z vozu a přešel do vozu přepadového oddílu. Orgánové, kteří prováděli eskortu i řidič vozu byli přepadovým oddílem spoutáni a vůz s objektem ujížděl velkou rychlostí směrem ku Praze. Druhá hlídka byla první hlídkou cestou vysílačky včas zpravena, že se eskorta nachází v kritickém pásmu a zařídila všechno potřebné. V Praze byl objekt umístěn v konspiračním bytě luxusně zařízeném. Hned po příjezdu se vykoupal, dostal čisté prádlo, šaty a vydatné jídlo. Byl velmi spokojen a ocenil a děkoval osobám, které ho zachránily. Po koupeli a večeři byl předveden k výslechu do pokoje kapitána americké armády. Náš orgán, který dělal kapitána, byl oblečen v řádné uniformě americké armády (naše garderoba však nic takového nevlastní), byl maskován (dosti nedostatečně, a sice z toho důvodu, že nevlastníme preparáty potřebné k maskování). Objekt byl posazen proti kapitánovi tak, aby světlo stolní lampy dopadalo na něho a kapitán zůstal v pološeru. Po skončení výslechu v pokoji, kde objekt spal, byl střežen dvěma našimi orgány (z přepadového oddílu). Jeden z nich spal, druhý střežil objekt. Po třech hodinách se vystřídali. Objekt strávil celý druhý den v bytě, kde byl vzorně obsluhován jedním naším orgánem, který v bytě pracoval jako hospodyně. Ve 22.30 hodin byly objektu zavázány oči, stejně jako při cestě ku Praze. Objekt byl odveden k autu, které bylo připraveno u vchodu do domu, a odvezen podle dalších instrukcí. Přikročilo se k akci ,Kámen‘. Při té akci se velmi dobře osvědčili technické prostředky, vysílačky, namontované do aut, odposlech, dostatečný počet aut. Nedostatky se projevily hlavně v tom, že konspirační byt, který je umístěn v činžovním domě, naprosto nevyhovuje, dále neměli jsme k disposici včas maskéra, ten zase neměl potřebné věci k maskování, naše garderoba postrádá americké uniformy, cigarety americké a lihoviny cizí značky.

 
Since they are afraid of reasoning, they wish to
wad the kind of life wherein reasoning and research play
only a subordinate role, wherein one seeks only what be
has already found, wherein one becomes only what he
already was. This is nothing but passion. Only a strong
emotional bias can give a lightning‐like certainty; it alone
can hold reason in leash; it alone can remain impervious to
experience and last for a whole lifetime.

He has chosen also to be terrifying. People are afraid of
irritating him. No one knows to what lengths the
aberrations of his passion will carry him — but be knows,
for this passion is not provoked by something external. He
has it well in hand; it is obedient to his will: now he lets go
of the reins and now he pulls back on them. He is not
afraid of himself, but he sees in the eyes of others a
disquieting image‐his own‐and he makes his words and
gestures conform to it. Having this external model, he is
under no necessity to look for his personality within
himself.

The anti‐Semite has no illusions about what he is.
He considers himself an average man, modestly average,
basically mediocre. There is no example of an anti‐
Semite's claiming individual superiority over the Jews. But
you must not think that he is ashamed of his mediocrity; he
takes pleasure in it; I will even assert that he has chosen it.

Besides this, many anti‐Semites — the majority, perhaps
— belong to the lower middle class of the towns; they are
functionaries, office workers, small businessmen, who
possess nothing. It is in opposing themselves to the Jew
that they suddenly become conscious of being proprietors:
in representing the Jew as a robber, they put themselves in
the enviable position of people who could be robbed. Since
the Jew wishes to take France from them, it follows that
France must belong to them... All they have to do is
nourish a vengeful anger against the robbers of Israel and
they feel at once in possession of the entire country.

If by some miracle all the Jews were exterminated
as he wishes, he would find himself nothing but a concierge
or a shopkeeper in a strongly hierarchical society in which
the quality of "true Frenchman" would be at a low
valuation, because everyone would possess it.

He wishes to be the disciplined
member of an undisciplined group; he adores order, but a
social order. We might say that he wishes to provoke
political disorder in order to restore social order, the social
order in his eyes being a society that, by virtue of
juxtaposition, is egalitarian and primitive, one with a
heightened temperature, one from which Jews are
excluded.

Floating between an authoritarian society which has
not yet come into existence and an official and tolerant
society which he disavows, he can do anything he pleases
without appearing to be an anarchist, which would horrify
him. The profound seriousness of his aims — which no
word, no statement, no act can express — permits him a
certain frivolity. He is a hooligan, he beats people up, he
urges, he robs; it is all in a good cause.

The sadistic attraction that the anti‐Semite feels toward
the Jew is so strong that it is not unusual to see one of
these sworn enemies of Israel surround himself with
Jewish friends. To be sure, he says they are "exceptional
Jews," insists that "these aren't like the rest." ... Such protestations of
friendship are not sincere, for anti‐Semites do not
envisage, even in their statements, sparing the "good
Jews," and, while they recognize some virtues in those
whom they know, they will not admit that their
interlocutors may have been able to meet others equally
virtuous.

The anti‐Semite has chosen to be a criminal,
and a criminal pure of heart. Here again he flees
responsibilities. Though he censures his murderous
instincts, he has found a means of sating them without
admitting it to himself.

If some of those who readily
assert that they detest the Jews do not recognize them‐
selves in it, it is because in actual fact they do not detest
the Jews. They don't love them either. While they would
not do them the least harm, they would not raise their little
fingers to protect them from violence. They are not anti‐
Semites. They are not anything; they are not persons.
Since it is necessary to appear to be something, they make
themselves into an echo, a murmur, and, without thinking
of evil‐without thinking of anything ‐they go about
repeating learned formulas which give them the right of
entry to certain drawing rooms. Thus they know the
delights of being nothing but an empty noise, of having
their heads filled with an enormous affirmation which they
find all the more respectable because they have borrowed
it. Anti‐Semitism is only, a justification for their existence.
Their futility is such that they will eagerly abandon this
justification for any other, provided that the latter be more
"distinguished."' For anti‐Semitism is distinguished, as are
all the manifestations of a collective and irrational soul
which seek to create an occult and conservative France. It
seems to all these featherbrains that by repeating with
eager emulation the statement that the Jew is harmful to
the country they are performing a rite of initiation which
admits them to the fireside of social warmth and energy.

It has, moreover, a considerable advantage for those
people who are aware of their profound instability and are
weary of it. It permits them to put on the externals of
passion and, as has been fashionable since the Romantic
movement, to confuse this with personality. These second‐
hand anti‐Semites can provide themselves at little cost
with an aggressive personality.

Anti‐Semitism, in short, is fear of the human condition.
http://abahlali.org/files/Jean-Paul_Sartre_Anti-Semite_and_Jew_An_Exploration_of_the_Etiology_of_Hate__1995.pdf
 
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
Masakry jako "lidské selhání", to je fakt vrchol zneužití termínu. (Even in a region where political violence had long been endemic, such a human catastrophe had never been remotely experienced before.) Je v tiráži aspoň uvedeno, který ze tří překladatelů je za kapitolu zodpovědný?
Dík!
arnost snad nechci tak   moks
Středostavovská povaha Národní fašistické strany se upevnila náborem velkého množství úředníků, kancelářských pracovníků a příslušníků kontrolního aparátu. Pro ně i další jakékoli zaměstnání ve státním aparátu přinášelo od roku 1933 povinné členství ve straně.

==========

Fašistická idea „totalitního státu“ si kladla za cíl postihnout všechny stránky života, od kolébky až do hrobu. Jejím cílem bylo vytvořit „nového muže“, jenž bude ztělesňovat ducha italského fašismu, podporovaného „novou italskou ženou“, oddaně vykonávající svou povinnost vůči národu, což v podstatě spočívalo v poskytování štěstí u domácího krbu a rození dětí.

==========

Mládežnická organizace s četnými rozvětvenými složkami, jež byla ustavena v roce 1926 a v roce 1936 měla více než pět milionů členů, vštěpovala mladým Italům požadované vojenské hodnoty. Kromě branného výcviku řídila oblíbené mládežnické oddíly, jež nabízely širší možnosti a lepší zařízení pro sport než ty, které existovaly dříve.

==========

Duceho oddaně ctili i mnozí ti, kdo na fašismu leccos potichu kritizovali a nesnášeli samolibé a často zkorumpované místní stranické vůdce a funkcionáře, i když v závěru 30. let neunikl rostoucí politické apatii a deziluzi z fašismu ani on. To, co se prakticky rovnalo Mussoliniho zbožštění v širokých vrstvách obyvatelstva, mohlo čerpat z jakési zmutované formy naivní lidové náboženské víry. „Když se rozhlédnete kolem sebe a nevíte, na koho se obrátit, vzpomenete si, že je tu On. Kdo vám může pomoci, když ne On?“ rozplývaly se přední noviny Corriere della Sera v roce 1936 – nemluvily ovšem o Bohu, nýbrž o Mussolinim. Článek se ptal, kdy by měli lidé psát ducemu, a poskytl i odpověď: „Prakticky kdykoli, jakmile nastanou ve vašem životě těžké chvilky.“ „Duce ví, že když mu napíšete, vede vás k tomu skutečný žal nebo opravdová potřeba. Důvěřuje všem a každému pomůže, jak jen to je v jeho moci.“ Mnozí Italové tomu věřili. Asi patnáct set lidí mu každý den napsalo dopis: „Obracím se na vás jako na toho, kdo vše dělá a vše umí udělat.“ „Pro nás, Italy, jste Bohem na zemi, a také se na vás obracíme ve víře a jistotě, že budeme vyslyšeni.“ „Duce, uctívám vás, jak mají být uctíváni svatí.“ Takto zní některé z přemrštěných výlevů rolníků v jedné provincii, která kdysi bývala socialistickou baštou.

==========

Ale přese všechny paralely měly tyto režimy ve své podstatě víc odlišností než podobností. To, že byl nacistický režim radikálnější, dynamičtější, výbojnější, ideologicky vyhraněnější ve všem, co podnikal, odráželo klíčové struktury německé diktatury, které se italskému fašismu podobaly jenom povrchně. Výjimečnost nacistického režimu spočívala v nemalé míře v ideologických nadějích, očekáváních a příležitostech, jež byly ztělesněny v Hitlerově nejvyšším, nezpochybnitelném postavení vůdce Německa. Tento kult, jenž Hitlerovi přisuzoval „hrdinské“, bezmála nadlidské vlastnosti, takže onoho pivnicového demagoga z dřívějších časů učinil předmětem téměř božského uctívání, byl samozřejmě uměle konstruován, přesně jako duceho kult v Itálii, Stalinův kult v Sovětském svazu a vůdcovské kulty jinde. Avšak Hitler nemusel navazovat na nějaký dřívější pramen ideologické legitimity na rozdíl od Stalina, jenž musel postupovat v rámci své oficiální oddanosti odkazu Lenina a tezím marxismu. Stejně tak nemusel Hitler svůj vůdcovský kult budovat až několik let po uchopení moci, jak tomu bylo u Mussoliniho. Kořeny vůdcova kultu byly méně mělké a měly delší trvání a větší význam pro ideologický dynamismus diktatury.

==========

Hitler si totiž už v polovině 20. let zajistil v rámci nacistického hnutí naprosto prvořadé postavení. V době svého jmenování říšským kancléřem v roce 1933 už dlouho ztělesňoval utopickou představu národní obrody a budoucí velikosti, která zlákala miliony k podpoře jeho strany.

==========

„Myslím, že to byly dobré časy. Mně se to líbilo,“ přiznala po čase jakási starší paní, když se ohlížela zpět na svá léta dospívání. Nebyla sama. Mnozí Němci, kteří zažili od války v letech 1914–1918 nezadržitelnou inflaci, potom masovou nezaměstnanost a hluboké politické rozbroje během výmarských let, později na 30. léta vzpomínali jako na „dobré roky“.

==========

V nově vzniklém Chorvatsku (k němuž patřila i Bosna a Hercegovina) našli Němci po invazi do Jugoslávie v dubnu 1941 osoby ochotné vykonávat za ně špinavou práci. Režim, který zde nastolili pod vedením předáka ustašovských fašistů Anteho Paveliće, rozpoutal prakticky nepředstavitelnou vládu teroru. Ustašovci byli fanatické hnutí čítající před nástupem k moci asi jen něco kolem pěti tisíc stoupenců, které však bylo odhodláno „očistit“ zemi od všech Nechorvatů – téměř poloviny z celkem 6,3 milionu obyvatel. Pavelić hodlal vyřešit „srbský problém“ týkající se bezmála dvou milionů chorvatských Srbů tím, že třetinu z nich obrátí na katolickou víru, třetinu vyžene a poslední třetinu pozabíjí. Bylo to smrtonosné šílenství. O příčetnosti Paveliće, na jehož psacím stole údajně stávala ošatka plná lidských očí, se snad lze dohadovat. Rozhodně však nelze mít pochybnosti o zdravém rozumu většiny jeho přívrženců. Zvěrstva spáchaná jeho eskadrami smrti, které masakrovaly někdy i celé vesnice a zaměřovaly se zejména na Srby, Židy a Romy s úmyslem vyhladit veškeré nechorvatské obyvatelstvo, přitom odhalila nejtemnější hlubiny sadistické hrůzy. V jednom případě bylo postříleno kolem 500 srbských mužů, žen i dětí z městečka ležícího poblíž Záhřebu. Když se 250 obyvatel okolních vesnic shromáždilo, aby vyjádřili ochotu konvertovat ke katolictví a zachránili si život, šestice ustašovců je zamkla do pravoslavného kostela a jednomu po druhém rozbila lebku palicí pobitou hřeby. Ponižování a mučení ostudných rozměrů bylo typické i pro další vražedné orgie. Ani v oblasti odedávna náchylné k politickým násilnostem nikdy předtím nedošlo k tak katastrofálnímu lidskému selhání.

==========

Ustašovci stihli do roku 1943 zavraždit kolem 400 000 osob.

==========

Německá okupace proměnila původně vstřícné obyvatelstvo v nepřátelský národ. Sověti však také byli nepřáteli Ukrajinců. Partyzáni z řad ukrajinských nacionalistů sváděli lítý boj nejen s Němci, ale i se sovětskými partyzány. Jeden ukrajinský partyzán později vzpomínal, jaké to bylo: „Němci nás jednoduše zabíjeli, ale rudoarmějská zvěrstva, to už bylo něco jiného. (…) Mají v sobě ty asijské sklony k mučení [citováno doslova], k uřezávání uší a jazyků. (…) My jsme si samozřejmě počínali také dost krutě. (…) Nebrali jsme zajatce, oni také ne, a tak jsme se navzájem zabíjeli. Bylo to přirozené.“

==========

Irská neutralita měla bizarní zakončení – irský premiér (Taoiseach) a veterán boje za nezávislost Éamon de Valera se necelé dva týdny po kondolencích ke smrti prezidenta Roosevelta stal jedním z výjimečně nepočetné hrstky těch, kdo vyjádřili formální soustrast Německu po oznámení Hitlerovy smrti v roce 1945.

==========

Ať už okupace probudila jakýkoli pocit solidarity mezi podrobenými obyvateli severozápadních evropských zemí, jen málokdy se vědomí sounáležitosti vztahovalo i na židovskou komunitu, ve srovnání s východoevropskými zeměmi vesměs nepočetnou. Zhoubný antisemitismus nemusel být ani masově rozšířený, aby Židé byli obecně vnímáni jako „cizinci“, tím spíše, že byli povinni nosit „žluté hvězdy“.

==========

Papež Benedikt XV. (zvolený v září 1914) předložil v roce 1917 mírový plán zahrnující mezinárodní arbitráž, evakuaci okupovaných území, upuštění od náhrad válečných škod a omezení zbrojní kapacity. Za své snahy byl odsouzen jako předpojatý pokrytec, který odmítá přiznat, komu straní. Francouzi ho nazývali „skopčácký papež“ a Němci zase „francouzský papež“.

==========

Papež Pius XII. mezitím nepřikročil k jedinému otevřenému veřejnému odsouzení genocidního vyvražďování, jehož existence – byť ne plného rozsahu či přesných podrobností – si byl Vatikán vědom nejpozději od roku 1942. Pohnutky nejzáhadnějšího z papežů se nám asi už nikdy nepodaří objasnit, i kdyby byly zpřístupněné tajné vatikánské archivy z uvedeného období. Obvinění, která ho označují za „Hitlerova papeže“ necitlivého vůči osudu Židů nebo zarytého antisemitu, mají však k pravdě daleko. Pius, který potají podporoval německý odboj proti Hitlerovi v roce 1939, tajně předával informace západním Spojencům po zahájení západní ofenzivy o rok později, zajišťoval dodávky potravin hladovějícím Řekům a založil úřad pro pomoc uprchlíkům, nebyl v otázce pronásledování Židů ani zdaleka nečinný. Z jeho pohledu byla však hlavní starostí ochrana katolické církve. Jelikož se po vzoru papeže Benedikta XV. v první světové válce považoval za mírotvorce a obránce katolictví především před ateistickým komunismem, snažil se situaci ovlivňovat spíše nenápadnou zákulisní diplomacií.

==========

Pius byl přesvědčený, že veřejný protest by situaci jen zhoršil – nejen pro katolickou církev a katolíky, za které byl přímo zodpovědný, ale také pro oběti německých zvěrstev. Němečtí biskupové vycouvali z otevřeného střetu s nacistickým režimem už ve 30. letech v obavě, aby neuvrhli církev do ještě horšího postavení. Polští biskupové v obavě z nemilosrdné odvety radili v roce 1940 Vatikánu, aby se zdržel veřejného odsouzení zvěrstev. „Nepromluvili jsme jen proto, že bychom tím odsoudili polský národ k ještě krušnějšímu údělu,“ sdělil papež italskému velvyslanci. Podle všeho přistupoval stejně i k osudu Židů.

==========

Kreslené disneyovky si navzdory omezením na dovoz zahraničních filmů a oficiální averzi vůči údajně upadlé, Židy ovládané americké kultuře, oblíbil dokonce i Hitler, který měl velkou radost, když mu ministr propagandy Joseph Goebbels dal k Vánocům v roce 1937 osmnáct filmů s myšákem Mickeym.

==========

Pochopitelná nenávist, která během války a okupace vřela pod povrchem, překypěla po porážce Německa do nespoutaných a zprvu nezvladatelných aktů pomsty. Do konce července byly z nových oblastí Polska vyhnány stovky tisíc Němců a Němek – ožebračených, v případě žen často znásilněných, zbitých a trpících nedostatkem jídla i zdravotní péče. Zvěrstva byla na denním pořádku. Polské úřady se jim snažily zabránit jen symbolicky, pokud vůbec. Němci byli v podstatě vnímáni jako divá zvěř nebo škůdci, které lze dle libosti lovit a zabíjet. Dokonce i Sověti byli šokováni zuřivostí polské odvety za utrpení způsobené Němci.

==========

Americký diplomat William L. Clayton, jedna z klíčových postav v pozadí Marshallova plánu, to vystihl celkem přesně: „Problém s Brity je v tom, že se zuby nehty upínají k naději, že se jim s naší pomocí tak či onak podaří uchovat britské impérium pod jejich kontrolou.“ Sám George Marshall to shrnul tak, že Británie touží po „plných výhodách evropského programu (…) a přitom si chce udržet pozici ne tak docela evropského státu“.
arnost snad nechci tak   moks
Když byl Hitler posléze 30. ledna 1933 kancléřem skutečně jmenován, stalo se tak po volební porážce. Ve volbách v listopadu 1932 vlastně nacisté vůbec poprvé ztratili hlasy od zahájení svého prudkého vzestupu v roce 1929. Vypadalo to, jako by jejich bublina praskla uprostřed vnitřní krize, jež postihla stranické vedení.

==========

Petici za zrušení zjišťování potřebnosti, jež se dočkala široké podpory, zabavila policie, aby zabránila jejímu projednávání v parlamentu.

==========

Některá z hnutí extrémní radikální pravice výslovně kopírovala metody, znaky i jazyk používaný stoupenci Mussoliniho a Hitlera a sama se hrdě nazývala „fašistická“ nebo „nacionálněsocialistická“. Jiná se hlásila k některým, ne-li všem ideám otevřeně fašistických hnutí, a přitom pro sebe tuto nálepku odmítala. Je to hlavně otázka definice – ovšem pokoušet se definovat „fašismus“ dopadne jako házení hrachu na stěnu. Každé z bezpočtu hnutí extrémní pravice mělo své vlastní svérázné rysy a důraz. A jelikož každé z nich tvrdilo, že zastupuje „pravou“, „skutečnou“ nebo „podstatnou“ formou určitý konkrétní národ a leccos ze svého hypernacionalistického důrazu opíralo o údajnou jedinečnost onoho národa, nemohla vzniknout nějaká opravdová mezinárodní organizace reprezentující radikální pravici, jakýsi protějšek Kominterny na levici. Když byl na schůzce zástupců extrémní pravice z třinácti zemí (Rakouska, Belgie, Dánska, Francie, Řecka, Irska, Litvy, Nizozemska, Norska, Portugalska, Rumunska, Španělska a Švýcarska) v prosinci 1934 na březích Ženevského jezera učiněn takový pokus o zformování rámce pro společné jednání, nejdůležitější země, nacistické Německo, bojkotovala toto shromáždění, jež pak zjistilo, že není schopno domluvit se ani na základech nějaké společné doktríny. Nicméně určité společné ideologické rysy extrémní pravice, ať už se sama nazývala „fašistická“ nebo ne, přece jen existovaly: hypernacionalistický důraz na jednotu integrálního národa, jenž získává svou pravou identitu „očistou“ ode všech, o nichž se soudí, že do něj nepatří – cizinců, národnostních menšin a „nežádoucích“. Dále to byla rasová výlučnost (i když nikoli nezbytně biologický rasismus jako odrůda nacismu), vyjádřená trváním na „zvláštní“, „jedinečné“ a „nadřazené“ kvalitě národa; radikální, extrémní a násilnický program naprosté likvidace politických nepřátel – ze všeho nejvíc marxistů, ale také liberálů, demokratů a „zpátečníků“; důraz na disciplínu, „mužnost“ a militarismus (s tím se obvykle pojily polovojenské organizace); a konečně víra v autoritářské vedení. Jiné rysy byly důležité, někdy dokonce ústřední, pokud jde o ideologii určitého konkrétního hnutí, ale nikoli obecně přítomné. Některá hnutí svůj nacionalismus směrovala k iredentistickým nebo imperialistickým cílům, což mělo katastrofální následky, ale ne všechna byla niterně expanzionistická. Některá, ovšem ne všechna, jevila silné protikapitalistické tendence. Často, ale ne vždy, se přikláněla k přebudování ekonomiky podle „korporativistických“ zásad, přičemž se měly zrušit nezávislé odbory a ekonomická politika se měla regulovat „korporacemi“ jednotlivých odvětví řízených státem.

==========

Fašismus usiloval o revoluci nikoli na základě společenských tříd, jak ji prosazovali marxisté, ale přesto to měla být revoluce – revoluce smýšlení, hodnot a vůle.

==========

Citová, romantizovaná, idealistická stránka fašismu a jeho násilnický, dobrodružný aktivismus v neúměrně vysoké míře přitahovaly zejména mladé muže, na něž tyto hodnoty působily ve středostavovských mládežnických hnutích – pokud je již nepodchytily levicové nebo katolické mládežnické spolky.

==========

Ale třebaže stoupenci z řad střední třídy obvykle převládali mezi stranickými funkcionáři a na vedoucích postech, nelze fašismus definovat (jak se to dělávalo) prostě jako hnutí střední třídy a vlastně ani jednoznačně třídními hledisky. Fašismus podporovali jak kvalifikovaní, tak nekvalifikovaní dělníci v mnohem větším množství, než se kdysi mělo za to. Z dělnické třídy pocházelo kolem 40 procent nováčků v nacistické straně v letech 1925–1932. Více než čtvrtina nacistických voličů připadala na dělníky – snad až 30–40 procent, započítávají-li se domácnosti dělnické třídy – a v roce 1932 nejspíš hlasovalo víc dělníků pro nacisty než pro socialisty či komunisty.

==========

Na mezinárodní scéně odzvonila válka v Etiopii umíráček Společnosti národů jako mezinárodnímu nástroji na podporu evropského míru a bezpečnosti. Společnost národů uvalila na Itálii ekonomické sankce. Ty přitom byly nanejvýš omezené. Byl sice například zakázán vývoz husích jater do Itálie, jenže export železa, oceli, uhlí a ropy nikoli. Když na veřejnost pronikly zprávy o navrhovaném urovnání, v němž se ministři zahraničí Velké Británie a Francie Samuel Hoare a Pierre Laval dohodli, že Mussoliniho agresi odmění tím, že dají Itálii zhruba dvě třetiny Etiopie, pobouření, zejména ve Velké Británii, bylo obrovské. Dva nejvýznamnější členové Společnosti národů se dohadují o rozporcování jiného členského státu, který byl napaden dalším členským státem, aniž by tuto válku vyprovokoval.

==========

Telegramy od Stalina se zabývaly i triviálními záležitostmi – mohl kupříkladu někomu v nějakém stranickém nebo státním orgánu na opačném konci této obrovité země nařídit, ať sežene zoufale potřebné hřebíky pro nějakou stavbu. Stát v Sovětském svazu ovládala strana a stranu ovládal Stalin. Jeho samovláda vlastně zcela podkopala institucionální rámec strany, pokud jde o kolektivní řízení na vrcholu.

==========

Stalinův kult musel být budován opravdu pečlivě. Nebylo tomu tak jenom proto, že jeho fyzický zjev sám o sobě vyzníval tak nevábně – měl malou a přihrbenou postavu a jeho tváři dominoval mroží knír a spousta dolíčků od neštovic – či že to byl tajnůstkářský člověk, jenž si přísně hlídal soukromí a hovořil tichým, zdrženlivým hlasem, přičemž jeho ruština byla těžce zabarvena silným gruzínským přízvukem, jehož se nikdy nezbavil. Skutečný problém spočíval v Leninově gigantickém stínu. Stalin si nemohl dovolit představu, že uchvátil legendární obraz tohoto velikého bolševického hrdiny a vůdce revoluce. Proto zprvu našlapoval opatrně. Oslavy jeho padesátin v prosinci 1929 se nesly ve znamení veřejných chvalozpěvů. Ale kult byl dosud v zárodečném stadiu. Stalin se tvářil skromně, veřejně zavrhoval snahy postavit ho na piedestal vedle Lenina a odmítal výrazy osobní oddanosti. Byla to ovšem jenom maska. V tichosti totiž umožnil své vlastní vyzdvižení – při flagrantním falšování své vlastní role během revoluce, jež byla ve skutečnosti opravdu druhořadá – nejprve do rovnoprávného postavení spolu s Leninem v jakémsi dvojím kultu a potom na zjevně první místo. Bezpočet patolízalů, prospěchářů a pochlebníků bez meškání zkrášloval tisícerým způsobem hrdinský obraz „vůdce lidu“. V roce 1933 už bylo v centrální Moskvě více než dvakrát tolik bust a obrazů Stalina než Lenina. Mezitím byl Stalin, sotva nějaký pozoruhodnější filozof marxismu, veleben jako teoretik první třídy a jeho díla vycházela v počtu výtisků, jenž daleko přesahoval náklad děl Marxe a Engelse, a dokonce i Lenina. Když se během moskevského sjezdu v roce 1935 Stalin objevil na veřejnosti (což se jinak stávalo relativně vzácně), jako obvykle oblečen do nevzhledné stranické blůzy, frenetický potlesk více než dvou tisíc delegátů trval čtvrt hodiny. Když se konečně utišil, jakási žena vykřikla: „Ať žije Stalin!“ a všechno začalo znovu.

==========

Velká část tohoto kultu byla samozřejmě uměle vyrobena. Ale u lidu měla také skutečný ohlas. Zbožňovali ho nesčetní obyčejní Rusové. „Ruský lid potřebuje cara,“ zvolal prý Stalin v roce 1934. Tenhle lidový „báťuška car“ vyvolával v mnoha sovětských občanech, zejména rolnících z venkova, kteří nadále lpěli na víře a obřadech, obraz jakéhosi přísného rodinného patriarchy, ručitele pořádku a hmotného dostatku, jenž se s ním pojí. Byla to bezesporu důležitá složka Stalinova kultu, zanedlouho prostupujícího úplně vším. Obraz silného, rozhodného vůdcovství ladil s těmi vlastnostmi, po nichž po dlouhých letech mimořádných zvratů tolik dychtily miliony sovětských občanů.

==========

Stalin byl vyloženě pomstychtivý, chladnokrevně krutý člověk. (Čistce podlehl i jeho papoušek – Stalin ho praštil dýmkou po hlavě, jelikož mu šlo nesnesitelně na nervy, jak napodobuje jeho neurvalé plivání.)
arnost snad nechci tak   moks
Naděje na vytvoření nové elity také mohly čerpat sílu z kulturního pesimismu, jenž poskytoval úrodnou půdu rozvíjení idejí o národní obrodě pomocí eugeniky a „rasové hygieny“. První světová válka a dramatické změny, jež rozpoutala, mimořádně zjitřily pocit ztracených hodnot a kulturního úpadku. Ztráty utrpěné ve válce ještě vyostřily obavy z klesající porodnosti. Tento jev byl předmětem široké diskuse a všeobecně se soudilo, že ohrožuje rodinu, hodnoty, které zastupuje, a životaschopnost národa. Vypadalo to, že váleční invalidé, kteří přišli o ruce nebo nohy, a pohled na mladé vdovy truchlící nad manželi padlými na frontě symbolizují demografické nebezpečí pro budoucnost národa. Nejen klesající porodnost, ale také kvalita obyvatelstva přiměly k zamyšlení vlivné postavy lékařského povolání a podporovaly ideje eugeniky. Nebyla to nějaká německá zvláštnost. Eugenická společnost ve Velké Británii, založená v roce 1926, brzy měla asi 800 členů, většinou z vedoucích kruhů ve vědě, kultuře a politice, kteří byli posedlí biologickým zkvalitněním obyvatelstva. Jejich vliv daleko přesáhl jejich počet. Eugenické společnosti existovaly také ve Skandinávii, Španělsku, Sovětském svazu a jinde. Sterilizace duševně chorých za účelem zkvalitnění obyvatelstva – a zároveň ušetření peněz – se probírala i mimo hranice Německa. Kupříkladu v roce 1922 byl v Uppsale založen švédský Ústav rasové biologie. Avšak posedlost rasovou kvalitou byla obzvlášť nápadná v Německu. Již v roce 1920 předložili trestní právník Karl Binding a psychiatr Alfred Hoche tezi, jež byla tehdy ještě extrémním názorem malé menšiny: podle práva by se mělo povolit „ukončení života těch, kdo nejsou života hodni“. „Důraz na kvalitu místo kvantitu ve složení národa se v naší oblasti produkující potraviny psychologicky pojí s redukcí,“ stálo v jednom projevu k německému Sdružení psychiatrie v roce 1925, což spojovalo populační politiku s nedostatkem „životního prostoru“ (Lebensraum; tento pojem se později družil s nacistickou ideologií). Dva roky nato byla klesající německá porodnost označena za „nejstrašlivější z četných příznaků úpadku naší kultury“, který přivodilo „vítězství města nad rolnictvem“ a emancipace žen. Tento úpadek posléze způsobí „zánik bílé rasy“.


==========

Při šíření kulturního pesimismu měla mimořádný vliv kniha Oswalda Spenglera Zánik Západu (Der Untergang des Abendlandes), jejíž první svazek vyšel v roce 1918, těsně před koncem války, a druhý čtyři roky nato. Spenglerovo lopotně sestavené srovnání historických kultur použilo biologickou analogii životních cyklů k předložení teze, formulované poněkud mystickými výrazy, že západní kultura je pod vlivem materialismu odsouzena k zániku, jemuž lze čelit jedině mocí silného státu, semknutého v rukou elity. Příslušníci německého středního stavu si do roku 1926 zakoupili více než 100 000 výtisků této poněkud duchamorné knihy. Snadnějším čtivem než Spengler, ovšem opět živícím náladu kulturního pesimismu a využívaným politickou pravicí, byl román Volk ohne Raum (Národ bez prostoru) z roku 1926 od Hanse Grimma. V něm se říkalo, že u kořene všech ekonomických strastí Německa je přelidnění, které lze překonat jedině „bojem za bytí“, při němž se dobude nějaká nová země (Grimm uhodil na strunu nostalgie, když v tomto směru uvažoval o Africe). Románu se v letech 1926–1933 prodalo více než 200 000 výtisků. Mnohé z nich si bezpochyby zakoupili stoupenci rostoucího nacistického hnutí.

==========

Podle Youngova plánu by muselo Německo platit podstatně méně, zejména v prvních letech, než podle Dawesova plánu. Ale zátěž by trvala ještě velice dlouho. Poslední splátka měla být uhrazena až v roce 1988.

==========

Ve střední Evropě demokracie existovala jenom jako fasáda v Maďarsku a čelila závažným vnitřním nesnázím v Rakousku, ale dobře se jí dařilo v Československu. V Maďarsku nadále existovaly politické strany, volby (ovšem s vysoce omezeným volebním právem a mimo městské oblasti bez tajného hlasování) a parlamentní systém. Jenže tento systém byl pluralitní jenom na oko, nikoli svou podstatou. Shora ho ovládala silná výkonná moc, podporovaná neotřesitelnou vládnoucí stranou, která v podstatě zastupovala zájmy vedoucí vrstvy. Napomáhala jí všeobecná apatie lidových mas a to, že dělnická třída byla politicky zneškodněna.

==========

Netrpělivost s neschopností po sobě jdoucích vlád nastolit stabilitu v zemi, jež stála před tíživými problémy, vedla v Polsku hrdinu polské nezávislosti maršála Piłsudského k provedení státního převratu 12.–14. května 1926. Během následujících let pak maršál Polsko postrkoval rostoucí měrou k autoritářství.

==========

Když v parlamentu v roce 1928 jeden nepříčetně rozběsněný Srb zastřelil tři chorvatské poslance, podnítil tak kroky, jimiž král Alexandr I. příštího ledna parlament rozpustil a pozastavil ústavu. Byla zrušena tisková svoboda, byly zakázány politické strany a byl zaveden centralizovanější stát. (V říjnu 1929 dostal domněle sjednocující název Království Jugoslávie – země jižních Slovanů.) Tyto kroky byly zakotveny v nové, autoritářské ústavě ze září 1931.

==========


Ekonomická krize mimořádně vyostřila beztak existující zdroje zloby a zášti a také prohloubila úzkost a obavy, pokud jde o budoucnost. Její vinou společnost zhrubla a ztrácela toleranci. Jedním ukazatelem uprostřed masové nezaměstnanosti byly rostoucí předsudky vůči pracujícím ženám, jež zastávaly „mužská pracovní místa“. „Páry se dvěma příjmy“, kde pracoval jak muž, tak jeho žena, se staly terčem silné veřejné kritiky v Německu, když tam prudce rostla nezaměstnanost. I ve Francii zesílila velká hospodářská krize předsudky vůči ženám. Soudilo se, že jejich místo je v domácnosti nebo na statku v roli manželky a matky a že mohou nanejvýš vykonávat „ženskou práci“, jako třeba v sociálních službách nebo jako zdravotní sestry. S tím, jak se velká hospodářská krize prohlubovala, byly ženy vypuzovány z četných pracovišť, nástup do práce jim byl znemožňován, nebyly vítány na vysokých školách a čelily diskriminaci prakticky na každé úrovni (jmenovitě ve francouzské politice, kde jim bylo až do roku 1944 upřeno hlasovací právo).

==========


Když anglická botanička Marie Stopesová podporovala ve 20. letech omezování porodnosti, dělo se tak v kontextu opatření, aby se zkvalitnila populace. Otázky dědičnosti, genetiky, zhoršení kvality rasy a naléhavá potřeba zušlechťování potomstva se už od války staly posedlostí evropských intelektuálů. Eugenika či její zlověstněji znějící protějšek „rasová hygiena“ – vyloučení „vadných“ z reprodukčního procesu a zlepšení „národní výkonnosti“ skrze rasové zkvalitnění – si získávaly podporu s tím, jak velká hospodářská krize zesilovala pochyby o „zdraví národa“. Náklady na péči o „neproduktivní“ členy společnosti silně klesaly, když státy utahovaly opasky svým občanům během prudkého hospodářského poklesu. Ve Velké Británii patřili mezi zastánce eugeniky nejen renomovaní vědci, psychologové a lékaři, ale také přední intelektuálové, jako třeba ekonom John Maynard Keynes a dramatik George Bernard Shaw. Těsně předtím, než vyšel v roce 1932 antiutopický román Brave New World (v češtině jako Konec civilizace), zobrazující společnost, jejíž stabilita spočívá na biologickém inženýrství a duchovní regulaci, aby se dosáhlo maximální společenské a ekonomické funkčnosti, hovořil jeho autor Aldous Huxley o eugenice jako o prostředku politické kontroly a naznačil, že on sám schvaluje opatření s cílem předejít „rychlé degradaci (...) celého západoevropského plemene“. Někteří z extrémnějších eugeniků věřících, že britská „rasa“ stojí před nevyhnutelnou degenerací a nakonec i zánikem své biologické kvality, nebudou-li přijata drastická opatření rasové očisty, dokonce uvažovali o bezbolestném vyhlazování „nežádoucích“, a pokud by se neprosadilo, tak o povinné sterilizaci. Třebaže se takové ideje ve Velké Británii omezovaly na menšinu eugeniků a dále se nerozvíjely, ukazovaly, odkud vítr vane během velké hospodářské krize, a to i v demokracii.

==========

Všechny demokratické skandinávské státy přijaly v roce 1934 zákony, jež se dočkaly široké veřejné podpory a které zaváděly povinnou sterilizaci pro jisté skupiny občanů, což mělo za následek desetitisíce obětí. Stejně tak se povinná sterilizace nevztahovala jenom na „temný kontinent“ Evropy. Do úsvitu druhé světové války bylo sterilizováno asi 42 000 občanů třiceti amerických států, převážně povinně. Důvodem byla „slabomyslnost“ nebo „šílenství“.

==========

Navzdory všemu ustavičnému halasnému povyku a neúnavné agitaci dosáhli nacisté v létě roku 1932 meze – podpora více než třetiny voličů – svého možného úspěchu ve svobodných volbách. A když Hitler požadoval v srpnu 1932 pro sebe post kancléře (hned poté, co se jeho nacistická strana, opřená o 37,4 procenta voličstva, stala s náskokem nejsilnější stranou v Říšském sněmu), říšský prezident Hindenburg ho rozhodně odbyl. Ona podoba autoritářství, kterou Hindenburg chtěl – cosi jako návrat k systému císařského Německa –, nebyla slučitelná s Hitlerovým kancléřstvím. Ale už za pět měsíců si to Hindenburg rozmyslel – a to v době, kdy se množství hlasů pro nacisty snižovalo, nikoli vzrůstalo.
arnost snad nechci tak   moks
Do pekel a zpět: Evropa 1914 - 1949 (Kershaw, Ian)
Nacionalisté začali stále více definovat „národ“ ne z hlediska území, ale z hlediska etnicity – tedy z hlediska těch, kterým bylo dovoleno náležet k národu. Francouzský nacionalista Edmond Archdéacon o sobě například při volbách v roce 1902 prohlásil, že se cítí být „deklarovaným odpůrcem internacionalismu. Jako antisemita požaduji, aby 150 000 Židů a jejich přisluhovačů a 25 000 svobodných zednářů přestalo utlačovat a ruinovat 38 milionů Francouzů.“ Dále řekl, že reprezentuje „pravou republiku, Francouzskou republiku“.

==========

Temná tvář evropského „zlatého věku“ civilizace a pokroku se projevovala ve svém embryonálním stadiu i v jiném způsobu myšlení: v „eugenice“ a jejím blízkém příbuzném, „sociálním darwinismu“. Jejich počátky leží v londýnské práci sira Francise Galtona, který aplikoval revoluční teorie svého strýce Charlese Darwina na podporu tvrzení, že schopnosti jsou dědičné a že by lidská rasa mohla být vylepšena pomocí genetického inženýrství. Již před první světovou válkou si eugenika získala pozornost i v dalších evropských zemích včetně Skandinávie, Švýcarska a Německa, ale i v USA. Byla považována za „pokrokovou“ vědu. Mezi jejími stoupenci například v Británii byli myslitelé spojovaní s liberálním establishmentem či s rodící se politickou levicí, jako byli John Maynard Keynes, lord Beveridge, H. G. Wells, Sidney Webb a George Bernard Shaw. V dopise z roku 1908, více než třicet let před nacistickým „programem eutanazie“, uvažoval uznávaný anglický romanopisec D. H. Lawrence o stavbě velké „smrtící komory“, do níž by za zvuků tlumené hudby byli jemně odváděni „všichni nemocní, chromí, zmrzačení“.

==========

Podle některých odhadů bylo v osmanské říši zabito v letech 1894–1896 během období brutální represe za sultána Abdülhamida II. přes 80 000 Arménů. Tato jatka byla vyvolána strachem Turků z narůstajícího arménského nacionalismu, byla poháněna ekonomickou nejistotou, náboženským a třídním antagonismem, a dokonce tolerována policií. K masakrům Arménů docházelo v osmanské říši i nadále. V roce 1909 bylo zavražděno dalších 15 000–20 000 osob.

==========

Císař Vilém II. nabádal německé vojáky, aby se při potlačování boxerského povstání v Číně v roce 1900 chovali jako Attilovi Hunové. Mezinárodní vojsko sestavené z oddílů několika evropských zemí, jež měly zájem na hospodářské exploataci Číny, se spolu s americkými a japonskými jednotkami zúčastnilo rozsáhlých zvěrstev, rabování a znásilňování. Podle některých odhadů padlo těmto masakrům za oběť přes 100 000 Číňanů.

==========

V některých koloniálních územích docházelo k nesmírným krutostem. V letech 1885–1908 bylo zabito odhadem 10 milionů domorodých mužů, žen a dětí v Kongu – osobním lénu belgického krále Leopolda II. – při nekontrolovaných zvěrstvech, jichž se dopustili jejich koloniální majitelé při uspokojování celosvětové poptávky po kaučuku.

==========

Podle některých odhadů zahynulo v jihozápadní Africe (dnešní Namibii) v letech 1904–1907 80 procent příslušníků kmenů Hererů a Namů (celkem možná až 65 000 lidí).

==========

Habsburská říše však znala jen dvě rychlosti – pomalou a žádnou. Mnoha mužů, kteří by měli narukovat, bylo ještě urgentněji zapotřebí při žních. Okamžitá reakce tedy nebyla možná. Již dva dny po atentátu bylo zdůrazňováno, že mobilizace ozbrojených sil k útoku proti Srbsku by si vyžádala přinejmenším dalších šestnáct dní. Oddalovaná rakouská reakce se tedy stala pomalu doutnající zápalnou šňůrou, jež nakonec přiměla všechny velmoci, aby se zapojily do konfliktu. S tím, jak se krize prohlubovala, byly jednotlivé kroky ovlivněny způsobem myšlení, cíli, ambicemi a obavami, které již dlouho visely ve vzduchu.

==========

Když se objevily zprávy o ruské mobilizaci, v Berlíně se před královským palácem shromáždilo 31. července asi 50 tisíc občanů – hlavně představitelů střední třídy a studentů –, aby si vyposlechli císařovo prohlášení o tom, že „v nadcházejícím boji nebudou mezi mým lidem nadále žádné stranické rozdíly. Mezi námi jsou teď jen a jen Němci.“ V hospodách, kavárnách a pivnicích lidé vstávali a zpívali vlastenecké písně. Mladí muži procházeli v průvodech ulicemi a požadovali válku. Rovněž v dalších německých městech se konaly oslavné demonstrace na podporu války. V Petrohradu pozdravil car Mikuláš II. z balkonu Zimního paláce obrovský dav lidí, který jako by na povel poklekl na kolena, mával transparenty a zpíval národní hymnu. V Paříži došlo k propuknutí vlasteneckého nadšení poté, co prezident Poincaré prohlásil, že v „posvátné jednotě“ Francouzů byly překonány vnitřní rozdíly. Socialisté se přidali. Hněv dělnické třídy po atentátu na odborového předáka Jaurèse byl vnější hrozbou přesměrován ke splnění vlastenecké povinnosti a odporu vůči německé agresi. Původcem těchto výjimečných emocí byly dlouhé roky nacionalistické indoktrinace ve školách a na univerzitách, v průběhu vojenské služby, ve vlasteneckých organizacích a zájmových uskupeních a v populárních tiskovinách.

==========

Německým intelektuálům se tato nová jednota jevila jako ztělesnění „ducha roku 1914“, téměř jako náboženské probuzení. Posilovalo to jejich pocit, že německá kultura není pouze odlišná, ale přímo nadřazená francouzské civilizaci s jejími revolučními a republikánskými kořeny, nemluvě o materialistické britské demokracii. Hodnoty této nadřazené kultury musely být ochraňovány, a pokud by to bylo zapotřebí, vnuceny zbytku Evropy.

==========

Když však v půli dubna 1915 vypuklo ve městě Van arménské povstání, doprovázené zvěrstvy na všech stranách, tedy ze strany Arménů, Turků i Kurdů, žádná pomoc od Rusů nepřicházela. Arméni si měli pomoci sami. Turci, kteří na západě čelili útoku vojsk Dohody přes Dardanely a chorobně se obávali hrozby ruského útoku přes Kavkaz, vnímali arménskou menšinu jako trojského koně Rusů a byli připraveni sáhnout k opravdu brutálním represím. Válka jim poskytla vhodnou příležitost k dosažení ideologického cíle etnické homogenizace. Brzy po povstání začaly deportace, jež rychle eskalovaly, co se týče měřítka i doprovodného násilí. Během několika týdnů nařídilo turecké vedení deportaci veškerého arménského obyvatelstva východní Anatólie – asi milionu a půl lidí – do nitra syrské pouště. Mnoho lidí zemřelo na nemoci a špatné zacházení během deportací nebo po příjezdu v táborech. Daleko víc jich však zemřelo při strašlivých masakrech, jež byly součástí vražedného programu podporovaného tureckými vůdci. Odhady počtu arménských obětí se pohybují od 600 tisíc až přes jeden milion.

==========

Velkou část poválečné Evropy charakterizoval nový a hrozivý stupeň intenzivního politického násilí. Severozápadní Evropa nebyla výjimkou, jak je doloženo v letech 1919 a 1923 během boje Irů za nezávislost na britské vládě – včetně sektářských vražd, svévolné brutality ze strany britských polovojenských jednotek (Černohnědí, Black and Tans) a nakonec krátké, avšak krvavé občanské války v letech 1922–1923. Ačkoli krátké velikonoční povstání proti britské vládě v roce 1916 bylo rychle potlačeno, následovala jej kontraproduktivní brutalita vůči vězněným a popravy vůdců tohoto povstání, což v Irech zanechalo trvalý pocit hořkosti. Povstání se poté přelilo do partyzánské války za nezávislost, která byla od roku 1919 vedena pomocí zastrašujícího násilí ze strany Irské republikánské armády (Irish Republican Army, IRA). Britové reagovali nasazením polovojenských jednotek Black and Tans. Tyto skupiny, pojmenované podle improvizovaných uniforem – policejní tmavě zelené (tedy nikoli černé) barvy a armádní khaki –, se skládaly asi z devíti tisíc bývalých příslušníků armády doplněných o 2200 bývalých důstojníků, kteří tvořili Pomocnou divizi Královské irské policie, tedy organizace, již irští nacionalisté nenáviděli. Zvěrstva páchaná skupinami Black and Tans a Pomocnou divizí, včetně znásilňování, mučení a zapalování domů domnělých povstalců, trvala dlouhou dobu a otrávila anglo-irské vztahy na dlouhá desetiletí. Dokonce i Oswald Mosley, který o více než desetiletí později stanul v čele Britského svazu fašistů (British Union of Fascists, BUF), byl jejich akcemi znechucen. Jimi páchané násilí bylo vskutku odporné a zanechalo trvalou skvrnu v britských dějinách.

==========

Epicentrum nového extrémního kontrarevolučního násilí, jež předčilo jakékoli jiné násilí doložené v Evropě od dob třicetileté války v 17. století, se nicméně nacházelo ve střední a východní Evropě. Zde bylo brutálně zacházeno s celými vrstvami společnosti, nejen s vojáky vracejícími se z dlouholetého boje, kde museli zabíjet a přivyknout krveprolití a utrpení. Součástí války na východní frontě byla politika spálené země a deportace civilistů – tam se válka v listopadu roku 1918 nezastavila, ale přelila se bez sebemenší přestávky do zuřivých pohraničních konfliktů v Polsku a občanské války v Rusku –, hrůza, která vysílala šokové vlny po celé východní a střední Evropě. Hlavní snahou kontrarevolucionářů, z nichž někteří se pohotově zúčastnili antibolševických kampaní v pobaltských zemích i jinde, bylo zabránit rozšíření bolševismu i do jejich zemí. Násilí však nebylo pouhou reakcí na to, co se dělo v Rusku. Levicové revoluce, jež zachvátily země poražených Centrálních mocností, narazily všude na odpor. Uprostřed politického chaosu nabíraly na síle ozbrojené paramilitární organizace. Jejich vůdci zažili do jednoho válečná jatka na frontě během první světové války, často na východě. To, z čeho měla většina Evropanů hrůzu, bylo pro tyto muže vzrušující zkušeností. Boj byl pro ně hrdinstvím, zabíjení opěvovali. Když se vrátili domů, našli svět, kterému nerozuměli, svět, který se podle jednoho z nich „obrátil vzhůru nohama“. Trpěli pocitem zrady nebo prostě neviděli žádnou budoucnost v návratu ke všednímu a často nuznému civilnímu životu. Mnoho mužů, kteří se cítili podobně, si našlo cestu k rasovému násilí militantní politiky, vzkvétající zejména na území mezi východním Německem a západním Ruskem a od Baltu až po Balkán. Odhaduje se, že německé jednotky Freikorps (sbory dobrovolníků, fungující na účet vlády), často pod velením aristokratů, přilákaly do svých řad 200–400 000 mužů. Operovaly tam, kde pohraniční konflikty, radikální etnický nacionalismus, hrozba bolševismu a hluboce zakořeněná nenávist k Židům vytvářely účinnou směsici násilnických emocí.

==========

Nejpřednější místo mezi těmito vnitřními nepřáteli zaujímali komunisté, socialisté a v neposlední řadě Židé. Pro mnoho bojovníků kontrarevoluce tito vnitřní nepřátelé splynuli vjedno. Když zjistili, že přední roli v revolučních hnutích hrají Židé – mezi jinými Lev Trockij v Rusku, Béla Kun v Maďarsku, Victor Adler a Otto Bauer v Rakousku, Kurt Eisner a Rosa Luxemburgová v Německu, spolu s několika vedoucími postavami v krátce trvající Bavorské republice rad v dubnu 1919 v Mnichově –, jen to potvrdilo jejich fantazie, vyvolané předválečným podvrhem carské policie Protokoly sionských mudrců o „celosvětovém spiknutí Židů“ namířeném k podkopání evropské kultury, morálky a politického uspořádání. Židé většinou vítali revoluci v Rusku jako předzvěst emancipace. Chovali velkou naději, že socialistická budoucnost bude oproštěna od diskriminace a perzekucí. Připojili se k revolučnímu hnutí v procentuálně výrazném počtu a začali hrát významnou roli v sovětské správě a zajišťování bezpečnosti. Například až 75 procent příslušníků kyjevské politické policie (Čeka) v roce 1919 tvořili Židé. Ve východní Evropě se Židé s bolševismem ztotožnili – ačkoli většina jich žádnými revolucionáři nebyla. Měli za to zaplatit hroznou cenu.

==========


Také v Maďarsku docházelo po kolapsu krátkodobého komunistického režimu Bély Kuna v srpnu 1919 k rozsáhlému protižidovskému násilí. Pachuť intenzivní nenávisti k Židům a jejich příklonu k bolševismu se projevila v poznámkách jinak jemné a okouzlující maďarské šlechtičny, na kterou v létě 1919 vzpomínala Ethel Snowdenová: „Kdyby bylo na mě, zabila bych všechny bolševiky, a neumírali by lehce. Opékala bych je pomalu na rožni. Jen pomyslete, co ti špinaví Židé udělali některým z našich nejlepších mužů! A všechny moje šaty a šperky jsou fuč! (…) Jsem si jistá, že si nějaká ošklivá malá Židovka právě teď natahuje mé krásné bílé botičky na své odporné nohy!“ Vzhledem k takovéto mentalitě nebyla zvěrstva páchaná na Židech v Maďarsku v poválečném politickém zmatku nijak překvapivá. V oblastech na západ od Dunaje bylo podle zprávy z roku 1922 zavražděno přes 3000 Židů.

==========

V katastrofálních podmínkách poválečné Evropy však sebeurčení – tedy revoluční koncept – nebylo dlouhodobou aspirací, ale požadavkem pro bezprostřední budoucnost. Ve skutečnosti byli bolševici první, kdo tento koncept použil. Jejich zájem o sebeurčení jim však posloužil čistě jako nástroj. Svou podporu nacionalistickým hnutím rozšířili proto, aby podkopali a zničili mnohonárodnostní říše v Evropě a aby – obecněji vzato – oslabili či svrhli imperialismus. Řečeno Stalinovými slovy: „Když je právo na sebeurčení v rozporu s jiným, vyšším právem – právem pracující třídy, jež přišla k moci, aby tuto moc upevnila,“ pak „právo na sebeurčení nemůže a nesmí sloužit jako překážka pracující třídě vykonávat své právo diktatury.“

==========

Tajná dohoda uzavřená v roce 1916 mezi sirem Mikem Sykesem a Françoisem Georgesem-Picotem rozdělila většinu arabského Blízkého východu mezi Británii a Francii. Celkem Velká Británie připojila ke své říši dalších 2,5 milionu kilometrů čtverečních a Francie přes 600 000 kilometrů čtverečních. Nově vytvořená Sýrie a Libanon byly předány Francii, právo na Palestinu (včetně Zajordánska) a Irák získala Velká Británie (čímž se z Blízkého východu stal tímto procesem budoucí základní kámen obrany impéria). V roce 1917 prohlásil britský ministr zahraničí Arthur Balfour, jenž podporoval cíle stále ještě malého sionistického hnutí, že britská vláda „v Palestině upřednostňuje zřízení domoviny pro židovský národ“. Toto prohlášení bylo zamýšleno k získání podpory amerických Židů pro válku – Amerika dosud do konfliktu nevstoupila – a také k ujištění, že strategicky důležitá oblast Palestiny nebude později předána Francouzům. Důsledky Sykesovy-Picotovy dohody a Balfourovy deklarace měly mít dlouhodobý dopad nejen v Evropě, ale v celém světě, zejména ve druhé půli 20. století – i později.

 
Stalo se to k ránu. Počátkem dubna 1945.
Silnice z bavorského Pasova vede přes Horní Vltavici, Vimperk a Čkyni na Strakonice. Kousek od Čkyně směrem na Vimperk se točí kolem bohumilického lomu.
V těchto místech se tehdy objevil osamocený motocyklista. Zřejmě Němec. Kdo jiný by koncem války, v době úzkostlivého šetření benzínem, dostal německé ,,Kraftscheine“ – povolení k jízdě! Byl v civilu, ale k opasku pláště si před cestou připnul pouzdro s pistolí. Měl pistoli a smůlu. V zatáčce u lomu narazil na několik partyzánů ze Čkyně, příslušníků skupiny Šumava II, kteří se právě vraceli z akce. Zastavili ho jednoznačným pohybem samopalu. Motocykl a zbraň se jim hodily. Slovní kontroverze, která následovala, byla krátká. Motocyklista promluvil německy s bavorským přízvukem a odmítl se vzdát. Pak už nebylo jiné možnosti. Zákony partyzánské války mají jednoznačné paragrafy. Výstřely by mohly vyvolat nežádoucí pozornost. Stačila sekera. Tělo zatáhli do roští u cesty.

(Roman Cilek - Vlkodlaky kryje stin)
(trosku zklamal ze mezi werwolfy zaradil i Edelweis piraten)
 
"Ano, ano, v Anzóbu je zle," nečekal Nuradda na naše vyprávění. "U nás v Tokfanu je zatím všecko v pořádku; nemocný není nikdo. Zítra čekáme Urusy."
"Ze Samarkandu?"
"Ché, z jakého Samarkandu, přímo z Fítirhratu!" zamrkal horal. "Když mor asi tak před třemi nedělemi na horním Jaghnóbu vypukl, dal hned Davlat vědět do Samarkandu, že černá smrt postupuje! A před týdnem jsme dostali zprávu do Varzimónóra. Do Samarkandu přijel veliký vezír, rodný strýc akpádišáhův, se zvláštním fermánem, s lékaři a sarbázy. Urusové dostali strach, aby se černá smrt nedostala až k akpašovi. Vytáhli proli ní s velikou silou; dnes nocují ve Fanu, zítra je máme tady."

"Kdo sem vlastně jede?" "Saúdbábá je viděl, vyptal se jich a všechno přesně ví; jedou sem čtyři velcí pánové a sedm malých, sarbázy do toho nepočítá. Ti velicí pánové jsou: nejvyšší haraba, hlavní nadávač, kapitán dlouhý knír a nejvyšší klystýr. Ten je ze všech nejdůležitější! Saúdbábá povídal, že je malinkatý, panděro má veliké a na nose čtyři brejle. Šestioký člověk! Opravdu! Saúdbábá se vyptával důstojníka od sarbázů, kdo to je. Proč má šest oči? A důstojník mu řekl: "Oho, to jest nejvyšší klystýr. Ten zahubí černou smrt. Všichni se jí bojí, ale on má šest očí a nemusí mít strach!"

Nuradda i domorodci, stísnění kolem nás, se vesele, nakažlivě rozchechtali.

"Co se smějete?"

"A jak se nesmát? Takoví lidé a jak se, che-che-che. polekali za třemi moři ve Fítirhratu moru! Černá smrt! Ať si je černá! Poslali proti ní kapitány, a jaké s velkými kníry. Ohé! Saúdbábá povídal: Kníry jako dva velbloudí ocasy."

"Ech, mlč, Nuraddo," okřikl nespokojeně syna Davlat, který právě vešel. "Nesluší se takhle mluvit o vzácném hostu, když sem ještě ke všemu jede zachraňovat lidi, Jak by ses mohl vyznat ve strachu? Jsi nevzdělaný stejně jako já. Chodíme a nevidíme kolem sebe nic strašného. Žijeme, umíráme, a hrůzu nepoznáme. Přijde vzdělaný člověk, hlavu má takovouhle – nesměj se, Nuraddo, říkám ti! - a vysvětlí nám: toto je strašné, tamhleto je strašné. A my jsme kolem chodili a ani jsme si to neuvědomili. Ale sotva nám to řekne, padne strach i na nás."

(Sergej Mstislavskij - Opásán ocelí)