Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


arnost snad nechci tak   moks
Nemelo to byt vedle?
jkom THE WORLD IS MY OKOUN WEBIKI 26.květen 2017 17:54:35
ano, ja vim, ze sikana ma mnoho podob. ze nekdy sikanovany nepozna, ze je sikanovan, je docela dobre mozne. zaroven jsem presvedcena, ze to, zejmena kdyz uz je dospely, poznat muze. zurve a vulgarni utoky tohoto typu, ktere zde predvedl dav zejmena vcera, jsou podle meho soudu zcela jednoznacne sikanou. ze proces je bolestivy, je mozne. zaroven myslim, ze by mel byt nejak uzitecny a melo by byt jasne, ze z nej bude mit jedna i druha strana nejaky benefit. zde naprosto nevidim moznost, ze by sikanovana strana rezignovala na pravdu a akceptovala jakous dohodu jen proto, ze si cizi lide mysli, ze to bude fajn. plus jsem presvedcena, ze zakladni podminkou by bylo uznat, ze slo o sikanu, a omluvit se. nezda se mi realisticke, ze by se takova vec mohla uskutecnit, kdyz ani po tom vsem sikanujici dokonce ani nepripusti, ze udelali neco spatne.

jkom THE WORLD IS MY OKOUN WEBIKI 26.květen 2017 17:16:51
to zni rozumne, ale ja mam dost problem rezignovat na pravdu a s kymkoli se dohadovat na restartu - proc bych mela pristoupit na neco, co je vyhodne jen pro sikanujici? proc bych se mela smirovat s tyranim a sikanou? jediny, kdo by z toho profitoval, jsou sikanujici. dohodu bych prijala po omluve, nicmene misto omluvy a uznani toho, ze se sikanujici chovali nevhodne, prichazeji jen dalsi vulgarismy a vzajemny souhlas sikanujicich. takte moje prognoza je, ze tento postup pouzit nebude mozne, ani kdybych nakrasne vysla sikanujicim vstric a rezignovala na realitu

arnost snad nechci tak moks 26.květen 2017 16:33:38
Ono zakladni problem je, ze obe strany mluvi o ruznych vecech. jkom mluvi o tom, ze ji cela akce proti ni prisla velmi masivni (a nemluvi o tom, co bylo jeji pricinou), ostatni se snazi mluvit o duvodech, proc se navazi do jkom – coz zase pomiji jkom.

To je klasicke selhani komunikacni pragmatiky, kdy obe strany skrze retezec vzajemnych obvineni nevidi, co je pricina a co nasledek (a ono je to uz v takove chvili docela jedno)

Technicky to asi sikana neni, spise vyhrezla masova zloba (byt zrovna ta masovost byva priznakem sikany), protoze chybi jakysi spolecny (bagatelni, zastupny duvod). Pokud je na nas nasranych hodne lidi, jeste to nemusi znamenat, ze jsme obeti sikany. (ale plati to i obracene, casto se na nas lide nasiraji, protoze se k tomu opravdu nechaji donutit davem)

Resenim takovychto lapsu (jsou docela caste) je rezignovat na vlastni pravdu (at je sebepravdivejsi) a dohodnout se na restartu komunikace.

disclaimer: partnerka pracovala na nekolika projektech tykajicich se sikany a pry i z takovychto hadek nakonec muze sikana vzniknout.
 
Skvělá kniha, dík!
arnost snad nechci tak   moks
Dějiny krásy (Umberto Eco)

Pro Boëthia byl hudebníkem ten, kdo znal pravidla, jež řídí svět tónů, zatímco ten, kdo hudbu skutečně provozoval, býval považován jen za otroka bez teoretických vědomostí, za člověka ovládaného instinkty, který nezná ony nepopsatelné krásy hudby, jež může odhalit pouze teorie.

==========

Zjistilo se například, že v prvních stoletích středověku byla modrá spolu se zelenou považována za téměř bezcennou barvu, pravděpodobně proto, že zpočátku se nedařilo získat živé a zářivé odstíny, takže modré oděvy či malby se zdály vybledlé a nevýrazné. Od 12. století se však význam modré mění a stává se z ní barva vznešená: připomeňme jen estetický i mystický význam oslnivých modří ve vitrážích a rosetách středověkých katedrál, kde dominují nad ostatními barvami a přispívají k "nebeskému" filtrování světla. Černá byla v jistých obdobích a na jistých místech barvou královskou, ale jinde je barvou tajemných rytířů skrývajících svou totožnost. Odborníci zaznamenali, že v románech artušovského cyklu jsou rytíři s rudými vlasy zbabělci, zrádci a ničemové, zatímco o několik století dříve se Isidor ze Sevilly domníval, že nejkrásnější barva vlasů je plavá a rudá. Podobně jsou červené kabátce a čabraky výrazem odvahy a ušlechtilosti navzdory tomu, že červená byla také barvou katů a prostitutek. Žlutá byla považována za barvu zbabělosti a spojována s osobami na okraji společnosti, s vyvrženci, blázny, muslimy a Židy; přesto je zároveň oslavována jako barva zlata, pojímaného jako nejvzácnější z kovů, obsahující nejvíce slunce.

==========

Také stilnovistický ideál "ženy anděla" se stal předmětem celé řady interpretací, až po fantastickou myšlenku, že stilnovisté byli členy heretické sekty Fedeli d’Amore a jejich ideál ženy byl vlastně alegorickou rouškou halící složité filozofické a mystické koncepce.

==========

Tyto spisy se šíří v malířských dílnách, které se na základě práce na objednávku mohly postupně osvobodit od tuhého cechovního řádu a s ním spojeného příkazu nenapodobovat přírodu, jehož porušování bylo nyní tolerováno. Na poli literárním se tato nauka rozšířila především díky Bembovi a Castiglionovi a vedla k poměrně svobodnému používání klasické symboliky. Jejím základem je vskutku záměr – příznačný pro Marsilia Ficina – aplikovat na antickou mytologii kánony biblické exegeze a dosáhnout poměrně značného stupně autonomie ve vztahu k antickým autoritám (podle Pica by se měl napodobovat spíše jejich celkový styl než jednotlivé formy). Z toho pramení značná složitost symbolů tehdejší kultury, které se mohou konkretizovat rovněž formou smyslových metafor – jako ve fantastické Hypnerotomachii Poliphili nebo v Tizianových či Giorgionových obrazech Venuše, charakteristických pro benátskou ikonografii.

==========

Symbolem doby je nepochybně podivuhodná Dürerova Melancholie I, v níž se melancholický ráz snoubí s geometrií. Celá jedna epocha jako by dělí tuto rytinu od harmonického, pokojného zobrazení geometra Euklida v Athénské škole: renesanční člověk zkoumal vesmír pomocí nástrojů praktických řemesel, kdežto barokní člověk, který se zde již ohlašuje, bádá po knihovnách a v knihách a náčiní melancholicky nechává ležet na zemi (nebo je nečinně drží v ruce).

==========

Jedním z charakteristických rysů barokního způsobu myšlení je kombinace exaktní představivosti a překvapivého účinku, která bývá označována nejrůznějšími názvy – agudeza, concettismo, wit, marinismus – a která nachází nejvyšší výraz u Graciána. Tuto novou formu výmluvnosti podporovaly školské programy vypracované jezuity bezprostředně po Tridentském koncilu: Ratio studiorum z roku 1586 (obnovená v roce 1599) počítala na závěr pěti let předuniverzitních studií s dvěma roky rétoriky, díky níž by se žák naučil dokonalé výřečnosti, jejímž cílem neměla být jen praktičnost, ale i krása vyjádření. Concetti nemají sice vlastní formu, přesto musí mít vytříbenost či ostrovtip, který dokáže překvapit a proniknout k duši posluchače. Ostrovtip vyžaduje čilého, vynalézavého, tvořivého ducha schopného vidět souvislosti prostým okem nepostřehnutelné, jednoduše pomocí důmyslu. Tak se vynalézavé, důmyslné kráse otevírají zcela nové vjemové prostory, kdežto vnímatelná krása se stále více přibližuje formám krásy nevýznamné a beztvaré. Užití ostrovtipu v poezii (gongorismus ve Španělsku, podle básníka Luise de Góngora, marinismus v Itálii, podle básníka Giambattisty Marina) nachází výraz ve virtuózní poezii, kde překvapivý, ohromující, působivý styl, jeho kousavá a výstižná vynalézavost zdaleka převyšují obsah. Důležitější než přesný popis ženské krásy je tedy schopnost postihnout množství detailů a poměrů ženského těla, třeba i na základě aspektů, které se mohou jevit jako zcela bezvýznamné, jako například muška nebo kštice: různorodost forem a detailů, která uchvátí.

==========

Z čeho pramení ta úzkost, ten nepokoj, to věčné hledání něčeho nového? Rozhlédneme-li se po tehdejším poznání, můžeme najít všeobecně platnou odpověď v "narcistické ráně", kterou humanistickému egu zasadila Koperníkova revoluce a následný rozvoj fyzikálních a astronomických věd. Zděšení, které se člověka zmocnilo, když zjistil, že už není středem vesmíru, je provázeno úpadkem humanistických a renesančních utopií o možnostech vybudovat mírumilovný, harmonický svět.

==========

Za renesance se vysoce zdokonaluje "velká teorie", podle níž krása spočívá v úměrnosti jednotlivých složek. Zároveň se však objevují odstředivé síly směřující ke kráse nepokojné, překvapivé. Jde o dynamický pohyb, který jen za účelem snazšího výkladu může být spojován s učebnicovými kategoriemi jako klasicismus, manýrismus, baroko, rokoko.

==========

Nicméně pro holandské Flandry, vystavené protikladnému napětí mezi přísnou kalvinistickou morálkou na straně jedné a světskými, předsudků prostými měšťanskými mravy na straně druhé, je příznačné, že se zde vytvářejí nové lidské typy, v nichž se krása pojí s užitečným a praktickým. Rovněž v lidovém jazyce Schoon vyjadřuje jak krásu (krajiny či hvězdného nebe), tak konkrétní "čistotu" (domu nebo nástroje).

==========

Srovnáváme-li různé Venuše, povšimneme si, že kolem ženského těla, jež se ukazuje nahé, se odvíjí poněkud složitý diskurs. Venuše Baldung Grienova, jejíž bílá pleť vystupuje z temnoty pozadí, zjevně evokuje krásu tělesnou a hmotnou, zobrazenou tím realističtěji, že její tvary se vyznačují nedokonalostí (z hlediska klasických kánonů). I když jí za zády číhá Smrt, tato Venuše je předzvěstí renesanční ženy, která umí beze všech zábran pečovat o vlastní tělo a ukazovat je. Zato Leonardovy ženské tváře jsou neproniknutelné a jejich výraz se vymyká našemu chápání. To je dobře patrné na Portrétu Cecilie Galleraniové zvané též Dáma s hranostajem, záměrně ponechávajícím nejasnou symboliku nepřirozeně dlouhých ženských prstů laskajících zvíře.

==========

V procesu rehabilitace Platónem zavrhovaného napodobování přírody sehrálo rozhodující úlohu novoplatonské hnutí, šířené ve Florencii Marsiliem Ficinem. V rámci mysticizující vize celku uspořádaného do harmonických odstupňovaných sfér si toto hnutí stanoví trojí úkol: šířit a aktualizovat antickou moudrost, vytvořit z jejích mnohotvárných a zdánlivě protichůdných aspektů koherentní a srozumitelný symbolický systém a dokázat soulad tohoto systému s křesťanskou symbolikou. Krása tak nabývá vysoké symbolické hodnoty, oponující pojetí krásy jakožto proporce a harmonie.

==========

V 15. století byla krása pod vlivem různých, i když konvergentních faktorů – objevu perspektivy v Itálii, rozšíření nových malířských technik ve Flandrech, vlivu novoplatonismu na svobodná umění, mystického klimatu podněcovaného Savonarolou – pojímána dvěma, dnes zdánlivě protichůdnými způsoby, které se však tehdejším lidem naopak zdály v souladu. Krása je vnímána jednak jako napodobování přírody podle vědecky ověřených pravidel, jednak jako kontemplace nadpřirozeného stupně dokonalosti, zrakem nepostižitelného, neboť na tomto světě není plně realizován.

==========

Předivo vztahů a forem, které je třeba vytvářet stále znovu a znovu, přebírá funkci přirozených, závazných a objektivních modelů: barokní století vyjadřuje krásu takříkajíc mimo dobro a zlo. Krásno může být vystiženo skrze ošklivo, pravé skrze falešné, život skrze smrt. Ostatně tématem smrti je barokní mysl posedlá.

==========

Humeova základní teze zní, že krása není věcem vlastní, nýbrž že se utváří v kritikově mysli, neboli v mysli diváka nezávislého na vnějších vlivech. Význam tohoto objevu se rovná objevu subjektivní povahy tělesných počitků (teplo, zima apod.), k němuž v 17. století dospěl v oblasti fyziky Galileo Galilei. Subjektivitě "tělesného vkusu" – má-li jídlo sladkou nebo hořkou chuť, nezávisí na jeho povaze, nýbrž na chuťových orgánech toho, kdo je okusil – odpovídá analogická subjektivita "duchovního vkusu": jelikož neexistuje objektivní kritérium hodnocení, které by bylo věcem dané, může se týž předmět jevit mému zraku jako krásný a zraku mého bližního jako ošklivý.

==========

Intelektuál i umělec podléhají v průběhu 18. století ve stále menší míře ponižující závislosti na mecenáších a dobrodincích a mimo jiné také díky rozšiřujícímu se knižnímu průmyslu začínají získávat určitou ekonomickou nezávislost. D. Defoe přenechal kdysi práva na Robinsona Crusoa za pouhých deset liber šterlinků, kdežto Hume může nyní na svých Dějinách Anglie vydělat více než tři tisíce. I autoři méně známí nacházejí práci jako kompilátoři lidových knih, jejichž prostřednictvím se šíří velká politická a filozofická témata. Ve Francii prodávají tyto knihy cestující obchodníci: kniha se tak dostává až do nejzazších končin země, kde nadto už více než polovina obyvatelstva umí číst. Tyto změny připravují půdu pro revoluci; není náhodou, že krása neoklasicismu bude přijímána jako symbol této události (a také následného napoleonského císařství), kdežto krása rokoková bude ztotožňována s nenáviděným a prohnilým starým pořádkem.
==========

Milostný román 18. století, v němž je krása viděna vnitřním zrakem vášně, má většinou formu deníku – tedy literární formu již plně předromantickou. Ale především si na jeho stránkách razí cestu přesvědčení – a to je ženský příspěvek k moderní filozofii –, že cit není jen rozrušená mysl, nýbrž představuje třetí lidskou schopnost, vedle rozumu a vnímavosti.
==========

Základem estetické zkušenosti se stalo zalíbení bez jakéhokoli zájmu, k němuž při pozorování krásy dochází. Krásné je to, co se líbí nezainteresovaně, aniž "nám nebo někomu na existenci věci záleží nebo jen mohlo záležet". "Vkus je tedy schopnost posuzovat nějaký předmět nebo způsob představy na základě zalíbení nebo znelíbení bez jakéhokoli zájmu. Předmět takového zalíbení se nazývá krásný."

==========


18. století je dobou cestovatelů dychtících poznat nové kraje a nové zvyky, nikoli však z touhy dobývat, jako tomu bylo v předchozích staletích, ale pro nové požitky a emoce. Roste obliba exotiky, všeho zajímavého, zvláštního, jiného, překvapivého. V této době se rodí cosi, co bychom mohli nazvat "poezií hor": poutník, jenž se vydal na dobrodružnou cestu přes Alpy, okouzleně hledí na nepřístupná skaliska, nekonečné ledovce, bezedné propasti, rozlohy bez hranic.

==========

Burke říká, že není schopen vysvětlit, proč vzniká vznešeno a krásno, klade si však otázku: může být hrůza příčinou potěšení? Jeho odpověď zní: může, pokud bezprostředně neškodí. Zastavme se u tohoto tvrzení. Nese v sobě odstup od toho, co nahání strach, a tedy určitý nezájem. Bolest a hrůza jsou zdrojem vznešena, pokud nejsou škodlivé. Je to týž nezájem, jaký se během staletí objevoval v souvislosti s ideou krásna. Krásné je, co vyvolává požitek, který nevede k potřebě vlastnit nebo nějak užívat věc, jež se líbí. A stejně tak je také hrůza, v níž je obsažena vznešenost, hrůzou z čehosi, co na nás nedosáhne, co nám nemůže ublížit. Právě v tom tkví hluboká spojitost mezi krásnem a vznešenem.

==========

Dělnická třída se uvědomuje: v roce 1848 vychází Manifest Karla Marxe. Konfrontován s náporem průmyslového světa, s rozrůstajícími se metropolemi, zaplavovanými nezměrnými anonymními davy, s nástupem nových tříd, mezi jejichž potřebami rozhodně nehraje prim estetický prožitek, s novými stroji, urážlivě stavějícími na odiv ryzí funkčnost nových materiálů, umělec cítí, že jeho ideály jsou ohroženy, demokratické myšlenky, které si postupně razí cestu, vnímá jako nepřátelské a rozhoduje se, že bude "jiný". Tak se rodí skutečné estetické náboženství a pod heslem umění pro umění se prosazuje myšlenka, že krása je základní hodnota, již je třeba uskutečňovat za každou cenu. Mnozí budou dokonce tvrdit, že i vlastní život je třeba žít jako umělecké dílo.

==========

Na scénu vstupuje generace velekněží krásy, dovádějící do krajních důsledků romantickou senzibilitu: vyhrocují každý její moment a vybičovávají ji natolik, že jsou posléze ochotni přijmout paralelu mezi vlastním údělem a sudbou velkých antických civilizací ve fázi úpadku – ať už jde o smrt římské civilizace po barbarských vpádech nebo o tisíciletou agonii byzantské říše.

==========

Dekadentní religiozita "naruby" vyráží ještě jedním směrem, směrem satanismu. Zde pak nejde jen o přitažlivost nadpřirozených jevů, o znovuobjevování magických a okultních nauk, o kabalismus, který nemá nic společného se skutečnou židovskou tradicí, o nadšenou pozornost ke všemu démonickému v umění i v životě (dobrým příkladem je v tomto ohledu Huysmansův román Tam dole), ale i o příklon k opravdovým magickým praktikám, o vyvolávání ďábla nebo o oslavu veškerého rozrušování smyslů, od sadismu po masochismus, o vyznávání Neřesti, o fascinaci, jíž působí perverzní, znepokojivé, kruté zjevy, o estetiku Zla.

==========

Viktoriánský svět (a obecně svět měšťanstva) usiluje o zjednodušení života a zkušeností v čistě praktickém smyslu. Věci jsou správné, nebo nesprávné, krásné, nebo ošklivé, nikdo si nelibuje ve zbytečných dvojsmyslech, komplikacích a nejednoznačnostech. Měšťan nezná rozpolcenost mezi altruismem a egoismem. Ve vnějším světě je egoista (na burze, na volném trhu, v koloniích), a za zdmi svého domu je dobrým otcem, vychovatelem a filantropem. Měšťan netrpí morálními dilematy. Doma je moralista a puritán, k mladým ženám z proletářských čtvrtí se chová jako pokrytec a libertin. Toto zjednodušení není z praktického hlediska pociťováno jako dvojí morálka. Naopak se odráží také v autoprezentaci soukromí měšťanského domu – v předmětech, nábytku i veškerém zařízení a věcech, jejichž posláním je vyjadřovat přepychovou a zároveň trvalou krásu.

==========

Pronikavě chladný pohled "pop-artistů", často spojený s neskrývaným cynismem, vychází z vědomí, že umělec přišel o svůj monopol na představy a obrazy, na estetickou tvorbu a krásu. Svět zboží získal nepřemožitelnou moc svými obrazy nasytit vnímání moderního člověka, ať už je jeho postavení ve společnosti jakékoli. Rozdíl mezi umělcem a obyčejným člověkem se definitivně vytratil. Už není prostoru pro obžalobu, úkolem umění je pouze konstatovat, že jakýkoli předmět, vlastně cokoli, ať už jde o lidskou bytost nebo neživou věc – od tváře Marilyn Monroe až po konzervu s fazolemi, od komiksových obrázků až po anonymní dav na autobusové zastávce –, získává nebo ztrácí svou krásu nikoli na základě vlastní podstaty, nýbrž na základě společenských souřadnic, které určují, jak se nám tento předmět jeví. Obyčejný žlutý banán namalovaný Andym Warholem může bez jakéhokoli zřejmého vztahu k označovanému objektu zdobit obal desky avantgardní hudební skupiny Velvet Underground.

==========

Renesanční a barokní stroj je triumfem ozubeného kola, klikových hřídelí, ojnic, nejroztodivnějších převodů, šroubů a svorníků. Nadšení a okouzlení vzbuzuje ústrojí samo a není důležité, co stroj vyrábí, ale spíše okázalé využití mechanických prostředků, které jeho chod umožňují. Pro tyto dobové mechanismy je příznačný výrazný nepoměr mezi jednoduchým výsledkem a nesmírně složitým soustrojím, jímž je tohoto výsledku dosaženo. Ve vrcholně barokních fantaziích jezuity Athanasia Kirchera nakonec dochází ke splynutí ohromující krásy efektu a důmyslné krásy umělého mechanismu, který efekt vytváří. Svědčí o tom například katoptrická divadla (založená na magii zrcadel) v Ars magna lucis et umbrae, která do jisté míry předjímají některé techniky filmové projekce.

==========


Fašistická krása Tiskové oddělení Úřadu předsedy vlády Návrhy a fotografie ženské módy, 1931 Fašistická žena musí být tělesně zdráva, aby se mohla stát matkou zdravých dětí podle "pravidel", která Vůdce stanovil v pamětihodném proslovu k lékařům. Je proto nezbytně nutné odstranit kresby nepřirozeně vyhublých a maskulinizovaných ženských postav, představujících typ neplodné ženy úpadkové západní kultury.
 
Buď rád, že je to vůbec k přečtení
Lejzy God is REAL unless declared   INTEGER.
Kdo ukrajoval lapalie z demokracie?
Lejzy God is REAL unless declared   INTEGER.
Preklady pres anglictinu me dost serou. Ale anglicky dnes holt umi (alespon si to mysli) kazdej levnej trouba.
Psali tam prostě, že Orwell byl nebezpečný šílenec a já že jsem jím taky. Že to plyne z toho, že jsme narozeni ve znamení Střelce…
--
Školství bylo totiž vždy nejpoddanější v celém systému, učitelé a děti se nikdy nebouřili. Jak by mohli? Reformy v jiných oblastech byly vždy riskantnější, dělníci by mohli například v hojnější míře použít sprostých slov, což je u učitelek vyloučené.
--
Měl jsem letos značné těžkosti s přesvědčováním zahraničních návštěvníků, kteří se trousili celé léto, že pokud jde o Československo, je vše na dobré cestě a že směřujeme bezpochyby k demokratickým přeměnám… Ze všech těchto argumentů mě dráždí hlavně ten, který zpochybňuje význam občanských iniciativ a opozičních skupin poukazem na jejich výrazně intelektuálský charakter… Zdá se, že inteligence na Západě má méně sebedůvěry než my, kteří jsme zde jmenování vždy až na třetím místě a vždy trochu v podezření z kolísavosti a nespolehlivosti.
--
Havel od mládí pozoroval politiku s podezřením, jež si zasloužila. Přesto ho nikdy nepřestala přitahovat. Aby do ní mohl vstoupit, musel si najít snesitelný vchod, který nepáchne krví a blbostí…
Vypočítal jsem Havlovi všechny své pochybnosti týkající se pravdy jakožto pilíře politického programu. Zkoušel jsem ho z hypotetické situace, v níž by stál před obyčejnými lidmi a měl jim vysvětlit, oč usilujeme. Svěřil jsem se mu se svou depresí, která mě pravidelně přepadá, když jedu ráno autobusem do práce a koukám na nevyspalé a nevrlé tváře spolucestujících… Havel na to řekl, že takové deprese nemá, protože odmítá uvažovat v kategoriích politické manipulace, získávání, přemlouvání a slibování. Že od začátku řeší jen svůj vlastní problém, že nenabízí život v pravdě jako politické zboží, že sám nechce být manipulován, a proto nehodlá manipulovat vědomí jiných lidí. Já jenom říkám, co si myslím. A já zas na to, že každá pravda je zpochybnitelná už při svém zrodu. Že obraz světa vytvářejí pokleslá masmédia, a ne jeho hry. A on zase řekl, že to nevadí, že neuvažuje ve velkých číslech, že pro něho jsou důležití jednotlivci…
Sledoval jsem pozdvižení posledních týdnů se vzrušením a dojetím. Že by v Čechách skutečně začínala být lež tak nesnesitelná, aby se lidé proti ní nebezpečně a riskantně bouřili?
Biľak už po letech ani nepředstírá, že se ve straně berou vážně nějaké ideje, jde o to, kdo z koho, buď vykopne on nás a potom běda nám, anebo vykopneme my jeho a budeme si užívat bez strachu... Já jsem se v té době přiměřeně zajímal o věci veřejné, ale jen teď díky Biľakovi vidím, že jsem byl intelektuální pitomeček, který vytvářel líbivou sofistikovanou clonu z idejí mravních principů a a kulturních pojmů okolo obyčejné hospodské rvačky, ve které jde hlavně o lepší místo u stolu.
--
To ovšem zní, jako bych pokládal Biľakův výklad za pravdu o skutečnosti... Mlynářova skutečnost je kultivovaná, přijímám ji ne proto, že by byla bližší k pravdě, ale prostě proto, že dávám kultivovanosti přednost před barbarstvím. Je však dobré vědět, že barbarství je v politice vždy obsaženo. Kdyby to lidé jako Biľak čas od času nepřipomněli, stávali bychom se častěji oběťmi bludů.
--
Biľak píše o svých eskapádách a čtenář má dojem, že je přesvědčen, že se jeho výpověď setká s okamžitým potleskem a voláním slávy, Vypravuje o jedné nehoráznosti za druhou a i já, zvyklý na všelico, jsem ochoten mu věřit, že to vše myslí vážně, třeba i tu nabubřelou větu, že jeho vzpomínky budou v budoucnosti neocenitelnou studnicí pravého pojetí socialismu a internacionalismu...
Napadá mě však, že ciráty, které se nadělají okolo politické moci, jsou vlastně přehnané. Naše země není ve zvlášť dobrém stavu, ale kdyby přímé důsledky politického rozhodování byly úměrné úrovni lidí, kteří byli a jsou držiteli politické moci, nesměl by tady už růst ani strom a všude by se měla rozkládat poušť.
Hned v druhém týdnu orwellovského roku nás vytáhli v šest hodin ráno z postele a odvezli na kriminálku. Tam mě i s mou ženou celé odpoledne vyslýchali v souvislosti s loupeží na poště. Měli jsme si vzpomenout, co jsme dělali pře dvěma měsíci v den svaté Kateřiny. Já jsem si vzpoměl, pravil jsem: pamatuji si přesně, že jsem vyhlédl z okna a říkal ženě: Katarína ľadě, vianoce na blate. Ptal jsem se, jak vypadal lupič, který namířil pistoli na úřednici za přepážkou. Řekli mi, že to byl mladík mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Podivil jsem se tomu a řekl jsem, že si dost těžko dovedu představit přestrojení, ve kterém bych vypadal na dvacet, a že má žena by to také těžko svedla. Ale oni se jen smáli a tvrdili, že vyšetřování má svá pravidla. Pak mi vzali řidičský průkaz a dodnes mi ho nevrátili.
--
Ostych je projev kulturnosti, umožňuje lidem žít vedle sebe, aniž by si přespříliš překáželi… Je to hrozné zjištění, ale u lidí, o nichž je řeč, jsem nikdy nezaznamenal ani stín ostychu. Pozoroval jsem je, když při prohlídkách lezli do peřin, ženě do prádla, když se probírali soukromou korespondencí, když čekali u záchodu, až se vymočím, když mi lezli do kapes a protřepávali nohavice… Naplňuje mě však obavou, že se bezostyšnost rozroste. Děti se jí učí už ve školách lže se tak bezostyšně, že už jen z toho lhaní se může zrodit epidemie bezostyšnostui…
Sedl jsem si bezostyšnými muži do auta, vyslechl jejich varování a jel opět zpátky. Měl jsem dokonce pocit, že mi chtěli dát najevo, že bezostyšná lež o setkání protispolečenských živlů přišla úřední cestou z vyšší služebny a že oni činí jen to, co jim bylo nařízeno. Vždyť jsou slušní, nabízejí mi, že zastaví ve městě před obchodem, kdybych si chtěl něco nakoupit. Já nechci, jsem čím dál unavenější z tohoto styku s lidmi bez ostychu.
Když bylo svoláno narychlo ÚV v Moskvě, nepochyboval jsem ani na okamžik o tom, že si Gorbačov vyrovná účty se svými protivníky a ne oni s ním… Přes všechen obskurantismus a nejasnost frází, které tyto zápasy doprovázejí, prosazují se při nich obecné politické tendence, které lze charakterizovat spíše negativně než programově. Vítězí obvykle ta tendence, která nejspolehlivěji zaručuje trvání mocenských struktur, třebas i ve změněné podobě… Chruščov svůj zápas prohrál proto, že vlastně pořád nevěděl, oč mu jde… Bezradný diktátor nemůže mít v zemi, jakou je Rusko, úspěch.
Přesvědčil jsem se v roce 1968, že v tomto pokryteckém systému není vlastně nikdo tím, zač se vydává. Liberálové se vyklubali z funkcionářů, do kterých bych to nikdy neřekl, i když jsem je třeba osobně znal. A po invazi to pak bylo totéž, k normalizaci se přihlásili lidé, o kterých bych to nikdy nepřepokládal. Až na výjimky nehraje už ideologický nátěr jednotlivých lidí v tomto systému žádnou roli…
Americká neokonzervativní mluvčí, paní Kirkpatricková, říká, že Jakovlev je zavilým nepřítelem Spojených států. Usoudila tak z knihy, kterou Jakovlev kdysi napsal po studijním pobytu v Americe. Paní Kirkpatricková, která se nepochybně vyzná v sovětských záležitostech, je natolik Američankou, že se domnívá, že sovětští autoři, píšící kdysi o Americe, napsali prostě to, co si mysleli… Všechno je přece jinak. A mně se už nechce to všechno vysvětlovat.
Milan Šimečka - Konec nehybnosti, Praha 1990

Vzrušení v Rusku, vzrušení ve světovém tisku. Leningradská učitelka Nina Andrejevna napsala nesmělou obhajobu stalinismu a článek vyšel v Sovětskoj Rossiji. Budoucnost přestavby je ohrožena, Gorbačov je v defenzívě…
Jak se ukázalo později, lidem přeběhl mráz po zádech, jak přiznali žurnalisté, všichni se stáhli, zvonili telefony, ale nikdo nic nenapsal. Každý usoudil celkem správně, že za učitelkou někdo musí stát, že odněkud přišel pokyn, že ve špičkách probíhá mocenský boj, nikdo neví, jak dopadne, je třeba vyčkat. Gorbačov, na návštěvě v Jugoslávii, se zřejmě rozčílil, dal pokyn Jakovlevovi a ten napsal do Pravdy článek. Všichni si vydechli a teď se pustili svorně do ubohé Niny…
Nedivím se, že si generace pamětníků říká: jo, holoubkové, kdyby tak vstal Stalin z hrobu a podíval se vám přímo do očí tak, jak jen on to uměl, co by asi zbylo z vašeho hrdinství. Stalin ještě zůstane dlouho ruskou noční můrou… Teď se velmi snaží najít nějakou jinou historickou identitu, aby v ní Stalin tak neúprosně netrčel. Zřejmě s Gorbačovovým souhlasem se hledá nějaká lepší alternativa ke skutečnému vývoji… Tyto hypotetické dějiny se nyní opírají o linii Nepu a postavu Bucharinovu… Nebude asi dlouho trvat a najdou se v Rusku lidé, kteří budou zpětně konstruovat ještě jiné alternativní dějiny, bez Nepu a bez Bucharina, dějiny bez bolševické revoluce, dějiny s Kerenským nebo nějakým bílým generálem.
--
Stalina jsem vnímal jako muže, který zajišťuje stabilitu světa, jako velkého vítěze, jako geniálního realizátora jeho politických ambicí, muže moudrého, který vlastně uvnitř pohrdá všemi těmi řády a okázalostmi, křikem pochlebovačů, člověka, který se skromně obléká a jistě i skromně žije… Stalinovu krutost, pokud jsem o ní věděl, jsem pokládal za rozhodnost. Posuzoval jsem Stalinovy činy s mravní zakrnělostí, která mě dnes samotného překvapuje. Mravní zakrnělost byla sociálním fenoménem, který asi přinesla válka, zůstal zde jako zbytkové záření. Viděl jsem za války až příliš mnoho mrtvol; když jsem slyšel nebo četl, s jakou krutostí se Stalin vypořádal se svými protivníky, nebudilo to ve mně soucit. Byli to lidé pro mě tak vzdálení jako postavy Francouzské revoluce.
--
V prvních slavných nesvobodných volbách jsem byl členem volební komise. Byl jsem taky při sčítání hlasů. Všichni kandidáti Národní fronty dostali 99,9 procent hlasů, jen lékárník měl na lístcích plno energických škrtů. Když se to spočítalo, nevyšlo mu, chudákovi, ani na 75 % hlasů pro. Už si nepamatuji, co za tím bylo, možná něco provedl, lidi ho prostě neměli v lásce. Starší a zkušenější soudruzi ve volební komisi řekli, že to tak nemůžeme nechat, protože nešťastný lékárník nám zkazí průměr a na město padne stín neuvědomělé, ba třeba i reakční enklávy v jinak dokonale souhlasícím okrese. Přítomný právník přečetl volební řád, podle kterého je hlas neplatný, pokud je přeškrtnuto celé jméno kandidáta, a ukázal nám všem lístek, na kterém bylo přeškrtnuto celé přjmení. Komise si vydechla, znovu počítala hlasy a lékárníkovi započítala každý lístek, na kterém ze škrtu vylézalo aspoň jedno písmenko jména, anebo jen nožička od n. Proti platily jen lístky vzteklounů, kteří dokonale začernili měkkou tužkou celé jméno i s jeho okolím, ale takových lístků bylo jen pár…
Ve velké národní jednotě po válce si málokdo všímal lapálií, které ukrajovali z demokracie. Politické strany přišly hotové a vypasené z emigrace a s demokracií se u domácího lidu velmi neobtěžovaly…
Těsně po válce prohrál Churchill v Británii volby a do Postupimi už jel nějaký Attlee, o kterém jsem předtím nikdy neslyšel. Vůbec jsem tomu nerozuměl a usoudil jsem, že taková anglická demokracie za moc nestojí, když umožňuje nevděčným a hloupým lidem, aby nespravedlivým hlasováním odvolali z funkce ministerského předsedy takového muže, jakým byl Churchill, vítěze nad Hitlerem, hrdinu, který svou statečností a umem zachránil Albion. Ještě štěstí, myslel jsem si, že v Rusku taková demokracie není, protože by se mohlo stát, že by hloupí a nevzdělaní lidé mohli odvolat třeba i maršála Stalina…
Měl jsem pocit, že lidem záleží mnohem více na jiných věcech než na nějaké demokracii. Hlavně se chtěli po hladových letech najíst, dohonit, co zameškali, mít se rychle dobře.
Mezi poválečným pohrdáním demokracií a dnešním probuzením je však dobře viditelná materiální spona. Dokonale vyhasla poválečná představa, že blahobytu lze mnohem rychleji dosáhnout sociálně orientovanou diktaturou. Tohle diktaturám nevyšlo a toto poznání je materiálním základem demokratické revoluce, o které se tolik mluví.
 
bergamott Kam?  Asi sem.
A tak i do výpisků z četby dorazilo jaro :)
 
arnost snad nechci tak   moks
Prokletí (Chuck Palahniuk)
Životní zkušenost mi říká, že holky jsou obyčejně chytré jako čerti, ale jenom než jim začnou růst prsa. Můžete ten postřeh zavrhnout, říct si, že to je jen moje osobní zaujatost způsobená nízkým věkem, ale mně připadá, že právě ve třinácti letech člověk dosáhne největšího rozkvětu intelektu, osobitosti a odvahy. U kluků i u holek. Nechci se chlubit, ale podle mě je člověk vážně nejvýjimečnější a nejsvéráznější ve třinácti - jen se podívejte na Pipi Punčochatou, Pollyannu, na Torna Sawyera a na Dennise postracha okolí. Až pak jeden začne válčit s hormony, hormony ho najednou řídí a drtí ho genderové předsudky. Jen co holky zažijou první menstruaci a kluci první poluci, v okamžení je po genialitě a nadání. A další narážka na moji učebnici dějepisu: po pubertě nastane něco jako temný středověk, dlouhá doba mezi rozkvětem Athén a renesancí. Holky si opatří dudy a zapomenou, že kdy byly kurážné a chytré. Dokonce i kluci mívají vlastní svérázný intelekt a vtip, jenže dejte jim první erekci a jsou z nich na dalších šedesát let totální dementi. U obou pohlaví je dospívání něco na způsob doby ledovo-blbové.

==========

A ne, nikdy jsem sama nezažila orgasmus, ale četla jsem Madisonské mosty a Barvu nachu, a jestli jsem se díky Alici Walkerové o něčem poučila, tak o tom, že pokud ženě pomůžete k odhalení, jakou léčivou moc má manipulace s vlastním klitorisem, získáte v ní natrvalo oddaného stoupence a nejlepšího přítele. A vyzbrojena touto znalostí jsem stála před lužickosrbským strašidlem, obří nahou ženou s vlasy jako smršť, známou jako přezpolnica. Nejdřív jsem skopla zbylou botu a položila jsem ji do bezpečné vzdálenosti od obryně. Svlékla jsem si školní svetr, složila a pěkně položila na botu. Rozepnula jsem si rukávy na blůze, vyrolovala jsem si je k loktům a pořád jsem se dívala nahoru po chlupatých nohách obryně, vyhlížela jsem se zakloněnou hlavou její holeně, kolena, svalnatá nahá stehna, zakláněla jsem hlavu a hledala pohledem tam někde nahoře brobdingnagský stydký hrbolek. Vzduch proťalo ostré zapískání, hlasité jako požární poplach. Na zemi, kousek od mých nohou v punčochách, ležela Archerova ukousnutá hlava, pořád s našpulenými rty. „Hele, holčičko,“ řekla hlava, „nevím, co se chystáš udělat, ale nedělej to.“ Sáhla jsem dolů a chytila jsem Archera za dlouhé vlasy toho modrého číra. Nesla jsem hlavu, jako bych nesla kabelku, a vylezla jsem si na oblouk obřího chodidla. Archer se mi pohupoval v ruce a povídá: „To bolí jak čert, když tě sežerou.“ Povídá: „Nemusíš to dělat…“ Přesunu si modré vlasy mezi zuby, skousnu, držím číro asi tak, jako by pirát držel nůž, kdyby šplhal po takeláži. A právě tak i já šplhám po hojných chlupech na nohou obrovské strašidelné přezpolnice, zdolávám masitý útes její holeně. Jako Gulliver putuju po vrásčité kůži jejího kolena, pak šplhám po tělesném ochlupení dál, soukám se výš po stehnu té obryně. Když se poohlédnu dolů, spatřím Babetu a Pattersona a Leonarda, všichni zaklánějí hlavy a s otevřenými pusami sledují můj výstup. Rozhlédnu se a z té výšky uvidím vzdálený perleťový lesk oceánu spermatu, páru stoupající z Jezera horkých slin, nikdy nemizící temný mrak netopýrů nad Krvavou řekou. Archer visí za modré vlasy sevřené mezi mými zuby a jeho hlava poznamená: „Ty jseš cvok, holčičko, je ti to jasný?“ Pořád šplhám, protáhnu se kolem velkých stydkých pysků a jako v nejhorší noční můře pana Jonathana Swifta se proderu smradlavým houštím stydkého ochlupení. Nade mnou visí hrozivá římsa dvou obrovitých prsů. Mezi nimi rozeznávám bradu, nad ní převalující se pár žvýkajících rtů, a taky jednu Archerovu nohu v modré džínovině, pořád obutou do motorkářské boty, jak visí obryni z koutku. Moje znalosti jsou sice převážně teoretické, založené na letech pozorování nahých rodinných známých na francouzských plážích, ale v genitáliích dospělé ženy se orientuju. Pořád se držím hojného ochlupení a najdu řasy malých stydkých pysků a obratně s nimi začnu manipulovat. Vrazím paži dovnitř a hledám stažený orgán, v němž sídlí ta bájná ženská rozkoš. V tomhle měřítku, naslepo hledaný v teplé skrýši malých pysků, mi na omak velikostí i tvarem připomíná viržinskou šunku. Archerova uťatá hlava se dívá, co dělám. Pak si Archer olízne rty a prohlásí: „Holčičko, ty jsi úchyl…“ Usměje se a prohlásí: „No, když ta obludná mrcha měla v hubě mě, asi nebude od věci, když jí to oplatím.“ Vymaním předloktí z teplých masitých hlubin malých pysků a přestanu svírat v zubech přadeno modrých vlasů. Přidržím si hlavu tak, abych se Archerovi dívala přímo do zelených očí, a řeknu: „Pořádně se nadechni a snaž se být k užitku.“ Pak vrazím tu vyzubenou, slintající hlavu hluboko dovnitř. Chviličku se neděje skoro nic. Obrovská hlava nade mnou dál přežvykuje zbytky Archerova těla, džíny a vysoké boty. Zdola mě pořád pozoruje ta trojka s vyvalenýma očima, Babeta, Patterson i Leonard. Uvnitř tkáně malých pysků se něco pohne, hekne to a mlaskne jako nenažrané zvíře. Pak obryně postupně přestane žvýkat. Začne dýchat hlouběji a pomaleji. Po všech těch akrech pokožky se rozběhne vřelá, růžová záře, obličej obryně pokryje veliký krajinářský ruměnec, který se rozšíří i na hruď a stehna. Obrovité tělo se rozechvěje, má to sílu jako zemětřesení, já musím sevřít stydké chlupy pevněji, jinak bych svištěla dolů, do nehtů. Piráti a maskovaní loupežníci a unesené dívčiny. Obryni se rozklepou kolena, slábnou a trošku se podlomí. Stydké pysky víc vystupují a mají víc barvy, protože do nich proudí krev. V té chvíli sáhnu do masitých záhybů, protože hrozí, že by tvrdnoucí klitoris vymrštil Archerovu skrytou, srkající kebuli ven. Chytím skrytou hlavu a vytáhnu ji. Když je na vzduchu, pokrytá šťávami ženské vášně a celá uslintaná, Archer se zběsile nadechne. Oči má vytřeštěné a šilhá rozkoší, pak vykřikne. Rty má slepené nechutnými tekutinami, jež neodmyslitelně patří k pohlavním aktivitám mezi dospělými, a zařve: „JSEM VŠECH JEŠTĚREK KRÁL…!“ Já nato narvu jeho hlavu zpátky, k neviditelné orální bitvě s tuhnoucími, zduřelými tkáněmi poštěváčku. Obryně se podívá dolů na mě a oči má naprosto skelné orgasmickou extází. Hlava sejí převaluje na krku sem tam. Bradavky trčí, jsou velké a tvrdé jako dva pouliční hydranty, a taky tak rudé. V noze navlečené do džin, která přezpolnici pořád visí mezi rty, v té ukousnuté Archerově noze se pod nohavicí začne jasně rýsovat znatelně vyboulená erekce.

==========


Moje práce? Síly temnoty neustále počítají, kdy je kde na zemi čas večeře, a počítač pak volí tamní čísla a vytáčí je, abych mohla kdekoho rušit od jídla. Mým úkolem vlastně ani není vám něco prodat; jenom se zeptám, jestli máte chviličku a mohli byste se zúčastnit marketingového průzkumu, jehož cílem je zjistit zákaznické preference týkající se žvýkaček. Ústní vody. Avivážní vložky do sušiček. Mám na hlavě sluchátka a pracuju podle diagramů možných odpovědí. Nejlepší na tom je, že si popovídám se skutečnými lidmi - jako jste vy -, kteří jsou pořád naživu a nemají ani páru, že jsem mrtvá a volám jim ze zásvětí. Věřte mi, že drtivá většina pracovníků telemarketingových firem, kteří vám volají, je po smrti. A většina internetových pornomodelů a pornomodelek právě tak. No dobře, není to úplně jako kdybych dělala do neurochirurgie nebo daňového práva, ale rozhodně lepší než si strkat propisky do prciny na nějakém sajtu s názvem „Necudné Školačky Se Ukájejí Pomocí Školních Potřeb /sic/“. Automatické vytáčení mě spojí s někým živým a já říkám: „Provádím průzkum trhu, abychom mohli lépe posloužit milovníkům žvýkaček ve vaší oblasti… máte chviličku a můžete mi odpovědět na několik otázek?“ Pokud živý člověk zavěsí, počítač mi vytočí další telefonní číslo. Pokud mi živý člověk odpovídá, diagram mě vede k dalším otázkám. Každý z těch, kdo sedí v naší ústředně, má laminovaný seznam otázek, a je jich tam nepočítané. Účelem je vnutit se respondentovi a pořád mu předkládat další otázky, vždycky už jen poslední otázku, prosím… až potenciálnímu stolovníkovi nakonec ujedou nervy a má zkaženou jak náladu, tak večeři.

==========

Táta se ptá: „Maddy, víš, jak přicházejí na svět děti?“ Teoreticky ano. Rozumím tomu komplikovanému martyriu s vajíčkem a spermií, ale taky znám všechny ty prastaré obraty s tím, že děti najdou pod zelím na poli, anebo že je přinese čáp, ale čistě abych pomohla té evidentně trapné situaci, řeknu: „Děti?“ Řeknu: „Mami, tati…“ Nakloním hlavu jistým ne zcela neroztomilým způsobem, vypoulím oči a řeknu: „Copak on je nenosí šéf castingu?“ Otec ohne jednu ruku v lokti, stáhne si na ní manžetu výš, pak se podívá na hodinky. Podívá se na matku. Unaveně se usměje. Matka pohodí večerní kabelku na hotelové křesílko a zhluboka, ztěžka se nadechne. Posadí se na křeslo a poplácá si na kolena, jako ať jdu blíž. Otec dojde až těsně ke křeslu a stoupne si za něj, pak poklesne v kolenou a posadí se na jeho područku. Oba vytvářejí obraz elegance a dokonalého vzhledu. Tak jsou pečlivě nastrojení do smokinku a večerní róby. Každý vlásek má své pozorně vybrané místo. Oba jsou tak překrásně naaranžovaní do dvouportrétu, že stěží přemáhám chuť jim trochu rozhodit zenovou rovnováhu. Poslušně přejdu přes hotelový pokoj a posadím se matce k nohám na orientální koberec. Už mám na sobě tu tvídovou sportovní sukni, růžovou blůzu a svetr na dlouho plánované rande s Goranem. Zvednu k rodičům bezelstné teriéři oči. Vykulené japonské anime oči. „Víš, když muž ženu miluje velice, velice…“ začne táta. Matka sáhne vedle sebe na křeslo a sebere kabelku. Odcvakne sponu, vytáhne ven lékovku a povídá: „Nedala by sis xanax, Maddy?“ Zavrtím hlavou, že ne. Máma dokonale manikérsky zpracovanýma rukama provede okázaly jevištní úkon, odehraje scénu otevírání lahvičky s léky, pak si do dlaně vyklepe dvě pilulky. Otec ze svého bidýlka na opěradle křesla natáhne ruku. Místo aby mu dala jednu pilulku, vyklepe mu do dlaně další dvě. Oba rodiče do sebe prášky hodí a polknou nasucho. ,Jak říkám,“ naváže táta, „když muž ženu miluje velice, velice…“ „Anebo,“ doplní ho máma a zpraží ho letmým pohledem, „když muž miluje muže, případně žena miluje ženu.“ V ruce si pořád ještě pohrává s rudou stužkou z grogrénu. Otec přikývne. „Tvoje matka má pravdu.“ A dodá: „Anebo když muž miluje dvě ženy, nebo tři ženy, v zákulisí po velkém rockovém koncertě…“ „Případně,“ vykládá máma, „když celý vězeňský blok velice, velice miluje nového vězně…“ „Anebo,“ skočí jí do řeči táta, „když motorkářský gang, co sjetý speedem brázdí jihozápad Států, velice, velice miluje jednu opilou motorkářku…“
 
arnost snad nechci tak   moks
Sorokin, Vladimir Georgijevic (Den opricnika)
V zrcátku zřím svou usedlost, jak se vzdaluje vůčihledě. Pěkný dům, i ducha v sobě má. Bydlím tu sotva něco přes půl roku, ale pocit mám takový, jako bych se tu narodil a strávil tu celý život. Dřív tahle usedlost patřila zástupci penězoměnce z Pokladniční kanceláře Štěpánu Ignaťjeviči Gorochovovi. Když ale v dobách Velké čistky pokladniční upadl v nemilost a najednou byl holý, tak jsme si na něj došlápli. Toho léta padlo v Pokladniční kanceláři hodně hlav. Bobrova s jeho pěti spřeženci jsme v kleci kované po celé Moskvě vozili, potom je karabáči spráskali a nakonec na popravišti o hlavu připravili. Dobrou polovinu dalších jsme z Moskvy až za Ural vyhnali. Hodně práce jsme s nimi měli… Gorochovovi jsme tenkrát, jak se sluší a patří, nejdřív hubu hnojem protáhli, pak mu ji bankovkami nacpali, zašili, svíci do zadnice vrazili a na bránu do nádvoří pověsili. Rodinu bylo nakázáno nechat na pokoji. A usedlost pak mně připsána byla. Spravedlivý je náš Gosudar. A zaplať Pán Bůh.
==========

Protivenství je hodně, to je pravda. Jakmile Rusko povstalo z Popela šedého, jakmile si sebe sama znovu uvědomilo, jakmile před šestnácti lety položil Gosudarův tatíček Nikolaj Platonovič první kámen do základů Západní stěny, jakmile jsme se začali ohrazovat před vším cizím zvnějšku a před vším ďábelským zevnitř, nositelé protivenství rojí se ze všech štěrbin jako síla nečistá. Velká myšlenka zajisté vždy velký odpor plodí. Vždy měla nepřátele země naše, vnitřní i vnější, ale ještě nikdy se zápas tento nevystupňoval do takové míry jako v době Obrození svaté Rusi. Nejedna hlava za těch šestnáct let padla na popravišti vedle zdi kremelské, nejeden vlak odvážel za Ural krkavce a jejich rodiny, nejeden červený kohout kokrhal za úsvitu v dědičných usedlostech, nejeden vojvoda prděl na kůlu v Tajné kanceláři, nejeden varovný dopis padl do schránky Slova a Díla na Ljubjance, nejednomu penězoměnci nacpávali jsme hubu zločinné nahrabanými bankovkami, nejeden adjunkt se vykoupal ve vroucí vodě, nejednoho vyslance cizokrajného jsme vyprovázeli ve třech žlutých medácích ostudných, nejednoho zpravodaje lhavého spouštěli z Ostankinské věže s křídly kachními v řiti, nejednoho buřiče a klidu rušitele topili jsme v řece Moskvě, nejedna vdovička dědičná dopravena byla rodičům nahá a bezvědomá v kožichu ovčím…
==========

Jeden z našich pohraničníků kohout otevírá, dva další k ústí trouby přiskakují, zadnice k ní tisknou a táhle prdí. Prd junácký s dunivým vytím rourou se žene, stěnou prostupuje – a již ze Západu kvil a vytí se ozývá. Poté zazní poslední akord, tři junáci na rouru vyskakují a vítězoslavně nad hlavu své samopaly pozvedají. Opona. Tu ožili diváci vznešení. Na knížete Psovského se dívají. Zamyšleně si knír nakrucuje, a pak praví: „Tak tedy, co o tom soudíme, velectění?“ Přednosta: „Vidím v tom jasný přídech sprostoty. I když jinak je to věc vskutku současná, s ostnem vyvedená.“ Dohlížitel: „Za prvé se mi nepozdává, že nepřátelského špeha zabijí, místo aby ho jali živého. A za druhé – proč jsou hraničáři jen tři? Pokud vím, na každé strážnici hraniční slouží vždy tucet vojáků. Nechať jich tedy bude dvanáct. To pak i prd bude mohutnější…“ Já:„Pokud jde o počet pohraničníků, souhlasím. Výjev je to ovšem vskutku užitečný, aktuální. Jen tu sprostotu také cítím. A náš Gosudar, jak známo, bojuje za panenskost a čistotu veřejných podívaných.“ Mlčí kníže Psovskij, jen hlavou pokyvuje. Nakonec pronese: „Poslyšte, pánové, ale hoří sirovodík, který vyprdí naši stateční vojáci?“ „Hoří,“ přikývne s jistotou dohlížitel. „Pakliže je tomu tak,“ pokračuje kníže a knír si dál nakrucuje, „tak se Evropa našich pšouků nemá co obávat, není-liž pravda?“ Panečku, tak tomu já říkám člověk z Vnitřního kruhu! Ten jde hned na kořen věci! Co je pravda, to je pravda – i prd ruský by evropská města vytápět mohl! Všichni se zadumali. A já si hned v duchu vyčinil, že jsem se věci tak očividné sám nedobral. Z druhé strany je pravda, že vzdělání mám humanitní… Režisér bledne a nervně pokašlává. „No ano… , je to zádrhelíček…,“ mne si bradu dohlížitel. „To je prosím nepěkná mýlka ve scénáři!“ zdvíhá nabádavě buclatý ukazovák přednosta. „Kdo je autor?“ Ze tmy hlediště se vynoří vyzáblý mužík v brýlích a tolstojovské haleně. „Jak jste mohl něco takového připustit, příteli? Vždyť plynový příběh náš je starý jako svět sám!“ oboří se na něj přednosta. „Je to má chyba, ale to se opraví.“ „Jen opravuj, opravuj, milánku,“ zívá kníže. „Ale pamatuj, že pozítří je generálka!“ připomíná přísně dohlížitel.
==========

Pokrývá jazyk můj třepotavý tabletku, jako když mračno nad chrám na návrší se tyčící připluje. Taje tabletka, sladce pod jazykem taje, ve slinách, co na ni vyřinuly se, tak jako řeka Jordán když jarní vody své šíré rozlévá. Srdce bije, až dech to bere, stydnou konečky prstů a oči v pološeru náhle jasněji vidí. A je tu, je i ono dlouho již čekané: vlna krve do šourku dravá. Dolů pohlédnu. Zřím úd svůj, krví se nalévající. Povstává úd můj obnovený, se dvěma chrupavkami vloženými, s čepelí z hypervlákna, s tuhými výrůstky bočními, s tetováním pohyblivým. Zvedá se jak chobot mamuta sibiřského. A pod údem udatným rozhořívají se svitem šarlatovým vejce masivní. A nejen má. Všem, komuž rukou požehnanou svátost udělena, se vejce rozsvěcejí, jako světélka v močále hnilobném o svátku Ivana Kupaly. Rozhořívají se moudí opričnická. Každé vlastním světlem svým. Pravému křídlu barva se od nachu k šarlatu přelévá, levému od blankytu k lila, nu a omladina tam dole světélka ve všech odstínech zelené rozžíhá. Toliko váček Táty našeho zvláštním světlem září – moudí žlutozlaté má Táta drahý. A v tom je velká síla bratrstva opričného. Všem opričníkům údy obnovili čínští lékaři zruční. Světlo stoupá z moudí, kterážto si mužské lásky zapřála. Sílu světlo nabírá ze šourků vzdutých. A dokud světlo nepohasne, budeme my opričníci žít.
==========
Sorokin, Vladimir Georgijevic (Den opricnika)
- Highlight on Page 247 | Loc. 3775-94 | Added on Sunday, April 02, 2017, 07:53 PM

Proplétáme se v objetích bratrských. Pevné paže pevná těla obemykají. Líbáme se vespol na ústa svá. Mlčky se líbáme, mužsky, bez babské něhy zbytečné. Líbáním tím jeden druhého rozpalujem a vítáme. Lázeňští mezi námi se hemží s krajáci hliněnými, mastí čínskou naplněnými. Nabíráme si masti hutné, vonné a údy si jí potíráme. Snují tu nemluvní lázeňští jako stíny, anžto jim nesvítí nic. „Hojda!“ zvolá Táta. „Hojda hojda!“ přidáváme se hned. Táta se jako první staví. Voska k sobě přitahuje. Vsouvá Vosk úd svůj do řiti jeho. Supí Táta blahem, cení do šera zuby bílé. Voska obejme Karabáč a roh svůj mastí potřený jemu udílí. Vosk temně vzdechne. Karabáčovi Sedák zastrkuje, Sedákovi Samoša, Samošovi Baldochaj, Baldochajovi Mokroš, Mokrošovi Náhoda mu a nyní řada je na mě, abych Náhodovi dovnitř trámec svůj lepkavý vpravil. Obemknu bratra levokřídlého paží levou, a pravou už úd mu do řiti zaměřuji. Vrazím do něj úd až po vejce šarlatová. Náhoda ani nemukne, opričník je to z nejstarších, kmenových, zakládajících. Objímám ho pevněji, tisknu ho k sobě a bradou šimrám. A ke mně už Buben se přiřazuje. Zadnicí cítím chvějný palcát jeho. Je mocný, bez nápřahu dovnitř se nedostane. Trká do mě Buben a úd svůj tlustohlavý dovnitř vhání. Až kamsi ke střevům obr jeho dosahuje a úpění táhlé ze mě vymámí. Sténám do ucha Náhodova. Buben zase supí do mého a rukama junáckýma mě uchopuje. Toho, kdo jemu zasazuje, nevidím, ale podle zvuků jeho tuším, že bude také úctyhodný. Jiné než úctyhodné ani nemáme – všem nám Číňané údy obnovili, zpevnili a vybavili. Máme zkrátka jak čím jeden druhého oblažit, tak nepřátele Rusi vší ztrestat. Staví se a buduje housenka opričná. Supí-vzdychají další a další za mnou. Podle zákonů bratrstva levokřídlí střídají se s pravokřídlými a nakonec i omladina se připojuje. Takhle to sám Táta zavedl. A zaplať Pán Bůh…
==========

Podle mumlání a vzkřikli tuším, že došlo i na mladé. Táta je povzbuzuje: „Jen se neboj, mládeži!“ A mladíci se snaží, jeden druhému se do řití tuhých derou. Všem jim pomáhají lázeňští temní, zavádějí a přidržují. Už předposlední junec vykvikl, poslední zasupěl a hotova housenka již celá. Vykročil Táta. A za ním, za hlavou housenky, vydáváme se i my ostatní. Vede nás Táta do koupele. Je prostorná, dostatečná. Teplou teď vodou místo ledové naplněná. „Hojda! Hojda!“ křičíme v objetí vzájemném a nohy zvolna přestavujeme. Jdeme za Tátou. Jdem. Jdem. Jdem krokem housenčím. Svítí vejce naše, zachvívají se údy v řitích. Po vejce Táta do vody noří se, pak po pás, po hruď. Vstupuje celá housenka opričná do koupele. A stát zůstává. Teď je mlčení chvíle. Napjaly se paže svalnaté, zasupěla chřípí junácká, zahekali opričníci. Nastalť čas práce sladké. Jeden druhého olaskáváme. Kolíše se voda vůkol nás, vlny se zvedají a z koupele ven vylévají. A již nastala chvíle vytoužená: třas přesladký celou housenkou probíhá. „Hojdááá!!!“ Třese se strop klenutý. A v koupeli náhle bouře oceánská: „Hojdááá!!!“ Řvu do ucha Náhodova a Buben do mého úpí: „Hojdááá!!!“ Pane, pomoz nám nezemřít… Nepopsatelné to je. Jelikož božské. Rajské blaženosti podobá se odpočinek v lůžkách měkkých po obcování tomto opričném.
 
arnost snad nechci tak   moks
Příběh Oka: Matka (Georges Bataille)
Také jsme si představovali, že Marcelu položíme – obutou a s vyhrnutými šaty – do vany plné rozbitých vajec a ona se tam vymočí. Simona ještě snila o tom, že bych držel nahou Marcelu, která by mi nohama svírala krk, v náručí hlavou dolů. Ona sama by na sobě měla mokrý župan, jenž by se jí lepil na tělo, ale ponechával jí odhalenou hruď; vylezla by na bílou židli a já bych ji vzrušoval tím, že bych jí na bradavky nasazoval hlaveň revolveru, z něhož bylo krátce předtím vystřeleno, což by nás nejdříve rozrušilo a potom navíc dodalo celé akci vůni střelného prachu. Mezitím by seshora lila na Marcelin růžový konečník čerstvou smetanu a přitom močila do županu, nebo kdyby se rozevřel, na záda či na hlavu Marcely, kterou bych mohl z opačné strany pomočit také. Potom by mě zaplavila i Marcela, protože by měla můj krk mezi svými stehny. Mohla by také vzít do úst můj močící úd.
==========

Angličan zabarikádoval dveře. Chvíli se hrabal ve skříních a potom konečně vytáhl nějaký pohár. Poprosil nás, abychom ubožáka na chvíli nechali na pokoji. „V této nádobě,“ ukazoval Simoně, „jsou hostie a tohle je pohár, z něhož se pije víno.“ „Páchne to spermatem,“ pokrčila Simona nos nad nekvašeným chlebem. „Přesně tak,“ prohlásil sir Edmond. „Hostie, které máte před sebou, jsou Kristovým semenem ve formě malých koláčků. O vínu, které pijí, tvrdí všichni duchovní, že je to krev syna Božího. Hnusně nám lžou. Kdyby to skutečně byla krev, pili by červené víno: nalévají se však vínem bílým, dobře tedy vědí, že je to Kristova moč.“
==========

Toho dne, kdy matka pochopila, že jednou bude muset podlehnout a obětovat na propoceném prostěradle to, co mě přitahovalo k ní a co ji přitahovalo ke mně, přestala váhat: zabila se. Mohl jsem alespoň o naší lásce tvrdit, že šlo o incest? Nebyla šílená smyslovost, do níž jsme sklouzli, v podstatě neosobní? Nebyla podobná zuřivé smyslovosti mé matky v době, kdy žila v lesích a byla znásilněna mým otcem? Touhu, která mě před ní, červenajícího se studem, přepadala, jsem mohl lehce uspokojit v kterémkoli náručí. Oba jsme se, matka i já, snadno dostali do stavu zuřivé žádosti, ale nikdy matka netoužila po mně a já po ní. Byla přesně taková, jako když běhala po lesích, to jsem věděl naprosto jistě; držel jsem ji za ruce a věděl jsem, že se ke mně chová jako fúrie, že je šílená ve vlastním smyslu toho slova a já její šílenství sdílím. Kdybychom chtěli vyměnit naše rozechvělé třeštění za bídu sprosté kopulace, naše oči by musely přestat s tou krutou hrou: matka by se při pohledu na mě přestala třást a já bych se přestal chvět po celém těle při pohledu na ni. Viděno očima nějakého gurmána, ztratili bychom čistotu nemožného.
 
arnost snad nechci tak   moks
To ze to obcas viditelne klopytne jazykove je asi nejmensi potiz. Horsi pro mne bylo dohledavani italskych realii a ocenil bych mohutnejsi aparat. Takhle mi nektere eseje zabraly i dve hodiny. Skeptikove a utesitele nebyli v tomto tak narocni. (Ale zase zde jsem slusne nastudoval italskou politiku a bylo pro mne zadostiucinujici, ze je to jeste vetsi masakr, nez u nas)
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
"born again, zrozeni pro víru"?!?! (orig. rinati alla fede)
"byli proti potratu"?
"zaneseno ve spisech"?!? (va agli atti)
"slunečným mýtem"??
"účty za napoleonské výpravy … nejsou vždy původní"!?! (i resoconti delle imprese napoleoniche (che hanno anch’esse del miracoloso) non sono sempre di prima mano; srov. anglické accounts)

Panebože, když už dávají Eka přeložit negramotné blbce, proč si nepořídí redaktora, aspoň jazykového?
dík, teď mohu oslňovat tím, jak jsem sečtělý!!!
arnost snad nechci tak   moks
Od hlouposti k šílenství (Umberto Eco)

Bývali jsme zvyklí na dva principy: jeden se vyjadřoval šťavnatým sicilským příslovím „Megghiu cumannari c ᾽ a fottiri“, které, cudně přeloženo, by znělo asi takto: „Lepší vládnout než smilnit.“ Druhý princip spočíval v tom, že pokud chtěli mocní muži navázat sexuální vztahy, usilovali o přízeň takové komtesy z Castiglione, Maty Hari, Sarah Bernhardtové nebo Marilyn Monroeové. Je zarážející, že mnozí politici či byznysmeni dnes nepřišli o dobrou pověst ani tak kvůli hmotnému podílu v aféře kolem Panamského průplavu 133 , jako spíše kvůli využití služeb profesionálek, které byly jistě kompetentní, ale neúčtovaly si více než tisíc eur za úkon – což je hodně pro příležitostného brigádníka, ale o mnoho méně, než kolik svého času stála Madame Pompadour. A pokud mají tito pánové záliby jiného druhu, neusilují o přízeň nějakého zjemnělého Alkibiada, ale zatouží po transsexuálovi poznamenaném nesčetnými příkořími v uličkách Pirea

==========

Neměl jsem příležitost navštívit celé tři miliony stránek, protože ars longa, vita brevis, a proto jsem postupoval na základě téměř náhodných vzorků a vytěžil jsem z toho jeden poznatek, který si sice nemůže dělat nárok na vědecky ověřenou platnost, ale který mě osobně přesvědčil. Předem zdůrazňuji, že jsem zkoumal pouze ženské tváře (mužské tváře nejsou důležité, protože u mužů se kamera zaměřuje spíše na rozmnožovací orgán), a zjistil jsem, že jakmile většina děvčat, podílejících se na těchto erotických hrátkách, otevře ústa (a to dělají často, nejen proto, aby se usmívaly nebo vzdychaly blahem), vystaví na odiv velice nedokonalý chrup. Dásně mají většinou v pořádku, ale jinak uvidíte křivé a miniaturní špičáky, nemluvě o nepravidelně rostlých stoličkách a nápadných plombách.
==========

Kámen v ústech je potupa mafiánského původu a bývá nacpán do chřtánu mrtvoly někoho, kdo vyzradil tajemství osobám zvenčí (Giuseppe Ferrara natočil stejnojmenný film), a není nijak udivující, že tento zvyk převzaly i jiné etnické skupiny – mafie je na druhé straně tak mezinárodním fenoménem, že před lety se v Moskvě někdo mojí ruské překladatelky zeptal, jak se řekne italsky „mafie“.

==========

Syndrom konspiračních teorií je tak starý jako sám svět a jeho filozofii nádherným způsobem načrtl Karl Popper v jedné eseji o společenské konspirační teorii. „Uvedená teorie, primitivnější než mnohé formy teismu, se podobá teorii, kterou můžeme najít u Homéra. Ten chápal moc bohů tak, že vše, co se odehrávalo v nížině před Trójou, představovalo pouze odraz četných spiknutí připravených na Olympu. Sociální konspirační teorie je ve skutečnosti verzí tohoto teismu, to jest víry v božstvo, jehož vůle či rozmary ovládají vše. Je důsledkem chybějící orientace na boha a následující otázky: ,Kdo je teď na jeho místě?‘. To nyní okupují různé mocné osoby a skupiny – pochybné nátlakové skupiny, jež lze obvinit ze zorganizování velké deprese a všeho zla, kterým trpíme...

==========

Budu jmenovat jen namátkou, protože prostor každé Poznámky je takový, jaký je, zatímco Labruyèrova komplotářská fantazie je hodna Homéra. Takže: jezuité odjakživa usilovali o vybudování světové nadvlády tím, že měli pod kontrolou nejen papeže, ale také nejrůznější evropské panovníky. Prostřednictvím nechvalně známé společnosti bavorských iluminátů (kterou založili sami jezuité s cílem odhalit její členy jako tajné komunisty) se pokoušeli svrhnout panovníky, kteří Tovaryšstvo Ježíšovo ze svých zemí vypověděli. Titanic potopili jezuité, protože díky tomuto neštěstí a zprostředkování maltézských rytířů, které ovládají, mohli založit banku Federal Reserve Bank – a není náhoda, že při ztroskotání Titaniku zahynuli tři nejbohatší Židé světa, Astor, Guggenheim a Strauss, kteří se založení této banky bránili. Za přispění Federal Reserve Bank potom jezuité financovali obě světové války, z nichž měl očividnou výhodu jen Vatikán. A co atentát na Kennedyho (Olivera Stonea mimochodem zjevně zmanipulovali jezuité)? Přihlédneme-li ke skutečnosti, že i služba CIA vznikla coby jezuitský program inspirovaný duchovními cvičeními Ignáce z Loyoly a že ji jezuité ovládali prostřednictvím sovětské KGB, je pochopitelné, že za Kennedyho vraždou stáli stejní původci jako za potopením Titaniku. Jezuity se přirozeně inspirovaly i všechny neonacistické a antisemitské skupiny, jezuité stáli za zvolením Nixona i Clintona, jezuité mají na svědomí masakr v Oklahoma City, jezuity si vzal za příklad kardinál Spellman, který podněcoval válku ve Vietnamu, jež jezuitskému ústavu Federal Bank vynesla dvě stě dvacet milionů dolarů. V celkovém obrazu samozřejmě nemůže chybět ani organizace Opus Dei, kterou jezuité ovládají skrze maltézské rytíře. Spoustu

==========

V souvislosti s útokem na Dvojčata bylo zjištěno tolik shod okolností, co hrdlo ráčí. Před pár lety uvedl Paolo Attivissimo v časopisu Scienza e Paranormale řadu numerologických spekulací o 11. září. Uveďme jen některé z nich: New York City má 11 písmen, Afghánistán má 11 písmen, anglická verze jména teroristy Ramzího Júsufa, který vyhrožoval zničením věží, má 11 písmen, George W. Bush má 11 písmen, budovy Dvojčat představovaly číslo 11, New York je jedenáctým americkým státem, první letadlo, které do budov narazilo, byl let číslo 11, tento let čítal 92 pasažéry a 9 + 2 = 11, let číslo 77, který rovněž narazil do Dvojčat, čítal 65 pasažérů a 6 + 5 = 11, datum 9/11 je totožné s americkým číslem první pomoci 911, součet jehož cifer dává 11. Celkový počet obětí ze všech ztroskotaných letadel byl 254 a součet všech cifer tohoto čísla dává 11, 11. září je 254. dnem v kalendáři a součet cifer čísla 254 činí 11. New York má bohužel 11 písmen pouze v případě, že k němu přidáme City, Afghánistán má 11 písmen, ale únosci nepocházeli odtud, nýbrž ze Saúdské Arábie, Egypta, Libanonu a Spojených arabských emirátů, anglická verze Júsufova jména Ramsin Yuseb má 11 písmen, ale když Yuseb přepíšeme na Yussef, tak by tato hra nefungovala. George W. Bush má 11 písmen pouze pod podmínkou, že uvedeme tzv. middle initial. Dvojčata tvořila číslo 11, ale také římskou dvojku. Let číslo 77 nenarazil do budov v New Yorku, ale spadl na Pentagon a nebylo v něm 65, ale 59 pasažérů. Celkový počet obětí nebyl 254, nýbrž 265 a tak dále.

==========

236) Narážka na případ italského soudce Raimonda Mesiana, který v tzv. rozsudku „Cir-Fininvest“ uznal Berlusconiho společnost Fininvest vinnou z korupce při převzetí koncernu Mondadori. Nedlouho poté, v říjnu 2009, jej redaktoři jednoho z pořadů stanice Canale 5 (náležející do Berlusconiho mediálního impéria Mediaset) tajně natočili na ulici při běžných denních činnostech a příspěvek pak prezentovali jako jeho „výstřelky“, mj. to, že nosí tyrkysové ponožky. 237 Kvůli četným soudním procesům proti své osobě nechal Berlusconi schválit zákon, na jehož základě se italský ministerský předseda nemusí po dobu 18 měsíců dostavit k soudu, je-li zaneprázdněn prací ve vládě.

==========

Slovo „intelektuál“ má totiž zvláštní historické konotace. Někdo prý sice přišel na to, že se poprvé objevilo v knize Chevalier des Touches od Barbeyho d’Aurevillyho v roce 1864, u Maupassanta v roce 1879 a u Léona Bloye v roce 1886, ale systematicky se začalo používat až během nechvalně proslulé Dreyfusovy aféry, a to nejméně od roku 1898, kdy skupina spisovatelů, umělců a vědců jako Proust, Anatole France, Sorel, Monet, Renard, Durkheim (nemluvě o Zolovi, který pak napsal své zdrcující J᾽ accuse) prohlásila, že Dreyfus je podle jejich přesvědčení obětí z velké části antisemitského spiknutí, a žádala revizi celého procesu. Za intelektuály je označil Clemenceau, ale jeho definici okamžitě převzali představitelé reakcionářského myšlení, jakými byli například Barrès či Brunetière, jako opovržlivé označení pro lidi, kteří místo aby se starali o poezii, vědu a další záhadné specializace (zkrátka a dobře o své věci), strkají nos do věcí, kterým nerozumějí, například do problémů mezinárodní špionáže a vojenské justice (která má právě zůstat v kompetenci armády).

==========

„Jeden profesor napsal pozoruhodnou knihu o Schillerovi, která byla recenzována v novinách. Ještě než se v článku začali zabývat autorem, napsali, že byl na Marně, u Verdunu, byl pětkrát vyznamenán a dva z jeho synů padli v boji. Teprve potom vychválili srozumitelnost a hloubku jeho díla o Schillerovi, jehož sice označili za velikána, nicméně namísto o ,tomto velkém Němci‘ hovořili o ,tomto velkém bošovi‘ .“

==========

Podle Colomba náboženství vstoupilo do americké politiky v roce 1979 během předvolební kampaně Cartera proti Reaganovi. Carter byl dobrý liberál, ale zanícený křesťan, jakým se říká born again, zrozeni pro víru. Reagan byl konzervativec, avšak bývalý herec, bodrý, světácký, zbožný, jen když šel v neděli do kostela. Tehdy došlo k tomu, že skupina fundamentalistických sekt se sešikovala za Reaganem a Reagan na oplátku posílil jejich náboženské pozice, například tím, že jmenoval do Nejvyššího soudu soudce, kteří byli proti potratu. Fundamentalisté zároveň začali podporovat veškeré pravicové pozice, podpořili armádní lobby, postavili se proti zdravotní péči a prostřednictvím svých nejfanatičtějších kazatelů podpořili válečnou politiku, přičemž dokonce navrhovali použití atomových zbraní jako nezbytné pro vyhlazení říše zla. A dnes to pokračuje tím, že se McCain rozhodl vybrat si za viceprezidentku ženu proslulou svými dogmatickými postoji a že podle průzkumů lidé, přinejmenším na začátku, jeho rozhodnutí ocenili.

==========

Naproti tomu populismus je takový druh režimu, který se snaží obejít parlament a vytvořit bezprostředně plebiscitní vztah mezi charismatickým lídrem a davem. Najdeme jak případy revolučního populismu, kdy se s odvoláváním na lid předkládaly sociální reformy, tak formy reakcionářského populismu. Populismus je zkrátka metoda počítající s citovým apelováním na názory či předsudky, které mezi lidem nejvíc zakořenily (jako poujadismus nebo politická apatie). Například Bossi užívá populistických metod, když se dovolává politické apatie, k níž patří xenofobie nebo nedůvěra ke státu. V tomto smyslu má povahu politické apatie jistě i Berlusconiho hraní na hlubokou „vzpurnou“ strunu v nás, jako je myšlenka, že je správné vyhýbat se daňové povinnosti, že politici jsou všichni zloději, že nesmíme věřit spravedlnosti, protože nás strká za mříže. Seriózní a odpovědný konzervativec by nikdy nepodněcoval občany k tomu, aby neplatili daně, protože tím by se ocitl v krizi systém, který by on rád zachoval.

==========

První otázka: proč váš premiér ohlásil tak významné rozhodnutí v televizním pořadu, a ne v parlamentu – kde by možná musel žádat o názor či souhlas? Vysvětlil jsem jim, že Berlusconi u nás zavedl jakýsi režim medializovaného populismu, kdy se mezi Vládcem a Lidem vytváří přímý vztah prostřednictvím masových sdělovacích prostředků, čímž je zdiskreditován parlament (kam Vládce ani nepotřebuje chodit a žádat o souhlas, protože má souhlas zajištěný – takže z parlamentu se pomalu stává něco jako notář, který zapisuje smlouvy dohodnuté mezi Berlusconim a moderátorem Brunem Vespou).

==========

Otázek bylo ještě houšť v následujících dnech, kdy Berlusconi po ostrých výtkách od Bushe a Blaira prohlásil, že nikdy netvrdil, že stáhne vojska z Iráku. Jak je možné, že si tak protiřečí, ptali se mě. Vysvětlil jsem, že v tom tkví půvab medializovaného populismu. Když s něčím vystoupíš v parlamentu, bude to zaneseno ve spisech a už nemůžeš tvrdit, že jsi to neřekl. Kdežto v televizi dosáhl Berlusconi okamžitě výsledku, který si předsevzal (získat popularitu pro příští volby); a když potom prohlásí, že nic takového neřekl, uklidní na jednu stranu Bushe a na druhou stranu ze získané podpory nijak moc neztratí, protože k přednostem masmedií patří, že kdo je sleduje (a nečte noviny), hned nazítří zapomene, co se přesně o den dříve řeklo, a nanejvýš v něm zůstane dojem, že Berlusconi řekl něco sympatického.

==========

V roce 1956 člen Royal Astronomic Society Samuel Shenton založil Flat Earth Society, která měla převzít dědictví Universal Zetetic Society. NASA v šedesátých letech vyfotografovala Zemi viděnou z vesmíru a od té doby už nikdo nemohl popřít, že je kulatá, ovšem Shenton k tomu prohlásil, že fotografie takového druhu můžou ošálit jen nezkušené oko: celý vesmírný program byla prý jen nafouklá senzace a přistání na Měsíci filmový trik snažící se oklamat veřejnost nepravdivou myšlenkou, že je Země kulatá. Shentonův pokračovatel Charles Kenneth Johnson dál pranýřoval komplot proti placaté Zemi a v roce 1980 napsal, že myšlenka rotující zeměkoule je spiknutí, proti němuž bojovali Mojžíš i Kolumbus… Jeden z Johnsonových argumentů byl, že kdyby Země byla kulatá, pak by hladina velkého množství vody musela být zakřivená, ovšem on zkontroloval hladiny jezer Tahoe a Salton a žádné zakřivení neshledal.

==========

Už dlouho jsem měl doma poměrně nový italský překlad (1914) jednoho pamfletu od jistého G. B. Pérèse s názvem Napoleon nikdy neexistoval, ale v těchto dnech se mi podařilo vyslídit první vydání z roku 1835, které se jmenuje Grand erratum source d’un nombre infini d’errata. Autor dokazuje, že Napoleon je pouhým slunečným mýtem, a dokládá to hojnými důkazy na základě analogií se Sluncem, Apollónem („Napoleo“ prý ve skutečnosti znamená „Apollón, hubitel“), který se také narodil na ostrově ve Středozemním moři, jméno matky Laetitia znamená úsvit a pochází od Létó, což je jméno matky Apollónovy. Napoleon měl tři sestry, což jsou pochopitelně tři Grácie, čtyři bratry, kteří symbolizují čtyři roční období, a dvě manželky (neboli Lunu a Zemi). Jeho dvanáct maršálů představuje znaky zvěrokruhu a stejně jako Slunce vévodil Napoleon jihu, kdežto na severu byl zastíněn.

[...]

Pérès věděl, že plácá nesmysly, ale dělal to jako parodii na knihu Charlese-Françoise Dupuise L ᾽ origine de tous les cultes (1794), v níž se tvrdilo, že náboženství, pohádky, theogonie a záhady nejsou nic jiného než fyzikální a astronomické alegorie.

[...]

Whately se snažil vyvracet názory různých racionalistických spisovatelů (především Humea), kteří popírali pseudohistorické události jako ty z Písma svatého a líčení zázraků, protože o tom neexistují hmatatelné důkazy. Whately nekritizuje Humea a jemu podobné, ale jejich teze dovádí do důsledku a dokládá, že kdybychom se řídili jejich zásadami, pak ani účty za napoleonské výpravy (které jsou také v lecčem zázračné) nejsou vždy původní, neexistuje mnoho Napoleonových současníků, kteří ho opravdu viděli, a velká část toho, co se o něm povídá, se zrodila z jiných vyprávění.