Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Akropolis 2015
"O pár kroků dále potkali jsme malou drobnou blondýnku, jak si pyšně vede dva černochy. Byli robustní a nejméně o hlavu větší. Oba byli nápadně oškliví. Nejsem rasista, ale svými zlými a barbarskými rysy se podobali Idi Aminovi, pověstnému diktátorovi v Ugandě. Černoši mají rádi blondýnky."
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
"Jendo, nejmocnější je přece jen číšník. Nahoře je vždycky tam, kde je číšník. Podívej, Jendo, venku na ulici dělají revoluci. Ty se na ně díváš z okna. Jedni zvítězí, rozbijí těm druhým lebky a přijdou dovnitř za tebou a řeknou: Tak, a teď si dáme do nosu - kaviár a šampaňské! Rozumíš, protože vyhráli! A tobě dají kapitální spropitné, abys jim nekoukal moc na prsty. Za prvé proto, že na nich ještě mají všelijaké skvrny, a za druhé proto, že ještě přesně nevědí, kterou vidličku mají použít nejdřív. Pak zmizí a na řadě jsou další. Zpočátku si příbory pletou všichni, ale číšník to přehlíží a spropitné se jen sype." (Martin Walser, Všemocný pan Krott)
 
Sarpele Want to sell your house?   Best hide the taxidermy.
Vy jste ten román měl psát místo pana Němce, aspoň by se to dalo číst!
tigr_papirosowy Naše přání nejvroucnější  wir schaffen das
!!!!!
DJ Slamák revem nerevaj. no nerozumel mi  aj reval.
sak pekne. no ak pritem neslahal chutne palenky aj nereval na strojnika kurva zoltan per tam riadny tlak plyna nech mrtvak na roste pekne tancuje tak to bol krematoriacky macher na hovno.
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf 
jan němec: dějiny světla
 
Za připomenutí let studentských dík!
Vondrejce jsem ještě nečetl, v Turbíně jsem si skoro nevšiml, ale Jindrové jsou víceméně jenom o osudové erotické přitažlivosti a je to síla.
(Motivy osudové erotické přitažlivosti mě víc rozechvívají v Turbině, ale uvidím, co Vondrejc ještě přinese v druhé polovině.)
arnost snad nechci tak   moks
(nejaka scena se sklepnici by nebyla?)
Karel Matěj Čapek-Chod: Antonín Vondrejc
(Česloskovenský spisovatel, 1987)

„Já, drahý mistře, ačkoli jsem sám básníkem, připisoval bych úkol objasnění záhad duševních, tedy psychofyzické mozkové mechaniky, spíše jinému oboru lidské spekulace než slovesnému umění a jeho metafoře. A sice reálné vědě, slovem strojnictví, mechanice samotné!“
Vondrejc se odmlčel, ale Freund na to nic.
Se svými kytičkami v záloktí kráčel ostrým krokem vpřed.
„A sice mechanice proto nejjistěji, že jí postupem času stále víc a více budou připadati konstrukce strojů nahrazujících výkony lidského intelektu.“
„Pfft!“ udělal Freund.
„A to se již také děje!“ ujistil Vondrejc.
„Strojní činnosti intelektuální?“
„Zajisté, pane doktore!“ odvážil se Vondrejc poprvé k přímému oslovení svého průvodce, „rozmetávání sazby písma například jest přece činností lidského ducha… navrácení každého písmene do příhrádky, kam patří… Sazeč musí napřed přečíst každé slovo, rozložit je na písmeny a potom písmenku po písmence odhodit, ale musí ji především poznat. Až dosud to nemohl nikdo jiný dělat než člověk a k tomu odborník, nyní provádí tento složitý postup myšlenkový také stroj odborník, stroj sazečský, zvaný linotyp, jeden z nejdůmyslnějších. Velké mohutné železné chapadlo, konstruované jako ruka kostlivcova, popadne řádné sazby, vlastně řádky sestávající z formiček k ulití skutečné tiskové řádky, hned jak toto ulití odbyto, a zanese ji vysokým pohybem k návratu do písmenných přihrádek. V korýtku jest pak řádka hnána kupředu věčným šroubem. Jednu písmenu za druhou, mosazné to plíšky s vyrytou negativní formičkou písmene – odebírá závit šroubu za závitem a posouvá ji vpřed… A ejhle, na určitém místě písmenu ztratí, ta spadne drážkou zrovna do přihrádky, do které náleží a ze které ji úder sazečův na příslušnou klávesu zase vypustí do řádky, kdy je jí zase třeba… Ale právě, že stroj pozná, kam patří a ta ji také pustí, to jeta mechanická náhrada intelektu. Ale jak se to děje! Velmi důmyslným způsobem, geniálním nápadem vynálezcovým, obdivuhodnějším než každá báseň, každé umělecké dílo… Každý z těchto písmenných plíšků opatřen totiž ostrým klikatým výřezem, který se musí hoditi do vstupu k jeho přihrádce jako tajný klíč do zámku železné pokladny, a jenom tam dovolí mu hnací šroub vklouznout!“
Vondrejc všecek rozhořel, takhle dlouho ještě nikdo neposlouchal výklad o jeho zamilovaném tématu.
Oddychl si a pokračoval:
„Je-li tedy lidský mozek organicky mechanickou pracovnou, nijak jinak, anebo jenom velmi podobně musí se v něm díti ukládání a vybavování představ… Každá z příbuzných představ má společný znak, kterým hnána jest po drahách mozkových – ovšem nekonečně složitějších –, aniž může uváznouti někde jinde než tam, kam se hodí podle společenského hmotného znaku, jaký jí byl vtisknut hned při registrování dojmu!“
Vondrejc řečňoval, řečňoval, a než se nadál, zahýbali oba ke hlavnímu vchodu místodržitelského paláce.
Leč právě tu, na samém nároží budovy, zastavil jej dr. Freund dost prudkým uchopením za rukáv. Ztěžka zakrýval, že v něm kyselost jen vaří, a co řekl, bylo jejím překypěním:
„Hörn’s ma, werd’ nen was zágn! Celá filozofie je zbytečná věda a nejzbytečnější je, když ji provozují laikové. Když o filozofii slyším, leze mi veš přes játru! Co jest filozofie? Jenom zneužití kauzalitéty a dialektiky, stálé vyšetřování: proč? proč? Kosmos existýruje, poněvadž musí,poněvadž nemůže být nejsoucí,poněvadž jeho negace je nemyslitelná, a to by mně stačilo. Philosophieren, to znamená upotřebiti schopností, daných člověku k účelům biologickým, pro spekulace transcendentní. Systém rodí systém, ažádný z nich nepřišel a nepřijde na poslední příčinu a na věc na sobě. Člověk ještě nikdy neviděl a také neuvidí svou vlastní zadní hlavu, a ten nejchytřejší mezi námi sotva špicu vlastního nosu, a to ještě jenom, když má jeden dostatečně dlouhý. Člověk jest kreatura, které jest dáno hledati příčinnost a rozkládati fenomény na časové míry!“
Freund mluvil stále nakvašeněji a náhle ustal v překotné řeči jako když utne. Potom asi na vteřinu pohlížel Vondrejcovi do tváře očima nanejvýš rozlícenýma, i vyrazilo z něho jako výstřel:
„Uibrigens wie zí wollen, junger Freund!…!“
[…]
Autor Poskvrněných početí byl zmaten, omráčen takovým doslovem svého překladatele.
Především bylo jasno, že Freund buď neposlouchal, anebo nerozuměl ani slovu z toho, co mu Vondrejc vykládal o linotypu a třídění představ v mozkových přehradách.
[…]
I vykročil Vondrejc svému velikému štěstí vstříc!
Zbývá k němu již jen několik kroků...
Tady vězí někde vysoko a daleko v této spoustě zdiva a neodhadného množství ubikací v něm nadělaných, v labyrintu, sestávajícím ze tří prastarých domů a nazvaném v tomto souhrnu c.k. místodržitelstvím.
Departement stipendií a nadací umístěn byl v něm někde vysoko a daleko. Vysoko u nebe, jak se sluší správnímu odboru posledních pořízení na loži smrtelném, a daleko, tak jako státní péče o vědy a umění od jejich skutečných potřeb.
Nejenom poprvé, ale ještě i na druhém a třetím výletu za „velkým štěstím“ stalo se Vondrejcovi, že zbloudil v nesmírné té spoustě architektury dávných století, v níž orientace ztížena tím, že všechny tři budovy, jdoucí do kopce a jedna druhou převyšující, ve všech poschodích v různých úrovních spojeny chodbami vzniklými probouráním společných zdí.
Tak se Vondrejcovi snadno přihodilo napoprvé, když byl poslán od portýra do třetího patra, v němž prý umístěn hledaný departement, že se octl v c.k. místodržitelském dřevníku, ježto z patra domu prvního přišel do přízemí domu druhého a odtud ještě po jakýchsi schůdkách takřka do přízemí domu třetího.
A tak, jda za Fortunou, dívkou ošemetnou, kráčel stále vzhůru, ale ve skutečnosti dostal se do sklepa.
Podruhé pochopil již rozdíl poloh, ale jeho cestování točilo se tentokráte stále v začarovaném kruhu, pořád vracel se v místa, odkud vyšel a která už viděl, a nakonec vždy zas octnul se na chodbě před tabulí, ze všech ostatních největších rozměrů a písmen nad nejvznešenějšími a nejúpravnějšími dveřmi.
Praesidium!
Konečně obrátil se v tomto bludišti bez minotaura na jednoho z četných, pod úřední čepicí anebo bez ní tu pobíhajících lidí. Stálo to ovšem ještě mnoho poptávání u všech téměř dveří v každém patře u každého nároží, než se konečně dostal na pravou stopu a zároveň v končinu z celého toho soustavného systému nejspletitější a také nejtemnější.
Chodby byly tu nízké jako šíje a lidé vyhýbali se v nich jeden druhému bokem.
Byla to nejstarší část budovy, dům kdysi Kryštofa Discacata. Tu vyskytovalo se nejvíce oněch smutně slavnostních spojovacích dveří, širších a vyšších než těsný ambit, zrovna před nimi končící, i povýšených třemi schody nad jeho cihlovou dlažbu. Zato pramálo oken, jichž skla mhourají dávnoletou zašlostí i zpronevěřují i ten krapet světla, jejž převzaly z kolikáté ruky kolem rohu. Prapůvod té prahoušle několikráte cezených paprsků – modrý výsek nebe, zcela malý kousíček, skoro křiklavě smějící se do dvorku, zčernalé to šachty, lidomorně podobné…
Z těchto míst měl už Vondrejc nepochybné znamení, od něho by už trefil třeba se zavázanýma očima.
Byl to plynový plamen, jakési věčné světlo, hořící v těsné chodbičce, probourané spojovací zdí z druhého do třetího domu. Bylo tu příšerno, a poněvadž hořák plamene byl zanesen, blikalo světlo rychle a prudce. A tak výstředně, že se střídaly ve zběsilém kvapu mžiky úplné tmy i příkrého světla.
Takhle bíjelo někdy Vondrejcovi v bezesných nocích srdce, moment úzkosti v tom rozhodně byl.
„Pojďpojďpojďpojď!“ anebo „semsemsemsem!“ volala kmitavá stěna na Vondrejce už z daleka, ještě dříve, než došel plamene za rohem skákajícího, a ten, když se s ním setkal, zdálo se, že měl z toho až posunčivou radost.
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Jiří Padevět
1 hod · Praha, Prague ·

Autobus s ním už několikrát hodil tak, že se tvář dotkla studeného skla. Muž vedle do něj na každém výmolu strčil ramenem, ale vypadalo to, že u toho spí. Brada se mu motala, jako by hledala cestu a i v modrém světle ze stropu bylo vidět, že mu z koutku úst teče slina, co se dole potká s bradou. Snažil se podupávat nohama, protože ho ještě teď zábly. Ponožky byly nejspíš úplně mokré a pohorky taky. Hýbal prsty a snažil se spočítat, jestli jich je pořád deset, nebo jestli už nějaký neupadl. V prudké zatáčce se tělo souseda pohnulo tak prudce, že se slina odpoutala od svého tvůrce a přistála mu na nohavici manšestráků. Díval se na tu skvrnku, která pomalu mizela v látce a v modrém světle. Pak se zkusil podívat ven, ale přes sklo, zamalované béžovou barvou, nebylo vůbec nic vidět. Pak přeci jenom našel v barvě dlouhý šrám, široký asi půl centimetru. Zajel tělem trochu níž a dostal oči na úroveň průzoru. Venku byla tma, ještě větší než v autobusu. Sem tam osvítilo okno chalupy sněhové pole, jednou měl pocit, že zahlédl srnu, brodící se závějí. U jednoho z domků stála žena. Tedy asi žena. Byla tma. Proč si myslel, že to byla žena? To je jedno. Esenbák vepředu v autobusu se postavil a pomalu se sunul uličkou. Počítal je asi po padesáté, podle jeho odhadu každý ujetý kilometr jedno počítání. Sem tam někomu jen tak pro radost vlepil pohlavek, jist si druhým esenbákem se samopalem, co stál zaklíněn mezi dveřmi autobusu. Zase se zvednul, aby si snad esenbák nevšiml jeho pozorovatelny. Když prošel okolo, cuknul sebou. Metr od esenbáků už sebou asi bude cukat zbytek života. Dostali je kousek od hranice, nahoře v Krušných Horách. Pavlovi prostřelili stehno, jeho jenom zmlátili na strážnici, než si pro ně přijeli estébáci z Chomutova. Dostal přes hubu a pak dostal čaj. Pálil ho do prasklého rtu. Nejraději by si tu horkou vodu nalil do bot. Pak dostal i cigaretu a Pavlovi tu nohu konečně ovázali. Tím laskavosti skončily. Teď sedí ve vězeňském autobuse a neví, kam jede. Esenbák se vrátil uličkou k řidiči a ukázal do tmy. Po jízdě do prudkého kopce byli zřejmě na místě. Autobus zastavil na osvětleném prostranství a esenbák řekl, že je vítá v táboře Nikolaj. Venku byl slyšet řev a štěkání psů. Světlo z reflektorů bodalo do očí už mezi dveřmi autobusu. S rukama v želízkách se vystupovalo špatně. Málem uklouzl, ale muž za ním ho zachytil. Šli za sebou jako pochod koledníků a z obou stran na ně řvali dozorci. Sem tam někdo dostal obuškem. Prošli bránou, světla bylo méně a esenbáků taky. Pak špatně šlápnul, pod sněhem asi byla nějaká díra, a upadl na jedno koleno. Než se stačil zvednout, dostal pendrekem třikrát přes záda. Zvedl ruce a chránil si obličej. Na další ránu to nevypadalo, tak se opatrně ohlédl. Zírali na sebe asi tři vteřiny. Pak mu došlo, že ho táta vlastně mlátil jako žito vždycky.

Tajný prostor Jáchymov, únor 1949
 
Micana If you don't have a wristband, my man... 
Děkuju! Doteď jsem myslela, že jsem to snad četla sama, jak to strašně nikdo nezná.
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
+1
bergamott Kam?  Asi sem.
No, nezná. Dík!
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
(On to prý někdo nezná! Co jen vybrat?)
Mezitím však, přestože Alexej svým křídlům žádnou reklamu nedělal, se pověst o nich jako kruhy na vodě rozšířila po okolních vesnicích, městysích a městech. Čím dále se pověst dostala, tím více se proměňovala. Za několik dní se rozšířila fáma o jakémsi létajícím člověku, který se vloupal do skladu potravin a za pomoci křídel odtamtud odnesl basu pálenky. Podle další verze ten létající člověk vůbec nebyl člověk, nýbrž morálně narušený návštěvník z kosmu, který přiletěl na létajícím talíři a kradl nikoli lihoviny, ale hotové peníze. Byly i jiné varianty, ještě výstřednější. Všechny fámy měly však jed-no společné: vždy bylo udáno konkrétní místo, kde se zázraky dějí — Kočovo.
Proto byl zakrátko do Kočova z jednoho menšího města poblíž vyslán mnohostranný novinář Leonid Hrobčenko, aby na místě všechno zjistil a uveřejnil v novinách zprávu, která by objasnila podstatu věci a vyvrátila falešné domněnky.
Leonid Hrobčenko byl kdysi spolupracovníkem jedněch ústředních novin, ale byl odtamtud za cosi uvolněn a přestěhoval se, aby pracoval v oněch malých novinách, o kterých je tu řeč. Zdejší šéfredaktor si ho zamiloval pro svěží styl. Hrobčenko například nikdy nepoužíval slovo nafta, ale psal vždy naše černé zlato; neříkal nikdy bavlna, ale naše bílé zlato; a vulgární slovo kožešiny nahrazoval obrazným vyjádřením naše hebké zlato. Navíc se, ačkoli žil vždy ve městech, považoval za znalce zemědělské problematiky a občas dokonce tvořil básně a písně na zemědělská témata. Jeho poezie čertvíproč připomínala předrevoluční básnířku Mirru Lochvickou. Svědčí o tom třeba jeho Venkovské bakchanále:

Dojičko Mášo! Metude od krav!
Jak hřeje mě, že jsme přátelé!
Připijme na čistý superfosfát,
pijme na jařiny vesele!

Ejchuchú! Juchajdá! Hrajte tu mou!
My propijem třeba družstvo dnes!
Na kombajny, dojivost úspěšnou,
na husy, co nesou o sto šest!


Vzhledem k tomu, že Kočovo bylo vesnice a leželo na venkově, byl do něj vyslán Hrobčenko. Za dva dny se v novinách objevil článek nazvaný Křídla stín, slunce jas. Začínal takto:
Zatímco se zvyšuje těžba hebkého zlata, vzrůstá vývoz hnojiv a uskutečňuje se řada dalších skutečnosti a opatření, existují u nás dosud temné skvrny, existují i konkrétní nositelé těchto temných skvrn.
Jistý A. Možnyj se odklonil od družného kolektivu pracovníků spojů a místo aby vyvíjel úsilí ke včasnému doručování dopisů pracovníkům v zemědělství, pustil se do nikam nevedoucího projektování a usmyslel si, že bude létat na křídlech.
Tyto nevědecké lety, nepodložené závěry a vývody vědy, nutně staví myšlenku, že A. Možnyj se chce klást do protikladu k řadovým pracovníkům vesnice Kočovo a vyvolat u nich pro své vlastní cíle náboženské pověry…

V tomto duchu pokračoval celý úvodník. Článek končil zvoláním: Je už načase přistřihnout panu Možnému křídla!
Tento negativní článek brzy vykonal svou pozitivní úlohu. Kdyby totiž Hrobčenko napsal článek pochvalný, zapadl by možná bez povšimnutí. Pochvalný článek si nežádá odpovědi, zatímco odmítavý ano. Byl okamžitě projednán na okresní poradě poštovních zaměstnanců a kvalifikován jako hrubě napadající a zkreslující fakta. Do jistého ústředního deníku byl zaslán dopis s mnoha podpisy. Zakrátko dorazil do Kočova dopisovatel z hlavního města a za tři dny se v jeho novinách objevila rozsahem malá, ale o to závažnější poznámka, která se jmenovala S klackem na křídla. Psalo se v ní o tom, že lokální praktický vynálezce, který zkonstruoval křídla pro poštovní doručovatele, byl vystaven hrubým útokům místního tisku. L. Hrobčenko, místo aby Alexeje Možného morálně podpořil, ani se nepokusil pochopit podstatu věci a vrhl se na něj ve svém technicky negramotném článku s ohavnými urážkami.
Nato přijela do Kočová slavná novinářka Nina Antitezovová. V přátelském a věcném článku seznámila obecného čtenáře s Alexejem Možným a jeho vynálezem. Článek se jmenoval Vesnický Daidalos.
Do Kočova se nahrnuli dopisovatelé, fotografové, reportéři, televizní a filmové štáby.
(...)

»Mladý muži, jak je vidět, vy nechápete, o co ve vynálezectví jde,« vmísil se Starouš. »Je-li podstatou vynálezu nová myšlenka, je to jasně cenný vynález. To já…«
»A co vy jste vynalezl?« otázal se Alexej Starouše.
»Ne vynalezl, nýbrž jsem udělal objev. Namíchal jsem Mixturu dlouhověkosti, čili ve zkratce — Midlo. Když budete tuto mixturu požívat jednou ročně na své narozeniny, máte zajištěné neotřesitelné zdraví a dlouhý život. Budete živ do sto padesáti let.«
Starouš vytáhl zpod stolku u okna velkou láhev, plnou jakési tmavé tekutiny. Na hrdle láhve byla přivázána papírová visačka, jak se to kdysi dělávalo v lékárnách, jenom byla podstatné větší. Na jedné straně stálo roztřeseným stařeckým písmem:

Kterýkoli člověk v domácích podmínkách múze připravit Midlo pro radost sobě i okolí
Složení Midla

  1. Sůl kuchyňská

2. Kyselý ustalovač
3. Cukr
4. Kolínská voda Chypre
5. Benzín
6. Denaturovaný líh
7. Inkoust modrý, škol.
8. Mazlavé mýdlo
9. Česneková šťáva
10. Ocet


    1. Hydroxid amonný

12. Prášek proti štěnicím
13. Leštěnka na nábytek
14. Kremžská hořčice
15. Ricinový olej
16. Lak na nehty
17. Okurkový lák
18. Rybí tuk
Smíchat, protřepat a nechat uležet.

Z druhé strany visačky byly touž rukou napsány verše:

Když v jedné dávce vypiješ
mé mixtury rovných litrů pět —
zdraví býka hned nabudeš,
bude ti sloužit do konce let.

Ani divné žen rozmary,
ani všech virů dravá slota —
nic tě do hrobu nesvalí —
jásej, raduj se ze života!


»Promiňte,« podivil se Alexej Možnyj. »Máte tady napsáno pět litrů. Nepřepsal jste se?«
»Ne, nepřepsal,« odpověděl Starouš. »Je nutné požít právě tolik — ani o gram méně, ani o gram více. A pak se blahodárné účinky Midla projeví.«
»Odpusťte, že jsem tak smělý,« zeptal se Alexej, »Ale podle vašeho vzhledu soudím, že jste dosud Midlo nepil?«
»Ne, pět litrů vypít nedokážu,« odpověděl Starouš. »Ale trénuju se každý den na pivě. Piva už svedu vypít čtyři láhve za sebou. Mojí bábině se to nelíbí, někdy mě i tluče, jenže já pokračuju v tréninku. Tak za tři roky to dotáhnu na deset lahví — a pak jednoho krásného dne požiju potřebnou dávku Midla a osobním příkladem ukážu lidem cestu ke zdraví a dlouhověkosti… Pravda, nejprve ještě budu muset překonat dávivou bariéru. Ale jak ji překonat, to zatím nevím.«
»Co míníte pojmem dávivá bariéra?« otázal se Alexej.
»Potíž je v tom,« promluvil se smutně svěšenou hlavou Starouš, »potíž je v tom, že moje mixtura vyvolává už v malých dávkách nezadržitelné záchvaty zvracení.«

(...)

Když Alexej obešel ještě několik institucí, rozhodl se obrátit na vojenskou správu. Přijali ho tam velice srdečně.
»O vašem vynálezu jsme dokonale informováni,« řekl mu mladý plukovník. »Dozvěděli jsme se o něm první a chováme k vám tu nejhlubší úctu.
»A kam byste mi, soudruhu plukovníku, doporučoval, abych se obrátil?« řekl Alexej. »Kladu vám takovou otázku proto, že se mi jevíte jako nejrozumněji myslící člověk ze všech, s nimiž jsem musel za poslední dny mluvit.«

(...)

VTÚ Huslabuť byl vědeckoteoretický ústav s nejasným profilem. K zemědělství a k ochraně životního prostředí tento VTÚ vztah nikdy neměl, ale přesto byl kdysi založen k jistým prospěšným konkrétním cílům. Ovšem k jakým přesně, to si už nikdo nepamatoval. Za poslední léta se vědecká práce zúžila na vnitroinstitucionální boj mezi oddělením hus a oddělením labutí. Husisté se labutistům pokoušeli dokázat, že v okolním světě mají husy větší význam než labutě. Labutisté tvrdili opak. Jelikož obě protivné strany svá pro a proti předkládaly v písemné vědecké formě, s odkazy na autority, byl to spor tvůrčí, vědecký a v jeho průběhu představitelé obou stran získávali různé vědecké tituly, hodnosti a pracovní povýšení. (...) A když se někdy v jakýchkoli novinách objevil materiál obviňující ústav z odtrženosti od života či snad téměř z tvůrčí impotence, ředitel soudruh Rejtarov to uměl vždy zaonačit tak, že se ta sprcha celá vyřinula na zlořečené pododdělení křídel. Navíc byl šéf onoho pododdělení, soudruh Leharov, člověk ješitný a už od dávných dob v sobě nosil nevraživost vůči Rejtarovovi.
Když Alexej Možnyj podrobně seznámil Leharova se svým vynálezem, Leharov pochopil, že se křídla mohou v jeho rukách stát mocnou zbraní.
»Osobně se pustím do dopracování vašich křídel a připravím je pro sériovou výrobu,« řekl Možnému. »A abychom té věci dali, co jí náleží, a pojistili ji, souhlasím dokonce s tím, že se stanu vaším spoluautorem. Je možné, že v průběhu práce budu k projektu muset připojit ještě několik spoluautorů. Myslím, že s tím budete plně srozuměn.«
»Souhlasím,« odpověděl Alexej Možnyj. »Jenom aby se křídla dostala co nejdříve do výroby.«
»V prvé řadě musím vykovat kádry,« řekl důrazně Leharov. »Nejdřív kádry, potom křídla.«

(...)

Bulletin ústavu byl reorganizován a rozšířen. Do redakční rady byl zařazen vysoce produktivní básník Větroplašťov. Další místo v redakčním stavu se pro něj však přece jen získat nepodařilo a básník byl přijat do ústavu jako křídlolog pokusník. Větroplašťov se zavázal dodávat měsíčně nejméně čtyři běžné metry bodrých a zvučných veršů — a také se hned pustil do díla:

Já v prachu dřel, na zemi zkoušel
a smutně jsem bezkřídlý stál,
až náš soudruh Leharov přišel
a lehoučká křídla mi dal.

To proto nám nad obzor vzejde
ten křídlatý sluneční jas!
Ať nás soudruh Leharov vede
ke vědeckým úspěchům zas!


V hodinách, kdy měl volno od plnění svých přímých tvůrčích povinností, psal Větroplašťov dekadentní milostnou lyriku:

Tys druhé jen líbala, šlapala po mně —
a já přitom nejsem tak zlý.
Mé srdce je znavené, blankytně, bolně —
to tebou jsem podvedený.

Já víc ti už nevěřím, skryji se v lese,
žal podzimní v sobě teď mám;
zvířata všeliká — mně dobře k vám jde se —
váš upřímný kolektiv znám.


(...)

V důsledku životního naplnění začal Leharov stále více pít. Svého služebního postavení využil k tomu, aby si opatřil mladou křídloložku sekretářku Malinu Viktorovnu Striptyzojavlenskou a beze studu se s ní začal ukazovat v restaurantech a na jiných veřejných místech. Navíc si zvolil za důvěrníka básníka Větroplašťova, který teď byl pečený vařený u něj doma a u skleničky vodky předčítal své dekadentní milostné básně, jimiž negativně působil na morální a psychický stav pána domu. To vše dohromady vedlo k tomu, že sám Leharov začal občas myslet ve verších:

Bu-bu-budík zvoní — vstávám,
hned se k ledničce vydávám.
Bílé dveře udělají — cvak:
vytahuju ven lahvičku,
nalívám si skle-skleničku,
zkuste hádat — cože přijde pak?
Ve svatém vy-vytržení
dojdu ihned okřídlení,
když v nápoji božském smočím ret.
Pohladí mě jako vánek,
po-potřebný píšu článek
o křídlech od a do ze-ze-zet.


(...)

Čtrnáct dní před zkouškou křídel se v bulletinu VTÚ objevila píseň, jejímž autorem byl básník Větroplašťov:

Ech vy křídla, křídla moje,
moje křídla, lehká jste.
Letíte bez nepokoje,
jak slavíci létáte.

Jako vánek křídla letí
přes to pole, přes ten les,
aby sláva Huslabuti
rostla přímo do nebes.
Úkoly své vyplníme,
výška volá nás a zve —
vždyť Leharov, dobře víme,
na svém místě v čele je.


Píseň secvičovali na zkouškách všichni spolupracovníci VTÚ Huslabuť a jejímu autorovi povolil Leharov osobně jako stimulaci zveřejnit v dalším čísle bulletinu dekadentní milostnou báseň:

Políbila v páře
Múza odboráře —
a tak složil báseň jen o žalu svém.
Měs, Ludmilo milá,
bez nože zabila,
s jiným jsi chodila k řece každý den.
V zelený hvozd zajdu,
javor si tam najdu —
na něm silná větev jistě bude kdes.
A tam na provaze…
Ludmilo, žij blaze…!
Zavzlykají losi, jezevci i les.


(...)

Navíc dostali za úkol doručit Alexejovi Možnému text projevu — měl se ho naučit a pronést ho po ukončení zkoušek křídel. Projev stvořil básník Větroplašťov pod vedením samotného Leharova. Prózu v něm střídal verš:
Rozechvělý radostí chci vyjádřit svou vděčnost koryfeji křídlologie, soudruhu Leharovovi, stejně jako mým osmnácti zasloužilým spoluautorům za to, že tvůrčím způsobem vtiskli nového ducha mému nepatrnému projektu a připravili křídla pro sériovou výrobu.

Ať Leharov díky teď přijme,
co z prostého venkovana zní —
on pracoval nad všechny jiné
na křídlech svých perspektivních…!


(...)

Druhý den přišla do ústavu zpráva, že skandální neúspěch křídel vyvolal pozornost nejen ve VKSV, ale i kdesi ještě více nahoře. A další den už bylo známo, že Leharov dostal vyhazov a na jeho místo byl dosazen člověk z úplně jiné instituce — slavný letecký konstruktér Žulov, přičemž byl vybaven mimořádně širokými pravomocemi, včetně práva jednat přímo, bez schvalování prostřednictvím VKSV.
A ještě další den vyšlo následující číslo bulletinu, v němž křídlologové ústavu podrobovali Leharova mnohostranné kritice. Striptyzojavlenská ve své poznámce například tvrdila, že Leharov nikdy nebyl vědec, že se do ústavu vetřel podfukem a původně že sloužil na výletním parníku jako pomocník kulturního referenta pro hudební programy.
Ve stejném čísle byla otištěna nová Větroplašťovova báseň:

Zápach koňaku táhne
z pana Leharova,
svoji prohnilost marně
chtěl by kamuflovat!

Já už prohled tě přeci —
ty jsi maják, co zhas,
škodí liché tvé řeči
křídlům, jak květům mráz.

Byl jsi ubožák chabý,
v hlavě seno jsi měl,
bylo nemožné, aby
s námi cestou jsi šel.

Hurá! Ke křídlům, slávě —
proto — z cesty se kliď!
Jen Žulov může správně
v čele ústavu jít.


Vadim Šefner: Opožděný střelec aneb Křidla provinciálova (Povídka—pohádka); in Skromný génius, Svoboda 1985. (Kon/geniální překlad Jiří Janda, i když starší verze Xenie Mrnkové ve Šťastném smolaři, Odeon 1978, taky stojí za to.)
 
Jo Sedláček, o tom se jednou budeme učit jako o českém představiteli nového ekonomicko-filozofického směru.
(občas si pohrávám s myšlenkami o tom, co bych jako všemocný a tvrdý diktátor vymáhal ohledně estetiky, vkusu atp.)
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf 
Například přesvědčení, že bychom neměli znečišťovat výhled, krajinu, estetiku reklamou. Ten pocit je nehmatatelný, měkký. Zážitek z výhledu je prostě hodnota, která nemá cenovku. Naopak reklama, materialismus, zisk, to je tvrdá síla; je to hodnota, která cenu má – tvrdou, nesmlouvavou. Tato bitva je hrozně nespravedlivá. Pokud něco vyčíslíš, mění se to v tvrdý argument. Co vyčíslit nejde, je měkké. A prohrává, aniž by se vůbec začalo hrát.

Tomáš Sedláček a David Orrell: Soumrak homo economicus. Rozhovor s Romanem Chlupatým.
 
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf 
Johanna Sinisalo: Jádro slunce