Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Nezávazné tlacháníKecárny a tlachárny

Spravuje:

w_o_o_d_y



Reklama



Zkoušeli jste psát, ale nevedlo se vám nebo jste líní to dokončit? Ale přesto si myslíte, že by váš výtvor měl být předán příštím generacím?
Směle do toho.

Uveřejněním pozbýváte jakýchkoliv práv a je to nás všech.






torzo povídky Hledač o filosofujícím vágusovi s apokalyptickými vizemi konce konzumu.

Je to delší, tak raději odkazem na čerstvě založený hřbitov písmen.

https://nedopsany.wordpress.com/2017/10/30/hledac/
 
Tak jo, já to sem teda dám. Před pár dny to teda bylo aktuálnější. Zas nějak moc dobrý to není, spíš takový nápad.

Zítra
Z práce se vrátil pozdě jako vždycky. K mikrovlnkové večeři si vzal včerejší noviny. Přeskakoval seriózní články a hledal spíš něco pro zábavu. Prý má být zítra konec světa. Je opravdu fascinující čemu všemu lidi nevěří. A dotyčný už prorokoval asi třikrát. Co za pošahaného fanatika to musí být a proč mu to jeho stoupenci pořád ještě žerou? Chtěl by ho vidět zítra, usmál se, až mu to zase nevyjde.

Večer se usadil s džusem na gauči a koukal na programy, které ho stejně nezajímaly. V hlavě se mu spíš drželo plánování práce na zítra. Dodá mu ty materiály včas? Pokud ano mohl by stihnout dodělat prezentaci než půjde na oběd. A nezapomenout se zaregistrovat na konferenci. Ještě pár dní to bude zápřah, a pak snad konečně volnější dny, kdy se nebude muset vracet domů za tmy. Mohl toho využít a trochu tu uklidit. Asi pujde spát jinak bude ráno mžourat jako křeček a zívat v metru na celé kolo. Zhasl světlo, ještě poslední uspořádání zítřejšího dne a pak.. spánek.

Probudil se za tmy a bez budíku, to bylo trochu zvláštní. Nebyla to tma v pokoji, byla to temnota všude kolem, chtěl někoho zavolat ale zvuk se rozplýval a mizel. Zkoušel mávat rukama a něco nahmatat, ale nebylo co. Nenahmatal dokonce ani podlahu. Visel tu sám uprostřed nicoty a navždy. Při vzpomínce na včerejší plány mu celý předešlý život přišel jako směšná malostná hra. Bude tu uvězněn, chycený v posledním okamžiku až se všechny vzpomínky rozplynou a jeho vědomí se rozloží na výchozí součinitele jako kompost zpátky do tkaniny vesmíru. Už nedokončí nic co začal a nezačne nic co by mohl dokončit. A miliardy a miliardy lidí spolu s ním, ale každý navždy osamělý.

Jednou ten konec světa přijít musel, jaká ironie, že zrovna dneska.
 
Zase jedno ne-úplně torzo, ale původně ten nápad patří do takového většího celku, takže je to sice celkem uzavřené ale přesto torzo. Já totiž zjistila, že jakmile něco začnu psát, už nemůžu jinak než to aspoň trochu uzavřít. Nebo smazat.




Vzal do ruky joystick manipulátoru a rozhodl se zkusit to ten den ještě naposledy. Nejobtížnější část, dostat nanobota z inkluzní lahvičky do pracovního prostoru, ho stála už tři komplexy. Molekulární komplex s aktivními anorganickými prvky, neboli nesprávně "nanobot" měl části, které se při prudším pohybu, doprovázejícím nasátí z lahvičky, různě přeskupovali a ztráceli funkci. Představoval si ho vlastně jako malého křehkého robota, kterému upadávají nárazem o stěny mechanické ručičky, vůbec měl k tomuto převratnému mnohamilionovému projektu takový docela zvláštní vztah. Původně přišel s myšlenkou dávat nanobotům jména, ale vzhledem k tomu, že většina z nich "nežila" déle než několik sekund, brzo ho to přešlo. Naštěstí jejich výroba na zlatých matricích byla sériová a při jejich počtu celkem levná.

Nasál obsah lahvičky do prostoru a teď jen s doufáním čekal na znamení detektoru, že nanobot dospěl do do oblasti řízení. Červený pruh na monitoru a příjemné pípnutí mu potvrdilo, že k tomu opravdu došlo. Ještě nebylo vyhráno, ale první krok vypadal dobře. Nyní se pohodlně uvelebil v křesle a protáhl prsty. Tichá klimatizovaná místnost byla celá vybavená podle nejnovějších ergonomických doporučení pro práci s vysokou mírou soustředění. V temnu svítil jen velmi kvalitní monitor, který stále čekal na to, až naskočí obraz. Nyní se na něm začali objevovat komplikované červené obrysy a v rohu malý obdélníček detektoru, který značil, že vzdálenost k cílové molekule je ještě několik milimetrů. Upravil jemným otočným mechanismem cirkulaci v pracovním prostoru tak, aby se nanobot pomalu přibližoval k cílovému místu. Podařilo se, a modrá tečka se vydala v detekčním okně směrem do pravého horního rohu. Jakmile vzdálenost přešla hranici jednoho mikrometru vzal do ruky ruční řízení. Malý, neuvěřitelně tenký paprsek teď bude impulzy nanobota pomalu směrovat přesně na místo určení. Jak přesně vlastně funguje nevěděl, (to až příliš zasahovalo do fyziky, která nebyla jeho expertýzou) ale stačilo mu, že dobře.

Na obrazovce se teď vlnily nepopsatelné tvary, jakési molekulární krajiny a zeleně v dálce prosvítala DNA, kam nanobot mířil. Tahle velmi schématické modely ukazovaly svět na úrovni nanometrů a na tom bylo cosi nesmírně fascinujícího. Opět, stvořené nějakým kouzlem mikromolekulární fyziky, ale to nic nemělilo na faktu, že mu přišly skutečně nádherné. Operátor, mimochodem zároveň pilot, se teď soustředil na velmi jemnou kalibraci pohybů, které nejvíce využije až se přiblíží k molekule. Připomínalo mu to nekonečně malé letadlo proplouvající spletí čar, vzhůru za zelený horizont. Zatím celá práce se sekvenčním manipulátorem probíhala podle jeho představ.

Kalibrace byla úspěšně dokončena, synchronizace výchylek byla na slušných šedesáti procentech, takže se mohl plně soustředit na samotné řízení. Teplotu, tlak a iontovou sílu v pracovním prostoru zkontroloval letmým pohledem na diagnostické okno a všechno se zdálo v normě. Nanobot pomalu reagoval na pohyby joysticku, s určitým zpožděním, jako vždy, a operátor se teď snažil přizpůsobit jedinečné charakteristice jeho pohybu. Bylo to jako pokaždé řídit nový model letadla, každý nanobot přes jejich vzájemnou molekulární uniformnost se choval na téhle nanoúrovni pohybů trochu jinak a potkal už za ty týdny zkoušek dokonce několik zcela neřiditelných exemplářů, tenhle byl tak někde v dobrém průměru. Krajina se začala trochu komplikovat, jak se nanobot blížil k lešení držícímu molekulu. Různobarevné cáry se vlnily kolem a odkrývaly zelenou masu. Všude poletovaly molekuly adeninu, které byly v roztoku v nadbytku. DNA molekula se už zdála celkem blízko. Obrazce nepřipomínali nic, co by předtím viděl, ačkoliv měl za sebou několik cest a mnoho testů na simulátoru, žádný simulátor nemohl vygenerovat ty unikátní tvary a obrazy vzniklé převodem a samozřejmě byly v současném stavu i velmi nepřesné co se týká modelování chování těch nepatrných molekul.

Teď nastala ta hlavní část pokusu, při které se zjistí, jestli je nanobot ještě plně funkční. Snažil se nastavit zobrazení tak, aby přehlédl větší část jednošroubovice a hledal místo kontaktu s primerem. Ten byl designován tak, aby sekvenčně zapadl přesně na místo určené k modifikaci a označil tak nanobotovi úsek DNA, s kterým má pracovat. Jednošroubovice byla tu a tam osazená komplementárními adeniny, které posedaly na místa neobsazených thyminů. Po chvíli nalezl delší komplementární útvar a zamířil k němu, letěl prostorem kolem zelených obřích struktur lešení a operátorovi připadalo, že se jakoby v proudu komíhají sem a tam, ostatně ani to nebylo vyloučené. Úsek dvoušroubovice byl už teď dobře patrný, ačkoliv se nedalo moc říct, že by molekula byla nějak výrazně šroubovaná, spíš vypadala jako zkroucený, občas zcuckovatělý vlas nalepený na izolepu. Pomalu manévroval do místa, kde byl primer jakoby odchlíplý, jeden nukleotid nepasoval komplementárně se svým protějškem a označoval tak místo, kde je potřeba nukleotid nahradit.

Klimatizace monotónně hučela, ale prsty na joysticku se přesto trochu potili, nastala chvíle nejjemnějšího manévrování. Ačkoliv mu všichni tvrdili, že obzvlášť pro tuhle konečnou fázi má přirozené nadání, nebylo to nikdy nic jednoduchého, krok vyžadoval plné soustředění. Přiblížil se s nanobotem na vzdálenost menší než nanometr a nechal podle intuice bota dodriftovat až k cíli. Povedlo se. Nanobot měl aktivní místo speciálně tvarované tak, aby samo našlo nejvhodnější pozici a zapadlo přesně na místo jako klíč do zámku. Mechanické části přerušily vazbu na cukrfosfátové kostře a po odpoutání provedl nanobot totéž i z druhé strany nukleotidu. Lehkým pulzem směrem k nukleotidu ho vystrčil z místa a uvolnil tak prostor pro nasednutí adeninu. Po nějaké chvíli tam skutečně jedna molekula dodriftovala a zapadla přesně k protějšímu thyminu. Nanobot reverzním postupem zase nukleotid připojil.

Bylo hotovo, molekula byla připravená k namnožení a další práci. Vůbec mu nevadilo, že právě utratil několik set tisíc za naprosto banální nukleotidovou záměnu, která se běžně provádí v laboratořích už desítky let. Tohle byl začátek něčeho nového a úžasného, nekonečné možnosti konečně na dosah lidských rukou. Ultimátní manipulace, jaké složité operace bude možné provádět a přímo, jen zdokonalit ovládání nanobotů. Představivost se bez hranic rozlétla. A on byl toho všeho spoučástí, už teď když všechno vznikalo. Strávil sice poslední hodinu a půl v dimenzi ultramalinkých nanosloučenin, ale teď si připadal obrovský.
 
Hele, jako minipovídka je to IMHO dost dobrý.
Umíš, jen jsi koprovatá. ;)
No já stejně psát neumím, takže jsem to zhrnula do takového závěru ten nápad. Kdyby přece někdy jo, tak by to bylo asi víc rozvedené a hlavně jak na to přišli a tak.
 
w_o_o_d_y revanšistická propaganda  na okounovi
trofo díky za depku...
 
zajímavej nápad...
imho toto JE celá povídka, cokoli před tím by bylo zbytečné.
Konec povídky, kterou asi nikdy (radši) nenapíšu.

Epilog

Snažil se s tím srovnat, ale pořád mu to nějak nešlo. Největší objev v dějinách medicíny a on stále nebyl schopný pochopit, jaké dalekosáhlé důsledky má to zjištění pro lidstvo. Ale nebylo pochyb, přesto, že to zdálo absurní, Kerringova argumentace a důkazy zněly jasně. Jak se dá sdělit ta drtivá skutečnost, že boj s rakovinou je v podstatě beznadějný? A to na tom nebylo to nejhorší. Syrin se zamyslel a napínal svoji představivost. Představil si mravence, nicotné malé tvory, kteří žíjí vlastní životy, vzdálené našim. Nejspíš si ani neuvědomují že existujeme, jsme tak vzdáleni jejich omezenému obzoru, že jejich mentální kapacita (pokud se o nečem takovém vůbec dá mluvit) jednoduše není schopná něco takového pojmout. Jenže v tomhle jsme my ti mravenci a čtyřrozměrní, které Syrin překřtil zcela nevědecky na "dupače" jsou v tomhle obraze v roli lidí. Stejně jako lidé chodí po svých betonových městech s hlavou v zamyšlení o světové krizi, stejně tak chodí čtyřrozměrní dupači po svých nepředstavitelných světech a stejně jako pod nohami lidí umírají denně mravenci, o kterých ani nevíme, tak stejně tak umíráme my pod nohami dupačů. Umíráme na rakovinu, která je vždycky o krok před námi a vždycky bude, a zcela náhodně tam, kde projde naším rozměrem nějaký dupač. Představoval si je jako monstrózní obludy, ale stejně tak mohl zašlapat mravence nějaký malý blonďatý kluk. Lidstvo v celé své namyšlenosti je jenom drobným hmyzem, nebo možná víc, pouhou bakterií v procesech, které jsou mnohem větší, širší než možná kdy budeme schopni pochopit. Cítil se strašlivě pod psa.
 
DJ Slamák Smashie smashie!  Paaaaaiiiiiiiin!
Krásno. Věčná škoda, že to nevyšlo.
Přebral Solingenská  strouhanka
Trochu jiný typ torza. Dědek Gribov z Karlsbadu, ze zkolabovaného modu Fallout:YUROP, do kterého jsem kdysi psal některé texty...





#############################################################
# Gribov, dědek "U grobiána" a svědek pádu modulu
# Napsal Přebral
#############################################################
# Historie souboru:
# Vytvořen 2.9.2003
#############################################################
# Tělo: shrbený civil
# Bojové AI: berserk pokud napaden
# Vlastnosti: vysoká EN, hodně životů (na civila), nízká IN, CHA a LUCK
# Inventář: chlast, chlast, chlast a nějaká archaická chladná zbraň
#############################################################
# Popis:
# Gribov je žijící historie Varů, ovšem pamět mu notně pocuchala stařecká demence
# ruku v ruce s deliriem tremens. Kdysi sloužil v Karlsbadských jednotkách,
# ale ne u Spetsnazu, jen jako záloha (momentálně neaktivní) domobrany.
# Narozen 2091 v Karlsbadu, 2106-2127 člen domobrany, absolvoval četné boje s nájezdníky,
# i nájezdy vedené vládci Karlsbadu. Chtěl se stát členem Spetsnaz, ale nevzali ho.
# Od 2128 dělal u Kvakinů jako pomocný technik-údržbář, 2142 se na něj
# nový nastupující mladý Kvakin vykašlal a přestal ho živit. Od té
# doby somruje a chlastá, fyzicky je na tom kupodivu ještě celkem slušně
# (na to, kolik mu je a jak se huntuje), ale jinak je vysmaženej.
# 2181 ve věku nedožitých 100 let zemře (zmizí z hospody)
# Fyzický vzhled: smradlavá vousatá socka v dlouhém vojenském kabátě
# a s věčnou nudlí u nosu, vlasy dlouhé, volně splývající a řídké.
# viděl spadnout modul s Tinou, jeden z lidí, co můžou prozradit lokaci,
# chce to trpělivost-až tak na pátý pokus, předtím vždycky pošle hráče do prdele,
# usne, nebo tak něco, starej, může říct pár zmatečných věcí o historii Varů
# NODE 500 - první rozhovor
# NODE 600 - rozhovor po prvním spánku
# NODE 700 - rozhovor po druhém spánku
# NODE 800 - rozhovor po třetím spánku
# NODE 900 - když spí - spánek trvá 8 hod.
#############################################################

#############################################################
#Podívání se
#############################################################
# hráč nezná - vzhůru
{100}{}{Ušmudlaná vousatá socka.}
{101}{}{Starý dědek, máčí si vous v pivu.}

# hráč nezná - spí
{102}{}{Spící starý ožrala.}
{103}{}{Ožrala ve vojenském plášti. Spí a z úst mu kane slina.}

# hráč zná - vzhůru
{104}{}{Starý Gribov, pamětník čehokoli.}
{105}{}{Vidíš dědka Gribova.}

# hráč zná - spí
{106}{}{Gribov vyspává opici.}
{107}{}{Dědek Gribov, kde padl, tam leží.}

#############################################################
#Prozkoumání
#############################################################
# hráč nezná - vzhůru
{120}{}{Vojenský plášť, slizký šedý vous, řídké rozpuštěné vlasy, všudypřítomný odér pálenky a zvratků...zkrátka pijan. Hodně starý pijan.}
{121}{}{Starý kořala nad svou denní dávkou utrejchu. Divíš se, jak se mohl dožít tohohle věku.}

# hráč nezná - spí
{122}{}{Pod hospodským stolem probouzí se piják...a vůbec nikdo už mu neupírá právo na únavu.}
{123}{}{Ležící ožrala, na první pohled na něm překvapí jeho vysoký věk a relativně slušná fyzička. Tedy, s ohledem na to, že jde o vysmaženou socku.}

# hráč zná - vzhůru
{124}{}{Gribov svůj alkoholický kopec už dávno přešel a teď za pomoci lahvinky tvrdého stoupá do dalšího úbočí.}
{125}{}{Dědek Gribov sedí nad chlastem. Když si tě všiml, zamával ti. Asi za dvacet vteřin to udělal znova se stejně překvapeným výrazem.}

# hráč zná - spí
{126}{}{Spící Gribov. Tenhle chlap je po duševní stránce naprostá ruina, ale má věk na to, aby z něj udělali národní kulturní památku.}
{127}{}{Gribov vyspává jednu ze svých opic...podle toho, jak intenzivně pije, tak možná teprve předloňskou. Jestli mu něco chceš, zkus to za pár hodin.}

#############################################################
#Floaty:
#############################################################
#běžné - vzhůru
{150}{}{Opravdu budou brambory s rumem?}
{151}{}{...a pak jsme hnali nájezdníky až...až...dal bych si frťana.}
{152}{}{*krk*}
{153}{}{Václave! Moment! Ty nejsi Václav! Eliško...?}
{154}{}{Na barikády my bojovat půjdem, za vlast necháme se zmrzačit a umřem!}
{155}{}{Hmm...hmmmm...hm...hm...hmmm...}
{156}{}{Ano, pane kapitáne, na zteč...}
{157}{}{To sou věci po dvou deci...}
{158}{}{Sem viděl nedávno padat hvězdu. Tak sem si něco přál. Ale už sem zapomněl, co.}
{159}{}{Jurko, nebyl by tam eště jeden na sekerčičku pro kmotříčka...?}

#spí
{160}{}{*chrrr*}
{161}{}{*chrrr...škyt!...chrrr*}
{162}{}{*zív*}

#útok
{163}{}{Halali!}
{164}{}{Krleš! Krleš! Krleš!}
{165}{}{Bajonet auf! Za císaře pána!}
{166}{}{Poženu tě jak maršál Rybalko Napolijóna!}
{167}{}{Dem na to kluci! Za vlajku a mamčin řepnej boršč!}

#zasažen
{168}{}{Kde je tady nejbližší feldšpitál?}
{169}{}{Takovou jsem koupil posledká u Lajpcigu!}
{170}{}{Himllaudón, to bolí!}
{171}{}{To seš ty, nebo hexnšůs?}
{172}{}{Doroto, proč mi ubližuješ...? Aha, ty nejsi Dorota.}

#minut
{173}{}{Tam mám střepinu z pětadvacátýho roku, ta to zastaví...}
{174}{}{Byl sem zasaženej? Teď ňák nevim...bodá mě v boku...}
{175}{}{Vedle, mafiáne počmáraná!}
{176}{}{Fííí!}
{177}{}{Co to bylo..?!}

#############################################################
#Dialog
#############################################################
#############################################################
#NODE 500 - první rozhovor
#############################################################
{500}{}{Ha! Nazdar Hynku...! Moment, ty nejseš Hynek, žejo? To se ví, že nejseš Hynek. Hynka trefili v padesátym druhym, šli za sebou partyzáni a pif - Vilda to schytal vod snajpra, to byla zlá doba...ale u toho sem nebyl, to sem pucoval roury...ne, to už sem nepucoval roury.}
#normál-muž, NODE 510
{501}{}{Ne, vážně nejsem Hynek. Ani Vilda.}
#normál-žena, NODE 520
{502}{}{Ne, vážně nejsem Hynek. Ani Vilda. To bych snad poznala.}
#debil, pokud muž NODE 530, pokud žena NODE 560
{503}{}{He?}
#normál exit, EXIT bez spánku
{504}{}{No, tak já zas půjdu.}
#debil exit, EXIT bez spánku
{505}{}{Nashle...}

#############################################################
#NODE 510 - muž1
#############################################################
{510}{}{To se ví, že nejsi Vilda. Vilda si vzal tu čůzu a vodstěhoval se...nebo to byl Helmut? A já mu povidám: Hansi, to neděláš dobře s tou kolejnicí. Ale von ne a ne a nedal si to vymluvit.}
#pokus o zadržení, NODE 570
{511}{}{Poslyšte...}
#představení se, NODE 540
{512}{}{Ehm...já jsem JMÉNO HRÁČE. A vy jste kdo?}
#agresivní přístup, NODE 550
{513}{}{Dědku plesnivej...abys brzo pošel.}
#exit, EXIT bez spánku
{514}{}{No nic...tak abych zas šel...}

#############################################################
#NODE 520 - žena1
#############################################################
{520}{}{No jejej...tebe bych si nesplet, máš oči jako Jelena. Jelenu jsem potkal na trhu...vot vo svóbodnom vrémeni ja búdu vjázať jupku, mi povídá. No to byla ženská, máš její oči děvenko. Pojď k tatínkovi! Počkat! Proč se vydáváš za naší Taťánu?}
#pokus o zadržení, NODE 570
{521}{}{Poslyšte...}
#představení se, NODE 540
{522}{}{Ehm...já nejsem Taťána a ani se za ní nevydávám, já jsem JMÉNO HRÁČE a jsem tu nová. A vy jste kdo?}
#agresivní přístup, NODE 550
{523}{}{Dědku plesnivej...abys brzo pošel.}
#exit, EXIT bez spánku
{524}{}{No nic...tak abych zas šla...}

#############################################################
#NODE 530 - debil-muž1
#############################################################
{530}{}{Jo, roury sem tenkrát pucoval pro Timoščuka, dyž mě Kvakin, ten mladej floutek, poslal k čertu. Takhle se na mě koukal, jak se na mě ty koukáš. Tak sem toho medvěda vzal holí. Ten pelášil, už sem ho nikdá neviděl!}
#dále, NODE 580
{531}{}{He...???!!!}

#############################################################
#NODE 540 - představení - odteď se znají
#############################################################
{540}{}{Starší vojín Gribov! [salutuje] Karlsbadská domobrana...teda, než nás rozpustili. To byly časy...jednou Váňa přines do baráků gramofón a pouštěli sme si tam písničky. To bylo veselo! Pak ho ale vzal snajpr dyž sme šli v řadě. Pif! Jednim uchem dovnitř, druhym ven. Čistá rána! To bylo veselo, s gramofónem.}
#dále, NODE 590
{541}{}{Fajn...když toho tolik pamatujete, mám pár otázek...}
#exit, EXIT bez spánku
{542}{}{Těší mě, že vás poznávám...ale mám ted něco strašně důležitého na práci. Uf.}

#############################################################
#NODE 550 - abys pošel
#############################################################
{550}{}{Co? To teda ne, já nepojdu, dyby na mě hajnej přišel, von by mě vzal sekeru. [směrem k výčepu] Hej, Jurášku, nalil bys eště kmotříčkovi na sekérečku, prosim prosim...}
#exit, EXIT bez spánku
{551}{}{Chcípni.}

#############################################################
#NODE 560 - blbá žena
#############################################################
{560}{}{Ale děvenko, to přece neni na škodu, že toho moc nenamluvíš, já nikdy nebyl na ty přemoudřelý dámičky...kromě Betyny, ta je měla takový, že když plavala, tak napřed pluly prsa, pak dlouho nic, pak dlouho nic, pořád nic, až pak najednou ho snajpr vzal do ucha ze zálohy. Pif! A bylo po Hansovi. A jak tam tak visel, tak sme ho tam nechali.}
#dále, NODE 580
{561}{}{He...???!!!}

#############################################################
#NODE 570 - pokus o zastavení
#############################################################
{570}{}{Děkuju za optání, slyšim porát dobře. To sem znal jednoho, ten se nalejval sidólem a už ve štyriceti byl úplně vylízanej...to já pamatuju, to sme se s Jelenou poměli, to tenkrát bejvávaly časy...jenom hodit pstruha na volej a pššš...zív...[sesul se pod stůl...a pár hodin tam asi vydrží]}
#exit, EXIT - následuje první spánek
{571}{}{[odejít]}

#############################################################
#NODE 580 - debil se diví tuze moc
#############################################################
{580}{}{Depak, spíš tak chrčel. Jako chrrr...chrr...[drží se za hrdlo a předvádí věšence]...asi tak...[pouští si krk, všímá si vlastních rukou]...to sem se stal šampiónem v břidlic vérobě v zemi saský, vod teho mám ty mozoly...[ukazuje ti své nemyté pařátky]...ty břidlice se musely...zív...se musely...[usnul, pár hodin mu to nejspíš vydrží]}
#exit, EXIT - následuje první spánek
{581}{}{[odejít]}

#############################################################
#NODE 590 - marný pokus o otázky
#############################################################
{590}{}{To já mám zase ischias. A eště hexnšůs a housera k tomu. Někdy ráno mě tak bolej kolena, že nemůžu vstát, ale pak si tu hlavu zabalim do mokrýho hadru a hurá! Feldflašku vodky, vlněný spodky aby bylo teplo, páč noci sou chladný a je to zas dobrý...jenom ty haranti někdy hrozně řvou. Já bych vyhloubil v každý obci centrální jámu, tam bych je naházel a zasypal vápnem a bylo by. A vlčáky, ty taky...! [z ničeho nic padl obličejem do louže piva a usnul]}
#exit, EXIT - následuje první spánek
{591}{}{[odejít]}

#############################################################
#NODE 600 - rozhovor po prvním spánku
#############################################################
{600}{}{Tak ty seš zpátky! Koho jsme to tenkrát ale popravili....? No, to je jedno, představ si, co sem nedávno viděl! Du si takhle z knajpy ulevit a najednou vžžž! Vohnivá koule a zapíchla se táámhle do země! [máchá rukou všude kolem] Tak povídám: Hansi, viděls to? A von si tam tak klidně visel a kejval se ve větru, blb jeden. Jako bych mu to neřikal! Nechoď v řadě, sejmou tě!}
#otázka na modul, normál, NODE 610
{601}{}{Moment, moment, jaká ohnivá koule?}
#pokud se ještě neznají, normál, NODE 620
{602}{}{Kdo vy vlastně jste?}
#debil, pokračuje, NODE 630
{603}{}{Vžžž...? To já letěla dolu!}
#exit, EXIT - po tomto exitu nenásleduje spánek
{604}{}{Hm. Žádná změna. Tak zatim.}

#############################################################
#NODE 610 - ohnivá koule
#############################################################
{610}{}{Jojo, taková ohnilá koule to byla, Krofta jí měl v batohu, tu hlavu. Tenkrát byl hlad a cestu sme měli dalekou, tak jí vokusoval, to bylo ve dvaadvacátym, jak přišlo to strašný sucho.}
#otázka na modul, normál, NODE 640
{611}{}{Ne, ohnivá koule, ne ohnivá!}
#otázka na modul, SPEECH 70+, CHA 8+, NODE 650
{612}{}{No to je ale zajímavé! Víte, lidé vám tu asi moc nevěří, že jste viděl tu ohnivou kouli, co jste před časem zahlédl, ale já myslím, že to bylo něco skutečně důležitého. Nevíte, kam přesně spadla?}
#exit, EXIT - bez spánku
{613}{}{Beznadějnej případ. Sbohem.}

#############################################################
#NODE 620 - představení se
#############################################################
{620}{}{Starší vojín Gribov! [salutuje] Karlsbadská domobrana, kdyby přijeli nájezdníci, stojíme vpředu a na stráži, abysme chránili ženy a děcka, než je Specnazáci pobijou, jako vyřazený králíci tam leželi ty elderáci. Tak jsem si vzal jeho botu, za to mně nemůžete popotahovat!!!}
#návrat, NODE 610
{621}{}{Jo...aha. A co ta ohnivá koule?}
#exit, EXIT bez spánku
{622}{}{Mně těší. Nashle.}

#############################################################
#NODE 630 - debil že letěl dolů
#############################################################
{630}{}{Ale depák, to byl Standa, když zkoušel zprovoznit ten eroplán...ten už je taky dávno po smrti, v padesátym druhym ho přejela vejtřaska. Povídám: "Hansi, máš na zádech šlic vod pneumatiky." A von si tam jenom tak visel na tý kolejnici a z huby mu tekla slina.}
#debil dál, NODE 660
{631}{}{Ne tenkrát! Teď! To já letěla dolu z lodi!}
#exit, EXIT bez spánku
{632}{}{[vzdáváš to]}

#############################################################
#NODE 640 - gula ohnivá dále
#############################################################
{640}{}{Však povídám, že Slunce pálilo, teď už nepálí tak, jako tenkrát, to sme leckdy šli a najednou strašnej puch. Tak povídám: "Krofta, co to maj v tom batohu?" A von, že nic a že je to jeho věc - a najednou pif! Snajpr! A von to koupil...chudák. Počkat, ten ne, to mě pleteš, toho klepla pepka v osmdesátym třetim! Takhle si dělat legraci ze starýho chlapa...styď se.}
#gula, NODE 650
{641}{}{Pro mě za mě. Zkrátíme to. Kam spadla ta ohnivá koule, cos jí nedávno viděl?}
#exit, EXIT bez spánku
{642}{}{No to je beznaděj...stavim se za chvíli. Možná.}

#############################################################
#NODE 650 - KAM SPADLA GULA???!!!
#############################################################
{650}{}{Ahá! To máš říct rovnou, že tě zajímá tohle! Na vlastní voči sem jí viděl, jak spadla do kopců, to bylo tam, jak havaroval Váňa s tim eroplánem, báby šly z kostela a von tam tak visí za flígr a některý hned, že to čert, jiný zas že Jéžišek, to sme se nasmáli. Váňa, to byl kujón, jednou přines na baráky gramofón a...}
#gula, NODE 670
{651}{}{A kde to teda bylo s tim eroplánem?}
#exit, EXIT bez spánku
{652}{}{Jdu si odpočinout. Ale vrátím se.}

#############################################################
#NODE 660 - loď debil
#############################################################
{660}{}{Taky sem spad z lodi. Sme se plavili po Agři, tak sem vzal kvér a tatatatata! Narušitel pad do řeky. A najednou zas, narušitel! Tatatatata! Órdnung muss sajn. A tak tam tak Standa leží v louži krve, rovnou do ucha ho snajpr trefil, hnus. Dost sme se zeblili, to bylo na barácích veselo, s gramofónem...}
#gula, NODE 680
{661}{}{Ale já padla z vesmírný lodi! Několik dní vocaď!}
#exit, EXIT bez spánku
{662}{}{Hmm. Baj báj.}

#############################################################
#NODE 670 - kam spadl eroplán
#############################################################
{670}{}{Já mu řikal, že to lítat nebude, ale von si ne a ne a ne dát říct, že prej je to dobrý jídlo, i když trochu smrdí. Tak povidám: "To neděláš dobře, Vildo, nekoukej se do kvéru, dyž ho máš vodjištěnej." A najednou pif! Koukáme a von ho...[Zhoupnul se na židli, zavřel oka a znenadání se ponořil do hlubokého opileckého spánku.Snad ještě vstane.]}
#exit, EXIT, druhý spánek
{671}{}{...snajpr trefil do ucha. No nic, přijdu za čas.}

#############################################################
#NODE 680 - debil vo lodi
#############################################################
{680}{}{Depa, to bylo kousínek vocaď, dyk ty kluci specnazácký, co tam šli na patrólu byli hnedka zpátky. Hele, já ti to klidně vokážu na mapě, dyk sem jednu dobu asistoval kartografovi a ten měl takovou báječnou ženušku, prdelku jak jablíčko měla [vilně osahává půllitr] a na ní takovou malou legrační pihu...[s úsměvem na tváři usíná v kaluži alkoholu aniž by ti stihl cokoli ukázat na mapě]}
#exit, EXIT, druhý spánek
{681}{}{Ghhh...}

#############################################################
#NODE 700 - třetí rozhovor
#############################################################
{700}{}{Co ty? Co po mně zase chceš? Dej mi pokoj, už sem mluvil sedmdesát let a už se mi mluvit nechce...Jurko, Jurášku, lahvinku kmotříčkovi, prosim prosim!}
#normál, NODE 710
{701}{}{Jenom mi řekněte, kam spadla ta ohnivá koule, co jste jí nedávno viděl a dám vám pokoj!}
#normál-agresivní přístup, NODE 720
{702}{}{Dědku, poslední šance, než si tě podám! Kam spadla ta ohnivá koule?}
#debil-normální přístup, NODE 730
{703}{}{Moct ty ukázat mi mapa?}
#debil-agresivní přístup, NODE 760
{704}{}{Ty slíbit ukázat mapu! Šup, 'bo se rozzlobim!}
#exit, EXIT bez spánku
{705}{}{Ach jo...}

#############################################################
#NODE 710 - normální přístup, pokud ho doteď neznal jménem, tak už ho zná
#############################################################
{710}{}{Ohó! Kouli ohnivou ty najít nemůžeš! To sme měli na barácích jednoho a ten měl fakt jenom jedno varle, nekecám, vod narození. Jednou mi povídá: "Gribove, za kopcem sou nájezdníci!" Tak sem vzal mašinkvér a tatatata, narušitel pad do řeky, hnedka ho začaly vožírat ryby, žil tam takovej velkej sumec a ten sežral vepře...teda, ne, to bylo jinak. Ten vepř sežral novorozeně. To sme si pošmákli, na sumci! Ale teď mi dej pokoj, Hansi, můžeš zatim přerovnat ty kolejnice.}
#normál, NODE 740
{711}{}{Uf...OHNIVÁ KOULE! KAM?}
#agresivně, NODE 720
{712}{}{Poslyš, ty stará shnilotino, KAM SPADLA PŘESNĚ TA TVÁ OHNIVÁ KOULE? Dělej, mluv k věci! Poslední šance!}
#exit, EXIT bez spánku
{713}{}{Ne...na to nemám sílu. Jdu si odpočinout.}

#############################################################
#NODE 720 - ostřejší přístup, pokud ho doteď neznal jménem, tak už ho zná
#############################################################
{720}{}{Tak to prrr...! Ty asi nevíš, s kym máš tu čest, Helmute! Já sem Gribov, z Karlsbadský domobrany! A naši specnazáci vám nakopou ty vaše prdele! ...kuck...kuck... Mašírn marš! U Kalininova Hradce, lítaly tam koule prudce...}
#normál, NODE 750
{721}{}{Když tak mluvíme o těch koulích...}
#útok, BOJ
{722}{}{Tak to byla poslední šance...chcípni!}
#exit, EXIT bez spánku
{723}{}{Tohle fakt nemám zapotřebí. Odcházim.}

#############################################################
#NODE 730 - debil o mapě, pokud ho doteď neznal jménem, tak už ho zná
#############################################################
{730}{}{Mapu? Jakou mapu? Depak, holenku, mapy, ty sou přísně tajný! To se nemůže ukazovat jen tak někomu, za mejch mladejch let, když jsem dělal u kartografů, tak nás jednou načapal její manžel. Tak mu povídám: "Vildo, já sem Gribov a pucuju tu roury..." A co von na to? Naštval se a vodnes si...chrchly chrychly...jó, s gramofónem byla legrace.}
#dále, NODE 770, +200XP pokud hráč už neví z dřívějška, kde druhý modul skončil
{731}{}{*ghllk* Mapu...?}
#agrese, NODE 760
{732}{}{Esi se rozzlobíme, budeme zlí!}
#exit, EXIT bez spánku
{733}{}{Báj, blbe.}

#############################################################
#NODE 740 - ohnivá gula
#############################################################
{740}{}{Co? Kam? Jako kam to padalo? To vim naprosto přesně! To bylo tam, jak...aha...mapa, děkuju. To je ale hezká mapa, přesně tady jsme tenkrát byli na cvičení - a najednou ten specnazáckej velitel povídá: "Kluci, Gribov má někde v těle kapsli s informacema pro další postup. Získejte ji jakýmkoli způsobem pod deset minut!" To už nebyla taková legrace, jako s gramofónem....doteď mě občas bolí...hrudník, co mě tam ta střepina nájezdnická trefila.}
#normál, NODE 770, +200XP pokud hráč už neví z dřívějška, kde druhý modul skončil
{741}{}{Kam-spadla-na-mapě-ohnivá-koule-cos-jí-viděl?}
#exit, EXIT bez spánku
{742}{}{Fajn, přijdu za chvíli.}

#############################################################
#NODE 750 - mluvíme o koulích
#############################################################
{750}{}{Ano, ano...a kulábr sme taky hrávali, ale Jura....Jurko, Jurášku! Ještě jednu pro kmotříčka!...Jura ho dal pryč. Ale dyť se to dá hrát i s trhlym plátnem, za to já nemůžu, že sem do toho dal moc síly. Tak jsme ho holt zakopali, Dernet se moh zvencnout, byli s Váňuškou kamarádi. Ale von nebyl normální, po nocích vyl v rokli v horách v rokli, zrovna nedávno, to si představ sem tam viděl padnout velkej meteorát...to za mejch mladejch let taky nebylo, aby si padaly takovýhle meteoráty.}
#normál, NODE 740
{751}{}{A kde že je ta rokle?}
#exit, EXIT
{752}{}{Meteoráty jsou bestie...teď mé omluvte.}

#############################################################
#NODE 760 - ostřejší debil, pokud ho doteď neznal, tak už ho zná
#############################################################
{760}{}{Ohó, ohó! Tady se někdo chce prát? Na mě pozor, já se prát umim! Před padesáti lety mi řikali "Gribov - Karlsbadskyj Perdun", jako že se umim prát...ale to ten medvěd nevěděl, tak sem ho vzal pod krkem a vytáh na břeh. Tam sebou tak plácal, dokud sem ho nevzal kamenem mezi žábry! Mamka toho děcka mi pak byla tak vděčná, že jsme spolu...a nebo ne? Já už nějak nevim...škyt...}
#dále, NODE 770, +200XP pokud hráč už neví z dřívějška, kde druhý modul skončil
{761}{}{Né-e! Mapa!}
#boj, BOJ
{762}{}{Zabiju! Zabiju!}
#exit, EXIT bez spánku
{763}{}{Du pryč!}

#############################################################
#NODE 770 - VELKÉ ODHALENÍ - teď se ukáže na mapě místo, kam padl druhý modul
#############################################################
{770}{}{No to máš říct hned! Koukni, tuhle to je...přesně tam, jak se mi stala ta havárie s eroplánem...si tak letim a najednou... Vlastně ne, to letěl Semen, my sme se jenom tak dívali, ale vona pak otevřela dvéře a měl sem z toho velkej monokl...tady...pod vokem. Zív...pardon, se mi chce na záchod...musim si vodskočit...zív...chrrr...[zničehonic usnul]}
#exit, EXIT následuje třetí spánek
{771}{}{[tak u tohohle nemusíš bejt]}

#############################################################
#NODE 800 - rozhovor po třetím spánku a kdykoli později
#############################################################
{800}{}{Nazdár Váňo! Člověče, tebe už jsem dlouho neviděl! To se musí zapít! Juro, Jurášku! Dvě skleničky pro mě a...a kdo vy vlastně jste? Co tu děláte? Tak to prr, s váma já se družit nebudu, vypadáte jako nájezdník a ty my jsme vždycky stříleli! Jednou jsme takhle přišli k nájezdnický vesnici, starý nájezdníci byli zrovna na poli, tak sme zmrhali jejich ženský, vodnesli jejich zrní a pak sme to tam zapálili...a...a...Hans skočil dovnitř a přines gramofón, tak sme zpívali: "Táboráku hrej, táboráku plápolej..." Škyt! Ďoučata si přisedly a bylo zase veselo, před kasárnama.}
#exit, EXIT
{801}{}{[odejít]}

#############################################################
#NODE 900 - pokud zrovna spí
#############################################################
{900}{}{[Dědek Gribov spí v kaluži levného alkoholu a není kromě smrti síly, která by ho dokázala ze spánku vytrhnout. Možná leda až dostane žízeň...zkus to za chvíli.]}
#exit, EXIT
{901}{}{[odejít]}
 
Echo How could this be happening to me?  I can't believe this is true...
Pokud jde o první odstavec, tak bych napsal něco o Calypsu, ale...
Líbí.
Co zajet příští víkend na Aminu?
Přebral Expert expedice exponátů -  level 34 (dual class)
Pokus o takový mírně snový delší příběh o Krasu a lidech v něm. Těch pár odstavců, co jsou níže, je torzo jednoho z dílčích příběhů, který vlastně v jiných kulisách opakuje brdskou pověst o Fabiánovi. Někdy bych se k tomu (až budu stár a ještě nostalgičtější) i vrátil, ale bude to chtít začít psát znova od začátku....





Poprvé jsem do Krasu přibyl na výpravě do jeskyň s dětským oddílem. Chodili jsme tehdy po skalách u Srbska, schovávali se před zlými vousáči z CHKO a pod vedením něčího kamaráda jeskyňáře slaňovali přes propast v Barrandovce do zablácených plazivek. Tenkrát mne to moc nebavilo, díry byly hluboké, plazivky Barrandovky i Chlumu moc úzké a špinavé, měl jsem strach z nemocí v netopýřím guánu.
Nevím už, kde jsme všude byli, ale ještě jednu věc si pamatuji.
Došli jsme na okraj hlubokého lomu někde v oblasti Amerik a dívali se dolů na lidi, kteří se pohybovali u vstupu do štoly na jeho dně. Tady někde jsem zaslechl první příběhy. O nebezpečích, kvůli kterým tam nejdeme za nimi, o podzemí, které spojuje lomy a vede až někam. A snad i o kolejnici, která tam někde visí, a kdo na ni zabuší a do roka se nevrátí, je ztracen.
Pak jsme odjeli zpátky do Prahy a já byl dlouho pryč.

Příběhy v Krasu chodí jinými cestami, než bývá zvykem v okolních krajích. Sestupují s dešťovou vodou do skulin ve vápenci, plynou chodbičkami příliš úzkými pro člověka a příliš vzdálenými pro denní světlo. Usazují se v nažloutlém písčitém jílu, či vanou dál dutinami, které kdysi vyklidily třetihorní povodně. Zpět vycházejí jinde a jindy, s večerní mlhou nad Berounkou, s průvanem z opuštěných štol, ve kterém se mísí podzemní vlhkost a kouř vyhaslých ohňů, se skalními vodami vyvěraček na Tetíně, ve Svatém Jánu a na Kodě. Jsou podobné dlouho zapomenutému pokladu koněpruského pasáčka a lesní panně z lomu na Lísku, kterou snad dnes v jiné podobě a jiných lomech vídávají horolezci.

Vrátil jsem se až za několik let. Studium mě zavedlo z Prahy do Plzně a tak jsem často cestoval vlakem ze Smíchova přes Beroun, Zdice, Hořovice a Rokycany. Z toho asi půl hodiny se jede podél Berounky a tedy i Krasem. A jednou, když jsme míjeli bílou, štolami provrtanou stěnu Alkazaru, stočila se řeč mezi spolužáky v kupé přirozeně i na širší okolí.
"Alkazar. Tady jsou dobrý čundry...sem jsme často jezdívali. Semka, na Srbsko a na Ameriky." zamyslel se nahlas kolega Hušták, který na čundráka vypadal i v civilu.
"To je tam, co straší ten mrtvej esesák, ne?" pobaveně nadhodil Pavel, šermířským jménem Damork.
"Jasně, Hagen. Vypráví se, že škrtil trempy strunou. Má tam ve štole zavěšenej gong a kdo na něj zabuší, se musí do roka vrátit, nebo si pro něj příde. Von to teda prej byl šílenej syn nějakýho Němce, co tam byl zavřenej, nikoho ale neškrtil, to si pak lidi vymysleli." rozváděl báchorku Hušták.
"Hele," napadlo mě, "jak to tam vůbec vypadá, dá se tam nějak normálně vlízt, něco si projít a nepřizabít se přitom? Kdysi jsem tam byl, ale jenom nahoře."
"Čéče, to nevim, už sem tam taky ňákou dobu nebyl a voni to furt zavíraj. My tam stejně byli jenom párkrát a v pohodě, když nikam nesletíš, tak tam nic nepadá, plyny tam taky nejsou. Ale fakt nevim, my jsme jezdili spíš na Sázavu." odpověděl Hušták.
Damork se zašklebil širokým zubatým úsměvem: "Na houbičky, co?"
"No jasně." zachechtal se Hušták a tím diskuse o Amerikách protentokrát skončila. Ale já už si řekl, že by mohlo stát za to někdy se tam po těch letech znovu podívat.

Sešli jsme dolů z Tetína po úzké stezce kolem hradních zřícenin, překročili násep železniční trati a podél zaplavených prohlubní vymletých loňskou povodní na břehu Berounky pokračovali k Portálce. Bylo zataženo a vypadalo to, že se každou chvílí spustí déšť.
"Škoda, že tu neni Iva, přikouzlila by nám lepší počasí." poznamenal jsem cestou k vedle kráčejícímu jeskyňáři, jednomu z těch dvou s lysou hlavou a lennonkami, které jsem si stále pletl.
"No, asi usoudila, že se úplně nehodí, aby sem dneska jezdila." odpověděl nevýrazným hlasem.
"Proč? Jano tu je, čekal bych, že se tu taky ukáže..." podivil jsem se.
Jeskyňář se na mě chvíli beze slova díval a pak pomalu a rozvážně pravil: "Aha, ještěs neslyšel...nějak se rozešli. Vona Iva...nic proti ní, ale jsou prostě ženský, se kterejma musí mít člověk trpělivost. A Jano, bojim se, takovej typ úplně asi neni."
"Hm." zamumlal jsem, protože jsem nevěděl, co dodat a na čelo mi spadla první kapka.
Portálka leží v zarostlém Kavčím lomu, do kterého se otevírá dvěma výraznými vchody v lomové stěně. Před desetiletími byly oba skoro celé zanesené, ale generacím tetíňáků se je postupně podařilo propojit a dnes už práce postupovaly dále, chodbou s meandrem a komínem k předpokládanému hornímu patru.
U paty asi šest metrů vysokého kužele jeskynního jílu pod pravým portálem ležely dva pestrobarevné batůžky. Komu patří jsme se dozvěděli vzápětí.
Ze vstupu do jeskyně vykoukla dětská hlava, něco vyjekla a zmizela zase vevnitř. Pak se místo dítětě vynořil prošedivělý vytáhlý muž s knírkem, mávnul směrem k nám neurčitě rukou a jal se sestupovat dolů. Jeho dvě děti ho za chvíli následovaly, klouzaly z jílového kužele po břiše a radostně při tom halekaly. Dole byly dřív než on a hned se škrábaly zase nahoru, aby si to mohly zopakovat. Nezdálo se, že by to jejich otci vadilo.
"Nazdar Smrťáku." pozdravil ho Jano.

"Teď už to máte dobrý, to my když jsme kopali Badyho zával, to bylo něco neuvěřitelnýho, jaks tam sed, užs byl přilepenej. Prostě kultura, jo? To bylo v osmdesátejch letech, ale vod tý doby Kras vysychá. Tenkrát jak jsme se vraceli z Amerik, měli jsme bahno úplně všude. Vem si taky třeba Martyho studnu, takovou tu propástku jak se jde do Supáku. My vodtamtaď brávali vodu, to bylo dycky plný, dneska už je tam jenom vobčas a akorát na dně. No, a vo tom to je."

V zadní části sálu u panelů s fotkami z nějaké česko-německé zahraniční expedice stál i Jano s novou blond slečnou. Byla asi o hlavu menší a svým upraveným vzhledem sem příliš nezapadala, ale na první dojem se zdálo, že se k sobě docela hodí.

Na nástěnce za vchodem do boudy visela kromě vystřižené fotky nahaté slečny s velkými prsy a starých článků o tetínských jeskyňářích i nová svatební pozvánka na křídovém papíře. Nejdřív mi nic neříkala, ale pak jsem si matně uvědomil, že ženich je asi Jano, alespoň jsem měl pocit, že jsem jeho civilní jméno kdysi zahlédl v nějakém adresáři.

Na kraji skalního útesu zářil do daleka dobře živený oheň, což bylo s podivem, protože málokdo by ho zapálil na tak dobře viditelném a přitom oficiálně chráněném místě. Alespoň od trampů nebo někoho podobného bych to nečekal. Napadlo mne ale, že by to mohla mít na svědomí třeba skupinka připité vesnické mládeže, takže jsem se přibližoval po pěšině pokud možno nenápadně a ve stínu.
Vatra praskala v kruhu vyskládaném z kamenů do vyschlé trávy. Obklopoval jej ještě větší kruh naznačený několika podivnými předměty - zvířecí lebkou, zdobeným dřevěným špalíkem, snopem pentlí svázaných travin a dalšími, na které jsem dobře neviděl. Jinak bylo kolem prázdno, jenom odlesky ohně tančily ve křoví.
Chtěl jsem jít dál, ale včas jsem se zarazil. Odněkud zpoza keřů vyšla štíhlá a mládí, byť trochu už unavené, prozrazující ženská postava. Byla nahá, jenom pomalovaná podivnými vzory henou, hlinkou nebo něčím takovým. Stála ke mně zády, dívala se na oheň nebo dolů do kraje, takže si mne naštěstí nevšimla. Chvíli se nehýbala a pak přiložila do ohně zdobený špalek a drobnou čepelí, nebo snad kusem ostrého kamene, si rozřízla dlaň a nechala krev kapat na žhavé uhlíky ohniště. V tu chvíli jsem si byl jist, že ji znám.
Odešel jsem raději opatrně zpátky po pěšině a zanechal tam Ivu i s jejím podivným obřadem o samotě.

"A co Jano? Už dlouho jsem ho neviděl..." prohodil jsem jen tak, aby řeč nestála.
"Ále, jako by se po něm země slehla," zabručel Milan a natáhl se pro další cár skelné vaty, "vod svatby se tu neukázal, asi ho doma žena nenechá voddechnout. To víš, na tohle už dojela spousta jeskyňářů."

Podzimní lesy pod Čertovou kazatelnou vypadaly, jako by byly stvořené jen proto, aby byly nafoceny. Udělal jsem pár snímků údolí a pak se zaměřil na křemencové skály prokvetlé železitými žilkami, které se zvedaly nad suťovištěm. Záběr mi ale zkazil člověk, který vyšel zpoza jedné ze zarovnaných plošin. Zašklebil jsem se, smazal fotku a najednou jsem zahlédl jeho obličej.
"Nazdar Jano!" zařval jsem dolů, až jsem se zarazil, jak nepatřičně hlasitě to tu znělo. Jano se podíval mým směrem, ale pak zase zmizel někde mezi břízkami.
Začal se zvedat silný vítr a tmavé mraky, které dosud ležely nad středními Brdy se daly do pohybu. Dolů se mi nechtělo, tak jsem tam ještě chvíli seděl na lavičce odpočívadla a čekal, jestli se Jano neukáže nahoře. Neukázal se, takže jsem nakonec odešel do Fort Williamsu, než se úplně zkazilo počasí.
Fort Williams je skromná trampská chýše pod pokroucenou borovicí v suťovém poli nedaleko skály Hadí královny, postavená z kamenů a větví a odizolovaná igelitem. Poslední léta nebyla udržovaná a část střechy se provalila, přesto ale uvnitř zbývalo dost místa pro jednoho člověka, takže jsem si tam připravil spaní. Noc ale byla neklidná, kolem Plešivce se točila bouřka a hrom dával vědět o blescích dopadajících až nepříjemně blízko.



 
DJ Slamák Smashie smashie!  Paaaaaiiiiiiiin!
Náhodou znamenité! Změň pár jmen, rozviň to, vydávej za další příběh ze stejného světa a máš zaděláno na vlastní megasérii.
Přebral Nic tak neléčí melancholii  jako prohlížení map.
Jedno starší torzo, asi tak z roku 2003. Z podobných kořenů časem vyrostly Polomené světy, pár motivů je tam podobných, ale v podstatě je to spíš něco úplně jiného, než první verze. Například příběh se měl jenom odehrávat v částečně podobném prostředí a být stavěný spíš na odlehčených rasputinovských motivech, než na všelijakých těch propojováních vesmírů a tak. Nedopsáno asi protože se to celkem vleklo a nebyla motivace s tím něco dělat.


            Bylo jasné světlemodré ráno časného podzimu. Tedy alespoň tady nahoře v paláci, pod úbočím hory se válela inverzní mlha a zakrývala výhled na město v dolině. Palác sám se teprve probouzel, ale komoří Dürger už chvátal po točitém schodišti nahoru do komnat císařovny a pod paží svíral desky s materiály, nad kterými strávil celou předešlou noc.
            Většinu z nich tvořila běžná agenda a účetnictví, nic, co by tak nutně spěchalo. Ale včera večer, když se pustil do zběžné kontroly sloupců čísel a účetních položek po svých podřízených, našel tam několik velmi podezřelých okolností. Tu něco chybělo, jinde zase přebývalo.Některé z investic neodpovídaly záměrům císařovny, účel jiných byl dosti nepochopitelný. Samozřejmě se jim začal věnovat hlouběji a po několika hodinách pečlivé analýzy odhalil další znepokojující fakta. Nebyl to běžný pokus o zpronevěru ani nepořádek v účetnictví. Někdo se snažil kontrolovat toky peněz v císařské pokladně bez jeho vědomí a de facto stanovit novou ekonomickou politiku, která té císařské v řadě aspektů výrazně odporovala.Podle jeho nočního šetření to trvalo už nejméně půl roku a musel se na tom podílet větší počet lidí.
            Účel samotných investic mu nebyl jasný, ten by zjistil až dotazem na společnosti, kterým byly peníze propláceny.A které už jistě mají připravené své alibi.Takže spiknutí.Pokus obejít jeho a císařovnu.Nemohli přeci doufat, že to utají navždy, byl známý svou pečlivostí a zdatností ve vedení císařské pokladny.A právě tohle jej přinutilo rychle se zvednout a klidně i císařovnu probudit. Protože pokud dělali toto a věděli, že jej neobejdou, znamenalo to jediné: Problém Dürger bude brzy vyřešen jinak.
            Nahoře u dveří do císařských komnat se zastavil a nabral dech. Znudění strážní na něj s nepochopením zírali a pak se jeden z nich, mladší robustní muž s nepříliš čistou pletí zeptal:
            „Přejete si, pane komoří?“
            Dürger se nadechl a spustil: „Potřebuji okamžitě mluvit s císařovnou.A když říkám okamžitě, myslím okamžitě.Klidně ji probuďte, zodpovědnost beru na sebe.“
            „Samozřejmě, pane.“ odpověděl strážný a otevřel dveře.
            Komoří proběhl přijímacím pokojem, rozrazil dveře do studovny a vyklusal po točitých schodech do ložnice. Tady nahoře už byla hlavní věž paláce dosti úzká a na užívání nepraktická, vešel se do ní jen omezený počet místností. Ale tradice jsou tradice a tradice Jizerského císařství říkaly, že císař má být na vrcholu společnosti nejen symbolicky, ale po většinu času i fyzicky. Nad komnatami císařovny už bylo jenom schodiště stoupající k vrcholu věže a vyhlídková místnost, odkud bylo možné pozorovat celé území státu.
            Když Dürger vrazil do ložnice, císařovna ležela na posteli. A byla mrtvá. Hluboká řezná rána na jejím bílém krku a pohozená dýka ukazovaly, že ten, kdo ji zabil si nedal práci s nějakým „vznešenějším“  řešením, jako kdysi bývaly jedy či úraz na lovu. Zavraždil ji rychle a efektivně a zase zmizel.
            Komořímu se udělalo mdlo. Opřel se o stěnu a jenom poslouchal, jak se zezdola s halasem blíží větší skupina lidí. Podle hlasů je vedli Treffental, DeGoretto a Hroubek. I na jejich jména tuto noc několikrát narazil.
            O půl minuty později byl problém zrádce a královraha komořího Jáchyma de Dürgera definitivně vyřešen.
 
            Toho rána, zrovna když tělo císařovny vychládalo a z jejího komořího unikaly poslední zbytky života na zakrvácené podlaze, krmil o několik tisíc mil jižněji poustevník, řečený Mydlář, svou kozu. Dělala mu starosti, poslední dobou nechtěla příliš žrát, což je u kozy něco dosti neobvyklého a ani mléka už nenadojil tolik, kolik dříve. Koneckonců, říkal si, už má taky chudinka svý léta. Já už mám ostatně taky svý léta.
            „Žer, potvoro!“ houknul protentokrát naposledy na kozu a šel štípat dříví.
            Bylo tomu už hodně let, co se do kraje přistěhoval a jal se zde dělat svatého muže. Původně si myslel, že to vydrží jen po krátkou dobu, nechá se krmit od pověrčivých vesničanů a pak se přesune dál, někam, kde je ještě menší šance, že ho někdo náhodou pozná. To ráno, které změnilo jeho osud potulného lapky a udělalo mu čáru přes rozpočet si pamatoval doteď.
 
            Přišli za ním tenkrát ze vsi. Ti chytřejší z nich už tehdy začínali reptat, že jejich obecní poustevník je jenom vyžírka a doposud se vlastně nevyjádřil, k jakému náboženství že patří.Jiní sice namítali, že svatí muži jsou často nad takovéto malichernosti povzneseni, ale na druhou stranu je fakt, že neslyšeli o poustevníkovi, který by ke svatému rozjímání potřeboval pěkně propečenou husu (to jsem tenkrát trochu přehnal, pomyslel si mimoděk Mydlář). A protože jim nebyla jasná ani řada dalších podobných věcí, šli se ho zeptat. Skeptičtější z nich si rovnou vzali vidle.
            Bylo to obzvláště nepříjemné probuzení. Doufal, že se z toho všeho nějak vymluví, ale po ránu mu to nikdy moc nemyslelo a navíc ho od předešlého dne, kdy dorazil darované víno, výrazně bolela hlava. Takže se čím dál tím hlouběji zaplétal do svých smyšlenek.
            „Hele, poustevníku, narovinu. Na co věříš?“ hučel do něj tenkrát starý Chrbina, nepříjemný a bohužel na zdejší poměry vcelku inteligentní chlap.
            „Já...já věřím, že někde hluboko v našich srdcích je psáno, že člověk člověku by měl být bratrem a...“
            „Sakra, vymáčkni se, nebo to uděláme za tebe! Věříš v boha? A jestli jo, tak v jakýho? A jestli ne, tak co seš to za poustevníka? To seš pak jenom nějakej blbej filosof a živit tě nebudem. Filosofie eště nikdy žádnej zázrak neudělala.“ řečnil Chrbina, věda, že má v davu čím dál tím větší oporu.
            „Já...věřím v...odkaz svatého Miškovce...?“ vzpomněl si tenkrát poustevník na jedno ze jmen, které v něm kdysi budívalo jakousi úctu. Okamžitě mu došlo, že tohle není to jméno, které asi chtěli slyšet.
            „Myslíš toho grázla Miškovce, co okrádal poutníky u Brodu a nemohli ho chytit? Toho, jak se vo něm zpívá U Brodu, známá věc, číhal tam Miškovec?“ zařval Chrbina.
            „Nee...“ potil se poustevník jak zkoušený student, „... svatý Miškovec byl velký svatý muž. Žil v jednom klášteře daleko odtud a dělal nějaký zázraky a léčil lidi a tak. Založil náš řád. Miškovec od Brodu se po něm asi jenom jmenoval.“
            „Sem myslel,“ vrčel Chrbina, „že tomu Miškovci řikali Miškovec, páč bral lidem co se bránili mimo peněz i jejich rodinný klenoty.“
            „Já...nevím, neznám ho...a...“ kroutil se poustevník.
            „Co kdybysme udělali Boží soud?“ navrhl jeden z vesničanů, „hodíme ho v pytli do rybníka a...“
            „To zas ne.“ přibrzdil Chrbina, „Když ten svatej Miškovec dělal ty zázraky a náš poustevník je z jeho řádu, tak ať udělá taky zázrak a ukáže, že je svatej muž. A když neudělá zázrak, příde teprv řada na Boží soud. Hele, poustevníku, mám na noze bradavice. Když mi je vyléčíš, seš svatej muž, jasný? A abych nezapomněl, musí to bejt jasnej zázrak a teď hned.Žádný že mi budeš do tý nohy řezat, nebo mi dáš bylinky a řekneš, ať přídu za měsíc, jasný?“
            „Jasný...“ odpověděl poustevník, který už přemýšlel, jak dlouho asi vydrží v pytli v rybníce a jestli by to nešlo nějak zafixlovat, aby mu nesvázali pevně ruce. Chrbina si už sundal boty a poustevník k němu přistoupil a položil mu na nohu ruce.Proč to protahovat, pomyslel si.
            „Bradavice, uzdravte se!“ pravil.
            Bradavice nic.
            „Bradavice, prosím vás a zaklínám, uzdravte se!“
            Bradavice stále nic.
            „Uřízneme-li bleše nohy, ohluchne.“ vzpomněl si jeden z vesničanů na starý, ale mezi nimi oblíbený vtip a umocnil tak trapnost celého okamžiku.
            „Poslední pokus.“ zasyčel Chrbina.
            „Při svatém Miškovci, nechť jsou tyto bradavice uzdraveny!“ zasténal poustevník.
            A bradavice ho poslechly.
            Trochu to zašumělo a rozplynuly se na libě vonící pěnu.Kůže pod nimi byla najednou hladká, zdravá a čistá.
 
            Kroky po pěšině k jeho skromné chýši vytrhly Mydláře z říše vzpomínek. Příchozího neznal, byl to ale někdo výše postavený, jak o tom svědčila jeho zdobná vesta spolu s kalhotami z drahé, zlatem vyšívané látky a kloboukem pravděpodobně podle nějaké nejnovější módy.Tedy oblečení do zdejších lesů nevhodné. Tenhle typ lidí se tu občas ukazoval, chtěli po něm obvykle nějaký zázrak, ti znuděnější pak duchovní radu. Povětšinou ale přijížděli na koni nebo s větším doprovodem.
            „Mydláři, na slovíčko.“ řekl příchozí a poustevník mu pohlédl do očí. Každé mělo jinou barvu.
            „Čeho si žádáš poutníče, přicházíš-li v dobrém?“ opáčil Mydlář, jak se po něm obvykle žádalo.
            „Přicházím ve věci tvých zázraků,“ opáčil cizinec, „je načase splatit půjčku.“
            „Cože?“ podivil se poustevník. Byla pravda, že netušil, odkud jeho schopnosti pocházejí, ale v duchu je už před lety přijal jako signál od vyšších mocností, že má zásadně přehodnotit svůj dosavadní život. Proto tu nakonec zůstal. Navíc, když se to tak vzalo, byl život prokázaného svatého muže (za ta léta už se smířil s tím, že jím možná skutečně je) dostatečně pohodlný.
            „Před dvaceti lety jsi volal jakéhosi svatého Miškovce. Toho jsme si všimli a docela nás to pobavilo. Takže jsme ti umožnili žít tady dál a dojit ty hlupáky ve vsi zrovna jako třeba tuhle kozu. S tím, že pochopitelně přijde doba, kdy bude načase ten dloužek ve věci oněch pochybných zázraků splatit.“ zasmál se cizinec.
            Mydlářovi začalo docházet s kým má tu čest. Být pravý poustevník, měl by hosta asi zapřáhnout do pluhu a vyorat s ním do skály brázdu, nebo tak něco. Ale pochopil, že to, co mu celou dobu pomáhalo, mu teď rozhodně nepomůže.
            „Ale já jsem dělal zázraky jen občas, abych pomoh lidem a tak...myslel jsem, že nejsou od vás.“ bránil se.
            „To je tvůj problém.Mohl sis klidně užívat víc.“ pokrčil rameny cizinec.
            „Nic jsem vám nepodepisoval! Nikam s vám nepůjdu!“
            „Ale v tu chvíli bys dal cokoli za to, abys vyvázl se zdravou kůží. A my umíme plnit i nevyřčená přání. Je to, uznávám, trochu podraz, ale my už jsme takoví. A krom toho, nechci, abys s nám někam chodil. Mám pro tebe malý úkol, kterým můžeš splatit svůj dluh a vyrovnat se s námi.“ navrhl Mydlářovi jeho návštěvník.
            „A co by to mělo být? Žádné ohavnosti dělat nebudu!“
            „Je dobře, že to bereš takhle.Já bych se také nejdřív zeptal na podmínky. Takže úkol je prostý. My ti ponecháme tvoje tak řečené zázraky a ty půjdeš daleko na sever a tam zařídíš pár věcí. Zaprvé budeš i nadále pomáhat lidem, ale ne přes rozumnou míru, jen aby tvá ucházející pověst šla s tebou. Zadruhé, až dorazíš do Jizerského císařství, vytvoříš si tam skupinku svých následovníků, uděláš pár dalších větších zázraků a tak, to půjde snadno, věř mi. Musí si tě všimnout císař, to už to bude lord DeGoretto. Ty se mu vnutíš na dvůr přes jeho pověrčivou ženu a založíš státní církev. Pojede pod tvým jménem, ale necháš ho, aby ji ovládl. Pak si zase můžeš jit poustevničit. To je vše.Snadné, ne?“
            V cizincově oku se cosi škodolibě zajiskřilo.
            „A když odmítnu?“ otázal se Mydlář.
            „Nehody se stávají.“
            „Mám vůbec nějakou šanci, že bych neudělal to, co po mně chcete a přitom přežil?“ opáčil podrážděně Mydlář.
            „Ne. Ale když umřeš teď, jdeš k nám. I přes to tvé poustevničení. Když to vezmeš a splníš, dostaneš u nás čistý list a můžeš zkusit začít znova.“ kontroval cizinec a tvářil se neproniknutelně.
            „Dejte mi chvíli na rozmyšlenou.Ale smlouvu budu chtít písemně.“
 
            Navečer, když si nervózní, nejistý a naštvaný Mydlář balil na cestu, sešel se baron Sullphur s lady Eith v ruinách staré věže na vrcholu nedaleké Kraví hory.
            „Jak vám můžu s potěšením sdělit, vzal to.“ zasyčel.
            Byť se to snažil říkat uhlazeně, jeho pravá podoba, kterou zaujal, protože to etiketa pro takovéto případy předepisovala, mu v tom trochu bránila.
            Krásná zářící panna s bělostnými hebkými křídly sedící na protějším kameni, ze kterého už za tu chvíli začínaly rašit pomněnky, si upravila vlasy a poposedla si, aby se od toho chlupatého, rohatého démona s klektáky v hubě, jehož kožnatá křídla měla navíc nezdravý khaki odstín, alespoň trochu distancovala.
            „Ano, víme to. Nelíbí se nám způsob, jakým je s ním zacházeno, ale byla to součást ujednání, tomu rozumíme. Je to zvláštní případ. Nejednoznačný.“
            „Proto jsme taky vzali tuhle zkoušku. Aby bylo mezi námi jasno.“
            „To rovněž. Museli jste ji přijmout. Činili jste krz něj zázraky, což vám nepřísluší, abyste ho dostali hlouběji do svých tenat. Ale on žil dobře, takže si zachoval naději. Nyní půjde a zhostí se svého nového osudu. Pokud dobrým směrem, je svobodný. Pokud zlým, zůstává váš.“
            „Z toho, že bude činit ty pseudozázraky i nadále nebudete doufám vyvozovat další nároky.“
            „Nikoli. Ale dostane od nás též jistý dar do začátků, aby to bylo vyrovnané, a nikdo z nás ani z vás jej pak už v žádném případě nesmí dále ovlivňovat.“
            „Samozřejmě, za co mne máte?“
            „Za to, co jste.“
 
            Mydlář stál v Pohoří na návsi a loučil se s jeho obyvateli. Když si připomněl, že ho kdysi chtěli hodit v pytli svázaného do rybníka, musel přiznat, že za dvacet let jeho působení udělali přeci jen ve vztahu k jeho osobě určitý pokrok.
            „A tady máte něco chleba na cestu, otče.“ podávala mu do jemného šátku zabalenou skývu Chrbinova nejmladší, „je škoda, že nás opouštíte.“
            „Bůh mne povolal.“ opáčil Mydlář a zkoumavě pohlédl na oblohu. Božstva naštěstí přešla jeho drzost mlčením. A nebo je kolem na pořádný boží trest moc lidí, napadlo ho.
            „Ale otče, co budeme bez vás dělat? Kostel na spadnutí, nikdo sem nezavítá, jak je rok dlouhý. Kdo nám poskytne duchovní útěchy, když srdce zakolísá?“ skučela lehce afektovaná matka Hartáková, vdova po knížecím lesníkovi. Před dvaceti lety, když byl ještě mladší, se ho pokoušela opakovaně svést. Odolal. Ne kvůli své pochybné svatosti, ale protože, i pokud se budeme snažit myslet na mrtvé v dobrém, byl starý Harták jednoznačně žárlivý a brutální paranoidní šílenec. Od té doby, co ho v lese někdo ubil polenem kvůli upytlačené srně, sem nikoho nového neposlali. Mydlář by věřil, že kníže Pohoří už dávno odepsal. Tedy, pokud o něm vůbec věděl.
            „Osud si svou cestu najde, věřte mi, matičko.“ zamumlal Mydlář a potřásl jí rukou. O náboženském názoru obyvatel Pohoří si nedělal iluze, nebylo takřka o čem.Až odejde, něco si do druhého dne najdou.
            „Tak, taťko, ještě poslední dárek.“ šťouchla do Chrbiny jeho manželka.
            „Aehm.Tedy, tady. Sepsal jsem takovou listinu, že jste...ehm...svatý muž, abyste to měl potvrzené a úřady vám po cestě nedělaly potíže.“ usmál se starosta a podal Mydlářovi umolousaný papír s pečetí.
            „Děkuji vám, jste velice laskav. Vyřiďte mé pozdravy těm, kteří tu zrovna nejsou. Sbohem.“ poděkoval obdarovaný obyvatelům Pohoří, ještě jednou si je důkladně prohlédl, jak stojí v nedělních šatech na návsi, otočil se a šel dolů do cizích krajů tvořit dějiny.
 
            Cesta z Pohoří do obydlených končin je dlouhá a po většinu doby vede nevlídnými vlhkými vysokohorskými lesy v údolí jednoho z přítoků Malše, takže poskytovala Mydlářovi dost času na přemýšlení.
            Nejprve se zamyslel nad samotným průběhem své pouti, tomu se nedalo vyhnout. Věděl, že Jizerské císařství je bohatá země někde na severu, takže nejlepší asi bude jít stále po proudu a příležitostně se pokusit požádat o svezení voraře nebo obchodníky, kteří po vodě cestují až do dalekých krajů. Na nějaké natrefí nejspíš až v knížecím sídelním městě Kappelbergu, tady nahoře v horách jsou toky ještě moc divoké.Tedy, pokud vůbec ještě tam dole někoho, kdo bude cestovat po vodě potká. Blíží se zima a až začne Velká řeka zamrzat, vydal by se po ní do pustých krajů ve střední části jejího toku jen hodně zoufalý nebo sebejistý člověk. Nu, do Kappelbergu a k vorařským stanicím na Malši to má odhadem ještě týden cesty a pak se uvidí.
            To, co mu nedopřávalo klidu, bylo spíš ono ranní setkání, které ho na cestu vyslalo. Nejen, že mu jeho nezvaný host během chvíle naprosto zničil jeho zaběhnutý život, ale navíc bylo jasné, že minimálně polovinu pravdy si musel nechat pro sebe. Pokud ne celou. Nelhal mu třeba o všem jen proto, aby ho dostal do svých tenat a vypudil na tuhle pochybnou pouť? Čím déle se nad tím Mydlář zamýšlel, tím víc mu přišlo, že se unáhlil.Měl zůstat a setrvat. Ano, vrátí se a bude tomu drzému ďáblovi čelit. Jeho víra ho přeci musí ochránit, i kdyby ty zázraky předtím měly skutečně pochybný původ.
            Život tomu tak chtěl, že zrovna ve chvíli, kdy dospěl k definitivnímu a nezvratnému rozhodnutí, že se vrátí, zašuměla vedle něj jemně bělostná křídla. Ohlédl se a spařil krásnou ženu v zářící róbě, jak mu žehná.
            „Věděl jsem, že mi pomůžete!“ vydechl s radostí.
            Lady Eith se usmála: „Jsme rádi, že neztrácíš naději a chceš zůstat dobrým člověkem. Proto ti přináším požehnání do začátků tvé cesty a drobný dar.“
            „Moment, mé cesty?
            „Ten ohavný baron Sullphur ti to již řekl, ne? Tohle je tvá zkouška, ve které prokážeš, jsi-li vpravdě dobrým člověkem.“
            „Děkuji.“ pravil Mydlář a doufal, že se nešklebí příliš.
            „Rádo se stalo. Věz, že na tobě, chudobném poustevníku z chatrče na kraji světa záleží nejen tvůj vlastní osud, ale i budoucnost mocného císařství. A protože jsi již dostal od druhé strany dar v podobě tvých drobných lžizázraků, přijmi i dar náš.“ pokračovala lady Eith a podala mu nedlouhý, jasně zářící meč.
            „Děkuji.“ opakoval Mydlář, protože se na víc nezmohl.
            „Ale neboť na tvých zázracích se nepřímo odráží i moc naše, věz, že podobně na tomto meči ulpěla moc druhé strany. Je to sice krásná a svatá zbraň, jedna z nejlepších vůbec, ale může být použita jak ke konání dobra, tak i ke konání zla. Dej si tedy pozor.“ deklamovala dále lady Eith a upřela na něj hluboký starostlivý pohled.
            „Děkuji.“ pravil Mydlář potřetí, lady Eith se znovu usmála, rozepjala křídla a vznesla se k obloze, kde zmizela mezi prvními večerními hvězdami. Byl to úžasný pohled a v každém, kdo by něco takového viděl, by navždy zůstal drobný odlesk onoho jasu.
            Mydlář to neviděl. Strnule zíral dopředu do lesa přes místo, kde lady Eith stála. Asi ještě deset minut.
            Pak řekl něco neobyčejně sprostého a vydal se znovu na cestu.
 
            Za dob svého mládí putovával Mydlář často, jeho pochybné řemeslo si to ostatně vyžadovalo, ale tentokrát měl už navečer druhého dne dost. Nohy ho bolely, na chodidlech cítil nejméně tři puchýře a ten zatracený meč byl strašlivě těžký a neskladný. Cestou sice minul několik vesnic a shluků chalup, ale protože přecenil své síly a šel dál, musel navíc minulou noc strávit v lese. Proto jej velice potěšilo, když se na okraji lesa objevila světla Dolního Pohoří.
            Dolní Pohoří, jehož název byl krásným důkazem rozvité představivosti místních obyvatel a které si cizinci občas překvapivě pletli s Pohořím, Prostředním Pohořím, Pohorskou Vsí a Pohořím nad Švarcavou, se od ostatních obcí v okolí přeci jen něčím lišilo. Před asi dvanácti lety tu chtěl kníže vybudovat sklárnu a za tím účelem sem nastěhoval řadu dělníků z různých končin svého panství. Záměr se ale nezdařil, po dvou prodělečných letech sklárna definitivně zkrachovala a ti zdatnější skláři odjeli za prací jinam. Obyčejní sklářští dělníci, kteří se upsali na delší dobu a nebyli potřeba jinde, museli zůstat. Zemědělství ale příliš neholdovali a většina úrodné půdy na svazích hor byla už zabraná starousedlíky, a tak si snažili najít obživu kde se dalo. Ti poctivější se dali na uhlířství, dřevorubectví či různá drobná řemesla, ti méně poctiví si hledali obživu na všelijakých místech když se zrovna nikdo nedíval. Většina okolních vsí měla hospodu, ale jen Dolní Podhoří v ní mělo nevěstinec.
            A právě do téhle pochybné budovy Mydlář vstoupil.
            „Není to sice místo pro svatýho muže,“ napadlo ho, „ale ostatně kde jinde dělat zázraky než mezi hříšníkama. A to pivo se taky počítá.“
            Zaplivaný lokál pěkně ukazoval místní sociální rozvrstvení. Rychtář spolu s významnějšími starousedlíky seděl ve vyhrazeném rohu, směska obyčejných lidí kde se dalo a ta část místního podsvětí, která to nedotáhla alespoň naoko výš, měla protější roh. Sice ne oficiálně, ale nikdo nebyl tak hloupý, aby si tam sedal. Ve zbývajících dvou rozích byl šenk a schody do patra.
            „Požehnání tomuto domu...“ začal Mydlář.
            Hospoda ztichla. Asi třicet tváří poznamenaných permanentním nedostatkem jódu se obrátilo ke dveřím.
            „...jsem Mydlář, poustevník z Pohoří na poutnické cestě. Našlo by se tu pro mne lože a něco málo k jídlu?“ pokračoval.
            „A máš čim platit?“ otázal se hostinský.
            Mlynáře se tahle otázka dotkla. Jednak by u svatých mužů neměla vůbec přicházet v úvahu a pak mu také vadilo, že byl hned ocejchován jako pravděpodobně insolventní. To, že skutečně žádnými penězi nedisponoval s tím nemělo co dělat. Pak ho ale napadlo, jak vyřešit několik problémů najednou.
            „Hotově ne. Ale mám tenhle meč.“ ukázal hospodě andělský dar.
            Všichni je tiše zírali, něco takového se v Dolním Pohoří neobjevilo už hodně dlouho. Mydlář se rozhodl kout železo dokud bylo žhavé.
            „Samozřejmě by to za to, co chci bylo až příliš. Pokud ale někdo přidá slušnýho koně se všim všady, dalo by se o tom mluvit.“
            Ti z hostů, kteří mohli takovýto obchod sjednat, chvíli přemýšleli. Ten meč byl jednoznačně kvalitní a i s tím, co poustevník požadoval, to pro něj byl pořád nevýhodný obchod. A to i kdyby mu prodali skutečné kvalitního koně a ne to, co mu většina z nich prodat chtěla. V rohu povstal někdo ze starousedlíků.
            „Dám ti za to dobrou kobylu i se sedlem a dvacet grošů. Ber nebo nech bejt.“
            Na ta slova se ozval hostinský:
            „Ať se pan Bartoš nezlobí, ale myslim, že tohle stojí za víc. Nabízim piva kolik vypiješ, pokoj s Marií, mýho nejlepšího hřebce, kopu grošů a lahev utopenců.“
            V sále to zašumělo. Tohle už byla skutečné dobrá nabídka, tedy pokud hostinský myslel nejlepším hřebcem toho koně, který jím skutečně byl. Zahájená licitace vyvolala nějaký ten pohyb i u stolu pochybných existencí. Než se Mydlář stačil rozmyslet, zvedl se odtamtud nepříliš čistý a dosti tlustý chlap a zahulákal:
            „Pět kop grošů, chlast a děvky dneska grátis, a ten můj novej černej kůň, víte kerýho myslim, chlapi, Jáchyme, přiveď ho ukázat. Jo a sedlo a takovýty věci samozřejmě taky. A podělíme se s tebou vo kance.“
            Na tvářích přítomných mohl Mydlář vyčíst údiv a zároveň i lehké znepokojení.Když přivedli koně, bylo mu jasné, proč. Ta nabídka byla poctivá, podle všeho byl ten kůň zdravý, dobře vycvičený a pocházel z nějakého velmi vznešeného chovu. Vzhledem k tomu, že Mydlář potřeboval obchod udělat, stačilo by něco i o hodně horšího. A tihle lidé by mu rozhodně nedali takhle dobrou cenu, kdyby k tomu neměli svůj důvod. Nakonec se rozhodl.
            „Beru. A žehnám vám, dobrotivý muži.“
            Někdo u stolu majitele koně vyprskl smíchy a dostal od spolustolovníků velmi tiše přes hubu.
            „Nejsem dobrotivej muž, sem Kovanej Petr. Ale dej mi ten meč a dopřej si, co budeš chtít dneska za tebe platim já.“ zahulákal majitel koně a hodil po hostinském váček s penězi.
            Mydlář si k nim sedl, dal mu meč výměnou za peníze a začal se cpát vepřovým. Kumpánům Kovaného Petra se po nějakou dobu příliš nevěnoval, i když oni ho upřeně sledovali a snažili se ho povzbuzovat v pití a všelijak bavit. Nakonec se do toho vložil i Kovanej Petr.
            „Sme nevěděli, že směj poustevníci chlastat, žejo, chlapi?“ podivoval se.
            „Ale my můžem,“ ozval se Mydlář „jenom nesmíme cintat, to je jako brát Boží méno nadarmo. Ale já už dlouho nepil, mně to vždycky vychlastali, hele, já sem tak rád že ste na mě tak hodný.“
            „Rádo se stalo,“ zazubil se Petr, „já dělám rád výhodný vobchody. Už sis vybral děvku? Vůbec, to smíte? Ale vlastně asi smíte, jenom nemůžete...brát Boží méno nadarmo, abych to řek po tvym, né?“
            „Sem si nevybral.“ přerušil ho Mydlář, vstal od stolu a trochu se zapotácel.
            „Si chci napřed vyzkoušet koně. Esli umim jezdit na koni. Abych nespad. Bych se moh třeba zabít a museli byste mi vrátit peníze.“
            „Nahoře na pokoji se taky dobře projedeš.“ pokoušel se ho usadit jeden z Petrových spolustolovníků.
            „Se chci projet na dvoře, na pokoji je málo místa.“ protestoval Mydlář a vydal se ke dveřím. Kovanej Petr šel ještě s několika dalšími lidmi za ním.
            „Tady seš ty mrško, no ty seš pěknej.“ oslovil venku Mydlář koně a neohrabaně se vydrápal do sedla.
            „Neubližte si, svatej pane, ste vožralej jak mysliveckej pes. Vy ste asi vážně nikdy moc nechlastal.“ komentoval to jeden z hostí.
            Mydlář pobídl koně.
            „Hele, kam mě to ta mrcha veze?“ zaječel, kopnul jej do slabin a vyjel ze dvora ven.   I když se Kovanej Petr se svou bandou snažil, už ho nedohnali. Byla noc, stopy se špatně hledaly a vysílený Mydlář zastavil až po deseti mílích na boční cestě v lese, když si byl jistý, že jej nikdo nepronásleduje.Bolelo ho celé tělo a chtělo se mu spát. Co mu bránilo okamžitě usnout byla jen nejistota, zda ho ráno nakonec nenajdou. Nepochyboval, že kdyby strávil v hospodě noc, nedožil by se rána zcela určitě. Lapit kavku na extrémně výhodnou nabídku a pak, až se nebude moci bránit, si násilím vzít to, co jí bylo prodáno, byl starý a ověřený postup. I on ho v mládí občas používal.
            Únava se hlásila čím dál tím silněji, oči se mu zavíraly a kolena podlamovala. Dlouho už to takhle nevydrží, ale ráno ho můžou podle stop najít. Jedinou ves kterou potkal sice objel, mohli by tam pronásledovatelům říci, že nikoho neviděli, ale nechtěl podceňovat náhodu.
            Šel ještě několik mil hlouběji do lesů, koně vedl a snažil se vybírat takový terén, kde nezanechá mnoho stop. Nakonec už mu bylo všechno jedno a svalil se do mechu.
 
            Když ho Slunce konečně probudilo, bylo poledne. Kromě pasoucího se koně nebylo kolem živé duše a počasí slibovalo docela pěkný den. Chvíli se jen tak převaloval a třel si kotníky poštípané od komárů. Když vstal, s nelibostí zjistil, že poslední dva dny se na jeho kondici značně podepsaly. Téměř nemohl chodit a díky večernímu úprku na koni ani sedět. Navíc měl hlad, takže zbytek dne strávil tak, že se pohyboval kolem po lese a jedl borůvky. Při té příležitosti se mu nedaleko jeho nocležiště podařilo najít i jeskyňku mezi dvěma skalními bloky s pěkným výhledem na přístupovou cestu, kam se uchýlil a byl odhodlán počkat tam, samozřejmě ve vší opatrnosti, do příštího dne než se trochu vzchopí.
            Navečer ho ale vyrušily hlasy. Napřed se vyděsil, už proto, že přicházely ze strany, ze které pronásledovatele nečekal a byly dost blízko, potom se ale uklidnil, neboť když se zaposlouchal, zjistil, že jsou dětské.
            „Tuhle cestu poznávám, to je ta, co vede ke kapličce, tady za tou skalkou už je kaplička, uvidíš.“ říkal jeden z nich, poněkud nervózní, který mohl patřit chlapci krátce před pubertou.
            „Žádná tam neni! Sežerou nás medvědi, já se bojim, umřeme!“ ozval se za chvíli druhý, snad o něco mladší děvče.
            Mydlář si oddechl a vystoupil z úkrytu.
            „Žehnám vám, dobří lidé, copak vás sem přivádí?“
            Obě děti, jejichž věk odhadl docela přesně, vyjekly hrůzou a začaly ustupovat dozadu. Pěkně oblečené, blesklo mu hlavou, rodiče budou bohatší.
            „Jsem jenom poctivý poustevník, který zde hledá klid a mír pro svá rozjímání.Pročpak jste mne, děti, vyrušily?“
            „My...my jsme se ztratili, pane poustevníku,“ natahovala holčička, „nezabíjejte nás.“
            „I pročpak bych vás zabíjel? Sádla na vás zas tolik není,“ zašklebil se Mydlář, ale tak, aby dal najevo, že s nimi jen žertuje.
            „Dáte si borůvky?“
            „Eeee....jo. Děkujeme.“ přemýšlel nahlas chlapec.
            „Jé! Vy tu máte koně! Jak se jmenuje?“ zavřeštěla holčička a rozeběhla se k němu.
            „Jmenuje se...“ přemýšlel Mydlář „...prostě Kůň.“
            To nebylo zrovna nejchytřejší, ale aspoň si to zapamatuju, napadlo ho.
            „Ty seš pěknej kůň, Koni!“ vypískla holčička a začala ho hladit, zatímco se její bratr cpal borůvkami.
            „Já jsem Žofie a tohle je Jindřich. Náš táta Leopold je tu hajný. Nedávno nás sem kníže Hranáč poslal, abysme mu hlídali lesy, ale ještě to tu neznáme, tak jsme se ztratili. Málem nás roztrhali vlci a medvědi, ale vy a Kůň ste nás zachránili!“
            „A kde bydlíte?“ zeptal se Mydlář.
            „To právě nevíme,“ pokrčil rameny Jindřich, „někde pod Ludvíkovým hřebenem, to si pamatuju, ale jinak ještě nevím. Na trh jezdíme do Malonthalu. Kdybyste nás tam zavedl, cestu najdem.“
            „Na Ludvíkově hřebeni jste pořád, ale ten je dlouhý, nejlepší asi bude, když vyjedeme nahoru a půjdem po hřebenové cestě k městu. Končí myslím až u něj a nahoře je po většinu doby jenom kleč, takže je vidět dodaleka. Třeba cestou uvidíme světýlko.“ navrhl Mydlář a snažil se vybavit si, kudy před dvaceti lety z Malonthalu utíkal. Nějaká hájovna tam někde byla, ale té se vyhnul.
            Když se děti nabažily borůvek, posadil je na Koně a šli. Nepříliš rychle, terén to nedovoloval a jeho nohy se také ještě ozývaly. Na vrchol hřebene se tak dostali až po soumraku, navíc dlouho nemohl najít cestu mezi obtížně průchodnými ostrůvky kleče. Utábořili se tedy v opuštěné ovčácké boudě a i když jim kručelo v břiše, brzy usnuli.
 
            Ráno bylo docela příjemné, sice se zatáhlo a začal foukat chladnější vítr, ale alespoň nepršelo a v noci je neotravoval hmyz.K jídlu už neměli nic a děti byly poněkud rozmrzelé, ale to pominulo, když po třech hodinách cesty došli po hřebeni níž k rozcestí, kde opět začínal les.
            „Tady to znám,“ zaradoval se Jindřich, „tady je to k nám jenom kousek, táta tudy občas chodí na obhlídku! Stačí jít tady doprava dolů a jsme doma!“
            „Aby ses neplet, zabloudíme do močálu a utopíme se.“ zamračila se jeho sestra.
            „Nepletu se, je to tady, věřte mi, pane poustevníku!“ pokračoval Jindřich.
            „Dobře, půjdeme tudy, přinejhorším sejdeme na spodní cestu do Malonthalu.“ podpořil ho Mydlář a tak šli.
            Chlapec se nepletl, zanedlouho dorazili na mýtinu uprostřed lesů, kde stála nově opravená hájovna. Děti seskočily z Koně a rozeběhly se s povykem dopředu. Z chalupy vyšel upravený hajný ve služebním obleku a s pečlivě přistřiženou černou bradkou a když k němu doběhly, vrazil každému po facce.
            „Kde jste se toulali, haranti zatracený, hledá vás půlka polesí a kdybych se nestavil doma zkontrolovat, jestli tu nejste, mohli jsme vás hledat klidně ještě další den. To se dělá, takhle se toulat? Mohli vás potrhat vlci nebo medvěd!“
            „Já mu to řikala.Ale tadyten poustevník nás našel a přived zpátky.“ polkla slzy Žofie.
            „A to sem vám neřikal, že nemáte chodit s cizíma lidma? Co kdyby vás ukradli pytláci nebo cikáni a prodali do ciziny? Nic ve zlym pane, ale chápete, jak to myslim.“ otočil se hajný Leopold na Mydláře.
            „Nic se neděje, pane hajný. Jsem jen chudý poutník na cestách víry a nalezl jsem tyto dvě děti v lese, nemohl jsem tedy jinak, než je dovést domů.“ odpověděl Mydlář.
            „V pořádku, díky. Ale říkáte chudý poutník? Ten kůň na to, při vší úctě, nevypadá.“
            „Bůh mi ho daroval z rukou hříšníků, kteří si jej nezasloužili. A zde mám dekret od Chrbiny z Podhoří, který potvrzuje, kdo jsem.“ pokrčil rameny Mydlář a podal mu listinu. Leopold si ji prostudoval.
            „A čekám, že ho ti hříšníci toho koně ještě hledají, že? Chlapi mi dneska ráno vyprávěli, co se stalo v Dolním Pohoří. No, nemusíte se bát, já vás neprásknu. Zachránil jste mi děti a Kovanej Petr si to zasloužil.“ usmál se hajný. Pak se obrátil ke svému synovi.
            „Jindro, seběhni, dolu ke kapličce, čeká tam Vincek, ať vzkáže ostatním, že jste se našli a pak sem přijde. Ale neříkej, kdo vás našel, mohl by jim to vytroubit a měli bysme tu nezvanou návštěvu. Prostě jste se z lesa vymotali sami, jasný?“
            „Jasný.“ odpověděl Jindřich a rozeběhl se po cestě dolů.
            „Vincek je můj pomocník,“ vysvětloval hajný Leopold Mydlářovi, „minulého hajného našli asi týden po smrti svázaného v mraveništi, od té doby tu musíme být z nařízení dva.Ženu nemám, umřela ještě v Kappelbergu na černou žloutenku.“
            „To je mi líto.“ odpověděl Mydlář.
            „No, co se dá dělat, nějak to šlo předtím a nějak to půjde i teď,“ pokrčil rameny hajný, „ale nechme toho, až sem slyším, jak vám kručí v břiše, pojďte se najíst.“
 
            U večeře bohužel došlo na některé vcelku zásadní otázky.
            „Tak tedy, pokud tomu dobře rozumím,“ zeptal se hajný Leopold, „vy jste ten poustevník Mydlář z Pohoří. Už jsem o vás něco slyšel, ale nic zvláštního, pouze to, co člověk tak za tu chvíli tady pochytí. Vlastně jenom to, že jste. K jaké víře vlastně patříte?“
            „Nu, to máte složitější,“ zabručel Mydlář, „já nikdy k nikomu ani nepatřil. Bůh mne zavolal a tak jsem šel...“
            „Čili takový lidový světec, abych tak řekl.“ navrhl hajný.
            „Světec...to mi trochu lichotíte, pane Leopolde.“ bránil se Mydlář.
            „A kam vás Bůh povolal tentokrát?“
            „Eh, to máte tak. Jednoho rána mi bylo řečeno, že mám jít do cizích krajů a šířit tam víru, Tak jsem se zvedl a šel.“ pokrčil Mydlář rameny.
            „Ale, odpusťte mi moji troufalost, jakou víru máte šířit? Říkal jste, že k nikomu nepatříte...“ podivoval se se špetkou nedůvěry v hlase Leopold.
            „Sám nevím, ale Jeho cesty jsou nevyzpytatelné. Snad mám prý kázat o tom, co mám za dobré a ono se to už nějak vyvrbí.“
            „Při vší úctě, pane Mydláři,“ zamračil se hajný, „dejte si pozor. Vy jste možná žil desítky let v lesích, ale tam dole, ve městě, to chodí jinak. Věřte mi, po dlouhou dobu jsem tam žil a proroků tam mají na rozdávání. Každý druhý bývá podvodník, každý třetí šílenec. Já vám věřím, ale někdo se chytí vašich slov a může napáchat hodně zla, nebo někdo cynicky zneužije vaši dobrotu pro svoje cíle. Víte, proč vám to vlastně říkám, moje rodina je původem až ze Svinného a můj otec, dej mu Bůh věčný klid, odtamtud utekl před řáděním lesních bratří, ti měli sice zpočátku plnou hubu těch nejlepších úmyslů, ale časem se k nim přidala samá lůza a táhli krajem, dokud je pan Vítek nedal pochytat a upálit. Ještě dlouho potom se jejich zbytky skrývaly v lesích a časem se z nich vlastně stali obyčejní lapkové.“
            „Ano, děkuji vám za radu,“ odpověděl uctivě Mydlář, „ale já si snad dám pozor, abych si své učně vybral z těch nejvhodnějších lidí.“
            Sám si tím ale nebyl vůbec jistý. Věděl, že alespoň jedna ze zainteresovaných stran od něj očekává něco jiného.
            „A potom si taky dejte pozor na ostatní...kněze. Ne všichni uctívají Jednoho Boha a občas v těchhle záležitostech teče krev. Ostatně, oni jsou schopni pustit se do sebe do krve i někteří naši a leckdy i hůř. Víte, že v Kappelbergu musí stát mezi kaplí svatého Mauritia církve katolické a habánskou modlitebnou chrám Býka? Prý že drazí křesťané nechtěli být vedle sebe a dopadlo to takhle. Teď jim tam modlitby ruší bučení.“ usmál se hajný.
            „Děkuji, sám ještě nevím, jaká protivenství mne potkají. Ale snad mne z toho Bůh vyvede se zdravou kůží.“  
 
            Když ráno Mydlář vstal, nechtělo se mu vůbec nikam, ale co s tím jeden nadělá. V noci se příliš dobře nevyspal, jednak byli s hajným vzhůru déle do noci a pak přeci jen ještě nesetřásl pocit, že je pronásledován a budil se při každém zašustění. Díky tomu také věděl, že Leopold byl vzhůru téměř celou noc a hlídal u okna. Zřejmě hlavně jestli se někde něco neprozradilo a někdo si pro Mydláře nepřijde, ale Mydlář tušil, že trochu byl hlídán i on sám.
            „Děkuji vám za pohostinství,“ loučil se, „ale já a Kůň musíme do Kappelbergu, nevyplácí se otálet dlouho na jednom místě, když je tu o mne tak dobře postaráno. Zlenivěl bych a lenost je hřích.“
            Hajný se usmál.
            „Tak ať se vám dobře daří a nepřimotáte se v tom městě do něčeho, no však vy víte. Poslyšte, ještě mne tak napadlo, mám v Kappelbergu synovce. Je to mladý ucho, ale pohostit vás by snad uměl. Můžu vám pro něj něco na ten váš glejt připsat a on vás tam přijme, budete-li potřebovat. Tedy, než si najdete nějaké bydlení, má malý byt a nechci příliš zneužívat jeho dobrotu.“
            „Ještě jednou děkuji, a nebojte se, asi u něj v Kappelbergu jen přespím a příští ráno pojedu dál na sever.“ poděkoval Mydlář, počkal až hajný dopíše vzkaz pro synovce, nasedl na Koně, všem jim zamával a odjel do mlhy.
 
            Cesta do Malonthalu, nevelkého městečka na náhorní planině, netrvala dlouho, ale Mydlář se v něm nechtěl zdržovat, protože nevěděl, jak daleko sahá vliv Kovaného Petra. Jen si koupil na náměstí něco chleba na cestu a pokračoval pošmourným mrholivým dnem dál. Vlhkost mu zalézala pod kůži a když na konci dne dojel do vesnice Jaroměře a našel tam otevřený herberk, ulevilo se mu. Zaplatil něco peněz místnímu tesaři, který jej spravoval a nastěhoval se tam. Musel sice sdílet ubytování s nepříliš bystrým obecním pasákem a pochybným krajánkem, který putoval druhým směrem, ale nechtěl na sebe upozorňovat tím, že by přenocoval v hospodě. Už takhle bude mít štěstí když si tesař nepustí hubu na špacír. Koně uvázal ve stínu rozložité lípy hned za budovou, aby slyšel kdyby se s ním něco dělo. Naštěstí bylo ošklivo, takže se snad nikdo nebude courat po návsi když nemusí.
            „Dobrej večer všem lidům na cestách.“ spustil poďobaný krajánek hned jak Mydlář vstoupil dovnitř. Nevábný zhled jeho spolubydlících a houstnoucí vzduch uvnitř ho přinutil ještě zauvažovat nebude-li lepší zkusit tu hospodu, ale pak si povzdechl a odpověděl:
            „Požehnání tomuto obydlí. Jsem prostý poutník na cestách víry a chtěl bych tu jen hlavu složit.“
            „Jasňačka, eště tu máme dvě pryčny volný. Ale esli vám můžu poradit, nelehejte si pod toho pasáka,“ odvětil krajánek, „je trošku blbej a já bych pod nim teda nespal.“
            Pasák ze spaní zachrochtal.
            Mydlář přiložil do obstarožních železných kamen, lehl si na pryčnu nad krajánka a začal usínat.
            „Já sem ňákej Franc Ébr.“ představil se krajánek.
            „To mne těší.“ zamumlal Mydlář a otočil se čelem ke stěně.
            „A vy ste kdo a kam máte namířeno?“ zajímal se Franc.
            „Říkaj mi Mydlář. Putuju na sever a jsem unavenej. Dobrou noc.“
            „No tak teda dobrou, no.“ zabrblal Franc Ébr.
            Mydlář blaženě usnul. Ne nadlouho. Asi po čtvrt hodině se z protější pryčny ozvalo nesmyslné mumlání, když pasák prožíval nějaký podivný sen.
            „Bllh...to je mrtvola mrtvýho, zkus tim jít dál a co ti ukáže...“
            „Slyšíte toho blbečka vod prasat? Se tady jeden nevyspí!“ zařval Franc Ébr.
            „Ááá!“ zaječel pasák a procitl, „Jdou si pro mě, jdou si pro mě! Viděl sem ho!“
            „Pane Bože!“ povzdechl si upřímně Mydlář.
            Pak to bouchlo jak pasák seskočil z palandy.
            „Pusť, blbe! Hej, otče, von mě škrtí, pusť, sviňo.“ řval krajánek.
            „Nepustím, jsi černý rytíř. Jsi zlý. Toník tě dostane.“ hulákal pasák.
            „Pusť ho!“ osopil se shora na pasáka Toníka Mydlář.
            „Promiňte, pane. Ale on byl černý rytíř.“
            „Nebyl, je to krajánek. Něco se ti zdálo, jdi spát.“
            „Nepůjdu, bojim se. Nikdo mě nehlídá,“ vzlykal pasák „můžu si k vám lehnout?“
            „Ne!“ vyděsil se Mydlář, ale Toník už se k němu sápal. Franc Ébr ho sice držel za nohu, ale příliš to nepomáhalo. Mydlář chytil Toníka za hlavu a vši silou ho tlačil zpátky dolů, přičemž druhou rukou se mu snažil vypáčit prsty křečovitě se držící okraje pelesti.
            „Nechovej se jak blbej a jdi si lehnout!“ opakoval Mydlář.
            Ve vzduchu to zavonělo a celou místností přešel odlesk nezemské záře. Pasák se pustil a šel si lehnout. Mydlář chvíli zíral do tmy a pak mu to došlo. Usmál se, pokrčil rameny a zanedlouho usnul.
 
           
 
Trofozoit We're just two lost souls  swimming in a fish bowl
Já budu asi muset někde pohledat ty moje torza, kde je genových modifikací užíváno k prospěchu a pokroku, jak to tady čtu :/
 
Kristian Celestial Emporium of  Benevolent Knowledge
Tady se ale urodilo krás!!!!
 
DJ Slamák Kolme kättä ja kuusi penistä...  mä mutantti oon!
Úchvatné.
Vosoba Všechno ostatní jsou plky. Nemám pravdu? 
Prequel k "zombičárně"
Kdysi se lidem zdálo, že jsou hloupí nudní klauni stejně přitažliví jako něco, co domů přinesla kočka. Většinou měli pravdu, někteří si lichotili. Ale tak jako mnoha problémů, i tohohle se ujala věda. Nejprve naordinovala lidem drogy, potom chirurgii a nakonec genetické inženýrství. Vždyť čím mohl tehdy člověk trumfnout souseda, když všichni měli vše co potřebovali a mnozí dokonce víc než to. Chyběla jim jen soudnost a skromnost. A tehdy přišel ten nápad, jak udělat z vlastních potomků polobohy výměnou a doplněním částí genetické informace. Od úprav malých, jako bylo odstranění vrozených vad očí a dalších nemocí, byl jen kousek k takzvanému boostování dětí.

„Ať běhá jak gepard, je pružný jako kočka, houževnatý a silný jako medvěd a chytrý jako mudrc!“

Objednávky se jen hrnuly, ale nikdo se sám sebe neptal, co změny budou mimo peněz stát. Potom se objevil první Hlad. Bylo mu asi dvanáct let. Rodiče přišli ve spekulacích s pozemky o všechny úspory a jednou se stalo, že synek nedostal včas najíst. Obrázky potrhaných policistů a sežraných rodičů se tehdy ještě ututlaly.

Druhý případ dal jméno všem vylepšeným lidem. Geneticky vylepšená svůdná Sarah Zombie, dcera trash metalového zpěváka, se svým drobným pevným tělem a křivkami které doháněly většinu mužů k neartikulovanému vytí, už v té době zpívala dech beroucí operní árie ve své gotic metalové kapele. Potom proměnila jeden divoký večírek v pravou oslavu zmíněného hudebního žánru. Vyhladovělá a pod vlivem drog pozabíjela dvacet šest lidí, z jejich střev si upletla pončo a vyrazila s játry svého baskytaristy v ruce do ulic. Bylo zapotřebí dvanácti policistů a čtrnácti výstřelů z pistole, aby si nevyráběla další garderóbu z náhodných chodců. Přežil pouze jeden policista. To on vystřelil těch čtrnáct výstřelů, a trefil mimo svých kolegů také slečnu Zombie.

Její reflexy, rychlost a síla překvapily jeho jedenáct kolegů. Prostě nedokázali pochopit, jak ta malá sexy kočička může prašit dospělým vycvičeným chlapem o zem a prokousnout mu hrdlo dřív, než se na něco zmůže.

Po zveřejnění masakru vypukly nepokoje a dav, který na podobnou příležitost čeká stále, se pokusil lynčovat upravené jedince. Skóre mrtvých při lynčování zombíci vs. dav byl dvacet sedm ke dvěma stům třiceti pěti. Pak se nastolil status quo. Co kdo měl, to mu zůstalo. Zombíci měli svoje dokonalá těla a nepřetržitou potřebu jíst maso, lidé měli svůj respekt k zombíkům a touhu vydělat dost peněz, aby vylepšili a uživili děti. Tenhle stav trval až do toho jara, kdy se ptáci vrátili ze zimoviště v Číně a přivezli lidem jako dárek novou mutaci chřipky.

Všechno by asi dopadlo jinak, kdyby se nenarušily dodávky elektřiny a civilizace na chvíli nezakolísala. To jaro v roce 2042 nevyjela nákladní auta plná jídla, panika donutila lidi skoupit nebo vyrabovat většinu použitelných věcí a do toho všeho se šířila choroba. V některých městech používaly zimní stadiony jako obrovské mrazáky na mrtvoly, ale protože nešla elektřina, brzy se vykopaly masové hroby a obličeje znetvořené ptačí nemocí překrylo nehašené vápno. Obětí bylo hodně, ale lidstvo by nemoc asi na kolena nesrazila nebýt toho, že mnoho zombíků dostalo hlad. Ze sedmi miliard zůstala po pěti letech necelá půl miliarda.

Lidstvo upadlo.

Skončil čas davů.

Přišel svět, kde si život musíte zasloužit.