Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Občas zažíváme něco, co je natolik bizarní či groteskní, že se to prostě nedalo dokonaleji vymyslet, něco, co se odehrává v tak vhodných souvislostech, že to musel napsat život (osud, bůh) sám.

Tento klub je určen pro vzájemné vyprávění takových zážitků a příhod. Vše od mimořádně povedených přeřeknutí či tiskových chyb přes komické souhry okolností až po osudové zvraty nesoucí punc dokonalého plánu Prozřetelnosti je v tomto klubu vítáno.


Bloodrat Inkwizytor z planety tańczących mongołów 
Jj :)
davej tedy jednu tejdne, cte se to (takhle ze suche pohovky) moc fajn!
Leknin wannabe drsňačka, démonská duše 
(Ty jsi ten kteremu celnice pri jizde na kole rekla "you're gonna die?)
mistni jsou docela dobry magori!
Bloodrat Inkwizytor z planety tańczących mongołów 
To bych to tu ucpal, v téhle délce je to cca 20 zápisků, přibližně 150 A4 stran.
Sarpele Want to sell your house?   Best hide the taxidermy.
+1
skull Buchtingova sůl je nejlepší!  Každá jiná je mnohem větší šmejd!
zajimave, klidne sem dejte i ostatni zapisky z cest
CrazyJoe žere malé děti  a nevrací kočárky
Super
Díky.

(Ale trochu málo Thajek v promočených tričkách.)

mrmar Velký kus vlaštovčího zvratku? 
(Když nám řekneš, ze kterých fotek přesně Tě sem poslali, tak si ji dohledáme sami.)
Bloodrat Inkwizytor z planety tańczących mongołów 
Tou byl myšlen text. Nějak málo jsem dnes spal...
A ta plachta zůstala kde?
Bloodrat Inkwizytor z planety tańczących mongołów 
Z fotek mě sem posílají, že mám nadhodit historku jak jsem se toulal po Bangkoku. Sorry za plachtu a vachrlatý sloh, jsou to neupravené zápisky z cest.

tldr: Jak se nezesrat u barmské ambasády, navštívit mrakodrap v jungle clothes a coby běloch scamovat místní domorodé scammery.

------------------------------------------------------------------------------
Zápisky z cest číslo patnáct aneb Ahoj, Thajsko, vítej v Novém roce...

Bangkok má vše, co má správné velkoměsto mít. Mrakodrapy, bulváry, dopravní zácpy, mizerný vzduch, turistické čtvrti, spleť chudinských uliček proplétající se jako síť mezi honosnými budovami bank, pouliční prodejce všeho...a atmosféru.
Kamila, polské děvče se kterou jsme se již seznámili sem dorazí o den dříve a prosonduje situaci. První noc spíme všichni v tzv coffin hostelu - malých kójích určených přesně pro jednoho člověka. Ačkoli je toto ubytování poměrně originální, je i překvapivě drahé a proto se přesouváme do dalšího hostelu hned následující noc.
Bangkok si na nás přichystá několik klasických chytáků jako vybydlená budova na adrese, kde měl být podle všech dostupných informací fungující hostel. Inu, jak se něco jmenuje Shadow Inn, jeden by měl být ve střehu.
V dalším hostelu za sympatických 120 thb na noc střetáváme Mauricia, Itala který dost zásadním způsobem ovlivní naše další cestování. Předá mi kontakt na volunteering centrum v Myanmaru neboli Barmě vedené buddhistickými mnichy. ThaBarwa, kde se lidé starají o staré, nemocné, válečné uprchlíky, popřípadě meditují, praktikují jógu či pomáhají s chodem centra mi zní jako místo které celou dobu hledám a téměř okamžitě si s mnichy vyměňuji pár dopisů. Abbé mi zmiňuje o možnosti zažádání o tzv „meditation visa” která mi umožní pobýt v Myanmaru sedmdesát dní, podmínkou je ovšem že šest víkendů strávím ve volunteering centru, když už se za mne buddhisti zaručí - musí mi totiž poslat zvací dopis.
Mezitím ještě zkoušíme žádat s Adamem o indická víza. Neůspěšně. Neptejte se mne proč, je to spousta praštěné byrokracie.
Tohle je pro mne ovšem jasný impuls pro zažádání o meditační víza a pokusit Myanmar. Vysvětlím svůj postoj Adamovi, je z toho poněkud rozladěný, ale nakonec pochopí a díky ti za to, kamaráde. Znamená to totiž že tady se naše cesty rozdělí. Adama to táhne na jih Thajska, mne - stejně jako před pěti lety - vůbec a chci mířit na sever.
Konečně nás situace dokope k horečné činnosti. Tisknu zvací dopis, vyřizuji vše potřebné, vstávám ráno ve třičtvrtě na šest a mažu na myanmarskou ambasádu.
"Ach ty asijská kuchyně, proč zrovna teď?"
Úpím, když se mi začne kroutit břicho známým způsobem a kličkuji mezi honosnými budovami bank a ambasád v jedné z nejbohatších částí města. Naprosto není kam si odskočit. Pomalu vyhlížím vhodný mramorový podstavec na kterém zanechám českou plastiku, jestli urgentně nenajdu záchod.
Myanmarská ambasáda si drží štýlo a funguje tak, že formuláře nejsou normálně k vyzvednutí na přepážce, ale prodávají je stánkaři po ulicích okolo. V jednom z podloubí je chlapík co prodává štemply, žvejkačky a vodu. A má kamenný krám. Slovu „toilet” nerozumí, menšímu tanečku už ano a vysmátě mne vpouští do místnosti dozadu. Tady se člověk odnaučí být stydlivý.
Samotná ambasáda mi připomíná šedivý, betonový komunistický skanzen, budovy kanceláří v Čechách tak obvyklé před pádem komunismu. Zajímavý kontrast oproti všemu tomu pozlátku okolo. Protože jsem tu brzo, přicházím na řadu jako třetí a zažádání proběhne naprosto hladce. Úředníka zajímají jen peníze.
Mám teď nějakých šest hodin, než mi šiml víza vypracuje a připraví k vyzvednutí. Když už jsem tady, jedu si splnit jeden z dětských snů a podívat se na mrakodrap. Baiyoke Sky Hotel je druhý nejvyšší v Bangkoku, ale vršek je přístupný - za 350,- thb. Za ten zážitek to není až tak ukrutná cena, navíc je v lupenu i „All you can eat” ovocný bufet.
Většinu ze šesti hodin tedy trávím zkoumáním budovy. Úmyslně se ztrácím a lezu do nepřístupných pater, abych si tenhle div architektury vychutnal. Hotelový střed je očividně inspirován Towers Donalda Trumpa - obrovské prostory, umělý vodopád, golfové hřiště.
Vršek mne pak nemálo pobaví. Jak byla budova projektována v sedmdesátých o dokončena v devadesátých letech, byly tu snahy o futurismus a vetšina dekorací připomíná kulisy seriálu Návštěvníci. Takové ty dlaždičky s blikajícími žárovičkami, znáte to....
Má odrbaná vizáž opět slaví úspěch, v oblečení které se mnou projelo kambodžský prales jsem tu jak pěst na oko. Skoro každá větší skupinka turistů/kravaťáků v kvádru se se mnou chce vyfotit. A to by si jeden myslel, že na cizince jsou tu zvyklí.
Skočím do busu a jedu si vyzvednout víza. Pobaví mne myanmarský systém fronty - před zavřenou přepážkou je na zemi řada lahví, bot, motohelm, batohů, novin, zkrátka každý tam hodí svůj předmět a jde se posadit ke klimatizaci. Přihodím svoje Tevy a přizpůsobím se.
Za pouhou půlhodinu třímám „Religious Visa” na víc než dva měsíce do Barmy. Tak, to bychom měli.
Kontaktuje nás Jurgen, kterého jsme naposled viděli v džungli. Omlouvá se, že se neozval, ale skončil nemocný v nemocnici. V Bangkoku.
A kde že bydlí?
No jistěže. V celém podělaném městě, ve kterém je osm a půl milionu lidí a je málem stejně velké jako Česká Republika Jurgen bydlí ve vedlejší ulici. A to jsme mimo veškerý turistický cirkus, žádné Th Khaosan Road, ale kousek od zastávky On Nut kam farang nevpáchne. Pravděpodobnost prostě v případě setkání s Jurgenem dostává na frak. Už tak trochu čekám že až se vrátím jednoho dne do Budějovic, najdu ho sedět U Sedláků až tam půjdu na kroužek.
Máme vše vyřešené a po týdnu v Bangkoku už jsem tu jak doma, nezbývá než se rozloučit a zvednout kotvy. I Kamila se kterou jsme tu zažili pár milých dní už se vydala po svých a Jurgen odletěl do Nepálu. Dáváme si tedy na vlakovém nádraží farewell a Adam mizí na jih K Cha Amu. Já mám ještě deset hodin než pojede můj vlak. Co mezitím dělat?
Vydám se na slepo do uliček kolem nádraží. Jsou to přesně ty tmavé, úzké uličky kam by nikoho normálního nenapadlo jít. Suburbs Bangkoku.
Thajci totiž slaví Nový rok.
Songkran.
A slaví ho vodou. V centru města probíhá obrovská vodní bitva, kam se údajně sjede až milion lidí a navzájem se kropí vodou. Všechny obchůdky nabízejí plastová vodní děla a stejně tak je v ulicích vidět spoustu po zuby ozbrojených bojovníků připravených vás skropit od hlavy až k patě a popřát vám šťastný nový. Obrovský turistický cirkus.
Mne ale zajímá spíš co se děje bokem.
Bokem je to zajímavější. Co padesát metrů má někdo na ulici barel s vodou, hadici, kolem se motají děti s vodními pistolkami. Kolemjdoucí prostě dostane nahrubo kýbl na záda, žádné troškaření. Po půl kilometru chůze na sobě nemám suchou nitku a přestávám si vzpomínat, kolikrát jsem si připíjel s thajskými strejci čuong mai. Takže po čase v povznesené náladě doputuju ke skupině opravářů tuktuků, dám si s nimi pivo a pouliční karaoke. Pak další pivo a vůbec se rozjede důkladná párty kde si nerozumíme slovo, ale při které poznám celou Danovu rodinu a nejspíš bych i přespal, nemít už koupený lupen na vlak. Oslava se drží tradic, co čtvrt hodiny dostanu kýbl vody za krk abych náhodou neuschnul. V tomhle počasí je to víc než příjemné.
Večer přijede Danův bratr který mluví trochu anglicky a prý jestli bych mu nepomohl vydělat peníze na další piva. Jezdí tuktukem a dělá takový ten obvyklý ošmel na turisty - slíbí jim projížďku městem za pár bhátů, pak je protáhne cestovkami a krejčovstvími kde je možno si nechat ušít oblek a nakonec je vyklopí u nějaké památky. Oba víme o co jde, ale mám dobrou náladu, tak proč ne? Navíc mi tu celý večer dávají pivo které není zrovna levné, cítím povinost se trochu odvděčit. Za každou zastávku kde tuktukář vyklopí zákazníka dostane dvěstě bhátů nezávisle na tom jestli si tam turista něco koupí nebo ne.
Ok, čas trollit.
Na každé zastávce pobýt aspoň deset minut, prolistovat katalog, slíbit že přijdu zítra, got it.
Ve vymramorovaném krejčovství se cenovka za oblek pohybuje v přepočtu okolo čtyřiceti tisíc korun českých za oblek. Pingl v uniformě od dveří si mne prohlíží s nedůvěrou, zatímco se z orvaných hadrů pode mnou zvětšuje na mramoru louže vody.
„Jste si jistý, sire, že jste na tom správném místě?, Zde šijeme jen ty nejlepší obleky.” dívá se mi upřeně na bujný vous.
Alkohol už se mnou začíná slušně spolupracovat.
„Nevypadám snad jako člověk, který OPRAVDU potřebuje nový oblek? Jsem top manager z České Republiky na dovolené. Ukažte mi vaše nejlepší!” rozjedu se a nedůvěra je zlomena. Přede mnou se seběhnou další tři krejčíci, nechám si přinést katalogy, vyžádám si poslední britské střihy a s nedůvěrou mnu materiál. Vychválím co se mi líbí, ujistím se že umí přeměřit ramena aby sako dobře sedělo, nechám si potvrdit vyšití jmenovky zlatou nití a slíbím že se příští den zastavím. Ven mne doprovází několik uctivých pikolíků, zatímco další tým po mně utírá na mramoru mokré šlápoty od děravých sandálů.
Tak, to bychom měli.
Ve třetím obchodu už mám naprostou sebejistotu a dobře nacvičenou komedii oddrmolím jak divadelní hru. Po pátem jedeme koupit další pasu piv a king prawns, mořské plody které za čtvrt hodiny opékáme na hliněném hrnci vedle karaoke.
Huh, tak to by bylo. Mějte se, přátelé, můj vlak pojede za chviličku. Deset hodin uteklo jako voda. A že té vody bylo!
Zaplaťbůh že jsem si zakoupil třetí třídu která není klimatizovaná. Tohle bych určitě odstonal, zatímco u otevřeného (chybějícího) okna vlaku v horkém thajském vánku pomalu osychám.
Vlak jede přes noc sedmset padesát kilometrů čtrnáct hodin, dává si na čas. Za 250 thb to není špatná cena. Po příjemném pokecu s místňáky (třetí třída rovná se automaticky jediný běloch na vlak) spím jako obykle na zemi, schoulený pod sedačkou, tak jak jsem, bez spacáku nebo karimatky.
Probudí mne kýbl vody který přiletí otevřeným oknem. Je ráno, lidé stojí na zastávkách s barely vody a dopřávají cestujícím oslavy nového roku po litrech. Holky piští a chlapi se řehtají. Stát se to u nás, to by bylo nasraných ksichtů, směju se s ostatními.
Vystupuju v Čiang Mai. Město žije druhým dnem oslav, po ulici jezdí pickupy s vodou a polévají kohokoli kdo se namane na chodníku a není dost opatrný. Bezpečná místa tu neexistují, před každým stánkem nebo restaurací prostě schytáte pár litrů za krk s blahoželaniem a pak se můžete najíst. Běhá tu spousta farangů se stříkacími pistolkami, všichni si prostě oslavy užívají naplno. Trvá mi celé dvě hodiny než najdu hostel který má volnou poslední postel v dormu...
 
A není lepší dávat si je do kelímku s čistou vodou?
Ally_B Sněhomůrka je náš Míla Ček 
to je mi ale hezký klub, dík!!
ráno jsem měl zuby v maku a švestkách (v závinu)... a nebyl to vůbec špatný pocit...
Sadako_ My Lovecraft is full of  dreams, tentacles and raptors!
!!!!!!!!
tenhle pocit znám
a to zuby mám
rampa Strach zabíjí myšlení 
rozlehlé pole a na něm kvete mák
když tu se z něho vynořil mág
udělal "abrakadabra" a nechutně mě zmák