Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Občas zažíváme něco, co je natolik bizarní či groteskní, že se to prostě nedalo dokonaleji vymyslet, něco, co se odehrává v tak vhodných souvislostech, že to musel napsat život (osud, bůh) sám.

Tento klub je určen pro vzájemné vyprávění takových zážitků a příhod. Vše od mimořádně povedených přeřeknutí či tiskových chyb přes komické souhry okolností až po osudové zvraty nesoucí punc dokonalého plánu Prozřetelnosti je v tomto klubu vítáno.


Tander Lee  
výsledek měření rychlosti po wifi je nezajímá

No, když mám problém s wi-fi, tak bych ji s měřením rychlosti při připojení kabelem do háje :) (Přes kabel jsem někde na nějakých 500 Mbps, ale wi-fi pásmo je v paneláku trochu přeplněné. Jo, a řekl bych, že se to po jejím zásahu zlepšilo.)

Vzhledem k tomu, že to mají být jakési tyčinky plněné sýrem se bojím domýšlet!
(to jsme snad věděli už předtím?)
Bloodrat Inkwizytora z planet tańczących mongołów 
Co asi myslíte, že bylo v tom tekeňos, co druhý den příbuzným v Barceloně tolik chutnalo?
Já bych jen požádal o doplňující informaci, zda se Bára t. č. koupe u dna Orlíku, nebo zda byla naporcována do kufru.
Aktuálně ne :)
1994, ubytování privát Žabovřesky. Tam v takové ještě obyčejné samošce jsem zapomněla peněženku, zjištěno až na pokoji, průšvih jako vrata (spousta dokladů souvisejících s BBV, provozem stánku, nové kontakty, permanentka vystavovatele atd.), o několika tisícovkách ani nemluvit.

Zoufalá a zsinalá jsem se do těch potravin přiřítila za víc, než půhodinu. Pokladní šáhla do šuplete, poptala se na obsah a podala mi ji. "Mně neděkujte, ale tomu pánovi, co nám ji dal". Pán už tam nebyl a prodavačkám jsem aspoň koupila bonboniéru. Vod tý doby mi na Brňáky nikdo nesmí říct křivý slůvko :-).
 
A kam jste ji zakopal...
Leknin wannabe drsňačka, démonská duše 
Ale unhappy jsi, ne?
TARJAN Nech brouka žít. 
Dobrý :-). Nicméně někdo je výřečný, jiný zase psavý ;-).
lucipher ¯\_(ツ)_/¯  
Co všechno člověk neabsolvuje proto aby mohl Báře půl hodiny kousat píču.
TARJAN Nech brouka žít. 
Tak to je OK.
Dík.
mageo.cz Why be a King, when we are God?  Lejdyny
Jo, tak jsem to presne myslel. ;o)
Wolfii White bracelet  in ward #7F ⚢
Četl jsem poblili a podivil jsem se.
TARJAN Nech brouka žít. 
Nelze říkat "po schodech" - rozlišuj: Nahoru jde muž za, dolů jde muž před ženou, protože v obou případech by padala dolů.
:D :D :D
TCO Pravda, láska a sirotci   něch idů do piče.
!
H. je v Barceloně. Píše, že bude v Praze, jestli se nechci sejít a někam zajít. Nojo, mám trochu blbej pocit, že se mu tak akosi vyhýbám, však je to hodnej kluk, projednou mě to nezabije.
Nabídnu k dispozici auto.
Nadšeně posílá nějaké další plány, já už si teď nadávám, že jsem souhlasila, vždyť on bude zase celou dobu žvanit o ničem, tak to moc neprohlížím a píšu nějaké generické "fajn, to vypadá dobře".

den D:
Nepodařilo se mi domluvit na později než na jedenáctou, no co, někde se najíme, někam zajdem, to přežiju. Dorazil a hned mi cpe do mrazáku nějaké španělské cosi, na které jsem snad kdysi zareagovala nějak jako "to bude asi dobré." Achjo, kdyby se tak nesnažil.
A hned mě sjede, že jsem moc nastrojená, prý jdeme do lesa. To mi akosi padá možnost se pod nějakou záminkou zdejchnout, až toho budu mít dost. Kurník!

A H. mluví a mluví. V marné snaze ho na chvíli zbrzdit se ptám, jestli bysme cestou nemohli umýt auto. H. se tváří, jako bych po něm chtěla nějakou zvlášť komplikovanou neurochirurgii, tak ho zkusím uklidnit, že s tím taky neumím, aby se nestresoval. Moc se to nedaří. Samozřejmě mě to nenechá zařídit a cpe se k tomu sám, načež to navolí blbě a auto se neumeje. No co už. Aspoň se mi to podařilo zaplatit dřív, než mě předběhl. Jsem sakryš dospělá a můžu za sebe platit sama.

Dojedeme do Jílového, H. soustavně mele pantem. Zmíním se, že tam naši měli chatu. Chce ji vidět.
Souhlasím.
Nacházíme chatu a vracíme se. Chce vyrazit. Ptám se, kde se najíme, přecejen je poledne a vypadá to, že pod čtyři hodiny ten výlet nebude.
Diví se, ale nakonec se zajdeme najíst na náměstí. Zaplatí, než se k tomu dostanu já, peníze odmítá, hádat se nemám sílu.

Vyrážíme. Půjdeme podle všeho po silnici, po které jsme předtím jeli, asi se mi nepodařilo nedat najevo rozladění. Jako mohli bysme třeba jít jinam, ale to ne.

Konečně jsme u pitomý rozhledny. Z H. řečí se mi motá hlava. Vymlouvám se, že mám strach z výšek, doufám, že půjde nahoru sám a mě aspoň na chvilku nechá vydechnout.

Cestou zpátky mi rupnou nervy. Tohle nedávám, fakt se potřebuju vrátit.

Konečně se vracíme k autu. Zmůžu se na něco jako „Nevím, jestli to vyšlo přesně, jaks plánoval, ale nakonec to bylo docela hezký, ne?“
Tváří se, jako by kousnul do citrónu.
Cestou potkáváme pasoucí se stádo koní za ohradou, ale jsou proti sluníčku, takže nejdou vyfotit. H. se půl hodiny omlouvý, jako by tam to slunce zavěsil on.
Vracíme se do Jílovýho. Jdeme před odjezdem na kafe. Tentokrát se s penězma nevnucuju, mám všeho dost.

V autě pustím z mobilu hudbu, aspoň H. bude chvíli potichu. Poprosím H., aby pak pustil něco dalšího. Prý že pustí Vaška Neckáře, no mě už dneska nic nepřekvapí, ale kurník už aspoň když řídím by se mohl trošku zajímat o to, co chci nebo nechci poslouchat.

Jedeme ke mně. Vytahuje tu věc z mrazáku, vůbec nevím, co to je, ale vím, že na to nejen nemám chuť, ale jestli tu bude ještě čtvrt hodiny, budu ho muset zabít. Asi jsem protivná, H. konečně štěkne, že si vezme svoje cosi a pojede domů, než se pohádáme.

Uffff…
Serendipity a stejně nevím, co tu dělám  a kdo vlastně jsem
Patří. Ale aspoň víme, kdo je Smutný mulťák.