vlastní tvorba
Jednou takhle Ladík, již ve věku jinošském, pomáhal svému strýci koulet sudy do sklepů jeho hostince na předměstí Kladna. Stařeček si výlet do dělnické metropole nenechal ujít, seděl hezky u vstupu do sklepa, bafal fajfku, rozdával rady, sršel humorem a oběma pracantům náležitě pil krev.
"Pantáto, Bůh mi buď milostiv," bručel Ladíkův strýc pod vousy, "měl jsem vás umlátit kladivem, už když se kvůli vám nebožka maminka oběsila na půdě."
Když se překlopilo odpoledne, povídá dědeček Ládíkovi: "Chlapče, pojď, projdeme se spolu na kladenský rynek. Čeká tě vskutku pamětihodná přestávka." Ladík se zaradoval a úplně polevil jinak již řádně vycepovanou pozornost. Vždyť na náměstí byla vyhlášená cukrárna pana Hoffmeistera, co o ní dědeček po každé návštěvě Kladna vnoučátkům v Makotřasech básnil, pojídaje přitom jednu kremroli za druhou, aniž by se podělil. Tam jistě chce dědeček svého Ladíka vzít na přestávku po těžké práci!
I vydali se ulicemi průmyslového města. Sotva se přiblížili rynku, co to neslyší? Hluk, ryk - více, než co by slušelo poklidnému odpoledni! Ladík se ani nenadál a ocitl se v davu rozezlených dělníků. Pokřikovali svá hesla proti továrníkům kladenským, mávali rudými prapory a metali kameny do výkladních skříní nenáviděných buržoů. Ladík si ještě stihl všimnout, že z výkladní skříně cukrárny pana Hoffmeistera nezbylo zhola nic a že z jejích útrob se line ohavný černý dým. Najednou třeskl výstřel a Ladík si povšiml, že rynek je ze tří stran lemován četníky. Vedle něj padl k zemi Rudý Jožin, známý komunistický buřič, který ke strýci chodíval na kontušovku. Rudý prapor ještě svíral v prstech, zato oko i s mozkem již zdobilo nejen stěnu, ale i Ladíka.
"Pro-proboha," koktal Ladík, "dědečku, co se to tu děje? Kam jste nás to zatáhnul?!"
"Ale chlapče," ozvalo se vedle Ladíka, "co se tak rozčiluješ? Sliboval jsem ti přeci, že tě čeká pamětihodná pře a stávka. Jedna z vyhlášených dělnických stávek kladenských."
Ladík se zadíval na dědečka, který měl v očích zvláštní lesk, když koukal na tělo Rudého Jožina. Začal se sivě smát, jak náramně svého milého vnoučka zase napálil a jak mu to dobře vyšlo. Ještě když zacouval do poslední volné ulice, Ladíka nechávaje ve změti na rynku, byl jeho smích nad vší tou vřavou dobře slyšet. Ladík by byl přísahal, že dědečkův smích slyšel ještě i v tu chvíli, kdy cvakly četnické bodáky nasazené na pušky a jejich kordon se dal ze tří stran do pohybu proti davu.
Takže jsem to měl správně.
Díky.
Och, jak šťavnaté máchnutí!
Věru sivé. Zaznamenáníhodné.
(vlastní tvorba, pro evidenci)
O Dušičkách vzal dědeček Ladíka na procházku na hřbitov, aby zapálili svíci na rodinném náhrobku.
Když tak učinili a ve svátečním zamyšlení se obrátili k návratu, otázal se dědeček Ladíka:
"Zdali víš, hochu, co následuje po smrti?"
"To věru nevím, dědečku..."
"Pohřeb přeci!" máchl sivý čtverák rukou nad hroby.
Jen mne tak napadlo - "makotřasských" - není to chyba? Pocitově se mi to nelíbí, spíš bych napsal "makotřaských"...
Poro potvrdil mé tušení, díky a můžu si dát veselý nápoj.
Je to kostelní věž, i tuto budovu, stojíce na ní, pod sebou děd s vnukem, byť jen z části, vidí.
Pravda, v Makotřasích kostel není, ale to ani další uvedené budovy a přece jen je to prvotina a odchylky od kánonu jsem si prominul.
Tak je pravda, ze ded se taze: která z budov makotřasských, jež tu pod sebou vidíme, je ta nejvyšší?
Ale jak vsichni toho zmrda zname, to se pridava, aby se hadanka tak snadno neuhodla.
Rád bych konečně vydechl. Do definitivního "Ach tak..." mi zbývají silné pochybnosti. Prosím Poro.
