Okoun

já to nepochopil

Opět po roce přišel čas adventní, čas radostného očekávání Spasitelova narození. A nakonec přišel i čas ten, na který děti se nejvíce těšily - čas zdobení stromečku a radostného čekání na dárky.

A již se ozývá zvoneček a malá Lidka jakožto nejmladší člen rodiny usedá ke stromečku a pomalu slabikujíc rozděluje, komu který dárek patří.
A již i Ladík jednu krabičku rozbalil, novotu kruhovou DVD se zvoucí z krabičky vyňal a hnedle do počítače dárek zasunul.
Celý natěšený díval se na obrazovku, nadšeně klikal myší když v tom vykulil očka a nechápavě otočil se k dědouškovi:
"Dědoušku, tomu nerozumím... přál jsem si hru počítačovou, ve které budu hráti za vládce mocného národa a starati se, aby se můj národ ještě mocnějším a v technologiích různých vyspělejším stal, s ostatními národy spolupracovati nebo bojovati dle své úvahy budu a budu-li si dobře vésti, můj národ největším na světě se stane... ale co toto jest? Vždyť hra ta záludných hádanek mi pokládá a kudrlinek na rozoumku napaluje?"
"Inu, Ladíku," pokýval hlavou děd, "víme sice, že dárků nosí nám Ježíšek, ale že každé dítě musí samo dopis mu napsat nebo alespoň obrázků v dopisu nakreslit, aby Ježíšek seznal, čeho donésti má. A tobě donesl přesně toho, čeho sis přál, právě proto, aby nedorozumění zabráněno bylo jsem tě požádal, abys dopis dvakráte napsal. Jeden Ježíšek si vzal a druhého zde ti dávám, abys nahlédl, čeho že sis přál. Nu, přečti to pěkně nahlas."
Ladík uchopil dopis, nahlédl do něho a čtl: "SI-VI-LI-ZA-CE"...
"Ach tak..."

Panhakl to podal mnohem lépe.

1907 / Ant. V. Vaněček / Tělocvik
Děti právě si hrály, když dědeček pravil Slávkovi: „Slávku, že nevydržíš sedět pod stolem, dokud třikrát na něj neuhodím.“
„To by bylo, abych tam nevydržel sedět,“ pravil Slávek. Myslil si, že když dědeček uhodí třikrát na stůl, že se mu nic pod stolem státi nemůže. Proto s chutí vlezl si pod stůl.
„Tak počítej, dokud třikrát neuhodím, vydržíš-li tam sedět,“ pravil dědeček a začal: „Jednou, — dvakrát, a nyní čekej, zítra přijdu uhodit po třetí.“
Děti se Slávkovi smály, že má čekat pod stolem do druhého dne, až dědeček přijde uhodit po třetí na stůl.
Slávek vyskočil jako jelen a ovšem smál se s nimi. Však ho dědeček jen tak nenapálí.

1910 / Stan. Hakl / Tělocvik
Ladíkovi spadla pod stůl tužka. A když tam pro ni vlezl, povídá dědeček: „Ačkoliv jsi takový hrdina, Ladíku, přece tam nevydržíš seděti, co já uhodím pěstí třikrát na stůl.“
„No, to bych málo snesl,“ ozval se z pod stolu Ladík. „Jen uhoďte, dědečku.“
A dědeček uhodil. „Jedna!“ povídá, a hoch se ani nepohnul. „Dvě!“ udeřil po druhé, vstal od stolu a vytratil se ven. Sedl si venku na zápraží, zapálil dýmku a spokojeně pouštěl obláčky modrého dýmu do vzduchu.
„No tak,“ povídá zatím Ladík, „uhoďte potřetí, dědečku!“ Když se však nikdo neozval, vystrčil z úkrytu hlavu, rozhlédl se po světnici a nespatřiv nikoho, věděl hned, proč neuhodilo. To by se pod stolem na třetí ránu načekal. Tušil již předem dobře, jak ho dědeček venku s úsměvem uvítá.

A co ten přechodník!?

Ondyno běžel Ladík odkudsi kamsi a jak tomu již Pán Bůh chtěl, šel kolem dědoušek.
"Vsadím se s tebou, Ladíku," usmál se, "že nevydržíš pod stolem seděti, dokud do stolu třikráte neudeřím."
"Ale dědoušku," odvětil Ladík, "to velmi jednoduché je, toho by i naše malá Lidka dokázala."
"Vskutku?" mrkl na Ladíka dědoušek. "Dokážeš-li seděti pod stolem, než já do stolu třikráte řádně pěstí udeřím, zlatku z penze své ti dám. Nedokážeš-li, nemusím ti říkati, na jakém že desertu si pochutnáš. Souhlasíš?"
Ladík souhlasil a poté, co si s dědouškem na sázky potvrzení rukou podali, chutě se pod stůl stočil a dědoušek pěst zaťal a do stolu řádně udeřil.
Buch!
Buch!
.
.
.
.
.
"Dědoušku, udeřte přeci do stolu potřetí!"
"I udeřím, Ladíku, udeřím", usmál se sivý čtverák, "hnedle poté, co se v neděli z kostela vrátím. Zdalipak do té doby pod stolem seděti vydržíš?
"Ach tak..." pomyslel si Ladík u představy blížící se svačiny.

Ach tak...

(Píše se „polopythicky“.)

Wyswetlowacz se musí polopyticky...

doufám, že se tohoto zvěrstva nedopustil nikdo z vás...... pokud už někdo vykrádá, , měl by alespoň věděti, že Ladík... vždy Ladík!!!

♥

To bylo takove ... sive.

Doplněno.

Pardon, přehlédl jsem, bude doplněno.

Technická: těch mých asi osm nových tvoreb z loňska nebylo přidáno na web omylem, či z důvodu malé sivosti?

Zdehle!

Seděl takto dědoušek před chalupou, bafal dobrého tabáku a sledoval kolemjdoucí svatební průvod do jedné z chalup makotřaských mířící.
A již běžel kolem Ladík a na tu slávu převelikou se také zadíval.

"Zdalipak víš, Ladíku," zabafal dědoušek, "že zdehle Francek Prunnerů se po dvanácté žení?"
"Není možná!" vykulil očka Ladík. "Po dvanácté?"
"Jako že zde sedím a děd tvůj jsem," nevyndal opět dědoušek fajfku z úst. "Nevěříš mi snad? Žení-li se Francek po dvanácté, dostaneš ke svačině svého oblíbeného desertu a tím nemyslím kobližky, které zrovna maminka tvá peče, souhlasíš? Nežení-li se po dvanácté, zlatku z penze své ti dám."
Domluveno, ujednáno, dědoušek s Ladíkem si na sázky potvrzení rukou podali, když vtom... "Bim bam! Bim bam!"
"Ach tak..." olízl si maně rty Ladík, neboť si právě uvědomil, jaký že to čas hodiny radniční právě odbily a jaká že svačina se tím přiblížila...

Ajo, zaměněno...

I kdeže, Ladík žertík dědečkův zkušeně prohlédl, ale zapomněl na letní čas, jenž toho rána započal.