1907 / Ant. V. Vaněček / Tělocvik Děti právě si hrály, když dědeček pravil Slávkovi: „Slávku, že nevydržíš sedět pod stolem, dokud třikrát na něj neuhodím.“ „To by bylo, abych tam nevydržel sedět,“ pravil Slávek. Myslil si, že když dědeček uhodí třikrát na stůl, že se mu nic pod stolem státi nemůže. Proto s chutí vlezl si pod stůl. „Tak počítej, dokud třikrát neuhodím, vydržíš-li tam sedět,“ pravil dědeček a začal: „Jednou, — dvakrát, a nyní čekej, zítra přijdu uhodit po třetí.“ Děti se Slávkovi smály, že má čekat pod stolem do druhého dne, až dědeček přijde uhodit po třetí na stůl. Slávek vyskočil jako jelen a ovšem smál se s nimi. Však ho dědeček jen tak nenapálí. 1910 / Stan. Hakl / Tělocvik Ladíkovi spadla pod stůl tužka. A když tam pro ni vlezl, povídá dědeček: „Ačkoliv jsi takový hrdina, Ladíku, přece tam nevydržíš seděti, co já uhodím pěstí třikrát na stůl.“ „No, to bych málo snesl,“ ozval se z pod stolu Ladík. „Jen uhoďte, dědečku.“ A dědeček uhodil. „Jedna!“ povídá, a hoch se ani nepohnul. „Dvě!“ udeřil po druhé, vstal od stolu a vytratil se ven. Sedl si venku na zápraží, zapálil dýmku a spokojeně pouštěl obláčky modrého dýmu do vzduchu. „No tak,“ povídá zatím Ladík, „uhoďte potřetí, dědečku!“ Když se však nikdo neozval, vystrčil z úkrytu hlavu, rozhlédl se po světnici a nespatřiv nikoho, věděl hned, proč neuhodilo. To by se pod stolem na třetí ránu načekal. Tušil již předem dobře, jak ho dědeček venku s úsměvem uvítá.
Ondyno běžel Ladík odkudsi kamsi a jak tomu již Pán Bůh chtěl, šel kolem dědoušek. "Vsadím se s tebou, Ladíku," usmál se, "že nevydržíš pod stolem seděti, dokud do stolu třikráte neudeřím." "Ale dědoušku," odvětil Ladík, "to velmi jednoduché je, toho by i naše malá Lidka dokázala." "Vskutku?" mrkl na Ladíka dědoušek. "Dokážeš-li seděti pod stolem, než já do stolu třikráte řádně pěstí udeřím, zlatku z penze své ti dám. Nedokážeš-li, nemusím ti říkati, na jakém že desertu si pochutnáš. Souhlasíš?" Ladík souhlasil a poté, co si s dědouškem na sázky potvrzení rukou podali, chutě se pod stůl stočil a dědoušek pěst zaťal a do stolu řádně udeřil. Buch! Buch! . . . . . "Dědoušku, udeřte přeci do stolu potřetí!" "I udeřím, Ladíku, udeřím", usmál se sivý čtverák, "hnedle poté, co se v neděli z kostela vrátím. Zdalipak do té doby pod stolem seděti vydržíš? "Ach tak..." pomyslel si Ladík u představy blížící se svačiny.
(Píše se „polopythicky“.)
Wyswetlowacz se musí polopyticky...
Dědoušek se musí v hrobě obracet...
doufám, že se tohoto zvěrstva nedopustil nikdo z vás... ... pokud už někdo
vykrádá, , měl by alespoň věděti, že Ladík... vždy Ladík!!!
Pardon, přehlédl jsem, bude doplněno.
Technická: těch mých asi osm nových tvoreb z loňska nebylo přidáno na web omylem, či z důvodu malé sivosti?
oprava vlastní tvorby
Seděl takto dědoušek před chalupou, bafal dobrého tabáku a sledoval kolemjdoucí svatební průvod do jedné z chalup makotřaských mířící. A již běžel kolem Ladík a na tu slávu převelikou se také zadíval. "Zdalipak víš, Ladíku," zabafal dědoušek, "že zdehle Francek Prunnerů se po dvanácté žení?" "Není možná!" vykulil očka Ladík. "Po dvanácté?" "Jako že zde sedím a děd tvůj jsem," nevyndal opět dědoušek fajfku z úst. "Nevěříš mi snad? Žení-li se Francek po dvanácté, dostaneš ke svačině svého oblíbeného desertu a tím nemyslím kobližky, které zrovna maminka tvá peče, souhlasíš? Nežení-li se po dvanácté, zlatku z penze své ti dám." Domluveno, ujednáno, dědoušek s Ladíkem si na sázky potvrzení rukou podali, když vtom... "Bim bam! Bim bam!" "Ach tak..." olízl si maně rty Ladík, neboť si právě uvědomil, jaký že to čas hodiny radniční právě odbily a jaká že svačina se tím přiblížila...
I kdeže, Ladík žertík dědečkův zkušeně prohlédl, ale zapomněl na letní čas, jenž toho rána započal.
Chvilka nepozornosti napálila kudrlinku pro změnu sivému čtverákovi. :)
Je to dobře? Dědeček ho napálil, tak by mu přeci zlatku nedal? Hrome, kudrlinko...
Tak dostal tu zlatku nebo co? Nezaměnil jste dědkovy podmínky??