Okoun

Je to dobře? Dědeček ho napálil, tak by mu přeci zlatku nedal? Hrome, kudrlinko...

Tak dostal tu zlatku nebo co? Nezaměnil jste dědkovy podmínky??

!

Seděl takto dědoušek před chalupou, bafal dobrého tabáku a sledoval kolemjdoucí svatební průvod do jedné z chalup makotřaských mířící.
A již běžel kolem Ladík a na tu slávu převelikou se také zadíval.

"Zdalipak víš, Ladíku," zabafal dědoušek, "že zdehle Francek Prunnerů se po dvanácté žení?"
"Není možná!" vykulil očka Ladík. "Po dvanácté?"
"Jako že zde sedím a děd tvůj jsem," nevyndal opět dědoušek fajfku z úst. "Nevěříš mi snad? Nežení-li se Francek po dvanácté, dostaneš ke svačině svého oblíbeného desertu a tím nemyslím kobližky, které zrovna maminka tvá peče, souhlasíš? Žení-li se po dvanácté, zlatku z penze své ti dám."
Domluveno, ujednáno, dědoušek s Ladíkem si na sázky potvrzení rukou podali, když vtom... "Bim bam! Bim bam!"
"Ach tak..." olízl si maně rty Ladík, neboť si právě uvědomil, jaký že to čas hodiny radniční právě odbily a jaká že svačina se tím přiblížila...

Proto jsem první verzi smazal - došlo mi, že do Makotřas vlak (čili dráha) nevede.
Jenže tys už reagoval těmi řečmi o "vymotali se až kolem jedenácté a Ladík se dědouškovu žertu ještě u Kněževsi smál, byť zrovna odhodil zakrvácenou polobotku, neboť tato obuv jest k dlouhým túrám zcela nevhodna"
Tak mě to inspirovalo, jak tu neexistující dráhu zesivit ;-)

Myslíte? Ten starý lišák si tu trasu několikrát prošel předem, aby měl jistotu, že se legrácka vydaří. Na jeho cynismem zkamenělé kosti si nějaká ta míle nepřijde.

Neexistující dráha, velmi sivé!

Au! Ale i tak má mladý Ladík nad dědkem výhodu.

Ale Adhil mě inspiroval...

Ondyno se dědoušek rozhodl udělat Ladíkovi radost a vzal jej na výlet do matičky stověžaté. A i na rozhlednu petřínskou a do bludiště zrcadlového dědoušek s Ladíkem zašel.
A jak jistě, milé děti, víte, vprostřed bludiště zrcadlového dioráma Švédů matičku Prahu za vojny třicetileté dobývajících jest. Ladík na to s očima navrch hlavy hleděl a nakonec jej i mince před obrazem poházené zaujaly.
"Dědoušku, takových peněz tady a nikdo je nezametá, nasbíráme si!"
"Ani se neopovaž, to by tě Pán ztrestal! To sem házejí návštěvníci, neboť kdo sem minci hodí, kouzlo obrazu mu zaručí, že se sem dozajista vrátí."
"Opravdu, dědoušku?"
"Pravda pravdoucí to je, Ladíku, myslíš snad, že by sem lidé házeli peníze jen proto, že jich příliš mnoho mají? A i kdyby to tak bylo, že by personál mající zde poklízení na starost peníze nezametl a nevzal si je? Právě kvůli kouzlu tam peníze poklízeč nechává, jinak by jej, jak jsem ti řekl, Pán potrestal."
"A dědoušku, mohu si také hoditi?"
"Jistě že můžeš, máš-li nějakých penízků u sebe. Já ti penízek dáti nemohu, to musí být penízek, který ty sám máš, jinak by kouzlo nefungovalo."
Ladík honem prohledal kapsy a když už si zoufat začínal, přeci jen pětník našel. I hodil jej co nejdále a hned se ptal dědouška: "A dědoušku, kdy se sem vrátím? Bylo to tu velmi zábavné a rád bych si ještě mnohokrát pobloudil..."
"Toho já bohužel nevím, toho zajišťuje kouzlo. Možná se vrátíš za týden, možná za rok, možná za let deset či padesát se svými vnoučátky. Tak nad tím nemudruj a pojď, ještě další zábava tě čeká, zrcadla pokřivená všelijak, notně se nasměješ."
A poté, co se Ladík u zrcadel křivých skutečně nasmál, až jej bříško bolelo, řekl mu dědoušek: "Tak, už budeme muset jíti, nestihneme-li dráhu do Makotřas, budeš museti jít celou, celičkou cestu pěšky, já tě nésti nemohu, již jsi příliš těžký a já příliš starý."
Ladík přisvědčil, a ač se mu z bludiště nechtělo, vydal se poslušně za dědouškem, který na něho odkudsi zpoza rohu volal, aby si pospíšil. Ale co to?
"Dědoušku, vždyť jsme znovu u obrazu?"
"Inu, Ladíku, hodil sis penízek, aby ses sem vrátil? Nu, přání se ti vskutku rychle splnilo."
"Ach tak..."

"A teď již pojď. Mohl by sis sice ještě chvíli poblouditi, ale jak jistě víš, do Makotřas je to dlouhá míle a chceš přeci dráhu stihnouti, či snad ne?"
Ladík opět přisvědčil a chtě nechtě vydal se s dědouškem od rozhledny petřínské.
Ale co to?
"Dědoušku, kampak to jdeme? Tudy se přeci nejde na dráhu?"
"Jistě, že se tudy na dráhu nejde. Proč bychom také na dráhu jíti měli? Což jsi zapomněl, že do našich milých Makotřas dráha nevede a ráno jsme do matičky stověžaté z Kladna jeli? A protože jsi sám odsouhlasil, že nestihneme-li dráhu do Makotřas, půjdeš celou cestu pěšky a nebudeš o nesení škemrati, pamatuj na slova svá. Nemožno přeci stihnouti něčeho, co neexistuje. Já si mezitím spočtu, kolik piva dobrého si za peníze za dráhu do Kladna ušetřené v šenku koupím."
"Ach tak...", zakulhal mírně Ladík, neboť se mu právě puchýř na noze vytvořil. Nebo to jen představa Ladíkovi se do hlavičky při dlouhé cesty představě vkradnuvší byla? Ať již byla nebo nebyla, jistě byste, milé děti, nechtěly Ladíkovy nohy po příchodu domů míti...

Ondyno se dědoušek rozhodl udělat Ladíkovi radost a vzal jej na výlet do matičky stověžaté. A i na rozhlednu petřínskou a do bludiště zrcadlového dědoušek s Ladíkem zašel.
A jak jistě, milé děti, víte, vprostřed bludiště zrcadlového dioráma Švédů matičku Prahu za vojny třicetileté dobývajících jest. Ladík na to s očima navrch hlavy hleděl a nakonec jej i mince před obrazem poházené zaujaly.
"Dědoušku, takových peněz tady a nikdo je nezametá, nasbíráme si!"
"Ani se neopovaž, to by tě Pán ztrestal! To sem házejí návštěvníci, neboť kdo sem minci hodí, kouzlo obrazu mu zaručí, že se sem dozajista vrátí."
"Opravdu, dědoušku?"
"Pravda pravdoucí to je, Ladíku, myslíš snad, že by sem lidé házeli peníze jen proto, že jich příliš mnoho mají? A i kdyby to tak bylo, že by personál mající zde poklízení na starost peníze nezametl a nevzal si je? Právě kvůli kouzlu tam peníze poklízeč nechává, jinak by jej, jak jsem ti řekl, Pán potrestal."
"A dědoušku, mohu si také hoditi?"
"Jistě že můžeš, máš-li nějakých penízků u sebe. Já ti penízek dáti nemohu, to musí být penízek, který ty sám máš, jinak by kouzlo nefungovalo."
Ladík honem prohledal kapsy a když už si zoufat začínal, přeci jen pětník našel. I hodil jej co nejdále a hned se ptal dědouška: "A dědoušku, kdy se sem vrátím? Bylo to tu velmi zábavné a rád bych si ještě mnohokrát pobloudil..."
"Toho já bohužel nevím, toho zajišťuje kouzlo. Možná se vrátíš za týden, možná za rok, možná za let deset či padesát se svými vnoučátky. Tak nad tím nemudruj a pojď, ještě další zábava tě čeká, zrcadla pokřivená všelijak, notně se nasměješ."
A poté, co se Ladík u zrcadel křivých skutečně nasmál, až jej bříško bolelo, řekl mu dědoušek: "Tak, už budeme muset jíti, za chvíli padne doba zavírací."
Ladík přisvědčil, a ač se mu z bludiště nechtělo, vydal se poslušně za dědouškem, který na něho odkudsi zpoza rohu volal, aby si pospíšil. Ale co to?
"Dědoušku, vždyť jsme znovu u obrazu?"
"Inu, Ladíku, hodil sis penízek, aby ses sem vrátil? Nu, přání se ti vskutku rychle splnilo."
"Ach tak..."

Ten večer bylo u Hrouzků notně veselo.

:-)))

Babička Marie se vsadí se svým malým vnoučkem Davidem o úklid celého bytu, předmětem sázky je, že malý David nesní 25 koláčků na posezení... Poté co malý David dojídá 24 koláček si uvědomuje, že sázku prohrál, jelikož 25 koláček na talíři není.

"Nebot pises, ze kredit ti dosel, dalsiho kreditu jiste nepotrebujes. Sivy ctverak"

To se takhle jednou Ladík (zasazený do moderní doby, snad to nebude vadit) chystal na tábor: těšil se, až si užije náramné zábavy s dětmi svého věku a zároveň neztratí kontakt s kamarády, kteří jedou na prázdniny jinam, protože mu maminka koupila nový telefon mobilní.

"Až bude ti docházeti kredit, Ladíku," vece před cestou sivý čtverák, "napiš, rád tvůj telefon dobiji."

Ladík, pln zážitků a dobrodružství, prožil pěkně prvních pár dnů na táboře - a zároveň své zážitky sdílel s kamarády, kteří byli jinde: a náhle zjistil, že mu dochází kredit: jal se tedy psáti.

"DEDECKU, DOCHAZI MI KREDIT, PROSIM DOBIJTE MUJ TELEFON."

Druhý den Ladík radostně vítal dědouška svého na návštěvě se zjevivšiho. Ovšem zanedlouho se Ladík divil nemálo... dědoušek si Ladíkova telefonu mobilního vyžádal a vzápětí začal do něj kladivem bíti.
"Ale dědoušku, čeho to činíte? Vždyť mi telefonu mého zničíte!"
"Činím jen toho, čeho jsi ode mne žádal," napřímil se děd, "abych telefonu tvého dobil. A abych telefonu tvého dobil, musím do něho nejdříve řádně bíti, jinak prosby tvé vyplniti nemohu."
"Ach tak," shrábl Ladík do hrsti smutné trosky toho, co před dobou nedlouhou telefonem mobilním ještě bylo.

Beztak kdyby Ladík napsal dle pokynu "Došel mi kredit", bylo by to lepší.

Děd ovšem pravil "Až nebudeš mít kredit, Ladíku, napiš." O nějakém dobití nebyla řeč.

A Ladíkův dobrý kamarád poradil toto:
Pokud máte příliš nízký kredit odešlete jako hovor kód *145*XXXXXXXXX#. Adresátovi přijde tato zpráva: "Odesílatel této zprávy vás žádá o dobití kreditu na jeho SIM kartě. O2" Jako odesilatel je uvedeno vaše telefonní číslo. XXXXXXXXX je devítimístné telefonní číslo adresáta v jakékoliv české mobilní síti.

Dědečkovi nezbylo než Ladíkovi kredit dobít.

"Ládíku, věz, že zadarmo ani kuře nehrabe, je to nevýchovné. Chceš-li nějakou zlatku od cesty, vzpomeň si, jaký žánr daguerrotypický tvůj sivý dědeček Jasan spolu s dopisem čeká."