Okoun

laskavost z toho jen kape!

Seděl takto dědoušek u okna svého výminku a díval se ven.
Najednou jako na zavolání přiběhl Ladík.
"Dědoušku, dědou..."
"Ticho, chlapče," uťal Ladíkovu šlajfernu děd, "vzpomínám na ty krásné časy, kdy jsem mladý byl. Však věz, tamo po cestě k našemu domu zrovna jde dívka, do které jsem se před padesáti lety zamiloval... první láska, to je krása. Také to poznáš, Ladíku či už možná... však jsem od maminky slyšel, že prý po porybného Pepičce kradí pokukuješ..."
"Ale dědoušku..." zakoktal se Ladík, "to je určitě nějaký omyl, já přece..."
"Ladíku," usmál se dědoušek, "mně lháti nemusíš. Jsi již velký chlapec a když já byl chlapec jako ty, též jsem po děvčatech pokukoval... a občas zkusil i něco více..." mrkl na vnoučka dědoušek.
"Ale nechceš-li věděti, která že je to ta dívka, do které jsem se před padesáti lety zamiloval? První láska, to je krása... a tu dívku dokonce znáš!"
"Není možná, dědoušku! Znám-li tu dívku, pojím prvního dílu Káji Maříka! Neznám-li, dáte vy mně zlatku ze své penze!"
Domluveno, ujednáno.
Poté dědoušek okna otevřel a Ladík z něho vyhlédl:
"Ale dědoušku, vždyť po cestě jde akorát naše babič... ... ... ... ach tak!"

Přiblížily se dědečkovy osmdesátiny a vnoučata věděla, že nesmějí nic ponechat náhodě, chtějí-li starcovy oslavy přežít bez obvyklého výprasku sukovicí. Všichni proto již půl roku předem šetřili každý krejcar z mrzkého kapesného, aby mohli dědečkovi koupit vysněnou ozdobu na zahrádku, kterou každý den opečovával s láskou až nevídanou.
Když konečně nastal onen slavný den, Ladík vítězoslavně vystoupil z vlaku od Prahy a nakráčel do stavení s balíkem převázaným velkou mašlí. Jen co však stařík dar vybalil, jeho lesknoucí se očička se změnila ve vražedně zírající bulvy...
„Ale dě... dědečku,“ rozkoktal se Ladík. Doposud nikdy neviděl svého prarodiče tak brunátného, až jej pojala starost o jubilantovo zdraví. „Přeci jste si sám přál k narozeninám na zahrádku trpaslíka?“
Prošedivělý kmet zatím vykřikoval ty nejstrašnější kletby, jichž se přiučil u kamarádů z prusko-rakouské vojny.
Jen drobný mužík zkroucený v úhledné klícce neříkal nic a smutně hleděl kamsi za humna.

Sestřičky s Ladíkem na něho jen nechápavě hleděli.
přijde mi nešťastné, byť jest to, zdá se, jazykově správně.

Ladík se sestřičkami na něho... dal bych.

!!!

„Pojď sem, Ladíku!“ volal dědeček. A s Ladíkem přichvátaly i sestřičky, kupíce se kolem dědouška, jenž držel v ruce kus papíru a neustále do něho nahlížel, potřásaje hlavou.
„Co je to?“ ptal se Ladík.
„Sám nevím!“ odvětil dědeček. „Ale víš, když máš výbornou ze čtení, přečti mi to! Já na to beztoho už nevidím.“ A dědeček podal Ladíkovi onen papír. Ladík dychtivě se ho chopiv, pozorně se naň zadíval a pak pravil: „Na tomto lístku papíru jest napsáno, cituji: »Pantáto, Váš pokojíček přestavěli jsme na garáž. Nezapomeňte zaplatit Domovu za květen.« Konec citace.“
Děd prudce vytrhnul papírek z Ladíkových prstů a cosi si nasupeně brblaje do vousů, odšoural se z místnosti. Sestřičky s Ladíkem na něho jen nechápavě hleděli.

dík

Sivý Ladík!

!!! (už tehdy!)

!!!

Konečně!

)))

„Pojď sem, Ladíku!“ volal dědeček. A s Ladíkem přichvátaly i jeho sestřičky, kupíce se kolem dědouška, jenž držel v ruce kus papíru a neustále do něho nahlížel, potřásaje hlavou.
„Co je to?“ ptal se Ladík.
„Sám nevím!“ odvětil dědeček. „Ale víš, když máš výbornou ze čtení, přečti mi to! Já na to beztoho už nevidím.“ A dědeček podal Ladíkovi onen papír. Ladík dychtivě se ho chopiv, pozorně se naň zadíval a pak pravil: „Na tomto lístku papíru jest napsáno, cituji: »Toho přečísti nedovedu.« Konec citace.“
Děd prudce vytrhnul papírek z Ladíkových prstů a cosi si nasupeně brblaje do vousů, odšoural se z místnosti. Sestřičky s Ladíkem na něho jen nechápavě hleděli.

Jednoho nedělního odpoledne hledal drahně času Ladík svého králíčka.
„Kde může být?“ zeptal se nakonec dědečka.
„Ten bude tam, co mrkev,“ navrhl moudrý děd.
„To je dobrý nápad!“ rozzářil se Ladíkův obličej úsměvem.
Po několika hodinách pátrání se však vrátil domu smuten, s prázdnou. Postěžoval si dědečkovi na svůj neúspěch.
„Inu,“ podotkl sivý čtverák, "kéž bys, vnoučku, měl slechy jako ten králík! Pak by ses nepřeslechl, když jsem říkal, že je již týden mrtev!"

Čekal jsem jinou pointu:

Jednoho nedělního odpoledne hledal drahně času Ladík svého králíčka.
„Kde může být?“ zeptal se nakonec dědečka.
„Zkus hledat někde, kde by mohla být mrkev,“ navrhl moudrý děd.
„To je dobrý nápad!“ rozzářil se Ladíkův obličej úsměvem.
„Pod zemí,“ dodal sivý čtverák, pozoruje své od lopaty mozolnaté ruce.

Tak hezký žert tu už pěkných pár let nebyl!

velmi sivé!!!

!