Truchlivě sbírala se rodina Rožkova ku pohrobení jim tolik drahého dědouška. Ladík už nebyl mocen ani slzí, když celou noc bděl nad umrlčím ložem stařečka, an navždy dočtveračil. K ránu začaly se mu však oči přece únavou klížiti a tu, jakoby v polosnu a z velké dálky, zaševelil mu v uších známý hlas, který se tázal: "Co nikdy do truhly nepřijde?"
Ladík byl rázem opět vzhůru, studený pot se mu lil po zádech a zuby hrůzou drkotaly, přesto však domnělému hostu ze záhrobí odpověděl: "Nevím, dědoušku, snad naše koza?"
"Já přeci, Ladíku, přál jsem si být po smrti spálen!" zahlaholil sivý čtverák. "A příště, až znenadání usnu, nerozžínej mi u postele svíček, již dávno se po tmě nebojím," dodal ještě.
vlastní tvorba
Jednoho dne to muselo přijít a Ladík - dnes vlastně již dospělý Laďa - seděl u dědouškova smrtelného lože. Dědoušek se vážně zadíval do smutné tváře vnukovy a pravil: "Ladine, zdalipak jsi připraven nésti dále mou pochodeň? Myslím, že jsem tě toho dosti naučil."
Ladinova tvář se rozjasnila. Věděl, že není zrovna vhodná chvíle pochlubit se šprýmem, který dlouhou dobu promýšlel a o kterém věděl, že si s ním ani sivý čtverák neporadí. Avšak dědoušek ulehl a nebyla již vhodná příležitost.
Teď ho však dědoušek přímo vyzval, ať předvede co umí. Konečně měl Ladin příležitost vymanit se z věčného prokletí oběti dědečkových šprýmů. "Zdalipak víš dědoušku", začal Ladin. V té chvíli se dědoušek potutelně usmál a s odcházejícím vědomím si liboval nad svým posledním, přesně načasovaným šprýmem.
"Ach tak", vydechl ohromený Ladin a zoufale zaštkal. Nebyl to však žal nad dědouškovou smrtí.
klatě, jsem odhalen! INRI!
Ty už si je sežral, wtz. :)
jojo, nechte mě sníst několik nákladů Káji Maříka a taky ze mě bude předčasně vyspělý hoch...
Ladík předčasně dospívá vlivem sivcových žertů, to je jasné.
Hezké, takové Foglarovské. Jenom bych měl drobnou výtku - není moc kluků, kteří by v páté třídě byli v pubertě...
Toho dne byl Ladíkův zadek ...
Kristian@Čtverák v zeleném inspirowacz, vlastní tvorba
Jednoho dne přišla Ladíkova maminka za dědečkem:
"Dědečku, máme s tatínkem Rožkem starost o Ladíka. Od té doby, co začal chodit do páté třídy, jeho mluva zhrubla, ohlíží se po děvčatech a klackuje se s chuligány po makotřasské návsi."
"Vida, tak už s ním puberta od zdi ku zdi tluče!" usmál se dědeček, "ničeho se nebojte, vždyť to se stane každému. Co já se jen v mládí nadováděl! Vzpomínám si třeba jak..."
"Počkejte, dědečku," zarazila paní Rožková příval kmetových vzpomínek, "to je nám zřejmé. Ale přesto se bojíme, aby nám Ladík příliš nezvlčel a třeba, panenko Marie ochraňuj, nepřivedl néjaké děvče k outěžku. Potřebuje o svém volném čase důkladné výchovné vedení, avšak nám poslední dobou říká 'fotře' a 'matko' a tváří se, jako bychom byli vzduch!"
"Dobrá, zamyslím se, co by s tím šlo udělat." zamyslel se dědeček a očka mu čtverácky zasvítila.
"Co je, vole?" zašklebil se Ladík nehezky, když si ho dědeček dal k sobě zavolati.
"Představ si, Ladíku, co se mi podařilo! Potkal jsem jednoho starého známého a zamluvil ti ozdravný pobyt na skautském táboře! Jsem na to věru pyšný, vždyť už se zařekli, že mají kapacity plně obsazené a jen na mé důkladné naléhání se mi podařilo zařídit, aby tě přijali!"
"Cožééé?" zkřivil Ladík svůj obličej, jako by kousal citron, "Co budu dělat na pitomym skautskym táboře?"
"Je to tábor u Bobří řeky." usmál se staroušek a spiklenecky mrkl.
"Ať si je třeba u Labutího jezera, nejedu nikam!" odsekl Ladík.
"A to já si myslel, že už jsi dospělý a rozumíš tomu, jak mezi sebou dospělí mluví." plácl se dědoušek do kolen, "chlapče, ne nadarmo jsem tě přihlásil na tábor u B-o-b-ř-í řeky!"
"Jo ták!" usmál se mladý chuligán při představě tábora moderního, koedukovaného a možná i kulturu volného těla nazvýnou též naturismem vyznávajícího.
"Tak to tedy rád pojedu, dědečku."
"Dobrý den, tohle je můj vnuk Ladík, přivedl jsem vám ho, jak jsme se před týdenm ve Slavii domluvili." pozdravil dědeček vedoucího, zatímco Ladík namáhavě oddychoval po půldenním pochodu pustými lesy až na místo tábořiště.
"Hezký hoch," usmál se vedoucí a pohladil Ladíka po hlavičce, "a jaká má pevná lýtka!"
"Dědečku...?" podezřívavě se zamračil Ladík.
Ale dědečka již v dohledu nebylo. Spěchal zpět temnými posázavskými hvozdy, aby stihl poslední večerní vlak.
Co je to za dar? Nějaká krabice nebo přepravka?
Prohlašuji, že s vaslafem nemám nic společného. Kromě záliby v sivosti :-)
treba je vaslav wuxiuv multak
Vaslaf má nějak moc velký talent. Měli bychom ho preventivně zastřelit!
