Okoun

SIVOST!!!

dva vzájemně propojené intranety :)

Takže to byl vlastně takový malý chaloupkový intranet :-)

V našem příběhu se opět setkáme s Ladíkem zasazeným do dnešní doby. Blížily se letní prázdniny a dědeček mu poslal e-mail: "Ladíku, přijel bys na moji chatu na prázdniny?" Ladík o prázdninách toužil kromě jiných kratochvílí i surfovat a povídat si se svými kamarády, proto odpověděl: "Dědečku, je na tvé chatě přístup na internet?" Kmet odpověděl dalším mailem: "Ladíku, přístup na internet je v mé chaloupce samozřejmostí!" Ladík na nic nečekal a vyrazil.
Když přijel na chatu, mobil mu ukázal, že v zastrčené samotě dědovy chajdy nemá pražádný signál od operátora, ale Ladík nad tím mávl rukou: dědeček přece sliboval přístup na internet! Když se však pokoušel připojit na dědečkovu síť, zjistil, že se na google.com, seznam.cz, ani na svůj oblíbený okoun.cz věru nedostane! Jediné adresy, na které se dostal, byly http://zertiky.sivost/ a http://hadanky.sivost/, stránky s dědečkovými žertíky a hádankami. "Dědečku!" došel tedy za kmetem, "sliboval jsi mi přece internet!"
"Problém je v tom," odpověděl stařík, "že sis měl dávat pozor na velikost písmen: na této chatě jsou dvě mé vnitřní sítě, "hadanky" a "zertiky", které jsou vzájemně propojeny: jedná se tedy o internet s malým "i". O "Internetu" s velkým "I" nebyla v mém mailu věru řeč!"
"Ach tak," hlesl napálený Ladík.

Tak se pak poděl o výsledek :-)

Ne, já viděl jeho předchozí post.

Jestli ti nesedí počet nových oproti tomu, co vidíš, tak to já, původní verzi jsem smázl, cosi jsem tam upravoval.

Ctverku Sivku? Tak to chci speciaielne videt, co se stane, kdyz se pokusis o revoluci.

dany se smazal?

já to nepochopil

Opět po roce přišel čas adventní, čas radostného očekávání Spasitelova narození. A nakonec přišel i čas ten, na který děti se nejvíce těšily - čas zdobení stromečku a radostného čekání na dárky.

A již se ozývá zvoneček a malá Lidka jakožto nejmladší člen rodiny usedá ke stromečku a pomalu slabikujíc rozděluje, komu který dárek patří.
A již i Ladík jednu krabičku rozbalil, novotu kruhovou DVD se zvoucí z krabičky vyňal a hnedle do počítače dárek zasunul.
Celý natěšený díval se na obrazovku, nadšeně klikal myší když v tom vykulil očka a nechápavě otočil se k dědouškovi:
"Dědoušku, tomu nerozumím... přál jsem si hru počítačovou, ve které budu hráti za vládce mocného národa a starati se, aby se můj národ ještě mocnějším a v technologiích různých vyspělejším stal, s ostatními národy spolupracovati nebo bojovati dle své úvahy budu a budu-li si dobře vésti, můj národ největším na světě se stane... ale co toto jest? Vždyť hra ta záludných hádanek mi pokládá a kudrlinek na rozoumku napaluje?"
"Inu, Ladíku," pokýval hlavou děd, "víme sice, že dárků nosí nám Ježíšek, ale že každé dítě musí samo dopis mu napsat nebo alespoň obrázků v dopisu nakreslit, aby Ježíšek seznal, čeho donésti má. A tobě donesl přesně toho, čeho sis přál, právě proto, aby nedorozumění zabráněno bylo jsem tě požádal, abys dopis dvakráte napsal. Jeden Ježíšek si vzal a druhého zde ti dávám, abys nahlédl, čeho že sis přál. Nu, přečti to pěkně nahlas."
Ladík uchopil dopis, nahlédl do něho a čtl: "SI-VI-LI-ZA-CE"...
"Ach tak..."

Panhakl to podal mnohem lépe.

1907 / Ant. V. Vaněček / Tělocvik
Děti právě si hrály, když dědeček pravil Slávkovi: „Slávku, že nevydržíš sedět pod stolem, dokud třikrát na něj neuhodím.“
„To by bylo, abych tam nevydržel sedět,“ pravil Slávek. Myslil si, že když dědeček uhodí třikrát na stůl, že se mu nic pod stolem státi nemůže. Proto s chutí vlezl si pod stůl.
„Tak počítej, dokud třikrát neuhodím, vydržíš-li tam sedět,“ pravil dědeček a začal: „Jednou, — dvakrát, a nyní čekej, zítra přijdu uhodit po třetí.“
Děti se Slávkovi smály, že má čekat pod stolem do druhého dne, až dědeček přijde uhodit po třetí na stůl.
Slávek vyskočil jako jelen a ovšem smál se s nimi. Však ho dědeček jen tak nenapálí.

1910 / Stan. Hakl / Tělocvik
Ladíkovi spadla pod stůl tužka. A když tam pro ni vlezl, povídá dědeček: „Ačkoliv jsi takový hrdina, Ladíku, přece tam nevydržíš seděti, co já uhodím pěstí třikrát na stůl.“
„No, to bych málo snesl,“ ozval se z pod stolu Ladík. „Jen uhoďte, dědečku.“
A dědeček uhodil. „Jedna!“ povídá, a hoch se ani nepohnul. „Dvě!“ udeřil po druhé, vstal od stolu a vytratil se ven. Sedl si venku na zápraží, zapálil dýmku a spokojeně pouštěl obláčky modrého dýmu do vzduchu.
„No tak,“ povídá zatím Ladík, „uhoďte potřetí, dědečku!“ Když se však nikdo neozval, vystrčil z úkrytu hlavu, rozhlédl se po světnici a nespatřiv nikoho, věděl hned, proč neuhodilo. To by se pod stolem na třetí ránu načekal. Tušil již předem dobře, jak ho dědeček venku s úsměvem uvítá.

A co ten přechodník!?

Ondyno běžel Ladík odkudsi kamsi a jak tomu již Pán Bůh chtěl, šel kolem dědoušek.
"Vsadím se s tebou, Ladíku," usmál se, "že nevydržíš pod stolem seděti, dokud do stolu třikráte neudeřím."
"Ale dědoušku," odvětil Ladík, "to velmi jednoduché je, toho by i naše malá Lidka dokázala."
"Vskutku?" mrkl na Ladíka dědoušek. "Dokážeš-li seděti pod stolem, než já do stolu třikráte řádně pěstí udeřím, zlatku z penze své ti dám. Nedokážeš-li, nemusím ti říkati, na jakém že desertu si pochutnáš. Souhlasíš?"
Ladík souhlasil a poté, co si s dědouškem na sázky potvrzení rukou podali, chutě se pod stůl stočil a dědoušek pěst zaťal a do stolu řádně udeřil.
Buch!
Buch!
.
.
.
.
.
"Dědoušku, udeřte přeci do stolu potřetí!"
"I udeřím, Ladíku, udeřím", usmál se sivý čtverák, "hnedle poté, co se v neděli z kostela vrátím. Zdalipak do té doby pod stolem seděti vydržíš?
"Ach tak..." pomyslel si Ladík u představy blížící se svačiny.

Ach tak...

(Píše se „polopythicky“.)

Wyswetlowacz se musí polopyticky...