Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravují:

Dadel,
Finwe,
Hercoš,
caracho

Může vás zajímat



Reklama



Sivý čtverák - web

Náš dědeček má liškou podšitý kožíšek. Tento klub je věnován dědečkovým žertíkům, dědečkovi, jeho sivosti a šelmovitosti, Ladíkovi a dalším postavám nejhumornějšího cyklu všech dob.

Nechť se projeví soukromé archivy, ale i osobní kreativita, ať vrátíme na pomyslný piedestal to, co si na něm být opravdu zaslouží.

Sivý čtverák - stránky

Všechny dosud publikované žerty ZDE!

Přehled exerpce originálních Sivákových žertíků ZDE!

Projekt Čtverák do škol: se řeší v tomto klubu


Pokud budete uvádět ftip z vlastní dílny, napište do titulku "vlastní tvorba". Je to z důvodu, aby jej bylo možné jednodušeji zaznamenat. Pokud v titulku nic nebude, nelze vyloučit, že váš vtip skončí v zapomnění...

Trisolde Moja chorá hlava  v jednom je plameni.
Zidane, běž pryč.
Gustav_Husak  
Načež Ladík vzpomněl si na dvakrát propadnuvšího spolužáka Deža, který se sotva podepsati uměl a ač starší než Ladík, významu slova "práce" též neznal a dokonce se Ladíkovi po dotazu na slovo toto velice vysmál a dodal k tomu slov pár ve své mateřštině, jichž Ladík neznal a jedině slova "dylino" zapamatoval si.
Ovšem přes to všechno Dežo se svou patnáctičlennou rodinou v pěkném bytě bydlel a tím Ladíkovi velkou kudrlinku na rozoumku napálil.
kdyby někdo chtěl mít sivého doma v originále, tak v brně v antikvariátu na aneneské ("pod schody") maji ted na prodej hromady svázaných ročníků málého čtenáře, co jsem tak koukal tak cca od prvni svetove do 30. let, +/- 20ks, pricemz kdyz je to v horsim stavu a neni tam ilustrace od buriana tak cca za 50-60 Kč při letmém prolistování sivý čtverák okamžitě detected (jako malý sem vystupoval v cirkuse-???-na špičky přeci, olol)
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
"Rozpláču je všechny. Ještě se s kolegy hecujeme stylem: „Tamtu nerozbrečíš.“ Ale rozbrečím, vždycky."
To je náš starý, dobrý čtverák.
jeff.device Letos má pro vás Santa  úplně nový pytel.
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Ach!
Po dlouhé době potkal se děd s Ladíkem, tehdy už statným mužem v nejlepších letech, který však stále ne a ne se oženit. Přitom děd již s další mladou ženou zahořeli k sobě láskou. I tehdy ptal se Ladík, co proboha ty ženy vidí na vetchém starci.
- "Já ti ani nevím, Ladíku", pravil děd a šibalsky si olízl obočí.
 
jeff.device Letos má pro vás Santa  úplně nový pytel.
sivé jak od Hakla, wtz
"Ladíku, když jsem byl mlád pan učitel nám říkal, že učení do sebe soukáme." řekl zamyšleně dědeček. "Dědečku, proč pak rosteme?" zeptal se Ladík. "Inu, aby se do nás ty vědomosti vešly." odvětil děd.
 
Akvarko keď si kokot tak si kokot 
 
Tancujte, loutky!!!!
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
Jaroslav Havlíček: Hry dědy Čtveráka
http://www.jaroslavhavlicek.cz/dilo/vzdoropohadky#hry_dedy_ctveraka
Poprvé publikováno v časopise Sever a východ, 1930; poté v souboru Prodavač času, 1968. Níže TLDR good parts version abridged by William Goldman aspoň o část prvorepublikové exaltovanosti.
(...)
Ze silnice odbočil shrbený, prostovlasý stařeček s holí a s mošničkou. Zastavil se, pokukoval, usmíval se.
„Na copak si to, děti, hrajete?“
„Na královnu,“ řekla Běla, „prve jsem jí byla já, a teď zas jí bude Helenka.“
„A až bude po hře na královnu?“
„Pak si budeme hrát na krále.“
Stařeček se zavrtěl, odložil hůl, sundal mošničku, usedl do trávy.
„Tak ta tenoučká se jmenuje Helenka. A jakpak říkají tomu pihovatému?“
„Pepík.“
„A tomu černému, zamračenému?“
„Jiřík.“
„A jakpak se jmenuješ ty?“
„Já jsem Běla.“
„Hezké jméno, tuze hezké, všechny jste hodné děti a hrajete si moc pěkné hry — ale já dovedu lepší.“
„Jaké? Jaké?“
„Nu tak třeba,“ řekl stařeček a usmíval se, „ty, Helenko, budeš učitelkou.“
„Ale já nedovedu být učitelkou!“
„Nevadí,“ pravil přísně stařeček, „budu ti napovídat.“ Prudce zamrkal, vějíře vrásek se mu zachvěly jako pavučiny ve větru. „Bělo, Jirko, Pepíku, vy jste žáci! Zeptej se toho okatého,“ pošeptal hubené dívce, „proč je kominík černý!“
„Jiříku, proč je kominík černý?“ vydechla nesměle.
„Protože leze do komína.“
„Dobře,“ přikyvoval spokojeně stařeček, „a teď se zeptej světlovlásky, jaké ovoce roste na jabloni!“
„Jablka!“ vyhrkla Běla.
„Ano, ano, oba jste dobří žáci. Jestlipak je stejně dobrý žák tamten zrzavý? Helenko, honem se ho otaž — komu vrána oči nevyklove?“
„Pepíku, máš nám říci, komu vrána oči nevyklove!“
Pepík se začervenal, zakoktal: „Komu? Já nevím, komu. Možná, že nikomu. No tak, třeba psovi.“
„Chyba! Chyba!“ smál se vítězoslavně stařeček. „Vrána vráně oči nevyklove! Pepíku, ty jsi špatný žák. Za trest musíš jít tamhle do kouta klečet.“
„Ani to není spravedlivé,“ začal nabírat Pepík, „má otázka byla těžká, Běla a Jiřík měli lehké!“
„Spravedlivé — co ty víš, co je spravedlivé?“ utrhl se na něho stařeček. „Spravedlivé je, když jsou chytří a hloupí žáci.“ Zvedl se z trávy, chopil se mošničky. „Jen tohle je správná hra. Jen takové hry mají být.“ Odcházeje, pokyvoval hlavou a poklepával hůlečkou.
Děti za ním udiveně hleděly. Helenka se za ním rozběhla.
„Dědečku, dědečku, vždyť my vás ani neznáme. Jakpak vám vlastně říkají?“
„Jak mi říkají? Zastavil se, opřel se o hůl. „Tak já ti to tedy povím. Říkají mi Čtverák. Děda Čtverák, pamatuj si to!“
„A čím jste, dědo Čtveráku?“
„Čím jsem byl — loutkářem. Mám své loutky a hraji s nimi divadlo. Je to náramně krásné zaměstnání.“
Helenka se vrátila mezi děti. „Vím, kdo je ten děda. Jmenuje se Čtverák a je loutkářem.“
Běla otrhávala pampelišku, Jiřík ji pozoroval s rozzářenou pýchou, Pepík si stíral s tváří špinavé slzy pod přístřeškem provaznické dílny.
„Neplač,“ těšila ho Helenka, „my tě máme stejně rádi!“
(...)
„Sbohem, děti, odcházím. Nashledanou až snad někdy na podzim. Dobře jste si hrály. Dobře. Přece jen jste se ode mne něčemu naučily!“
A zakuckal se, možná smíchem, možná od nachlazení. Ubohý stařeček! Učinil několik vratkých kroků, náhle se však zastavil, ještě jednou se vrátil.
„Málem bych byl zapomněl,“ řekl, usmívaje se do vousů. Sáhl do své nedozírné kapsy a vytáhl tři lepkavé bonbóny, obalené drobty. „Tu máš, Jirko, tu máš, Bělo, a tu máš, Helenko!“
Pepík se přikradl, hleděl na vrásčitou ruku bolestnýma, vlčíma očima, ale na něho se už nedostalo.
„A mně nic?“ zeptal se chraptivě.
„Už nemám, nemám,“ ujišťoval ho stařeček. Obrátil kapsu naruby.
„No — ale jak tohle je spravedlivé!“ dohřál se Pepík.
„Nevadí,“ potřásal hlavou stařeček, „nemám, ale to nevadí.“ A pomaloučku odcházel.
„Dědo Čtveráku!“ volala za ním Helenka s úzkostí v hlase.
„Copak?“ zeptal se, aniž se ohlédl.
„Jak se jmenovala ta poslední hra?“
„Na bohatého a chudého,“ odpovídal ochotně, „je to všeobecně známá hra, je to má nejlepší hra. Hrajte si ji, hodně si ji hrajte!“ A opět se rozkašlal, motal se, mošna se mu házela. Na pokraji louky se musel zastavit, aby si odpočinul, na ohybu silnice se zastavil podruhé. Zavanul vítr, stříkal do čtvera dětských tváří studené krůpěje deště. Utekly s pokřikem pod střechu dílny. Když odtamtud vyhlédly, stařeček už na silnici nestál. Zmizel, jako by ho byl vzal vítr.

Prchlo léto, vítr rozvál chmýří z pampelišek po provazníkově louce, po prázdninách šly děti do školy. Jiřík byl nejlepším žákem ve třídě, Pepík byl mezi všemi poslední. Ve čtvrté třídě propadl. Jiřík s Helenkou šli z páté na studie. Za patnáct let byla z Běly slečna, Jiřík se jí dvořil. Když dostudoval, vzal si ji za ženu. Helenka se stala učitelkou. Jiří zbohatl, koupil dům a krásnou zahradu a opatřil jej vším, čeho bylo třeba pro Bělino štěstí. Jedné bezměsíčné noci je probudil podezřelý šramot. Jiřík vyskočil z postele, Běla ho následovala. V sousední místnosti překvapili lupiče. „Pepík!“ vykřikla Běla, v téže chvíli však klesla, zasažena nožem. Pepík uprchl, ale byl chycen, souzen a odsouzen k smrti.
Noc před popravou seděla Helenka v Pepíkově cele a dívala se smutně na hubené, pihovaté ruce, jimiž si podpíral tvář, a na divokou, ryšavou kštici, zbrocenou potem.
„Rozumím všemu, co povídáš,“ šeptal horečně, „vím, že jsem jen hrál hru, kterou mě naučil, ale řekni, co bude dál? Měl jsem na světě vždycky jen věci zlé. Bude teď konec utrpení? A kdo ponese následky toho, co jsem udělal, já nebo on? Hra byla tak smrtelně vážná, ale ty víš, že to byla jen hra. Myslíš, že mě teď ještě potrestá? Myslíš, že mě zavrhne za to, že jsem tak dobře hrál? Nebo mne již nechá na pokoji? Tenkrát odešel a nevysvětlil nám to. Nepřipadá ti, že jsem vlastně docela nevinen? Nezdá se ti to kruté trestat nevinného? Ale my ho přece známe — on je zlý! Dobrý loutkář by odstrojil loutky, které dohrály, uložil je někam, kam loutky chodí spát, a nechoval by záští. Ale on! Bojím se, že když se mnou sehrál zločin, těší se ještě na hru pomsty. Kéž bych měl jistotu, že budu docela mrtev! Zdá se mi spíš, že budu v jeho rukou navěky. Princezno soucitu, vysvoboď mne, můžeš-li!“
„Nevím, Pepíku, nemohu ti nic říci,“ zajíkala se Helenka, „ráda bych tě zbavila tvého soužení, ale nevím a nic ti nechci nalhávat. Prosím tě, buď jen statečný a spolehni na mne, slibuji ti, že ho najdu a položím mu tvé otázky. Musí mi odpovědět. Jsi srozuměn? Nejsem tak slabá, jak se zdám. Jeho samého obviním. Vyhraji za tebe tvou při. Tvé neštěstí je mým dědictvím po tobě, Pepíku, ubohý Pepíku!“
Za svítání byl vrah oběšen.
(...)
„Ovšem, vždyť jsme na místě,“ neustávala blouznit Helenka, „nemýlím se, nemohu se mýlit! Budeme-li trpěliví, dočkáme se ho, je to přece jeho dům, jistě se sem vrátí!“
Za chlévem byla studna. Jiříkovi se podařilo nabrat z jejího dna trochu pitné vody, u studny rostl strom, bylo lze pojíst jeho ovoce. Jak trpké to bylo ovoce! Čekali, čekali, ale nikdo nepřicházel.
„Umřu, Jiříku,“ naříkala Helenka, „umřu a nedočkám se ho. Nezapomeň na Pepíkovo dědictví!“
Těšil ji, přisliboval, slova však chřadla, naděje hasla, a pořád ještě nikdo nepřicházel. Jedné noci, plné zoufalství, vynesl Jiřík nemocnou z chatrných zdí a zapálil stavení.
„Co jsi to udělal?“ lekala se Helenka.
„Nic. Cožpak nevidíš? Jenom mu dávám znamení.“
Chlév hořel. Nikdy by byl Jiřík nevěřil, že tak malý požár dá tolik světla. Snopy jisker létaly vysoko k obloze a celý obzor byl jasný jako ve dne. Tu se v dáli vynořil z růžové záplavy černý bod, blížil se, padal, blížil se, rostl. Hleděli na něj u vytržení, srdce jim vzrušením divoce bila. Byl to on, stařeček! Mošnička mu poskakovala, hrozil jim holí.
Požár dohasl, byl již bílý den. Stařeček plakal nad jiskérkami v chladnoucím popelu. „Spálili jste můj dům,“ bědoval, „můj jediný dům! Nemám už, kam bych hlavu položil.“
„Tak dlouho jsme tě hledali! Tak dlouho jsme na tebe čekali!“ vyčítal mu chmurně Jiřík.
„Proč se skrýváš?“ ptala se tesklivě Helenka.
„Jsem všude,“ odpověděl stařeček, „proto se musím skrývat.“
„A Pepík,“ sepjala ruce Helenka, „co mi řekneš o Pepíkovi? Pamatuješ? Hrál hru, kterou jsi ho naučil. Zabil. Zemřel. Co s ním bude dál?“
„Co dál? Sama to víš,“ řekl tvrdě stařeček. „Hra bude dohrána.“
„Mluv! Mluv! Já nerozumím, nechci ti rozumět,“ zimničně se chvěla Helenka.
„Ach, to ty jen tak říkáš. Učila ses katechismus? Po smrti je nebe a peklo.“
„Ale to není možné! To není lidské, není, není, není!“ bouřila se Helenka.
„Nejdřív je hřích, pak přijde trest. Pravidla musí být dodržena,“ stál na svém tvrdohlavý stařeček. „To už je taková hra, pro někoho končí dobře, pro někoho špatně. Aby se někdo mohl radovat, musí jiný trpět, jinak by nebyla rovnováha.“
„To není pravda,“ horlila Helenka, „jde to také jinak, aby nikdo netrpěl a aby se nikdo neradoval na úkor cizí bolesti.“
„Ale když já to jinak neumím,“ řekl smutně stařeček. „Proč mne trápíte? Vidíte, jak jsem chatrný? Vidíte, jak jsem chudičký? Mám jen ten svůj svět. Chodím po něm, dívám se, s dětmi si hrávám — nemám k stáru jiné radosti. Pořád po mně něco chcete, pořád se vám něco nelíbí!“ Brada se mu roztřásla, sepjal ruce na záplatovaných kolenou, pokyvoval hlavičkou. Helenka zaplakala s ním, jala ji lítost s bláhovým bezbranným loutkářem, Jiřík však pozvedl pěst.
„Jsi starý, jsi slabý, ale co nám je do toho? Jsi v naší moci. Poroučím ti — netrestej nevinného!“
„Netrestej?“ pochechtával se stařeček. „Jakpak — netrestej? To nejde. Všechno musí být na věky takové, jaké to bylo na začátku.“
Vtom mu Jiřík zasadil ránu, hned za ní druhou. „Nebudeš-li ty, nebude ani tvůj hloupý, věkovitý pořádek. Nikdo nebude učit děti špatným hrám. Nikdo už nebude trápit ubohého Pepíka.“
Děda Čtverák zaúpěl, padl, chabou hubenou ruku vztáhl na obranu, mošna se mu rozsypala, vypadla z ní okoralá skýva, kudla, provázek, Helenka se zavěsila na neúprosnou paži, ale Jiřík ji odstrčil a bil dále. Konečně stařeček ležel, nehýbal se, oči v sloup.
„Tak — teď to máš!“ těžce oddychoval Jiřík.
Helenka se namáhavě zvedla, bílou tvář pokřivenou bolestí, obrátila k Jiříkovi.
„Ty zlý! Co jsi to udělal? Vždyť ty jsi ho zabil! Ubožáka jsi zabil! Nemám tě už ráda. Nechci s tebou nic mít, jdu od tebe pryč. Proč jen jsem s tebou chodila? Byla bych ho uprosila. Docela jistě bych ho byla uprosila, ale ty jsi ho zabil!“
„Nevadí,“ blouznil Jiřík. „Zabil, ale nevadí.“
Štkajíc, nastoupila kolísavým krokem marnou pouť. Po Jiříkovi se již ani neohlédla. Kam šla? Pohnul sebou, aby ji zadržel, ale údy mu ochably. Ať jen si jde — poslední věrná — poslední krůpěj utrpení — bude docela sám. Hleděl za ní zamženými zraky. Nedojde, ovšem, že nedojde. Šero houstlo.
„Sám — sám,“ blábolil Jiřík, „opravil jsem svět. Vše bude jiné, všechno počne znovu, lépe. Děti porostou v nevinnosti, úsměvy nebudou vykupovány slzami, bohatství bídou, láska nenávistí, život smrtí. Co záleží na ní? Co záleží na mně? Pepíku! Pepíku! Ty a tobě podobní budou mít navěky klid!“
Zapadlo slunce, nad pouští se rozprostřela noc, temná a bezhvězdná. Jiřík blouznil nad staříkovou mrtvolou, ve skráních mu tepe horečka. Teď, když spáchal tu nejsmutnější ze všech vražd, je všechno skončeno. Pepíku, jsi osvobozen? Odpověz! Ticho je však hluché a němé. Kdyby aspoň jako v pohádce bílá dušička zamávala křídly a vznesla se! I on by pak povstal ze země a zamával křídly. Stařečku, chudáčku! Vidí vedle sebe černý otvor bezzubých úst, pootevřených v posledním zoufalém volání. Hrůza jím lomcuje. A vtom ho napadá něco ještě mnohem strašnějšího:
„Což jestli už nikdy nevyjde slunce? Jestli se svět už nikdy neprobere z této agónie?“

(To ještě furt není konec — je jen zima, kámen a prvorepubliková exaltovanost.)
 
Jíha dík.
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Vypráskají společně židovského krčmáře?
CASE NIGHTMARE GREEN
Ilmarinen Бырйы монэ, нош мон тонэ... 
Ten armageddon, až se potká děd s Cimburou!
 
Jíha
Dík!!!!
 
DJ Slamák eletricky slahaci slahali eletriku  z tych eletrickych slahadiel
Žerty na rtech pomrou!!!
Trisolde Moja chorá hlava  v jednom je plameni.
Krása!
 
Ilmarinen Бырйы монэ, нош мон тонэ... 
!!!!!