Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravují:

Dadel,
Finwe,
Hercoš,
caracho

Může vás zajímat



Reklama



Sivý čtverák - web

Náš dědeček má liškou podšitý kožíšek. Tento klub je věnován dědečkovým žertíkům, dědečkovi, jeho sivosti a šelmovitosti, Ladíkovi a dalším postavám nejhumornějšího cyklu všech dob.

Nechť se projeví soukromé archivy, ale i osobní kreativita, ať vrátíme na pomyslný piedestal to, co si na něm být opravdu zaslouží.

Sivý čtverák - stránky

Všechny dosud publikované žerty ZDE!

Přehled exerpce originálních Sivákových žertíků ZDE!

Projekt Čtverák do škol: se řeší v tomto klubu


Pokud budete uvádět ftip z vlastní dílny, napište do titulku "vlastní tvorba". Je to z důvodu, aby jej bylo možné jednodušeji zaznamenat. Pokud v titulku nic nebude, nelze vyloučit, že váš vtip skončí v zapomnění...

JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
Jaroslav Havlíček: Hry dědy Čtveráka
http://www.jaroslavhavlicek.cz/dilo/vzdoropohadky#hry_dedy_ctveraka
Poprvé publikováno v časopise Sever a východ, 1930; poté v souboru Prodavač času, 1968. Níže TLDR good parts version abridged by William Goldman aspoň o část prvorepublikové exaltovanosti.
(...)
Ze silnice odbočil shrbený, prostovlasý stařeček s holí a s mošničkou. Zastavil se, pokukoval, usmíval se.
„Na copak si to, děti, hrajete?“
„Na královnu,“ řekla Běla, „prve jsem jí byla já, a teď zas jí bude Helenka.“
„A až bude po hře na královnu?“
„Pak si budeme hrát na krále.“
Stařeček se zavrtěl, odložil hůl, sundal mošničku, usedl do trávy.
„Tak ta tenoučká se jmenuje Helenka. A jakpak říkají tomu pihovatému?“
„Pepík.“
„A tomu černému, zamračenému?“
„Jiřík.“
„A jakpak se jmenuješ ty?“
„Já jsem Běla.“
„Hezké jméno, tuze hezké, všechny jste hodné děti a hrajete si moc pěkné hry — ale já dovedu lepší.“
„Jaké? Jaké?“
„Nu tak třeba,“ řekl stařeček a usmíval se, „ty, Helenko, budeš učitelkou.“
„Ale já nedovedu být učitelkou!“
„Nevadí,“ pravil přísně stařeček, „budu ti napovídat.“ Prudce zamrkal, vějíře vrásek se mu zachvěly jako pavučiny ve větru. „Bělo, Jirko, Pepíku, vy jste žáci! Zeptej se toho okatého,“ pošeptal hubené dívce, „proč je kominík černý!“
„Jiříku, proč je kominík černý?“ vydechla nesměle.
„Protože leze do komína.“
„Dobře,“ přikyvoval spokojeně stařeček, „a teď se zeptej světlovlásky, jaké ovoce roste na jabloni!“
„Jablka!“ vyhrkla Běla.
„Ano, ano, oba jste dobří žáci. Jestlipak je stejně dobrý žák tamten zrzavý? Helenko, honem se ho otaž — komu vrána oči nevyklove?“
„Pepíku, máš nám říci, komu vrána oči nevyklove!“
Pepík se začervenal, zakoktal: „Komu? Já nevím, komu. Možná, že nikomu. No tak, třeba psovi.“
„Chyba! Chyba!“ smál se vítězoslavně stařeček. „Vrána vráně oči nevyklove! Pepíku, ty jsi špatný žák. Za trest musíš jít tamhle do kouta klečet.“
„Ani to není spravedlivé,“ začal nabírat Pepík, „má otázka byla těžká, Běla a Jiřík měli lehké!“
„Spravedlivé — co ty víš, co je spravedlivé?“ utrhl se na něho stařeček. „Spravedlivé je, když jsou chytří a hloupí žáci.“ Zvedl se z trávy, chopil se mošničky. „Jen tohle je správná hra. Jen takové hry mají být.“ Odcházeje, pokyvoval hlavou a poklepával hůlečkou.
Děti za ním udiveně hleděly. Helenka se za ním rozběhla.
„Dědečku, dědečku, vždyť my vás ani neznáme. Jakpak vám vlastně říkají?“
„Jak mi říkají? Zastavil se, opřel se o hůl. „Tak já ti to tedy povím. Říkají mi Čtverák. Děda Čtverák, pamatuj si to!“
„A čím jste, dědo Čtveráku?“
„Čím jsem byl — loutkářem. Mám své loutky a hraji s nimi divadlo. Je to náramně krásné zaměstnání.“
Helenka se vrátila mezi děti. „Vím, kdo je ten děda. Jmenuje se Čtverák a je loutkářem.“
Běla otrhávala pampelišku, Jiřík ji pozoroval s rozzářenou pýchou, Pepík si stíral s tváří špinavé slzy pod přístřeškem provaznické dílny.
„Neplač,“ těšila ho Helenka, „my tě máme stejně rádi!“
(...)
„Sbohem, děti, odcházím. Nashledanou až snad někdy na podzim. Dobře jste si hrály. Dobře. Přece jen jste se ode mne něčemu naučily!“
A zakuckal se, možná smíchem, možná od nachlazení. Ubohý stařeček! Učinil několik vratkých kroků, náhle se však zastavil, ještě jednou se vrátil.
„Málem bych byl zapomněl,“ řekl, usmívaje se do vousů. Sáhl do své nedozírné kapsy a vytáhl tři lepkavé bonbóny, obalené drobty. „Tu máš, Jirko, tu máš, Bělo, a tu máš, Helenko!“
Pepík se přikradl, hleděl na vrásčitou ruku bolestnýma, vlčíma očima, ale na něho se už nedostalo.
„A mně nic?“ zeptal se chraptivě.
„Už nemám, nemám,“ ujišťoval ho stařeček. Obrátil kapsu naruby.
„No — ale jak tohle je spravedlivé!“ dohřál se Pepík.
„Nevadí,“ potřásal hlavou stařeček, „nemám, ale to nevadí.“ A pomaloučku odcházel.
„Dědo Čtveráku!“ volala za ním Helenka s úzkostí v hlase.
„Copak?“ zeptal se, aniž se ohlédl.
„Jak se jmenovala ta poslední hra?“
„Na bohatého a chudého,“ odpovídal ochotně, „je to všeobecně známá hra, je to má nejlepší hra. Hrajte si ji, hodně si ji hrajte!“ A opět se rozkašlal, motal se, mošna se mu házela. Na pokraji louky se musel zastavit, aby si odpočinul, na ohybu silnice se zastavil podruhé. Zavanul vítr, stříkal do čtvera dětských tváří studené krůpěje deště. Utekly s pokřikem pod střechu dílny. Když odtamtud vyhlédly, stařeček už na silnici nestál. Zmizel, jako by ho byl vzal vítr.

Prchlo léto, vítr rozvál chmýří z pampelišek po provazníkově louce, po prázdninách šly děti do školy. Jiřík byl nejlepším žákem ve třídě, Pepík byl mezi všemi poslední. Ve čtvrté třídě propadl. Jiřík s Helenkou šli z páté na studie. Za patnáct let byla z Běly slečna, Jiřík se jí dvořil. Když dostudoval, vzal si ji za ženu. Helenka se stala učitelkou. Jiří zbohatl, koupil dům a krásnou zahradu a opatřil jej vším, čeho bylo třeba pro Bělino štěstí. Jedné bezměsíčné noci je probudil podezřelý šramot. Jiřík vyskočil z postele, Běla ho následovala. V sousední místnosti překvapili lupiče. „Pepík!“ vykřikla Běla, v téže chvíli však klesla, zasažena nožem. Pepík uprchl, ale byl chycen, souzen a odsouzen k smrti.
Noc před popravou seděla Helenka v Pepíkově cele a dívala se smutně na hubené, pihovaté ruce, jimiž si podpíral tvář, a na divokou, ryšavou kštici, zbrocenou potem.
„Rozumím všemu, co povídáš,“ šeptal horečně, „vím, že jsem jen hrál hru, kterou mě naučil, ale řekni, co bude dál? Měl jsem na světě vždycky jen věci zlé. Bude teď konec utrpení? A kdo ponese následky toho, co jsem udělal, já nebo on? Hra byla tak smrtelně vážná, ale ty víš, že to byla jen hra. Myslíš, že mě teď ještě potrestá? Myslíš, že mě zavrhne za to, že jsem tak dobře hrál? Nebo mne již nechá na pokoji? Tenkrát odešel a nevysvětlil nám to. Nepřipadá ti, že jsem vlastně docela nevinen? Nezdá se ti to kruté trestat nevinného? Ale my ho přece známe — on je zlý! Dobrý loutkář by odstrojil loutky, které dohrály, uložil je někam, kam loutky chodí spát, a nechoval by záští. Ale on! Bojím se, že když se mnou sehrál zločin, těší se ještě na hru pomsty. Kéž bych měl jistotu, že budu docela mrtev! Zdá se mi spíš, že budu v jeho rukou navěky. Princezno soucitu, vysvoboď mne, můžeš-li!“
„Nevím, Pepíku, nemohu ti nic říci,“ zajíkala se Helenka, „ráda bych tě zbavila tvého soužení, ale nevím a nic ti nechci nalhávat. Prosím tě, buď jen statečný a spolehni na mne, slibuji ti, že ho najdu a položím mu tvé otázky. Musí mi odpovědět. Jsi srozuměn? Nejsem tak slabá, jak se zdám. Jeho samého obviním. Vyhraji za tebe tvou při. Tvé neštěstí je mým dědictvím po tobě, Pepíku, ubohý Pepíku!“
Za svítání byl vrah oběšen.
(...)
„Ovšem, vždyť jsme na místě,“ neustávala blouznit Helenka, „nemýlím se, nemohu se mýlit! Budeme-li trpěliví, dočkáme se ho, je to přece jeho dům, jistě se sem vrátí!“
Za chlévem byla studna. Jiříkovi se podařilo nabrat z jejího dna trochu pitné vody, u studny rostl strom, bylo lze pojíst jeho ovoce. Jak trpké to bylo ovoce! Čekali, čekali, ale nikdo nepřicházel.
„Umřu, Jiříku,“ naříkala Helenka, „umřu a nedočkám se ho. Nezapomeň na Pepíkovo dědictví!“
Těšil ji, přisliboval, slova však chřadla, naděje hasla, a pořád ještě nikdo nepřicházel. Jedné noci, plné zoufalství, vynesl Jiřík nemocnou z chatrných zdí a zapálil stavení.
„Co jsi to udělal?“ lekala se Helenka.
„Nic. Cožpak nevidíš? Jenom mu dávám znamení.“
Chlév hořel. Nikdy by byl Jiřík nevěřil, že tak malý požár dá tolik světla. Snopy jisker létaly vysoko k obloze a celý obzor byl jasný jako ve dne. Tu se v dáli vynořil z růžové záplavy černý bod, blížil se, padal, blížil se, rostl. Hleděli na něj u vytržení, srdce jim vzrušením divoce bila. Byl to on, stařeček! Mošnička mu poskakovala, hrozil jim holí.
Požár dohasl, byl již bílý den. Stařeček plakal nad jiskérkami v chladnoucím popelu. „Spálili jste můj dům,“ bědoval, „můj jediný dům! Nemám už, kam bych hlavu položil.“
„Tak dlouho jsme tě hledali! Tak dlouho jsme na tebe čekali!“ vyčítal mu chmurně Jiřík.
„Proč se skrýváš?“ ptala se tesklivě Helenka.
„Jsem všude,“ odpověděl stařeček, „proto se musím skrývat.“
„A Pepík,“ sepjala ruce Helenka, „co mi řekneš o Pepíkovi? Pamatuješ? Hrál hru, kterou jsi ho naučil. Zabil. Zemřel. Co s ním bude dál?“
„Co dál? Sama to víš,“ řekl tvrdě stařeček. „Hra bude dohrána.“
„Mluv! Mluv! Já nerozumím, nechci ti rozumět,“ zimničně se chvěla Helenka.
„Ach, to ty jen tak říkáš. Učila ses katechismus? Po smrti je nebe a peklo.“
„Ale to není možné! To není lidské, není, není, není!“ bouřila se Helenka.
„Nejdřív je hřích, pak přijde trest. Pravidla musí být dodržena,“ stál na svém tvrdohlavý stařeček. „To už je taková hra, pro někoho končí dobře, pro někoho špatně. Aby se někdo mohl radovat, musí jiný trpět, jinak by nebyla rovnováha.“
„To není pravda,“ horlila Helenka, „jde to také jinak, aby nikdo netrpěl a aby se nikdo neradoval na úkor cizí bolesti.“
„Ale když já to jinak neumím,“ řekl smutně stařeček. „Proč mne trápíte? Vidíte, jak jsem chatrný? Vidíte, jak jsem chudičký? Mám jen ten svůj svět. Chodím po něm, dívám se, s dětmi si hrávám — nemám k stáru jiné radosti. Pořád po mně něco chcete, pořád se vám něco nelíbí!“ Brada se mu roztřásla, sepjal ruce na záplatovaných kolenou, pokyvoval hlavičkou. Helenka zaplakala s ním, jala ji lítost s bláhovým bezbranným loutkářem, Jiřík však pozvedl pěst.
„Jsi starý, jsi slabý, ale co nám je do toho? Jsi v naší moci. Poroučím ti — netrestej nevinného!“
„Netrestej?“ pochechtával se stařeček. „Jakpak — netrestej? To nejde. Všechno musí být na věky takové, jaké to bylo na začátku.“
Vtom mu Jiřík zasadil ránu, hned za ní druhou. „Nebudeš-li ty, nebude ani tvůj hloupý, věkovitý pořádek. Nikdo nebude učit děti špatným hrám. Nikdo už nebude trápit ubohého Pepíka.“
Děda Čtverák zaúpěl, padl, chabou hubenou ruku vztáhl na obranu, mošna se mu rozsypala, vypadla z ní okoralá skýva, kudla, provázek, Helenka se zavěsila na neúprosnou paži, ale Jiřík ji odstrčil a bil dále. Konečně stařeček ležel, nehýbal se, oči v sloup.
„Tak — teď to máš!“ těžce oddychoval Jiřík.
Helenka se namáhavě zvedla, bílou tvář pokřivenou bolestí, obrátila k Jiříkovi.
„Ty zlý! Co jsi to udělal? Vždyť ty jsi ho zabil! Ubožáka jsi zabil! Nemám tě už ráda. Nechci s tebou nic mít, jdu od tebe pryč. Proč jen jsem s tebou chodila? Byla bych ho uprosila. Docela jistě bych ho byla uprosila, ale ty jsi ho zabil!“
„Nevadí,“ blouznil Jiřík. „Zabil, ale nevadí.“
Štkajíc, nastoupila kolísavým krokem marnou pouť. Po Jiříkovi se již ani neohlédla. Kam šla? Pohnul sebou, aby ji zadržel, ale údy mu ochably. Ať jen si jde — poslední věrná — poslední krůpěj utrpení — bude docela sám. Hleděl za ní zamženými zraky. Nedojde, ovšem, že nedojde. Šero houstlo.
„Sám — sám,“ blábolil Jiřík, „opravil jsem svět. Vše bude jiné, všechno počne znovu, lépe. Děti porostou v nevinnosti, úsměvy nebudou vykupovány slzami, bohatství bídou, láska nenávistí, život smrtí. Co záleží na ní? Co záleží na mně? Pepíku! Pepíku! Ty a tobě podobní budou mít navěky klid!“
Zapadlo slunce, nad pouští se rozprostřela noc, temná a bezhvězdná. Jiřík blouznil nad staříkovou mrtvolou, ve skráních mu tepe horečka. Teď, když spáchal tu nejsmutnější ze všech vražd, je všechno skončeno. Pepíku, jsi osvobozen? Odpověz! Ticho je však hluché a němé. Kdyby aspoň jako v pohádce bílá dušička zamávala křídly a vznesla se! I on by pak povstal ze země a zamával křídly. Stařečku, chudáčku! Vidí vedle sebe černý otvor bezzubých úst, pootevřených v posledním zoufalém volání. Hrůza jím lomcuje. A vtom ho napadá něco ještě mnohem strašnějšího:
„Což jestli už nikdy nevyjde slunce? Jestli se svět už nikdy neprobere z této agónie?“

(To ještě furt není konec — je jen zima, kámen a prvorepubliková exaltovanost.)
 
Jíha dík.
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Vypráskají společně židovského krčmáře?
CASE NIGHTMARE GREEN
Ilmarinen Бырйы монэ, нош мон тонэ... 
Ten armageddon, až se potká děd s Cimburou!
 
Jíha
Dík!!!!
 
DJ Slamák eletricky slahaci slahali eletriku  z tych eletrickych slahadiel
Žerty na rtech pomrou!!!
Trisolde Moja chorá hlava  v jednom je plameni.
Krása!
 
Ilmarinen Бырйы монэ, нош мон тонэ... 
!!!!!
 
Jindřich Šimon Baar - Jan Cimbura (1908)
V úterý po mši svaté čekali studenti na Cimburu před hřbitovem.
„Dědečku, dědečku, slyšel-li pak jste to už – že včera o trhu
nebylo v Netolicích ani jediného koně.“
„I totě věc nemožná, copak by se to stalo, snad není kraj ohřívkou zamořený,“
zastavil se ulekaný Cimbura.
„Už se stalo, přivedli tam jen samé valachy, hřebce, klisny a
hříbata,“ smáli se
studenti, že chytrý Cimbura jim sedl na lep, což se zřídka stávalo.
„Vida, vida, totě veselá novina,“ vážně, skoro až smutně mluvil stařec,
„ale do smíchu mi při ní není, patrně nevíte, co já vím,
povím-li, i vy jistě se zarmoutíte a žerty na rtech pomrou.“
„Co se stalo? Co se stalo?“
„Pan farář mi to půjčil, dnes ráno jsem si to přečet‘ – královský
hrad v Praze vyhořel“
Včera, v pondělí noviny nepřišly, dojdou až dnes v poledne, pan
farář má jisté zprávy z Písku nebo přímo z Prahy.
„Hradčany že vyhořely? To je hrozné!“ křižují se ulekaní studenti.
„Ano, celý hrad shořel i chrám sv. Víta.“
„I chrám sv. Víta!“
„A vy to nevíte? A to jste studenti?“pouští se do nich Cimbura,
„stalo se to už dne 2. června 1541 a vy to posloucháte jako novinku.“
 
Jindřich Šimon Baar - Jan Cimbura (1908)
Kluk potměšilá – Jiříček – uřízl si hruškovou sazeničku a chtěl si z ní udělat píšťalku. "I ty hloupý, lze přece pískat i bez píšťaly a na suchá dřívka,“ směje se stařeček.
„A jak? Naučte mě tomu,“ hned prosí Jiřík.
„Mně taky, mně taky,“ o závod volají ostatní.
„Nejdřív mě,“ furiantsky poroučí si Jirka.
„Ano, nejdřív tebe,“ přisvědčil Cimbura. Sebral se země suchou větvičku, seřízl ji, dvě stejně velká, na prst dlouhá dřívka z ní udělal.
„Tak se ke mně otoč zády a ruce vzadu sepni.“
Jako na obrtlíku otočil se chlapec a už cítil, jak mu dědoušek sepjatými prstíky zrovna za prostředními klouby převléká obě dřívka. Dálo se to tajemně, za pozorného ticha – děti stojí kolem s pootevřenými ústy,
aby jim nic neušlo.
„Tak pozor, Jiříčku,“ napomenul ještě Cimbura, bera obě dřívka mezi palec a ukazovák a mírně zmačkl. Jako bodnuto vypísklo klouče, trhlo sebou jako hříbě, ale
Cimbura nepovoluje. Zajatec poznává, že je bolest menší, když sebou netrhá, stojí proto tiše jako beránek, jen bolestí s nožky na nožku přeskakuje.
„Píská, už píská,“ smějou se hoši, ale poznávají trest, poznává i Jiříček a prosí se slzami v očích:
„Dědečku zlatý, povolte, já už to víckrát neudělám.“
„Opakuj, které dřevo se na píšťaly bere?“
„Vrby, jívy, jeřabiny.“
„Stonek nebo mláz?“
„Jednoleté mlází.“
Kleště povolily, kluk si foukal na prstíky chvíli, až bolest otrnula, poskočil; ale do smrti jistě už stromek nezkazí.

Leč nejen zřejmé viny trestat, i zlé pudy v nich tlumit musí
Cimbura. Rádo se chlubí dítě, pyšní a nadýmá a nejvíce ze všech
malý Matějíček Benešů.
„Já jsem silák, všichni hleďte, jaký jsem silák,“ křičel, nesa na stavbu dětského mostu třepnatý kámen.
„Ty a silák? Vždyť ani lžíci v ruce neudržíš,“ posmívá se mu
dědoušek.
„Jakpak bych plechovou lžíci neudržel, padesát, celé sto jich
unesu,“ kasá se hoch a jako magnát staví se před dědouška do hrdé posice.
„Nu, tak to zítra zkusíme.“
Chlapci přišli druhého dne do jednoho.
„Uvidíš, dědoušek ti podají plnou, vrchovatou lžíci vody a ty ji musíš nést a neukápnout; běda ti, ukápneš-li,“ připravují cestou kamarádi Matějíčka.
„Uvidíte, že ponesu, ruka se mi nezatřese – neukápnu,“ pyšní se chlapec. Ale co to? Dědoušek je k sobě nevolá. Viděli ho u okna, viděl je i on, usmál se na ně, ale hned zmizel a ven nevychází.
„Aha, bojí se, že prohraje,“ chlubí se Matějíček a jde se tedy kurážně přihlásit sám.
„Dědečku, neschovávejte se, je to marné, viděli jsme vás u okna, já, Matějíček, jsem tu a jdu vám ukázat, že unesu plechovou lžíci, sem s ní.“
„Pomalu, chlapče, a nechlub se. Nekřič hop, dokud nepřeskočíš,“ ozval se Cimburův hlas.
„Sem se lžící,“ hartusí vyzývavě Matějíček.
„Když tedy chceš,“ odpovídá dědeček a bere z horké trouby rozpálenou lžíci a zkouší ji na obličeji, kde má kůži citlivější než na dlani, nepálí-li do živého, ale ne, lžíce není žhavá, jest jen horká a proto podává ji oknem chlapci:
„Tu máš, udržíš-li ji.“
Matějíček lapí po ní srdnatě, ale vtom už vypadla mu z ruky a zazvonila o kámen na zemi.
„Matějíčku, prohrál jsi,“ usmívá se dědeček.
„Dědečku, vyzráli jste na mne,“ přiznává mu Matějíček a stojí zkrocen, jako opařen, zahanben.
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
!
Ilmarinen Бырйы монэ, нош мон тонэ... 
Fskutčnosťy by děd poslal na žebř pod nějakou vykutálenou záminkou Ladíka a pak by odešel.
Jednoho rána domluvil se děd s Ladíkem, že spraví již dlouho zatékající střechu. I připravil děd nový došek, vztyčil žebř a již po něm šplhá nahoru.
"Děde, ten žebř je k naší střeše krátký", zjišťuje vzápětí Ladík.
Děd uzřel též a volá dolů na Ladíka: "Dojdi k sousedovi, ten má žebř vyšší než naše stodola. Ale buď zpátky hbitě, trpím závratěmi".
Po chvilce vrací se Ladík a v ruce třímá toliko fukšvancku.
"Co s pilou", rozpálí se děd doběla vzteky.
"Co by? Krátký žebř dole uřežeme a nahoře nastavíme", vece čtverácky Ladík.
"Ach tak," posmutnil děd vida, že jadrným šprýmům Ladíka naučil řádně.
 
diverzní činnost
Reakce na | Vlákno  
To je spíš námět do oprásků, chybí mi tam typické dědkovo vytrolení.
NOVÝ ŽERT
Dědeček vezme Ladíka do Prahy, aby poznal "Matičku". Je horký srpen a děd po poledni sotva dýše. I vezme Ladíka do kavárny Arco. Poručí si kávu a sodovku a Ladíkovi lemonádu - novinku to z ciziny. Přítomni jsou i spisovatelé Kafka a Werfel. Vtom přijde do kavárny literát a redaktor Nezval a povídá: "Nezajdem na indiánka?" Tu se Kafka nakrkne, protože je o něm známo, že indiánky alias ašanty nerad, a při odchodu utrousí: "Sbohem a ašanteček." Nezval si pomyslí: "Hrome, to by nebyl špatný název pro sbírku!" Po letech prochází Ladík s dědouškem pražská knihkupectví a děd jen utrousí: "Tak mu to ten Teige v Družstevní práci špatně vysázel!"
 
Gustav_Husak  
Ach tak!
Pan_Azathoth stay chudák pomýlený zelený pičusek 
Pointou samozřejmě je, že dědeček si stejný žertík už předtím vyzkoušel na Ladíkovi.
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Sivý čtverák zasahuje v Protektorátu
Když do jejich rozmilého příbytku vešli dva četníci v doprovodu muže v kožené bundě, maminka i Ladík sebou nevědomky škubli. Věděli dobře, jaká pověst předchází sturmbannführera Klappkeho, vždyť soused Nevrla skončil na šibenici a o synovi staré Klepáčové nikdo neví, co ho Klappke odvedl.

Sturmbannführer Klappke si spokojeně sedl doprostřed světnice na dřevěnou židli. "Rožkovi jsou rodina spořádaná, Říši loyální," říkal právě četník Váňa, když do místnosti nejistým krokem vešel stařičký kmet, o berli se ploužící. Maminka ihned snažila se jej posaditi ke kamnům a krajáčem ředěného mléka jeho ústa zaměstnati.

Klappke se rozhlédl po místnosti a pokýval hlavou, že rozumí. Četník Váňa, povzbuzen tímto gestem, pokračoval dále v obhajobě Rožkovy rodiny: "Dávky odvádějí v pořádku, pobuřujících řečí nevedou, i rozhlas poslouchají pouze protektorátní, že?" obrátil se na Rožkovou, která hned horlivě přikývla.

V tu chvíli za svými zády zaslechla známé jí již zachrchlání. Děd se nadechl a s potměšilým úsměvem zašišlal bezzubými ústy: "Ale vždyť jsme zrovna dneska poslouchali Londýn!"

---

Seděli spolu. Maminka, dědoušek, Ladík i ostatní děti. Maminka již mnohokráte mohla svému otci odpustiti, leč touto větou nemohla svého děda nepočastovati: "Proč jste, dědečku, říkal před tím Němcem, že posloucháme Londýn?"

"Ale kdežpak," pravil s úsměvem dědeček, "já přece řekl - ". Zarazil se. "Já přece chtěl říci - ech kletě, to o tom Londýně měla přece býti pointa, až by odešli!!" Usmál se smutně na dceru: "Odpusť, děvenko, hlava mi už toliko neslouží..."

"I to nic, dědečku," ucedila maminka ledově, když se za nimi s rachotem zavíraly dveře dobytčího vagonu.