Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravují:

Dadel,
Finwe,
Hercoš,
caracho

Může vás zajímat



Reklama



Sivý čtverák - web

Náš dědeček má liškou podšitý kožíšek. Tento klub je věnován dědečkovým žertíkům, dědečkovi, jeho sivosti a šelmovitosti, Ladíkovi a dalším postavám nejhumornějšího cyklu všech dob.

Nechť se projeví soukromé archivy, ale i osobní kreativita, ať vrátíme na pomyslný piedestal to, co si na něm být opravdu zaslouží.

Sivý čtverák - stránky

Všechny dosud publikované žerty ZDE!

Přehled exerpce originálních Sivákových žertíků ZDE!

Projekt Čtverák do škol: se řeší v tomto klubu


Pokud budete uvádět ftip z vlastní dílny, napište do titulku "vlastní tvorba". Je to z důvodu, aby jej bylo možné jednodušeji zaznamenat. Pokud v titulku nic nebude, nelze vyloučit, že váš vtip skončí v zapomnění...

Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Vypráskají společně židovského krčmáře?
CASE NIGHTMARE GREEN
Ilmarinen Бырйы монэ, нош мон тонэ... 
Ten armageddon, až se potká děd s Cimburou!
 
Jíha
Dík!!!!
 
DJ Slamák eletricky slahaci slahali eletriku  z tych eletrickych slahadiel
Žerty na rtech pomrou!!!
Trisolde Moja chorá hlava  v jednom je plameni.
Krása!
 
Ilmarinen Бырйы монэ, нош мон тонэ... 
!!!!!
 
Jindřich Šimon Baar - Jan Cimbura (1908)
V úterý po mši svaté čekali studenti na Cimburu před hřbitovem.
„Dědečku, dědečku, slyšel-li pak jste to už – že včera o trhu
nebylo v Netolicích ani jediného koně.“
„I totě věc nemožná, copak by se to stalo, snad není kraj ohřívkou zamořený,“
zastavil se ulekaný Cimbura.
„Už se stalo, přivedli tam jen samé valachy, hřebce, klisny a
hříbata,“ smáli se
studenti, že chytrý Cimbura jim sedl na lep, což se zřídka stávalo.
„Vida, vida, totě veselá novina,“ vážně, skoro až smutně mluvil stařec,
„ale do smíchu mi při ní není, patrně nevíte, co já vím,
povím-li, i vy jistě se zarmoutíte a žerty na rtech pomrou.“
„Co se stalo? Co se stalo?“
„Pan farář mi to půjčil, dnes ráno jsem si to přečet‘ – královský
hrad v Praze vyhořel“
Včera, v pondělí noviny nepřišly, dojdou až dnes v poledne, pan
farář má jisté zprávy z Písku nebo přímo z Prahy.
„Hradčany že vyhořely? To je hrozné!“ křižují se ulekaní studenti.
„Ano, celý hrad shořel i chrám sv. Víta.“
„I chrám sv. Víta!“
„A vy to nevíte? A to jste studenti?“pouští se do nich Cimbura,
„stalo se to už dne 2. června 1541 a vy to posloucháte jako novinku.“
 
Jindřich Šimon Baar - Jan Cimbura (1908)
Kluk potměšilá – Jiříček – uřízl si hruškovou sazeničku a chtěl si z ní udělat píšťalku. "I ty hloupý, lze přece pískat i bez píšťaly a na suchá dřívka,“ směje se stařeček.
„A jak? Naučte mě tomu,“ hned prosí Jiřík.
„Mně taky, mně taky,“ o závod volají ostatní.
„Nejdřív mě,“ furiantsky poroučí si Jirka.
„Ano, nejdřív tebe,“ přisvědčil Cimbura. Sebral se země suchou větvičku, seřízl ji, dvě stejně velká, na prst dlouhá dřívka z ní udělal.
„Tak se ke mně otoč zády a ruce vzadu sepni.“
Jako na obrtlíku otočil se chlapec a už cítil, jak mu dědoušek sepjatými prstíky zrovna za prostředními klouby převléká obě dřívka. Dálo se to tajemně, za pozorného ticha – děti stojí kolem s pootevřenými ústy,
aby jim nic neušlo.
„Tak pozor, Jiříčku,“ napomenul ještě Cimbura, bera obě dřívka mezi palec a ukazovák a mírně zmačkl. Jako bodnuto vypísklo klouče, trhlo sebou jako hříbě, ale
Cimbura nepovoluje. Zajatec poznává, že je bolest menší, když sebou netrhá, stojí proto tiše jako beránek, jen bolestí s nožky na nožku přeskakuje.
„Píská, už píská,“ smějou se hoši, ale poznávají trest, poznává i Jiříček a prosí se slzami v očích:
„Dědečku zlatý, povolte, já už to víckrát neudělám.“
„Opakuj, které dřevo se na píšťaly bere?“
„Vrby, jívy, jeřabiny.“
„Stonek nebo mláz?“
„Jednoleté mlází.“
Kleště povolily, kluk si foukal na prstíky chvíli, až bolest otrnula, poskočil; ale do smrti jistě už stromek nezkazí.

Leč nejen zřejmé viny trestat, i zlé pudy v nich tlumit musí
Cimbura. Rádo se chlubí dítě, pyšní a nadýmá a nejvíce ze všech
malý Matějíček Benešů.
„Já jsem silák, všichni hleďte, jaký jsem silák,“ křičel, nesa na stavbu dětského mostu třepnatý kámen.
„Ty a silák? Vždyť ani lžíci v ruce neudržíš,“ posmívá se mu
dědoušek.
„Jakpak bych plechovou lžíci neudržel, padesát, celé sto jich
unesu,“ kasá se hoch a jako magnát staví se před dědouška do hrdé posice.
„Nu, tak to zítra zkusíme.“
Chlapci přišli druhého dne do jednoho.
„Uvidíš, dědoušek ti podají plnou, vrchovatou lžíci vody a ty ji musíš nést a neukápnout; běda ti, ukápneš-li,“ připravují cestou kamarádi Matějíčka.
„Uvidíte, že ponesu, ruka se mi nezatřese – neukápnu,“ pyšní se chlapec. Ale co to? Dědoušek je k sobě nevolá. Viděli ho u okna, viděl je i on, usmál se na ně, ale hned zmizel a ven nevychází.
„Aha, bojí se, že prohraje,“ chlubí se Matějíček a jde se tedy kurážně přihlásit sám.
„Dědečku, neschovávejte se, je to marné, viděli jsme vás u okna, já, Matějíček, jsem tu a jdu vám ukázat, že unesu plechovou lžíci, sem s ní.“
„Pomalu, chlapče, a nechlub se. Nekřič hop, dokud nepřeskočíš,“ ozval se Cimburův hlas.
„Sem se lžící,“ hartusí vyzývavě Matějíček.
„Když tedy chceš,“ odpovídá dědeček a bere z horké trouby rozpálenou lžíci a zkouší ji na obličeji, kde má kůži citlivější než na dlani, nepálí-li do živého, ale ne, lžíce není žhavá, jest jen horká a proto podává ji oknem chlapci:
„Tu máš, udržíš-li ji.“
Matějíček lapí po ní srdnatě, ale vtom už vypadla mu z ruky a zazvonila o kámen na zemi.
„Matějíčku, prohrál jsi,“ usmívá se dědeček.
„Dědečku, vyzráli jste na mne,“ přiznává mu Matějíček a stojí zkrocen, jako opařen, zahanben.
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
!
Ilmarinen Бырйы монэ, нош мон тонэ... 
Fskutčnosťy by děd poslal na žebř pod nějakou vykutálenou záminkou Ladíka a pak by odešel.
Jednoho rána domluvil se děd s Ladíkem, že spraví již dlouho zatékající střechu. I připravil děd nový došek, vztyčil žebř a již po něm šplhá nahoru.
"Děde, ten žebř je k naší střeše krátký", zjišťuje vzápětí Ladík.
Děd uzřel též a volá dolů na Ladíka: "Dojdi k sousedovi, ten má žebř vyšší než naše stodola. Ale buď zpátky hbitě, trpím závratěmi".
Po chvilce vrací se Ladík a v ruce třímá toliko fukšvancku.
"Co s pilou", rozpálí se děd doběla vzteky.
"Co by? Krátký žebř dole uřežeme a nahoře nastavíme", vece čtverácky Ladík.
"Ach tak," posmutnil děd vida, že jadrným šprýmům Ladíka naučil řádně.
 
diverzní činnost
Reakce na | Vlákno  
To je spíš námět do oprásků, chybí mi tam typické dědkovo vytrolení.
NOVÝ ŽERT
Dědeček vezme Ladíka do Prahy, aby poznal "Matičku". Je horký srpen a děd po poledni sotva dýše. I vezme Ladíka do kavárny Arco. Poručí si kávu a sodovku a Ladíkovi lemonádu - novinku to z ciziny. Přítomni jsou i spisovatelé Kafka a Werfel. Vtom přijde do kavárny literát a redaktor Nezval a povídá: "Nezajdem na indiánka?" Tu se Kafka nakrkne, protože je o něm známo, že indiánky alias ašanty nerad, a při odchodu utrousí: "Sbohem a ašanteček." Nezval si pomyslí: "Hrome, to by nebyl špatný název pro sbírku!" Po letech prochází Ladík s dědouškem pražská knihkupectví a děd jen utrousí: "Tak mu to ten Teige v Družstevní práci špatně vysázel!"
 
Gustav_Husak  
Ach tak!
Pan_Azathoth stay chudák pomýlený zelený pičusek 
Pointou samozřejmě je, že dědeček si stejný žertík už předtím vyzkoušel na Ladíkovi.
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Sivý čtverák zasahuje v Protektorátu
Když do jejich rozmilého příbytku vešli dva četníci v doprovodu muže v kožené bundě, maminka i Ladík sebou nevědomky škubli. Věděli dobře, jaká pověst předchází sturmbannführera Klappkeho, vždyť soused Nevrla skončil na šibenici a o synovi staré Klepáčové nikdo neví, co ho Klappke odvedl.

Sturmbannführer Klappke si spokojeně sedl doprostřed světnice na dřevěnou židli. "Rožkovi jsou rodina spořádaná, Říši loyální," říkal právě četník Váňa, když do místnosti nejistým krokem vešel stařičký kmet, o berli se ploužící. Maminka ihned snažila se jej posaditi ke kamnům a krajáčem ředěného mléka jeho ústa zaměstnati.

Klappke se rozhlédl po místnosti a pokýval hlavou, že rozumí. Četník Váňa, povzbuzen tímto gestem, pokračoval dále v obhajobě Rožkovy rodiny: "Dávky odvádějí v pořádku, pobuřujících řečí nevedou, i rozhlas poslouchají pouze protektorátní, že?" obrátil se na Rožkovou, která hned horlivě přikývla.

V tu chvíli za svými zády zaslechla známé jí již zachrchlání. Děd se nadechl a s potměšilým úsměvem zašišlal bezzubými ústy: "Ale vždyť jsme zrovna dneska poslouchali Londýn!"

---

Seděli spolu. Maminka, dědoušek, Ladík i ostatní děti. Maminka již mnohokráte mohla svému otci odpustiti, leč touto větou nemohla svého děda nepočastovati: "Proč jste, dědečku, říkal před tím Němcem, že posloucháme Londýn?"

"Ale kdežpak," pravil s úsměvem dědeček, "já přece řekl - ". Zarazil se. "Já přece chtěl říci - ech kletě, to o tom Londýně měla přece býti pointa, až by odešli!!" Usmál se smutně na dceru: "Odpusť, děvenko, hlava mi už toliko neslouží..."

"I to nic, dědečku," ucedila maminka ledově, když se za nimi s rachotem zavíraly dveře dobytčího vagonu.
 
Gustav_Husak  
To mi ani tak nevadilo. Ale žloutenka po čtrnácti dnech?
Reakce na | Vlákno  
U mně dobrý, domluva zněla, že se platí zálohou.
Reakce na | Vlákno