Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteratura

Spravuje:

Natasha



Reklama





Citujte své oblíbené básníky. Upozorňujte na kvalitní sbírky a autory. Komentujte uveřejněné.

Upozornění: Nezapomínejte uvádět zdroje. Vlastní tvorba sem nepatří. Nesouvislé blábolení bude mazáno.

František Hrubín: Slunečný les

Les obstoupil mě ze všech stran
a dal se do pohybu.
Strom za stromem mnou procházel
s pavoučím světla ve větvích.

S tím lesem stokrát
tys mnou projít chtěla.
A jednou zastavil se les
v tu chvíli, kdy jsi do mne vešla celá.

Nemohlas dále ani zpět.
Jenom z mých pohybů jsi žila
a do mých smyslů zavřel se tvůj svět:
mnou cítila jsi vůni pryskyřic.

Když osten ostružiní
na lýtku natrhl mou kůži,
tu vytryskla tvá krev.
Mým patrem chutnala jsi šťávu borůvek.
Závratný hmyzí chorál
mnou zaléhal v tvůj sluch.

A viděli jsme jedním zrakem
Ten horký chvějící se vzduch.

V závrati toho pocitu
já náhle zůstal stát.

A znovu dal se do pohybu les.
Jak vešlas do mne, tak jsi odešla.
Mé smysly, jež se nyní
už s tebou dělit přestaly,
cítily ostny všeho ostružiní,
otřásaly se hmyzím chorálem
a dusily se vůní pryskyřice
a omámeny strašnou lahodou
rozpíjely se v horkém vzduchu.

S tím prchajícím lesem jsem se rval
a volal po tvém sluchu
po chřípí tvém a po jazyku
po prstech tvých a po očích.

Les mnou jen letěl.

A ve chvíli, kdy prolétalo
mým srdcem prázdné hnízdo ptačí,
podruhé – navždy – zastavil se les.

I rozezpívalo se prázdné hnízdo ve mně
a zpívá ještě dnes.
 
Tohle je podle kritiků nejlepší básník z celého Písmáka. Často mívá náboženské, konkrétně křesťanské, motivy:

http://print.webz.cz/
 
Vidíte, a frekventanti klubu se mohou těšit mým pregnantním shrnutím.
Lejzy God is REAL unless declared   INTEGER.
Robert Burns

Polní myšce, když jí básník vyoral hnízdo

Ty plachá, šedá myško malá,
ó, jak jsi ty se polekala!
Ne, netřeba, bys utíkala
tak o své žití!
Vždyť můž' jen otka neurvalá
ti ublížiti.

Mně žel, že člověk vládou svojí
rve pásku, která tvorstvo pojí
a v přírodě se vše ho bojí, —
a zmíráš v strachu
ty, jež jsi rodem družkou mojí
a sestrou v prachu!

Já vím, že kradeš někdy z žit,
aj což, chuděrko — nutno žít!
Z dvou mandelů si klásek vzít,
nu, buď můj host:
bych moh' si chleba umísit,
mně zbylo dost!

I z tvého domku strh' jsem krovy
a z vetchých stěn si vítr loví,
a z čeho nyní stavět nový
než z ostřice? —
Je za dveřmi sníh prosincový
a vichřice.

Když pustla pole a co kde,
ty's viděla, jak zima jde
a myslila, že budeš zde
se hezky mít. —
Tu třesk! pluh krutý projede
tvůj teplý byt.

Ta malá hrstka trávy, stlaní,
tě stála krušné namáhání. —
Teď vypuzena! za vše ani
ti nezbyl kout,
bys mohla přebýt sněhu vání
a nezmrznout!

Však, myško, také my to známe,
jak ostražitost často klame; —
plán nejlepší, jímž hlavu láme
si člověk, myš —
co z všeho zbude? — strasti samé
a bol a tíž.

A přec tvůj osud přešťasten!
Ty pouze víš, čím zraní den:
zrak můj však zpátky obrácen,
ó, teskno tam!
A přede mnou? — já hádám jen
a hrůzu mám!

(překlad J.V. Sládek)

(To a Mouse, On Turning her up in her Nest, with the Plough, November 1785. https://www.poetryfoundation.org/poems/43816/to-a-mouse-56d222ab36e33)
 
Lejzy God is REAL unless declared   INTEGER.
O tom uz taky bylo popsano papiru.
tak dobře: autorka Luzz, básnička Zápisky z exkurze

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=511950

můžete kliknout na její nick pro další básně. hodně používá geologické a jiné přírodovědecké metafory :)
 
Určitě!
Mohou tu být i "nezavedení" amatérští autoři třeba z písmáku? Samozřejmě jsem četl, že vlastní tvorba ne, ale teď mě zaujala báseň jedné tamní autorky.
 
děkuji
spsch May the bridges I burn light the way (馬鹿  **
Snad jste to byl Vy, kdo tu zmínil madame Simonetta:

Nemohu spat
noc sedí na mých rtech
upírka noc mi pije horký dech

Podivný máj
své dávné vůně rozprostřel
šustění hedvábí svištění střel

je po bouři
však zůstala tu přec
na údech mých ty okovy ta klec
na údech mých dohaslých blesků žeh
autodafé
zahynu v plamenech
nemohu spat

(děkuji)
arnost Snad zas nechci tak  moks
Křižovatka
Federico García Lorca

Východní vítr;
lucerna
a dýka
v srdci vražená.
Ulice,
se zachvěla
jak struna
právě laděná,
jako by příšerná
masařka drnčela.
A všude,
dojem mám
je dýka
v srdci vražená.

https://soundcloud.com/stedry-arnost/k-i-ovatka
 
arnost Snad zas nechci tak  moks
Modlitby ocele
Carl Sandburg

Polož mě na kovadlinu, ó bože.
Buš do mne a vykovej ze mne sochor.
Dej, ať rozpáčím staré zdi.
Dej, ať zvednu a rozviklám staré základy.

Polož mě na kovadlinu, ó bože.
Buš do mne a vykovej ze mne ocelový trn.
Zatluč mne do traverz, co drží mrakodrap pohromadě.
Vem rudé rozžhavené nýty a svař mne s hlavními nosníky.
Dej, ať je ze mne veliký hřeb, který vzpíná tmou modrých nocí mrakodrap k bílým hvězdám.

https://soundcloud.com/stedry-arnost/modlitby-ocele

(hledaj jsem neco s obrabenim kovu, myslel jsem si na nejakeho Rusa, ale nakonec jsem skoncil zase u Horoskopu orloje)
 
Cpt. O.: Dégéčka to tak sice zpívaj, ale vzhledem k houštině anglických samohláskových posunů a volně související náklonnosti/toleranci vůči "eye rhymes" a "slant rhymes" je těžké stanovit, zda Blake zkrátka zamýšlel plný rým, zda šlo o navádění k vědomě archaizující výslovnosti nebo zda cíleně rozbíjí symetrii sloky (jak by tomu nasvědčovalo přidání slabiky v tomto posledním verši).
brajt - najt
áj - symetráj
The Tyger
BY WILLIAM BLAKE

Tyger Tyger, burning bright,
In the forests of the night;
What immortal hand or eye,
Could frame thy fearful symmetry?

In what distant deeps or skies.
Burnt the fire of thine eyes?
On what wings dare he aspire?
What the hand, dare seize the fire?

And what shoulder, & what art,
Could twist the sinews of thy heart?
And when thy heart began to beat,
What dread hand? & what dread feet?

What the hammer? what the chain,
In what furnace was thy brain?
What the anvil? what dread grasp,
Dare its deadly terrors clasp!

When the stars threw down their spears
And water'd heaven with their tears:
Did he smile his work to see?
Did he who made the Lamb make thee?

Tyger Tyger burning bright,
In the forests of the night:
What immortal hand or eye,
Dare frame thy fearful symmetry?
 
arnost snad nechci tak   moks
Ladislav Landa
Zpěv sirén v Ústí nad Orlicí


Chce se mi brečet když vidím fotry
z továren chrastit bandaskama s bryndou
nasedat na kola s čepicí v ksichtě a pak
po malý šutratý silnici šlapat domů

Stojím vedle škarpy vočurávám trpkou
zaprášenou blumu a vy se na mě díváte
a myslíte si vandrák a jedete domů
ke třem dětem Azorovi prdelatý manželce
a čtyřem stěnám

Stojím tu vandrák a vy sedíte doma u večeře
s lžící v bramboračce a kecáte Dneska povídal
vedoucí Představ si to Znalas toho nojo a děti vám
rostou pod rukama už jsou skoro na umření

Ležím tu v seně vandrák s místní fešandou
a vzpomínám na vás jak doma výráte na
televizi a potom zívnete a spíte

Ráno mě budí mlha a seno v uchu
a siréna ve dvě oddrkotá vaši
bandasku s hnědým škraloupem a druhej
den je zase oddrkotá denně dál a dál

Stojím tu vandrák řeknete si ve škarpě
s trpkou blumou v puse a ošoupanejma nohama
a marně čekám na váš příjezd
ač je ráno a vy ne a ne přijet je
k zoufání směji se na vás kysele jako
angrešt a vy nic ticho bude asi neděle
 
Jan.S.Harold Тебе надо читать Гегеля. 
(Jo, tu mám ještě radši. :) )
Tvá černočerná tma,
ó máti má, mne mámí.
Co děláš? Nezvěstná
má duše připadá mi.

Rci, zda se naleznu?
V svou hloubku fárám chvivě
a při blikadle snu,
jenž hoří zimomřivě,

mhou tápu soumračnou
a marně na dně jámy
řeč hledám souznačnou:
nic neodpovídá mi.
Jan.S.Harold Тебе надо читать Гегеля. 
Temno je ourodné, neodpírej mu díků.
Co v sebe zavřeno, zas vzejde, zahradníku!

Když rány hněvivé v citlivou kůru tnou,
vnucují dřeni tvé tu normu ukrutnou,
že přísní andělé svůj souhlas odeprou ti,
váháš-li z trýzně jen svit krásna vykřísnouti.



(Josef Palivec)
 
Natasha Oheň šlehne  výš
Tvar zahájil sezónu 2019 s novou grafickou úpravou včetně barevných obálek. Sluší mu to, myslím si. V prvním čísle, které je věnováno ozvěnám surrealismu, najdete mimo jiné Sny Miroslava Fišmeistera.


Sen
Markétě Konečné

Noc byla černá —
Měsíc šel na lov.
Toulec z kůží,
ze kterých se vysvlékli hadi,
kteří vidí do budoucnosti,
šípy z hlíny,
v niž se mění
nejvzácnější slova skryté hory,
tětiva ze slz sestry,
kterou nikdy neměl.
Zlatá tečka uprostřed temného kráteru
— světlo oslavující výšku.
V jeho stopách
na cestě od naší matky
neroste tráva,
ale v těch z návratu
zanechává světelná semena.
A z každého lovu
se vrací s melodií,
kterou nenese přehozenou přes rameno,
ale v náruči.
A všechny je kolébá a
shromažďuje jim věno u
kvádru řeky,
než si najdou ženicha: slova.
Čas jim plyne jinak
a tak jim nevadí
čekání na dokonalého muže,
jenž ohněm svých úst
řeku bude umět obklopit
lesem do té doby nevídaným.


(Z rukopisu sbírky Tvar slunce.)