Díky za pět bodů, jež jsou přehledné a prosty ideologie.
A) Ku 2, 4, 5: Vůbec nezpochybňuji teorii, podle níž skupina, v níž se „volně krade“, mívá nižší šanci na prosperitu či na přežití. Ani náznakem nezpochybňuji tezi, že se „vědecky“ (zde to budou spíše společenské vědy: sociologie, ekonomie, politologie, historie, právo etc.) dá dokázat následující implikace: „Chceme-li dosáhnout co nejvyššího blaha pro co nejvyšší počet členů společnosti, je efektivní (mimo jiné) prohlásit krádež za nelegální (stíhat ji pomocí k tomu vytvořeného represivního systému) a pokusit se vzbudit v lidech pocit, že je i nelegitimní (pokoušet se o etickou osvětu a výchovu.)“
B) Ku 1 a 3: Mírně zpochybňuji názor, podle nějž lze ne základě nezaujatého kalkulu (tedy: „vědecky“) efektivně určit, kudy vést hranice oné množiny („skupiny“, „společnosti“ či „společenství“) pro jejíž prvky máme maximalizovat blaho. Vědecky lze jistě popsat, jak se v různých lidských skupinách vytvářela a vytvářejí různá sebepojetí nebo(li) ideologie. Podle těchto sebepojetí (ideologií) se pak dokazovalo a dodnes dokazuje, že k utrpení bytostí, jež do „naší“ skupiny nepatří, máme být lhostejní a že je žádoucí, aby bylo budováno „naše“ blaho na úkor blaha těch druhých. Nechci se zbytečně rozepisovat o nacismu či komunismu, neboť na „vědeckost“ těchto ideologií snad většina dnešních lidí nevěří. Ale jak by se dalo „vědecky“ analyzovat, máme-li „právo“ na to, abychom kradli přírodní a kulturní hodnoty Eskymákům, indiánům a jiným od nás odlišným kulturám? A jak „vědecky“ určit, máme-li právo krást životní prostředí medvědům ledním nebo chřástalům kropenatým? Lze jistě počítat, kolik životů bytostí mimo „naši“ skupinu je ničeno v důsledku „naší“ činnosti (plíživé otravy, devastace prostředí, u lidí pak např. alkoholismus, vykořenění, beznaděj…) a porovnávat to s životy ukončovanými útoky predátorů a úrazy při dřívějším způsobu života, ale nemyslím si, že taková statistika, byť „vědecká“, má nahradit úžas nad stvořením, pokoru a soucit. Pochybuji o tom i proto, že utrpení, jež se dnes jeví, jakoby se nás netýkalo, se nás dříve či později dotkne. A to bez ohledu na možnost a případný úspěch či neúspěch vědecké analýzy onoho doteku. Viz Lk10,29.
C) Ku mému tvrzení „nelze vědecky dokázat, že se nemá krást“ : Napsal jsem výše, že nezpochybňuji „vědeckost“ implikace: „Pokud má moje skupina prosperovat, je efektivní prohlásit krádež za nelegální, případně také posilovat pocit, že je i nelegitimní.“ V této implikaci se ale nalézá předpoklad „skupina má prosperovat“. Ten předpoklad není (a to z principu) „vědecky dokazatelný“. Principem vědy je totiž nezaujatý popis faktů. Řečeno s Davidem Humem: „Vědecky mohu popsat to, co je, nikoli to, co má být.“ Na svém tvrzení trvám, pro jistotu je zopakuji včetně kontextu:
1) Váží si lidí, kteří hledají pro svůj život smyslu–plnost, mají v úctě hodnoty a snaží se podle těch hodnot žít.
2) Podle mého názoru je smysluplné mít v úctě (mimo jiné(?) i) hodnoty duchovní.
3) Hodnotový systém (včetně „neduchovní“(?) teze „krást se nemá“) lze pomocí vědy popisovat (např. vytvářet statistiky), ale nelze jej vědecky sestavovat a „dokazovat“ jeho správnost či jeho smysluplnost.
Jedním souvětím: Mravnost je stěžejní praxe života, etika ji může teoreticky (vědecky) analyzovat, nikoli ale vytvářet.
