Byzanc se mi nakonec před delší dobou rozpadla, ale poučen z nezdarů, rozehrál jsem znovu Přemyslovce. Dalo by se to shrnout do několika etap.
Na začátku jsem založil frakci za odtržení od Velké Moravy a ve chvíli, kdy měla problémy s někým jiným, jsem se taky odtrhl. Je potřeba to vhodně načasovat, aby měli Mojmírovci práci s Maďary nebo někým podobným, jinak bych skončil zle. V tu chvíli jsem se ale stal malým ohanským sousedem Východofranské říše, což není nejlepší situace, takže jsem urychleně přijal křesťanství a stal se dokonce jejím vazalem. Oni ti volové do Německa mají i své výhody. Třeba to, že se člověk může věnovat rozšiřování svého území na úkor malých pohanských sousedů ve Slezsku a Pobaltí, ale kdyby mu to chtěli oplatit, narazí na francký kolos.
Stal jsem se zkrátka výspou katolicismu mezi Slovany. Stálým dlouhodobým problémem bylo Polsko - postupně se tu zformovala silná ruskojazyčná vládnoucí vrstva s polskými kořeny a sjednocování slovanského pohanstva dosáhlo té míry, že se jim dokonce podařilo reformovat své náboženství a stát se kulturním celkem, se kterým bylo nutno počítat a který poměreně schopně odolával pokusům o christianizaci.
Hlavním cílem přemyslovských knížat bylo dosíci vlastního království. Propagovala proto následnictví volbou, napřed v rámci Východních Frank, pak Bavorska a nakonec Německa, kterého se Čechy staly součástí, byť si udržely vlastní kulturu. Přemyslovská doména sahající od Čech podél Labe až téměř k Baltu se dokonce stala největším a nejsouvislejším knížectvím Německa. Už tady se začaly formovat základy v následujících staletích osvědčeného státního systému přemyslovského elektivního nepotismu, který kombinoval stálé získávání území na úkor pohanů, obsazování úřadů a nových lén zásadně jen česky hovořícími členy rodu Přemyslovců a volbu panovníka kurfiřty.
Králi Karlovi řečenému Veliký se nakonec podařilo stát se vládcem Německa. Od té doby už trůn Přemyslovci nepustili a pokračovali ve sjednocování středozápadní Evropy - pod přemyslovským velkokrálem se postupně spojily trůny český, bavorský, pomořanský, německý a nakonec i fríský. Problémem ale bylo, udržet to celé pohromadě - možní dědicové se vždy tvářili nelibě na to, že někdo drží pohromadě tolik titulů a následnictví se stávalo čím dál tím víc ožehavým. Král to řešil tak, že poskytl svým vazalům větší volnost a přiděloval léna schválně co nejroztříštěněji, aby jim většinu času zabraly spory mezi sebou, vhodně dle zásady "rozděl a panuj".
Během té doby se zformovaly i základy středověké Evropy, jak ji známe - na západě Francie, Akvitánie, Kastilie a maurská část Španělska, na jihu papežská Itálie, na jihovýchodě mocná nestoriánská Byzanc, v Africe pohanské Mali, křesťanská Etiopie a muslimové, na východě pak shluk menších kmenových států a v jeho jádru mocné Rusínské království. Poslko se podařilo Přemyslovcům postupně vymazat, ale Rusínie se stala mocnou oporou slovanského pohanstva a to natolik silnou, že až do konce středověku existovaly na východě Evropy pohanské enklávy v Přemyslovské říši, se kterými by zkrátka bylo moc práce při dobývání, zvlášť, měly-li za zadkem mocného spojence. Největším opruzem byl pak slovanský kult Perunových válečníků srovnatelný s křesťanskými válečnickými rytířskými řády, který si udržel svá hradiště i na jinak zcela křesťanských územích slabých přemyslovských vazalů a s chutí spěchal na pomoc každému pohanskému knížátku, které se cítilo ohroženo.
Postupem času se čím dál tím víc ukazovalo, že je nutno stát nějak sjednotit, vytvořit další titul nad úrovní králů. To se nakonec podařilo králi Bedřichovi, který se prohlásil císařem nové Svaté říše římské národa českého (bohemizace Německa skutečně postupovala rychle kupředu, mluvit česky bylo prestižní a umožňovalo to snažší zisk míst v nižší státní správě). Říše se stala hlavní evropskou záštitou katolicismu a většina jejích panovníků byla později prohlášena za světce. Zmínit můžeme třeba Manfreda Velikého, který správně vytušil, že by měl přispěchat na pomoc neoblíbenému francouzskému králi, který stojí sám proti invazi podivných pohanů zpoza západního oceánu, a zahnal ohavné Aztéky do moře, ač měli dvojnásobnou přesilu, aniž by si stihli vůbec ukousnout z evropské půdy. Po něm následovali Sv. Bavor, Sv. Vladislav, Bl. Záviš a Zikmund řečený Apoštol, kteří přičlenili pod Říši nyní jíž Maurů zbavené Španělsko, původně pohanské Maďarsko i Pobaltí.
Jisté vybočení z řady představoval šílený Rostislav, který vládl 7 let, než byl zavražděn, většina přemyslovských vladařů včetně něj byla ale povahy v jádru laskavé a spravedlivé, takže i když se choval divně, nešlo o násilného maniaka a Říše jeho vládu přežila ve zdraví. I přes osvícené císaře ale nebyl život běžného poddaného úplně snadný - rozdrobenost feudálních údělů, kdy například království Fríské sestávalo z řady drobných držav táhnoucích se jak korále od Holandska po Maďarsko, vedlo k mnohým válkám mezi vazaly, které se císaře sice netýkaly, ale jejichž energie by byla jistě využita lépe, obrátila-li by se mimo říšské území. Takhle většinu dobyvačných tažení zajišťovala spíše císařská elitní družina o počtu 30-60 tisíc mužů a vojska vazalů a zemská hotovost byly povolávány jen ve velkých konfliktech nebo v případech ohrožení celého státu - například při marných snahách Rusínů uchvátit ztracená území v Litvě nebo křížových výpravách.
Po Rostislavovi následovali Bl. Karel, Sv. Zdirad, Sv. Milíč a Sv. Vratislav. Při křížové výpravě dobyli Jeruzalém a přispěli úspěšným postupem do nilské delty a založením království egyptského k rozkladu Abbásovského chalífátu. Na severovýchodě zase narazili na hůře organizované ugrofinské pohany, které ohněm a mečem christianizovali a získali tak obrovská, byť chudá území, kde byla založena království Permské a Finské a která sloužila jako další prostor, kudy bylo možno obchvátit Rusíny. Křížová výprava byla vyhlášena i proti Mali, to se ale zachránilo přestupem ke katolicismu. Což bylo nakonec i výhodné, protože nyní měli Arabové po obou stranách katolíky a jejich manévrovací prostor se znatelně zúžil.
Konec středověku se nese ve znamení dvou událostí. První z nich je nástup Timurovců ve Střední Asii. Timur Veliký se probojoval až do Arábie, k přímému střetu se Svatou Říší ale nedošlo. Jeho potomci však definitivně vyvrátili mocné Rusínské království, a i když byli časem poraženi v rozsáhlé vzpouře, která podrazila timurovskému pokusu o světovládu nohy, časy rusínské hegemonie byly pryč. Je to právě pád posledního velkého pohanského státu v první třetině 15. století, který bývá dnes označován za bod přelomu a počátek novověku. Druhou důležitou událostí jsou pak dva masivní konflikty, které otřásly jádrem Evropy - obranná válka Svaté Říše proti Byzanci, která skončila českým vítězstvím a na ni navazující vzpoura andaluského krále vůči císaři, která trvala asi 15 let a která říši málem rozbila, neboť se k němu přidali i Poláci i Finové. Obě tyto události, které se odehrály za vlády posledních středověkých císařů Vratislava II. a Sv. Drslava (který na úkor zhroucených Rusínů posunul hranici Říše až ke Krymu), ukázaly, že stát bude třeba nějak reformovat, zajistit lepší správu veřejných věcí, usnadnit komunikaci po velkých rozlohách jejího území a podobně. Možná by pak mohlo dojít k nové epoše nazývané učenci Univerzální Evropou (pokud se teda ten save vyexporoval dobře).
Screenshot ze závěru na závěr:
Vznik tohoto klubu inspirovala zejména Přebralova fantastická vyprávění jeho herních zážiktů - k nalezení například v klubech Nethack a Civilization IV. Pokud se Vám něco zvláštního, úžasného nebo veselého ve hře podaří a chcete se podělit s ostatními, je toto memoratorium tím nejpovolanešjím místem. A to i pro nás, kteří nehrají zrovna Nethack a neumí tak poutavě vyprávět ...