Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Vznik tohoto klubu inspirovala zejména Přebralova fantastická vyprávění jeho herních zážiktů - k nalezení například v klubech Nethack a Civilization IV. Pokud se Vám něco zvláštního, úžasného nebo veselého ve hře podaří a chcete se podělit s ostatními, je toto memoratorium tím nejpovolanešjím místem. A to i pro nás, kteří nehrají zrovna Nethack a neumí tak poutavě vyprávět ...


Jinak, teď jsem celkem hluboko s jednou valkyrií...měl jsem jednu chvíli AC -5 a +3 meč, ale meč zrezl, o brnění mě obraly víly a rust monster a nakonec jsem si navlékl prokletý ring of polymorph. Takže teď se každou chvíli měním v náhodnou obludu, brnění se na mě trhá, zbraně mi padají z kopyt a tak. Už bych byl dávno mrtvej (to stejně přijde), ale podařilo se mi naklást asi 12 vajíček, když jsem byl(a) fire ant a vysedět si je. Teď se mnou běhá hromada červenejch mravenců a čistí dungeon od slabších potvor. Třeba plenění úlu killer bees bylo stylové. Jenomže ti parchanti sežerou další vejce, co nakladu (teď jako piraňa, doufám, že dojde na draky).
[Přebral ~ Valkýrie ~ Nethack]

...
V Americe jsem vstoupil do Washingtonu a využil této příležitosti k tomu, abych přijal z Rooseveltových rukou kapitulaci. Amerika se stala mým vazalem a vyhlásila válku Rusku. Poplácali jsme se po zádech, já jim jako odškodné za ztrátu východního pobřeží dal asi šest technologií a rázem jsme se měli rádi a shodli jsme se, že budou nejspíš ztraceným keltským kmenem. Stejně tak jsem obdaroval zbytky Turků a při mohutné ofenzivě vyštípal kozáky z Pannonie a prostoru mezi Rýnem a Labem. Car uznal porážku a uzavřeli jsme mír. Asi k tomu ale měl i jiné důvody, jeho zdatní rivalové v Asii, Čína a Indie, mu zanedlouho na to vyhlásili válku. Někdy tou dobou se mi dostalo osvícení a stal jsem se budhistou, zvláštní shodou okolností příslušníkem nejrozšířenějšího světového náboženství (byť stačilo málo a byl bych Židem). Vím, jak Rusové dovedou škodit nebohému civilnímu obyvatelstvu, poskytl jsem proto svým asijským ne-až-tak-přátelům (skoro)nezištnou humanitární pomoc v podobě tun uhlí a oceli a koní z druhořadých chovů.
...

[Přebral ~ Civilization IV]

tigr_papirosowy Naše přání nejvroucnější  Украину захватим!
OMG
Tak a jsou tři hodiny ráno a jám mám jít zítra do práce :(
 
Kerbalí mise na Mun, Apollo style
Rozhodl jsem se, že to udělám úplně hardcore jako Apollo 11: Nejdřív raketa vystřelí Command/service modul a Lunar lander na nízkou orbitu a následně provede trans-lunar injection. Zatímco raketa míří k Munu, Command modul a Lander se rozpojí a následně znovu spojí čumákem k sobě:

Lehká korekce trajektorie uprostřed cesky k Munu:

Následuje cirkularizace orbity, přesun dvou členů posádky do landeru a přistání.

Bill a Jebediah odeberou vzorky země, přesunou se zpátky do landeru a ten následně vzlétne. Na orbitě se proběhne randezvous z command modulem:

Následuje jedno EVA, kde se přesune věda z landeru do command modulu:

Pak se oddělí command/service modul od landeru. Pak už zbývá poslední burn s aerocapture, a odtud už je to ložený:

Před přistáním se ještě oddělí service modul, a zbyde jenom command modul chráněný ablativním štítem:


Jo a btw doufám že si ze screenshotů všímáte, že to bylo bez MechJeba.
 
Vojtas Sbíráme chaluhy hnědý a červený  sbíráme chaluhy jsme z toho zmatený!
wtz, nenapadlo me screenshotowacz.
captainn delivering newspapers,  not stalking
Ozajstné placebo!
Vojtas Sbíráme chaluhy hnědý a červený  sbíráme chaluhy jsme z toho zmatený!
WoWs
Snazim se levelovat s Gneisenau. Plovu, krosim, strilim, nebojim se konfrontaci na head on, ale nejak v zapalu boje zjistuji, ze davam vezema maly DPS a navic mi predni dve baterie s dvouma delama strili jen 3 misto 4 projektilu. Asi bug v grafice s tema granatama. DPS pricitam tomu ze jsem levej a netrefuji netrefuji spravna mista.

Match uspesne vyhrany a v hodnoceni zjistuji ze jsem takle tankoval a fightoval misto s Graf Spee a ne Gneisenau.

Replikovat se mi to nepovedlo.
 
Nazaretsky Jsem do muziky celej blázen  protože jsem blázen
(Skoro jsi mne nahlodal k utrácení...)
Nazaretsky Jsem do muziky celej blázen  protože jsem blázen
Factorio
Moje raketa nějak vybuchla a ztroskotal jsem na této planetě. Jediné co jsem zachránil je malý kousek ocelové vzpěry a 3D tiskárna, ale neni ji čim krmit. Nakrmim ji tedy tou vzpěrou a nechám si vyrobit krumpáč. Ale i ten bude těžko stačit na obranu před hmyzákama, kteří tuto nehostinou planetu obývají. Slyšel jsem, že se z jakýhokoli pekla dá dostat za necelé dvě hodiny.
Nezbývá, než si plivnout do dlaní a začít kutat všechno co se kutat dá, než si vytisknu první parní rypadlo.
Hm, po dvou hodinách sem zaseklej furt na tom samym fleku, asi se odsud nedostanu. I když už mi uhelná elektrárna dává 10MW odletět se na ní nedá.
Po deseti hodinách mám základnu (kilometry pásovejch přepravníků, stovky podavačů, desítky 3D tiskáren, CNC strojů a automatických montoven) obehnanou zdí a laserovejma dělama. Dokonce už mám i auto. Horší než to, ža auto nelítá a neodveze mne domů je, že už sem v blízkém okolí vykutal co se dalo, ještě jsem nenarazil na vůbec žádný zlato a přestávám si být jistý jak dlouho ještě udržím hmyzáky od těla.
Heuréka!!! Po dvaceti hodinách umím udělat CTRL+C a CTRL+V. Sice odpadl jeden šílenej voser, ale za to bych zas potřeboval nutně najmout dispečera vlakových souprav. Ani by nemusel umět lítat. Musím se pochválit, že myslím na ekologii a elektřinu beru pouze ze svitu cetrální hvězdy, bohužel totoéž nemohu říct o svém chemickém průmyslu.
45 hodin 7 minut - už nevím kolik tisíc satelitů jsem musel vyrobit a kolik milionů hmyzáků zabít, jistý je, že Perun udeřil do země a já jsem zachráněn!!!
 
tigr_papirosowy Naše přání nejvroucnější  titanic success
!!
Přebral KA13  R14
Stellaris: Utopia
Jen ke chmurnému osudu Země v jedné aktuální hře.

Zemi zničila jaderná válka ještě předtím, než se lidstvo dostalo do kosmu. Přežili švábi a zvolna si začali uvědomovat sebe sama. Po čase ale objevila planetu kolektivní inteligence, která povstala z propojeného ekosystému ledového měsíce v jedné vzdálené soustavě. Nepatřila vysloveně k agresivním, ale nakonec se rozhodla pro kolonizaci. Učiní ze Země znovu zelenou zahradu, i kdyby to znamenalo, že švábi navyklí jiným podmínkám a s cizí kolektivní entitou bilogicky nekompatibilní vyhynou. Přistály kolonizační lodě. Nový ekosystém začal pučet. Švábi, poslední výspa inteligentního pozemského života, která se kdy zrodila na Zemi, byli vyhubeni.

Planeta samotná, spálená a znovu oživená, se začala vzmáhat. Poušť se měnila v lesy, přičemž bylo nutné odstranit poslední pozůstatky betonových koster lidských měst.

Pak jedna loď kolektivní inteligence zabloudila do nedalekého prostoru sousední, dosti arognantní starší rasy. A dostala ultimátum. Opustit prostor, opustit blízké kolonie. Nebyla dost silná, musela ustoupit. Nový ekosystém na Zemi shořel očistným ohněm.

Ze Země je zase poušť. Teď už bez švábů. Bez měst. Jenom poušť.
 
CK II
Dohrána Byzanc, od r. 867, všechny DLC kromě Aztéků, Ironman.

Basileios Veliký (866–912)
V mládí byl slavným zápasníkem a velitelem tělesné stráže Michaela III. a později i jeho spoluvládcem. Když upadl u Michaela v nemilost, rozhodl se jednat, a spolu se svým otcem a bratrem císaře během jeho opileckých excesů zavraždili. Basileios se tak stal prvním císařem Východořímské říše z makedonské dynastie. Okolnosti se v tu dobu začaly pro říši zlepšovat, na Západě si Verdunskou smlouvou rozdělili Franskou říši Karlovci, na Východě byly mohamedánské státečky znesvářeny. Pro posílení vojsk říše nechal císař povolat ze severu Varjagy a utvořil z nich císařskou gardu. Prvním Basileiovým úspěchem byla porážka muslimů při dobývání Messene, čímž jim zabránil ovládnout Sicílii. V té době také obnovil lenní závazek Neapole a srbského vévodství Raška, o pár let později si podrobil Benátky. Císař nezapomněl ani na svého otce a bratra, kteří mu pomohli na trůn. Oba se oženili, ovšem stařec záhy zesnul, patrně vyčerpán svatebními radovánkami. Císařův bratr byl pak jmenován vévodou Mezopotámie, což bylo jedno z prvních území, vyrvaných na Východě nevěřícím. Basileios v expanzi na Východě úspěšně pokračoval, nejvýznamnějším ziskem z té doby bylo patrně hrabství Antiochie, které bylo tradičním sídlem patriarchy. V té době také upadla moc Gruzie, která byla rozvrácena perskými muslimy. Císař Gruzii osvobodil a udělil svému následníkovi v léno. Pro nejstaršího syna, který nebyl narozený v purpuru, dobyl muslimskou Sicílii; jiného ze synů obdařil Lukáníí, kde uspořádal rozhádané italské poměry. Výhodně provdal i jednu ze svých dcer – za krále Baskického s tím, že jejich děti budou z Makedonského rodu. Ve volných chvílích se císař zabýval sokolnictvím. Největší Basileiovou chybou, tak jako mnoha jiných velkých panovníků historie, byla špatná výchova následníka trůnu. Basileios zemřel stár 76 let, přičemž jeho panování zisky říše velmi rozmnožilo.

Leon VI. (912–918)
Leon byl druhým nejstarším synem Basileia Velikého. Podle některých historiků mohl být potomkem Michaela III., což vedlo k tomu, že ho Basileios přehlížel. Snad vrozené sklony, snad špatná výchova způsobily, že to byl panovník lenivý a zbabělý, navíc od mládí trudnomyslný. Leonův prvorozený syn byl slabomyslný a byl odstraněn císařem Basileiem. V šestém roce Leonova panování vypukla vzpoura vedená jeho vlastním bratrem Evangelem, manželem vévodkyně Moldavské. Dva atentáty na Evangela neuspěly a značně vysály císařskou pokladnu. Leonova vojska byla poražena v boji a císař byl nucen se vdát koruny. V jeho držení zůstala vévodství Adrianopolské a Thrácké, bez území Konstantinopole. Pronásledován osudem, nemocemi a zraněním, spáchal Leon v 52 letech sebevraždu.

Valerios I. (918–962)
Vévoda Thrácký a Adrianopolský a druhorozený syn císaře Leona nastoupil vládu jako nezletilý. Pochopil, že okolnosti nejsou jeho povznesení na trůn příznivy, a soustředil se na shromažďování majetku a zvelebování hradů, kostelů a měst. Vévoda byl čtyřikrát ženat a zplodil čtyři dcery, jednu ovšem nemanželskou. Na sklonku života jej patrně tyto radovánky omrzely a oddal se celibátu. Nejstarší vévodova dcera se provdala za vnuka císaře Evangela. Císař Evangelos pokračoval v expanzi na východě, kde dobyl vévodství Ázerbajdžánské a Alanské. Po smrti Evangela v roce 946 byl však jeho syn Sabas přinucen vzdát se císařské koruny ve prospěch kyperského vévody Theodora, syna Basileia Velikého z druhého manželství. Evangelovci pak vládli jako hrabata v Moldávii, Alanii a po určitou dobu i ve vévodství Toskánském. Největším úspěchem císaře Theodora byl patrně jeho sňatek, kdy jeho syn a nástupce Boethios Očarovaný zdědil po Karlovcích jakožto vnuk Fulka Tlustého království Italské, Lotrinské, Burgundské a Bavorské. Za Boethiova druhorozeného syna provdal náš vévoda Valerios svou druhorozenou dceru, která se stala jeho nástupkyní. Vévoda zemřel přirozenou smrtí v 54 letech.

Viviana (962–972)
Vévodkyně pokračovala v péči o rodinné statky, ale pro manželství s císařovým synem pomýšlela i na návrat do imperiální politiky. Císař Boethios zemřel na hanebnou nemoc, kterou patrně získal nemístným stykem s pochybnými ženami. Nástupcem se stal jeho nejstarší syn Theodoros II. Bezbožný, který především zrušil tituly zděděných Západních království a panoval pouze jako císař Východořímský. Po smrti jeho dalšího bratra, který držel jako leník království Lotrinské, zrušil Theodoros i tento titul. Vévodkynin manžel Loukas, vévoda Latinský, se proti svému císařskému bratrovi vzbouřil, byl však poražen a zahynul ve vězení. V té době mravy Makedonského rodu velmi upadly – Viviana nechala zavraždit syna císaře Theodora a sama zemřela za podivných okolností ve 41 letech.

Valerios II. (972–989)
Vévoda Thrácký, Adrianopolský a Latinský, nejstarší syn Viviany, nastoupil vládu na statcích svých rodičů jako dítě. Oženil se s dcerou císaře Theodora, o níž zlé jazyky tvrdí, že útěchu hledala v náruči dvorních dam, a ne manžela. Tento sňatek mezi příbuznými se patrně nelíbil Bohu, vévodův první syn byl postižen na těle i duchu a nepřežil druhý rok života. Loukas, druhý a poslední vévodův syn, byl však od mládí velmi nadané dítě. Jakožto vévoda Latinský pomýšlel Valerios i na návrat Říma do pravoslavných rukou, podcenil však papežovo bohatství a boj s jeho žoldáky prohrál. Náhrada škod pak vévodství značně finančně vyčerpala. Valerios pokračoval i v intrikách své matky a nechal zavraždit dalšího Theodorova syna. Nedlouho poté stárnoucí císař zemřel a nástupcem na trůnu se stal jeho nezletilý syn Christophoros Tlustý. Trest za Valeriovu proradnost tak nepřišel z rukou lidských, ale Božích. Valerios byl v nevysokém věku stižen leprou, která zasáhla i jeho mozek a způsobila mu smrt v 35 letech.
 
Přebral KA13  R14
Já včera v CK2 sjednotil Indii. Poslední odolával muslimský Pandžáb, přišel jsem si skorem jak Putin:
1) obsadit přilehlý kraj - uzavřít mír
2) nemůžu útočit, aniž bych byl za křivopřísežníka
3) nechat zamordovat starého sultána
4) s novým sultánem žádnou smlouvu nemám
5) napadnout nového sultána, ukrást mu území
6) nechat zamordovat nového sultána
7) napadnout novějšího sultána, ukrást mu území
8) novější sultán je neschopný, brzo má na krku tři vzpoury
9) napadnout všechny vzbouřence, ukrást jim území, jeden z nich - strýc novějšího sultána se stává mým vazalem
10) nechat zlikvidovat novějšího sultána
11) napad... moment, další v pořadí je ten strýc
12) nechat zlikvidovat nejnovějšího sultána, dědí strýc a já s ním

(ty vraždy se prokecly jen jednou)
 
!
Reakce na | Vlákno  
Elder Scrolls Online:

Jakási šlechtična mě najala, abych pro ni našel ve starém dole hodnotný artefakt, hlídaný nemrtvými.

Probil jsem se tedy ke komnatě s artefaktem a to s pomocí ducha dávného rytíře, jehož duše byla v dole uvězněna kletbou. Před vstupem do komnaty mě duch informoval, že jsou tam koruny dvě, jedna nalevo, druhá napravo. Jedna je pravá, druhá prokletá, ten, kdo tu prokletou vezme za svoji bude také proklet a nastoupí na rytířovo místo, zatímco jeho duše bude osvobozena. A prosil mě, abych vzal tu korunu, která ho zachrání, neboť šlechtična je stejně zbabělá, protože se do dolu sama neodvážila a místo toho poslala mě a tak si kletbu zaslouží.

Duch mi byl sympatický, šlechtična ne a tak jsem vzal tu prokletou a donesl ji šlechtičně. Vtom se objevil duch a začal mi strašně nadávat...

Inu, levou a pravou stranu jsem si vždycky pletl :(

 
Well hmm... 
Zážitky z hraní CK2: Middle Earth Project.

As a Balrog, I have a couple ambitions. I'd like to have a daughter. I want to research some new technology. I want to hire a capable council. And, of course, I want to kill Gandalf, that bearded prick who trespassed in my house and then had the gall to smash my bridge -- while I was on it! -- when I came up from the basement to politely ask him to keep the noise down. So, I send an assassin after him.
 
Přebral KA13  R14
Pokračování (EU4)... Problém, s exportem říše se vyřešil snadno - zvláštní mechaniku má jen Holy Roman Empire, takže stačilo hodit si jako primární titul v CK2 Wendish Empire (které jsem založil taky) a to už se vyexportovalo do EU4 jako jednotná říše a ne jako slepenec drobných států.

---------------------------------------
Vendská říše (1444-1821)

Počátek novověku můžeme datovat od reformy císaře Sv. Drslava, který se rozhodl zjednodušit příliš komplikovaný systém volby císaře ve Svaté říši římské a označil se především za císaře všech Vendů, jak byli označováni západní (a později i všichni) Slované. To mělo svůj význam jak praktický, tak propagandistický - přechod k novému primárnímu titulu prosadil souběžně s omezením volebního práva kurfiřtů a omezením možnosti získat císařský titul v rámci jednoho vládnoucího přemyslovského rodu. "Vendství" reformovaného impéria bylo také doprovázeno pokračováním expanze na východ - proti slovanské identitě náboženské, kterou prosazovali východní slované bojující s křesťanskými křižáky, postavil český vládce mnohonárodnostní říše ideu slovansko-nacionální. Stály proti sobě tak čechocentrická středoevropská kultura a kultura pohanská, východoslovanská.

Expanze státu v 15. století se zpočátku omezovala jen na podrobování si drobných slovanských knížectví, která zbyla mezi Karpatami a Uralem po rozpadu rusínské říše. Říše měla dále své državy na Pyrenejském poloostrově a ve Svaté zemi. Střetům s menšími katolickými státy se vyhýbala a udržovala s nimi dobré vztahy, i když si četné uzavírané aliance občas vynutily její alespoň symbolické zapojení do lokálních šavrátek, například mezi Akvitánií a Burgundskem. Tuto dobu, kdy Přemyslovce na trůnu Vendské říše vystřídala počeštěná větev skotského rodu Berkeleyů (pokrevně s Přemyslovci spřízněných, prakticky se změnilo jen jméno panovníka, kontinuita rodu byla zachována), je možné označit za vyvrcholení kulturního směřování středověku. Mnohonárodnostní říše se stala poměrně otevřenou novým kulturním impulsům a díky své sebejistotě i tolerantní, jednoznačně se sice profilovala jako hlavní stát všech katolíků, docházelo ale zároveň i přes dílčí problémy s christianizací na východě k prudkému společenskému i technickému rozvoji. Do kolonizačního úsilí se díky tomu, že její pozornost mířila především na východ, zapojila až s mírným zpožděním, po jinak poměrně malé Kastilii. Nové obchodní stanice vznikaly nejprve podél západoafrického, později východobrazilského pobřeží. Až během následujících staletí začala pronikat i do Kanady a Indického (Madagaskar) a Tichého (Papua) oceánu. Evropskou expnazi do Ameriky, o které se vědělo už od neúspěšné aztécké invaze do Evropy ve středověku, ale brzdila existence velkých státních útvarů - Aztéků, Inků a severoamerických kmenových svazů.

Na přelomu 16. a 17. století začala ale vystupovat do popředí zejména otázka Byzance. Byzantské nestoriánské císařství se sice uzavřelo do sebe a nejevilo příliš zájmu o kolonizaci, neznamenalo to ale, že by zcela zakrnělo po technologické stránce. Bylo sice sevřeno mezi Vendskou říši a jejího spojence v Africe - katolické Mali - na jedné straně a Timurovskou říši na straně druhé, dokázalo ale tvořit základ mocenského bloku, který expanzi vzdoroval. Mezi Vendy a Byzantinci, mocensky zhruba stejně silnými bloky, vznikla tvrdá studená válka doprovázená značnou ideologickou nenávistí. Ta ovlivnila 17. století hned v několika ohledech. Zaprvé posílením koloniální expanze Vendů, jejichž berkleyovské císařovny se rozhodly sázet zejména na zvyšování populace a vytvoření vysokých záloh lidských sil, které by umožnily vést dlouhodobý konflikt, i kdyby se jádro vendských zemí vyčerpalo v protahované válce. Dále rozvojem špionáže, kterou bylo možné používat k zástupnému soupeření, byla-li horká válka kvůli nejistému výsledku nepreferovatelná. A zatřetí tzv. "velkou hrou o Rus" - Byzantinci totiž také začali expandovat do Ruska a anektovat od jihu menší postrusínská knížectví. Zároveň přitom uzavřeli spojenectví s malou, ale vojensky neopominutelnou Francií a získali tak možnost otevřít v případě boje s Vendy západní frontu, která by na sebe vázala hodně vendských sil a přímo ohrožovala jádro vendských zemí. Studená válka nakonec vyústila do války horké.

Vendské císařovně bylo jasné, že aby byl stát dlouhodobě bezpečný, musí zastavit expanzi Byzantinců, zlomit jejich imperiální naděje. Využila proto záminky v podobě Byzantinci drženého Kraňska, na které měla Vendská říše nárok, a ve chvíli, kdy byli Byzantinci zaměstnáni dvěma menšími válkami se svými sousedy, zaútočila na Balkáně a v severním Černomoří. Rychlému přesunu byzantských jednotek na bojiště zabránila námořní blokádou Bosporu a Dardanel, už od středověku ostatně Vendové drželi Konsatntinopol. Byzantinci se tak museli na bojiště přesunovat přes Kavkaz. Tzv. Kraňská válka trvala přes 20 let, po náročném a zdaleka ne samozřejmém rozdrcení byzantských sil v prvních 10 letech (bojovalo se hlavně v seevrním Černomoří) už šlo ale spíše o pokračující okupaci čím dál většího byzantského území navzdory byzantským mírovým návrhům. Císařovna měla jasno - Byzanc musí být zlomena. Mírová smlouva byla uzavřena až ve chvíli, kdy byli Byzantinci přinuceni vzdát se skoro celé dalmatské části Balkánu a všech území na sever od Kavkazu - v Evropě jim zůstalo jen Řecko, kousek Itálie a černomořské pobřeží.

Za získání statutu hlavní evropské velmoci ale Vendové zaplatili vysokou cenu - nově dobytá území se nenechala snadno anektovat a zuřila na nich četná povstání. Ta vedla ke zvýšenému tlaku na přijetí dominantní české kultury a katolického náboženství. Z dosud poměrně okrajového jevu reformace, který se více uchytil jen ve Skotsku, se stala výraznější inspirace různých domácích heretických a reformních hnutí. To naopak vendské císaře vedlo k vyhlášení protireformačního programu a stupňování tlaku na homogenizaci státu. Na mezinárodní scéně také způsobil vznik kontinentální supervelmoci obavy a v podstatě všechny státy v jejím sousedství včetně Byzance vstoupily do obranného protivendského paktu vedeného protestantským Skotskem. Vendové byli v nekatolických zemích bezmála symbolem antikrista. Asi 15 let se dařilo udržovat křehký status Quo, když ale okolní státy viděly, že se Vendkům pomalu daří křehkou situaci s domácími nepokoji stabilizovat, rozhodly se zakročit a vzbouřence podpořit.

Takzvanou Trestnou válku Vendská říše de jure prohrála, uznala porážku a darovala některým ze vzbouřeneckých území na východě samostatnost. De facto šlo ale spíše o vítězství - v boji s Byzancí, dosud podlomenou válkou předchozí, vendské armády snadno a hladce zvítězily, před nadcházejícím masakrem v Porýní, kde se měly s nejistým výsledkem střetnout vendská západní armáda a takřka milionový franko-skotský expediční sbor, se ale podařilo uzavřít mír. Ten zároveň vedl i k rehabilitaci Vendů (tedy převážně Čechů) v očích mezinárodní veřejnosti, snad jen s výjimkou Byzance, která se čím dál tím víc uzavírala do sebe a byla na mezinárodní scéně sice neopominutelnou mocností, ale sotva již hráčem, se kterým by bylo nutné soupeřit. Masivní čechizace a rekatolizace Východu s sebou také přinesla jeden nečekaný efekt - přinášela do dosud zaostalých oblastí vzdělání, byť směřující k akulturaci. Během cca 20 let vedl příliv nové generace vzdělanců a intelektuálů s mnohdy odlišnými perspektivami, kteří sice vycházeli ze svých domácích kořenů, ale dokázali se orientovat i v převládajícím českokatolickém imperiálním prostředí, k velkému myšlenkovému kvasu a počátku moderní osvícené éry - 18. století bylo zároveň věkem, kdy došlo k přehodnocení mnoha společenských i vědeckých teorií a vendský superstát se stal opět výrazně svobodomyslnějším a modernějším. Neopustil sice svoji mono-katolickou identitu, zároveň ale docházelo za vlády dynastie De Glen Rochard (navazující na Berkleyovce) k lepšímu uspořádání veřejné moci, patřil sem například přesun řešení nábožebnských sporů z papeže na panovníka a později z něj na nezávislé soudy.

V 19. století byl svět už v podstatě koloniálně rozdělen. Vendská říše mohla expandovat pouze na Sibiř, kde díky své technologické převaze rozdrtila zaostalý uzbecký chanát a získala si stálou přítomnost dokonce až na čínském pobřeží. V obou Amerikách převažovali Inkové, obecně byl ale svět pestrou koloniální mozaikou. Co bude čekat mocnou erurasijskou vednskou říši ve století páry se uvidí, podle toho, jak půjde importovat do Victorie III, teda až jednou vyjde.
 
Přebral KA13  R14
Spíš napřed rozehraju EU4 jen tak s nějakým příčetným státem, a až líp pochopím mechaniku, pustím se do té exportované HRE. Ona furt existuje, ale role jednotlivých států je zřejmě větší a zatímco dřív pro mne bylo celkem snadné udržet se na císařském trůně a nemusel jsem moc řešit, co vlastně přesně vlastním, dokud jsem držel impérium, tady mě asi brzo sešoupnou z trůnu bratranci vládnoucí Německu, které je ve střední Evropě největší.
Vojtas Sbíráme chaluhy hnědý a červený  sbíráme chaluhy jsme z toho zmatený!
tak starsi save, vsechno si zabrat pro sebe a znova a lepe :)
Přebral KA13  R14
Hm, tak Europa Universalis 4 sice impéria má, ale import z CK2 mne nechává zřejmě hrát jen jedno z království - imperiální mechanika u HRE je jiná. Takže když bych teď hrál za sebe, zstanou mi jen přímé osobní državy - Čechy, poloostrov Kola, Konstantinopol a Káhira. S tím se do novověku vstupuje blbě :-)
Přebral KA13  R14
Byzanc se mi nakonec před delší dobou rozpadla, ale poučen z nezdarů, rozehrál jsem znovu Přemyslovce. Dalo by se to shrnout do několika etap.

Na začátku jsem založil frakci za odtržení od Velké Moravy a ve chvíli, kdy měla problémy s někým jiným, jsem se taky odtrhl. Je potřeba to vhodně načasovat, aby měli Mojmírovci práci s Maďary nebo někým podobným, jinak bych skončil zle. V tu chvíli jsem se ale stal malým ohanským sousedem Východofranské říše, což není nejlepší situace, takže jsem urychleně přijal křesťanství a stal se dokonce jejím vazalem. Oni ti volové do Německa mají i své výhody. Třeba to, že se člověk může věnovat rozšiřování svého území na úkor malých pohanských sousedů ve Slezsku a Pobaltí, ale kdyby mu to chtěli oplatit, narazí na francký kolos.

Stal jsem se zkrátka výspou katolicismu mezi Slovany. Stálým dlouhodobým problémem bylo Polsko - postupně se tu zformovala silná ruskojazyčná vládnoucí vrstva s polskými kořeny a sjednocování slovanského pohanstva dosáhlo té míry, že se jim dokonce podařilo reformovat své náboženství a stát se kulturním celkem, se kterým bylo nutno počítat a který poměreně schopně odolával pokusům o christianizaci.

Hlavním cílem přemyslovských knížat bylo dosíci vlastního království. Propagovala proto následnictví volbou, napřed v rámci Východních Frank, pak Bavorska a nakonec Německa, kterého se Čechy staly součástí, byť si udržely vlastní kulturu. Přemyslovská doména sahající od Čech podél Labe až téměř k Baltu se dokonce stala největším a nejsouvislejším knížectvím Německa. Už tady se začaly formovat základy v následujících staletích osvědčeného státního systému přemyslovského elektivního nepotismu, který kombinoval stálé získávání území na úkor pohanů, obsazování úřadů a nových lén zásadně jen česky hovořícími členy rodu Přemyslovců a volbu panovníka kurfiřty.

Králi Karlovi řečenému Veliký se nakonec podařilo stát se vládcem Německa. Od té doby už trůn Přemyslovci nepustili a pokračovali ve sjednocování středozápadní Evropy - pod přemyslovským velkokrálem se postupně spojily trůny český, bavorský, pomořanský, německý a nakonec i fríský. Problémem ale bylo, udržet to celé pohromadě - možní dědicové se vždy tvářili nelibě na to, že někdo drží pohromadě tolik titulů a následnictví se stávalo čím dál tím víc ožehavým. Král to řešil tak, že poskytl svým vazalům větší volnost a přiděloval léna schválně co nejroztříštěněji, aby jim většinu času zabraly spory mezi sebou, vhodně dle zásady "rozděl a panuj".

Během té doby se zformovaly i základy středověké Evropy, jak ji známe - na západě Francie, Akvitánie, Kastilie a maurská část Španělska, na jihu papežská Itálie, na jihovýchodě mocná nestoriánská Byzanc, v Africe pohanské Mali, křesťanská Etiopie a muslimové, na východě pak shluk menších kmenových států a v jeho jádru mocné Rusínské království. Poslko se podařilo Přemyslovcům postupně vymazat, ale Rusínie se stala mocnou oporou slovanského pohanstva a to natolik silnou, že až do konce středověku existovaly na východě Evropy pohanské enklávy v Přemyslovské říši, se kterými by zkrátka bylo moc práce při dobývání, zvlášť, měly-li za zadkem mocného spojence. Největším opruzem byl pak slovanský kult Perunových válečníků srovnatelný s křesťanskými válečnickými rytířskými řády, který si udržel svá hradiště i na jinak zcela křesťanských územích slabých přemyslovských vazalů a s chutí spěchal na pomoc každému pohanskému knížátku, které se cítilo ohroženo.

Postupem času se čím dál tím víc ukazovalo, že je nutno stát nějak sjednotit, vytvořit další titul nad úrovní králů. To se nakonec podařilo králi Bedřichovi, který se prohlásil císařem nové Svaté říše římské národa českého (bohemizace Německa skutečně postupovala rychle kupředu, mluvit česky bylo prestižní a umožňovalo to snažší zisk míst v nižší státní správě). Říše se stala hlavní evropskou záštitou katolicismu a většina jejích panovníků byla později prohlášena za světce. Zmínit můžeme třeba Manfreda Velikého, který správně vytušil, že by měl přispěchat na pomoc neoblíbenému francouzskému králi, který stojí sám proti invazi podivných pohanů zpoza západního oceánu, a zahnal ohavné Aztéky do moře, ač měli dvojnásobnou přesilu, aniž by si stihli vůbec ukousnout z evropské půdy. Po něm následovali Sv. Bavor, Sv. Vladislav, Bl. Záviš a Zikmund řečený Apoštol, kteří přičlenili pod Říši nyní jíž Maurů zbavené Španělsko, původně pohanské Maďarsko i Pobaltí.

Jisté vybočení z řady představoval šílený Rostislav, který vládl 7 let, než byl zavražděn, většina přemyslovských vladařů včetně něj byla ale povahy v jádru laskavé a spravedlivé, takže i když se choval divně, nešlo o násilného maniaka a Říše jeho vládu přežila ve zdraví. I přes osvícené císaře ale nebyl život běžného poddaného úplně snadný - rozdrobenost feudálních údělů, kdy například království Fríské sestávalo z řady drobných držav táhnoucích se jak korále od Holandska po Maďarsko, vedlo k mnohým válkám mezi vazaly, které se císaře sice netýkaly, ale jejichž energie by byla jistě využita lépe, obrátila-li by se mimo říšské území. Takhle většinu dobyvačných tažení zajišťovala spíše císařská elitní družina o počtu 30-60 tisíc mužů a vojska vazalů a zemská hotovost byly povolávány jen ve velkých konfliktech nebo v případech ohrožení celého státu - například při marných snahách Rusínů uchvátit ztracená území v Litvě nebo křížových výpravách.

Po Rostislavovi následovali Bl. Karel, Sv. Zdirad, Sv. Milíč a Sv. Vratislav. Při křížové výpravě dobyli Jeruzalém a přispěli úspěšným postupem do nilské delty a založením království egyptského k rozkladu Abbásovského chalífátu. Na severovýchodě zase narazili na hůře organizované ugrofinské pohany, které ohněm a mečem christianizovali a získali tak obrovská, byť chudá území, kde byla založena království Permské a Finské a která sloužila jako další prostor, kudy bylo možno obchvátit Rusíny. Křížová výprava byla vyhlášena i proti Mali, to se ale zachránilo přestupem ke katolicismu. Což bylo nakonec i výhodné, protože nyní měli Arabové po obou stranách katolíky a jejich manévrovací prostor se znatelně zúžil.

Konec středověku se nese ve znamení dvou událostí. První z nich je nástup Timurovců ve Střední Asii. Timur Veliký se probojoval až do Arábie, k přímému střetu se Svatou Říší ale nedošlo. Jeho potomci však definitivně vyvrátili mocné Rusínské království, a i když byli časem poraženi v rozsáhlé vzpouře, která podrazila timurovskému pokusu o světovládu nohy, časy rusínské hegemonie byly pryč. Je to právě pád posledního velkého pohanského státu v první třetině 15. století, který bývá dnes označován za bod přelomu a počátek novověku. Druhou důležitou událostí jsou pak dva masivní konflikty, které otřásly jádrem Evropy - obranná válka Svaté Říše proti Byzanci, která skončila českým vítězstvím a na ni navazující vzpoura andaluského krále vůči císaři, která trvala asi 15 let a která říši málem rozbila, neboť se k němu přidali i Poláci i Finové. Obě tyto události, které se odehrály za vlády posledních středověkých císařů Vratislava II. a Sv. Drslava (který na úkor zhroucených Rusínů posunul hranici Říše až ke Krymu), ukázaly, že stát bude třeba nějak reformovat, zajistit lepší správu veřejných věcí, usnadnit komunikaci po velkých rozlohách jejího území a podobně. Možná by pak mohlo dojít k nové epoše nazývané učenci Univerzální Evropou (pokud se teda ten save vyexporoval dobře).

Screenshot ze závěru na závěr:
ck2 3