Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravuje:

arnost

Může vás zajímat



Reklama



budovatel aktualne bezi na adresach http://www.budovatel.cz a

tigr_papirosowy Naše přání nejvroucnější  mnoho silných stromů
Děkuji.
Jarmila Glazarová: Viděla jsem Stalina

V ty dny jsme prožívali dobu, kterou Rusové nazývají "kanun prazdnika" - předvečer svátku. Byl to předvečer s přípravou a balením dárků s rozechvěním lásky a snahy, způsobit radost člověku milovanému. Stalinovo jméno zní naším ovzduším, jak hlasy zvonů. Slyšíme je ve vzrušených slovech básníků i ve věcných přednáškách referátů, a obojí stejně nám sdělují jeho dějinnou velikost, genialitu a lidskou blízkost, laskavost a prostotu. A jestliže toto jméno nyní stále zní a my je vdechujeme spolu se vzduchem své země, tu není možno nevzpomínat, když už člověka potkalo štěstí, vidět Stalina ve skutečnosti.

Měli jsme v srdci jeho podobu z toho černovlasého portrétu, který se po válce stal součástí našeho veřejného života. A potom přišla ta chvíle, kdy tu byl živý, z masa a krve, vzdálen jen několik kroků. Je to ta navždy nezapomenutelná chvíle, kdy Rudé náměstí ztichne bezdechým hlubokým tichem čekání. Všechny oči sledují rafie orloje na Spasské věži. Těsně před desátou přichází Stalin pěšinou pod jedlemi. Tou slavnou pěšinou pod Rudou zdí, okolo černých mramorových desek se jmény revolucionářů, jejich popel odpočívá v tomto pantheonu proletářské revoluce.

Stalin jde v čele své suity, už přichází k levé zdi Leninova mausolea a vstupuje na mramorové schody. Teď, teď je docela blízko, je téměř na dosah, je v maršálské uniformě s dlouhým a širokým pláštěm s vojenskou čapkou na hlavě. V tuto chvíli, kdy ho člověk celého objímá pohledem, kdy si ho celého nějak definitivně a konkretně ukládá do srdce provždy, si s pronikavým dojetím uvědomuje - ne slovy, ale pocitem, který prošel srdcem jako jedna ze závratných vln rozechvění, že jeho vlasy na skráních jsou bílé. Ne černé, ne lesklé, jak se nám spojily s jeho představou. Jsou bílé. I vous je šedivý. A toto překvapení je tak hluboce dojímavé, že až člověk někde a nějak ve svém nitru pokleká před těmito svědky prošlého času, nadlidské práce, starostí, bezesných nocí, spalující energie, myšlení a velitelské vůle.

Ale už je na barieře mausolea, tváří v tvář všem, nad velkou vlnou potlesku tisícerých rukou, který se rozlehl jako salva. Vzápětí však už skane úder desáté se Spasské věže, vzápětí rozehřmí vzduch dělové baterie na kremelském nádvoří a v jejich doznívání už zvučně klapou kopýtka bílého koně, na kterém cválá před mausoleum maršál, velitel přehlídky.

A potom, po hodině, dvou hodinách je to zas nový Stalin, blízký, rodný a drahý, který se nahýbá nad bariérou se vztaženýma rukama, se všemi deseti prsty, které se rychle a drobně třepotají v odpověď na steré ručičky dětí, které právě tak třepotají prstíky. Je to jako hejna motýlů, letících v řadách, samá drobná a chvějící se křídla. Mnoho ruček upustilo rozčilením šňůrky svých velikých balonků, které vzlétají vzhůru a kolébají se jako červený oblak nad tribunou. Tváří v tvář a okem v oko - každý ví, že se jeho pohled setkal s pohledem Stalina, a že si Stalin přečetl všechno, co by se tolik chtělo mu říci.

Nikdy, nikdy není možno na to zapomenout. Z dětství známe příběh biblické dějepravy, jak Tomáš vložil prst do Kristových ran, aby si ověřil jeho jsoucnost. Takové setkání na Rudém náměstí, to je totéž, jako by člověk položil nahou a citlivou dlaň přímo na horké srdce národa, jako by cítil jeho tep, rytmisovaný přílivy lásky, vděku, věrnosti, nejtěsnější, nejužší lidské blízkosti. Najednou je člověk pln, zcela pln velikého poznání, najednou pochopil všechno a dostal odpověď na všechny otázky. Tu stojí v pokoře u paty monolitu, který se vztyčil vysoko nad rudé náměstí, nad Moskvu, nad Sovětský svaz, monolit jednotného citu věrné a vděčné lásky, na jehož vrcholu to jméno STALIN svítí do celého světa, národům šťastných i nešťastných, kteří od něho čekají svou spásu.