Já si hned vzpomněl na Jetelíček u vody. Ta vaše je ale i s adekvátní pointou!
V každém případě se mi báseň Aničky Kebortové moc líbí, to děvče mělo talent!
(skoda, jmeno Aloisie docela v padesatych letech vymizelo a dnes se jiz asi pro tu nestastnou botanickou kolizi prilis nedava)
když já tu mám jenom tenhle (asi mi prošel rukama i ročník 1955, ale ten už asi nenajdu a tam nebude ještě spíš)
a neni aspon pozitivne zminena v nekterem z rocniku Bojovnika?
A proč? (mezi nejlepšími pracovníky se v roce 1954 každopádně neumístila)
Asi ohlas teto pisne:
Olivo, olivo, olivo zelená,
řekni mi olivo, co můj milý dělá.
Já ti to nepovím, já to sama nevím,
já jsem strom zelený, já mluvit neumím.
Mně mého miláčka závidějí všichni,
kampak se podějí moje modré oči.
Moje modré oči, moje bledá líčka
chodívám smáčeti zrána do potůčka.
Zrána do potůčka, večer do Dunaje,
tam já si namluvím švarného šohaje.
Rád bych věděl, jestli tou dobou ještě žila Aloisie Pižlová, tkadlena (Mostex, závod 01, Mostek), jenda z prvních držitelek bronzové medaile za pracovní obětavost z roku 1949
http://www.vyznamenani.net/
Antonie Kebortová: Já bych chtěla vědět
Já bych chtěla vědět,
co můj milý dělá,
že na pole nejde,
když už žito bělá.
Na pole že nejde,
obilíčko kosit.
Nejde? Nevídáno,
nebudem jej prosit.
Nebudem jej prosit,
kombajn ve vsi máme,
až jen rosa sejde,
žito posekáme.
Sklidíme s ním lehce,
všechno s našich polí.
A mne rozchod s milým
snad už nezabolí.
Když zůstane doma
nenajde k nám cestu,
namluvím si třeba
toho kombajnistu.
(Bojovník Mostexu, 1954)
Antonie Kebortová: Já věřím
Já věřím, že to dílo dokonáme,
že dojdem, kam všichni dojít chcem.
Já věřím, prostě věřím naší straně
a pyšním se, že též ve straně jsem.
Já věřím v člověka a v pravdy krásu,
já věřím rukám, které pracují.
Naslouchám lidí radostnému hlasu,
jak ze svých úspěchů se radují.
Jak šťastni jsou, že mohou v míru tvořit,
prací zahánět války příšeru,
jak zbylé malověrné učí bořit
v jich srdcích zahnízděnou nevěru.
Já věřím lidu a věřím v sílu mas,
v tu sílu, která denně mohutní.
Ve hvězdu věřím, co k štěstí vede nás,
v tu pěticípou hvězdu východu.
A věřím v sjednocení pracujících
celého světa! Já věřím v ně!
Kdo poznal lid v rozhodných okamžicích,
ten musí věřit pevně, přepevně!
(Bojovník Mostexu - časopis spolupracovníků socialistického závodu, 1954; autorka básně je 66 letá dělnice, nyní v domácnosti)
