Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravuje:

arnost

Může vás zajímat



Reklama



budovatel aktualne bezi na adresach http://www.budovatel.cz a

marin72 marin 
to je hrozny... zkusim nekde sehnat jeji opus magnum Skleněné tabulky - jestli to budou taky takovy pecky... nic jinyho dle internetu uz knizne nevydala (zato ty tabulky uz asi 3x...)
Ten film neznám, ale mohl bych si na něj najít trochu času! A o tom hrdinovi jsem jenom kdysi v dětství četl v Knize vedoucího sovětských pionýrů. Po stranách stránek s pravidlama na gorodky a s návodama na traktory a kombajny z překližky tam byly takové sloupky s nadpisem "BYL PIONÝREM" a v nich portréty Pavlíků Morozovů a téhle velké vlastenecké mládeže. Už tehdy mi to přišlo šílený.

Každopádně Jarmila tím očividně žila, takže film určitě viděla.
arnost Snad zas nechci tak  moks
To trochu vypada, ze je to prevypraveny ten film, ze?

https://www.youtube.com/watch?v=pNrKD9e6his
Jarmila Rozsypalová: Hrdina

Voněly sady… Zblízka - ode břehu -
nesla se píseň brigády.
Po řece - do níž soumrak ukryl něhu
šly loďky, s hlasy na zádích.
Vypráví děda Makar zkazku!
Hoch poslouchá - - - "Proč kvete mák…?
Pro svobodnou k člověku lásku
umíral Daňko… Stepní orel - pták.
Ač mučili ho krutě - lidu nezřekl se!
Hlavu měl vztyčenu… Přes hory, mraky - zřel
zítřky, jež zpívají - v jejichž slunečném jase
z krve se plamenem rudý mák rozhořel.

Poslouchá chlapec… Netuší ještě,
že zkazka ta ho bude provázet
celičkým životem - i za šrapnelů deště,
kdy srdce vůlí hnáno v poslední dá se let.

Poslouchá chlapec a oči plné má
větru a oblak a jabloní, jež zrály -
Zamáčknuv slzičku černýma rukama
hlesl jen: "Dědečku - - -
Daňko byl - soudruh Stalin?"

-

Dobrá - silná láska přepadne-li tě znenadání,
křídla dá! Hory můžeš přenášet!
Vzrušené srdce tluče ti ve tvořivých dlaních…
Jdeš stavět! Horce kypí ti před očima svět.
A žila krásným, zdravým citem
sovětská země v bystrém proudu dní.
Závod? Zem? Vše je vaše, lidé…
Teď - mezi nimi Saša roste,
proniknut silou moudrých slov.
Pověst mu byla bílým mostem,
pod kterým dětství proplulo.

Když se tak dívám na svých osmnáct let,
když přehlížím svých druhů prošlé roky…
Čerstvý mi vítr prudce vane zpět
i z Tvých let, Sašo. Temnooký…
Člověk je hravě rozčlánkuje.
Jdou řady zkazek před námi…
O cestách sníš, v daleká moře pluješ,
a potřebuješ - druha mít!

Daňkově veliké pravdě Tě učí Lenin.
Miluješ knihy, verše… Písní znáš!
Víš dobře - - - Ostrovem ve vzbouřeném moři pevnin
je Tvoje vlast! A vidíš - - - Líbezná
je svěží, porozvitá větev,
či východ slunce v jednom z rosných rán…
"Jsi - krásný živote! Mám Tě rád - teplý světe…“
uvědomuješ si, srdce dokořán.
Však jako blesk vyšlehlý z mračna věku -
úděsná zpráva rozechvěla lid.
Jde bořit vlídné domovy člověku
VÁLKA! Města v dým zahalit.
Vítězně chechtá se buržoa na západě,
válkou chce pokořit hrdou, sovětskou zem.
Valí se fašisté v ničivé, hrůzné řadě…
Jdou prachu oblaka… Je těžko bez slunce!
Z hladiny modrých očí ční potopený žal…
Sašu - jak příliv skálu strašný hněv zaléval.
Na koho se to vrhli?
Co - chtějí zadusit?
Chlapci byl otcem Stalin…
Matkou - sovětský lid!
Nenávist horce vřela a pomsta chtěla dál…
Po boji - mysl smělá, po frontě toužila.
Kázeň však, která váže lid ze sovětských škol -
velela zůstat! Sašu - přijali v Komsomol!
Zem sžíhala však válka. Spalovala.
Armáda zve a jiskří bitev štít…
Matrosov šel! Jde komsomolec - skála...
Ale nepadnout. Žít chce! Zvítězit!
Chtěl žít. Vždyť přece čekala ho - - - Lena,
jíž slunce svit se z plavých vlasů smál…
Občanka města velikého jména,
děvuška Lena - kterou miloval.
A má-li člověk rád - tu čeká beze změny…
Šedé dny v řadě jdou - a hvězdy nezáří.
Čeká: "Napíší pad? Je třeba této ceny?
Leť - sokole můj jasný… Bojuj orlíku… Žij!"

-

Milujem jednání čestná a hrdinná
v zemi mé, kde veršem hovořit mnohý zná…
V mé zemi, kde píší spousty knih a dělníci
z potřeby sdělit - své myšlenky hořící,
Psát může básník i o rákosných stvolech
v střediscích oddechu. O větru - píše rád…
Teď však chce v obdivu o Tobě - Komsomole -
o jednom z tvých synů zazpívat.
Jaká to byla síla - Matrosove,
která ti řekla: "...neboj se - a - jdi...!"
Jak ti jen bylo při těch tichých slovech,
kdy šedly chladem bunkru zdi.
Na co jsi myslil Ty - soudruhu drahý - milý,
když bunkr plival smrt…? Soudruzi padali…?
Když jednotku Tvou palbou v závěj vbili - - -
Kdy na Tvůj pohyb všichni čekali.
Granát Ti nezbyl ani jeden v ruce.
Mráz ticho kul - - - strašnější bez výstřelu.
Svět možná potemněl v předtuše. V těžké muce
Ty bezmocně jsi tisk' dlaň k hrudi - pěsti k tělu.
"Bezmocně? Co kdyby…?“ Myšlenka bleskla hlavou,
v zápětí druhá šla… A Matrosov - se zhrozil!
Slunce! A Lena - běží stepní travou…
Vše zmizelo! Jen mráz se prokousává do žil.

Sovětská vlast mu s právy též povinnosti dala.
Matrosov vše to znal. A sobě - neslevoval.
Byla mu rodinou. Sama ho vychovala.
Majakovský mu hlasně velel: "Levá…!“
"Být komsomolcem znamená přec - vědět!"
Učil ho básník… "Troufat si - a - chtít!"
"Troufat si!" Hučí vršky stromů bledé.
"Komsomolce přec nelze zastavit."
Náhle je tělo lehké. Jen sníh studí…
A síla bohatýrská, jíž pramen v něm vřel -
mrštila Matrosova mladou hrudí
na hlaveň kulometu! Do drah střel!
Bunkr se zalkl. Jak bohatýr z báje
neváhal jsi chřtán smrti zardousit.
Ty jsi snad věděl, horce vzpomínaje,
že milovat Tě za to bude lid.
Ty splnil ‘s čestně slavně, Matrosove -
povinnost k vlasti, i daň šťastnějším dnům.
Strana, jež kdysi tavila Tě - nové
zas kádry má… A k nebesům - - -
stoupají od Tvé země písně. O čem?
O těch, kdož nečekali zpozdile.
Bránili dívky, města svá a mír všem.
A na Tvé stepní, drahé mohyle -
kytice rudých květů tančí větrem…
Tví druzi bojoví říkají s hrdostí,
že jsi na rudém štítu pěticípém -
veplul v oceán věčnosti.
Té - která žije v srdcích lidu.
Nemizí - jak měsíce nov…
Té - jež i naši vítěznou učí třídu:
"Buď - jako Saša Matrosov!"


(Směna - kulturní čtrnáctideník mládeže, 1952)
 
Čekal jsem na pana Arnošta, ale neozval se, tak musím upozornit na podivuhodný odkaz na Píseň písní 1:5 v závěru básně.
skvrna_od_kreozotu skvrnu pořídíme snadno 
Slečno, ten buldozer vám jde hezky k očím!
Taisa nestavajte heliport, keď máte šikmú  strechu
jaj, taký bezvadný ostravský kompliment! ten buldozer ti moc sluší!
urá, odpich, výstřik, pokropení, pověsit na oprátku

to se má holka nač těšit!
Asi jo, kdo jiný. Tak to jí bylo 19.
marin72 marin 
marin72 marin 
uaaa !!!!
Jarmila Rozsypalová: Víš, jsi již přežitek

Poledne!
Tramvaj lidmi přeplněná
staví na hlavní ulici.
Nastupuje s dítětem žena...
Snědá, plných rtů, zářící.

Co však - občané - nestalo se.
Sedí tu dáma - - - kroutí nosem,
štítivě říká:
"Ci - kán - ka!"

Oh, trnu.
K hrdlu vztek se zvedá,
že to nelze popsat ani.
Cikánka vedle ní si sedá.
Nu což? Ty hade buržoasní..!?

Nic! Okatě se odtahuje -
a k nosu tiskne kapesník si.
Potom důstojně vystupuje -
záříc platinovými vlasy.

Eh ty!
Mně stokrát milejší je
ta žena tmavé pleti.
Protože zná, co pro nás značí Říjen,
protože pracuje -
a zítřkům rodí děti.

Co ty - - -
Ty umělá loutko namalovaná...
Tvá chladná dokonalost
jak pavouk v sítě lapá.
A tvoje citlivost?
Je pro druhé jen hraná.
Pro parfum necítíš shnilé dušičky zápach.

Dívám se na tebe z odstupu - - - udivena.
Víš, naše budoucnost cele té druhé patří.
Ty - jsi již přežitek, zatím co ona žena
je hodna obdivu. Je tmavá?
Krásná! Září...!


(Směna, kulturní čtrnáctideník mládeže, 1952)
 
Jiří Flíček: Každému děvčeti

Jsem hrdý, že mohu jeti,
v posledním tempu pomoci -
a až se vrátím
budu ti vyprávěti,
jak mohutné urá
zaznělo do noci,
když úderníci první odpich udělali,
železo vystříklo
a pokropilo válku,
a my se radovali,
a my se smáli
válce,
pověšené
na oprátku.


(Směna, kulturní čtrnáctideník mládeže, 1952)
 
P. Poustka: Děvče z Kunčic

Nejenom fialinek kytka
dívčině sluší ke kráse,
ta radost, když jak přední hlídka
buldozer vede po trase.

Co tucet lidí za den celý,
to se svým strojem v mžiku dokáže.
Té síly v ní, o které nevěděli,
když prodávala boty na jaře.

A kolem ní to mraveniště práce,
snad hezčí nežli louka rozkvetlá;
přišla jen na měsíc, teď zůstala tu - krátce
si počká, než Ostrava nám novou ocel dá.


(Směna, kulturní čtrnáctideník mládeže, 1952)
 
tigr_papirosowy Naše přání nejvroucnější  mnoho silných stromů
Děkuji.
!!!
Jarmila Glazarová: Viděla jsem Stalina

V ty dny jsme prožívali dobu, kterou Rusové nazývají "kanun prazdnika" - předvečer svátku. Byl to předvečer s přípravou a balením dárků s rozechvěním lásky a snahy, způsobit radost člověku milovanému. Stalinovo jméno zní naším ovzduším, jak hlasy zvonů. Slyšíme je ve vzrušených slovech básníků i ve věcných přednáškách referátů, a obojí stejně nám sdělují jeho dějinnou velikost, genialitu a lidskou blízkost, laskavost a prostotu. A jestliže toto jméno nyní stále zní a my je vdechujeme spolu se vzduchem své země, tu není možno nevzpomínat, když už člověka potkalo štěstí, vidět Stalina ve skutečnosti.

Měli jsme v srdci jeho podobu z toho černovlasého portrétu, který se po válce stal součástí našeho veřejného života. A potom přišla ta chvíle, kdy tu byl živý, z masa a krve, vzdálen jen několik kroků. Je to ta navždy nezapomenutelná chvíle, kdy Rudé náměstí ztichne bezdechým hlubokým tichem čekání. Všechny oči sledují rafie orloje na Spasské věži. Těsně před desátou přichází Stalin pěšinou pod jedlemi. Tou slavnou pěšinou pod Rudou zdí, okolo černých mramorových desek se jmény revolucionářů, jejich popel odpočívá v tomto pantheonu proletářské revoluce.

Stalin jde v čele své suity, už přichází k levé zdi Leninova mausolea a vstupuje na mramorové schody. Teď, teď je docela blízko, je téměř na dosah, je v maršálské uniformě s dlouhým a širokým pláštěm s vojenskou čapkou na hlavě. V tuto chvíli, kdy ho člověk celého objímá pohledem, kdy si ho celého nějak definitivně a konkretně ukládá do srdce provždy, si s pronikavým dojetím uvědomuje - ne slovy, ale pocitem, který prošel srdcem jako jedna ze závratných vln rozechvění, že jeho vlasy na skráních jsou bílé. Ne černé, ne lesklé, jak se nám spojily s jeho představou. Jsou bílé. I vous je šedivý. A toto překvapení je tak hluboce dojímavé, že až člověk někde a nějak ve svém nitru pokleká před těmito svědky prošlého času, nadlidské práce, starostí, bezesných nocí, spalující energie, myšlení a velitelské vůle.

Ale už je na barieře mausolea, tváří v tvář všem, nad velkou vlnou potlesku tisícerých rukou, který se rozlehl jako salva. Vzápětí však už skane úder desáté se Spasské věže, vzápětí rozehřmí vzduch dělové baterie na kremelském nádvoří a v jejich doznívání už zvučně klapou kopýtka bílého koně, na kterém cválá před mausoleum maršál, velitel přehlídky.

A potom, po hodině, dvou hodinách je to zas nový Stalin, blízký, rodný a drahý, který se nahýbá nad bariérou se vztaženýma rukama, se všemi deseti prsty, které se rychle a drobně třepotají v odpověď na steré ručičky dětí, které právě tak třepotají prstíky. Je to jako hejna motýlů, letících v řadách, samá drobná a chvějící se křídla. Mnoho ruček upustilo rozčilením šňůrky svých velikých balonků, které vzlétají vzhůru a kolébají se jako červený oblak nad tribunou. Tváří v tvář a okem v oko - každý ví, že se jeho pohled setkal s pohledem Stalina, a že si Stalin přečetl všechno, co by se tolik chtělo mu říci.

Nikdy, nikdy není možno na to zapomenout. Z dětství známe příběh biblické dějepravy, jak Tomáš vložil prst do Kristových ran, aby si ověřil jeho jsoucnost. Takové setkání na Rudém náměstí, to je totéž, jako by člověk položil nahou a citlivou dlaň přímo na horké srdce národa, jako by cítil jeho tep, rytmisovaný přílivy lásky, vděku, věrnosti, nejtěsnější, nejužší lidské blízkosti. Najednou je člověk pln, zcela pln velikého poznání, najednou pochopil všechno a dostal odpověď na všechny otázky. Tu stojí v pokoře u paty monolitu, který se vztyčil vysoko nad rudé náměstí, nad Moskvu, nad Sovětský svaz, monolit jednotného citu věrné a vděčné lásky, na jehož vrcholu to jméno STALIN svítí do celého světa, národům šťastných i nešťastných, kteří od něho čekají svou spásu.
 
V. Brouček: Mír - toť Stalin

Mír - to je oráč, jenž ztvrdlou hroudu krájí.
Mír - to je dívčí smích, jenž v bělostném hrdle se tají.
Mír - to jsou kupy písku, nad nimiž si děti hrají.
Mír - toť všechny krásné sny, jež se ti zdají.
Mír - je soumrak v teplém, rodném kraji,
když tma si kleká na znavenou zem.
Mír - tak laskavé se oči usmívají,
ztichneš-li nad Stalina obrazem!

Mír - tak zpívá šťastná matka nad kolébkou,
úsměvem hledíc děcka tváří hebkou,
mír - to krásná budoucnost za naší pětiletkou,
mír - toť dětský úžas, nad vánoční cetkou.
Mír - to husopaska tančí nad rozkvetlou plání,
svým rudým šátkem mává za mizící letkou,
až usne v dáli křídel kolíbání.

Mír - jsme my. A válka - oni.
Na poplach ať zvony míru zvoní!
Ať zvoní, do světa ať zvoní!
O dětech, jež zabity už krví jenom voní.
O slzách, jež matky Koreje dnes roní.
A vítězstvím všech pracujících zpívají ty zvony
a zvoní jasnou budoucností řečí.
Vždyť bude zítra život všech,
byť dnes byl jenom něčí!


(Paprsek - závodní časopis Vigona 01, Svitavy, 1953)
 
to vypadá teda bizarrně
arnost Snad zas nechci tak  moks
Marie Kotatkova imho ridila rozsevacku 1933-1935

autorka kniho o houslari, ktery az v Sovetskem svazu rozlustil italskeho tajemstvi housli:

https://www.databazeknih.cz/knihy/houslar-sel-na-vychod-425036