Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravuje:

arnost

Může vás zajímat



Reklama



budovatel aktualne bezi na adresach http://www.budovatel.cz a

marin72 marin 
uaaa !!!!
Jarmila Rozsypalová: Víš, jsi již přežitek

Poledne!
Tramvaj lidmi přeplněná
staví na hlavní ulici.
Nastupuje s dítětem žena...
Snědá, plných rtů, zářící.

Co však - občané - nestalo se.
Sedí tu dáma - - - kroutí nosem,
štítivě říká:
"Ci - kán - ka!"

Oh, trnu.
K hrdlu vztek se zvedá,
že to nelze popsat ani.
Cikánka vedle ní si sedá.
Nu což? Ty hade buržoasní..!?

Nic! Okatě se odtahuje -
a k nosu tiskne kapesník si.
Potom důstojně vystupuje -
záříc platinovými vlasy.

Eh ty!
Mně stokrát milejší je
ta žena tmavé pleti.
Protože zná, co pro nás značí Říjen,
protože pracuje -
a zítřkům rodí děti.

Co ty - - -
Ty umělá loutko namalovaná...
Tvá chladná dokonalost
jak pavouk v sítě lapá.
A tvoje citlivost?
Je pro druhé jen hraná.
Pro parfum necítíš shnilé dušičky zápach.

Dívám se na tebe z odstupu - - - udivena.
Víš, naše budoucnost cele té druhé patří.
Ty - jsi již přežitek, zatím co ona žena
je hodna obdivu. Je tmavá?
Krásná! Září...!


(Směna, kulturní čtrnáctideník mládeže, 1952)
 
Jiří Flíček: Každému děvčeti

Jsem hrdý, že mohu jeti,
v posledním tempu pomoci -
a až se vrátím
budu ti vyprávěti,
jak mohutné urá
zaznělo do noci,
když úderníci první odpich udělali,
železo vystříklo
a pokropilo válku,
a my se radovali,
a my se smáli
válce,
pověšené
na oprátku.


(Směna, kulturní čtrnáctideník mládeže, 1952)
 
P. Poustka: Děvče z Kunčic

Nejenom fialinek kytka
dívčině sluší ke kráse,
ta radost, když jak přední hlídka
buldozer vede po trase.

Co tucet lidí za den celý,
to se svým strojem v mžiku dokáže.
Té síly v ní, o které nevěděli,
když prodávala boty na jaře.

A kolem ní to mraveniště práce,
snad hezčí nežli louka rozkvetlá;
přišla jen na měsíc, teď zůstala tu - krátce
si počká, než Ostrava nám novou ocel dá.


(Směna, kulturní čtrnáctideník mládeže, 1952)
 
tigr_papirosowy Naše přání nejvroucnější  mnoho silných stromů
Děkuji.
!!!
Jarmila Glazarová: Viděla jsem Stalina

V ty dny jsme prožívali dobu, kterou Rusové nazývají "kanun prazdnika" - předvečer svátku. Byl to předvečer s přípravou a balením dárků s rozechvěním lásky a snahy, způsobit radost člověku milovanému. Stalinovo jméno zní naším ovzduším, jak hlasy zvonů. Slyšíme je ve vzrušených slovech básníků i ve věcných přednáškách referátů, a obojí stejně nám sdělují jeho dějinnou velikost, genialitu a lidskou blízkost, laskavost a prostotu. A jestliže toto jméno nyní stále zní a my je vdechujeme spolu se vzduchem své země, tu není možno nevzpomínat, když už člověka potkalo štěstí, vidět Stalina ve skutečnosti.

Měli jsme v srdci jeho podobu z toho černovlasého portrétu, který se po válce stal součástí našeho veřejného života. A potom přišla ta chvíle, kdy tu byl živý, z masa a krve, vzdálen jen několik kroků. Je to ta navždy nezapomenutelná chvíle, kdy Rudé náměstí ztichne bezdechým hlubokým tichem čekání. Všechny oči sledují rafie orloje na Spasské věži. Těsně před desátou přichází Stalin pěšinou pod jedlemi. Tou slavnou pěšinou pod Rudou zdí, okolo černých mramorových desek se jmény revolucionářů, jejich popel odpočívá v tomto pantheonu proletářské revoluce.

Stalin jde v čele své suity, už přichází k levé zdi Leninova mausolea a vstupuje na mramorové schody. Teď, teď je docela blízko, je téměř na dosah, je v maršálské uniformě s dlouhým a širokým pláštěm s vojenskou čapkou na hlavě. V tuto chvíli, kdy ho člověk celého objímá pohledem, kdy si ho celého nějak definitivně a konkretně ukládá do srdce provždy, si s pronikavým dojetím uvědomuje - ne slovy, ale pocitem, který prošel srdcem jako jedna ze závratných vln rozechvění, že jeho vlasy na skráních jsou bílé. Ne černé, ne lesklé, jak se nám spojily s jeho představou. Jsou bílé. I vous je šedivý. A toto překvapení je tak hluboce dojímavé, že až člověk někde a nějak ve svém nitru pokleká před těmito svědky prošlého času, nadlidské práce, starostí, bezesných nocí, spalující energie, myšlení a velitelské vůle.

Ale už je na barieře mausolea, tváří v tvář všem, nad velkou vlnou potlesku tisícerých rukou, který se rozlehl jako salva. Vzápětí však už skane úder desáté se Spasské věže, vzápětí rozehřmí vzduch dělové baterie na kremelském nádvoří a v jejich doznívání už zvučně klapou kopýtka bílého koně, na kterém cválá před mausoleum maršál, velitel přehlídky.

A potom, po hodině, dvou hodinách je to zas nový Stalin, blízký, rodný a drahý, který se nahýbá nad bariérou se vztaženýma rukama, se všemi deseti prsty, které se rychle a drobně třepotají v odpověď na steré ručičky dětí, které právě tak třepotají prstíky. Je to jako hejna motýlů, letících v řadách, samá drobná a chvějící se křídla. Mnoho ruček upustilo rozčilením šňůrky svých velikých balonků, které vzlétají vzhůru a kolébají se jako červený oblak nad tribunou. Tváří v tvář a okem v oko - každý ví, že se jeho pohled setkal s pohledem Stalina, a že si Stalin přečetl všechno, co by se tolik chtělo mu říci.

Nikdy, nikdy není možno na to zapomenout. Z dětství známe příběh biblické dějepravy, jak Tomáš vložil prst do Kristových ran, aby si ověřil jeho jsoucnost. Takové setkání na Rudém náměstí, to je totéž, jako by člověk položil nahou a citlivou dlaň přímo na horké srdce národa, jako by cítil jeho tep, rytmisovaný přílivy lásky, vděku, věrnosti, nejtěsnější, nejužší lidské blízkosti. Najednou je člověk pln, zcela pln velikého poznání, najednou pochopil všechno a dostal odpověď na všechny otázky. Tu stojí v pokoře u paty monolitu, který se vztyčil vysoko nad rudé náměstí, nad Moskvu, nad Sovětský svaz, monolit jednotného citu věrné a vděčné lásky, na jehož vrcholu to jméno STALIN svítí do celého světa, národům šťastných i nešťastných, kteří od něho čekají svou spásu.
 
V. Brouček: Mír - toť Stalin

Mír - to je oráč, jenž ztvrdlou hroudu krájí.
Mír - to je dívčí smích, jenž v bělostném hrdle se tají.
Mír - to jsou kupy písku, nad nimiž si děti hrají.
Mír - toť všechny krásné sny, jež se ti zdají.
Mír - je soumrak v teplém, rodném kraji,
když tma si kleká na znavenou zem.
Mír - tak laskavé se oči usmívají,
ztichneš-li nad Stalina obrazem!

Mír - tak zpívá šťastná matka nad kolébkou,
úsměvem hledíc děcka tváří hebkou,
mír - to krásná budoucnost za naší pětiletkou,
mír - toť dětský úžas, nad vánoční cetkou.
Mír - to husopaska tančí nad rozkvetlou plání,
svým rudým šátkem mává za mizící letkou,
až usne v dáli křídel kolíbání.

Mír - jsme my. A válka - oni.
Na poplach ať zvony míru zvoní!
Ať zvoní, do světa ať zvoní!
O dětech, jež zabity už krví jenom voní.
O slzách, jež matky Koreje dnes roní.
A vítězstvím všech pracujících zpívají ty zvony
a zvoní jasnou budoucností řečí.
Vždyť bude zítra život všech,
byť dnes byl jenom něčí!


(Paprsek - závodní časopis Vigona 01, Svitavy, 1953)
 
to vypadá teda bizarrně
arnost Snad zas nechci tak  moks
Marie Kotatkova imho ridila rozsevacku 1933-1935

autorka kniho o houslari, ktery az v Sovetskem svazu rozlustil italskeho tajemstvi housli:

https://www.databazeknih.cz/knihy/houslar-sel-na-vychod-425036
Kdo je Marie Koťátková? Zde Josefa Jabůrková rediguje celý ročník, jiný nemám, je to vzácnost.

Ještě jsem viděl poválečnou Rozsevačku, která poprvé vyšla 1952, z původní redakce asi jen s Anežkou Hodinovou-Spurnou. Nejprve to byl hezký barevný časopis plný rozesmátých dívek, batolat a Gottwaldů, ale barvy rychle vybledly, optimismus nahradily typické stranické kydy a v roce 1954 to, zřejmě pro trapnost, zavřeli. Čtenářky posílají na Vlastu a na Besedu venkovské rodiny.
Tady je životopis:

https://ahistorie.451.cz/borek-vlastimil-ing-1886-1952/

Jejich jediný syn Ivan Borek zahynul jako příslušník československé vojenské jednotky na frontě druhé světové války.

Kdyby se neztratil dopis Petra A. Kropotkina určený československým anarchistům a pracujícím, který je měl varovat před bolševickými lži a diktaturou, jednal by po jejím přečtení Borek a jeho anarchističtí kolegové jinak?

...odešel ze světa dne 21. 12. 1952 v souvislosti s politickým procesem s jeho šéfem dr. Vladom Clementisem. O jeho „sebevraždě“ se dodnes moc neví, a oficiálně se všude píše o „srdeční mrtvici“.


arnost Snad zas nechci tak  moks
To uz je to cislo Rozsevacky, kdy Jozku Jaburkovou v pozici sefredaktorky nahradila Marie Kotatkova? (BTW, Jaburkova tehdy odjela studovat na Mezinarodni Leninskou skolu do Moskvy)

Zavery poslednich dvou slok mne splynuly v jakousi menstruacne-stravovaci srostlici:

proč nesmíte vykřiknout, rozbíti ticho,
jež hladovým kručením ruší jen břicho
rudou krev, jež odstraní strašidlo oběd,
rudou krev, která zaplaví celičký svět.
Karkar Lilo tak, že všechna prasata byla čistá  a všichni lidé zasviněni
Zprvu jsem myslel, že roditi "kanonenfutr" je eufemismus pro těžký porod, ale pak jsem si našel, co výraz v uvozovkách znamená.
O pár let později by masová produkce pěšáků ani rudé krvi tolik nevadila...
tohle asi bylo napsáno pod vlivem ze studijního pobytu z Ruska, ne?
Borek: Hej, ženy!

Hej, ženy!
Vy všechny, jež rytmikou lýtek ženete Singry a Lady,
vy všechny, jež jehlou pícháte a mřete hlady,
vy všechny, jež kreslíte otazník dřinou shrbeným hřbetem,
vy všechny, jež nejste nic a hýbete světem,
vy všechny, jež tvoříte živé stroje fabrik, polí a kanceláří,
vy všechny, jež svatými práce jste, ovšemže bez svatozáří!
Vy všechny, proč?

Proč smíte na polích dříti, ve městech prát,
proč jíte málokdy, víc máte hlad,
proč smíte lásku mít, když dítě je podmínkou,
proč smíte milovat jen, když budete maminkou,
proč smíte býti jenom typické "mutr",
proč musíte roditi "kanonenfutr",
proč smíte jen proto roditi syny,
by vám je ve válce zabily plyny,
proč smíte jen proto roditi dcery,
by ony jako vy znaly jen džbery.
Proč smíte dříti se od rána do noci,
proč nikde nesmíte žádati pomoci,
proč nesmíte vykřiknout, rozbíti ticho,
jež hladovým kručením ruší jen břicho?

Hej, ženy!
Vy všechny rudou krev vžeňte si v tvář,
rudou krev, jíž plane východní žář,
rudou krev, jež odstraní strašidlo běd,
rudou krev, která zaplaví celičký svět.


(Rozsevačka, 1933)
 
Lepšího jsem nenašel.

VLČEK, Miroslav. Prostému člověku: 1917-1945-1975. 2. vyd. Brno: Blok, 1976

Soubor tří básní: první se vyznává z lásky k svobodě, druhá se zamýšlí nad mírem a mírovým životem a třetí evokuje atmosféru VŘSR, Pražského povstání, ale i bojujícího Vietnamu.


arnost Snad zas nechci tak  moks
vitmrazek Přežil jsem covid  jsem nesmrtelný.
s brekotem ho prosili, ať jim vymění olej, ale on na ně sral, zmrd, strašně silnej moment v té knížce
Miroslav Vlček: Balada o rekordmanovi

Jmenoval se Karel
měl na koleně záplatu
a v tváři uhry
ale ach
ty oči
ty jeho oči
Být dívkou
záplatu bych neviděl
jen oči bych viděl:
v těch byla budoucnost a sen
v těch byla odvaha
v těch byla moc
dát věcem novou tvář

Jmenoval se Karel
byl z Pankráce
měl teprv narukovat
a viděl už jinší věci
než ty tři brigádníky
toho
co toho moc věděl
ale moc nenadělal
toho
co toho moc nadělal
ale moc nevěděl
a toho
kterého on zaučoval ve věcech pilníku
a který jeho zaučoval ve věcech méně hmotných
zkrátka
ten první by si byl za ty dva měsíce rád
vydělal na motorku jako ten druhý
kdežto ten třetí tam přišel na brigádu
a protože ten první toho moc nenadělal
tak neměl na motorku jako ten druhý
ale ten první zase věděl kudy na to
aby dohonil výdělky toho druhého
a tak
když dostal jinou
a dražší práci
než ten
co měl už na motorku
řekl Karlovi se záplatou a uhry
řekl Karlovi s očima vidoucíma
že jeho čas
by se měl znova zúkolovat

A parťák Karel
(ty oči, bože ty oči
které už viděly jinší lidi)
pozval úkoláře

Ten přišel
měl pravítko stopky a plášť
a sotva se rozeběhla ručička
rozeběhly se ruce s pilníkem
srážely se zubů kolečka ostřiny
a kolečko se otáčelo jako ručička
a pilník běhal
znamenaje na zubech kolečka radius
a ručička běhala
znamenajíc na stopkách čas
ale pilník měl ruce rekordmana:
protože oči už viděly jinší lidi
protože Karel
který měl teprv narukovat a měl
na koleně modrou záplatu
byl dělník uvědomělý

Dvouletka byla přede dveřmi
a tak se stalo
že padl starý čas
a úkolář ještě nezastrčil
pravítko do kapsy
a ručička stopek
nepopadla po tom letu ještě dech
a už se na Karla sesypali
...a vole... a di se... a lezeš jim do...
a Karlovy oči
ach ty oči ty oči
zesmutněly
a rekordman pilník
podpíral nad ponkem ruku
ruku rytíře
jenž opřen o svůj meč před množstvím nepřátel necouvne

Tehdy se setkaly pohledy
Karla který zaučoval ve věcech pilníku
a brigádníka který zaučoval ve věcech méně hmotných
Karlovi klouzl po hrdle ohryzek
hořkostí
brigádník hlavu sklonil
úctou
a oba oněměli
v předtuše doby
kdy rekordmanům
kdy rytířům bez bázně a hany
nastane zlatý věk

A Karel odešel na vojnu
a brigádník na fakultu
a Karel se z vojny vrátil
a brigádník dostudoval:

Je čas
je čas
zvony zvoňte světem tu zvěst
ať dostihne všechny Karly
jimž kdysi smutněly oči
a hořkost ohryzkem hrála

Zvony zvoňte tu zvěst:
je čas
je čas
je nový čas

Karlové všichni
kdekoli jste
běda, kdo by z vás před množstvím couvl
běda, kdo by z vás neměl vidoucí oči
běda, kdo by z vás nebyl dělník uvědomělý
běda, kdo by z vás zradil předtuchu němou
běda, kdo by z vás zradil brigádníkovu úctu
běda, kdo by z vás zradil zlatý věk

Na množství nehleďte
nepřátel se nelekejte
bijte, bijte, bijte
ten starý čas



(Tvorba, 1949)