Okoun

Stalin - nová éra lidstva,
Stalin - síla ocele.
Stalin vyhnal hitlerovce,
fašistům všem namele.

Teď jsou všichni lidé svědky
jak se daří pětiletky.
Tvůrcem jejich Stalin je
pracuje a buduje.

Lenin, Stalin zvony znějí
to jsou muži z ocele.
Ruský lid je na ně hrdý,
proto je oslavuje.


(časopis Svět sovětů, 1950)

O tom myslím pořád píše Zábrana, jak jak je mu pořád na blití, jak jeho současníci píšou v totalitním režimu hezký slovíčka. Má tam takovej nezapomenutelnej hysterickej záchvat z toho, že snad Kainar píše, že Stalin se "pousmál". Zábranova poezie mi teda taky přijde strašná, ale aspoň je to normální lidskej materiál, ne nějaký "proto je chléb písní". Ale ze všeho nejvíc vlastně poezii nemám rád a nechápu, tak se mi nejvíc líbí, jak to ty jézeďačky masakrujou, když veršujou, že si můžou dát knedlík navíc, a že na ROH rekreaci v Mariánkách měly v koupelně bílý kachlíky.

Mas pravdu, poslednich par kousku co jsi sem dal jsou extremni heges. To jsem se fakt musel dost premahat, abych to vubec dokazal docist. (V porovnani s tim je ten Bezrucuv Cervenej kvet uplnej literarni skvost)

Pri upravach not pochodu demokraticke mladeze (btw na stejnou lidovou notecku je kuprikladu tyrolska hymna: https://en.wikipedia.org/wiki/Zu_Mantua_in_Banden )

http://budovatel.cz/pisen.phtml/za_hvezdou_jitrni

jsem narazil na trampskou, nemecky zpivanou verzi:

https://www.youtube.com/watch?v=NhVVLsRoyWE

Vítr-gramofonová deska,
Jejími vlásečnicemi spěchá den.
Den-dálnice,
po které šofér-slunce zpívá,
když veze cihly jako čerstvé sny
z cihlářské pece,
jíž jsou vesnice a města,
z cihlářské pece, v níž se z hlíny
zvedly v rytmu džezu mé rýmy,
jak statní sprinteři,
kteří minuty zkracují na padesát vteřin
hvězdného času.
Je něco kohoutího v mém hlasu.
Je jitro v něm a polnice.
Smetiště včerejška smetly dálnice.


(Červený květ, 1960)

to jsou strašné věci, tadyty lyriky. je mi z toho špatně.

Jak otisk pneumatik na silnici omývané deštěm
stále nám bude v patách vzpomínka na jedno datum,
kdy nelidskost v mém městě dostala ultimatum,
nelidskost krytá slovy "Gott mit uns" na opasku,
"Arbeit macht frei" nad branou hřbitovů živých,
Lisztem při zprávách z vůdcova hlavního stanu...

Toho dne v pětačtyřicátém strhly stalingradské kleště
provázek zatemnění dlouhých let - oprátku světla
a budoucnost ze startovací plochy dějin vzlétla
s jistotou na palubě. - Letíme patnáct let!
Garmoška veršů mých hraje dnes SPASIBO,
které letí hnízdit na východní stranu.


(Červený květ, 1960)

Na rampouch hlídek vítr hrál
Nabité hlavně srdcí hřměly
Nejenom pod sněhem čekalo jaro
Až vyrašením tráv vydá se na pochod
Byl únor psaný dnes s velkým Ú
Z balkónu Kinského paláce
Mluvil muž v beranici
Řeč jasnou jak hrouda země
Kterou odposlouchal skřivan
Proto je chléb písní

Čas hnul se vpřed neomylně jdoucí
Bez krve tekoucí při transfúzi dějin
Naše trvala jen stodvacet hodin
Svlékli jsme navždy peřinu tmy
Věky nám přetahovanou přes hlavu
Snící sen o uskutečňovaném snu

Krájím-li dnes pro dítě chléb
Který se nezamyká a nechodí spát
Vidím zas rampouch hlídek stát
V ohvězdněných únorových nocích

A rozumím hvězdám proč jsou pěticípé


(Červený květ, 1960)

Mám napsat novoroční báseň
Měly by být jak sníh Tak bílá
Měla by být jako nitro Tak jasná
Měla by být jak lidé
Prostá i složitá Veselá i smutná
Mělo by jí praskat v kříži od námahy
Měla by si být odpočinkem
Měla by být vším I tím o čem neví

Nejsem vševědoucí
Proto nemohu popsat co se událo
Kteréhokoliv dne třeba v předměstí Limy
Nebo ve vedlejší ulici
Nejsem vyzbrojen zázračnou pamětí
A leckdo leccos skrývá
Důvody jsou různé

Mohu však připít Picassovu stesku
Je přece Španěl a vládne dosud Franco
Připíjím československému skláři
Kterému tleskala Moskva
Rád bych ti podal pohár vína k přípitku Glezosovi
Do které věznice ale
V sovětské zemi připíjím všem
Tobě zvlášť Eljo (O tom však jiná báseň)
Tibetským sedlákům na spálený úpis
Mám prazdnou sklenici před vojáky generála Massu
Jak nepřipít profesoru Heyrovskému
Což teprve tvůrcům družic
Vědce v Antarktidě zahřeje sklenička vodky
Aragonovi za jeho Nesmrtelný román připíjím
Cikánu jménem Lakatoš který se naučil číst a psát
A ví proč pracuje a proč dobře

Půlnoci zdrž se chvíli
Tolik jmén Tolik míst Osudů tolik
Toto však bylo

Mám napsat novoroční báseň
Když se lidé líbají zpravidla myslí na to
Co bude

Nepřeju si být Julesem Vernem
Nepřeju si být H G Welsem
Jsem rád tím čím jsem
A jejich fantazie kulhá před mými prostými přáními
Má budou splněna
A ne-li roku 1960 tak tedy příště

Komunismus má novoročních nocí bezpočet

Za všechny proto jemu
Připíjím


(Červený květ, kulturně politický měsíčník, 1960)

No, me se tedy moc nelibila, co si tak pamatuju (ale googlit ji nehodlam), ale jest pravdou, ze jiste napsal cele betlemy bolsevicky udernejsich versu :)

Cimrmanovský absolutní rým!!!

Jak ty verše vidím, moc bych se s tím netrápil. Ale napadá mě, že s. Vidman vida, že zedníci nedělaj, zato vydávaj nějakej blbej podnikovej časopis, poslal do časopisu Prosbu zedníkům a oni, místo aby teda začali stavět, mu ji otiskli. Tak si uvědomil, že bude možná mít talent a složil ještě tu Jarní baladu.

Rozumite nekdo 5. sloce?

!

Skřítkové zedníci,
Hej, skřete zedníku,
vylez, ty zmetku.
Koukej se otáčet,
stav pětiletku.

Dekuji za upozorneni, jiz by to melo byt proletarsky sjednoceno