Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravuje:

arnost

Může vás zajímat



Reklama



budovatel aktualne bezi na adresach http://www.budovatel.cz a

arnost Snad zas nechci tak  moks
dekuji.
klh Už se blíží doba, kdy nás  budou trestat nejen slovně
IMHO odvozeno od "čacký"
arnost Snad zas nechci tak  moks
Juran zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Juran
ale co je srdce přečacké?

(tajnosnubna narazka na kupolaci svetlovlaseho devcete z planovani a slevace ocenena)
Eva Káňová: Slevač je hrdina

Miluji
vlčího máku rudý květ:
miluji
žárem kupolních pecí zocelené
Tvé drsné srdce slevačské.
Tvé srdce přečacké,
které bořilo starý svět!
Nevím ani,
já, světlovlasé děvče z plánování,
jak vděčnost svou Ti projevit
a jakým tónem zpívat,
že člověk člověkem dnes může být
a klidně na zítřek se dívat.
Miluji Tvé srdce bojem zocelené.


(Juranova směna, časopis zaměstnanců n. p. Juranovy závody v Brně, 1954)
 
 
 
arnost Snad zas nechci tak  moks
Lesy sestupuji do mest byla asi rozhlasova hra

Autoři prvních poválečných rozhlasových her se více než na tvar inscenací zaměřovali na manifestační charakter svého sdělení. Jednotlivé texty se schematicky vyrovnávaly s protektorátní zkušeností, oslavovaly hrdinství partyzánů, časté byly obrazy z květnového povstání, žánrové výjevy ujišťující o statečnosti a solidaritě obránců barikád (Jana Eliášová: Lesy sestupují do měst, roz. 1945; Ota Pokladník: První den a Zéro čeká na nepřítele, roz. 1946; Jiří Procházka: Bitva, roz. 1947; Jiří Kabelák – Antonín Langer: Voják
a vlaštovky, roz. 1948)

https://www.ucl.cas.cz/edicee/images/data/dejiny/dcl_1945-1989/I/od%20posilov%C3%A1n%C3%AD%20n%C3%A1rodn%C3%ADho.pdf
Lesy sestupují do měst je pěkný název pro
Nikde jinde jsem ji v tom časopise neviděl a z dopisů čtenářů to taky není, tak jsem nejdřív myslel, že jde o pseudonym, ale internet říká, že jakási Jana Eliášová hned v roce 1945 vydala knížku o partyzánech Lesy sestupují do měst a v roce 1947 uspořádala Partyzánské povídky o dětech dětem. Možná byla partyzán.
arnost Snad zas nechci tak  moks
Proc to je v muzskem rode?
A už mi v hlavě hraje Uriah Heep - Lady In Black, není to dokonalé, ale dá se.
Jan Hostáň: Amerika

Amerika - mocný pán
její síla: Ku-Klux-Klan,
její chlouba: mrakodrapy
věznic, v nichž se rudí trápí.
Její symbol: rolníci
pálí pšenici.

Amerika - mocný pán.
Letí s bombou aeroplán,
lodi vezou samopaly,
úředníci knihy pálí,
smutná socha Svobody
pláče u vody.

Amerika - mocný pán,
boháčům dá marcipán,
chudákům jen biče lynče
a méně než pro podsvinče:
chlévy, sklepy, odpadky,
život na splátky.

Amerika - mocný pán.
K smíchu je nám její plán!
Nebude mít ani vindru,
bude žebrat bez cylindru,
až jí jednou dělníci
přetnou dálnici.

Vzroste potom život nový
pro roboty Morganovy,
bez tresorů, příživníků
bez fabrických panovníků
život šťastný, pokojný,
bez lynče - a bez vojny.


(Haló - Nedělní noviny, 1950)
 
Jana Eliášová: Socha se zavřenýma očima
při vzpomínce na F. D. Roosevelta †12.IV.1945


Má slavná Ameriko, země velkých i malých výstředností,
světélkující Ameriko, země laciných polibků, cigarety v ústech
a naivních hollywoodských ctností,
Ameriko širokých dálnic a opilých přímořských námořníků,
světe chudých čtvrtí, zapáchajících hadrů
a tisíců dělnických otazníků,
socho Svobody, vztyčená nad demokratickými státy,
měl jsem Tě vždycky tolik rád.

Tak jsem Tě vždycky viděl s rukou otevřenou
nad zástupem svobodných, mávajících dlaní,
tu ruku a chudou ženskou s dítětem opřenou o ní,
viděl jsem, že ta ruka dovede i kladivo třímat a tepat
i kovat, až srdce zní,
tak tepat, aby konečně zůstala pravda,
že růže nezavoní jen unavené, lhostejné krásce,
ale i děcku s udivenýma očima -
Vždyť i ta bída musí jednou skončit,
i ta skla s lahůdkami musí být zase přístupna
dětem a žebrákovi, dělnici, dělníkovi -
před těma očima boříme starý svět -

Tak jsem Tě vždycky viděl a mohu říct, žes zářila -
až díky a úžasem se člověk zalykal -
a pak jsem plakal, jak plakali všichni -
pro toho Franklina -
a pak ses změnila, pak už jsi byla jiná, má Ameriko -

Nikdy jsem neříkal, že jsem pravý, ani levý
a vždycky jsem říkal, že chci nezaujatě kritisovat,
že chci konečně poznat,
kde je pravda a právo a kde je lež -

Dnes ale myslím, že tvá socha už nezáří nad mořem,
myslím, že zavřela oči poprvé nad mrtvým Franklinem,
a že je asi neotevře už nikdy -
k vůli tobě, má jiná Ameriko -

Nikdy jsem neříkal, že jsem pravý, ani levý,
ale dnes jsem se změnil. A to jsi způsobila Ty -
a ptáš se mě proč?
Já ti to mohu říct -

Když sevřu ruku Jihoslovana, anebo Bulhara, anebo
Albánce,
cítím, že to je přítel a že mě miluje, že by mě neuměl nenávidět,
ani mi lhát -
Proč ty jsi taková chladná, má Ameriko?

Nad jásavým kozáčkem rudoarmějce
mohu se prostě a lidsky rozesmát,
aniž bych cítil, že se na mne dívají oči, které žalují
a které mají hlad -

a ještě něco - víš, kdybych mohl, zvedl bych zbraň,
kterou jsem teprve nedávno odložil,
tu svoji zbraň
a postavil bych se na místo, kde právě padl
s ranou na čele a v srdci ten Řek -
víš - ten partyzán --

Ale nejdříve bych políbil to místo,
to poznamenané místo na té partyzánské hoře,
neboť padl ve jménu toho,
pro co sis, Ameriko, na břehu moře
sochu postavila --

Řekni mi, Ameriko, proč jsi dnes jiná,
docela jiná, než jakou jsem Tě vždycky znal?

Vždyť já Tě dnes nemohu milovat
pro tu Tvou sochu nad mořem se zavřenýma očima -
pro sochu, která je snad už nikdy neotevře, protože není už Franklina,
protože už není lidskosti, protože se jen kalkuluje

Nikdy jsem nebyl pravý, ani levý,
ale dnes mohu jít jen tam, kde se nezrazuje,
kde slyším prostý tlukot srdce
a ne cinkot mince o minci
a nad ním smích -


(Haló - Nedělní noviny, duben 1948)
 
 
 
Otakar Hubička: Jitro v továrnách

Soudruzi, řeknu vám překrásnou novinu
dílnami továren slunce šlo na zem
Usedlo do klína kouřících komínů
hmátlo si do strojů Zavýskly rázem

Údivem civící okenní tabule
zátopou paprsků stékaly na stůl
Rameno jeřábu ve stínu ztrnulé
pro náruč odlitků jitřní jas nahnul

Do pecí pleněných zlatými plameny
řeřavou rudou se překlápí prudce
Pospíchám ulicí S bandaskou Zdychtěný
Se sluncem vysvitly dělníků ruce

(Haló - Nedělní noviny, 1950)
 
Možná nějaké příšerné zkratkové slovo jako chozrasčot? Nebo velký sovětský tkadlec?
arnost Snad zas nechci tak  moks
Krasne aluze na Erbena (Zpívejte a točte se mé stroje), libi se mi soudruh Rezek a soudruh Chvosta, tapu ovsem v methode Četkycha.
Kopřivová: Přadlena

Předu - předu tenké nitky,
by tkadlena Gottwaldovy pětiletky
utkala nám jemná
plátna bílá, modrá, žlutá i červená.

Předu, předu přízi,
možná, že tkadlena utká
na postele prostěradla,
na peřiny povlaky,
na stůl krásné soupravy.

Předu, předu, moje nit
je hrubá, tenká,
možná, že z ní bude košulenka,
pro děťátko růžové
i pro starce šedivé.

Krásné plátno bavlněné,
možná, že šátky s kvítky
ženám na hlavu budou,
možná, že vlajka,
nebo praporek s hvězdičkou rudou.

Prapory ve větru radostně zavlají,
děvčata chlapcům vyšívané šátky podají.
Všichni půjdou vesele ulicí,
ruka v ruce o prvním máji,
i o svátku Říjnové revoluce.

Zpívejte a točte se mé stroje,
dnes svátek já mám, neb úderka moje,
která nese hrdé jméno,
Tvoje jméno, soudruhu Fučíku,
národní hrdino, splnila svůj plán.

Soudružka Kondrová, vedoucí naší dílny,
jest naší matkou, jest naší rádkyní.
Stará se o nás, ve všem nám pomáhá.
My ji za to rádi máme a upřímně
jí děkujeme.

Zpívejte a točte se mé stroje,
dnes radost já mám,
neb národní podnik Korda v Litvínově
má takové ženy, pracovité přadleny.

Rozezpívej se, náš závode,
že nám práce od rukou jde,
říka soudruh Rezek i soudruh Chvosta,
přední naši vedoucí,
vždyť pracujeme i pro budoucí.

Učíme se a béřeme si příklad,
od sovětských lidí,
my tak jako oni
dle methody Četkycha zpevňujeme normy.


(Přást, závodní časopis bavlnářských závodů Korda - Litvínov I., 1954)
 
Velice děkuji.