Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravuje:

arnost

Může vás zajímat



Reklama



budovatel aktualne bezi na adresach http://www.budovatel.cz a

Josef Husovský: Únorové vzpomínání

Jak tažný pták přes moře azurové
v předtuše jara letí v naši zem,
tak vzpomínky na chvíle únorové
vrací se tiše do srdcí nám všem.

A byť to bylo jedenáct již roků,
jsou stejně živé, silou kypící,
jak byla píseň, jejíž každou sloku
pěl hrdý lid, jda pražskou ulicí.

Jsou stejně čisté v památné chvíli
jak sněhové vločky z nebes polštáře,
jež usedaly jako motýl bílý
soudruhu Gottwaldovi do tváře.

Jsou stejně silné jak dělníků pěsti,
jež k přísaze se slavné zvedly v ráz,
když semknuti jsme stáli na rozcestí
v památný tenkrát únorový čas.

Jsou stejně žhavé jako byla touha
zachránit naší vlasti čistý štít,
který nepřátel okupace dlouhá
nemohla ani stínem poskvrnit.

Jsou stejně sladké jako úsměv matky,
pro jejíž děti celý národ vstal,
aby jim naší země drahé statky
pro věčné časy čestně zachoval.

Aby jen ony byly u nás pány
a mohly žít bez strachu z války běd,
v radosti jen nad rozkvetlými lány,
jež nedají nikomu hladovět.

Jak tažný pták přes moře azurové
přilétá každým rokem v naši zem,
nechť vzpomínky na chvíle únorové
vždy navrací se do srdcí nám všem.

Abychom stále, třeba po staletí
jak tenkrát v slavný únorový čas,
dovedli bít se za národa štěstí,
za nový svět, za život plný krás!


(Vesnické noviny Rozvoj Židlochovicka, 1959)
 
 
 
J.H.: Co odpovíš?

Co odpovíš, až se tě jednou zeptá tvoje dítě,
když bude hladit tvoje ruce:
"Tatínku, cos dělal tehdy,
když byla ta květnová revoluce?
Že jsi bojoval o naše štěstí,
vždyť máš tak velké a silné pěsti!"

Co odpovíš, to opravdu nevím,
až poprosí tě synek hlasem svým:
"Vypravuj, tati, jak dělníci šli do ulice,
víš o tom únoru,
moře dělníků šlo tehdy a s nimi šly dělnice
zúčtovat s tou chátrou prodejnou a zrádnou,
že jsi byl připraven dát jim ránu pádnou...

Co odpovíš své malé dceři?
Víš, že tobě, tatínkovi, věří,
až na klíně ji houpat budeš,
a zeptá se tě třeba:
"Tatínku, jak přičinil ses prosím,
že máme dost chleba,
že máme práci a žijeme v míru,
že jsi též přiložil svoji ruku k dílu!"

Co odpovíš až tvůj spoluzaměstnanec se tě bude ptáti:
"Cos dělal, když dusili nás okupanti,
cos dělal, když se psal rok čtyřicátý pátý,
cos dělal v únoru, co děláš dnes, kdy bojujeme,
abychom v tomto boji zvítězili
a mír všem na světě zajistili?

Neodpovíš! Myslíš jen na sebe
a na to svoje já. Nikdy nepohnul
jsi prstem, pro blahobyt lidí,
vždy jsi bral jen pro sebe.
Ty se ani nestydíš, druzí se
však stydí za tebe.

Že jsi zrádce a zbabělec,
nese se zbytečně světem,
tím neprospěješ národu,
ani svým malým dětem.

Dost je ještě mezi námi
zrádců, sabotérů, příživníků,
chytráků i hlubců, kteří jsou nám na obtíž jak včelkám hodně trubců.

Tito všichni z plné mísy
s námi jedí i když ji neplnili,
a jejich práce je jen taková, aby nám uškodili.

Jsi-li ty snad mezi
těmi, co dnes stranou stojí,
je ještě čas, abys našel místo
v dnešním boji.


(Olomoucká jiskra, časopis zaměstnanců železničního uzlu v Olomouci, 1959)
 
Spíš ne? Hledal jsem jeho jméno ve spojení s tím časopisem a vypadl z toho nějaký stejnojmenný esenbák, tak bych to tipnul spíš na něj. Přecejenom ratata ratata esesáky odčítá je imho jinde než Pohanské eklogy s Ivanou.
arnost Snad zas nechci tak  moks
Josef Němeček: Partyzánům

Památce divisního generála Ing. Vojtěcha Luži, který padl 2. X. 1944.


"Cizáci!...
Jdou na ně! Na nás! Na naše... !"

Šera semkla se.
Výkřik jak černý širák letí nad dědinou.
Lidé v jizbách nahuštěni zoufale.
Staří, mladí. Včelí česna očí.
Nenávist tryskem stoupá v ně!

Proudné stoky nepřátel. Zaútočí... ?
Řev motocyklů - povely - přilbice.
Obkličuje vesnici esesácká vichřice.

Tam už - slyšíš? - střílí se!
Jen do nich, partyzáni!
Býváte tu s námi, znáte všechny cesty sem.
Volá o pomoc srdce za srdcem...
Hvězdy vystouply z temna nad lesem.

"Podpalují chatky - vrazi!"
"Nekřič! Výkřik výstřel zadusí!"
"Rychle! Proletíme ohněm nazí -
jsou zde, pospěš, smrt už hartusí!"

Nám za zbraň zbyla pěst. Stačí k boji?
Vraždí s neúkojí! Nás již útěk nespasí.
Volá matka: "Ke mně, všichni moji!"...
Kouř letí k ní... Nikdo se nehlásí...

Jde hrůza krví jak zmírání vlnami.

Partyzáni...! Par - ty - zááá — ni...!

Volají mrtví... Znenáhla vzmáhá se šumot
po stromech, v hvozdech začíná se chvěti
obličej skalisek a studánek tlumok
září poklady hvězd, jež zachmuřeně letí...

Spáleniště temné, kde byl bílý brod.
Úžas zřítelnic, jež náhle zjistily to
jen pata zná, když ztrácí se pod ní schod.
Výkřikům propastná hloub láme divý hrot -
Ozvěn chmurná odpověď u srdce zabolí tě -
partyzáne, šeptá noc, je mi tě líto,
s očima plnýma ohně jsi jako dítě;
nezkonejší tvé srdce nic. A srdce ví to!

Nenávist zrak přiclání...
Volají hlasy neviňátek krví zalité:
Partyzáni!... Par - ty - zá - ni!...
Vidíte nás...? Vidíte ...!?!

Slyšíte hlas krutosti nelidské,
křik hrůzy, pláč ženy, jež nemá zastání?
Pohřbilo bojary podzimní ratiště,
stín jejich bez koní tryskem tam uhání -
Cválá tma bez jezdců, tma smutných zaržání.
Zachyť se rozevláté hřívy temnoty,
na pomoc tobě, dědinko, vyrvaná z kořání,
ženou se do boje mstitelé volaní:

Partyzáni!

Ra-ta-ta ratata -— esesáky odčítá
automat dávku po dávce...!
Přidáme kletbu, krev a slzy k nadávce!...

Za Marii, co nám dala pít,
za dědinu, co hořela tuto noc!
Za vás, naši mrtví! Za pošlapaný lid!
Za vás, děťátka... přijďte na pomoc!

... Rozprchli se esesáci. Tak je jímá děs!
Řadí se znova ... Obstupují kruhem les -
Listí dohovořuje se krátce.
Nebesa mlčí. Hvězda v mračno sesula se.

Vhloubili se partyzáni v lesní rýzeň...
Hoj, země milovaná, svoje přece nevydáš?!!
Až stíny přejdou, připravíme sklizeň
těm, co našim dětem seli smrt a jenom pláč!
Stíny prosakují v tmu. Hů, za krví plíží se
esesácké hyeny...! Lezou do pasti.
Kdo lačnils po krvi, padni do vlastní!
První už padá přes smrčí!
Výstřel ty další k smrti postrčí!...

Ra-ta-ta ratata - esesáky odčítá
automat dávku po dávce...!
Přidáme kletbu, krev a slzy k nadávce!

????

Vzduch se tiskl k zemi,
když sčítali se po boji...
Živí s mrtvými.

Partyzáni s padlými.
Se svými.

Živí sňali mrtvým s ramen chladný plášť.
Než začne úprk dní, nové halali,
obrovskou slzu potěžkali na chvíli.
Kámen bolu nese každý sám, každý zvlášť.

Tepnu po tepně
partyzán své vlasti zkoumat neustává.
Zní k němu bolestně
hlas smrti z hloubky vyvážený a již němý,
slib nejhlubší, jejž bojovníku země dává
a bojovník zemi...

a bojovník zemi,
ač mrtvý, v řady živých vstává
a do boje se dává za osvobození...!!!
Srdcem zvonu vlasti hrdě mává
druh ubitý, duch nerozbořený:

Pomstěný.
Usmířený?


(časopis Osvěta SNB, 1947)
 
Hm, tak ty Rozběhy 1962 to není původní tvorba. Tak nic.
arnost Snad zas nechci tak  moks
Zvěroklestič
marin72 marin 
mají i muzeum, třeba tam budou mít nějaký archivní výtisk... bylo by to jistě pěkné čtení...

https://www.tyden.cz/rubriky/cestovani/zveroklestici-maji-sve-muzeum-v-obci-komna_138735.html?showTab=nejctenejsi-24
Václav Plecháč: Pryč s nimi!

Zas nové světem jdou dumy,
zmírající kapitál pro lidstvo chystá pumy,
jiného jim dát nemůže -
sám nenasytnou má tlamu,
do ní by vtěsnat chtěl
práci lidstva - milionů.

Zadáví se, pukne mu břicho,
lid dnes již nedá se,
nebude tich!

Dělný lid zemí všech pozvedne hlasu -
nebude krev svou lít pro panskou chasu!
Pryč s nimi, na světě není jich třeba,
nic sami nedělají - ujídají darmo jen chleba!


(Bojovník Mostexu, časopis spolupracovníků socialistického závodu, 1955)
 
Taky jsem koukal, že Zvěrokleštič už byl i na Okounu. Ale v reálu ho nikdy nikdo neviděl!
arnost Snad zas nechci tak  moks
Hm, řekl bych, že jsem si to fotil, ale nemůžu to najít (ale našel jsem ještě zapomenutý Rozběhy). Ale ty časopisy měly vždycky jenom hlavičku a asi to nebylo nic zvláštního. Každopádně v tomhle ranku by mě zajímal hlavně předválečný Československý zvěrokleštič.
arnost Snad zas nechci tak  moks
(Chci videt obalku toho casopisu.)
Rajtmajerová: Pračka

Každá žena ta jest hloupá,
která se jen zpátky kouká.
Jdeme s dobou pokroku,
a to s pračkou po boku.

V závodě prát, milé ženy,
to jest velké ulehčení,
dáš to z kotle do pračky,
za chvíli do ždímačky.

Dala jsem tam jednu cíchu,
bylo mně to hrozně k smíchu,
za pět minut točení,
už to bylo vypraný.

Jak to vrčí a jen zpívá,
dneska prát, to není dřina,
přijďte se jen podívat,
budete se usmívat.

Všem se ale nezachováš,
ať to děláš, jak to děláš,
vždycky nějakou tu chybu máš.
Ale to je velká škoda,

že neteče teplá voda,
řekla jedna soudružka,
takto jest to tahání
ve studené, máchání.

Nic si z toho neděláme,
jen když čisté prádlo máme,
teplá voda bude zas,
však jest ještě na ní čas.

Chcete-li mít prádlo čisté,
přijďte do prádelny jistě,
nebudete litovat,
budete si libovat.


(Východočeský dutinkář, závodní časopis n. p. Východočeské papírny v Lanškrouně, 1954)
 
arnost Snad zas nechci tak  moks
to uvadeni sifrou je patrne nejaky trademark Rozbehu:

http://budovatel.cz/poezie.phtml/a_clovek_novy_zvitezil
Tímto jsem zveřejnil všechno, co jsem vytěžil z časopisu Rozběh. Byl to pramen nadobyčejně vydatný a protože údajně vycházel v letech 1950-1967, doufám, že někdy najdu čas a sílu popídit se i po ročnících, které jsem neviděl, tedy 1950-53, 1959-61 a případně i 1963-67.
Josef Vrbka, Vír: Loučení s přehradou

Léta už jsme pracovali
na té přehradě vírské,
ledacos jsme prožívali,
chvíle špatné i hezké.

Práce blíží se ku konci,
už nás tady málo je,
za nedlouho půjdem všeci,
za čas se tu skoncuje.

Kdo měl k práci kladný poměr,
nerad odtud odchází,
kdo poctivě pracovat hleděl,
toho odchod zamrzí.

Tak, jako naši předkové
slávu sobě dobyli,
v někdejší době bouřlivé
vlast svou uhájili,

tak je na nás, bychom zase
svou vlast velebili,
plody naší pilné práce
co nejvíce krášlili.

Vlasti naše, nám tak drahá,
zvelebovat tě budem,
Moravěnko naše milá,
tebe také povznesem.

Aby příští pokolení
s úctou nás vzpomínalo
a veškerou naši práci
za nejlepší uznalo...

...A až odtud jinam půjdem
republiku budovat,
poctivě pracovat budem!
Vždyť ji má každý tak rád.


(Rozběh, závodní časopis zaměstnanců n. p. Ingstav Brno, nositele Řádu práce, 1956)
 
Jiří Fischer, přehrada Žermanice: Chceme mír!

Mír, toť slovo,
kterého se bojí ti,
kteří na západě strojí
atomovou válku.

Kdo by se však míru bál?

Já se míru nebojím!...
...a právě teď se strojím
podepsat výzvu Světové rady míru,
která mně dovolí
smát se a radovat,
v míru se učit a pracovat.

Dnes již můžeme všem odpověď dát:
"Mír si nedáme nikým brát!"
Mír, který má každý rád,
mír, ve kterém můžem stavět a budovat!
Budovat doly, hutě a blahobyt,
ach, kdo by nechtěl štasten být!
Šťasten být a spokojen,
když všechno cítit domovem.

...A tak dnes je to Lidka,
zítra Vladimír -
a oba chtějí totéž, co ty
miliony jiných -
trvalý světový mír!

Mír, který má každý rád,
mír, v kterém můžem stavět a budovat!


(Rozběh, 1955)