Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravuje:

arnost

Může vás zajímat



Reklama



budovatel aktualne bezi na adresach http://www.budovatel.cz a

marin72 marin 
mají i muzeum, třeba tam budou mít nějaký archivní výtisk... bylo by to jistě pěkné čtení...

https://www.tyden.cz/rubriky/cestovani/zveroklestici-maji-sve-muzeum-v-obci-komna_138735.html?showTab=nejctenejsi-24
Václav Plecháč: Pryč s nimi!

Zas nové světem jdou dumy,
zmírající kapitál pro lidstvo chystá pumy,
jiného jim dát nemůže -
sám nenasytnou má tlamu,
do ní by vtěsnat chtěl
práci lidstva - milionů.

Zadáví se, pukne mu břicho,
lid dnes již nedá se,
nebude tich!

Dělný lid zemí všech pozvedne hlasu -
nebude krev svou lít pro panskou chasu!
Pryč s nimi, na světě není jich třeba,
nic sami nedělají - ujídají darmo jen chleba!


(Bojovník Mostexu, časopis spolupracovníků socialistického závodu, 1955)
 
Taky jsem koukal, že Zvěrokleštič už byl i na Okounu. Ale v reálu ho nikdy nikdo neviděl!
arnost Snad zas nechci tak  moks
Hm, řekl bych, že jsem si to fotil, ale nemůžu to najít (ale našel jsem ještě zapomenutý Rozběhy). Ale ty časopisy měly vždycky jenom hlavičku a asi to nebylo nic zvláštního. Každopádně v tomhle ranku by mě zajímal hlavně předválečný Československý zvěrokleštič.
arnost Snad zas nechci tak  moks
(Chci videt obalku toho casopisu.)
Rajtmajerová: Pračka

Každá žena ta jest hloupá,
která se jen zpátky kouká.
Jdeme s dobou pokroku,
a to s pračkou po boku.

V závodě prát, milé ženy,
to jest velké ulehčení,
dáš to z kotle do pračky,
za chvíli do ždímačky.

Dala jsem tam jednu cíchu,
bylo mně to hrozně k smíchu,
za pět minut točení,
už to bylo vypraný.

Jak to vrčí a jen zpívá,
dneska prát, to není dřina,
přijďte se jen podívat,
budete se usmívat.

Všem se ale nezachováš,
ať to děláš, jak to děláš,
vždycky nějakou tu chybu máš.
Ale to je velká škoda,

že neteče teplá voda,
řekla jedna soudružka,
takto jest to tahání
ve studené, máchání.

Nic si z toho neděláme,
jen když čisté prádlo máme,
teplá voda bude zas,
však jest ještě na ní čas.

Chcete-li mít prádlo čisté,
přijďte do prádelny jistě,
nebudete litovat,
budete si libovat.


(Východočeský dutinkář, závodní časopis n. p. Východočeské papírny v Lanškrouně, 1954)
 
arnost Snad zas nechci tak  moks
to uvadeni sifrou je patrne nejaky trademark Rozbehu:

http://budovatel.cz/poezie.phtml/a_clovek_novy_zvitezil
Tímto jsem zveřejnil všechno, co jsem vytěžil z časopisu Rozběh. Byl to pramen nadobyčejně vydatný a protože údajně vycházel v letech 1950-1967, doufám, že někdy najdu čas a sílu popídit se i po ročnících, které jsem neviděl, tedy 1950-53, 1959-61 a případně i 1963-67.
Josef Vrbka, Vír: Loučení s přehradou

Léta už jsme pracovali
na té přehradě vírské,
ledacos jsme prožívali,
chvíle špatné i hezké.

Práce blíží se ku konci,
už nás tady málo je,
za nedlouho půjdem všeci,
za čas se tu skoncuje.

Kdo měl k práci kladný poměr,
nerad odtud odchází,
kdo poctivě pracovat hleděl,
toho odchod zamrzí.

Tak, jako naši předkové
slávu sobě dobyli,
v někdejší době bouřlivé
vlast svou uhájili,

tak je na nás, bychom zase
svou vlast velebili,
plody naší pilné práce
co nejvíce krášlili.

Vlasti naše, nám tak drahá,
zvelebovat tě budem,
Moravěnko naše milá,
tebe také povznesem.

Aby příští pokolení
s úctou nás vzpomínalo
a veškerou naši práci
za nejlepší uznalo...

...A až odtud jinam půjdem
republiku budovat,
poctivě pracovat budem!
Vždyť ji má každý tak rád.


(Rozběh, závodní časopis zaměstnanců n. p. Ingstav Brno, nositele Řádu práce, 1956)
 
Jiří Fischer, přehrada Žermanice: Chceme mír!

Mír, toť slovo,
kterého se bojí ti,
kteří na západě strojí
atomovou válku.

Kdo by se však míru bál?

Já se míru nebojím!...
...a právě teď se strojím
podepsat výzvu Světové rady míru,
která mně dovolí
smát se a radovat,
v míru se učit a pracovat.

Dnes již můžeme všem odpověď dát:
"Mír si nedáme nikým brát!"
Mír, který má každý rád,
mír, ve kterém můžem stavět a budovat!
Budovat doly, hutě a blahobyt,
ach, kdo by nechtěl štasten být!
Šťasten být a spokojen,
když všechno cítit domovem.

...A tak dnes je to Lidka,
zítra Vladimír -
a oba chtějí totéž, co ty
miliony jiných -
trvalý světový mír!

Mír, který má každý rád,
mír, v kterém můžem stavět a budovat!


(Rozběh, 1955)
 
L. Preisler: Přehrada

Po staletí tekla řeka v dál a jarním přívalem když hučel proud,
tu chladný vítr nad peřejí vál, jí doprovázel na dalekou pouť.
Ty vlny, které kdysi v pokoře, zbytečně tekly dolů do moře
dnes člověk spoutal a ve skalní sráz, jim v cestu staví hráz.

Až jedenkrát nad zdí přehrady lanovky jeřáb tiše zastaví,
kladiva úder dozní poslední a triumf práce dělník oslaví,
pak řeka v klínu horských úbočí kolesy turbin mocně roztočí
a v elektrárnách vzbudí světla nám, dá sílu továrnám.

Nad naší dědinou když slunko zapadá,
a tichou dolinou leskne se přehrada.
Tam zpívá turbina a pláče řeka,
má milá tam na mě čeká.
Tam zpívá turbina a pláče řeka,
má milá tam na mě čeká.


(Tuto báseň napsal s. L. Preisler, zaměstnanec n. p. Vlnap Vír, který ji též zhudebnil, takže dnes se mezi mnohými zaměstnanci na přehradě zpívá. Rozběh, 1955)
 
K. Benešová: Přehrada (Báseň plná odvahy a víry.)

Měl by to být hymnus, zároveň prostý verš
o práci lidských mozků a rukou -
ale já vím
na břehu srdce svého vystavím
vzpomínku, vzdorující všem nárazům
osudových chvil.

Vzpomínku, podobnou překrásným
obrazům
s nimiž jsi zde zbyl
když hmota v pevný tvar se
proměnila
a vlna divoké řeky se v marném útoku
nad přehradní zdí roztříštila jako svět
starý.

Teď - tisíců občanů pýcha
voní zde a dýchá
modravými jary,
směje se vichrům, mrazům a povodním
- ale já vím,

teď života proud mi přehradou šumí
a o břehy bije.
Naslouchej, tvé srdce porozumí
co je v ní síly, odvahy a energie
naslouchej, však raději jdi
až na ta místa, kde z hmoty
a myšlenek slita
práce rukou tě vítá
v tichu nad vodami za dne i za šera.

Má vzpomínka je růže hozená
do hlubin jezera.


(Rozběh, 1955)
 
To bohužel opět nevíme.
arnost Snad zas nechci tak  moks
Vsechno krasne kousky. Kod byl P.G. vime?

Rudolf Benedik mel patrne sve prehrady velmi rad

http://budovatel.cz/poezie.phtml/prehrada_korycany_po_sedmi_letech
 
Alois Mlčoch, Kružberk: Píseň o přehradě

I.

S Vysoké Hole
sbírá své vody
divoška Moravice.

Kamenná pole
nechává bez úrody
divoška Moravice.

Děd za ní se dívá,
jak spěchá k cíli,
jak v peřejích zpívá,
v úskalích kvílí...
divoška Moravice!

"Jsem milenkou lesů,
mátí polí a luk.
Vám do rovin nesu
velikánů zpěv i hluk,
já - divoška Moravice."

"Pověz, kam pospícháš?"
ptá se jí děd s bílými vlasy.

"Z mých vrásek stíráš mi pot,
z mých dlaní vem si i chléb,
mou sílu skryj do svých vod,
mně postačí má z kamene leb."

"Dědečku, shora se podíváš!
Jdu sloužit lidem na věčné časy."


II.

Staletí plynou vody Moravice
staletí jdou - letí v dál.
Na březích šumí opět borovice,
ševelí břízky opodál.

Až jednoho dne...

"Jaký to šum kol mého lože?
Jaký to shon a ryk?
Divné písně neznámí hudou obři.
Snad oslav nový je zvyk?

To není zpěv malých ptáčet,
není to veselý milenců smích.
Zmlklo i štěbetání káčat
v tichých zátokách mých."

Spanilá divoško Moravice,
štědrá máti polí a luk,
to zpívají dělníci -
to jejich ruce -
to sbíjecích kladiv hluk.

Moravice, milenko lesů,
splní se tvá touha odvěká.
To písně budování jsou -
tak zpívají zbraně nového člověka!

A na zdi přehrady za blokem blok...


(Rozběh, 1954)
 
Rudolf Benedik, dělník, Kružberk: Přehrada hovoří...

Jsem z cementu, železa, kamene
a přes to, že srdce mé tvrdé je
já v něm všechny dobré pracovníky
nosím.

Všechny dobré chlapce z lomu,
drtírny a betonárky,
betonáře, od dopravy, vrtů, injektáže,
strážné, z jímky, dílen, údržbáře,
ze skladů i z kanceláře,
z kantin, kuchyně i uklizečky,
topiče - no zkrátka všecky.

Jen bulače s absentéry nemám ráda,
a kritiky, kteří vidí jenom moje vady.
Vždyť nepřiloží ruku k dílu,
by vynikly moje vnady.
Neporadí jak to dělat,
abych byla brzy plnoletá,
jak na příklad na Oravě moje teta,
bych Ostravě dala vodu,
na kterou již čeká léta...

Jsem milenkou pracujících
havířů i kováků vítkovických.
Budu vlévat lidem do žil sílu,
hlásat o vás pokolením slova chvály - díků;
od vás chci jen v mou budoucnost víru!
Do mých zdí nechť jsou vyryta
jména dobrých pracovníků!
Nebudu já mrtvou pyramidou faraonů -
já, i mé sestry - práce milionů.

Na svých ňadrech rozbouřené zadržím já vody,
aby matka vykoupala dítě když se zrodí,
aby havíř mohl smýti pot se svého čela,
aby země voněla, skřivánčí píseň zněla.
Mé vody ať nosí štěstí
všem lidem, již cestu klestí
vpřed - do budoucnosti jasné
výš a výš, vždyť cíle jsou nám jasné!

Jsem dílo míru - chci sloužit celku
já - přehrada na Kružberku.


(Předneseno u příležitosti splnění závazku k narozeninám presidenta republiky Ant. Zápotockého na kult. večeru stavby přehrady v Kružberku, Rozběh, 1954)
P. G.: Stavíme nový svět!

Údolí, lesklý stroj na třech nohách,
barevné výtyčky, nivelační lať...

...shrabeme celý kraj do malých zápisků,
jak listí podzimu, jímž staré buky tají,
jak stopy přírody, vyryté do písku,
jak hejna volavek, jež k jihu odlétají.

Ta malá hájovna a potok plný raků
jsou jenom úhoři, jež lovíme v své sítě,
náš lesklý stroj je branou do zázraků,
v němž svět je rozdělen mezi tři tenké nitě.

Co je nám po mechu, co po korunách stromů,
a proč si znamenáme "stará alej" stranou,
kraj v čísla vložený když nesem v kapse domů,
proč naše loučení znamená nashledanou?

Lovíme v kraji břehy, cesty, stráně,
jak lovci perly na dně jižních moří,
plné jsou nebe, naše oči, dlaně,
plné jsou kamení, když jdeme přes pohoří.

A v městě pod hradem, u rýsovacích stolů,
to nejsou jenom čísla, to je krásná zem,
údolím nad plánem zas jdeme lesem dolů
a vůně borovic zas kráčí pokojem,
když běží po plánu červená stužka trati,
jak pentle ztracená děvčetem s copánky.

Něco se získává a něco zase ztrácí.

Kde kdysi bývaly dvě lesní studánky,
kde kvetly sněženky a kde jsme tábořili
údolím plazí se kamenný, bílý had,
a tam, kde pod lesem jsme z horské vody pili,
teď z mostu můžeme peřejím zamávat...

Když slunce vychází, jdou mraky za pohoří,
jak vlny příboje, jež o skálu se kácí,
to z práce stavbařů nový svět se tvoří,
nádherou kraj prosvítá, staré v dál se ztrácí.


(Rozběh, závodní noviny zaměstnanců n. p. Ingstav, 1962)
 
Nemůžeš chtít, aby ženu s jejím osudem vysochali v lodičkách. Notabene v první polovině šedesátých let.
Chytáš spolehlivě, jeden by i slzu uronil. Deset svázaných ročníků RP (1945-1954) jsem přivezl před cca 15 lety z jedné knihovny. A teď zpátky do hajan, tikře, čti si ve svých pohádkách.