Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravuje:

arnost

Může vás zajímat



Reklama



budovatel aktualne bezi na adresach http://www.budovatel.cz a

A. Velebná: Největší tavba

Když vidím dneska děti, pionýry,
jak ony Sovětský svaz znají,
jak ony azbuku už píší na papíry,
na rudoarmějce vzpomínají -
pokaždé se mi v mysli vymaní představa mého dětství.

A jako dneska slyším dav,
jenž se přehnal ulicí,
domáhaje se svých práv.
Dejte nám chleba! Dejte nám práci!
V odpověď - četníci zalící.
Tu paní učitelka, co nás na zeměpis měla,
šla a zvolna okno uzavřela.

A učilo se dál. Tenkrát právě o SSSR.
My ještě zděšeny tím hlukem z ulice,
chopily jsme se per
a psaly krasopisně:
že je v té zemi hlavní město Moskva
a že tam vládnou "bolševici".
To slovo nové srdéčka dívčí upoutalo
a jedna malá,
co vždycky vstala,
když sčítaly se děti tátů bez práce,
se plaše otázala:
Paní učitelko, prosím vás,
co oni chtějí, ti bolševici?

V rozpacích mladá žena vstala,
polkla, chvilenku zaváhala
i potom řekla zajíkavě:
Nu, oni chtějí tak nemožnou věc,
jež se jim nikdy nepodaří:
To, aby všichni lidé měli stejně, uznáte přec,
to není možné! Vždyť každý jinak hospodaří.
Jeden je pilný, jiný lenivý -
to jejich učení je fantasie!



Nyní po letech, potkávám tu paní učitelku.
Syn padl za Prahu. Jen pro své vnuky žije - a pro stranu.
Obyčejná žena vcelku.
Na klopě malý odznak strany, kol sebe věčně
pionýry a jejich tisíc otázek.
Učí je neklanět se před těmi pány, kteří nás ohlupovali.
Věru - je to obrázek!

Její radost; pionýři, škola. Oči jí hoří láskou,
když s dětmi volá
do květnového rána:
Ať žije Stalin! Ať žije strana!



(Tvorba, 1951)
 
Michal Ribak: Nejčistší srdce

Kluk
asi čtyřletý
jakoby utekl z Trnkova náčrtníku
šel s tátou po náměstí
a usedavě plakal

Táta
rozpačitý a bezradný
- kdo z velkých se vyzná v hlubinách dětského žalu -
domlouval synovi po dobrém po zlém
hrozil a sliboval láteřil a klel
ale dětské slzy
bižuterie bolesti
se dále koulely po ducatých tvářích
a smáčely sváteční kabátek

Náhodou šel kolem SNB
vysoký urostlý
s plným pochopením pro otcovské potíže
díval se přísně na dítě
s výše své uniformy
a táta pochopil
"že tě dám panu strážníkovi ať si tě odvede"
pronesl výhružně do proudu slzí u svých kolenou
A vskutku

Kluk zmlkl
a vážně pátravě se zahleděl do té úřední tváře
bůhví co v ní uviděl
bůhví co se v něm odehrálo
najednou se rozzářil jako lampion
a s důvěrou
s bezmeznou důvěrou jaké jsou schopna jen nejčistší srdce
natáhl ruku ke strážníkovi
vyraziv nadšené
"jo"


(Osvěta SNB - čtrnáctideník Sboru národní bezpečnosti, 1948)
 
To nevím. Já ani nevím, co to tam s tou kulatinou jakože dělali a proč. Orel-01 byl asi ve Vysočanech, tak třeba na Palmovce?
arnost Snad zas nechci tak  moks
Nojo, a kde ten pristav tedy je v cisle nepisou?
Břetislav Kuželka: Balada z přístaviště

Znáte náš přístav? Víte kde je asi?
Vltava si tam rusé suší vlasy
a je tam volno, je tam vzduch a slunce.
Tam nepřibude mužům tuku ani unce.

Tam halda kulatiny trpělivě čeká
a vedle tiše prozpěvuje řeka,
Je tam jak v lese.. Dřevo sladce voní
a jeřáb na řetězy písničku si zvoní...

Tak vzhůru chlapi! Řek' jsem vám to jasně!
Čeká tam práce a je při ní krásně!
Ať soudruh jsi, nestraník, nebo bratr,
ať v kanceláři jsi nebo obsluhuješ katr,
jen když jsi zdravý, přilož ruku k dílu
a dokaž svoji zdatnost, vtip a sílu.
Vy všichni, kdož svůj národ máte rádi.
vy všichni muži, staří nebo mladí,
tady dokažte, že jste správní chlapi,
že lenost vás v své spáry nepolapí,
tady ukažte jak se správně maká,
že hbitost štiky lepší je než raka.
Ne jenom slova, čin se od vás čeká,
vždyť chlapská práce vás snad nepoleká!

Přístav vás volá! Každého z vás hledá!
Je vás tam třeba jak soli a chleba!
Neotálejte! Každé chvilky škoda!
Čeká tam na vás slunce, vzduch a voda,
hlavně však na vás kulatina čeká,
aby ji ve svých vlnách skryla řeka.
Do toho chlapi! Jeden jako druhý!
My máme dřevo, rolník traktor, pluhy.
Do toho s chutí, s úsměvem, bez bázně!
Napněte svaly a zaberte rázně! Hej rup!


(Orlovák - časopis zaměstnanců závodu Orel-01, České překližkárny a dyhárny, Praha, 1951)
 
Karkar Lilo tak, že všechna prasata byla čistá  a všichni lidé zasviněni
Já si hned vzpomněl na Jetelíček u vody. Ta vaše je ale i s adekvátní pointou!

V každém případě se mi báseň Aničky Kebortové moc líbí, to děvče mělo talent!
arnost Snad zas nechci tak  moks
(skoda, jmeno Aloisie docela v padesatych letech vymizelo a dnes se jiz asi pro tu nestastnou botanickou kolizi prilis nedava)
když já tu mám jenom tenhle (asi mi prošel rukama i ročník 1955, ale ten už asi nenajdu a tam nebude ještě spíš)
arnost Snad zas nechci tak  moks
a neni aspon pozitivne zminena v nekterem z rocniku Bojovnika?
A proč? (mezi nejlepšími pracovníky se v roce 1954 každopádně neumístila)
arnost Snad zas nechci tak  moks
Asi ohlas teto pisne:

Olivo, olivo, olivo zelená,
řekni mi olivo, co můj milý dělá.

Já ti to nepovím, já to sama nevím,
já jsem strom zelený, já mluvit neumím.

Mně mého miláčka závidějí všichni,
kampak se podějí moje modré oči.

Moje modré oči, moje bledá líčka
chodívám smáčeti zrána do potůčka.

Zrána do potůčka, večer do Dunaje,
tam já si namluvím švarného šohaje.
arnost Snad zas nechci tak  moks
Rád bych věděl, jestli tou dobou ještě žila Aloisie Pižlová, tkadlena (Mostex, závod 01, Mostek), jenda z prvních držitelek bronzové medaile za pracovní obětavost z roku 1949

http://www.vyznamenani.net/
Růžena Lánská: K celoevropské konferenci

Všechny ty zbraně - atomy,
spojit dohromady s těmi,
kteří dychtí po lidské krvi,
a proměnit je v chladnou zemi.

Jen jedno slunce svítí
od východu k západu,
tak ať skončí války
a hrozby přepadů.

Do jednoho hloučku se všichni spojme
a ruce společně si podávejme.


(Bojovník Mostexu, 1954)
 
Antonie Kebortová: Já bych chtěla vědět

Já bych chtěla vědět,
co můj milý dělá,
že na pole nejde,
když už žito bělá.

Na pole že nejde,
obilíčko kosit.
Nejde? Nevídáno,
nebudem jej prosit.

Nebudem jej prosit,
kombajn ve vsi máme,
až jen rosa sejde,
žito posekáme.

Sklidíme s ním lehce,
všechno s našich polí.
A mne rozchod s milým
snad už nezabolí.

Když zůstane doma
nenajde k nám cestu,
namluvím si třeba
toho kombajnistu.


(Bojovník Mostexu, 1954)

Antonie Kebortová: Já věřím

Já věřím, že to dílo dokonáme,
že dojdem, kam všichni dojít chcem.
Já věřím, prostě věřím naší straně
a pyšním se, že též ve straně jsem.

Já věřím v člověka a v pravdy krásu,
já věřím rukám, které pracují.
Naslouchám lidí radostnému hlasu,
jak ze svých úspěchů se radují.

Jak šťastni jsou, že mohou v míru tvořit,
prací zahánět války příšeru,
jak zbylé malověrné učí bořit
v jich srdcích zahnízděnou nevěru.

Já věřím lidu a věřím v sílu mas,
v tu sílu, která denně mohutní.
Ve hvězdu věřím, co k štěstí vede nás,
v tu pěticípou hvězdu východu.

A věřím v sjednocení pracujících
celého světa! Já věřím v ně!
Kdo poznal lid v rozhodných okamžicích,
ten musí věřit pevně, přepevně!


(Bojovník Mostexu - časopis spolupracovníků socialistického závodu, 1954; autorka básně je 66 letá dělnice, nyní v domácnosti)
 
Věra Procházková: Dík straně

(Neumím krásné verše psát,
nechť aspoň dobré budou,
chci věci míru příspívat,
aspoň svou hřivnou chudou.)

Jednou jsem kdesi slyšela,
maminku vyprávěti,
že žádnou pomoc neměla,
při zrození svých dětí.

Bolestné její výkřiky,
znívaly v jizbě malé,
teď rodí mladé maminky
v bělostných, čistých sálech.

Teď se už o ně stará stát
a staví porodnice,
teď šťastných, zdravých batolat,
přibývá víc a více.

A naše bába vybírá,
ze starých zkušeností:
"Dřív člověk musel býti rád,
když sehnal jídla dosti."

Já pro pět dětí neměla,
co bych jím do úst dala -
vojna mně vzala manžela,
podpora byla malá...

A tak šly děti husy pást,
sedlákům za kus chleba.
Jak dřív se zimou, hladem třást,
to dnes už není třeba.

Dnes pro všechny má práce dost,
dělnická republika,
a že má šťastnou budoucnost,
nemusím ani říkat.

Dnes plničké jsou obchody,
jídla, bot, pěkných látek,
dnes starají se závody
o zdraví žen a matek.

Jsou jesle, školky, družiny,
to my jsme nemívali -
my šli jen z dřiny do dřiny -
teď strojům dřinu dali.

Za blahobyt, jenž patří všem,
straně své děkujeme,
poctivou prací pro svou zem,
ke komunismu jdeme.


(Bojovník Mostexu - časopis spolupracovníků socialistického závodu, 1954)
 
Říkal jsem si, že to děvče asi záměrně chtělo zůstat se svou dojemnou vzpomínkou anonymní a ani jsem se po ní jinde v těch novinách neohlížel. Stejně jí bylo nanejvejš tak 18, tak si nemyslím, že by v tom TOSu měla nějakou výraznou roli. Přijde mi zvláštní, že myslí na vnoučata. To je normální, že osmnáctiletá holka myslí na vnoučata?
arnost Snad zas nechci tak  moks
Kdo se skryva za sifrou M.H. tusime?
M. H.: Vzpomínka věnovaná gener. Martirosjanovi

Byla mně sotva čtyři léta...
Ta doba je už dávno minulá
když zem se hrůzou bitev chvěla,
obloha kovovými křídly temněla.

Otec vypráví mi často,
jak přítel sklepy dřevem podbíjel;
v střel dešti řítily se domy,
a mnohý známý domů nedošel.

Lidé šílíce žalem nad hroby svých blízkých
o spásu prosili - stále marněji.
K východu slunce zraky obraceli
a v záři narudlé hledali naději.

Však pojednou jak zázrak sám
dny májové oblohu sluncem zalily
a bohatýři plni pohádkových kouzel
si v ulicích šeříkem tanky zdobili.

Tu na jemné síťce let a dětské paměti
se rýsuje mi jeho milá tvář,
a velká hvězda v pruhu na rameni
třpytí se vzpomínkou jako svatozář.

Je těžko vyznat můj cit té doby,
vždyť děckem malým přece byla jsem.
Vím však, že bohatýr ten slavný
přinesl onen rozjásaný den.

Byl generál. Tak mluví snímek
a řádků pár, jež pro vzpomínku zbyly.
Já dechem války ožehnutý kvítek.
Však přátelstvím jsme srdce roznítili.

Maminka vypráví mi o tom
jak z postýlky mne do náruče bral.
Já s hvězdou na rameni jeho jsem si hrála,
on zpíval mně - na rukou kolébal.

Říkal prý: "To hvězda je mojí země.
Ta světlo rozžehla na cestu, kterou jdem.
Však hvězdy, které dětem svítí v očích,
ty přivedly nás z daleka až sem."

Když slza skanula mu do mých zlatých vlásků -
on bojovník se za ní nestyděl.
Dál choval mě jak svoje vlastní dítě
i když pro slzy už dávno neviděl.

Tak znám ho více jenom z vyprávění,
jež s každým májem ožívá jak květ.
Však jeho náruč hřejivou a měkkou
tu budu cítit ještě mnoho let.

A fotografie jež zbyla na památku?
Ta půjde se mnou celým životem,
Bude se dědit jednou z báby na vnoučata
a potom bude patřit dětem všem.


(Vřeteno - závodní noviny zaměstnanců TOS Varnsdorf, 1958)