Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravuje:

arnost

Může vás zajímat



Reklama



budovatel aktualne bezi na adresach http://www.budovatel.cz a

arnost Snad zas nechci tak  moks
Nojo, a kde ten pristav tedy je v cisle nepisou?
Břetislav Kuželka: Balada z přístaviště

Znáte náš přístav? Víte kde je asi?
Vltava si tam rusé suší vlasy
a je tam volno, je tam vzduch a slunce.
Tam nepřibude mužům tuku ani unce.

Tam halda kulatiny trpělivě čeká
a vedle tiše prozpěvuje řeka,
Je tam jak v lese.. Dřevo sladce voní
a jeřáb na řetězy písničku si zvoní...

Tak vzhůru chlapi! Řek' jsem vám to jasně!
Čeká tam práce a je při ní krásně!
Ať soudruh jsi, nestraník, nebo bratr,
ať v kanceláři jsi nebo obsluhuješ katr,
jen když jsi zdravý, přilož ruku k dílu
a dokaž svoji zdatnost, vtip a sílu.
Vy všichni, kdož svůj národ máte rádi.
vy všichni muži, staří nebo mladí,
tady dokažte, že jste správní chlapi,
že lenost vás v své spáry nepolapí,
tady ukažte jak se správně maká,
že hbitost štiky lepší je než raka.
Ne jenom slova, čin se od vás čeká,
vždyť chlapská práce vás snad nepoleká!

Přístav vás volá! Každého z vás hledá!
Je vás tam třeba jak soli a chleba!
Neotálejte! Každé chvilky škoda!
Čeká tam na vás slunce, vzduch a voda,
hlavně však na vás kulatina čeká,
aby ji ve svých vlnách skryla řeka.
Do toho chlapi! Jeden jako druhý!
My máme dřevo, rolník traktor, pluhy.
Do toho s chutí, s úsměvem, bez bázně!
Napněte svaly a zaberte rázně! Hej rup!


(Orlovák - časopis zaměstnanců závodu Orel-01, České překližkárny a dyhárny, Praha, 1951)
 
Karkar Lilo tak, že všechna prasata byla čistá  a všichni lidé zasviněni
Já si hned vzpomněl na Jetelíček u vody. Ta vaše je ale i s adekvátní pointou!

V každém případě se mi báseň Aničky Kebortové moc líbí, to děvče mělo talent!
arnost Snad zas nechci tak  moks
(skoda, jmeno Aloisie docela v padesatych letech vymizelo a dnes se jiz asi pro tu nestastnou botanickou kolizi prilis nedava)
když já tu mám jenom tenhle (asi mi prošel rukama i ročník 1955, ale ten už asi nenajdu a tam nebude ještě spíš)
arnost Snad zas nechci tak  moks
a neni aspon pozitivne zminena v nekterem z rocniku Bojovnika?
A proč? (mezi nejlepšími pracovníky se v roce 1954 každopádně neumístila)
arnost Snad zas nechci tak  moks
Asi ohlas teto pisne:

Olivo, olivo, olivo zelená,
řekni mi olivo, co můj milý dělá.

Já ti to nepovím, já to sama nevím,
já jsem strom zelený, já mluvit neumím.

Mně mého miláčka závidějí všichni,
kampak se podějí moje modré oči.

Moje modré oči, moje bledá líčka
chodívám smáčeti zrána do potůčka.

Zrána do potůčka, večer do Dunaje,
tam já si namluvím švarného šohaje.
arnost Snad zas nechci tak  moks
Rád bych věděl, jestli tou dobou ještě žila Aloisie Pižlová, tkadlena (Mostex, závod 01, Mostek), jenda z prvních držitelek bronzové medaile za pracovní obětavost z roku 1949

http://www.vyznamenani.net/
Růžena Lánská: K celoevropské konferenci

Všechny ty zbraně - atomy,
spojit dohromady s těmi,
kteří dychtí po lidské krvi,
a proměnit je v chladnou zemi.

Jen jedno slunce svítí
od východu k západu,
tak ať skončí války
a hrozby přepadů.

Do jednoho hloučku se všichni spojme
a ruce společně si podávejme.


(Bojovník Mostexu, 1954)
 
Antonie Kebortová: Já bych chtěla vědět

Já bych chtěla vědět,
co můj milý dělá,
že na pole nejde,
když už žito bělá.

Na pole že nejde,
obilíčko kosit.
Nejde? Nevídáno,
nebudem jej prosit.

Nebudem jej prosit,
kombajn ve vsi máme,
až jen rosa sejde,
žito posekáme.

Sklidíme s ním lehce,
všechno s našich polí.
A mne rozchod s milým
snad už nezabolí.

Když zůstane doma
nenajde k nám cestu,
namluvím si třeba
toho kombajnistu.


(Bojovník Mostexu, 1954)

Antonie Kebortová: Já věřím

Já věřím, že to dílo dokonáme,
že dojdem, kam všichni dojít chcem.
Já věřím, prostě věřím naší straně
a pyšním se, že též ve straně jsem.

Já věřím v člověka a v pravdy krásu,
já věřím rukám, které pracují.
Naslouchám lidí radostnému hlasu,
jak ze svých úspěchů se radují.

Jak šťastni jsou, že mohou v míru tvořit,
prací zahánět války příšeru,
jak zbylé malověrné učí bořit
v jich srdcích zahnízděnou nevěru.

Já věřím lidu a věřím v sílu mas,
v tu sílu, která denně mohutní.
Ve hvězdu věřím, co k štěstí vede nás,
v tu pěticípou hvězdu východu.

A věřím v sjednocení pracujících
celého světa! Já věřím v ně!
Kdo poznal lid v rozhodných okamžicích,
ten musí věřit pevně, přepevně!


(Bojovník Mostexu - časopis spolupracovníků socialistického závodu, 1954; autorka básně je 66 letá dělnice, nyní v domácnosti)
 
Věra Procházková: Dík straně

(Neumím krásné verše psát,
nechť aspoň dobré budou,
chci věci míru příspívat,
aspoň svou hřivnou chudou.)

Jednou jsem kdesi slyšela,
maminku vyprávěti,
že žádnou pomoc neměla,
při zrození svých dětí.

Bolestné její výkřiky,
znívaly v jizbě malé,
teď rodí mladé maminky
v bělostných, čistých sálech.

Teď se už o ně stará stát
a staví porodnice,
teď šťastných, zdravých batolat,
přibývá víc a více.

A naše bába vybírá,
ze starých zkušeností:
"Dřív člověk musel býti rád,
když sehnal jídla dosti."

Já pro pět dětí neměla,
co bych jím do úst dala -
vojna mně vzala manžela,
podpora byla malá...

A tak šly děti husy pást,
sedlákům za kus chleba.
Jak dřív se zimou, hladem třást,
to dnes už není třeba.

Dnes pro všechny má práce dost,
dělnická republika,
a že má šťastnou budoucnost,
nemusím ani říkat.

Dnes plničké jsou obchody,
jídla, bot, pěkných látek,
dnes starají se závody
o zdraví žen a matek.

Jsou jesle, školky, družiny,
to my jsme nemívali -
my šli jen z dřiny do dřiny -
teď strojům dřinu dali.

Za blahobyt, jenž patří všem,
straně své děkujeme,
poctivou prací pro svou zem,
ke komunismu jdeme.


(Bojovník Mostexu - časopis spolupracovníků socialistického závodu, 1954)
 
Říkal jsem si, že to děvče asi záměrně chtělo zůstat se svou dojemnou vzpomínkou anonymní a ani jsem se po ní jinde v těch novinách neohlížel. Stejně jí bylo nanejvejš tak 18, tak si nemyslím, že by v tom TOSu měla nějakou výraznou roli. Přijde mi zvláštní, že myslí na vnoučata. To je normální, že osmnáctiletá holka myslí na vnoučata?
arnost Snad zas nechci tak  moks
Kdo se skryva za sifrou M.H. tusime?
M. H.: Vzpomínka věnovaná gener. Martirosjanovi

Byla mně sotva čtyři léta...
Ta doba je už dávno minulá
když zem se hrůzou bitev chvěla,
obloha kovovými křídly temněla.

Otec vypráví mi často,
jak přítel sklepy dřevem podbíjel;
v střel dešti řítily se domy,
a mnohý známý domů nedošel.

Lidé šílíce žalem nad hroby svých blízkých
o spásu prosili - stále marněji.
K východu slunce zraky obraceli
a v záři narudlé hledali naději.

Však pojednou jak zázrak sám
dny májové oblohu sluncem zalily
a bohatýři plni pohádkových kouzel
si v ulicích šeříkem tanky zdobili.

Tu na jemné síťce let a dětské paměti
se rýsuje mi jeho milá tvář,
a velká hvězda v pruhu na rameni
třpytí se vzpomínkou jako svatozář.

Je těžko vyznat můj cit té doby,
vždyť děckem malým přece byla jsem.
Vím však, že bohatýr ten slavný
přinesl onen rozjásaný den.

Byl generál. Tak mluví snímek
a řádků pár, jež pro vzpomínku zbyly.
Já dechem války ožehnutý kvítek.
Však přátelstvím jsme srdce roznítili.

Maminka vypráví mi o tom
jak z postýlky mne do náruče bral.
Já s hvězdou na rameni jeho jsem si hrála,
on zpíval mně - na rukou kolébal.

Říkal prý: "To hvězda je mojí země.
Ta světlo rozžehla na cestu, kterou jdem.
Však hvězdy, které dětem svítí v očích,
ty přivedly nás z daleka až sem."

Když slza skanula mu do mých zlatých vlásků -
on bojovník se za ní nestyděl.
Dál choval mě jak svoje vlastní dítě
i když pro slzy už dávno neviděl.

Tak znám ho více jenom z vyprávění,
jež s každým májem ožívá jak květ.
Však jeho náruč hřejivou a měkkou
tu budu cítit ještě mnoho let.

A fotografie jež zbyla na památku?
Ta půjde se mnou celým životem,
Bude se dědit jednou z báby na vnoučata
a potom bude patřit dětem všem.


(Vřeteno - závodní noviny zaměstnanců TOS Varnsdorf, 1958)
 
dopisovatel František Julius v časopise Plzeňské pivovary, 1955

Pochod traktoristů

Ej, vy koně, koně z ocele
naše traktory ocelové,
jen vy kupředu jeďte vesele
kupředu, kupředu, orlové.

My se svými stroji jedeme do polí
zlatou úrodu sklízet a svážet,
záškodníka, druzi, zneškodníme brzy,
v naší zemi se víc neukáže.

Pod tíhou zrn se sklánějí klasy,
zlatá pšenice stojí jako val,
našich soudružek radostné hlasy,
píseň svou jásavou pějí v dál.

My splníme nejsmělejší plány,
píseň síly mladí zpívají,
rozezní písničkou širé lány,
klasy jim doprovod zahrají.

Rozleť se zemí mou milovanou,
rozleť, rozleť, radosti mladá,
vůně ovoce ze sadů vanou,
naše zem jedna je zahrada.




Pro mírové žně

Úroda vzešla do družstevních lánů
jak matka polibek dát do klasů,
a rozdat poklad vzácných drahokamů
mladým žencům jdoucím pro krásu.

Pro nový chleba, odevzdaný štědře
za krůpěj potu tekoucí pro lásku,
a ostrou ocel vetkat v žitné moře
jak rudou stuhu, dětem do vlásků.

To pro ty lány zlaté široširé
traktory nám stále zpívají,
by v městech byly stoly plné,
ba víc, než kdy jindy bývaly.

Na výspě země tak radostné,
kde třída je jak pevná hráz,
nezdolá již nikdo naše řady
a nikdy nerozruší naši vlast.




O Sovětské zemi

Mocná je vůle Sovětů
pouště v zahrady mění,
kde žhavý písek dul a vál
dneska se vody pění.

Kde žízní prahla celá zem
dnes bavlníků lány
vyrostly a rostou stále dál
na všechny světa strany.

To vše je vůle Sovětů
a ještě konec není
to teprve je ukázka
jak celý svět se změní.

To vše je jenom začátek
velkého budování
a přece když se podíváš
je ti hned do zpívání.

Jak se nám bude jednou žít
až jako tady v míru
budou znít slova přátelství
a písně všech budovatelů,

Jak se to bude světu žít
až v pouštích celým světem
porostou datle ba i fíky,
pro radost všem dětem.


(Plzeňské pivovary - závodní časopis KSČ, ROH, ČSM a vedení podniku, 1955)
 
arnost Snad zas nechci tak  moks
Kadenci trochu Marycku Magdonovu, nejvice asi vsak Balady a romance od Nerudy.
Trisolde Moja chorá hlava  v jednom je plameni.
Pointa předvídatelná, leč báseň silná! Přemýšlím, koho ze starších klasiků mi to připomíná.