Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Humor a zábava

Spravuje:

arnost

Může vás zajímat



Reklama



budovatel aktualne bezi na adresach http://www.budovatel.cz a

Vzpomeň si růže
https://www.youtube.com/watch?v=UjtyRSHo2-4

Netušil jsem, že tato balada Jindřicha Brabce a Jiřího Aplta má i klipovou podobu - dnes jsem ji zaregistroval v Kabaretu U dobré pohody.
Hraje soubor ÚV SSM Plameny, aranžmá Brabec.
 
L. P. - Svazáci do mírového boje

Slyšte, svazáci, mírový hlas,
který k Vám volá strana,
úhory v pohraničí ležící ladem,
musí nám dáti příští jara,
bohatý a hojný klas.

Traktory jásají a pějí mírovou píseň,
píseň nového člověka,
vždyť omládly i ty stroje,
vždyť doba našeho blahobytu není již daleka.

Omládne i naše rodná země,
která je hrdá, svazáku, na Tebe,
vždyť Tys budovatelské plémě,
Tys mírový úkol vzal na sebe.

Vzhůru, soudruzi, do práce dokud je čas,
šlechetná práce v pohraničí
volá do boje, volá Vás.

Budiž čest a sláva Vašim prvním krokům,
vždyť pracujete pro národ,
po vzoru sovětského komsomolu
se dáte s časem o závod.


(Oslavanský kahan, závodní časopis dolu V. Nosek - Oslavany, 1955)
 
S. Beran - Druhé pětiletce

Jde Nový rok a pod cvilínskou věží
prožil své svátky náš krnovský kraj.
Jde Nový rok a na továrny sněží.
Však země kvete jako První máj.
Náš domove, ty svátky po desáté
přelétly krovy našich přístřeší.
Jak v krásné knize slova vyhledáte
a vybéřete dnes ta nejtěžší.
Až pětiletka levou vykročí,
až budou ráno městem hudby znít,
chcem zítřkům hledět pevně do očí
ať písní práce zvučí Strojosvit.
Ať rozezpívá soustruhy a frézky
a vaše ruka, kterou tvrdou máte,
- den ku dni spojen v práci vrchovaté -
do plánu vkreslí slavné arabesky.
Náš domove, ty svátky po desáté
přelétly krovy našich přístřeší
a dneska - dnes slavně přísaháte.
Dělnické slovo - slovo nejtěžší.


(Náš boj, závodní časopis zaměstnanců nár. pod. Strojosvit 01 v Krnově, 1955)
 
Pavla Pokorná - Milá moje země...

Matka země dnes se červenala
za zlé lidi - co jich světu dala,
aby rozbili ji, zničili...
za peníze i krev prolili.

Uzardělá líc - našim dívkám sluší,
když pohled chlapce rozechvěje duši.
Však tobě, milá, nepatří ten nach!
vůbec - vždyť už nemusíš mít strach.

Oblékneš brzy se do jarních květů,
do křídel ptáků ze všech světů,
líbezným zpěvem bude zvučet kraj,
až růžově ověnčí tě měsíc máj.

Budeš, země moje, pěknější den ze dne,
lid ti štěstí jak do vlasů stuhu vetkne,
s láskou okrášlí milou tvoji tvář,
nedopustí, by palič zlý, či žhář

kytičky pošlapal a ptáky otrávil,
nedopustí, aby zlou válku připravil,
co dětem smích a maminku by vzala,
nedopustí, aby smrt tě milovala.

Jako jeden muž se postavíme proti válce,
my u nás - vy v Číně, v Indii, či na Aljašce.
Mír s námi zatančí, tak jako dobrá víla,
když z těžkého spánku Honzu probudila.

A pak, pak všechnu tobě dáme sílu
a připravíš se k velikému dílu,
v němž ohnivě rozkveteš jak rudé květy v létě,
milá moje země, my, my nikdy nedáme tě.


(Moravia, časopis zaměstnanců národního podniku v Mariánském Údolí, 1955)
 
V první válce jenom odešel. Asi s kaplanem.
arnost Snad zas nechci tak  moks
smutne Nejdriv mu umrel otec v prvni valce a pak v koncentraku.
arnost Snad zas nechci tak  moks
tohle mi prijde jako dilo bud redakcniho profesionala, nebo velmi pouceneho laika.
Ant. Dvořák - Naše víra

Bůh prý stvořil zemi,
člověka i lesy,
říkával nám kaplan,
ve škole už kdysi.

Věřil jsem mu tenkrát
svou dětskou duší,
bez Boha že není dění,
o lid že se stará, a lesy že mění.

Když jsem povyrostl,
přišla první válka,
odešel s ní kaplan,
odešel i táta.

V zámku u vrchnosti
pořádali hody,
snad jen o ty starat
to se Bohu hodí.

Po letech jsem poznal,
co je na tom pravdy,
když ti Bohem vyvolení
přivedli k nám vrahy.

Zabíjeli z vůle Boha,
káceli i lesy,
nesázeli, neživili,
jenom brali - děsi!

V Boha jsme už nevěřili,
že ten něco spraví,
Vrátí otce z koncentráků?
Vrátí dětem zdraví?

Nebyl to Bůh, co nás spasil,
ani žádná síla,
ale hvězda na východě
rudě zazářila.

S ní nám štěstí přišlo
mezi všechny lidi,
nenecháme si ho vzít,
to již Západ vidí.

Diplomaté v rukavičkách
nevědí si rady,
i když papež z Vatikánu
posílá jim řády.

Velká je v nás víra,
to již o nás vědí,
zotročit nás nedokážou
ani jejich bozi.

Pracujeme pro své štěstí,
štěstí našich dětí,
čas je pro nás a lid s námi,
to je nejvíc děsí.

Šťastný život vybudujem
všemu lidu na světě,
a sněženka v našich lesích
jenom v míru pokvete.


(Novoborská cesta, časopis záv. org. KSČ, záv. skup. ROH, ČSM a řed. nár. pod. Novoborské strojírny, 1955)
 
D. D. - Jako by to bylo včera...

Jak by to bylo právě včera,
co kladla jsem tě do kolébky,
když první stíny podvečera
nad tebou rozvěsily závoj hebký
a tvoje drobná ústa řekla první "mama".
Dělníci naší ulicí šli těžce z práce.
V tom velkém pokoji jsem byla s tebou sama -
to bylo na začátku okupace.
Pak černým praporem jsem okna zatemnila
a zoufale tě k srdci přitiskla,
abych se vlastním tělem v cestu postavila
té strašné vlně vzkypělého zla.

Za rohem v kolejích nacisté zabíjeli,
snad každou minutu tam někdo umíral -
to naši lidé krváceli -
ty v kolébce jsi ze sna zaplakal.

Pak jsi se učil říkat první větu:
maminko, neplač, mám tě rád!
Jiskřička naděje zasvitla tenkrát světu -
ty stvůry nedobyly Stalingrad.

A jiskra naděje se v plamen proměnila,
v očistný plamen záře z východu.
Až po vrch naše srdce zaplavila
a víru vrátila malému národu.
Tvé drobné tělíčko zas v náručí jsem hřála,
na jarní větvi zpíval malý pták,
po letech jsem se prvně usmívala -
pak rudý prapor vzlétl nad Reichstag.

Jak by to bylo právě včera,
tak živý je ten obraz dávných let,
sladkého dubnového podvečera,
v kterém nám patřil celý svět.

Častuška tklivě nesla se do dálek modravých,
snad celé hodiny k nám zněla noční tmou,
už dávno stichl pták a skryl se ve větvích,
ty v malé ručce tiskl jsi kytičku povadlou.

Jak rychle letí čas! Jak by to bylo právě včera,
dal jsi mi jinou kytičku tenkráte ke Dni matek
a v sametových stínech podvečera
na bílé košilce ti svítil pionýrský šátek.

Pak bylo zase jaro. Přede dvěma lety
v májovém průvodu svazáci tančili
a stromy byly obsypány květy -
Ty šel jsi první v modré košili
v tom moři vklíněn - jediný můj syn.
Víc nežli slunce zářilo ulicí vaše mládí -
na vaší cestě neležel už stín -
šli jste vstříc životu - ty, tvoji kamarádi!

Do taktu vašich kroků moje srdce bilo:
jen na chvíli se zastav, světe!
Na Fučíkově odkazu se slunce odrazilo -
Lidé, bděte!


(Paprsek Vlnapu, Brno, 1955)
 
Fr. Novotný, závod 9 - Soudruh Gagarin

Měl dvacetsedm let
když do vesmíru vzlét
světu hrdinný čin
dal major Gagarin.

Vrchol sovětských věd
umožnil jeho let
kol země dělný syn
jest slévač Gagarin.

Pro lidstva stálý mír
on vzlétl ve vesmír
oblačných dálavin
on letec Gagarin.

Štastně se vrátil všem
na ruskou rodnou zem
zdráv z výšek do hlubin
on soudruh Gagarin.

Pověřen stranou byl
by vesmír objevil
a přejde do dějin
kosmonaut Gagarin.


(Pletařka, 1961)
 
líbí se mi, že se nenechal zastavit nemateřskou řečí ani tím, že v roce 1963 už byly básničky pomalu z módy
arnost Snad zas nechci tak  moks
Milos Konvalinka ma z toho roku Milovaná zem (kantáta, 1955)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Konvalinka

Pripadne by to mohlo byt v techto cyklech

Vyznání – písňový cyklus, 1954;
Zem, z níž jsme vyšli – písňový cyklus, 1960.

Mozna by to slo nekde vyhrabnout, kdyz to obylo nahrano.
arnost Snad zas nechci tak  moks
Rikal jsem, ze asi Krnov, kde byla silna umele vytvorena recka mensina. Pekny prispevek k utecenecke tematice.
Nenecháme zahálet tu zem

Tam, kde k nebi sahá
stráž hraničních hor,
mlha dosud padá
na úhor.

Komsomolským srdcím
dejme v hrudích bít,
na úhory spěšme
zrno sít!

Hej, brigády mladé,
vzhůru do kraje,
kde zem leží ladem -
chléb ať uzraje!

Refrén:
Nenecháme zahálet tu zem,
nedáme ji spát už ani na chvíli.
S traktory jí život přivezem -
půjdem si k ní pro chléb, obilí.


(Růst olomouckých polygrafů, 1955)
 
(Čáň) - 7. listopad

Ten výstřel tenkrát z děla lodi
to nebyl jenom povel v boj,
již žádný podzim neurodí
se tolik rudých květů vrostlých do svobody
a tolik rukou sahajících pro náboj.

Ten výstřel tenkrát rozžal nová světla
a srdce lidská vznítil plamenem,
myšlenka v čin tak rychle nevykvetla
by z prachu k lepším zítřkům vzlétla,
stavěla z kvádrů, co bylo dřív snem!

Ten hlas a prst tak do daleka
a pohled k zítřkům letící,
on věděl, kolik bojů lidstvo ještě čeká,
než staré všechno splaví mocná řeka
a dělník plod svůj přijme na lžíci.

Blesk zašlehl se hřměním do dějin,
čas zbortil zlo a hrdé paláce,
žena nebude otroky bráti v klín
v svých dětech, a hladu stín
muž přetaví v pažích ztuhlých od práce.

On zavelel a probuzený svět
v milionech lidí dal se k pochodu,
nám budou věky příští závidět,
až celou pevninou nám vzkvete rudý květ,
až na praporech Lenina svou lidstvo najde svobodu!


Uh. Hradiště 29. 10. 1951
(Růst olomouckých polygrafů, 1951)

 
Pozdrav družby

Vítame vás, súdruhovia, v kraji Bratislavy
a zdravíme pozdravom práce novým,
čo znie sťa odkaz histórie dávnej - o matke Slávy,
zvenčený prácou a zvučným hlasom tlačiarovým.

Príjmite pozdrav náš, radosťou čo dýcha,
veď život merkantiláka v ňom skvitá,
keď dejín triednych z prestolu zmetená je pýcha
a pracujúcim krajší rána deň svitá.

Zdravíme vás slovom, slovom práce živým,
rečou strojov, piesňou jara, voľnosti,
piesňou budovania, čo znie hlasom krištálovým,
piesňou mieru, s ňou náruč plnú radosti,
piesňou družby, čo sťa krásny sen,
piesňou práce ľudí - más,
piesňou šťastia rodín, nech žije navždy len.
Piesňou za radosť detí, ich žitia - krás,
pre tichý úsin ich, bez explóz atómov,
za život radostný na celom svete,
za mier svätý, to túžba národov.
Vijeme prácou pozdrav vám
a družby život v kvete.
Buď pozdravená slobodná zem Moravy
a v tebe ži šťastím žírna Haná -
nenavrátnou nech ti je dej - smutný, boľavý,
ži mladosťou blaha, večného rána!


(časopis Růst olomouckých polygrafů, 1955)
 
K. Iliadis - Tkadleno

Ty tvoje člunky, tkadleno,
lítají ze strany na stranu,
lítají a tkají,
lítají jak rakety.
Ano, jsou to rakety mírové
ty tvoje člunky, tkadleno,
jsou to rakety mohutné,
jež závoj míru tkají,
a ty potom si rukou přejedeš
zda-li ta látka krásná je.
Potom si šťastně oddychneš,
že's ruku k dílu přiložila,
potom se šťastně usměješ,
že's činem míru posloužila.


(Směr, závodní časopis n.p. Karnola, 1963)
 
Sláva Weisgrábová - Žně

Hospodář ráno kosu zved' a kráčel k lesu,
kde těžké obilí se vlnilo jak na plesu.
Obilí klesá ráz na ráz a kosa zvoní.
A chléb, který rád jídáš, poctivou prací voní.
Hospodář chléb - a dělník šat, dají na jeden vůz.
A pak si už budem jen povídat, jak vznikl socialismus.

(Sláva Weisgrábová, 14 let, Bystřice u Teplic, Školní 269, Svět v obrazech, 1949)
 
opium lidstva