Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


Micana Hoďte si mašli! 
!
bergamott Kam?  Asi sem.
Ještě že už tramvaje nejezdí přes Staromák.
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Potřebuji pro prezentaci. Kdyby se nápad povedlo zrealizovat, byl by 5o jeden z nejlepších happeningu co kdy proběhly.
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Diky.
arnost snad nechci tak   moks
ze ji nema u sebe je pochopitelne, muze byt treba v tramvaji, ale ze nezna klicove pasaze nazpamet je napovazenou
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
+1
bergamott Kam?  Asi sem.
Jak můžeš nemít po roce Bohatýrskou trilogii! :)
arnost snad nechci tak   moks
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Nemáte někdo náhodou po ruce Bohatyrskou trilogii? Potřeboval bych nutně rychle tu kapitolu o pirátské tramvaji, stačila by i jen čitelný fotka.
 
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
Děhúk!
stromka If we don’t change, we fall behind. 
wow
jkom THE WORLD IS MY OKOUN  WEBIKI
(bba)
bergamott Kam?  Asi sem.
Nejsem dobrodružka, takže jsem ráda, když tam někdo takhle vyrazí "za mě".
arnost snad nechci tak   moks
(Byl jsem tam mnohokrate a doporucuji: http://www.youtube.com/playlist?list=PL67E1F0890363034A )
Simiolus  
Dovolená na Solovkách....
bergamott Kam?  Asi sem.
Člověk aby si na to vzal dovolenou, ale dík!
Trisolde Moja chorá hlava  v jednom je plameni.
Díky!
arnost snad nechci tak   moks

Bolševický ráj: Henryk Zápotockij

Pravděpodobně se jedná o pseudonym Vincence Červinky a Romana Čecha (nedohledal jsem, ale Vincence Červinku uvádí více zdrojů a dle charakteru ostatních jeho knih je to docela možné). Lze stáhnout naskenované zde spolu s dalším materiálem. Poslední kniha tam již nelinkovaná vyšla i nově zde

Pozoruhodné je, že kniha z roku 1933 velmi podrobně a velmi pravdivě (ve smyslu pozdějších zdrojů) popisuje poměry v Sovětském svazu (a za socialismu se ji povedlo z knihoven zcela vymýtit) a obsahuje velmi silné moralní otázky: Proč za takovýchto okolností je Západ ochoten s Ruskem obchodovat.

Zajímavý je též i přítomný antisemitismus. Kde tomu lze, autor důsledně uvadí židovský původ postav (namnoze zlounů) a za hlavní strůjce obchodu s Ruskem považuje židovské obchodníky. Bral jsem to jako dobový kolorit.

==========

Josef Stalin, který se původně jmenoval Josef Džugašvili, narodil se r. 1879 v rodině chudého ševče, v městečku Gori v Gruzinsku. Jeho matka pocházela z divokého kmene Ossetů, který obývá auly vysoko v horách Kavkazu. Jeho otec zabýval se v mládí také lupičstvím, když poctivé řemeslo málo vynášelo. Má tedy rusky diktátor ve své krvi dostatek asijské divakosti a krutosti. Stalin není vsak obyčejný Asiat; poznal a přijal za své vyznání marxismus a komunismus. Stal se velikým komunistou, který nesleví ze svého politického programu, uskutečnění komunistické revoluce na celém světě, ani čárky. On, jediný stoprocentní komunista, neustoupil ani tehdy, když již sám otec komunismu Lenin, na sklonku svého života upustil od své utopie. Stalin raději zradil svého učitele Lenina, vyhnal do vyhnanství svého umírněného soka Trockého, jen aby sám mohl uskutečniti důsledný komunismus. Jako polovzdělany Asiat, který prožil všechny fáze revoluce, který se pro svůj komunismus nechal zbičovat, aniž by pohnul brvou, vychytralý a úskočný soupeř všech vůdců komunismu, dokonaly spiklenec, uplatňuje den se dne svoje zkušenosti rodilého konspirátora proti každému, kdo by se opovážil oponovati jeho příkazům. On tušil, ze by nemohl čelit intelektuálním, vůdcům komunismu, a proto bez rozpaku odstranil jednoho po druhém svou jedinečnou technikou: znepřátelí na smrt své dva soky mezi sebou, a pak jednoho po druhém zničí. Aby pak měl záruku dalšího vývoje komunistické strany ruské dle svého plánu, jako prvý generální sekretář odstranil všechny přívršence oposice z vedoucích míst a dosadil na jejich místa průměrné lidi svého typu, to jest lidi, kteří převzali ideje komunismu, nepřemýšlejíce o nich a jen tupé vykonávajíce příkazy velitele. Myslit smí pouze Josef Stalin. Tak jako v orientálských rodinách je otec neobmezeným pánem, nad myšlením, činy i životem, svých dětí a celé rodiny, tak také rudý diktátor nepřipustí, aby mimo něho někdo také myslel. Stalin se obklopil ve svém rudém Kremlu jedině svým soukmenovci, Gruzinci, neboť nikomu nevěří. Oni jsou jeho strážci, jeho osobní gardou, jsou mu věrni jako psi, neboť jsou si dobře vědomi, že pádem Stalina konci se jejich éra a proto slouží otrocky svému pánu. Stalin jako nikdo jiný na světe využil svých dlouholetých revolucionářskych method pro svoji bezpečnost a samá policie G. P. V. je z části dílem jeho ďábelského mozku.

===========

Bolševický převrat v Rusku přišel zcela nečekaně. Nikdo z ruských předních politických činitelů nepočítal vážně s touto eventualitou. Ani Lenin sám nemyslil opravdově na to, že by ruská komunistická strana mohla převzíti vládu nad ruským obrem do, svých rukou. Ve dnech barikádních bojů, kdy na’ uUcích hlavního města Petrohradu štěkaly zběsile kulomety, kdy zbraně řešily v rukou demagogy poštvaných lidí otázku politické moci a vlády nad Ruskem, Lenin se strachy krčil ve Smolném paláci u telefonních a telegrafických aparátů a očekával na okamžiky kdy s nezdarem puče vezme do zaječích, ujede do ciziny a ponechá svoje ovečky-komunisty na pospas vítězům. Však také jeho poslání v Petrohradě mělo svůj strategický význam pro německý generáhú štáb, který nešetřil finančními prostředky, a podepřel tak komunistický puč, jenom proto, aby Rusko, obávaný obr, bylo zraněno ve svém nejcitlivějším místě, a bylo přinuceno k separátnímu míru, ke kterému nechtěl nikdo, ani sociální revolucionáři, přistoupiti. Strach soudruha vůdce Lenina byl zbytečný. Jeho hesla vržena v pravý čas mezi ruský lid chytla, a lid ve své prostoduchosti byl zlákán do sféry zločinů a vražd, které přinesla s sebou říjnová revoluce. Rusko bylo opravdu podle předpokladu Němců zraněno na Achilově patě. Aparáty Smolného paláce přinesly zprávy o vítězství rudých oddílů. Lenin však přece nevěřil, že by toto náhlé, neočekávané vítězství, bylo trvalé. Lenin chtěl pouze využíti dobu trvání vítězství jako moráhií posilu světovému proletariátu v jeho zápase proti kapitalismu. Tak to také dosvědčují bývalí spolupracovníci Leninovi. Toto přesvědčení, že vítězství potrvá jenom krátkou dobu, nenutilo komunisty k přemýšlení o zítřku. Žádné obavy, žádnou odpovědnost za budoucnost, ta nám nepatří. Nic nešetřme, ani hmotných ani duchovních statků národa. Takový byl názor komunistů. Jejich zásadou bylo: Vše zničit, rozvrátit, aby tím bylo oddáleno vítězství »buržujů«. Občanská válka, obležení Moskvy od severu gen. Millerem, z východu admirálem Kolčakem, od západu gen. Judeničem a od jihu gen. Denikinem, ještě zesilovalo taktiku Leninovu: Všecko zničit, vše mravně rozvrátit, aby nemohl být nastolen starý, do revoluce platný právní řád. Lenin, však nedocenil náležitě duši ruského lidu. Ač sám nevěřil, že by jeho ideje zvítězily v ovzduší ruské revoluce, stalo se něco neočekávaněho, něco čistě ruského. Lid si řekl: Když ne car, tedy ať vznikne extrém druhého pólu, ať se uplatní radikální program komunismu.

============

Období válečného komunismu, kdy rudá vojska bojovala s bílými armádami, kdy celý ruský národ byl ve varu revoluce, ruský sedlák, který se rázem obohatil panskou půdou, dosáhl sice toho, po čem celá desítiletí toužil, ale při své nízké kultumí úrovni nepomýšlel na to, že revoluce, která jej obohatila, ukládá mu také povinnosti. Občanská válka, stálá nejistota a lenivost mužíků, mělo za následek, že osevní plocha se rapidně zmenšovala. Městské obyvatelstvo trpělo hlad. Zásobování z venkova do měst bylo nedostatečné. Venkovské obyvatelstvo, unavené válkou a stálými rekvisicemi, které byly organisovány městskými komunisty, tak zvaná »prodrazvestka« (zachycování celé zemědělské produkce orgány bolševiků a rozdělování mezi obyvatelstvo podle potřeby). Tento způsob, který byl ve skutečnosti obilním monopolem státním, musel být nahrazen naturální daní. Sedlák směl teprve po odvedeni této daně v naturaliích, státu, svoje přebytky rozprodávati na volném trhu. K tomuto poznatku musel však Lenin přijít teprve po těžkých zkušenostech z hrozného hladomoru v roce 1921, kdy v Povolží následkem velikého sucha vznikla neúroda a statisíce lidí zemřelo hladem. S vyhlášením »Nové Ekonomické politiky« v roce 1922 NEP-u, nastává i v zemědělství, jako v průmyslu a obchodu, nový život. Zdálo se, že poměry se vyvíjejí již cestou normálního vývoje. Ruský sedlák, který směl svoje přebytky po odvedení naturální daně rozprodávati volně na trzích, pracoval s chutí. Bylo patrná, že ruský mužík se přece jenom revolucí pozvedl a půdu zabranou obdělá. Individuální hospodářství, které dává šetrnému a přičinlivému zemědělci možnost dostatečného výtěžku, vedlo ruského mužíka k osamostatnění. Ruský venkovský lid žil opět v klidu a nevšímal si toho, co komunisté v městech podnikají. Ruský mužík srostl s půdou. Nic jej nedovedlo příměti k tomu, aby podle plánů vedoucích bolševiků, zúčastnil se bolševisace. O socialismu samém hlavu si na venkově nikdo nelámal. Tohoto momentu si zvlášť dobře všímal generální tajemník ruské komunistické strany Josef Stalin, který po smrti Leninově (21. ledna, 1924) dopracoval se intrikami vedoucího místa v komunistické straně. On s bystrostí jemu vlastní postřehl, že největším nepřítelem socialismu a komunismu by se později stal ruský zemědělec, který poměrně z říjnové revoluce nejvíce získal. Proto bylo nutno zproletarisovat venkovské obyvatelstvo. K tomu dospěl Stalin s uskutečněním pětiletky.

========

JAK VYPADÁ STATNI SOVĚTSKÝ ZERNOSOVCHOZ.

Zemosovchoz je jakási továrna na obilí a jedině tomuto se specielně věnuje. Ostatní obory, jako pěstování dobytka, cukrovky a j., mají opět na starosti jiné, k tomu účelu specielně určené sovchozy. Tedy Krasnocholmský zemosovchoz, na němž jsem pracoval, byl určen specielně k výrobě obilí. Celý zernosovchoz zaujímá 40 tisíc hektarů půdy a je rozdělen na 4 »úcastky« (čtvrti) po 10 tisících hektarů půdy. Každý »účastek« je rozdělen na 25 očíslovaných »kljetek« (částí) po 400 hektarech.

**Zařízení bytů. Na dřevěných kozách jsou přibita tři prkna a na nich leží slamník. Ve vysokých kamnech se v zimě topí slámou. Skříně zde není. Není jich také třeba, neboť sovětský děhúk na sovchozu má pouze jedny chatrné, záplatované šaty, jedno prádlo, resp. žádné, a jedny botky nebo opánky, nebo žádné. Většina dělníků obaluje si nohy do kusů hadrů. To je všechen majetek ubohého, úplně ožebračeného (zproletarisovaného) ruského zemědělce, který byl od svých rolí násilím odehnán. Pro nedostatek místa se spí i v kancelářích na stolech a venku pod širým nebem. Volil jsem tento poslední způsob, neboť uvnitř jsem nemohl spát pro tisíce stěnic, blech a tarakánů (rusů) , k nimž v létě přistupují celé roje much. Proti tomu hmyzu, na které je sovětské Rusko velmi bohatá, není nikde ke koupi žádný prostředek. Byty se nečistí, podlahy nemyjí.

**Inventář na zemosovchozu krasnocholmském. V inventáři je 25 amerických traktorů značky »0liver«, 10 amerických tankových traktorů s 20 přívěsnými vozy, 40 pluhů o 5 radlicích, 80 secích 5 m. dlouhých strojů, 40 žácích obilních strojů (lobogrejek), 80 železných třídílných bran, 19 nákladních automobilů 11/2 tunových, značky Ford, 5 mlátiček (ruské výrobky z Charkova), 12 vozů (povozek) a 20 ubohých, hubených koní. Chov dobytka žádný. Jedině na donské a charkovské oblasti zařizují zvláštní dvory pro skot. Tohoto dobytka je v SSSR. tak málo, že by nestačil ani na dva měsíce. Vepřový dobytek neexistuje, pouze na papíře, v komunistickém tisku. Jak vidno, bolševikům-Židům se jedná hlavně vymrskat v krátkém čase pokud možno nejvíce ruskou zemi. Každý rozumný agronom musí takové divoké hospodářství odsouditi. Jak mohou taková pole po několika letech vypadat, lze si představiti.

** Obdělávání půdy: Půdu zorají jen jednou pluhem, taženým traktorem, ca do hloubky 15—18 cm, jednou přejedou železnými branami a do takto nepřipravené půdy, neurovnané, hroudovité a dolíkové, sejí. Hnojení půdy se neprovádí. Smyk k uhlazení země a válcování půdy vůbec neznají. Zaseté zrní do hroudovité země vzklíčí vehni nepravidelně a mnoho osevu se tím promrhá. Je přirozené, že nedbala příprava půdy k setí, nebraní zřetele na, vhodný čas (seje se třeba v době jarních mrazů), má velmi neblahý vliv na úrodu.

**»Nucené upisování půjček na výstavbu socialismu«. Každý dělník musí ze svého platu upisovati na výstavbu socialismu ročně 100, 200 až 400 rublů, podle diktátu komunistických agitátorů, kteří mají své zástupce na každém účastku. Tyto peníze, utrzené od úst sedřených lidí, jsou strhávány s platu. Za těchto okohiostí je ruský zemědělský děhúk naprosto nespokojen. Musí pracovati pod knutou, hladový, vysílený a naplněn trpkostí, a jeho práce podle toho také vypadá. V zoufalé resignaci ničí úmyslně stroje, pracuje ledabyle. V konečný úspěch obou pětiletek nikdo nevěří. Říká se: »A z bude po pětiletce i desítileté že, bude zase taková bída, jako je nyní, ne-li horší.« Všude slyšíš: »Umrljem s goloduc (pomřeme hlady).

**Jak obili sežne: Obilí se neváže do snopů. Osoba, sedící na stroji sekačky, shrnuje požaté obilí těžkými hráběmi do řad dozadu za stroj a toto se pak sváží na primitivních žebřiňácich do stohů, jako u nás vymlácená sláma. Při tomto nehospodárném způsobu přijde polovina zrní nazmar.

**Jak je postaráno o nemocné v zernosovchozu? Při svých obchůzkách po jednotlivých úcastkách jsem viděl, jak málo znamená u bolševiků lidský život. O nějakém léčení nemocných se již nedá vůbec mluvit. Nemocní se svíjejí v bolestech ve špinavých zemljankách. V jednom případě jsem změřil svým soukromým teploměrem teplotu jednoho nemocného. 41° horečky. Poněvadž si nešťastniku nikdo nevšímal, žádal jsem správce, aby dal nemocné odvézti na ředitelství k lékaři. Odbyl mne, že nemá čas na to, aby se zdržoval s nemocnými. Na mé opětovné naléhání dal je až druhého dne dopraviti k lékaři. Na počátku žni byly na zemosovchoz komandovány na praxi lékařství 5 studentek z Moskvy pro celou dobu žní. Byly rozděleny po účastkách a pátá byla přidělena k lékaři v ředitelství. Za týden se jedna roznemohla ze špatné stravy a vody. Onemocněla tyfem a byla odvezena do nemocnice v Orenburgu. Tyto praktikantky měly z Moskvy směrnice, neuznati žádného nemocněho, nemá-Ii horečku.

**Brutální jednání vedoucích sil na zeruosovchozu. Čteme-li některé romány, pojednávající o robotě a poddanství z konce 18. a 19. století, vidíme, že byl tehdejší robotník na šlechtickém panství hotovým pánem proti ubohému ruskému děhúku na zernosovchoze. Tehdy chodil za pracujícím dělníke robotníkem panský poMasný a šafář s holí a pobízel k větší výkonnosti. V SSSR. je takový »šafář« komunista vybaven úplnou mocí nad svým podřízeným. Označí-li takový poháněč některého dělníka za lenocha a sabotéra, nepomůže nic, a takovy delikvent který nemohl dostatečně napínati svoje svaly, pro neustálé hladovění, putuje do ťurmy. Vzepřel-li by se někdo při práci vedoucímu účastku, je to pokládáno za vzpouru a pak následuje krátký proces. Nadarmo nenosí u sebe pan správce — revolver.

=======

PONURÝ POHŘEB.

Vesnice Kordělovo má ca 200 stavení, ale je pustá, vydrancovaná, jako všechny vesnice, kterých se dotkla noha pětiletky a násilné kolektivisace. Rozkládá se na návrší a nedaleko protéká tudy tiše řeka Ural. U Kordělova jsem spatřil několik větrných mlýnů. Právě týž den, když jsme přijeli, zemřela mému společníkovi dcera. Pohřeb. Pohřeb byl vykonán velmi primitivně. Nešťastný otec přinesl odkudsi tři staré bedny, rozebral je a z prkének zrobil prostou truhlu a kříž. Na hřbitově, který se nalézá nedaleko opuštěného, sešlého kostela, vykopal hrob a sám svoji dceru pohřbil. Působilo to na mne hrozným dojmem. Poznal jsem, že lidský život nemá v SSSR žádné ceny. Na vesnicích lékařů není. Pouze felčar, který léčí bolavé koně, léčí tu zároveň lidi. Zemře-li někdo, nepřijde felcar, ani nikdo jmý z úřadu zjistiti příčinu smrti. Lépe se u nás zachází se zdechlými zvířaty, než v SSSR s lidmi. Na zpáteční cestě ze hřbitova shluklo se kolem mne několik ubohých, rozedraných a vyhublých lidí. Chtěli vědět, odkud jsem a potom se vyptávali, jak je u nás. Chtěli, abych mluvil pravdu a nebál se jich, oni prý vědí od mého přítele, že nejsem bolševik. Přes to jsem nemohl mluvit jak bych chtěl, neboť v dnešním Rusku je všude nastražena provokace. Jak jsem od nich zvěděl, byli to bývalí rolníci, kterým bolševici dali jméno »kulaci«. Někoho zahlédli a proto se ihned rozutekli. Přišli o vše" chen majetek, který byl zabrán do kolchozu. Ubozí lidé. Ve své prostotě se domnívali, že již, již dojde k povstání, které jim slibovali tajní bolševičtí provokatéři. Sotva že však přišlo k většímu projevu, přišla GPU, zbraně zabavila a nepohodlné odeslala do severských táborů.

======

Do roku 1926 OGPU. za přispění svých tajných agentů, majících ve finanční správě oficielní hodnost finančních inspektorů, daňových agentů aj., vyssávalo výdělky nepmanů pomocí tak velikých daní, že soukromému podnikateli, který vložil do podniku svůj kapitál, rozum a práci, zůstávalo jen malé existenční minimum. V roce 1926 OGPU z návodu generálního tajemníka ruské komunistické strany Stalina, počalo otevřeně drancovati nepmany. Začlo se se zatýkáním nepmanů, kteří k vůli »slušnosti« byli obviňováni buď ze spekulace s valutou, nebo ze zamlčení zdanitelných příjmů, nebo ještě z čehokoliv jiného. Tito nepmani byli vypovídám i s rodinami buď na nucené práce do SLON, nebo do vyhnanství. Ti, kdož se dostali do vyhnanství, jsou na tom nejlépe. Nepmani, ze kterých OGPU nevypumpovalo ještě všechen kapitál, byli vypovídáni, obvykle na nucené práce do SLON, kdežto ti, kteří podle mínění OGPU byli již dokonale vyssáti, byli vypovídáni do vyhnanštvi na 5—10 let. Mnozí bývalí majitelé středních nebo drobných soukromých podniků, používajíce vydaných sovětskou vládou v době NEP-u, zákonů o denacionalisací a demunicipalisaci středního a drobného soukromého majetku, nežádali u příslušných instancí sovětské vlády o vrácení jejich bývalého majetku. Ale »sovětské zákony jsou jako oj — kam ji obrátíš, tam také pojede. Píší se pro krásu a jsou pro kočku…« Tyto žádosti počaly komunisty rozčilovat. Výsledek: Nařízení ústředního komitétu komunistické strany OGPU. :»Zatýkati všecky ty »buržuje«, kteří si podali žádosti, jakož i právníky, kteří je zastupováli, a vypovídati je na nucené práce do SLON.« Nařízeno—vykonáno: Do SLON jedou i »buržuji« i jejich obhájcové-advokáti. Jen v roce 1927, během 14 dnů do SLON. přijelo 4.765 bývalých soukromníků a 113 advokátů. Z nich 3.127 bývalých buržujů a 87 advokátů se dostalo na ostrov Popov a ostatní do Viševského tábora. Advokáti šli již dávno na nervy OGPU svými intervencemi za osoby zatčené OGPU a proto OGPU rozhodlo se zbaviti se jich jednou pro vždy a také se jich zbavilo. Nyní skoro všichni advokáti za svoje svědomité hájení klientů tahají pilu a kácejí dřevo na dalekém severu. Neměl by snad někdo u nás také chuť něco podobného zavést?

==========

Koncem roku 1929 bylo podle plánu přikročeno v charkovské gubernii ke kolektivisaci zemědělštvi. Plán tento byl urychlen již proto, že sedláci celého kraje vzpírali se odvésti bolševikům všechno obili. Když se do vesnice dostavila komise GPU, aby dozírala na sklizeň a na mlácení obilí, tu sedláci přišli na jednoduchý trik. Mlátili ledabyle, a nechávali polovinu zrní ve slámě, a když komise odejela, mlátili slámu ještě jednou, aby si zachránili nějaké zásoby pro sebe. Ale jeden z nich vyzradil tento trik agentu GPU (udavačstvi je nejlepším pomocníkem vlády SSSR, která udavačům poskytuje výhody) a tak nastalo nemilosrdné pronásledování sedláků oné obce. Když potom se takových případů vyskytlo několik v uvedeném rayonu, nařídila GPU odvod sedláků do Severských táborů na nucené práce. Jejím rozhodnutím bylo uspíšeno provádění kolektivisace. Sedláci se zřejmě bránili vstoupiti do kolchozu a tak počet určených na nucené práce vzrostl do několika set. Sedláci byli pozatýkáni a odváženi do Charkova, kde byla sběrna pro transport na Sever. Odehrály se hrozné výjevy. Majetek byl jim zabaven a rodina ponechána na pospas. V některých případech, kde žena bránila muže před zatčením, byla také i ona zatčena a určena na práci v táborech, ale tu se dopouštelí bolševici nových násihiostí. Na př. muž byl určen do táboru v okolí Murmanská, žena do tábóra u Archangelska. Nebo dokonce byly ženy odváženy do táborů na Sibiři, kdežto muži na Solovky.

První transport určených na Sever odjížděl z Charkova koncem ledna 1930. Do vagónů pro dobytek, které pojmou normálně 36 lidí, bylo napěchováno až 80 vězňů. V mrazu, nedostatečně obléčeni, jeli vstříc bílému peklu. Z Petrohradu byl tento transport dirigován do stanice Kandalakši. Na cestu, která trvala 3 dny, dostali vězňové kus černého chleba a slanou, sušenou rybu. Vozy jsou opatřeny sihiou mříží, a nikomu během cesty není dovoleno vystoupit (ani k vykonám potřeby). Pouze jedna nádoba pro celý vagón… Vodu k pití nedostali po celé tři dny. To byl počátek pekla. Hladovějící pojedli suché, slané ryby. Dostavila se žízeň. Ale stráže, které jsou umístěny ob jeden vagón, ve zvláštním oddělení, kde je také umístěn kulomet pro případ vzpoury, nedali vězňům pitnou vodu. Počátkem třetího dne dostoupila žízeň vězňů vrcholu. Hrozné skřeky se ozývaly z vagónů, věznové lomcovali mříží. Ale sadistický čekista, velitel transportu, utišil revoltu nikoliv vodou — ale revolverem. Několik vězňů bylo vyřízeno a byl klid.

Když transport dojel do stanice Kandalakša, bylo celé prostranství před vlakem obklopeno čekisty a ze čtyř stran namířeny na vlak kulomety. Vozy byly po jedné straně otevřeny a na povel píšťalkou musili vězni naráz vyběhnouti na připravéně prostranství. Tři dny nemohli se pohnouti, jsouce namačkáni v malém prostoru a najednou mají utíkat. Několik jich omdlelo hladem. O ty se musí ostatní postarat a nésti je s sebou do tábora, nikoliv do nemocnice. Dříve však, než nastoupí cestu do tábora, musí prodělati »komandýrovku«, t. j. provádí s nimi čekisté obraty na povel. Sedláci jsou vyděšeni z hrůz předcházejících a proto se snaží každého čekistu si naklonit a získati si jeho blahovůli. Nelze vylíčiti slovy psychologicky stav těch zmučených lidí, nelze vykresliti to zašlápnuté lidství. Gromov-KyseIov byl jako zástupce inspekčně-informačního pátracího oddílu (ISO.) a byl přítemen několikráte přejímání vězňů na nucené práce.

==========

**Duchovenstvo, mniši, sektáři na Solovkách.

Od roku 1926 byl boj proti duchovenstvu, mnichům a sektantům veden takto: Komunisté organisovali dělnické a selské schůze. Tam s pěnou na rtech dokazovali, že není Boha, že Bůh je jen výmysl knězi, že Bohem »buržoasie« se jen zatemňuje »třídní sebevědomí proletariátu« atd. Ke konci schůze předseda, 17—18 letý komsomolec, čte předem připravenou v GPU resoluci: »My, sedláci vesnice X, vyslechnuvše zprávu soudruha Y, o škodlivostí náboženství, usnesli jsme se, žádati vládu, aby zavřela náš kostel a udělala z něho klub, a také vypověděla z vesnice kněze Z.« Všichni, komu je drahá sovětská vláda, kdo není »kulak« a kontrarevolucionář, musí hlasovati, pro tuto resoluci,« oznamuje předseda schůze, »a ten, kdo nebude hlasovati, je nepřítelem sovětské vlády,« dodává výhružně, »a pro nepřátele sovětské vlády není v SSSR. místa.« —Sedláci mlčí, neboť vědí, že jejich nesouhlas s resolucí měl by za následek deportaci na Solovky a nová pronásledováni. »Resoluce jednohlasně při jata,« oznamuje komsomolec. Na základě takového jednohlasného rozhodnutí kostel se zavírá a kněz s kostelním personálem je poslán na Solovky. Komunistický tisk křičí v novinách: »Kdo přijde nyní na řadu ?…«

=========

Na ostrově Solovki, asi 20 km od starého klástera, je trestný tábor »0vsjanka« Tábor má tři baráky pro vězně a jeden pro čekisty-dozorce. Leží na samém břehu moře. Dlouhou dobu byl velitelem tohoto tábora čekista Vaňka Potapov. Všichni vězňové SLON-u, kteří podle rozkazu Ljubljanky č. 2, měli býti zařazeni do »bílých seznamů« čili utraceni, byli posláni k Vaňkovi Potapovu … Vaňka Potapov se velmi dobře vyzná ve svém katovském řemesle. Žádný z vězňů, poslaných do jeho tábora, se živ nevrátil. Buď zmrzl při práci v lese, nebo se nechávají vězňové zabít padajícím stromém. Vaňka Potapov je úplný sadista v pronásledováni svých vězňů. .Z rozmaru je zabíjí bajonetem, střílí, utluče pažbou ručnice a potom hlásí ISO, že vězeň ten a ten se pokoušel odzbrojiti stráž a utéci (pevnina je 60 km vzdálena a oddělena nezamrzajícím mořem).

=========

Na Solovkách pod názvem »nazí« myslí takové vězně, kteří nemají na sobě nic, než spodní prádlo. K l. květnu 1930 bylo na Solovkách 14.875 těchto nahých. »Použijte k práci všech nahých tím způsobem, že jim vydáte šaty těch vězňů, kteří se vrátí po ukončení práce do tábora« . .. Takové nařízení bylo vydáno Správou Severních Táborů Zvláštního Určení (USLON), jakmile se dověděla o existenci těchto »nahých«. Představte si: Vězeň se vrací z práce zemdlený natolik, že se sotva vleče. Je na skrz mokrý a hladový. Tento ubohý vězeň je přinucen svléknouti se do spodního prádla a šaty musí odevzdati svému spoluvězni, stejnému ubožákovi který je obleče a nastupuje do práce. Takto si vypomáhá vláda SSSR., aby i na obleku těchto za živa pohřbených obětí »kolektivisace« ušetřila na výstavbu průmyslu, aby za cenu jednoho obleku si mohla zakoupiti o jeden bajonet víc pro svoji rudou armádu.

=========

»Oddíle, zpívej!« nařizuje dozorce, když utýraní vězňové se vracejí z práce do táboru. Oddíl zpívá:

Ač nás sem poslali za naše viny, máme zde přece jen veliká práva, píšeme noviny, čteme noviny, Na rtech nám častokrát písnička hrává. My jsme ti vězňové svobodné země, kde není mučení a trestu není, vedou nás k zlepšení, vedou nás k změně, žádný to nezapře, všichni to vědí. Píšeme zprávu, ta zpráva je živá, takový pokrok cizina nemá . ..

Tyto živé noviny, jakož i tato píseň, byly připraveny k příjezdu spisovatele Maxima Gorkého, který navštívil severské tábory politických vězňů 20. června 1929. Gorkému ukazovali čekisté potěmkinské vesnice, dokonalé zaopatření vězňů, ukázali mu vzorný tábor, vzorné lékaře, vzorné nemocnice, takže slavný spisovatel po třídenním pobytu mezi — na smrt odsouzenými — psal do anglických novin obšírné články kde obhajoval Stalinův režim a popisoval severské tábory, jako by to byly jenom jakési výchovné stanice, po nasem »polepšovny« pro politické provinilce, kteří prý se tam mají zrovna tak dobře, jako ostatní komunisté v SSSR. Snad tomu cizina uvěřila, právě ta Anglie, která kupuje dříví z těchto severských táborů, a nikterak se nepozastavuje nad tím, že je to práce »trestanecká«, jen když na tom vydělá.

O těch několik set tisíc Slovanů když ubude, Germánům to vadit nebude. Jsou však i mezi Slovany lidé, kteří velmi rádi se ohánějí slovem »humanita«, kteří však ku podivu zůstávají hluší, jedná-li se o utrpení ne statisíců, ale milionů lidí. Těm bych přál, aby jen jeden jediný den ztrávili tam za polamím kruhem a myslím, že by svůj názor o blahobytu a humánním zařízení vlády SSSR. změnili.

===========

Donucovací práce přivádějí vězně do zoufalství. Stává se často, že vězeň si sám usekne prsty nebo ruku v zápěstí. Vidí, že stejně jednou v lese zahyne a myslí, že si zachrání život, když si usekne jednu ruku. Ale zle se mýlí. S takovým trestá nčem naloží dozorce následovně:

Předně ho zmlátí pažbami ručnic, a potom jej pošlou k lékaři. Posílaje raněného k lékaři, který je v táboře vzdáleném nejméně 5 km, dozorce dává mu »propustku«, poleno, vážící ca 30 kg, na němž je napsáno: »Doručitel této propustky, Filon Parasit Simulantovič, je mnou poslán do táboru k ošetření poraněné ruky. Po ošetření pošlete ho, prosím, zpět do lesa, aby ukončil svůj úkol.«

Když raněný přijde do tábora, službu konající čekista ho nejprve znovu zmlátí, a pak teprve pošle k lékaři, který mu ránu natře jodem a ováže starým, špatně vypraným obvazem ze starých košil, plných hnid. Po ošetřeni musí se vězeň vrátit do lesa. »Nemůžeš-li káceti stromy, budeš řezat. Na to ti stačí jedna ruka.« Tak zmrzačený řeže jednou rukou, řeže každý den tak dlouho, dokud neumře otravou krve, nebo nepožádá kamaráda, aby mu usekl i tu druhou. .. Když ani potom neumře, tak ho na jaře pošlou na ostrov Kond, kde určitě zahyne. Ještě nikdo z vězňů se živý nevrátil z ostrova Kond.

 
arnost snad nechci tak   moks
Africké dojmy (Raymond Roussel)
Deset mladých žen se společně rozesadilo kolem nádoby plné hustého černavého pokrmu, který s chutí jedly, využívajíce ruky, aby jej vznesla k jejich rtům.

Po několika minutách úplně prázdnou hliněnou mísu Rao odnesl a nasycené černošky se vydaly na náměstí, kde se pustily do Luenn’chétuz, náboženského a po celé zemi uctívaného tance, vyhrazeného především pro velké slavnosti.

Zahájily několika pomalými obraty, smíšenými se svižnými a vlnivými pohyby.

Čas od času nechávaly ze svých dokořán otevřených úst uniknout strašlivému říhnutí, které se brzy a nesmírnou rychlostí opakovalo. Místo toho, aby tak odpudivé zvuky spolkly, nebránily jim, aby se vší silou šířily, jako kdyby mezi sebou soupeřily v třeskotu a zvučnosti.

Tento sborový chór, doprovázející jako nějaká hudba klidnou a půvabnou pavanu, nám předvedl zcela zvláštní účinky neznámého jídla, jež právě strávily.

Tanec se postupně oživil a nabyl na fantastické svéráznosti, zatímco ona říhnutí mocným crescendem bez ustání zvětšovala svou frekvenci a intenzitu.

Nastal okamžik úchvatného vyvrcholení, v jehož průběhu ty suché a ohlušující třeskoty rytmizovaly jakousi ďábelskou sarabandu; horečnatě bezuzdné baleríny, otřásané svým hrozným krkáním jako po úderech pěstí, se překřižovaly, vzájemně se následovaly a kroutily všemi směry, jako kdyby je zachvátilo nějaké závratné delirium.

Vše se pak rychle zklidnilo a balet po jednom dlouhém diminuendu skončil závěrečnou scénou oslavného rázu, zdůrazněnou korunou zvěčněným závěrečným akordem.

Mladé ženy, ještě zneklidněné přetrvávajícím škytáním, se pomalým krokem znovu vrátily na své původní místo.
 
czekotay Bůh není a my jsme jeho  proroci.
Ale no tak.