Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali 1.říjen 2014 22:28:49
Jojo, glosu 493 jsem měl taky vždycky rád (celičkou, od The following note is not apology of suicide—it is the simple and sober description of a spiritual situation. po We who burrow in filth every day may be forgiven perhaps the one sin that ends all sins.) Jen si dovolím poznamenat, že leccos je bohužel prostě nepřeložitelné (botkin; "The ideal drop is from an aircraft, your muscles relaxed, your pilot puzzled, your packed parachute shuffled off, cast off, shrugged off — farewell, shootka (little chute)!"), byť se Dominik snaží, seč je; a byť se mu leckde povede najít pěkný výraz, taky je tam nečekaně mnoho nepřesností a nepěkností (nechápavosti?!), které by si za rámeček neměl dávat. (I když pořád lepší než disertant Sýkora, kterého za tu jeho "monografii" doufám budou všichni autoři chodit strašit.)

A rozhodně doporučuju Boydův životopis.

He had begun checking the French Pale Fire in October 1963 and would not finish until January 1965. […] their understanding of the English was evidently faulty, They had rendered the phrase "Stormcoated, I strode in" as "J'entrai a la maison comme un ouragan." Nabokov commented: "No, no: 'stormcoat' is a warm coat, furlined and belted. The sense is: 'j'entrai dans la chambre sans enlever ma pelisse". But in other cases they repeatedly refused to believe that they had not rendered the English accurately.

[…] Some of his glosses for translators are invaluable for readers in any language. Fondly contemplating suicide [dvě věty před tvým začátkem], Kinbote says „no wonder one weighs on one's palm with a dreamy smile the compact firearm in its case of suede leather hardly bigger than a castlegate key or a boy's seamed purse”. Noticing that "a boy" had been rendered in French into the neutral "un enfant", Nabokov proposed instead „'le petit sac couture d’un bambin' or better 'le scrotum d’un garçonnet' (Dr. Kinbote is not a nice person)”.

!
Karkar Lilo tak, že všechna prasata byla čistá  a všichni lidé zasviněni 20.září 2014 15:33:27
6. dubna 1907
Picassovi se ujali devítileté dívenky, jejíž matka je v jednom tuniském bordelu. Malou měl předtím u sebe holandský židovský novinář Cohen. Cohenovi chtěli, aby se naučila hrát na housle a mohla jim ve stáří zpříjemňovat společné chvíle. Protože ale nevykazovala hudební vlohy, opustili ji.

(Guillaume Apollinaire - Deník, překlad Jana Podhorská, Akropolis 2013)
Šnek tu vůbec  není 15.září 2014 18:35:37
(Třeba to byl grant.)
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf  15.září 2014 16:50:28
a tak to by snad neplejtval ani barvou...
Šnek tu vůbec  není 15.září 2014 12:40:25
Gorgona: špatná čitelnost kvůli použitýmu písmu a papíru a bůhvíčemu ještě

Nakladatel nepředpokládal, že by to někdo doopravdy četl.

gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf  15.září 2014 11:09:11
aha. tak já měla samospád až do konce.
jediné, co mě od četby odtrhávalo, byla špatná čitelnost kvůli použitýmu písmu a papíru a bůhvíčemu ještě.
Když nás udrží sex, kterej má asi takovejhle průběh, tak proč ne Zbabělci?
van_Rijn Wovon man nicht sprechen kann  ... 13.září 2014 12:23:53
Obrazy, atmosféra, dějová linka, jak to všechno úžasně frčí. Ale pak, od půlky, se mi ten samospád vytratil a musel jsem se nutit, abych to dočetl. A bylo mi to líto.
Z opačné strany - a teď trochu odbočím - mi jako úkaz vždycky přišli Zbabělci, takovej dlouhej text a jak to neuvěřitelně drží jako celek a musíš to dočíst, napsal to kluk něco málo přes dvacet! A navíc vás udrží text, kterej má v ději asi takovejhle průběh: http://i.nahraj.to/f/MbE.png Prostě za mne fascinace. On už nemusel nikdy nic napsat, fakt ne. A Zdena namastila zase nátěr Honzlovou, prostě tihle dva...ale to je zase jinej příběh.
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf  12.září 2014 18:12:51
nerozumím, co tím chcete říct
van_Rijn Wovon man nicht sprechen kann  ... 12.září 2014 17:16:02
Na téhle knize jsem si prvně uvědomil, že umět psát dlouhej text se člověk zpravidla musí naučit, natrénovat.
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf  12.září 2014 15:36:45
V duchu ’sem si představil ten malej přívěs, růžovej jako cukrátko, kterej kdysi stával na tom samým kopci, a v tom svým zasnění sladším než čirokovej sirup ’sem si vybavil obraz jí, s medovou kůží a cukrovýma kostma, chvíli ’sem se vznášel v lahodných vidinách Cosey Mo, drápal ’sem se na tu kopcovitou plástev do její růžový voštiny – se srdcem rozbušeným blahem ’sem tam zabořil ruce –, jenže to nebzučely včely, kdepak, ale mouchy, protože teď plavala v příkopě s tváří pokrytou stigmatama utlučený děvky, s monoklama a přeraženým nosem a bez jedinýho zubu, s tělem pokrytým známkama prostopášnýho života a pažema popleněnejma jehlama závislosti, s ňadrama plnejma modřin a prořídlejma vlasama – špinavá mrtvá děvka v příkopě –, protože jakmile se vám na tváři nebo na srdci objeví jediná jizva, je to jen otázka času, než vám tam někdo opatří druhou – a další a další –, až nemine den, aby vás neztloukli do bezvědomí, až nenajdete město, z kterýho by vás nevyhnali, a vy z toho budete tak vyvalený, že se nebudete cejtit dobře, dokud z vás nevymlátí duši – a do roka po tom prvním škobrtnutí, po těch prvních dopadajících pěstech a prvním vyhnání skončíte na stejným místě co prve, ve stejným městě, akorát v příkopě s mouchama okolo očí, mrtvější než dřív, a budete se pohupovat na hladině – špinavá utlučená děvka v příkopě u cesty. Ale jeden kousíček z vás neumře. Jeden kousíček z vás bude žít dál. A z tý odpudivý a zkažený části sama sebe uděláte sirotka, kterýho pěkně hodíte na krk těm, kdo vás připravili o všecku sladkost a líbeznost, protože je to prohnilej plod jejich zločinů, jejich krev, jejich hřích, patří mezi ně, to krvavý dítě, ten hříšnej potěr…

Nick Cave: A uzřela oslice anděla
Vladimir Nabokov: Bledý oheň (přel. Pavel Dominik)
Jsou puristé, kteří tvrdí, že gentleman by měl použít dva revolvery, na každý spánek jeden, nebo jen jediný botkin (všimněte si správného pravopisu), a že dámy jsou povinny buď spolknout smrtelnou dávku jedu, nebo se spolu s neohrabanou Ofélií utopit. Prostší lidé odjakživa dávají přednost nejrůznějším druhům udušení a druhořadí básníci se dokonce uchylují k tak rozmarným způsobům vysvobození, jako je otevírání žil ve čtvernohé vaně penzionu profukovaného průvanem. Všechny tyto postupy jsou nespolehlivé a nešikovné. Z oněch nemnoha známých metod, jak se zbavit vlastního těla, je nejlepší ta, kdy se padá, padá a padá, musíte si ovšem velmi pečlivě vybrat okenní parapet nebo římsu, abyste nezranili sebe ani jiné. Skákat z vysokého mostu se nedoporučuje, ani když neumíte plavat, protože voda i vítr oplývají podivnými nepředvídatelnostmi, a tragédie by neměla vyvrcholit rekordní hloubkou ponoru či povýšením zasahujícího policisty. Pronajmete-li si komůrku v zářivých plástvích (místnost 1915 nebo 1959) vysokého hotelu stojícího uprostřed obchodního centra a čelem rozhánějícího hvězdný prach, otevřete okno a zvolna – žádné vypadávání, žádné skákání – se vyvalíte ven, abyste si užili pohodlí vzduchu, vždycky existuje možnost, že do svého osobního pekla srazíte i nějakého pokojného náměsíčníka, který venčí psa; v tomto ohledu by mohl být bezpečnější zadní pokoj, zvlášť pokud se hluboko pod oknem nachází střecha starého houževnatého domu s kočkou, které se dá věřit, že se stihne uklidit z cesty. Jiným oblíbeným místem skoku je vrchol hory s příkrým, dejme tomu pět set metrů hlubokým srázem, ale ten musíte najít, protože byste se divili, jak snadné je dopustit se chyby při vypočítávání úhlu seskoku a pak se nějakým skrytým výstupkem či hloupým převisem nechat vymrštit dopředu a mrsknout do křoví – znechucení, dobití a zbytečně živí. Ideální je vrhnout se z letadla: svaly jsou uvolněné, pilot zmatený, sbalený parašut odstraněný, odvržený, odhozený – sbohem, šutko! Řítíte se dolů, ale celou dobu máte pocit, že jste zavěšeni a nadnášeni jako bójka na hladině, zatímco provádíte zpomalená salta jako ospalý akrobatický holub a rozvalujete se naznak na vzduchové peřině, nebo se líně otáčíte, abyste objali polštář, vychutnávajíce si každičký okamžik měkkého, hlubokého, smrtí vycpaného života se zelenou houpačkou země, která je chvíli nad vámi, chvíli pod vámi, a dráždivě vzrušující ukřižování, když se protahujete v narůstajícím chvatu, přibližujícím se svistu, a pak už vaše milované tělo nenávratně mizí v náručí Hospodina.
Akvarko ulisny ,uchylny a slizsky geberit ....  10.září 2014 12:00:16
„Natáhněte ruku,“ řekl.
Dosti obezřetně jsem ji k němu natáhl a on u ní přidržel bodec. Přibližoval ho blíž a blíž ke mně, a když byla jeho blýskavá špice asi deset centimetrů daleko, ucítil jsem píchnutí a krátce jsem vykřikl. Uprostřed dlaně se leskla krůpěj mé vlastní rudé krve.
„Děkuju mockrát,“ řekl jsem. Byl jsem příliš překvapený, než abych se na něj rozzlobil.
„Tohle vám zamotá hlavu,“ poznamenal vítězoslavně, „jinak jsem povoláním i příslušností sám papež.“
Položil bodec zase na polici a podíval se na mne křivě pod šikmým úhlem. Postřehl jsem u něho jisté známky toho, co by se dalo nazvat roi s’amuse.
„Třeba byste to dovedl vysvětlit?“ pravil.
„To je tedy něco,“ řekl jsem užasle.
„Bude to chtít pořádnou analýzu,“ konstatoval, „intelektuální.“
„Jak to, že ten bodec píchnul, když byla špička deset centimetrů od místa, kde mi začala téct krev?“
„Ten bodec,“ opáčil tiše, „je jedna z prvních věcí, které jsem kdy vyrobil ve svém volném čase. Dnes už si myslím, že není nic moc, ale v tom roce, kdy jsem ho sestrojil, jsem na něj byl dost pyšný, a nějaký seržant mě pak ráno hned tak nedonutil vstávat. V Irsku široko daleko nenajdete žádný takový, a v Emerice mají jen jedinou podobnou věc, ale ještě se mi nedoneslo jakou. Ale pořád nemůžu pochopit ten žádný bicykl. Prokrýlepána!“
„Ale ten bodec,“ naléhal jsem. „Řekněte mi, v čem je jádro pudla, buďte té lásky, já to nikomu nepovím.“
„Povím vám to, poněvadž jste důvěryhodný člověk,“ pravil, „a taky jste řekl něco o bicyklech, co jsem ještě nikdy předtím neslyšel. To, o čem si myslíte, že je hrot, vůbec hrot není, jenom začátek špičatosti.“
„To je opravdu báječné,“ řekl jsem, „ale já vám nerozumím.“
„Hrot je sedmnáct a půl centimetru dlouhý a je tak ostrý a tenký, že ho jenom okem není vidět. První půlka té špičatosti je tlustá a silná, ale tu taky není vidět, protože do ní vbíhá ta vlastní špičatost, a kdybyste viděl jednu, uviděl byste i druhou anebo byste si třeba všiml jejich spoje.“
„Předpokládám, že je mnohem tenčí než zápalka?“ otázal jsem se.
„Nějaký rozdíl tam tedy skutečně bude,“ řekl. „No a ta vlastní ostrá část je tak tenká, že ji nevidí nikdo, ať na ni dopadá jaké chce světlo a ať se na ni dívá jakékoli oko. Asi dva a půl centimetru od konce je tak ostrá, že na ni někdy – zvlášť pozdě v noci anebo když prší a je pošmourno – nedokážete pomyslet ani se z ní pokusit udělat předmět sebemenší myšlenky, protože si tou hroznou námahou poraníte palici.“
Zachmuřil jsem se a snažil se vypadat jako moudrý člověk, jenž se snaží pochopit něco, co si žádá veškerou jeho moudrost.
„Není ohně bez bouře,“ pravil jsem a přikyvoval.
„Moudře jste to řekl,“ odvětil MacCruiskeen.
„Ostrý ten bodec tedy opravdu byl,“ připustil jsem. „Vyrazila mi kapička rudé krve, ale píchnutí jsem skoro ani necítil. Musí být nesmírně ostrý, aby tohle dokázal.“
MacCruiskeen se zasmál, usadil se opět ke stolu a začal si navlékat opasek.
„Jádro pudla jste ještě vůbec nepochopil,“ usmíval se. „Poněvadž to, co vás píchlo a kvůli čemu vám začala téct krev, vůbec hrot nebyl. Byla to ta část, o které mluvím, ta, co je skoro tři centimetry od domnělého hrotu námi rozebíraného předmětu.“
„A co jsou tedy ty zbývající tři centimetry?“ zeptal jsem se. „Jak byste je prokristapána nazval?“
„To je vlastní hrot,“ pravil MacCruiskeen. „Ale je tak tenký, že by se vám mohl zabodnout do ruky a vyjít externě na druhém konci ven a ani kousek byste ho necítil a nic byste neviděl a nic neslyšel. Je tak tenký, že možná vůbec neexistuje. Mohl byste to zkoušet na něj myslet celou půlhodinu, a nakonec byste v hlavě stejně nic neměl. Začáteční část těch tří centimetrů je tlustší než ta koncová a skoro skutečně tu je, ačkoli já si myslím, že ne, jestli tedy toužíte slyšet můj soukromý názor.“

Flann O’Brien - Třetí strážník
Akvarko ulisny ,uchylny a slizsky geberit ....  10.září 2014 11:54:56
MacCruiskeena jsem nalezl s rudým obličejem u kuchyňského stolu, jak tiše heká pod tíhou hory jídla, která mu zmizela v břiše. Výměnou za cigaretu se na mne pátravě zadíval. „Jo, jo,“ řekl.
Zapálil si cigaretu, dumlal ji a potutelně se na mne usmíval.
„Jo, jo,“ řekl znovu. Svou malou svítilnu měl vedle sebe na stole a prsty si s ní pohrával.
„Dneska máme hezky,“ pravil jsem. „Na co potřebujete za bílého rána svítilnu?“
„Dovedu vám dát stejně dobrou otázku,“ odvětil. „Můžete mě obeznámit s významem slova bulbul?“
„Bulbul?“
„Co byste řekl, že je bulbul?“
Tato hádanka mne nezajímala, ale předstíral jsem, že si lámu hlavu a bezradností jsem zkroutil obličej, až jsem cítil, že je o polovinu menší než normálně.
„Není to taková ta dáma, co si nechá platit?“ řekl jsem.
„Ne.“
„A co mosazné knoflíky na německých parních varhanách?“
„Knoflíky to nejsou.“
„Nemá to něco společného s nezávislostí Ameriky nebo něčím takovým?“
„Ne.“
„Mechanický stroj na natahování hodin?“
„Ne.“
„Nádor anebo pěna v hubě krávy anebo takové ty elastické záležitosti, které nosí dámy?“
„Ani jedno, vedle jak ta jedle.“
„A co východní hudební nástroj, na který hrají Arabi?“
MacCruiskeen tleskl rukama.
„To ne, ale jste hodně blízko,“ usmál se, „jen co by kamenem dohodil. Jste srdeční inteligibilní člověk. Bulbul je perský slavík. Tak co tomu říkáte?“
„Jenom málokdy střílím úplně mimo,“ řekl jsem suše.
Pohlédl na mne s obdivem a oba jsme chvíli seděli mlčky, jako by každý z nás byl se sebou spokojen a měl k tomu dobrý důvod.

Flann O’Brien - Třetí strážník
Akvarko ulisny ,uchylny a slizsky geberit ....  28.srpen 2014 10:34:17
Konečne som našiel systém, ktorý mi umožňuje prečítať denne aj jeden a pol stránky. Zahŕňa to vytváranie vlastného poznámkového aparátu pomocou stránok Finwake a Finnegans Wiki. A občas, keď sa stratím v jednom z tých dvojstránkových súvetí, konzultujem s týmto prerozprávaním. Poznámky vytváram hlavne pomocou tej prvej stránky, lebo tá druhá zahŕňa strašne veľa otvárania nových kariet. Ale tá prvá zasa cíti potrebu vysvetľovať také enigmatické slová ako "watchful", takže to je jeden z dôvodov prečo si to "filtrujem" do vlastných poznámok vo worde. Ďalším dôvodom bolo, aby som si mohol text spolu s poznámkami nejakým pohodlným spôsobom čítať v Kindle (čo bohvie či sa vôbec niekedy stane :). Ako tento poznámkový aparát vypadá si môžeš pozrieť tu (začal som to robiť až od 3. kapitoly a aj tá prechádzala mnohostupňovou evolúciou. Štvrtá je už myslím spravená systémom, ktorého sa budem držať). Liečenie odkladám na neurčito.
arnost snad nechci tak   moks 28.srpen 2014 8:17:02
tak uz na strane 94? gratuluju, ja po trech letech teprve na 70
Akvarko ulisny ,uchylny a slizsky geberit ....  27.srpen 2014 18:14:40
Wind broke it. Wave bore it. Reed wrote of it. Syce ran with it. Hand tore
it and wild went war. Hen trieved it and plight pledged peace.
It was folded with cunning, sealed with crime, uptied by a harlot,
undone by a child. It was life but was it fair? It was free but was
it art? The old hunks on the hill read it to perlection. It made
ma make merry and sissy so shy and rubbed some shine off Shem
and put some shame into Shaun. Yet Una and Ita spill famine
with drought and Agrippa, the propastored, spells tripulations
in his threne. Ah, furchte fruchte, timid Danaides! Ena milo melo-
mon, frai is frau and swee is too, swee is two when swoo is free,
ana mala woe is we! A pair of sycopanties with amygdaleine
eyes, one old obster lumpky pumpkin and three meddlars on
their slies. And that was how framm Sin fromm Son, acity arose,
finfin funfun, a sitting arrows.

James Joyce - Finnegans Wake (pg 94)
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali 25.srpen 2014 22:55:12
Vladimír Pavlovič: 89 míst k sedění
(Petrov 2004, nominace na Literu za objev roku; citováno se svolením autora, i když už je pár let prošlé)

Vždycky, když chci říct pár slov namísto úvodu, když rozvíjím nějakou tezi anebo když začínám nějakou knihu nebo povídku, vždycky se mi těch pár slov záhy zvrtne a já řeknu na úvod tak jednu, maximálně dvě věty a třetí věta je už v prostředku dění a úvod je v trapu. A tak jakmile padla definitivní volba, jak se dozvíte záhy, nutno předestřít, že ve Mstěticích na nádraží pravidelně kouká z okna pes. Což o to, takový výjev lze spatřit na kdekterém nádraží, ale on kouká skrz zavřené okno za záclonou, kterou si poodhrne, hlavou ji podebere, aby mu nepřekážela ve výhledu, ta mu částečně ulpívá na hlavě, a on jako reinkarnovaný mrtvomořský předák hledí za sklem do kolejiště. Zhruba tak.

Začátek knihy je pro začátek takový zašmodrchaný, ale to se nedá nic dělat.

[...]

Dále bych pokračoval rokem 1988, to jsem se vrátil z vojny a začal dělat ve výzkumáku, kde jsem se bál chodit na toalety. Posadili mě do druhého patra k jednomu legračně přitloustlému panu inženýrovi, Svatoplukovi Pajcrovi. Naše kancelář měla číslo 205. Vedle seděl doktor Mydlář, odborník na jaderné elektrárny. Když doktor Mydlář odumřel vymřel zemřel, nechť si redakce vybere, přišel jeho pozůstalost v kanceláři vyrabovat jiný jaderný fyzik Macanda z Lysé nad Labem, kterého je shodou okolností občas vidět ve vlaku, takže se o něm mohu zmínit jako o legální postavě knihy. Do práce jsem sice chodil už měsíc před vojnou, ale to byla tak krátká doba, že nebýt těch dalších výzkumnických let, pravděpodobně bych si vůbec na nějaké čtyři týdny nepamatoval a kniha by přišla o několik ilegálních postav z hlediska toho, že nejezdí ve vlaku. Zejména o dvakrát těžšího a dvakrát staršího kolegu z kanceláře Pajcra, kterého mi potom doma ségra napodobovala po hlase, jak se jí ozývá do telefonu. Jako čerstvému nezadanému pracovníkovi mi neměl téměř kdo volat a tak většinu hovorů bral rovnou tlusťoch. Představil se: a ségra už nasazovala se zkřivenou hubou ke zvukomalebné melodii: „Příjmení kolegy páčidla“ zaintonovala ségra, až jsem se mohl potrhat smíchy. Tak to vidíte.

No a když nás pustili z vojny, většina jela do Prahy oslavovat. Šlo se do hospody U koček, i šel jsem s nimi. Zavazadla žádná. V Pardubicích na posádce přinesl praporčík pytle a my nalezli do věcí, z kterých nás před rokem vysvlékli a hurá na vlak do Prahy. „Tymoredobohamárijatykokotnavždyjebemtutogumáreň“ a dalšími výkřiky v obdobném duchu oslavovali čerství slovenští civilisté svůj odjezd opačným směrem. Po oslavě jsem nasedl ve Vysočanech do flamendráku a rozjel se konečně po roce domů. Přípitky však byly tak silné, že jsem zaspal a přejel do Lysý. Vzbudil mě rachot na železničním mostě, což už bylo pozdě. Tak jsem vzal nohy na ramena zpátky deset kilometrů přes les, až jsem zcela střízliv došel domů. A za několik dní jsem znovunastoupil místo výzkumného pracovníka na osiřelou židli v kanceláři č. 205 v Praze Hostivaři poblíž zastávky Na Groši, och, jak směšné, Na Groši.
Práce ve výzkumném ústavu mě zmáhala. Každé ráno z Čelákovic vlakem v 6.15. V práci něco po čtvrt (na osm). V zimě v létě předobrou hodinu na cestě. Za stolem 8,5 hodiny a domů zrychleným z Vysočan v 16.45, podobně jako tatínek, který už ztratil pohnutky k vychloubání. Doma něco po páté. Každým dnem. Začaly se celoživotní útrapy čerstvého absolventa ČVUT, no to snad né! Na vrátnici píchačky. Každý měsíc se odevzdávaly a Maxišereda z osobního je na vlas kontrolovala.
Maxišereda z osobního, Drahuše Kyvadlová. Podniková předsedkyně strany, manžel Kyvadlo. Když mě přijímala, panovala ještě hluboká totalita a z budky se telefonovalo za korunu.
Pracovní doba 7.15 - 15.45. Po měsíci pozvání na kobereček, i když o co jsem přišel později, o to později jsem i odešel, nebylo nic platné a Maxišereda na mě uplatnila zákon. Výsledkem bylo, že jsem si musel podat žádost o prodloužení začátku a konce pracovní doby o deset minut. Asi bych měl s únavným popisem přestat, nejedná se o vlak.
Začal jsem poprvé v životě opravdově chodit do práce a výsledkem sice nebyly žaludeční vředy, ale dosud nejasně tušené vnitřní trauma, že to takhle nemůže bejt celej život. A tak jsem přijel domů z práce a otevřel psací stroj a začal bouchat, až se otřásal celý barák. Ničeho neznalý, politiky ani žen, jsem začal psát svůj autobiografický román, abych měl pocit, že za mnou alespoň něco v životě zůstane.

[...]

Rána jsou ospalá. Jsou vidět tak akorát ranní mlhy. Ráno se odehrává málo příhod z vlaku. Krajinu zavalí mlha. Po trati se válejí chuchvalce, jedná se taktéž o mrtvé psy. Těch je po ránu lépe vidět než večer nebo v noci. Večer nebo v noci se vracím z velkoměsta a kromě světel metropole je vidět prd. Za Počernicemi přijdou pole a je vidět úplné hovno. Od temných skel se odráží jenom vnitřek vlaku. Tak to chodí večer. Ráno půlka lidí spí a půlka čte Blesk. Ostatní jsou v menšině. Rána jsou ospalá. Večery mnohdy také. Na Černým Mostě je do dáli vidět osvětlený otazník esovitě linutého rychlostního okruhu. V pravé části je otazník trochu červeně poďobán koncovými světly, levá část zase světélkuje více nažluto. Dráty zpívají, trať vede v zimě v létě ať je to Petr nebo Pavel. Pražce nasázené do štěrku, na svém hřbetě přišpendlené kolejnice, pod břichem nalámané kamenivo, fakírské ostrohranné lože a vlak jenom projede, ani se neohřeje. Co se postavit takovému nezájmu?
Po viaduktu zahlomozí kolesa. Rachot se na chvilku rozezní, vznese se nad ohniskem ze železa a ve chvilce zmlkne, dál prchá vlak, o mnoho lépe však než když jsme jako děti chodily do rytmiky. Podél nákupních středisek zvaných hypermarkety opouští Prahu statunový přestárlý svišť s mnohokrát přetočeným tachometrem. Předlouze stoupá mírným sklonem do Počernic, kde se nejlépe z celé trati drží sníh. Odtamtaď je to pak šupem dolů do Polabí, až ke mně domů.
Jedem za noci, osvětlené podlouhlé místnosti vagónů září do tmy, na odbočce Skály oslníme osamoceného stážistu na hradle, co chytil službu v polích za trest. Před očima se mu mihne cestující galerie a my vevnitř, vystavené obrázky, obehnáni po obvodu odrazy na černých plátnech ani o tom nevíme. Vidíme jen sami sebe v pofidérních zrcadlech ospalého panoptika.
Obžalovaný si zakryl oči a zavzlykal.
„Teď brečí!“ bouřil pán se čtverhrannou lebkou. „Měl brečet dřív! Oběsit! Nic jinýho než oběsit by mu nepatřilo! Nemám pravdu, pane?“ obrátil se na vyschlého pána.
Vypouklé brýle se zvolna otočily a vyschlý stařec nenadále promluvil: „Jaký oběšení? Všecko musí jít cestou práva…“
„Aha!“ zlostně zašeptal rudolící, „já rozumím. To je vaše humanita!“
A děl k sobě: „Ono na vás dojde, humanitáři. Filosofové!“
Zachrastěly sáčky s bonbony.

Karel Poláček: Hlavní přelíčení, 1932