Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


Akvarko keď si kokot tak si kokot 
Prekladal to Hitoši Igaraši v tandeme s Ettore Capriolom of kóz
!
(Kdo to překládal? To "vymýtit" dává tušit, že tam budou ještě daleko hutnější perly.)
Akvarko keď si kokot tak si kokot 
Obyvatelé Šándáru se sešli v noční kuchyni k improvizované krizové schůzce na nejvyšší úrovni. Zatímco Hind metala kletby do kuřecí polévky, Sufján postavil Čamču ke stolu, přitáhl tomu chudákovi hliníkovou židli se sedákem z modrého plastu a zahájil noční rokování. S potěšením konstatuji, že během něj zazněly z učitelových úst vrcholným didaktickým tónem Lamarckovy teorie. Když jim Nervák vylíčil neuvěřitelný příběh o Čamčově pádu z nebe – jehož protagonista byl příliš zabrán do kuřecí polévky a svého neštěstí, než aby k tomu sám něco řekl –, Sufján, pomlaskávaje, poukázal na poslední vydání Darwinova Původu druhů. „V němž dokonce i velký Charles připustil možnost extrémních mutací k zajištění přežití druhu; nezáleží tedy na tom, jestli se jeho následovníci – bez výjimky darwinističtější než sám Darwin! – posmrtně takových lamarckiánských kacířských myšlenek zříkali a trvali striktně jen na přírodním výběru – přestože musím přiznat, že takovou teorii nelze aplikovat na přežití jednotlivých exemplářů, nýbrž jen druhu jako celku – a kromě toho, vezmeme-li v potaz povahu mutace, potíž je v chápání samotného užitku takové změny.“
„Ta-tí,“ přerušila jeho filozování Anáhita Sufjánová, oči obrácené v sloup, tvář nudně složenou v dlani. „Dej s tím pokoj. Jde o to, jak se mohl v takovou, takovou zrůdu“ – to slovo vyslovila téměř obdivně – „proměnit?“
Nato zvedl ďábel pohled od kuřecí polévky a vykřikl: „Ne, to nejsem! Nejsem žádná zrůda, ne, to tedy rozhodně nejsem!“ Jeho hlas, jakoby vyvěrající z bezedné propasti žalu, na dívku zapůsobil a vylekal ji, a tak k němu hned přispěchala, začala to nešťastné zvíře zbrkle hladit po rameni a ve snaze všechno napravit vyhrkla: „Ovšem že nejste, omlouvám se, ovšem že nejste žádná zrůda. Akorát tak vypadáte.“
Saládín Čamča se rozplakal.
Paní Sufjánovou vyděsil pohled na to, jak se mladší dcera toho stvoření dotýká, a tak se otočila k divákům v nočních úborech, zamávala naběračkou a dožadovala se jejich podpory. „Jak mám tohle tolerovat? – Čest, bezpečí mladých dívek není možné zajistit. – Že v mém vlastním domě, něco takového…!“
Mišal Sufjánové došla trpělivost.
„Ježíši, mami.“
„Ježíši?“
„Si jako myslíte, že je to dočasný?“ zeptala se Mišal otce a Nerváka a k pobouřené Hind se obrátila zády. „Že je to něco jako posedlost – jako že by se to dalo vymýtit?“ V očích se jí vzrušeně zračil Satan, osvícení, ghoulies a noční můry na Elm Street, a její otec, který si jako filmový nadšenec nezadal s teenagery, vypadal, jako by tu možnost vážně zvažoval. „Tak třeba ve Stepním vlkovi,“ spustil, ale Nervák už to nehodlal dál poslouchat. „Nejdůležitější je,“ oznámil vespolek, „zaujmout k celé situaci ideologické stanovisko.“
To všechny umlčelo.
„Co se tu vlastně objektivně stalo?“ pronesl s nepatrným sebeomluvným úsměvem. „Došlo za a k neoprávněnému zatčení, k ponižování, k násilí. Za bé k nezákonnému zadržení, k neznámým lékařským experimentům v nemocnici“ – po těchto slovech zaznělo mezi přítomnými souhlasné mručení a všem probleskly hlavou vzpomínky na neoprávněné vaginální prohlídky, skandál s Depo-Proverou, nezákonné poporodní sterilizace a někdejší početné zásilky nebezpečných léků do třetího světa, jež narážku mluvčího zkonkretizovaly; to, čemu věříte, koneckonců záleží na tom, co jste viděli, a nejde jen o to, co je na první pohled vidět, ale i čemu jste ochotni uvěřit, a něco ty rohy a kopyta přece musí vysvětlovat, na těch policejně hlídaných nemocničních odděleních se mohlo stát cokoliv –, „a za cé,“ pokračoval Nervák, „k psychickému zhroucení, ztrátě pojetí sebe sama, neschopnosti se s tím vyrovnat. Tohle všechno už tu bylo.“
Nikdo nic nenamítal, dokonce ani Hind ne; s některými pravdami se dá jen těžko polemizovat. „Z ideologického hlediska,“ pokračoval Nervák, „odmítám uznat roli oběti. Jistě, byl viktimizován, ale dobře víme, že za zneužívání moci jsou ve všech případech zčásti zodpovědní i sami zneužívaní; naše pasivita těm zločinům hraje do ruky, umožňuje je.“ Poté co celému shromáždění vyhuboval, až zahanbeně kapitulovalo, požádal Sufjána, aby Čamčovi poskytl pokojík v podkroví, jenž byl zrovna volný, a Sufján se pod vlivem pocitů solidarity a viny nezmohl na to, aby za něj požadoval byť jen jedinou penci. Pravdou je, že Hind nicméně zamumlala: „Teď už vím, že se svět zbláznil, když se mi do domu nastěhoval ďábel,“ ale tak potichu, že kromě starší dcery Mišal to nikdo neslyšel.

Salman Rushdie - Satanské verše (Paseka, 2015)
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Z tvorby ukrajinského básníka
Kdo vede úzkou a prázdnou ulicí
Popovou zpěvačku Ivetu?
Inkvizitor či snad Žonglér?
- Oba.

(...)

Zase ji berou za ruce
Žonglér a inkvizitor
A přes díru v plotě
Vedou ji násypem
Ke kolejím, silným zvonivým

Na hnědé stěně kleje
Bílý medvěd,
Vine se voda jako píseň skřivanova
Jako labyrint moravsko-slovenských vín,
S nimiž čekám na břehu já.
Nořím prsty do vody, jako kdybych chtěl něco vidět,
Stále čekám na lidnatém nábřeží,
Čekám, ale nic nepřichází.

(...)

Kdesi na obrovském mostě
Přibrzdilo metro,
Kdesi na reklamní obrazovce
Stále trvá starý klip
A popová zpěvačka Iveta padá pod vlak a hyne.

Inkvizitor a Žonglér
Jdou různými směry
Zamlklí, znavení,
Spokojení,
Už se nemusí ani do hospody, ani do bordelu,
Každý si je jistý, že zvítězil.

(Oleh Kocarev: Inkvizitor a Žonglér)
 
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Neznal jsem, dík.
arnost snad nechci tak   moks
 
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Tak.
ocs sine ira et studio  OCSite
(Ostatně soudím, že seznam toho, co BT neparoduje, by byl podstatně kratší.)
arnost snad nechci tak   moks
Tak kdyz parodujes zanry, lze to oznacit za inspiraci a v narativnich postupech je tam vcelku velka shoda. Ostatne BT by zaslouzila rozsahle kriticke komentovane vydani (byt aparatu tam je dost. Vzpominam na Kuse - nebezpecna zbran. Kusna - jeste nebezpecnejsi zbran)
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
No, inspirace... Dělají si tam z toho párkrát srandu.
arnost snad nechci tak   moks
Imho Osada mladych snu (coz byla imho inspirace i pro Bohatyrskou trilogii)
Ach, Osada mladých srdcí, nebo jak se to jmenovalo...
 
Sarpele Want to sell your house?   Best hide the taxidermy.
Já jsem nejvíc toužila, aby mi někdo do dlaně plácl teplý morek. Jen nevím, do které z těch dvou kategorií to spadá.
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Hlavně měl člověk furt dílem chuť k jídlu, dílem na sex.
+1, konec nic moc, ale předtím super
arnost snad nechci tak   moks
mne to v zaveru trochu sralo tim jednostejnym schematem. Nejprve pouzit popis divneho stroje, jak to dela Raymond Roussel v Locus Solus, pak do toho vrazit recept po vzoru Prazskeho hrbitova a nakonec rychly dejovy zvrat Krvaveho romanu plus nezbytna Josefina Mutzenbacherova

ale celkove to bylo osvezujici, vtipne cteni s mnoha spilci
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Mlýn by sem šel dát snad celý. Měl jsem s ním problém akorát teď, když jsem ležel u Milosrdných. Přeřeknout se před těma jeptiškama by bylo fakt trapný.
arnost snad nechci tak   moks

Jeho služka měla vždy dva milence, to byla její jediná zásada. Ti pánové o sobě pochopitelně nevěděli… Právě teď to byl voják a kominík. Když měl voják vycházku, scházela se s ním cestou na trh v hustém houští na úpatí Petřína, hned vedle Újezdských kasáren, kde ji bez zbytečných řečí klátil opřenou o strom, přičemž ji bodák zavěšený na opasku uniformy rytmicky plácal po masité zadnici, což ji uspokojovalo více než samotný akt. Kominík se k ní spouštěl ze střechy na půdu, kde věšela prádlo. Protože byl pokaždé celý od mouru a na nějaké mytí nebylo kdy, schovávala pro něj za trámem vlastnoručně ušitý skafandr z bílé bavlny, až na čtyři otvory neprodyšně obalující celé tělo i se štětkou na zádech. Když do něj milého kominíka navlékla a zapnula řadu drobných knoflíčků na zádech, koukaly mu ven jenom oči, ústa a pohlaví, všechna špína zůstala pěkně uvnitř.

==========

Nejdříve si ji zkusili přivlastnit úplně nenápadně, s drzou samozřejmostí, jako kdysi obrali Korunu českou o Vitorazsko. Jakmile se potázali se zlou, slibovali, že si ji jen na chviličku vypůjčí a hned zase vrátí, stejně jako Horní a Dolní Lužici. Když ani to nezabralo, ze zoufalství ji chtěli vzít hrubou silou jako Slezsko, ale byli slavně odraženi a poslední volná židle v celém lokálu zůstala neobsazená.

==========

„Svatý Silvestr, papež a prvomučedník, jehož svátek dnes všichni slavíme,“ pravil kanovník Oul slavnostně, „byl pohany utopen v sudu vína. Stalo se to posledního dne v roce 335 po Kristu, a ačkoli byl Silvestr již blízek smrti, nepřestal velebit našeho Pána tak vroucně, že se mu všechny své katy podařilo obrátit na pravou víru a oni se utopili spolu s ním. Proto se každému správnému křesťanovi sluší na Silvestra pít jako o život.“

==========

Skladba dozněla několika něžně smutnými mollovými akordy, harfenice tiše vzdechla a odložila nástroj. Sálem zazněl dojatý potlesk. Všichni samozřejmě poznali tu nejkrásnější báseň z Rukopisu královédvorského, objeveného před půlstoletím Vácslavem Hankou, a teď je hřála nejen krása slov a hudby, ale také národní hrdost. Že totiž v dobách, kdy se Němci ještě na stromech dorozumívali krkáním, Čechové už psali básně. A zatímco Němky mohly své prsty strkat nanejvýš prasatům do řiti, ztepilé Češky dávno nosily zlaté prsteny.

==========

Mozek a morek se liší jen jedinou hláskou… napadla komisaře maně divná myšlenka. A hned z ní vyskakovaly další a další: Kosti byly stvořeny jako otroci, odsouzené k tomu, aby zbytek těla podpíraly, vyztužovaly a nesly. Přesto se nikdy se svým osudem nesmířily a po miliony let ve svých dutinách z morku tajně vyvíjely zbraň, totiž rozum. Následovala strašná válka, vedená skrze mnohá pokolení až k člověku. V té válce nakonec rozum přebral duši vládu nad tělem. A mozek jakožto morek nejvyšší z kostí — lebky — pak ovládl i všechny ostatní morky…

==========

„Stejně je zvláštní, že jeden a týž tělesný otvor užíváme ke dvěma tak odlišným účelům, jako jsou jídlo i řeč, nebo — na opačném konci — zase k vyměšování i rozmnožování. A protože příroda miluje souměrnost, lze z výše uvedeného vyvodit, že podobně jako vyměšování vzniká neschopností dokonale využít jídlo, i soulož je vlastně jen nestráveným zbytkem mluvení.“

==========

Čtvrtým úlovkem byla přibližně jeden sáh dlouhá dřevěná tyč, na jejímž konci byl připevněn viklající se dřevěný kužel s hladce zaoblenou špicí. Trochu se to podobalo gotickým dřevcům, jimiž se při rytířských turnajích jezdci snažili vzájemně vystrčit ze sedla. Když však komisař zkusil domnělý dřevec zapíchnout do hromady starých kaftanů, uvnitř dřevěného kuželu hlasitě cvaklo skryté péro a jako hadí jazyk z něj vystřelila ostrá železná špice. Po vzrušené debatě se pánové shodli, že tajemný předmět nemůže být nic jiného nežli anální kopí, jímž byl léta páně 1035 zavražděn kníže Jaromír bodnutím do řiti. To vysvětlovalo ony dvě soustředné špice. První, tupá dřevěná — sloužila jako naváděcí, z níž při nárazu vyjela druhá, ostrá železná — vraždící.

==========

Když se Durman marně snažil polknout hostii, která se mu přilepila na jazyk, pomyslel si, jaká škoda, že Ježíš nebyl kuchař. To by jistě neproměňoval své tělo do suché, nekvašené oplatky bez chuti, ale vybral by si k tomu třeba bouillabaissu nebo jehněčí kolínko na rozmarýnu. Kněží by během mše vařili a teologické spory by se nevedly o vycházení Ducha svatého, nýbrž o to, zda biftek smažit na sádle, nebo na oleji, či je-li přípustné do bramborového salátu přidávat mrkev.

==========

Na odchodu náčelník Tyrš přátelsky poplácal komisaře po vypouklém břiše a poradil mu, aby začal cvičit v Sokolu, to se rozumí tajně, pod pseudonymem a klidně i s falešným knírem, protože kdyby to vešlo ve známost, jakožto státního úředníka by jej za to nadřízení šikanovali. „Rád šermuji šavlí i kordem,“ přiznal se komisař s uličnickým úsměvem. „Touché!“ zaradoval se Tyrš, „já rovněž. Avšak i když je šerm sport vznešený, je příliš osamělý. Pravým vrcholem tělesné i duchovní kultury jsou prostná cvičení ve skupině, čím početnější, tím dokonalejší. Cvičenec přestává být omezeným člověkem, a spolucítěním s ostatními se proměňuje v buňku vyšší, pokročilejší bytosti. To se nedá popsat, musíte to zažít.“

==========
Mlýn na mumie (Petr Stančík)

„Je mi líto, pane komisaři, ale za to může náš velitel — von rapluje, páč je to Maďar jako řepa. Dal nám rozkazem to tady rozehnat, že prej se tady páchá nepovolený shromáždění.“ Komisař se rozhlédl a okamžitě velitele poznal podle troglodytích uherských knírů, několikrát zatočených jako prasečí ocásky. Vzpomněl si také, co mu kdysi radil Dedera: „Němec poslouchá toho, kdo nejvíc řve. Maďar toho, kdo nejsprostěji kleje.“ Postavil se mu tedy před koně, a když se na něj velitel rozpřáhl bičem, vytáhl pistoli a těsně nad rukou mu přestřelil bičiště. Celá ulice jako na povel ztichla a čekala, co bude dál. Komisař se zhluboka nadechl a spustil co nejzupáčtější němčinou: „Ty plesnivý vřede na svém žaludu! Ty zakyslá prdeli, vytřená shnilým tchořem! Já ti uříznu ptáka, vrazím ti ho do řiti a nakonec ti ho dám sežrat! Skoč kurvamámě zpátky do píči a nech se přemrdat! Aby tě kulohryz honil po poli a upadly ti nohy! Máš v hlavě mozkožrouta a ten už dávno chcípl hlady. Ty vemeno z kachny, dozdimrde, vykunděná píčo, okamžitě mi tu přestaňte mařit záchranné práce! Vypůjčíte si v obecním dvoru žebřiňáky a budete vozit do Vlašského špitálu — nejdřív raněné a pak mrtvé!“ Avar se s každou nadávkou tvářil radostněji a na konci tirády vysloveně zářil štěstím. Zahodil zmrzačený bič, řízně zasalutoval a bez diskusí odklusal splnit rozkazy.

==========

Komisař nevěděl, co to znamená U Grobiána, a byl poučen, že se tak říká hostinci, kde je výčepní na hosty nevlídný, sprostý a vůbec sršatý, zato však točí nejlepší pivo v okolí. Obyčejní lidé odsud prchají zděšeni, avšak pravověrní pijáci tyto podniky milují a pro chuť piva jsou ochotní snášet všechna příkoří. Tento jev byl dosud pozorován pouze v Čechách a dosud není uspokojivě objasněn.

==========

Na nádraží zjistil, že vlak odjíždí až za půl hodiny, a napadlo ho nechat Paříži na památku pár vousů. Zašel do nejbližší oficíny a uvelebil se v křesle. Kníratý barbier ho ovinul prostěradlem, obtáhl břitvu na juchtovém řemenu a zeptal se, zdali si pán přeje oholit s pointou, nebo bez? Durman sice nevěděl, jakou pointu má ten dobrý muž na mysli, ale světácky si vybral dražší variantu a nebyl zklamán. Zatímco holič mydlil obličej štětkou, pod prostěradlo vklouzla jeho dcera a zkušeně mu rozepnula poklopec. Oba živnostníci byli skvěle sehraní a drželi stejné tempo. Poslední zarostlý pruh, táhnoucí se přes ohryzek až ke krku, si holič nechal na finále. Zatímco děvče polykalo, přidržel mu břitvu pod bradou, a když Durman po vychrlení rozkoší zaklonil hlavu, sám se tím pohybem dooholil. Hladce oholen i vyhulen nastoupil do vlaku a otevřel Le Figaro, avšak rytmické dunění kol o kolejnice jej brzy ukolébalo do spánku.

==========

Kolem poledne komisař zašel do ústavu choromyslných navštívit budoucího tchána. Pan Hedbávný měl stále pěnu u úst, ale Durman si všiml zajímavějšího jevu — že ředitele blázince i všechny zřízence, kteří rovněž utekli před Prusy, s naprostým úspěchem nahradili pacienti. To jej přivedlo na geniální nápad, využít blázny k pořádkové službě. Z těch, kteří trpí stihomamem, budou skvělí strážníci, zatímco autisté, neschopní empatie a nutkavě opakující stále stejné vzorce chování, mají všechny předpoklady stát se svědomitými úředníky. Nové vedení ústavu projevilo pro Durmanovu reformu státní správy naprosté pochopení. Hned po obědě začali šílenci spolu s ostrostřelci hlídkovat po celé Praze a do večera byl ve městě obnoven zákon a pořádek.

Komisař si tím jenom potvrdil dávné podezření, že stát vynalezli blázni.

==========

Mlýn na mumie (Petr Stančík)