Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


Jan.S.Harold Nechť hříšníci opuchnou!  28.říjen 2014 18:59:42
(Vladimír Miltner: Příběhy bájné Indie)
Šnek tu vůbec  není 28.říjen 2014 18:57:23
(Odkud citát?)
Jan.S.Harold Nechť hříšníci opuchnou!  28.říjen 2014 18:49:40
…Bylo to jezírko, u něhož kdysi konal pokání poustevník Mándakarni, a když ho přišlo pokoušet pět půvabných vodních víl, využil moci, kterou získal pokáním, a navrátil si své ztracené mládí; odebral se pak s vílami do jejich sídla v jezírku a žije tam s nimi v radovánkách dodnes…

Akvarko ulisny ,uchylny a slizsky geberit ....  22.říjen 2014 10:52:45
Pašerák papoušků v celochromové kombinaci kenworthe a fruehaufa známé jako Neviditelná kára, kterou radary téměř nezachytily, se mihnul kolem strážců zákona s nedůtklivostí vlastní ufonům a jednou v sobotu pozdě odpoledne zaparkoval vedle stojedničky přes řeku v nevčleněném území a rozprodal celý náklad dřív, než se to doneslo šerifovi; jako kdyby se město, už tak celé zpanikařené, okamžitě zbláznilo do papoušků, kteří předtím museli strávit několik dní potichu v lihu tequilového opojení a pak stáli seřazení před strašidelným, osmnáctikolovým kolosem, uzlíčky základních barev s kocovinou, které se odrážely a zdobily přívěs po celé délce. Brzy nebyla ve Vinelandu domácnost, která by jednoho z těch ptáků neměla, všichni mluvili anglicky s podivným přízvukem, který nikdo nedokázal zařadit, jako by prošli sériovým výcvikem jakéhosi neznámého ptačího kovboje – „Ták, papoušci, hezky poslouchejte!“ Místo tradičního repertoáru krátkých, často vzájemně nesouvisejících větiček ti papoušci uměli vyprávět dlouhé příběhy – o naprčených jaguárech a škodolibých opicích, partnerských soutěžích a přehlídkách, příchodu lidí a zmizení stromů –, takže se brzy stali nenahraditelnými členy domácností, vyprávěli pohádky na dobrou noc celým ročníkům dětí, které se s klidem a štěstím vytrácely do náhradních světů, i když po chvíli se jim zdálo o krajích, nad kterými by zůstal rozum stát i papouškům. Van Metérovy děti přišly v malém domku za barem U okurky zřejmě pod vlivem rodinného papouška Luise na to, jak se ve sladkém spánku sejít ve stejné části velkého jižního lesa. Aspoň mu to tvrdily. Pokoušely se ho to naučit, ale nikdy se nedostal dál než na kraj džungle – pokud to vůbec džungle byla. Jen cynik by nedokázal uvěřit těm nadšeným dušičkám, které se vrátily po celonočním letu baldachýnem s rozzářenýma očima, srdcem na dlani a šťastné, aby se s ním o všechno podělily.

Thomas Pynchon - Vineland
Já bych prosím raději ne.
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge 21.říjen 2014 21:20:00
Super. A teď to přelož. :)
ukázka se odehrává v polovině 20. let 20. stol. (kniha samotná z r. 1956), a kapitola začíná líčením mnoha telefonátů, jež jedna z hrdinek vyřizuje ještě v posteli. Lidé zjevně zůstali stejní, akorát pokrok se nezastavil.

Heimito v. Doderer: Die Dämonen, s. 89, 90
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali 1.říjen 2014 22:28:49
Jojo, glosu 493 jsem měl taky vždycky rád (celičkou, od The following note is not apology of suicide—it is the simple and sober description of a spiritual situation. po We who burrow in filth every day may be forgiven perhaps the one sin that ends all sins.) Jen si dovolím poznamenat, že leccos je bohužel prostě nepřeložitelné (botkin; "The ideal drop is from an aircraft, your muscles relaxed, your pilot puzzled, your packed parachute shuffled off, cast off, shrugged off — farewell, shootka (little chute)!"), byť se Dominik snaží, seč je; a byť se mu leckde povede najít pěkný výraz, taky je tam nečekaně mnoho nepřesností a nepěkností (nechápavosti?!), které by si za rámeček neměl dávat. (I když pořád lepší než disertant Sýkora, kterého za tu jeho "monografii" doufám budou všichni autoři chodit strašit.)

A rozhodně doporučuju Boydův životopis.

He had begun checking the French Pale Fire in October 1963 and would not finish until January 1965. […] their understanding of the English was evidently faulty, They had rendered the phrase "Stormcoated, I strode in" as "J'entrai a la maison comme un ouragan." Nabokov commented: "No, no: 'stormcoat' is a warm coat, furlined and belted. The sense is: 'j'entrai dans la chambre sans enlever ma pelisse". But in other cases they repeatedly refused to believe that they had not rendered the English accurately.

[…] Some of his glosses for translators are invaluable for readers in any language. Fondly contemplating suicide [dvě věty před tvým začátkem], Kinbote says „no wonder one weighs on one's palm with a dreamy smile the compact firearm in its case of suede leather hardly bigger than a castlegate key or a boy's seamed purse”. Noticing that "a boy" had been rendered in French into the neutral "un enfant", Nabokov proposed instead „'le petit sac couture d’un bambin' or better 'le scrotum d’un garçonnet' (Dr. Kinbote is not a nice person)”.

!
Karkar Lilo tak, že všechna prasata byla čistá  a všichni lidé zasviněni 20.září 2014 15:33:27
6. dubna 1907
Picassovi se ujali devítileté dívenky, jejíž matka je v jednom tuniském bordelu. Malou měl předtím u sebe holandský židovský novinář Cohen. Cohenovi chtěli, aby se naučila hrát na housle a mohla jim ve stáří zpříjemňovat společné chvíle. Protože ale nevykazovala hudební vlohy, opustili ji.

(Guillaume Apollinaire - Deník, překlad Jana Podhorská, Akropolis 2013)
Šnek tu vůbec  není 15.září 2014 18:35:37
(Třeba to byl grant.)
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf  15.září 2014 16:50:28
a tak to by snad neplejtval ani barvou...
Šnek tu vůbec  není 15.září 2014 12:40:25
Gorgona: špatná čitelnost kvůli použitýmu písmu a papíru a bůhvíčemu ještě

Nakladatel nepředpokládal, že by to někdo doopravdy četl.

gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf  15.září 2014 11:09:11
aha. tak já měla samospád až do konce.
jediné, co mě od četby odtrhávalo, byla špatná čitelnost kvůli použitýmu písmu a papíru a bůhvíčemu ještě.
Když nás udrží sex, kterej má asi takovejhle průběh, tak proč ne Zbabělci?
van_Rijn Wovon man nicht sprechen kann  ... 13.září 2014 12:23:53
Obrazy, atmosféra, dějová linka, jak to všechno úžasně frčí. Ale pak, od půlky, se mi ten samospád vytratil a musel jsem se nutit, abych to dočetl. A bylo mi to líto.
Z opačné strany - a teď trochu odbočím - mi jako úkaz vždycky přišli Zbabělci, takovej dlouhej text a jak to neuvěřitelně drží jako celek a musíš to dočíst, napsal to kluk něco málo přes dvacet! A navíc vás udrží text, kterej má v ději asi takovejhle průběh: http://i.nahraj.to/f/MbE.png Prostě za mne fascinace. On už nemusel nikdy nic napsat, fakt ne. A Zdena namastila zase nátěr Honzlovou, prostě tihle dva...ale to je zase jinej příběh.
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf  12.září 2014 18:12:51
nerozumím, co tím chcete říct
van_Rijn Wovon man nicht sprechen kann  ... 12.září 2014 17:16:02
Na téhle knize jsem si prvně uvědomil, že umět psát dlouhej text se člověk zpravidla musí naučit, natrénovat.
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf  12.září 2014 15:36:45
V duchu ’sem si představil ten malej přívěs, růžovej jako cukrátko, kterej kdysi stával na tom samým kopci, a v tom svým zasnění sladším než čirokovej sirup ’sem si vybavil obraz jí, s medovou kůží a cukrovýma kostma, chvíli ’sem se vznášel v lahodných vidinách Cosey Mo, drápal ’sem se na tu kopcovitou plástev do její růžový voštiny – se srdcem rozbušeným blahem ’sem tam zabořil ruce –, jenže to nebzučely včely, kdepak, ale mouchy, protože teď plavala v příkopě s tváří pokrytou stigmatama utlučený děvky, s monoklama a přeraženým nosem a bez jedinýho zubu, s tělem pokrytým známkama prostopášnýho života a pažema popleněnejma jehlama závislosti, s ňadrama plnejma modřin a prořídlejma vlasama – špinavá mrtvá děvka v příkopě –, protože jakmile se vám na tváři nebo na srdci objeví jediná jizva, je to jen otázka času, než vám tam někdo opatří druhou – a další a další –, až nemine den, aby vás neztloukli do bezvědomí, až nenajdete město, z kterýho by vás nevyhnali, a vy z toho budete tak vyvalený, že se nebudete cejtit dobře, dokud z vás nevymlátí duši – a do roka po tom prvním škobrtnutí, po těch prvních dopadajících pěstech a prvním vyhnání skončíte na stejným místě co prve, ve stejným městě, akorát v příkopě s mouchama okolo očí, mrtvější než dřív, a budete se pohupovat na hladině – špinavá utlučená děvka v příkopě u cesty. Ale jeden kousíček z vás neumře. Jeden kousíček z vás bude žít dál. A z tý odpudivý a zkažený části sama sebe uděláte sirotka, kterýho pěkně hodíte na krk těm, kdo vás připravili o všecku sladkost a líbeznost, protože je to prohnilej plod jejich zločinů, jejich krev, jejich hřích, patří mezi ně, to krvavý dítě, ten hříšnej potěr…

Nick Cave: A uzřela oslice anděla
Vladimir Nabokov: Bledý oheň (přel. Pavel Dominik)
Jsou puristé, kteří tvrdí, že gentleman by měl použít dva revolvery, na každý spánek jeden, nebo jen jediný botkin (všimněte si správného pravopisu), a že dámy jsou povinny buď spolknout smrtelnou dávku jedu, nebo se spolu s neohrabanou Ofélií utopit. Prostší lidé odjakživa dávají přednost nejrůznějším druhům udušení a druhořadí básníci se dokonce uchylují k tak rozmarným způsobům vysvobození, jako je otevírání žil ve čtvernohé vaně penzionu profukovaného průvanem. Všechny tyto postupy jsou nespolehlivé a nešikovné. Z oněch nemnoha známých metod, jak se zbavit vlastního těla, je nejlepší ta, kdy se padá, padá a padá, musíte si ovšem velmi pečlivě vybrat okenní parapet nebo římsu, abyste nezranili sebe ani jiné. Skákat z vysokého mostu se nedoporučuje, ani když neumíte plavat, protože voda i vítr oplývají podivnými nepředvídatelnostmi, a tragédie by neměla vyvrcholit rekordní hloubkou ponoru či povýšením zasahujícího policisty. Pronajmete-li si komůrku v zářivých plástvích (místnost 1915 nebo 1959) vysokého hotelu stojícího uprostřed obchodního centra a čelem rozhánějícího hvězdný prach, otevřete okno a zvolna – žádné vypadávání, žádné skákání – se vyvalíte ven, abyste si užili pohodlí vzduchu, vždycky existuje možnost, že do svého osobního pekla srazíte i nějakého pokojného náměsíčníka, který venčí psa; v tomto ohledu by mohl být bezpečnější zadní pokoj, zvlášť pokud se hluboko pod oknem nachází střecha starého houževnatého domu s kočkou, které se dá věřit, že se stihne uklidit z cesty. Jiným oblíbeným místem skoku je vrchol hory s příkrým, dejme tomu pět set metrů hlubokým srázem, ale ten musíte najít, protože byste se divili, jak snadné je dopustit se chyby při vypočítávání úhlu seskoku a pak se nějakým skrytým výstupkem či hloupým převisem nechat vymrštit dopředu a mrsknout do křoví – znechucení, dobití a zbytečně živí. Ideální je vrhnout se z letadla: svaly jsou uvolněné, pilot zmatený, sbalený parašut odstraněný, odvržený, odhozený – sbohem, šutko! Řítíte se dolů, ale celou dobu máte pocit, že jste zavěšeni a nadnášeni jako bójka na hladině, zatímco provádíte zpomalená salta jako ospalý akrobatický holub a rozvalujete se naznak na vzduchové peřině, nebo se líně otáčíte, abyste objali polštář, vychutnávajíce si každičký okamžik měkkého, hlubokého, smrtí vycpaného života se zelenou houpačkou země, která je chvíli nad vámi, chvíli pod vámi, a dráždivě vzrušující ukřižování, když se protahujete v narůstajícím chvatu, přibližujícím se svistu, a pak už vaše milované tělo nenávratně mizí v náručí Hospodina.