Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


bergamott   10.duben 2014 23:49:14
I já!
lachauer Značkovat. Měřit. Barvit.  10.duben 2014 23:46:32
O půl druhé skončil poslední operaci. Umyl se, převlékl. Právě si zapínal kazajku, když zaklepala ošetřovatelka.
„Je tu ten hromotlucký major. Manžel sedmadvacítky“

(...)

„S politováním vám musím oznámit," řekl, „že operace se nezdařila."
Major nepromluvil. Ostře přikývl.
„Už má zasažená i játra," pokračoval plukovník po malé přestávce. „Jen jsme ji otevřeli a zase zašili."
Major opět přikývl. Z velikého těla mu vystoupila červeň do maličké hlavy.
„Zbývají jí asi tři nebo čtyři týdny," dodal rychle plukovník.
Major opět jen přikývl jako panák, který umí pouze kývat hlavou. Stál vzpřímený, ale dlaně se mu pomalu svíraly v pěst, stiskem mu úplně zbělaly, jako by odtamtud vyháněl do hlavy krev.
„Je mi jí upřímně líto," řekl plukovník. „Už dávno jsme neměli tak hodného a trpělivého pacienta."
Major svraštil čelo.
„Opravdu," řekl po krátkém zamyšlení, jako by se o tomto charakterovém rysu své manželky dozvěděl až nyní, „ona je velice hodná."
„Nikdy si nestěžovala."
Major se opět zamyslel.
„To je pravda," přikývl horlivě, jako by i toto slyšel nyní poprvé. „Ani doma si nikdy nestěžovala."
Znovu nastalo ticho. Lékař čekal, ale major se na nic neptal. Opět musel přerušit ticho sám. „Jí jsme řekli, že se operace zdařila." „Chápu," řekl major.
„Do posledního okamžiku jí musíme dodávat naději."
„Rozumím," řekl major.
„Je třeba se k ní chovat jako obvykle," dodal ještě plukovník. „Když pacienti zpozorují zvýšenou něhu, hned začnou podezřívat."
„Ano," řekl major. Znovu nastalo ticho.
„Přejete si ještě nějaké informace?" zeptal se plukovník.
„Všecko je jasné," řekl major.
„Na shledanou," řekl lékař.
„Na shledanou," řekl major.
Podali si ruce. Plukovník ještě něco rozpačitě zabručel, podobalo se to projevu účasti. Major však tomu bručení nerozuměl.
„Prosím?" zeptal se.
„Nic," řekl plukovník.
Když major odešel, oddychl si. Oblékl si plášť a ještě nahlédl k jednomu těžkému pacientovi, kterému měli dělat transfúzi krve. Pak, již na odchodu, se na okamžik zastavil před sedmadvacítkou. Rozléhal se tam divoký křik. Okamžitě poznal majorův hlas. Pokynul ošetřovatelce.
„Vyvolejte pana majora."
Ošetřovatelka otevřela dveře. Majorův hlas vylétl na chodbu.
„Ty hysterko jedna bláznivá," řval, „jak dlouho se tu chceš povalovat?"
Pak nastalo ticho. Potom vyšla ošetřovatelka. Pak vyšel major, s nápadně rudým, znetvořeným obličejem. Vojáčky stanul před plukovníkem, jako předtím.
„Vy jste dobytek!" vyštěkl na něj plukovník.
Tento politováníhodný výrok zazněl na chodbě a padl mezi dvěma vysokými důstojníky, zaslechlo jej mnoho prostých vojínů i civilistů.
„Vy zvíře jedno, jak to mluvíte s tou nešťastnicí?" řval plukovník na majora.
„Jako obvykle," řekl vyděšeně major. „Vy jste mi nařídil, že to mám tak dělat."
Plukovník na něho užasle pohlédl. Měl ještě něco na jazyku, ale vtom si všiml, že major pláče. Ze skelných panenkovských očí se pomalu vyřinuly slzy, obrovské tělo se chvělo a otřásalo, jako by v něm něco vybuchlo.
„Ach tak," řekl plukovník. „Prosím tedy o prominutí."
Pozdvihl ruku k čapce a rychle odcházel.

---

Istvan Örkény, Vojenská nemocnice
asocio Domácí měli převahu a hosté více ze hry  28.březen 2014 16:30:53
Připojuji se.
Lachauer obří dík za obojí.
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge 27.březen 2014 23:48:07
!!! Nutně si musím opatřit.
lachauer Značkovat. Měřit. Barvit.  27.březen 2014 23:35:49
Dům v Karmelitské ulici, čísío popisné 516, kde sestry bydlely, vyhlížel, jako by ho stavěli opilí. Směrem vzhůru ustupoval vzad, takže to vypadalo, že do ulice vyvaluje břicho, každé okno měl jinak velké i umístěné. To proto, že vznikl přesně opačně než všechny ostatní domy — nikoliv stav­bou, nýbrž odbouráváním. Všechny jeho místnos­ti byly vykutány uvnitř západní zdi staré Újezdské brány z přemyslovských hradeb, jejíž oblouk byl úředně zbořen jíž roku 1727, ale zbytek vstřebaly okolní budovy.

Vůně pečené selečinky jej hned u vchodu chyti­la a vedla jako na provázku. Sestry obývaly malý, leč útulný pokojík v podkroví. Ukázalo se, že jsou siroty a na živobytí si poctivě vydělávají malováním obrázků na porcelánové dýmky. Ve svém oboru patřily k nej žádanějším po celém království a zakázky přicházely dokonce i z Rakouska, Sedmihradska a Uher. Jaromila malovala hlavně postavy, například milence, myslivce, mocnáře či bájné bytosti, zatímco Jaroslava se zaměřovala na zvířata a rostliny.

Přinesly na stůl selátko, pečlivě vykostěné, vzpružené kaštanovo-lanýžovou nádivkou, zašité a pak dvanáct hodin pečené na mírném ohni. Nakrájely ho na tenké plátky, jež nechaly nasáknout voňavým výpekem. Za přílohu podávaly staročeskou lepenici — šťouchané brambory promíchané s kysaným zelím, osmaženou cibulkou a drobnými škvarky, vše do hlaďoučka sceleno rozpuštěným sádlem.

Po znamenité večeři komisaře přesadily na kanapíčko a z obou stran se k němu přitulily. Mělničina se rozbrunátněla v pohárech a krev zabušila do žil. Durman měl náhle plné ruce jejich po sokolsku vypracovaných těl. Touhou rozžhavená pohlaví jej pálila na prostřednících jako dva čerstvě vykované prsteny Nibelungů.

Hned na počátku ho upozornily, že si pro případný sňatek chrání své panenství, takže bude j jenom honěná, mezi kozy a s hrnkem sádla ho možná pustí i zadními vrátky. Komisař tím byl maličko zklamán, avšak brzy naznal, že podobně jako u slepce posílí ztráta zraku ostatní smysly, sestry dovedou náhražkami skýtat větší rozkoš, nežli dosud zažil u většiny vagín.

Nejzajímavější ovšem bylo, že pokud došla k vyvrcholení Jaroslava, Jaromila se ve stejnou chvíli učinila také. A naopak.
Komisaře napadlo, že by se této pozoruhodné vlastnosti jednovaječných dvojčat dalo využít k bezdrátové telegrafii, ale když si představil praktické provedení, myšlenku rychle zavrhl.

---
Petr Stančík, Mlýn na mumie
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge 27.březen 2014 22:47:34
Ale jinak cywe, musím načíst i další věci než Jima a Srdce temnoty.
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge 27.březen 2014 22:45:13
No neke. Fakt? To by mě v životě nenapadlo! O tom se nikdy nikde nepsalo! Jsem z této zcela nové informace úplně v šoku!
Joseph Conrad byl puvodem Polak....
lachauer Značkovat. Měřit. Barvit.  27.březen 2014 20:35:45
Ruská autokracie na nic nenavazovala; neměla žádnou historickou minulost a nemůže doufat v historickou budoucnost. Může pouze skončit. Ani při sebeusilovnějším pátrání, ani při sebelepší vůli ji nelze vykládat jako vývojové stádium, jímž si každá společnost, každý stát musí projít na cestě k plnému pochopení svého osudu. Nachází se mimo proud pokroku. Tato despocie je zcela neevropská. Svou povahou ovšem není ani asijská. Orientální despocie patří k historii lidstva; svou okázalostí, kulturou, uměním, výboji velkých dobyvatelů zanechaly po sobě v našich myslích a v naší imaginaci zřetelnou stopu. Záznam jejich vzestupu a rozkladu má intelektuální hodnotu; jejich počátky a vývoj jsou výrazem lidských potřeb, projevem rasového temperamentu, katastrofální síly, víry a fanatismu. Ruská autokracie je, jak patrno, něco docela jiného. Nelze říci, že by měla původ v neřestech, neštěstích, životních nutnostech či tužbách lidstva. Ona despocie nemá ani evropský, ani orientální původ; a navíc se zdá, že nevychází ani z institucí, ani z nerozumu tohoto světa. A právě tato její nelidská podstata budí úžas. Působí dojmem čehosi nadpřirozeného, jako jakási kletba z nebes, sestupující v temnotě věků na nezměrné lesy a stepi, jež se němě rozprostírají až k okrajům dvou kontinentů: nehostinná poušť, v níž nevládne ani duch Východu, ani duch Západu.

Žalostný osud země zakleté zlým kouzlem a sužované příšerným trápením, za něž nenesou zodpovědnost ani její hříchy, ani její pošetilost, může za to, že je Rusko pro Evropu tak nepochopitelné. Od samého přízračného úsvitu své státnosti muselo Rusko dýchat atmosféru despotismu; veškeré její vnitřní uspořádání začínalo a končilo u libovůle obskurního samovládce. Odtud pramení rezistentnost Ruska vůči západnímu myšlení. Jakmile západní myšlení překročí ruskou hranici, ihned se jej zmocní prokletí ruské autokracie a stane se z něj zhoubná sebeparodie. Odtud pocházejí protiklady a záhady ruského národního života, na něž zbytek světa hledí s takovou zvědavostí. Ona kletba prostoupila samu duši Ruska; autokracie, a jen a jen ona, formovala jeho instituce a omámila jedem nevolnictví národní povahu do stavu beznadějné, fatalistické apatie. Ten jed zdá se přešel do krve a veškerou duševní činnost zamořuje hned od počátku polomystickým, nesmyslným, paralyzujícím nárokováním čistoty a svatosti. Vláda Svaté Rusi, přisuzující si výsostné právo mučit a vraždit své poddané jako nějaká shůry seslaná metla lidstva, se k těm, jež nechala ve stínu svého panování naživu, chová s nesmírnou krutostí. Nejhorší zločin proti lidskosti, jehož se onen systém dopouští a jenž se nyní krčí za obřími hromadami znetvořených mrtvol, je ovšem bezohledné ničení nesčetných myslí. V jeho stopách se věrně táhne nejstrašnější hrůza světa – šílenství. Některé z nejlepších ruských hlav se po marném zápase s onou kletbou nakonec vrhly oné beznadějné despocii k nohám, jako se člověk trpící závratí vrhá do propasti. Pozorné studium ruské literatury, církve, státní správy a všemožných zákrutů ruské mysli nemůže neskončit verdiktem, že dnešní Rusko nemá právo vyjadřovat se k jediné otázce týkající se lidskosti, protože nezbytnou podmínkou jeho existence je od samého počátku brutální destrukce důstojnosti, pravdy, cti, destrukce všeho, co je v lidské povaze poctivé a opravdové.

Joseph Conrad, eseje, 1905, překlad Petr Onufer
Na ruce kokainistů se nezapomíná. Zdá se, že žijí vlastním životem. Že se chystají zemřít dříve než ostatní tělo, a že jim stále hrozí křeč, stěží jen potlačovaná. Oči hned oživené mučivým čekáním, hned zase zmalátnělé příšernou trudnomyslností z nedostatku prášku, svítí neblahým leskem je v nich cosi chorobného, zmírajícího, mrtvého, zatím co chřípí nestvůrně se šíří, aby vdechlo tušené částečky kokainu, těkající sem a tam ve vzduchu.


Mladík, který seděl obkročmo na židli a nabídl Titovi kokain, zvedl se, jako by seskakoval s kola, a učinil několik kroků po pokoji. Černý kabát visel mu na hubených ramenech jako na věšáku ve skříni. Nohy ohnuté do O vypadaly jako stopky dvou srostlých třešní. Jeho přítel, světlovlasý mladík, churavý a bledý, usedl na uprázdněnou židli a obrátil se k Titovi:
"Ty frajle," pravil mu "nenechaly vás ani přivonět k špetce prášku. Jsou to divošky. Lituju, že nemám, co bych vám nabídl, ale brzy přijde chromý.
"Chromý?"
"Neznáte ho?"
"Ale ano" vložil se do řeči přítel číšník. "To je ten, co bydlí s tebou v hotelu." "Nuže, ten přichází vždycky v tuto hodinu. Nevychází nikdy před pátou nebo před půl šestou. V některých poučnějších kalendářích stojí: slunce vychází v 5,45 27, slunce zapadá v 6,9 12… Nuže, mohlo by se říci, že chromý zařizuje svou vycházku podle kalendáře. Sotvaže slunce zajde, vidíte ho procházet se zvolna po cestách Montmartru bez cíle a beze spěchu. Plíží se podle zdi, jako by se bál, aby ho nezajel autobus. Co chvíli se setkává s podivným člověkem, vstupuje s ním do baru, krčmy nebo jen do vrat, odkud pak vycházejí za sebou jako dva lidé, kteří se neznají."
"Ale před chvílí, když jsem vešel, stál chromý u pultu," pravil Tito.
"Vím. Ale to ještě neměl prášek. Měl se sejít s jedním studentem farmacie. Za chvíli tu bude."
"Tady je," hlásil muž s nohama podobnýma třešňovým stopkám. Ženy vyskočily mu vstříc, jako by ho chtěly přepadnout.
"Zpět, šakalové!" pohrozil chromý. "Utište se, nebo nic nevyndám."
"Mně pět gramů!" vypískla jedna dívka.
"Já chci osm!" zavzlykla druhá.
"To je hrůza, hrůza, hrůza!" běsnila třetí, zvyšujíc postupně hlas: "Napřed mně, napřed mně, včera jsem ti zaplatila předem."
Dříve než muž s dřevěnou nohou vytáhl zboží, podíval se na Tita a pravil mu jako na pozdrav:
"Á, jednasedmdesátka!"
"Vy se znáte z trestnice?" tázal se přítel.
"To je číslo mého pokoje."
Jedna ze čtyř žen položila ruku n rameno hubeného muže: "Máš prachy?"
"Ani vindru" prohlásil úsečně milenec.
"Tím hůře!" rozhodla se. "Střelím náramek.
"Peníze na dlaň!" poroučel chromý žertovně, zároveň však pánovitě a rozhodně.
"Nejdřív peníze, potom ráj!"
Dívka, která žádala pět gramů, vyňala z peněženky padesátifrankovou bankovku.
"Dej mi pětadvacet zpátky."
"Nemám drobné."
"Nech si tedy všech padesát a místo pěti gramů dej mi deset."
Prodavač schoval bankovku, vstrčil ruku do rozparku po straně kalhot a vytáhl malou kulatou krabičku. Horní část protésy, která skrývala pahýl, byla zároveň dobře zásobeným a nijak podezřelým skladištěm.
"Řeklo by se, že si dal nohu uříznout jen za tímto účelem" poznamenal Tito Arnaudi.
"Co mi dáš za tento zlatý náramek?" volala žena, točíc jím na ukazováčku prodavači před nosem.
"To je falešné zlato" odvětil chromý. "To je kočičí zlato".
"Ty jsi taky kočičí, zloději!" vyjela žena. "Chceš-li místo náramku peníze, zaplatím ti zítra."
"Vždycky předem, pozadu nikdy" odsekl chromý. A podávaje krabičku Titovi, pravil:
"Čtyři gramy dvacet franků."
Tito vzal krabičku, dal mu dvacet franků a četl: "L'Universelle Idole".
Pak se otočil k ženě, která chtěla obětovat náramek:
"Dovolíte?" tázal se, podávaje jí krabičku.
"To je pro mne?"
"Nabízím vám ji."
Dívka neváhala. Bílýma a hubenýma rukama přitáhla Titovu ruku i s krabičkou, kterou jí dával, k sobě a držíc ji pevně, líbala hltavě ruku i krabičku.
"Ach můj malý, krásný, drahý prášku, ráji mého života, moje lásko, moje světlo..." vzlykla potom, zdvihajíc krabičku do výše čela tak, jako se pozdvihují při posvátném obřadu ostatky svatých nebo posvátný obraz. Potom roztrhla vlásenkou papírovou pásku nalepenou kolem krabičky a nadzdvihla lehce víčko…

Dino Serge Pitigrilli - Kokain (1922)
au au, můj překlep, wtz
Ty podpadky tam skutečně jsou nebo ses překlepla? (ukázka vypadá úžasně, wtz, ale za tohle bych vraždil)
Akvarko down right mean false sop lap sick dope  23.březen 2014 21:55:37
"Jsi už tak blízko u poslední spásy,
že teď," začala Beatrice sama,
"bystrý a jasný máš už pohled asi;
a proto, než dál vstoupíš do neznáma,
dolů zpět pohlédni, jak nesmírně jsem
světa už prostřela ti pod nohama,
abys tak, pokud možno, v srdci s plesem
vítězně jásající zástup zhléd' mi,
jenž vesel étherem tím oblým jde sem."

Dante: Božská komedie, Ráj
"Abys rozuměl," pokračoval ministr s vděčnou úklonou směrem k hraběti, "Logopolis je místo, odkud pocházejí všechna slova na celém světě. Pěstujeme je právě tady v našich sadech."
"Já nevěděl, že slova rostou na stromě," poznamenal Milo nesměle.
"A kde sis myslel, že rostou?" vykřikl vévoda podrážděně. Kolem se začínal kupit hlouček kolemjdoucích, zvědavých na kluka, který neví, že písmena rostou na stromech.
"Já vůbec nevěděl, že rostou," přiznal Milo ještě nesměleji. Několik lidí zarmouceně zakroutilo hlavou.
"Peníze nerostou na stromě, nemám pravdu?" vložil se do hovoru sekretář.
"Co jsem slyšel, tak ne," souhlasil Milo.
"V tom případě tam musí růst něco jiného. A proč ne slova?" zvolal tajemník vítězoslavně. Občané zajásali nad ukázkou tak zdrcující logiky a rozešli se po své práci.

.....

"Musí to pochopit každý, kdo není praštěný polenem," zvlolal tajemník, načež odněkud přisvištělo poleno a uhodilo ho do hlavy.
"Nemůžeš si dávat pozor?" křikl na něj hrabě.
"Já jen řekl -" spustil tajemník a třel si přitom bolavou hlavu.
"My tě slyšeli," přerušil ho ministr nazlobeně. "Měl sis najít nějaký méně nebezpečný obrat."



Tamtéž.
"E-E-E-H-H-H-M-M-M," odkašlal si hlučně strážný a bryskně srazil podpadky. "Toto je Logopolis, šťastné království příhodně položené na úpatí Zmatečných vrchů a laskané jemným vánkem od Moře vědění. Dnes se podle královského výnosu koná trh. Přijeli jste prodávat, nebo kupovat?"
"Prosím?" zeptal se Milo zmateně.
"Prodávat, nebo kupovat? Prodávat, nebo kupovat?" opakoval strážný netrpělivě. "Jedno, nebo druhé? Máte přece nějaký důvod, proč jste přijeli."
"Já totiž -" začal Milo nejistě.
"Ale no tak, jestli nemáte důvod, musíte mít nějaké vysvětlení nebo alespoň výmluvu," skočil mu strážný do řeči.
Milo zavrtěl hlavou.
"Tak to je vážné, velice vážné," vrtěl hlavou i strážný. "Bez důvodu nesmíte dovnitř." Na chvíli se zamyslel a pak dodal: "Okamžíček, možná by se tu pro vás jeden starý našel."
Vytáhl ze strážní budky odranou brašnu a začal se v ní přehrabovat. "To ne... to taky ne... to ne...," mumlal si přitom pod vousy, "tohle by nešlo... kdepak... hmmmm... Vida, to je ono!" vykřikl vítězoslavně a zvedl do vzduchu maličký medailonek zavěšený na řetízku. Odfoukl z něj prach a na přední straně se ukázal vyrytý nápis PROČ NE?
"To je výtečný důvod skoro pro všechno, možná trochu otřepaný, ale použít se dá."

Norton Juster - Podivuhodná výprava z pokoje až na kraj světa
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge 19.březen 2014 0:19:54
Předvečery jsou drahocennou součástí cest.

J. L. Borges, Atlas (Spisy VI)

Slibný nápad, chabé provedení
http://kazdydenjednu.cz/archiv/ (úryvky z knih jako appka)
Šnek tu vůbec  není 26.únor 2014 16:05:01
(Bohužel překlad tomu ještě trochu ubírá na půvabu. Například že v originále nejsou Klokanice a Klokánek, ale Kanga a Roo.)
Akvarko down right mean false sop lap sick dope  26.únor 2014 14:57:47
nepoznal som