Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


Akvarko Even Alf is not humorous at times 
Mně aristarchů kyselý mračnopozor srdce postrachem neomráčí, ale ani nedospělců chvalné potleskování duše radostí neopojí.
(Josef Jiří Kolár v předmluvě k prvnímu českému překladu I. dílu Goethova Fausta, 1863)
 
Akvarko Even Alf is not humorous at times 
Mohoucnost, jež je skutečná, je právě mohoucnost, jež může nepřejít v uskutočnění (Avicena, který v tomto ohledu zůstal věrný Aristotelovým záměrům, ji nazývá "dokonalá mohoucnost" a uvádí pri ni jako názorný příklad postavu písaře, který právě nepíše). Tato mohoucnost si udržuje vztah k uskutočnění ve formě jeho suspenze: tato mohoucnost se může uskutečnit, je mocna svého uskutečnění, a přitom se může také neuskutečnit, je suverénně mocna své nemohoucnosti.

Giorgio Agamben - Homo Sacer. Suverenní moc a holý život
 
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
... a Petruška Šustrová, ach jo. — Ale cestovat do Soči z Moskvy na jih přes Ukrajinu, to Stalin fakt dosáhl nových výšin ideologické troufalosti.
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Díky. Fuj teda. Ale díky.
arnost snad nechci tak   moks
Obyvatelé měst byli zvyklí vídat venkovany na tržišti, jak rozkládají balíky a prodávají své přebytky. V roce 1933 však přicházeli rolníci na tato známá místa nikoli prodávat zboží, nýbrž žebrat. Tato tržiště nyní nenabízela pohled na potraviny ani na zákazníky, jen všudypřítomný obraz zkázy. Jedinými zvuky tu teď byly jitřní vzdechy umírajících, schoulených pod hadry, které kdysi bývaly jejich oblečením. Jednoho jarního rána sálo mezi hromadami mrtvých venkovanů nemluvně prs mrtvé matky, jíž už zešedivěla tvář. Ukrajinští kolemjdoucí tyto výjevy vídali už předtím, a nejen bezvládná těla, nejen mrtvou matku s dosud živým kojencem, ale přesně tuto scénu: maličká ústa, poslední kapičku mléka a studenou bradavku. Měli pro to dokonce označení. Cestou kolem šeptali: „To jsou poupata socialistického jara.“ 7

---

Stalin byl tou dobou na dovolené – cestoval z Moskvy vlakem, obstojně vybaveným nejlepším proviantem, na jih přes hladovějící Ukrajinu do půvabného lázeňského města Soči u Černého moře. 40 S Kaganovičem si psali a utvrzovali se v názoru, že celý hladomor je spiknutí namířené proti nim. Stalin přitom provedl šikovný manévr: naznačil, jako by to byli rolníci, ne on, kdo používá hlad jako zbraň. Kaganovič Stalina znovu ujistil, že řeči o Ukrajincích v roli „nevinných obětí“ jsou jen „mizerná kamufláž“ ukrajinských straníků. Stalin však projevil obavu, že „můžeme o Ukrajinu přijít“. Měla by být přetvořena v „pevnost“. Poté se shodli, že jediným rozumným přístupem je udržovat přísnou politiku rekvizic a vyvážet obilí co nejrychleji do zahraničí. Dosud Stalin používal přinejmenším pro vlastní uspokojení tento výklad příčinné souvislosti mezi hladomorem a neloajalitou ukrajinských komunistů: lidé tu hladověli v důsledku sabotáže, ukrajinští aktivisté svou práci sabotovali, místní zrádní vyšší straničtí činitelé chránili své podřízené – a všichni to dělali ve službách polské špionáže.

---

Straničtí aktivisté z okolí se chovali jako armáda nájezdníků: brali, co mohli, a jedli, co se dalo, ale z jejich horečného nadšení nevzešlo skoro nic než nouze a smrt. Snad to byl pocit viny, nebo naopak sebevědomí vítězů, co je vedlo k tomu, že vesničany na každém kroku ponižovali. Močili do sudů s naloženými okurkami nebo přikazovali vyhladovělým rolníkům, aby spolu zápasili; občas je nutili, aby se plazili a štěkali jako psi, jindy je zase přinutili klečet v blátě a modlit se. Ženy přistižené v jednom kolchoze při krádeži byly svlečeny, zbity a nahé vláčeny přes vesnici. Jinde se zase členové úderné brigády v rolnickém domku opili a kolektivně znásilnili hospodářovu dceru. Ženy, které žily samy, byly za nocí pravidelně znásilňovány pod záminkou konfiskace obilí – po znásilnění jim byly potraviny skutečně odebrány. Tak v praxi vypadalo vítězství Stalinova zákona a stalinistického státu.

---

Když Stalin v posledních týdnech roku 1932 vysvětloval neúspěch kolektivizace, dosáhl nových výšin ideologické troufalosti. Hladomor na Ukrajině, jehož existenci dřív – kdy ještě nebýval zdaleka tak krutý – připouštěl, se teď stal „pohádkou“, pomlouvačnými klepy šířenými z řad nepřátel. Vyrukoval přitom s novou zajímavou teorií: odpor vůči socialismu roste s tím, jak jsou jeho úspěchy viditelnější, jelikož jeho ideologičtí nepřátelé vzdorují stále zoufaleji, neboť čelí vědomí definitivní porážky. Každý problém v Sovětském svazu se tudíž dal popsat jako ukázka nepřátelské akce – a nepřátelská akce se dala označit za důkaz pokroku. 52

---

6. V prvních týdnech roku 1933 na Ukrajině řádil hladomor, a tak Stalin uzavřel nejen hranice republiky, aby venkované nemohli uprchnout, ale i jednotlivá města, aby v nich rolníci nemohli žebrat. Od 14. ledna 1933 museli být sovětští občané vybaveni takzvanými vnitřními pasy, aby mohli doložit své trvalé bydliště. Rolníci žádné neobdrželi. Balickij Moskvu 22. ledna 1933 varoval, že rolníci opouštějí republiku, a Stalin s Molotovem nařídili policii, aby jim v tom zabránila. Následujícího dne bylo zakázáno prodávat rolníkům vlakové jízdenky na delší vzdálenosti. Stalin toto opatření zdůvodnil slovy, že venkovští uprchlíci ve skutečnosti nežebrají o chléb, nýbrž podílejí se na „kontrarevolučním spiknutí“, čímž slouží jako živá propaganda organizovaná Polskem a dalšími kapitalistickými státy, které chtějí zdiskreditovat kolchozy. Do konce února 1933 bylo pochytáno a do rodných vesnic odesláno zemřít hladem na 190 000 venkovanů.

Krvavé země (Timothy Snyder)
 
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
18. 3. Proč tak pozoruhodný spisovatel jako Milan Kundera tolik usiluje o status mravní autority, když to nejlepší, co napsal, vyniká především neobyčejně vynalézavou nemravností.

Viktor Šlajchrt, Jedna věta
 
Třeba v Academii už normálně ve výloze.
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf 
arnost: já se ženu objednávat a ono to teprve vyjde!
 
arnost snad nechci tak   moks
Chaim Cigan: Piano live
Phillip Engel byl po chromém předchůdci kustodem Židovského muzea, plným titulem Das Museum der juedischen Raritaeten, ale momentálně studoval pro tajného radu Auředníka Das gruene Buch libyjského despoty Muammara Kaddáfího. Měl v sobě silnou kávu, takže netoužil po ničem než po domácím fotelu, aby mohl pokračovat ve studiu. Cestou domů však odhadoval své šance na klidné studium. Jeho žena s dětmi určitě již spí, ale jeho matka je nejčilejší právě v noci. Bude-li mít smůlu, vynoří se ze svého salonu s šálkem kávy a hořící cigaretou v jantarové špičce, a tak dlouho bude kolem něj chodit a míchat lžičkou, dokud ho nepřinutí knihu odložit a bavit se s ní o myšlenkách Étienna Cabeta. Byla členkou tajné společnosti Ikaria, působící pod hlavičkou zednářské lóže, a s oblibou ho po nocích mučila tirádami o přednostech Cabetovy společenské smlouvy, realizující nejskvostnější ideály, které zplodila lidská mysl.

[...]

„Můžeš to ztlumit, mamá?“ Když Fernsehen ztichlo, zaposlouchal se do toho, co mu sděloval Auředník. Najednou se vyděsil: „Cože? České království? A kdo je král?“ Na výzvu, aby se podíval na přímý přenos z Karlštejna, nahlédl výsekem ve dveřích do salonu. Jako na zavolanou se na obrazovce objevil Muammar Kaddáfí v českém národním kroji se svatováclavskou korunou na kudrnaté hlavě a gestikuloval žezlem před řadou mikrofonů. „Vždyť jsem ještě rozbor nedokončil!“ zasténal, ale pak bez rozloučení zavěsil, protože se máti uprostřed obývacího pokoje zhroutila na koberec. Cestou do kuchyně zaklepal na dveře ložnice, aby probudil Melanii. Pustil vodu do dřezu, podržel pod ní utěrku, a když ji vyždímal a složil, vrátil se do pokoje. Poklekl vedle matky a přiložil jí mokrou utěrku na hruď. Nad hlavou mu arabsky chrčel český král a matka se nehýbala. Konečně uslyšel, jak za ním zavrzaly parkety a ucítil parfém své ženy.

[...]

Ludmila v tu dobu sledovala zprávy v apartmánu svého bratra v Praze na Místodržitelství. Než odjela do Ikarie, navštívila ho zde mnohokrát, nikdy však nebylo na Místodržitelství tak pusto jako dneska. Do prázdných chodeb se velkými okny opíralo slunce a ona, provázena ozvěnou svých kroků, procházela ze světla do tmy a ze tmy do světla, aniž potkala živáčka. Nebylo nikoho, kdo by jí sdělil, kde bratr je, a tak jí nezbývalo než na něj počkat v jeho apartmánu. Po tom, co mezitím viděla a slyšela, se dalo předpokládat, že se hned tak nevrátí a stráví noc na Karlštejně. Držela si sice vlastní byt v Novém Městě ve Spálené ulici, ale Petr si přál vidět se s ní, jakmile se vrátí z Ikarie, a v jeho bytě se nijak nežinýrovala. Udělala si pohodlí. Když za sebou nečekaně uslyšela vrznutí parket, málem ji ranila mrtvice leknutím, ale byl to jen Petr. Měl na sobě šedý převlečník z velbloudí vlny a na hlavě komický fez. Sklonil se k ní přes opěradlo pohovky, aby ji otcovsky políbil na čelo, a protože se jí štítil, když byla jen v kombiné, díval se jinam.

[...]

„Jestli se opravdu osamostatníme, můžu ti s čistým svědomím slíbit modré z nebe. Jestli ne, tak pokládej za štěstí, že tě po mém boku nesetnou na Staroměstském náměstí. Nechtěla by ses osprchovat, příšerně páchneš,“ pohlédl znechuceně na chuchvalec chlupů v jejím podpaží. „Nejdřív mi řekni, co ode mne chceš!“ „Až se vykoupeš.“ Ludmila vyklouzla z kombiné a líně se zvedla. Svého času ho podezírala, že je na chlapečky, ale nebyl ani na to. „Nic necítím,“ přičichla si k podpaží. Takhle ji otravoval vždycky, co jí paměť sahala. Matka byla líná se o ni starat a přenechávala péči o její hygienu Petrovi. Pustila starožitnou sprchu, a když z ní odtekla žlutá voda, vyzkoušela na lokti, jestli není horká.

[...]

„Řekneš mi konečně, co bys ode mne potřeboval?“ ozvalo se z páry. „Maličkost, vejde se ti do kabelky,“ řekl. Šlo mu o jakýsi stříbrný pohár, jemuž plukovník Kaddáfí bůhvíproč přikládal nesmírný význam. Kdosi ho ukradl jeho otci a stopa vedla do Brna, kde se ho ten člověk, zřejmě ze strachu z dopadu nejnovějších politických změn, neočekávaně zbavil. Nyní tu starožitnost mají dva Židáci, naštěstí dostal od recepčního jejich jména a pro ni nebude problém je najít. „Poslal bych tam Engela, ale když už jsi tady, bude lepší, když tam pojedeš ty. Engel je chytrý jako opice, pokud jde o knihy, ale do terénu se nehodí. Jsou to jen dva šarlatáni, jenomže nevěděli nic lepšího než ausgerechnet v tuto dobu odjet na spiritistické turné do Horních Uher. Nejspíš teď budou v jednom ze sběrných táborů pro slovenské Židy.“

[...]

Ve Fernsehen stále ještě běžely zprávy z vídeňského studia. Seine Kaiserliche und Königliche Majestat Franz Joseph Otto Robert Maria Anton Karl Max Heinrich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludwig Gaetan Pius Ignatius, Kaiser von Österreich und König von Ungarn promlouval k národům a jeho úzký obličej vzdělaného humanisty s brýlemi a světlým knírkem jen prozrazoval, jak jsou mu záležitosti, o nichž je nucen mluvit, z duše protivné. Petr netrpělivě čekal, kdy se začne vysílat z pražského studia, a když vytáčel Engelovo číslo, nespouštěl z obrazovky oči. Vídeň, zaskočená událostmi v Čechách a na Slovensku, se chovala jako ochrnutá stará dáma. Vyhlášení Slovenského štátu a korunovace arabského despoty v Praze pro ni znamenaly obrovskou územní ztrátu. V českých zemích byl navíc soustředěn těžký průmysl, a kdyby se k pučistům přidali i uhelní baroni a majitelé oceláren ve Slezsku, zbytek mocnářství, zemědělské Dolní Uhry a Rakousko s lehkým průmyslem a příjmy z alpské turistiky, by počítal dny svého zániku. Císař Otto mohl jen děkovat Bohu, že vůdce slovenských nacionalistů Husák neměl nejmenší chuť přistoupit na pražský návrh vytvoření společného státu. Jako Vodca slovenského ľudu přistoupil prozatím jen na vzájemnou koordinaci a vojenskou pomoc.
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Romance o katovi Janu Mydláři /Vítězslav Nezval/

Jsem kat Jan Mydlář. Věštba říká,
že budu sám svým mečem sťat.
Nevěřte věštbě nebožtíka!
Jsem hodný, lid si na mě zvyká.
Však žel, i hodný kat je kat!

Sám nezabil bych ani kuře,
jsem pouhý nástroj zákona.
Zločinec kráčí, čelo chmuře,
k té nepříjemné proceduře,
již moje ruka vykoná.

Jak nedávno… Zvon zvonil hranu,
to vzrušilo mě nejvíce.
Šlo jednadvacet českých pánů,
vím jen, že začalo to k ránu
u Staroměstské radnice.

Když stál jsem u Ondřeje Šlika,
vím jistě, to už svítalo,
meč ťal, krev starce z hlavy stříká,
nevěřte věštbě nebožtíka,
ach, tenkrát mě to dojalo.

Nerad se dívám na surovce,
když lámou stromy, plení mák
a bijí koně, krávy, ovce…
Když přišla řada na Budovce,
i mně se začal kalit zrak.

Ti, kteří stáli u podia,
mně dozajista dosvědčí,
že při popravě Jesenia
jsem podleh, nač to tajit, i já,
že měl jsem slzu na meči.

I katovi se čelo zpotí,
i když to z dálky není znát…
Trest smrti ledakoho zkrotí,
však přesto, věřte, já jsem proti,
já, já Jan Mydlář, pražský kat.
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Stephen Greenblatt, Will in the World
"V celé literatuře je jen velmi málo šťastných manželství, stejně jako je tam málokdy ztvárněna laskavost. Ale většina románů z osmnáctého a devatenáctého století považuje za důležité přesvědčit čtenáře, že zamilovaný mladý pár, jehož svatbou dílo končí, najde nejhlubší naplnění jeden v druhém, i přesto. že většina manželství znázorněných v příběhu je ve skutečnosti fádní nebo zoufalá. V Pýše a předsudku je vztah pana a paní Bennettových bídný, stejně jako vztah Charlotty Lucasové a přihlouplého pana Collinse, ale čtenář je ujišťován, že vztah Elizabeth Bennettové a pana Darcyho bude i navzdory tomu dobrý. Ani ve své nejoptimističtější komedii se Shakespeare nesnažil obecenstvo přesvědčovat o něčem podobném."
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Kyril Bonfiglioli, Nemiř na mě tou věcí
"Ale v osmnácti se člověk vždy dá buď na víru nebo na komunizmus. To máte jak s akné, přejde to, jakmile začnete žít řádným sexuálním životem."
 
Sit down and take your dinner with us; a guest that is safe from repeating his visit can generally be made welcome.

Emily Brontë, Wuthering Heights
 
arnost snad nechci tak   moks
Louis Ferdinand Céline: Féerie pro jindy II
Ó, ale hůlka je v luftě! letí pryč! tak to pr! jeho poslední! jeho druhá hůlka! vidím ji letět! profičí přímo ve výšce našeho okna!… vzzz! praská to! na konci z ní lítaj jiskry! natahuje se… natahuje… stoupá… stoupá!… teď je dlouhá… úplně tenká! tak tenká! už ji nedrží v ruce!… Julkova hůlka teď prolítává skrz nebe… skrz nebe jak čára!… skrz tu žluť!… červeň!… skrz oblaka… další oblaka!… všecko probodává!… všecko na sebe navlíká!… i minaret Nejsvětějšího srdce!… tu zvláštní lucernu na Sacré-Cœur, víte?… kamennou strážní budku, úplně na špici kupole… Julkova hůlka projde skrz… navlíkne ji jak jehla… ohnivá čára… čára z jisker… a pak výš! pořád výš… nad oblaka! Julkova hůlka, to je kus obratnosti! ano! a nemalý!… a fantasie! protahuje se… pořád se protahuje… k severu!… k severu!… dráha letadel… domy na avenue znovu nadskočej… co se už vrátily na svý sklepy!… přesně na svý místa… a zas už jsou v luftě!… ten Julek je ale šprýmař!… ať je nám veselo!… dům Sester!… znáte dům Sester? ten jejich zvláštní klášter? těsně vedle Poulbotova ateliéru? no tak tenhle barák je taky znovu v luftě! plachtí! bumm! zas už plachtí! stačí jedna bomba!… a nad tím Julek!… kaple! ložnice! postele! kuchyň! dvanáct židlí… patnáct klekátek… ve vzduchu se to snadno počítá! celá ta farandola nahoře! celej mobiliář! celej klášter!… a dvanáct čepců!… ne!… patnáct čepců!… á, ale už ani jedna jediná milosrdná sestra! ani jedna! už jen čepce!… patnáct čepců!… houfně!… všecko za Julkovou hůlkou… to Julek, soudil bych Místopřísežně! Julek za všecko může!… osudnej jak se málokdy vidí… umělec ježihrbák chlípná!… zaklíná! zaklíná, tak je to! teď zaklíná bez hůlek!… silou gest! taky je na to uplacírovanej!… na samým vrcholu požárů! je zázrak, že neveme do zaječích, že to zábradlí nakonec neprorazí… nepřekotí se do výhně kolem… všecko křoví praská jak zjednaný! zeleně… červeně… v Julkovi je něco nadpřirozenýho, chytá balanc, znovu se vztyčuje, drží, svinuje a zas rozvinuje! hot! čehý! otočka! pirueta!… to, co vystavoval na odiv jako mistrovský díla ve svým ateliéru, ty jeho prapodivný fírovačky… tedy podle mýho soudu… to nebylo nic vedle těchhle kejklů! co nám předváděl nad Paříží! jak ovládal bouři, pokaňkával nebe, modře, zeleně, žlutě! jak nechával vybuchovat gejsíry!… kde chtěl! jak chtěl! hůlkou! gestem!… vrhal hromoplány! křižující se nálety!… a jak vyhazoval do vzduchu továrny!… převracel kostely na Nebi!… obrácený zvonice! Viděl jsem ho, jak glasuje svý plátna… já naprostej křupan, žádná autorita v umění, jsem si říkal: on to dělá schválně! aby oblafl měšťáka! na Ledový moře jim maluje autobus… a samotný Alpy zasněžený do fialova, oranžova, karmínova, a krávy spásající nože!… ocelový čepele! dýky místo jemných trav!… teď nám vyčarovával něco jinýho! hřímající, rachotící hromoplány, celý eskadry, a hotový záplavy min, který na zemi dělaly paseku, že se baráky vymykaly z pantů, i pomníky! radnice! všecko to odlítávalo do nebes, jedno za druhým vzhůru nohama! a kláštery! bylo to strašlivější než jeho kvaše! bylo to kapánek troufalejší! pevnosti hromový hromoplány! já, jak jsem říkal, pacifistickej křupan, mám ze všeho třeštění hrůzu! na zemi! ve vzduchu! i pod zemí! chtěl bych, aby Julek, to ničemný individuum, seskočil, nic víc! sám bych ho z tý jeho plošiny strčil!
 
Akvarko fuck off nazis skins 



Alan Moore, Kevin O'Neill - The League of Extraordinary Gentlemen: Black Dossier
 
While on a visit to Syria, after having spent several years in the West, I was strongly impressed by the decidedly sharp contrast between the Syrian and the Anglo-Saxon modes of thought. The years had Works many changes in me, and I had become addicted to the more compact phraseology of the Western social code.
In welcoming me to his house, an old friend of mine spoke with impressive cheerfulness as follows: „You have exremely honoured me by coming into my abode. I am not worthy of it. This house is yours; you can burn it if you wish. My children are also at your disposal; I would sacrifice them all for your pleasure. What a blessed day this is, now that the light of your countenance has shone upon us“ and so forth, and so on.
I understood my friend fully and most agreeably, although it was not easy for me to translate his words to my American wife without causing her to be greatly alarmed at the posibility that the house would be set on fire and the children slain for our pleasure. What my friend really meant in his effusive welcome was no more or less than what gracious host means when he says, „ I am delighted to see you, please make yourself at home“.

Abraham Rihbany – the Syrian Christ, citovaný Annou Wierzbickou v English: Meaning and Culture
 
snop osoba s kočkami bydlí východně vedle  domu s mandloněmi
"Kdo potrebuje biskupy a prisluhujici duchovenstvo?"
"Presne! Biskupove mohou prejit do biskupenstvi plynneho a tise odplynout i s duchovenstvem a ministranty."
(Wodehouse, P.G., Pan Galahad zasahuje, Vysehrad 2008, str.132)
 
Technicky to není výpisek a četba je taky zpochybnitelná, ale co, skvělý to je...
Art Spiegelman, Maus
 
van_Rijn Wovon man nicht sprechen kann  ...


Obyvatelé měst byli zvyklí vídat venkovany na tržišti, jak rozkládají balíky a prodávají své přebytky. V roce 1933 však přicházeli rolníci na tato známá místa nikoli prodávat zboží, nýbrž žebrat. Tato tržiště nyní nenabízela pohled na potraviny ani na zákazníky, jen všudypřítomný obraz zkázy. Jedinými zvuky tu teď byly jitřní vzdechy umírajících, schoulených pod hadry, které kdysi bývaly jejich oblečením. Jednoho jarního rána sálo mezi hromadami mrtvých venkovanů nemluvně prs mrtvé matky, jíž už zešedivěla tvář. Ukrajinští kolemjdoucí tyto výjevy vídali už předtím, a nejen bezvládná těla, nejen mrtvou matku s dusud živým kojencem, ale přesně tuto scénu: maličká ústa, poslední kapičku mléka a studenou bradavku. Měli pro to dokonce označení. Cestou kolem šeptali: "To jsou poupata socialistického jara."


Timothy Snyder, Krvavé země, Pha-Litomyšl 2013, s. 45