Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
18. 3. Proč tak pozoruhodný spisovatel jako Milan Kundera tolik usiluje o status mravní autority, když to nejlepší, co napsal, vyniká především neobyčejně vynalézavou nemravností.

Viktor Šlajchrt, Jedna věta
 
Třeba v Academii už normálně ve výloze.
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf 
arnost: já se ženu objednávat a ono to teprve vyjde!
 
arnost snad nechci tak   moks
Chaim Cigan: Piano live
Phillip Engel byl po chromém předchůdci kustodem Židovského muzea, plným titulem Das Museum der juedischen Raritaeten, ale momentálně studoval pro tajného radu Auředníka Das gruene Buch libyjského despoty Muammara Kaddáfího. Měl v sobě silnou kávu, takže netoužil po ničem než po domácím fotelu, aby mohl pokračovat ve studiu. Cestou domů však odhadoval své šance na klidné studium. Jeho žena s dětmi určitě již spí, ale jeho matka je nejčilejší právě v noci. Bude-li mít smůlu, vynoří se ze svého salonu s šálkem kávy a hořící cigaretou v jantarové špičce, a tak dlouho bude kolem něj chodit a míchat lžičkou, dokud ho nepřinutí knihu odložit a bavit se s ní o myšlenkách Étienna Cabeta. Byla členkou tajné společnosti Ikaria, působící pod hlavičkou zednářské lóže, a s oblibou ho po nocích mučila tirádami o přednostech Cabetovy společenské smlouvy, realizující nejskvostnější ideály, které zplodila lidská mysl.

[...]

„Můžeš to ztlumit, mamá?“ Když Fernsehen ztichlo, zaposlouchal se do toho, co mu sděloval Auředník. Najednou se vyděsil: „Cože? České království? A kdo je král?“ Na výzvu, aby se podíval na přímý přenos z Karlštejna, nahlédl výsekem ve dveřích do salonu. Jako na zavolanou se na obrazovce objevil Muammar Kaddáfí v českém národním kroji se svatováclavskou korunou na kudrnaté hlavě a gestikuloval žezlem před řadou mikrofonů. „Vždyť jsem ještě rozbor nedokončil!“ zasténal, ale pak bez rozloučení zavěsil, protože se máti uprostřed obývacího pokoje zhroutila na koberec. Cestou do kuchyně zaklepal na dveře ložnice, aby probudil Melanii. Pustil vodu do dřezu, podržel pod ní utěrku, a když ji vyždímal a složil, vrátil se do pokoje. Poklekl vedle matky a přiložil jí mokrou utěrku na hruď. Nad hlavou mu arabsky chrčel český král a matka se nehýbala. Konečně uslyšel, jak za ním zavrzaly parkety a ucítil parfém své ženy.

[...]

Ludmila v tu dobu sledovala zprávy v apartmánu svého bratra v Praze na Místodržitelství. Než odjela do Ikarie, navštívila ho zde mnohokrát, nikdy však nebylo na Místodržitelství tak pusto jako dneska. Do prázdných chodeb se velkými okny opíralo slunce a ona, provázena ozvěnou svých kroků, procházela ze světla do tmy a ze tmy do světla, aniž potkala živáčka. Nebylo nikoho, kdo by jí sdělil, kde bratr je, a tak jí nezbývalo než na něj počkat v jeho apartmánu. Po tom, co mezitím viděla a slyšela, se dalo předpokládat, že se hned tak nevrátí a stráví noc na Karlštejně. Držela si sice vlastní byt v Novém Městě ve Spálené ulici, ale Petr si přál vidět se s ní, jakmile se vrátí z Ikarie, a v jeho bytě se nijak nežinýrovala. Udělala si pohodlí. Když za sebou nečekaně uslyšela vrznutí parket, málem ji ranila mrtvice leknutím, ale byl to jen Petr. Měl na sobě šedý převlečník z velbloudí vlny a na hlavě komický fez. Sklonil se k ní přes opěradlo pohovky, aby ji otcovsky políbil na čelo, a protože se jí štítil, když byla jen v kombiné, díval se jinam.

[...]

„Jestli se opravdu osamostatníme, můžu ti s čistým svědomím slíbit modré z nebe. Jestli ne, tak pokládej za štěstí, že tě po mém boku nesetnou na Staroměstském náměstí. Nechtěla by ses osprchovat, příšerně páchneš,“ pohlédl znechuceně na chuchvalec chlupů v jejím podpaží. „Nejdřív mi řekni, co ode mne chceš!“ „Až se vykoupeš.“ Ludmila vyklouzla z kombiné a líně se zvedla. Svého času ho podezírala, že je na chlapečky, ale nebyl ani na to. „Nic necítím,“ přičichla si k podpaží. Takhle ji otravoval vždycky, co jí paměť sahala. Matka byla líná se o ni starat a přenechávala péči o její hygienu Petrovi. Pustila starožitnou sprchu, a když z ní odtekla žlutá voda, vyzkoušela na lokti, jestli není horká.

[...]

„Řekneš mi konečně, co bys ode mne potřeboval?“ ozvalo se z páry. „Maličkost, vejde se ti do kabelky,“ řekl. Šlo mu o jakýsi stříbrný pohár, jemuž plukovník Kaddáfí bůhvíproč přikládal nesmírný význam. Kdosi ho ukradl jeho otci a stopa vedla do Brna, kde se ho ten člověk, zřejmě ze strachu z dopadu nejnovějších politických změn, neočekávaně zbavil. Nyní tu starožitnost mají dva Židáci, naštěstí dostal od recepčního jejich jména a pro ni nebude problém je najít. „Poslal bych tam Engela, ale když už jsi tady, bude lepší, když tam pojedeš ty. Engel je chytrý jako opice, pokud jde o knihy, ale do terénu se nehodí. Jsou to jen dva šarlatáni, jenomže nevěděli nic lepšího než ausgerechnet v tuto dobu odjet na spiritistické turné do Horních Uher. Nejspíš teď budou v jednom ze sběrných táborů pro slovenské Židy.“

[...]

Ve Fernsehen stále ještě běžely zprávy z vídeňského studia. Seine Kaiserliche und Königliche Majestat Franz Joseph Otto Robert Maria Anton Karl Max Heinrich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludwig Gaetan Pius Ignatius, Kaiser von Österreich und König von Ungarn promlouval k národům a jeho úzký obličej vzdělaného humanisty s brýlemi a světlým knírkem jen prozrazoval, jak jsou mu záležitosti, o nichž je nucen mluvit, z duše protivné. Petr netrpělivě čekal, kdy se začne vysílat z pražského studia, a když vytáčel Engelovo číslo, nespouštěl z obrazovky oči. Vídeň, zaskočená událostmi v Čechách a na Slovensku, se chovala jako ochrnutá stará dáma. Vyhlášení Slovenského štátu a korunovace arabského despoty v Praze pro ni znamenaly obrovskou územní ztrátu. V českých zemích byl navíc soustředěn těžký průmysl, a kdyby se k pučistům přidali i uhelní baroni a majitelé oceláren ve Slezsku, zbytek mocnářství, zemědělské Dolní Uhry a Rakousko s lehkým průmyslem a příjmy z alpské turistiky, by počítal dny svého zániku. Císař Otto mohl jen děkovat Bohu, že vůdce slovenských nacionalistů Husák neměl nejmenší chuť přistoupit na pražský návrh vytvoření společného státu. Jako Vodca slovenského ľudu přistoupil prozatím jen na vzájemnou koordinaci a vojenskou pomoc.
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Romance o katovi Janu Mydláři /Vítězslav Nezval/

Jsem kat Jan Mydlář. Věštba říká,
že budu sám svým mečem sťat.
Nevěřte věštbě nebožtíka!
Jsem hodný, lid si na mě zvyká.
Však žel, i hodný kat je kat!

Sám nezabil bych ani kuře,
jsem pouhý nástroj zákona.
Zločinec kráčí, čelo chmuře,
k té nepříjemné proceduře,
již moje ruka vykoná.

Jak nedávno… Zvon zvonil hranu,
to vzrušilo mě nejvíce.
Šlo jednadvacet českých pánů,
vím jen, že začalo to k ránu
u Staroměstské radnice.

Když stál jsem u Ondřeje Šlika,
vím jistě, to už svítalo,
meč ťal, krev starce z hlavy stříká,
nevěřte věštbě nebožtíka,
ach, tenkrát mě to dojalo.

Nerad se dívám na surovce,
když lámou stromy, plení mák
a bijí koně, krávy, ovce…
Když přišla řada na Budovce,
i mně se začal kalit zrak.

Ti, kteří stáli u podia,
mně dozajista dosvědčí,
že při popravě Jesenia
jsem podleh, nač to tajit, i já,
že měl jsem slzu na meči.

I katovi se čelo zpotí,
i když to z dálky není znát…
Trest smrti ledakoho zkrotí,
však přesto, věřte, já jsem proti,
já, já Jan Mydlář, pražský kat.
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Stephen Greenblatt, Will in the World
"V celé literatuře je jen velmi málo šťastných manželství, stejně jako je tam málokdy ztvárněna laskavost. Ale většina románů z osmnáctého a devatenáctého století považuje za důležité přesvědčit čtenáře, že zamilovaný mladý pár, jehož svatbou dílo končí, najde nejhlubší naplnění jeden v druhém, i přesto. že většina manželství znázorněných v příběhu je ve skutečnosti fádní nebo zoufalá. V Pýše a předsudku je vztah pana a paní Bennettových bídný, stejně jako vztah Charlotty Lucasové a přihlouplého pana Collinse, ale čtenář je ujišťován, že vztah Elizabeth Bennettové a pana Darcyho bude i navzdory tomu dobrý. Ani ve své nejoptimističtější komedii se Shakespeare nesnažil obecenstvo přesvědčovat o něčem podobném."
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Kyril Bonfiglioli, Nemiř na mě tou věcí
"Ale v osmnácti se člověk vždy dá buď na víru nebo na komunizmus. To máte jak s akné, přejde to, jakmile začnete žít řádným sexuálním životem."
 
Sit down and take your dinner with us; a guest that is safe from repeating his visit can generally be made welcome.

Emily Brontë, Wuthering Heights
 
arnost snad nechci tak   moks
Louis Ferdinand Céline: Féerie pro jindy II
Ó, ale hůlka je v luftě! letí pryč! tak to pr! jeho poslední! jeho druhá hůlka! vidím ji letět! profičí přímo ve výšce našeho okna!… vzzz! praská to! na konci z ní lítaj jiskry! natahuje se… natahuje… stoupá… stoupá!… teď je dlouhá… úplně tenká! tak tenká! už ji nedrží v ruce!… Julkova hůlka teď prolítává skrz nebe… skrz nebe jak čára!… skrz tu žluť!… červeň!… skrz oblaka… další oblaka!… všecko probodává!… všecko na sebe navlíká!… i minaret Nejsvětějšího srdce!… tu zvláštní lucernu na Sacré-Cœur, víte?… kamennou strážní budku, úplně na špici kupole… Julkova hůlka projde skrz… navlíkne ji jak jehla… ohnivá čára… čára z jisker… a pak výš! pořád výš… nad oblaka! Julkova hůlka, to je kus obratnosti! ano! a nemalý!… a fantasie! protahuje se… pořád se protahuje… k severu!… k severu!… dráha letadel… domy na avenue znovu nadskočej… co se už vrátily na svý sklepy!… přesně na svý místa… a zas už jsou v luftě!… ten Julek je ale šprýmař!… ať je nám veselo!… dům Sester!… znáte dům Sester? ten jejich zvláštní klášter? těsně vedle Poulbotova ateliéru? no tak tenhle barák je taky znovu v luftě! plachtí! bumm! zas už plachtí! stačí jedna bomba!… a nad tím Julek!… kaple! ložnice! postele! kuchyň! dvanáct židlí… patnáct klekátek… ve vzduchu se to snadno počítá! celá ta farandola nahoře! celej mobiliář! celej klášter!… a dvanáct čepců!… ne!… patnáct čepců!… á, ale už ani jedna jediná milosrdná sestra! ani jedna! už jen čepce!… patnáct čepců!… houfně!… všecko za Julkovou hůlkou… to Julek, soudil bych Místopřísežně! Julek za všecko může!… osudnej jak se málokdy vidí… umělec ježihrbák chlípná!… zaklíná! zaklíná, tak je to! teď zaklíná bez hůlek!… silou gest! taky je na to uplacírovanej!… na samým vrcholu požárů! je zázrak, že neveme do zaječích, že to zábradlí nakonec neprorazí… nepřekotí se do výhně kolem… všecko křoví praská jak zjednaný! zeleně… červeně… v Julkovi je něco nadpřirozenýho, chytá balanc, znovu se vztyčuje, drží, svinuje a zas rozvinuje! hot! čehý! otočka! pirueta!… to, co vystavoval na odiv jako mistrovský díla ve svým ateliéru, ty jeho prapodivný fírovačky… tedy podle mýho soudu… to nebylo nic vedle těchhle kejklů! co nám předváděl nad Paříží! jak ovládal bouři, pokaňkával nebe, modře, zeleně, žlutě! jak nechával vybuchovat gejsíry!… kde chtěl! jak chtěl! hůlkou! gestem!… vrhal hromoplány! křižující se nálety!… a jak vyhazoval do vzduchu továrny!… převracel kostely na Nebi!… obrácený zvonice! Viděl jsem ho, jak glasuje svý plátna… já naprostej křupan, žádná autorita v umění, jsem si říkal: on to dělá schválně! aby oblafl měšťáka! na Ledový moře jim maluje autobus… a samotný Alpy zasněžený do fialova, oranžova, karmínova, a krávy spásající nože!… ocelový čepele! dýky místo jemných trav!… teď nám vyčarovával něco jinýho! hřímající, rachotící hromoplány, celý eskadry, a hotový záplavy min, který na zemi dělaly paseku, že se baráky vymykaly z pantů, i pomníky! radnice! všecko to odlítávalo do nebes, jedno za druhým vzhůru nohama! a kláštery! bylo to strašlivější než jeho kvaše! bylo to kapánek troufalejší! pevnosti hromový hromoplány! já, jak jsem říkal, pacifistickej křupan, mám ze všeho třeštění hrůzu! na zemi! ve vzduchu! i pod zemí! chtěl bych, aby Julek, to ničemný individuum, seskočil, nic víc! sám bych ho z tý jeho plošiny strčil!
 
Akvarko fuck off nazis skins 



Alan Moore, Kevin O'Neill - The League of Extraordinary Gentlemen: Black Dossier
 
While on a visit to Syria, after having spent several years in the West, I was strongly impressed by the decidedly sharp contrast between the Syrian and the Anglo-Saxon modes of thought. The years had Works many changes in me, and I had become addicted to the more compact phraseology of the Western social code.
In welcoming me to his house, an old friend of mine spoke with impressive cheerfulness as follows: „You have exremely honoured me by coming into my abode. I am not worthy of it. This house is yours; you can burn it if you wish. My children are also at your disposal; I would sacrifice them all for your pleasure. What a blessed day this is, now that the light of your countenance has shone upon us“ and so forth, and so on.
I understood my friend fully and most agreeably, although it was not easy for me to translate his words to my American wife without causing her to be greatly alarmed at the posibility that the house would be set on fire and the children slain for our pleasure. What my friend really meant in his effusive welcome was no more or less than what gracious host means when he says, „ I am delighted to see you, please make yourself at home“.

Abraham Rihbany – the Syrian Christ, citovaný Annou Wierzbickou v English: Meaning and Culture
 
snop osoba s kočkami bydlí východně vedle  domu s mandloněmi
"Kdo potrebuje biskupy a prisluhujici duchovenstvo?"
"Presne! Biskupove mohou prejit do biskupenstvi plynneho a tise odplynout i s duchovenstvem a ministranty."
(Wodehouse, P.G., Pan Galahad zasahuje, Vysehrad 2008, str.132)
 
Technicky to není výpisek a četba je taky zpochybnitelná, ale co, skvělý to je...
Art Spiegelman, Maus
 
van_Rijn Wovon man nicht sprechen kann  ...


Obyvatelé měst byli zvyklí vídat venkovany na tržišti, jak rozkládají balíky a prodávají své přebytky. V roce 1933 však přicházeli rolníci na tato známá místa nikoli prodávat zboží, nýbrž žebrat. Tato tržiště nyní nenabízela pohled na potraviny ani na zákazníky, jen všudypřítomný obraz zkázy. Jedinými zvuky tu teď byly jitřní vzdechy umírajících, schoulených pod hadry, které kdysi bývaly jejich oblečením. Jednoho jarního rána sálo mezi hromadami mrtvých venkovanů nemluvně prs mrtvé matky, jíž už zešedivěla tvář. Ukrajinští kolemjdoucí tyto výjevy vídali už předtím, a nejen bezvládná těla, nejen mrtvou matku s dusud živým kojencem, ale přesně tuto scénu: maličká ústa, poslední kapičku mléka a studenou bradavku. Měli pro to dokonce označení. Cestou kolem šeptali: "To jsou poupata socialistického jara."


Timothy Snyder, Krvavé země, Pha-Litomyšl 2013, s. 45
 
Trisolde Moja chorá hlava  v jednom je plameni.
Svět zvířat žádný zákaz ani jeho překročení nezná.
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Trošku nudné. Proč to sem dáváte?
...Šílený kolotoč výroby se netočí pro spotřebu, ale pro další výrobu. Jejím skutečným, byť skrytým cílem je výroba ad absurdum. Proto je třeba najít v sobě vůli k rozbití onoho začarovaného kruhu, k zastavení toho ďábelského kolotoče a dopustit se suverénního, svobodného činu. Vymanit se ze sociální determinovanosti, která není ničím jiným než dovedně kamuflovaným otroctvím: otroctvím, jež ovšem stejnou měrou postihuje bankéře i nádeníka. Je to otroctví práce ve smyslu užitečné činnosti. Neboť člověk se odcizil sám sobě, to jest zvířeti, které v něm přebývá. Svět zvířat žádný zákaz ani jeho překročení nezná. V tomto smyslu je lidský život negací zvířecí svobody... Snad nevadí, že to není výpisek z četby, ale úryvek z textu nějakého pána G. Bataille, nalezeného na tomto webu http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-dospeli/knihy-souvislosti/4858-georges-bataille-originalni-myslitel
 
Jan.S.Harold Nechť hříšníci opuchnou! 
 
Jan.S.Harold Nechť hříšníci opuchnou! 
(Vladimír Miltner: Příběhy bájné Indie)
Šnek tu vůbec  není
(Odkud citát?)