Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


Je to naprosto skvělá kniha. Jednou si dám tu práci a vypíšu všechny úryvky, které se týkají (ne)existence příběhu. Mám pocit, že z toho vyjde teorie experimentální prózy :)
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Dík!
"A přece si jak děti říkáme navzájem příběhy a zdobíme je tím, že tvoříme tyto směšné, přepestré, nádherné věty. Jsem tolik unaven z příběhů, jsem tolik unaven z vět, jež se překrásně vznášejí a došlapují ne zem celým chodidlem! Jsem též plný nedůvěry k úhledným životním vzorcům, načrtnutým na útržcích z bloku."
...
Vždy, i když dorazíme přesně ve sjednaný čas ve vybílených vestičkách a se zdvořilými frázemi, je hluboko vespod proud zlámaných snů, dětských říkadel, volání v ulicích, přerušených vět a pohledů - jilmů, vrb, smetajících zahradníků, píšících žen - které vyplouvají a mizí i ve chvíli, kdy dámě přisouváme židli. Když si přesně srovnáš vidličku na ubruse, tisíce obličejů zkřiví posměšek. Není tu nic, co lze vylovit lžící; nic, co lze nazvat událostí. A přec - přec ten proud je hluboký a živý."

(Virginie Woolfová, Vlny)
 
Za chybu se omlouvám. Bohužel nepatřím k těm, kdo si takovýhle text dokážou náležitě užít v originále, ale dík!
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
(* měli nebo neměli dělat)

A možná by to tentokrát bylo lepší anglicky:

In this entre-nous spirit, then, old confidant, before we join the others, the grounded everywhere, including, I’m sure, the middle-aged hot-rodders who insist on zooming us to the moon, the Dharma Bums, the makers of cigarette filters for thinking men, the Beat and the Sloppy and the Petulant, the chosen cultists, all the lofty experts who know so well what we should or shouldn’t do with our poor little sex organs, all the bearded proud, unlettered young men and unskilled guitarists and Zen-killers and incorporated aesthetic Teddy boys who look down their thoroughly unenlightened noses at this splendid planet where (please don’t shut me up) Kilroy, Christ and Shakespeare all stopped – before we join these others, I privately say to you, old friend (unto you, really, I’m afraid), please accept from me this unpretentious bouquet of very early-blooming parentheses: (((( )))).
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
!!! Já si to budu muset znova přečíst, vůbec si to nepamatuju.
"...než se přidáme k těm, co zakotví všude, k nimž, jak jsem přesvědčen, patří ti neohrožení jezdci středního věku, kteří by nás nejraději viděli všechny na měsíci, dharmoví tuláci, výrobci cigaretových filtrů pro uvážlivé lidi, bítnici, ti špindírové a skuhralové, ti vyvolení vyznavači kultů, všichni ti vznešení experti, kteří tak dobře vědí, co bychom měli nebo dělat se svými ubohými sexuálními orgánky, všichni ti vousáči, hrdopýšci, nesčetlí mladíci a neumělí kytaristé, vrazi zenu a přifaření estétští pásci, kteří se na tu naši nádhernou planetu, kde (prosím vás, nekřičte na mě, nechte mě domluvit) pobyl Kilroy, Kristus a Shakespeare, dívají skrz své neosvícené prsty - než se přidáme k těmhle všem, rád bych vám, milý čtenáři, důvěrně sdělil (nebo spíš se pokusil vpravit do hlavy, jak se obávám), abyste ode mně laskavě přijal tento neokázalý pugétek raně rozkvetlých závorek ((((()))))."

J. D. Salinger - Seymour: Úvod
 
jkom THE WORLD IS MY OKOUN  WEBIKI

Kniha Psaní je práce lenochů / Mudrosloví Laponska. Vydavatel pavelmervart.cz, spatřila sem dnes na kn veletrhu a musela zakoupit

 
Dík!
arnost snad nechci tak   moks
Altschulova metoda (Chaim Cigan) 
„S vámi konvertity je těžké pořízení,“ dobíral si Ruben Martu, když před ně pokládala talíře. „My rodilí Židé máme k zavrhovanému pokolení pouště blíž. Kdyby bylo po jejich a vrátili se zpátky do Egypta, nepotřebovali bychom si klást otázku, kde byl Bůh, když jeho vyvolený národ plynovali v Auschwitzu.“ Hostitelka však se švýcarskou svědomitostí trvala na svém, a tak se při hlavním chodu obrátil k Mošemu. „V Ženevě, milý hochu,“ a přeskočil na poměry v Československu. Znal významné disidenty, kteří žili v emigraci, a z pražské židovské obce řadu lidí, které už Moše nepoznal, protože buď zemřeli, či emigrovali. Také znal řadu komunistických funkcionářů z padesátých let, předválečných přátel svého otce. Byli to tíž lidé, kteří pak otce vyhodili z práce a poslali ho do kriminálu. Netrvalo dlouho a sešel se s nimi jako s vězni v jáchymovských dolech.

==========

„Proč tě vlastně zajímá, jestli mluvím rusky?“ „Potřebuji rusky mluvícího speakera, milý hochu,“ zahnul Ruben k parkovišti. „Tolik co já musíš umět rusky také,“ pospíšil si Moše za ním, „učili jsme se přece ruštinu od třetí třídy!“ „Milý hochu,“ přidal Ruben do kroku, „ruština je moje mamelušn. Naše matka byla ruská Židovka. Učili jste se ve škole ruské písně?“ „To tedy ano,“ vzdychl Moše. „Až umřu a tam nahoře se mě zeptají, co jsem se na tomhle světě naučil, tak jim místo stránky Talmudu odzpívám píseň o Leninských horách!“ Se smíchem i nostalgií mu vyprávěl o malé babušce, pihovaté Ukrajince, která je na základní škole učila ruštinu. Před začátkem každé hodiny napsala na tabuli do rámečku gramatiku, kterou si musili opsat do sešitu a doma se ji naučit nazpaměť, a po zbytek hodiny je učila ruské písničky.

==========

Leon věděl o všem, co se v Praze šustlo, a nezklamal ho ani tentokrát. Informace měl obvykle od Mirka Čtveráka alias Míši Kleina, většinou telefonicky, když byl Míša služebně na Západě. Kompenzoval si tím svou spolupráci s komunistickou Státní bezpečností. Že ze svých cest podává zprávy, věděl každý a on se tím ani netajil. Byl však výborný společník a nikdo si nestěžoval, že by mu ublížil. Před válkou býval obchodním cestujícím s textilem a za války kuchařem ve Svobodově armádě. Po válce si změnil jméno a stal se zástupcem ředitele Centrotexu. I když za celý svůj život přečetl jen první díl Tří mušketýrů, dokázal si to v životě zařídit tak, že byl na závěr kariéry jmenován ředitelem Státního židovského muzea v Praze. Jeho umění přežít gramotnější lidi nemohl však nikdo popřít.

==========

Moše se v Durlacher Allee 100 ocitl mezi lidmi, jejichž právo žádat o politický azyl bylo garantováno Listinou základních lidských práv, avšak nárok ho získat většinou neměli. Po zamítnutí žádosti o azyl, odvolání a druhém zamítnutí následovalo vyhoštění. Většinou pocházeli z Afriky a Asie. Uprchli buď proto, že se doma nemohli najíst, nebo že si tam nebyli jisti životem. Tím ovšem nesplňovali podmínky pro udělení politického azylu, neboť jim o život neusilovaly vlády jejich zemí. Pobyt v táboře na přechodnou dobu byl pro ně jednoduše dosažitelným maximem životní jistoty. Měli co jíst a nehrozilo jim na každém kroku, že je zabije nějaký po zuby ozbrojený magor.

==========

On na rozdíl od nich v komunistickém Československu ani neumíral hladem, ani se nemusil obávat o holý život. Maximálně mu hrozilo, že ho na pár let zavřou, i když vlastně nevěděl proč. Přesto byla jen otázka času, kdy dostane azyl, protože byl politický uprchlík. Evropané totiž pro Bundesrepublik představovali neskonale lepší materiál na budoucí Němce než černí nebo přičmoudlí uprchlíci z Afriky a Asie. Důvod, proč se cítil v Karlsruhe nesvůj, mohl souviset i s tím. Byl zaskočen poznáním, že se černoši v táboře v každém ohledu projevují jako lidé a ne jako opice, jak instinktivně předpokládal. On, bojovník za práva menšin, užasl, že se ve všem všudy chovají jako běloši, a ke své hanbě zjistil, že není o nic spravedlivější než německý stát. Bylo to špatné, pokud však za to vůbec nějaké město mohlo, bylo to hlavní město Bonn, a ne Karlsruhe.

==========

Když ho ráno probudili, že má na bráně návštěvu, zdál se mu sen, že na malostranském břehu Vltavy hledali s Ludmilou místo, kde by se mohli milovat. Nějací Cikáni je pozvali do polorozpadlého domku s labyrintem místností, které se ukázaly být pohřebištěm. Růžově a modře pomalované a bůhvíproč zadrátované hroby byly řazeny po obvodu jakéhosi hotelového atria jako postele. Moše marně pátral po visačce se jménem Moses Zigeuner, která by je opravňovala hrob použít. Pak se Cikáni proměnili v dvounohé kentaury a jeden z nich se na Mošeho sápal, aby mu zkontroloval obřízku. Moše se bránil japonským mečem a rozsekl ho vejpůl. S hrůzou však zjistil, že se mu změnil v mořského koníka a okamžitě se mu rozplynul před očima. Ve skutečnosti byli neviditelní.

==========

Cestou do Durlacher Allee, kde si zaparkoval, mu Ruben své pohoršení vysvětlil. Podle něj se Němci nezměnili. Celý civilizovaný svět si je po válce za jejich zacházení s Židy ošklivil. Přinutil je akceptovat, že se dopustili zločinu, který nemá v lidských dějinách obdoby, ale po svém. Gruber patří k těm, kdo se se stejnou svědomitostí jako Eichmann holocaustu ujali povinnosti se vypořádat s minulostí. Eichmannovou povinností bylo vytěžit z Židů majetek, pracovní sílu a nakonec i zlaté zuby a vlasy, za Grubera je příkazem dne vytěžit z těch, kteří Eichmannovi unikli, poznání, čím se provinili. Je omylem se domnívat, že by Gruber byl v Osvětimském výboru z lásky k Židům nebo z pocitu viny. „Mohl sis všimnout, že tam nebylo ani slovo o lásce ani vině. Na rozdíl od Frau Eisenstadt se o nich nezmínil, protože to ho netrápí. Jeho úkolem je vytěžit z přeživších použitelné informace. Takže jako informátory nastrčili mládež a jejím prostřednictvím z nich konečně odpověď na svou otázku získali. Gleichgültigkeit! Bravo! Teď už to vědí! To je to, čemu říkám vampyrismus. A Überlebenden jsou jim za to ještě vděční. Mají ubožáci dojem, že oběť jejich rodičů, sourozenců a prarodičů nebyla marná. Když poslouží vnukům svých vrahů, určitě to už znovu neudělají, že?

==========

My se cítíme odpovědní za každou špatnost ve světě, dokonce i za Pánaboha, že ho takový stvořil. Víš vůbec, co znamená anglicky holocaust? Zápalná oběť! Chápou šoa jako oběť židovského národa na oltáři lidstva. Celooběť musí být vytěžena do posledního popílku a poslední vzpomínky k libé vůni lidskému svědomí, milý hochu! A kdopak byl asi první, kdo s termínem holocaust po válce přišel? Elie Wiesel!“ Na okamžik se odmlčel a potom dodal: „Židé se nedopustili největší chyby před válkou, když si nedokázali představit, jaká zvěrstva je Goethův národ schopen spáchat, ale když po válce přijali německé odškodnění.“
Moše si to všechno vyposlechl, a když se Ruben na chvíli odmlčel, poznamenal: „Nechápu, jak můžeš v Německu žít, když Němce tak nenávidíš.“ „Nenávidím za to Židy, ne Němce, ti mi mohou být ukradení!“

==========

„Prosím tě, co jsi sledoval tou nahrávkou?“ „To jsi tak nedůvtipný?“ „Nejspíš ano.“ „Vyzkouším tvou metodu, to je vše.“ „To nemyslíš vážně! Chceš přesvědčit Mojžíše, aby Židy nevyváděl z Egypta? Pochopil jsem to správně?“ „Stoprocentně!“ „A chceš k tomu použít Mouřenína?“ „Správně.“ „Ty ses úplně zbláznil, stará školo! Biblický Mojžíš přece nikdy ne-existoval! Je to literární postava!“ „Hele, to si nemyslím.“ „Co si ty laik o tom myslíš, je vedlejší!“ „Ani Freud si nemyslil, že je Mojžíš literární postava. Ale já vím, že existoval. V bibli je totiž jedna zajímavá epizoda, která ho zlidšťuje. Měl černošku.“ „A co má být?“ „Bylo mu přes osmdesát a jeho sestra a bratr mu to měli za zlé. Takový světec, a zahazuje se s černoškou!“ „No a?“ „Šukal s černoškou, to je ti málo? V celém příběhu to nehraje žádnou roli. Ať už to napsal, kdo chtěl, tohle se asi nedalo utajit. Možná že ještě po letech kolovaly různé zvěsti. Tak se o tom musil zmínit i autor. A víš, co napsal? Měl černošku, a co je komu do toho? Takhle přesně to nebylo, ale význam je stejný. Takže jestliže Moše rabenu šukal s černoškou, nepochybně také existoval. Stačí?“

==========

Byl to problém, s nímž si žádná nižší instance nedokázala poradit. Blumendorf se vystěhoval řádně do Německa, takže mu nebylo možné přišít paragraf za nedovolené opuštění republiky. Ale nebyl už ani československý občan, takže mu nemohli za to, že požádal o politický azyl v kapitalistické zemi, přišít velezradu. Nezákonné překročení státní hranice cizího státního příslušníka bez povolení československých úřadů a platného víza by mohlo skýtat prostor k vyhoštění, jenomže on nebyl státní příslušník žádného státu a do Německa ho nemohli odsunout, poněvadž tam ještě nedostal politický azyl. Jediné, co mu mohli přišít, byla černá jízda od hraničního přechodu do Chebu, kde ho vytáhli zpod sedadla...

==========

Neplánovou výjimkou byl o jednom ze šabatů výklad rabína z Ant-verp, jenž v Čechách pátral po svých předcích. Při třetí šabatové hostině, kdy sedávali v ženském oddělení, pojídali bílý barches a loupali si při tom jablka, jim vykládal o proroctví, obsaženém v málo známém dopise rabína Šimona ben Jochaj. Podle něj přijde před příchodem Davidova syna Lžimesiáš Armilus, jemuž se podaří sjednotit všechny národy včetně Židů a ve světě zavládne mír. Pozná se podle znamení malomocenství, které má na čele, a bude se vydávat za „toho muže“, jenž byl při svém prvním příchodu ukřižován. Že by jím byl generální tajemník, který má na čele hnědé znamení, sice neřekl, ale Mošemu se to zdálo jasné, alespoň v tu chvíli. Nezbývá než čekat, kdy se stane prvním tajemníkem OSN a prohlásí se za Krista. Pro zasvěcené Židy to pak bude znamení, že příchod skutečného Mesiáše je blízko. Židé v Izraeli se jeho vládě vzepřou a pod vedením Mesiáše z Josefova kmene budou válčit proti celému světu. Armilus v této válce zvítězí a dobude Jeruzalém. Jen hrstce statečných se podaří uprchnout do pouště a odtamtud také přijde konečná spása. Do jejich čela se postaví Mesiáš z rodu Davidova, vytáhne z pouště proti Lžimesiášovi a sežehne ho dechem svých úst! Tak chápal přednášku bělovousého rabína z Antverp a k orientaci ve světové politice mu to úplně stačilo. Do té doby se musí koncentrovat na sběr materiálů k rekonstrukci své vlastní minulosti.

==========

„To jsme byli s Rubenem na praxi v Bohnicích. Standa Gróf tam zkoušel účinky LSD. Samozřejmě ne na pacientech, a tak se tam vystřídala řada dobrovolníků. LSD většinou působí negativně na motoriku, takže člověk leží a jen občas něco řekne, což je pro asistenta hrozná nuda. Jenomže já jsem tam propašoval jednoho kamaráda, jméno vám neřeknu, a na něho LSD působilo úplně opačně. Měl jsem na něj dohlížet, a ten pitomec mi utekl. Tak mi nezbývalo nic jiného než utíkat za ním. Jenomže on byl excitovaný drogou, necítil žádnou únavu a klusal po silnici ven z Prahy. Tak jsem za ním musel cválat až do Mělníka.“

==========

Mošemu se ulevilo, že je přece jenom vdovec a manželku má v hrobě. Nežli však přešel přes Nuselský most spojující Vyšehrad s Karlovem, došel k závěru, že se nechal oklamat. To, že na něj Ludmila mluvila způsobem, jakým na něj nikdy nemluvila, ještě neznamenalo, že to nebyla Ludmila. Ta podoba byla přece zřejmá, jinak by musila mít dvojče, a o tom nikdy nic neslyšel. Ale co není možné pro jednoho Wagnera, nebo jak se jmenuje, je možné pro policejní aparát. Co když mezi tisíci agentek našli mladou ženu, která byla k nerozeznání od Ludmily? Složka Batševa byla podvržená a Ludmila s nimi nikdy nespolupracovala. Vlastně by nebylo nic jednoduššího než té ženské vyhrnout šaty a podívat se, jestli má černé znaménko! Jenomže by jí musil stáhnout i kalhotky. A kdyby ho tam neměla, tak se hezky omluvit, promiňte, slečno nebo mladá paní, to byl omyl, jen jsem si vás s někým spletl, na shledanou, a ztopořený utéct. A kdyby tam to znaménko přece jenom bylo? To se naštěstí nikdy nedozví, protože mu žádná ženská nedovolí, aby jí na ulici stahoval kalhotky. Měj rozum, Blumendorfe.

==========

„Ale ale!“ bránila se Ilonka. „Na moji generaci čekají následky drancování přírodních zdrojů. Moje generace chodí v Izraeli do armády. Moje generace chcípá v Eritreji hladem a je nakažená aidsem. Co pořád blbnete s tím holocaustem? Buďte rádi, že jste měli kliku a přežili jste. Život je o životě!“

==========

Plukovník stál v chladivém vánku z pouště ve dveřích na terasu, ruce zabořené do kapes hedvábného županu. Pozoroval, jak se pomalounku otáčí hvězdná klenba nad světlou siluetou hlavního města s trčícími hláskami mešit. Vyhaslý stan, v němž přijímal návštěvy, byl odtud jen nepatrnou tmavou skvrnou. Miloval ten výhled, i když byl provázen nepříjemným vědomím, že se Země i s jeho palácem točí tak příšernou rychlostí, že nebýt zemské přitažlivosti všechno z jejího povrchu by uletělo ke hvězdám. Ve skutečnosti je to možná zrakový klam a všechno je naruby. Podle jedné teorie se Velká libyjská arabská džamáhíríje se vším, co ji obklopuje, může nalézat uvnitř koule. I celý Vesmír, o němž se přirozeně domníváme, že se donekonečna rozprostírá kolem Země, může být ve skutečnosti uvnitř ní. Dokazoval to před válkou německý fyzik, jehož jméno zapomněl. Dědeček mu na tom vysvětloval teorii relativity. Řecký filozof Platon také tvrdil, že všechno, co svými smysly vnímáme, jsou odrazy božských idejí promítané na stěnu jeskyně. Ve skutečnosti je však, říkal mu dědeček, světů mnoho, tolik, co matematických dimenzí. Záleží jen na tom, na kterou dimenzi je mozek nasměrován. Ale sám starý vynálezce ho varoval: Nikdy nedůvěřuj výpočtům vědců. Svět uvnitř koule nehybně trčící v nicotě a dokonale přehledný – to by se jim zamlouvalo! Zapamatuj si, chlapče, že se skutečnost nikdy nekryje s vytouženými představami měšťáků, a zapiš si za uši, že Němci jsou i v tomto ohledu jejich výkvětem! Dědeček byl úžasný člověk.

==========

Dějiny, to je opravdu divná věc. Žijeme v představě, že přirozeně víme, co vedlo k tomu, co je nyní. Vždyť jsme se to učili ve škole, četli o tom při různých příležitostech v novinách, viděli v televizi pořady, nebo jsme dokonce historii studovali a přednášeli o ní. Jenomže po čase se dočtete, že to bylo jinak a minulost je najednou jiná. Minulost, jež se na první pohled zdá daná a neměnná, se ve skutečnosti neustále mění podle toho, jak je vykládána. Pokud si Theodor vzpomínal, byl Slavkov velkým vítězstvím rakouského císaře Františka. Podle Rusů musil zase Napoleonův vojenský génius kapitulovat před rozvahou ruského generála Kutuzova. Z francouzských dobových dokumentů a pro francouzské historiky však vyplývalo, že po dobytí Vídně vyhrál bitvu jednoznačně Napoleon. Jenom se mu zželelo budoucího švagra a uzavřel s ním mír.

==========

Reuven jako poddaný tradičně profrancouzských württemberských knížat tomu byl rád, ale hlavní zásluhu na rychle uzavřeném míru přikládal zakladateli světoznámé klenotnické firmy Lischka, který se dobře znal se všemi třemi panovníky. Obě koruny z Davidova plátna, na němž Napoleon při vlastní korunovaci za císaře korunoval roku 1804 i císařovnu Josefinu, pocházely z jeho dílny. Údajný strůjce míru byl prý nejen zručným brusičem diamantů, ale i výjimečně schopným obchodníkem se styky po celém světě. Kameny všeho druhu a nevídané kvality získával až z Afriky. Dodával šperky všem panovnickým dvorům a poznal se tak již léta před Slavkovem se třemi iniciátory krvavé řeže. Zlé antisemitské jazyky ovšem tvrdí, že mír v Evropě vyhovoval jeho obchodním zájmům. Jeho firma na něm prý profitovala a díky všeobecnému blahobytu se rozrostla v impérium s filiálkami v každém větším městě. Zlé jazyky také tvrdí, že byl Lischka Žid a poklidný vývoj v Evropě a blahobyt vyhovoval především Židům. Slavkovský mír byl podle nich dílem židovského spiknutí a zabrzdil v Evropě vývoj k demokracii.

==========

Theodor necítil nohy, jak ho bolely, a braly ho křeče do ramenou. Posadil se na zídku plotu, oddělujícího prostranství synagogy od ulice, a když modlitba skončila, tupě sledoval, jak se lidé začínají rozcházet. „Co je to vůbec za nýmanda, ten Husák, kterého se všichni bojí?“ posadil se k němu Reuven, upravuje si na krku žlutého motýlka. „Místní antisemita, vystudoval práva a poprvé byl zatčen za propagaci ideálů Étienna Cabeta jako placený agent Ikárie, čemuž nevěří ani jeho nepřátelé. Potom krátce přesedlal na komunismus, ale nakonec si založil samostatnou stranu, která byla rozpuštěna. Mezi Slováky platí za mučedníka, protože přibližně třetinu života strávil ve vězení. Při posledních volbách byl vyslán do Vídně jako delegát nově vzniklé strany Árijské zjednotenie. Ministerstvu vnitra buď nějak uniklo jeho jméno, anebo, a to je pravděpodobnější, se domnívali, že toho starce ve Vídni zpacifikují. To se tedy přepočítali.“
 
ocs sine ira et studio  OCSite
... mnoho se zabýval východním nebem, jež je horší než většina druhů západního pekla, východními vládci, které bychom asi považovali za šílence, a východními skvosty, které by londýnský klenotník (i kdyby mu je do krámu přineslo sto potácejících se černochů) stěží uznal za pravé.
[Chesterton]
 
+1
Hm, budu si to muset po letech znovu přečíst.
arnost snad nechci tak   moks
Sestra (Jáchym Topol) 
Dávno předtím, než jsem sebou házel a ze sna skřípal zubama, jsem byl chromec, mrzák v dětství někdy na podzim, a to, že jsem byl chromý jen před ní a pro ni, byl začátek her, počátek zkoumání lidské síly i začátek perverze. Já seděl bez pohybu a Malá Bílá Psice mi v těle vyvolala mravenčení nervů, já co nejdýl seděl, aby se ona učila moje tělo, aby učila moje tělo cítit. Můj vzor byl mrzák z rytiny. Středověká rytina zalidněná rytíři a mrzáky. Byl to středověk svátého Jiří zabíjejícího draka a já byl dětský mrzák s pokroucenou duší a s pečlivě naučenou schizofrenií, protože to, co se smělo a vyžadovalo uvnitř, bylo venku nežádoucí a nebezpečné. Závaží na mém krku byla hrdost rodiny. Měl jsem být budoucnost, která splatí pokoření, byl jsem na tom jako tisíce ostatních. Stejně jako je i mě něco pudilo, abych pochovával holuby a uhynulé vrabce a dělal jim křížky na hrobečky a bifloval slovíčka, ale Psice mě vracela k sobě samému, přes sebe, přes svoje pohyby a hlas a doteky, jako malá manželka. Jinde jsem musel zvládat roli zvídavého, veselého chlapce a nosit jedničky, abych dostál závazkům. Komunisti s takovýma rodinama vytírali kouty, ale právě proto otcové a matky nutili děti učit se latinsky. Otcové vedli sáhodlouhé debaty, zda učit latinu či angličtinu, a vždy se shodli, že je nutné obojí. Latina, kostel, hodiny jazyků. Dvojitý zeměpis, dvojitý dějepis a náboženství, to byla dost chatrná výzbroj k boji s okolním světem. Ten Jiří měl alespoň kopí. A drak mu nechtěl vzít čas, drak ho chtěl zabít.

==========

Takže to začalo u Jezulátka. Šli jsme zpátky na náměstí a k ambasádě. Čekali dlouho. Když procházeli dovnitř, viděl jsem to. A prošel i Glaser, předtím si odseděl rok, chytli ho pod drátama na Šumavě, ležel celý den zahrabaný v písku, žrali ho komáři, dusil se, ale vylezl v nesprávný okamžik, nechali ho hodiny svázaného do kozelce… s hovnama v cele… teď prošel a z brány si ještě plivl na policajta, Němci se toho chytli, a když byli krok za branou, tak na toho bolševického policajta plivli taky, vypadal za chvíli asi jak od semene a pendrek se mu bezmocně houpal u pasu, protože se bál… a Glaser se na něj chodil dívat… ale pak už sem nemoh, bylo to najednou divný, jako něco z války, že sem způsobil, že Němci poplivali Čecha, i když to byl komunistickej žoldák… bylo to divný, že sem se první krok na svobodě nenadech, ale že sem plivnul, říkal mi potom… šli i další, většinou šli opravdu jen ti, kteří měli někoho z rodiny německýho původu… ale prošel i blbeček Novák, prošel a zase se vrátil zpátky do hospody ke Schnellům, šel jen, protože se mu líbilo, že lidi mohou chodit sem a tam.

==========

Seshora, ulicemi od Hradu, se zas blížili policajti. Tentokrát těžkooděnci nekráčeli rutinním krokem komparsistů z filmu o křížových výpravách, běželi. Ksichty jsem pod plexisklem nezahlíd, ale z jejich pohybu bylo jasný, že se těší. Divoký kanci ucejtili napajedlo, napadla mě scéna z džungle, zatančil jsem si jí nohama a chyt Malou Bílou Psici, která se taky celá skrčila, taky je větřila, líp než viděla. První řada fízlů měla pendreky venku. Teď už tu nebyli žádní cizáci, žádný kamery, který by špinily dobrou pověst diktatury. A co se doma upeče, to se doma i sežere, včetně tvýho syrovýho masa, ty zkurvenče, i tvýho krhavýho voka, ještě se po něm olízneš, kdykoli se Zrůdě zachce. A dem, řekl jsem rázněji, než mívám ve zvyku. Vtom se dav začal zvolna a pak čím dál tím rychleji roztěkat, nikdo nečekal na čelní náraz, tam, kde dřív stála hrozivá jednolitá masa, byly náhle hloučky, a pak už jednotlivci, a najednou bylo všechno stejný jako dřív, tu a tam prošel důchodce, studentík, dělník v montérkách, ženská s kočárkem, lidé ve svých starých rolích, dveře hospod povědomě vrzaly jako na začátku světa. Znovu na náměstí s řinčením zastavovaly tramvaje. Přede mnou a Psicí se zjevil Jícha.

==========

Shodou okolností používám jazyk Slávů, Čechů, otroků, bývalých německých a ruských otroků, a je to psí jazyk. Chytrej pes ví, jak přežít a jakou cenu za to zaplatit. Ví, kdy se přikrčit a kdy uhnout a kdy hryznout, má to v jazyku. Je to jazyk, který měl být zničen, a jeho doba nepřišla; už nepřijde. Vymýšleli ho veršotepci, mluvili jím kočí a služky. A tohle má v sobě, vyvinul svý smyčky a díry a hadí mláďata divokosti. Je to jazyk, kterým se muselo často jen šeptat. Je měkkej a krutej, jsou v něm i některý starý dobrý slova lásky, myslím, že je to obratnej a rychlej jazyk, a pořád se děje. Tenhle můj jazyk nedostali ani Avaři, ani hořící hranice, ani tanky, ani nejodpornější lidskej druh: zbabělí učitelé, dostanou ho prachy zmenšujícího se světa. Ale já mám ještě čas, jak říkal barbar Totila ve svým zlým čase, než jeho bitva začala. Než ho dostali.

==========

Čápovo učení bylo čím dál přitažlivější, protože věděl, že válka proti komunistům musí vést i k osvobození mravenců a všech tvorů, že nikdo nesmí ublížit bezbrannejm a mláďatům, a kdo ano, tak musí přijmout trest… jenže jeho království byla vize království, který neni z tohoto světa. A pak jsem žasl čím dál víc, protože Čápovi výrostci… to byla ta nejotrlejší banda, s kterou jsem měl tu čest… těžký cynici, čas od času mimořádně zoufalý… v době, kdy my ještě v mládí bojovali se školou, oni už z ní utíkali, kašlali na všechno… v době, kdy my sem tam a pokradmu strhli vlajku, oni se učili tancovat pod pendrekama… některý byli hodně mladý… skoro děti… a zkušenost z blázinců a cel, kterou jsme měli my, nejdřív od těch, co byli o deset let starší, a pak sami… jsme předávali zas jim, jenže oni byli tvrdší… v době, kdy my sbírali známky, oni sbírali z dlažby nábojnice od plynových granátů a měli z toho legraci… a měli taky polskej model… a jejich jazyk se pohybem po dlažbě zrychloval… oči nám někdy zářily ohněm… ve vzduchu a pod zemí hřměly stroje nepřátel, ale my měli vizi.

==========

Někdy na úsvitu, ve svobodě jsme se rozhodli vydělávat peníze, nějak se v tom změněným světě okolo zaměstnat. Zalíbily se mi především mince, oči rozprostřenýho organismu, průhledy někam, chladný jako vzdálený hvězdy, taky jima fičí studenej… brzy jsme pochopili, že peníze nejsou ten kov, za který si našinec koupí pivo nebo láhev červeného a Seveřan rum, ale že peníze jsou dluhy, papíry s razítky i bez nich, peníze rostou z peněz, rozmnožují se dělením jak buňky… peníze jsou slova, známosti, podrazy, sliby, peníze magicky reagují na leštění těch správných klik, jejich hromady těžknou úsměvy na správném místě a ve správnou dobu… magnetem měny bývá slušnost vůči téhle bance a agrese vůči téhle partičce a nejvíc peněz na svým hřbetě nevozí divokej pes, nebo malebnej tetovanej drak ze snu vraha, ale chytrej úhoř.

==========

Pak jsem se musel do prostoru vplížit já s bohatou škálou převleků. David vysílal signály, kam zanést obálku a kde promluvit prostě a trochu stydlivě, kde neohrabaně postávat u dveří se zářivým chlapeckým úsměvem, který rozhodovač je na chlast a ocení Vodu… kterej úředník chce vzpomenout na dobu Kanálu a chce kolečka… lesklý klepky opravdovýho života s holkama, nebo bez nich… kdo říká umění s velkým U a touží po tom, aby si tykal se Jménama… protože spousta lidí z ateliérů byli taky přátelé a to většinou chudý… tak dostali sako a signál, kdy kde bejt, sem tam někdo zajímavě hovořil i o sebevraždě… a já věděl, kde vysunout bradu a lesklý zuby i boty a kde bejt chlap, prostě českej člověk, trochu bodrej, trochu naivní… když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří, ale jestli nemáš zájem, tak nevotravuj a vypadni… kdo si potrpí na starý dobrý disent a bojuje proti korupci, abych ho mohl jako starý spolubojovník ujistit, že tato dynamická skupina mladých mužů… a půdorys nové vládní budovy se začal rýsovat přímo na našem pozemku… a ani jsme se nedivili, když jeho cena závratně stoupla… střelili jsme tu dlažbu… a velká legrace byla, že z oken Bohlerova bytu jsme viděli přímo na staveniště vládního palácku… a shodou okolností se ruchu na staveništi ujala nám nakloněná stavební firma… věděli proč, chytráci… a když dodávky vázly, rozšustily se obálky a ty, které šly k nám, byly vždy tlustší než ty, co šly od nás… kroutilo mi to střev ama, vážně je tohle možný… pitomci, ale chtěl jsem to, chtěl jsem to až do dna hnusu a zábavy z něj… se strojkama přišel Micka a s hadrama já, ty indický látky šly různejma kolejema přes Mongolsko, byly neuvěřitelně levný, a protože se nám podařilo jich tuny skoupit a na zbylý tuny pak díky bakšišům pro různý Ludvigy pátý až šestý ligy shodou okolností uvalit děsivý clo, stali jsme se pány indických látek po celý rozpadající se republice… a zatímco já využíval prchající zbytky síly k hypnotizérství a plaval v pokojích a kancelářích a dokonce v jednom či dvou delikátních případech i na chatách těch různých Ludvigů pátý ligy… aby bouchli razítkem… Micka za babku skoupil sklady plné neprodejného textilu na okrajích Prahy… nekvalitní trička a spodky bratru za dva miliony, svini za šest… a ty šly díky Bohlerově Laosance do její rodný země, kde s nima na čas letadlo zmizelo, ale pak se trička objevily v podobě mastí, mastiček, nakuřovadel, klobouků vhodných na kamenitý pole do převýchovných táborů, barevných stuh, bambusových kopí na bůvoly, nekonečných svíček, miniaturních buddhů a klapaček na strašení ptáků, až jsme Bohlera málem vyhodili, vyhazov za čtyři m. by pro bohoslovce znamenal přinejmenším pád ze schodů, já bych ho chránil, ale David byl tvrdej a Micka byl vždycky kruťas… ale včas se objevilo šest bratranců Bohlerovy kočičí Laosanky a platili v dolarech, protože za trička a spodky pořídili miliony tamní prapodivný měny, za který nakoupili surovou gumu a rozjeli vlastní kšefty s Hongkongem. Pak je začala pálit komunistická půda jejich vlasti pod nohama, tak to vzali rychle kolem světa za svou sestřenicí… já je chápal, byla skvostná od svýho úsměvu až po kořínky chlupů, ty jsem cítil, kdykoli jsem v její přítomnosti rozvibroval zbytky síly… její břicho ani zadek jsem si ani nechtěl představit, a kdyby moje síla neumírala, byl bych ji Bohlerovi vzal… a taky se chtěli seznámit s těma fantastickejma kšefťákama, kterýma už jsme v tý době byli, a rozjet něco většího nebo menšího ve východní Evropě, když B.o.g. dá.

==========

Laosové se svými dokonalými falešnými papíry začali rozjíždět kšefty a u nás zůstala jen ta první šestičlenná parta, teď s některejma svejma ženama a dětma. A tu se vytáh Vasil, kterej naučil Laosáky vyrábět samurajský meče… měl to od kyjevskejch Vietnamců… různýma trikama v kovářský dílně, trikama s teplotou vzduchu, kovu, s máčením do vody a zahrabáváním do písku ve správnou dobu a na příhodným studeným místě, brzo Vasil s Laosama vytvářel starobylý samurajský meče. Výroba se rozjela, protože japonský, americký, německý a další turisti teď domů nevozili jen falešný český sklo, gumový český knedlíky, zastřelený český Švejky, ale taky zářivý ukrajinskovietnamskolaoskočeský samurajský meče… Bohler povolil stavbu kovárny v jednom z dvorů a Micka nakoupil pár tisíc vobroušenejch rezavejch bolševickejch důstojnickejch šavlí z vojenskejch skladů na materiál. Vasil všeobecně stoupnul v ceně, a nebejt jeho Černobyl skej ch uřvanejch nočních můr, nějak bychom to už s nájemníkama zařídili, aby se nastěhoval normálně a nemusel spát ve sklepě na houni.

==========

Tajemství se týká malejch tvorů… nehotovejch, těch, kerý se nedokážou bránit… dětí a malejch psů taky… protože jsme čekali na Mesiaha, bylo nám jasný, že se v byznysu nedotknem dětiček… copak ten první Jezu, ten když se válel v plenkách v chlívě… tak na stráži stály dobrý zvířata, a starej náčelník Josef jistě každýho, kdo nes dary a "dary", pořádně prohlíd a vejrostkům vytahal kudly a pekelný stroje vrátil návštěvníkům asi rovnou do vnitřností… a šestnáctiletá Maria měla jistě černý vlasy a měkkej a tvrdej pohled mocný sestry, taky dávala bacha… na Jezuovy lízátka, aby mu nějakej člověk, kerej neví nic o smlouvě, nepodaroval shodou děsivejch okolností cuc na špejli s herákem… první Jezu měl kolem sebe vždycky dobrou bandu… celnický fízly, statný tesaře a zedníky, kurvy, herce a obratnýho Petra s mečíkem… a když ho nakonec stejně dostali, tak jen proto, že to tak měl, že tak použil svou sílu, a když umíral, měl uši i oči plný měkkýho zlatýho světla Boha, kterým konec konců podle Bohlera i jinejch autorit byl… jenže dnešnímu Dítěti by možná vůbec nestačilo mít přímou linku se Starým Bogem… kdoví v jaký městský díře se teď náš malej Mesiah třese zimou… kdoví jestli na něj jeho vožralej fotr teď zrovna netahá dranžírák… čertví jestli ho zrovna teď jeho zfetovaná máma nezalehla kredencí… říkali jsme si někdy s chlapama, plivali tabák a pokyvovali hlavama… cinkali sme stříbrem, Bohler se dotk svýho orla, já poklep Černou Madonu… musíme bejt vopatrný, shrnul to vždycky Micka… žádný zbraně, drogy, žádný porno s blechama, říkal David nahlas ty živý části smlouvy a Bohler obracel oči vzhůru… Jasně, jasně, dodával jsem já v nějaký tý dobrý chvíli, kdy jsem si zrovna nemusel poopravit masku, aby seděla.

==========

No a Longen, von měl s Ervínem takový jako šmé, ju? Voni platili takový mladý kucí… rváči! z Pátý čtvrtě, no to vy už nemůžete znát… Proto to tam pak zbourali radní! A tihle ganefi přepadali četnický stanice kvůlivá zbranim… a von Longen ty kvéry lifroval Srbům… a jinam… a dyž zabili Ferdinanda… tak tam vytáh zas Ervín s bločkem na report, a protože vod Longena věděl, kam ty kvéry dou, tak byl dycky první s reportem… a pak se dělili! Plácli si! Takový voni měli partyky… a tomu Ervínovi se říkalo Ervín Zuřivý, von měl z pití takový jako stavy, jo, kucí! A von to nepsal, to von už nemoh, to jako ne! Von byl dycky první na místě neštěstí a tam votrhal ty tágblaty, ty místní noviny… a pak jim to někdo překládal, ňákej študent nevinnej… a voni se dělili, no… a furt koumali, kde vzít prachy… a Richard s Longenem dostali tutovej nápad a lámali Paula: To je blbost, toho Severína ti nemůže ilustrovat Josef Lada! Neblbni! A vraž tam ňáký mrtvoly, nech ty ženský pomřít… ňáký duchy… vraž tam jedy… šílenství!… identytu! Zajdi za Gustavem, ten už ti poradí… voni totiž přišli na to, že prachy sou z turismu… Gustav v tom hlavně jel! A musíme z tý Prahy špinavý udělat Město Magyje! Ať turisti jezděj!… a utrácej! Tak to vyšpekulovali!

==========

Kde domův můj? na šatonech v Minkovicích kde domov tvůj? na cvrčkárně na Borech kde domov náš? na třetím štychu na Kartáči kde fotr tvůj? sjíždí havaj v Rejnovicích kde kmotr tvůj? fárá na Bytízu kde brácha tvůj? srká rajón ve Vinárně kde švára tvůj? na hadích tancích v Boleslavi kde fotr jeho? na buzerplace v Ilavě kde brácha jeho? na multně v Bělušicích kde bráchův brácha? na glajznách v Oráčově kde kámoš tvůj? na trestňáku na Mírově kde fotr jeho? na ixku v Ostrově kde syn tvůj? v Libkovicích hulí péra kde druhý syn tvůj? na polykačce na Pankráci kde třetí syn tvůj? čeká špagát tamtéž kde máti tvá? konfiduje v Pardubicích kde ségra tvá? v Opavě hněte z chleba úd kde ségra ségry tvý? padlá slehla u Apoldy kde dcera ségry tvý? s triplem vzdychá tamtéž.

==========

Měla zvláštní výchovný methody. Těžko říct, proč tu starou raritu hned nevyhodili. Ehm, ehm, hm, no a co? bručela pod obrazy státníků. Nejlepší bylo, když nastal den českého hrdiny kosmika Remikina. Třída seděla pod obrazovkou ve svátečních hadrech, byl to velký den, první Čech v kosmu! Po boku sovětských pilotů vrátil se k nám na zem neoslepen rájem a vydal svědectví: Je to už dokázaný, pravil nám Remikin, Bůh tam žádnej neni! Pravil Remikin a cpal se knedlem a zapíjel kusy pivem, to chce klid! Já sem důkaz a pravím vám, pozemšťané, Bůh neni. Já tam byl… viděl sem to svejma českejma mazanejma kukadlama! Nic tam neni. Nikdo! Takže klid! A jede se dál! A ten den, kdy hrdinný Čechů Čech, Vševěd Skřet Pan Zvěd, dalekozrak a periskop národa vrátil se z výšky sem a pravil všem, jak to je a o co jde, zavládla v socialismu radost. Zněly sirény a dělbuchy, Češi se ukláněli v tanci kolem jolky a televize byla o hodinu dýl a všichni zločinci si těžce vydechli. Ten Remikin je ale kus geroja a génija, oddechli si poslanci a jiný bolševický zkurvenci, byl tak daleko a teď nám to říká! Je to v pohodě! Nic neni a všechno je jedno! Paní profesorka Poselová se v klidu opírala o tabuli a říkala: Hm, hm, dobrý, dobrý, ten Remikin… no už tu bednu vodneste, už to skončilo. A i ti nejzatvrzelejší a úplně cynický hurvíni pochopili, že Poselová byla daleko dál než ňákej Remikin a vrátila se… ví víc.

==========

A ostatní hurvíni… jestli sou teď v marketu nebo pod kolem, jestli na ně sestoupil duch neboje vzal čert… nevím. Paní profesorka Poselová učila jazyky, jen díky jim tehdy přežila… i nejzvrácenější a úplně chladnokrevný hurvíni věděli, že to, co má vytetovaný na levým předloktí, neni její telefonní číslo… a drželi hubu, když mluvila.
Proč ji tam tak dlouho strpěli? Sám jsem slyšel, jak říká inspektorovi: Ale houby, já nejsem z pravicovýho tábora… ani z levicovýho, já sem z koncentračního tábora.

==========

Přichází udejchanej Kopie, vzduch je čistej, hlásí a třeští oči jako já. Muj přítel Kanak vysvětluje: Tuleri, kipa! Esn hír gróse, gróse, bik! Kanakland kajne! Ukáže nám mezinárodní gesto chmátky. Přizvukujem. Tuneleri! Nach Kanakland! Aha, Kopie porozuměl. Voni se prokopávaj domu. Globe, říkám. Globe, krz, krzevá? Ja, nach globe, říká Kanak radostně. Esn konzerv und džus supermarkt Dojčland nach Kanakland fur kindrn und fraulen Kanak und nix problém! Gróse und gróse gud. Frišten zí? Ja, říká Kopie, nach Kanakland krz globe vífíl kilometrs? Kimtr? nechápe Kanak. Ajn metr ukáže mu Kopie, starej praktik mluvy. Vífíl metr nach Kanakland? Ja, chápe náš zachránce. A maluje do písku čísla. Hele, říkám Kopicovi, dyž koukneš z tyhle strany, je to 60 kiláků, a z tyhle stťany 90, to furt de. Jenže Kanak čísla maže. Kajne problém! Kimtr nix problém. Voni spíš nevěděj, kolik to je, soudí Kopie, a je jim to fuk. Ja! řekne Kanak, jako by rozuměl. Arbajt?! Ukazuje nám na kolečka a lopaty. Otřesem se. Ale… třeba je to tam dobrý v Kanaklandu… palmový víno třeba, moře… Neblbni, říká Kopie, nemáme čas. Třeba by nás udělali dozorcema, říkám, dyk sme bílí… Nemáme čas, říká Kopie. Má pravdu. Au výdrzen… a hodně štěstí, přejeme Kanakům. Rozlučka. Za okamžik jsme na povrchu. Kráčíme. Jsem černéj pasažér, ól rajt!" zpívám písničku od Antonína, taky v Berlunu t. č., "namažu se černým krémem do ksichtu a vydám se na cestu!" No jo, říká Kopie. Kanaci… hele, my sme taky Kanaci! No jo! pochopil sem. V mžiku. Tohle byla ta důležitá identitní věta. Seš, Kopici, napadnutej duchem svátým, či seš snad z rodu proroka Eliáše? I to je možný, říká vážně Kopie. Má pravdu. Všichni jsme Kanaci. Megarasa z tunelu. Celá ta parta tehdy v Berlunu na cestě do Evropy.

==========

Uprchlíci! Radní se scházeli s ekonomama a diplomovanejma inženýrama a lékařema. Telefony generálních štábů řvaly. Vona ta holota, povídal radní, vykupuje všechny laciný žrádla pro naše kočičí a psí miláčky a moje Dájenka je v nebezpečí. Voni to dávaj svejm dětem, že je to výživný. A chystaj se sem další. A radní si říkali, ten Stalin, Pol Pot, Hodža, Husajn… vono přece jen. Ale nemohli poslat kulomety, protože by rozbili svůj čas. Byli v místě, kde se křižujou dva světy, dva časy. Všechny ty dokonalý švýcarskojaponský hodinový strojky byly k ničemu. Voni nám strhaj všechny naše barevný reklamky a nacpou ten papír do bot a za košile, až přídě zima. Dáme jim tedy prachy. A rozjeli pár afirmativních akcí. Jenže vyvrhelové z východu nakoupili akorát víc konzerv a víc džusů a tu a tam lepší bouchačky a kvalitnější herák, na sebevzdělání nešlo nic.

==========

A pak jeden radní v tý pasti času povídá, necháme to bejt, natáhnem akorát dráty, necháme to bejt, vono to vyhnije… časem. Snad má pravdu, zatim, ale… zvlášť okolo těch káznic, tu a tam některej bachař lehce se dotkne pouzdra ganu na svým boku, vánek mu čechrá kštici, jak s uchem schýleným naslouchá řevu vyvrhelů… právě odmítli špenát a chtěj ještě jednu deku… a pak se dotkne i ganky, kterou má v podpaždí, a dyž de okolo nějaká ta svobodná demonstrace, nepřipadá mu to tak zlý… a tu a tam, když vzplane ňáký to absurdní kurdský hnízdo nebo iracionální angolská ubytovna… telegraf zrovna nejde, depeše nedocházej, zadřou se kola… a mrtvoly hořej v plamenech… počkáme, uvidíme, řek ten radní. Ano, čekáme, co se stane.

==========

Lidi, který ze Zóny evakuovali, a to byly celý vesnice, byli všude jako prokletý. O Pelyňku se nesmělo psát a lidé věřili, že ozáření je nakažlivý jako chřipka. Některý z evakuovaných to nevydrželi a vraceli se. Prošli vojenskejma zátarasama a vraceli se do svýho kraje. Šli na černo. Na stalkera. Vasil věděl, že by ho mohli vidět z vrtulníku. Vyhloubil si ve sklepě jámu a tam přezimoval. V létě nevěřil svejm očím. Tráva už nebyla zelená. Stromy nebyly stromama. Neviděl nic živýho. Pak holuba. Nemohl ho ale jíst, ten pták měl něco s očima. Měl něco místo očí. Vasil myslel, že je konec světa. Že Bůh zešílel a on, Vasil, je poslední z lidí. Ani na chvíli ho prý nenapadlo, že se zbláznil sám. Tohle mě zaujalo. To mi musel vyprávět víckrát. Šel k zátarasům, ale když ho vojáci viděli, zahnali ho. Prý nemá propustku. Prošel jinde. Ale nemohl mezi lidma vydržet. Nikdo mu nevěřil, když vyprávěl, co se v Zóně děje. Podle rádia se nedělo nic zvláštního.

==========

Jo. Ale poslouchej, mě ste celou dobu štvali, vy klučíci… a ti pitomý filozofové užvaněný, prej lidský práva… literáti, těm akorát vadilo, že nejsou v televizi. Ti šli do kotelen, jen aby je tam někdo vyfotil a poslal tu fotku na západ. Ti se uměli prodat. Ale vy, blbečci. Víš, že mi vás bylo líto? Toho Čápa, toho sem musel zmlátit, aby to pochopil. Ten tvůj kamarád, Hadraba… chacha a teď muj kamarád, to je aspoň chlap. Víš, že mě jednou praštil? Lidský práva! Tak jsem ho nechal. Žádný práva. V Angole byl Jesu Morales, Kubánec… to byla chodící smrt, frídom fajtrs se ho báli… tam, kamarádíčku, dyž sem jel v džípu, tak sem potkal ženskou… zastavím a vona sebou praští na zem a roztáhne nohy, to bylo první den, tak je Kuboši vycvičili… pak to bylo normální. Morales chodil celej v černým, měl na džípu kulomet… říkali mu Ježíšek… von nesnášel pátery, jednou kvůli tomu vystřílel svatbu… ten dyž vešel do vesnice, tak všichni zdrhali: Okata, okata Chesito nagada! Ježíšek de, všichni pryč!… to mi znělo v uších první noci, než sem si zvyknul… von dyž tam jezdil po silnicích, tak troubil… kašlal na to… věděl, že po ňom frídom fajtrs dou jak po nikom… a vy ste nic nevěděli vo skutečným životě, jak ty říkáš… skutečný! To bylo skutečný, když ho dostali a my pak našli jeho hlavu… v kuchyni… nohy mu fajtři pověsili na bránu, tak sme dycky našli kus… tam si nikdy nevěděl, kdo je kdo, dyť někerý Kuboši sou taky negři… a uniformy se tam válely všude, po všech armádách… tam se z mrtvejch nestahovaly… a já i ostatní byl Čekoslovakija, nás bylo málo, jen odborníci, spešl forsis, co čumíš? No vo tom se dneska mlčí. Bez našich doktorů by tam Kuboši pochcípali! Kdo stavěl mosty? Já byl tehdy hrdej, že sem Čech… to bylo skutečný, když sme šli přes vodu a Frantu Mázlů střelili, zůstal v bahně… to vaše, to byla jen hra! Dyť sme vás nechali! A víš, co sme se tam učili na černejch… víš co? S elektrickým proudem, to jo, kamarádíčku… černý vydržej… tam, kde kapali i Kuboši, černý lezli bahnem v pohodě a hledali miny, no, dycky našli jen tu jednu… jednu černou… holku propíchli bajonetem, doktor Rak vod nás jí sešil břicho a vona zmizí z postele… našli jí u ženskejch na ubikaci, jedla jabko! Co vy ste dělali v tu chvíli, psali petice… Vohřecký se rozesmál na celý kolo.

==========

Chodil jsem tedy do práce. Socializoval jsem se. Otrnulo mi. Až pak… u stánků jsem zas viděl rumunský cigošky s dětma… žebračky a došlo mi to, aha, to On je sem posílá, už je mi to jasný… Předáku, pravil jsem o polední pauze, přišel jsem na teorii relativity, takhle je to, poslouchej: On je sem posílá a ony si tu chvílema připadaj jak v ráji, z těch obalů a zbytků, jo, tohle už je vest a z těch pár korun jim to de, ale sou tady kvůli domácím obyvatelům, to je ta teorie… Co? řekl Předák, ale taky se mu začalo rozjasňovat… všimni si, Předáku, dneska je móda říkat: Nemám čas, lidi si připadaj ohromně důležitý, že nemaj čas, že pracujou, připadaj si skoro jako Američani na těch svejch schůzích při řešení neřešitelnýho a nekoukaj se už okolo… chtěj vypadat jak lidi ze seriálů, profesionálové posraný, úspěch, vole, satelity, káry, pět blondýn atd., chápeš? Jo, vždycky se v hospodě ptám: Už si čet Vojnu a mír a Gilgameše nebo kupříkladu Muže bez vlastností a Eskymo Welzla, to máš za večer… no, Předáku, to bys měl vidět ty ksichty, každej prej: To je tlustý! Nemám na to čas… v dnešní době! A není to zfilmovaný? Jako Bible? Jo, Předáku, když mi někdo řekne velmi důstojně a vznešeně či s uštvaným ksichtem: Nemám čas, slyšim rachot roštu a chvěju se o osud lidstva… chtěj bejt jak stroje, jako otroci zapřažený v orloji a jedinej výsledek je, že vzrůstá počet druhu zombí… a to, co viděj večer ve zprávách, ty všiváky mordovaný pod kolem světa, v pondělí Kurdi, v úterý Someci, ve středu Kambodžáci, ve čtvrtek Halasové, v pátek Reneti, v sobotu Etiopci, v neděli Bosňáci, další dny je taky plno a někdy je to všechno najednou, tak už tomu vážení diváci vůbec nevěřej… že sou lidi bez igelitu, bez žrádla, bez zubů, to už neni skutečnost… a tak lstivej Bog rozeslal do světa, do metropolí, tyhle votrhaný cigy se zmrtvělejma harantama, aby lidi viděli… bídu a tupost z ní, chápeš? To je novej kmen, tajný a velmi důležitý společenství, víš, že sou všude… viděl jsem TV, Britové se ohromně divěj, že sou i v Londýně, jak se ty bosory snědý dostaly přes La Manche bez liber a dokladů… jako Venclovskej jistě ne… podivovali se ve sněmovně… vzduchem tam šly strygy, přímo z Jeho dlaně, provokovat. A každej odpornej pohled na ně znamená i otázku, proč já? Proč ne ty? A kdykoli podaj prs svýmu zimou ztuhlýmu dítěti, říkaj tim pádícímu chodci s vlající kravatou: jen počkej, možná zejtra ty padneš, nikdy nevíš, chlapíku, he… víš to? Já to vim, řek Předák, ale co ty… nechceš kratší dovolenou?

==========

Karlovičtí občané vytvořili "Kruh bílé kápě na obranu čistoty vznešeného českého národa" a začlo to… některý Hejci se bránili, ale byl tu ten starej etnografickej nepoměr… občani vycházeli jen v komandech, silný chlapi s holema a nožema… a pitomý Hejci vystrašeně seděli ve svejch barabiznách, starý lidi, děti, všichni pohromadě… a některý Hejci řekli, už ne, a taky si vzali do rukou věci… v tom jsou zprávy Karlo vickýho kurýra dost zmatený… ale všude se objevuje… "známá postava fanatika Bohlera alias Mandelbauma alias Modláře, štváče a podněcovače nepokojů", párkrát mu vysklili okna a Laa byla s Vojtěchem ve sklepě… a tehdy právě vyhlásili radní Karlovice samostatným občanským státem, takhle se to tehdá v republice na pár místech trhlo… opozice proti tomu sice brojila, ale některejm stačilo vysklít okna, jiní dostali před hospodou po mordě, jiní byli nařčeni z pragocentrismu, prznění a pojídání fekálií, byli zastrašeni a vyřazeni… pravda, tu a tam došlo k pár peticím, ale pak karlovická milice obsadila hranice okresu a začlo hlasování… přehlasování se událo pomocí mrtvých duší včas napsaných na papírku, což je nová metoda starýho modelu, a pak si občani se samostatností demokraticky odhlasovali i Karlovickou vyhlášku, že totiž Hejci se nesmí stěhovat, přicházet z jiných okresů, musí být policejně hlášeni, nesmí navštěvovat určitá pohostinství apod… podle Karlovického kurýra se vláda zachovala odporně šovinistický, obsadila Karlovicko četnictvem, ale to při honech na Hejky kupodivu nezasahovalo… podle Karlovického kurýra Hejci přičarovali další povodeň, a proto byly zavedeny sankce i proti občanům podezřelým z toho, že Hejkům dávají jídlo nebo je přechovávají… Bohler ještě s několika lidmi, říkala mi Laa, kopal podzemní chodby, kudy Hejkové prchali za hranice okresu, tam proti nim ale taky začaly demonstrace… ale Hejkové neměli žádnou vlastní zem, kam by mohli utýct, narodili se přece tady… tohle Laa nemohla pochopit… z Kurýra jsem vyrozuměl… některý Hejci se pokoušeli ukrýt u vlkodlaků a ježibab, ale ti většinou jen shrábli hejčí zásoby a šperky a udali je… a přitom v prvním dodatku ke Karlovický vyhlášce stálo, že se vztahuje i na ostatní bytosti… a velmi výmluvná byla dětská příloha Kurýra nazvaná "Kladívko proti bludičkám"… psali tam pod heslem "Uchvátí-li tě hejctví, uhyneš", že "osoby vyhýbající se blahu a sanitalitě a hospitalizaci jsou mylně nazývány vlkodlaky", byl tam obrázek starýho dědka v čepici, ležel na posteli a tu měly na ramenou rozesmátá dítka v barevných šatech, nesly dědka krz dveře, on se držel veřejí, v zubech dýmku, a nad ním šla bublina, v tý bylo napsáno: "Idioti, rád bych umřel doma…" a jedno z dítek, Kurýrek, který seriálem procházel, dědka šimral v podpaždí, aby ho mohli pronýst, a v bublinách těch dětí stálo: JE ne, dědoušku, už nám smrtí smrdíš, musíš hezky do Nemocnice, tam se o tebe postaraj."

==========

A pak jsem slyšel: To tehdá, když jsme šli přes vodu. Jo, Morales mi vysvětlil, jak to chodí. Tehdy u ohně… a já viděl Vohřeckýho a z něj to taky šlo, ten proud mluvy… Tam mi bylo dobře, u ohně v noci, byl sem na stráži a kolikrát jsem chtěl, aby ta hlídka trvala pořád… ostatní spali a já je hlídal se zbraní, jedinej bdící… to je život, tohle má smysl… znělo z Vohřeckýho… tam jsem pochopil, co chci dělat a kdo chci bejt, a jednou přišel i Morales a to byla čest… on byl někdo a povídá mi: Amigo, a víš, jak to chodí na řece Kongo? Vzal si ode mě cigaretu a připálil si větývkou, schoval cigáro do dlaně, byli jsme stranou ve stínu kvůli frídom fajtrs… malej škorpión, to znáš, hombre? ptal se mě ten chlap, Morales… vokojo mohli bejt partyzáni, ale von tam byl se mnou a povídal: Škorpión stojí u rozvodněný řeky Kongo, mosty stržený a říká hrochovi, hele, kámo, musim na druhej břeh, mám tam ženskou… převezeš mě, jo? Ale hroch ho znal… tebe ne, brouku… ty seš jedovatěj, ty mě bodneš, seš zlej… neblázni, hrochu, povídá škorpión, dyť dybych tě bodnul, tak se utopim taky, chápeš? To je logický… a hroch přemejšlí a pak kejvnul, škorpión mu přelez na hřbet a hroch začal plavat v kalnejch vodách, plave a škorpión se začal smát… a když byli uprostřed… škorpión ho bodnul ze vší síly, nasral do něj jed… co šílíš… říká hroch, dyť si slíbil… promiň, kámo, říká škorpión… ale takhle to chodí na řece Kongo.

 
arnost snad nechci tak   moks
„Ne, doktore Simei,“ skočil jsem mu do řeči, „v takovém případě řeknu, že použít metaforu oko uragánu je zcela na místě, není totiž podstatné, co říká věda, protože čtenář to stejně neví, a výraz být v oku uragánu mu navodí správnou představu, že se ocitl v pěkné šlamastyce. Je na to zvyklý z tisku a z televize. Stejně jako je skálopevně přesvědčený, že se má vyslovovat kví bono místo kují bonó, případně že se to píše Qui bono, a ne správně Cui bono, nebo že youtube se vyslovuje jůtůbí.“ „Vynikající myšlenka, doktore Colonno, je třeba používat stejný jazyk jako čtenář, nemluvit jako intelektuálové, kteří si v prostředcích hromadné dopravy označují jízdenku, místo aby si prostě v socce štípli lístek. Musím ale říct, že náš vydavatel jednou řekl, že průměrný věk (myslel průměrný mentální věk) diváků jeho televizí je dvanáct let. Našich ne, ale vždycky je vhodné stanovit si průměrný věk čtenářů, na které cílíme: našim by mělo být přes padesát, jsou to dobří a počestní občané toužící po dodržování zákonů a pořádku, ale zároveň mají rádi drby a odhalování všemožných nepořádků. Vycházejme z předpokladu, že to nejsou žádní velcí čtenáři, většina z nich dokonce nemá doma ani jednu knihu, ale stejně budeme psát i o úspěšných románech, kterých se po celém světě prodávají miliony výtisků. Náš čtenář sice knihy nečte, ale rád se dozvídá o existenci velkých umělců, podivínů a miliardářů, stejně jako sice nikdy v životě neuvidí zblízka žádnou celebritu s dlouhýma nohama, ale i tak chce vědět všechno o jejich tajných láskách. Avšak dejme teď slovo i ostatním, aby se představili. Sami. Začne naše jediná dáma, slečna (nebo paní)…“

---

„Moje rodina má nepěknou minulost. Dědeček byl hodnostář neblahého režimu, jak se dnes říká. A pětadvacátého dubna ho jeden partyzán poznal, právě když se děda pokoušel nedaleko odtud v ulici Cappuccio zdrhnout; chytili ho a hned na rohu ho zastřelili. Otec se to dozvěděl se zpožděním, protože pokračoval v rodinné tradici a ve třiačtyřicátém vstoupil do služby do desáté útočné flotily známé jako Decima Mas, v Salò ho chytili a poslali do koncentračního tábora v Coltanu. Měl kliku, vyvázl o chlup, protože tak dlouho hledali paragrafy, které by mu mohli přišít, až Togliatti v šestačtyřicátém vyhlásil všeobecnou amnestii, jsou to teda paradoxy, když fašisty omilostňují komunisti, ale možná měl Togliatti pravdu, bylo třeba se vrátit k normálnímu životu za každou cenu. Ale normální život také znamenal, že otec s vlastní minulostí a navíc s dědovým stínem nemohl najít práci a živila ho máma, která pracovala jako krejčová. Postupně začal scházet a propadat chlastu, vzpomínám si jen na jeho rudolící obličej protkaný žilkami a na vodnaté oči, když mi vyprávěl o svých obsesích. Nepokoušel se ospravedlnit fašismus (žádné ideály už neměl), ale tvrdil, že antifašisti si o něm navymýšleli spousty děsivých historek, aby dosáhli toho, že lidi fašismus odsoudí. Nevěřil šesti milionům Židů zahynulých v táborech. Nemyslím tím, že patřil k lidem, co ještě dnes popírají holokaust, ale nedůvěřoval verzi osvoboditelů. Všechna ta svědectví jsou tak přehnaná, říkal mi, četl jsem, že uprostřed táborů se stohy svršků povražděných vězňů tyčily do výšky sto metrů. Sto metrů? Umíš si to představit? Je ti jasné, říkal mi, že sto metrů vysoká hromada by musela mít tvar pyramidy se základnou větší než celý tábor? Vůbec ho nenapadlo, že kdo někdy zažil něco šíleného a pak na to musí vzpomínat, použije nadsázku. Když se člověk nachomýtne k havárii na dálnici, taky vypráví, že mrtvoly ležely v jezeru krve, ale samozřejmě tím nemyslí opravdové jezero, jako třeba Como, jen chce vyvolat představu, že krve bylo hodně. A co teprve když máš vzpomínat na nejotřesnější a nejtragičtější zážitky vlastního života…

---

Já nic nepopírám, ale otec mě naučil brát zprávy s rezervou. Noviny lžou, historikové lžou, televize dneska taky lže. Viděl jsi loni za války v Perském zálivu ve zprávách záběr na kormorána, který umíral, protože měl peří slepené ropou? Potom se zjistilo, že v daném ročním období žádní kormoráni v Perském zálivu nežijou a záběry že jsou osm let staré a pocházejí z války Íránu s Irákem. Nebo, jak tvrdili jiní, možná prostě někdo vzal kormorány ze zoo a umazal je naftou. A právě tak to nejspíš bylo s fašistickými zločiny. Ale pozor, rozhodně nejsem ovlivněný otcovými nebo dědovými myšlenkami ani se nechci tvářit, že Židi nebyli vyhlazováni. Ostatně pár mých nejlepších přátel jsou Židi. Jen už prostě ničemu nevěřím. Byli Američani opravdu na Měsíci? Není vyloučené, že to všechno jenom narafičili ve studiu, jen si prohlídni stíny kosmonautů po údajném přistání na Měsíci, jsou divné. A válka v Perském zálivu skutečně byla, nebo nám jenom ukazovali kousky z archivních záběrů? Žijeme obklopeni lží, a když člověk ví, že mu všichni lžou, musí se mít na pozoru. A já se na pozoru mám, podezírám, vždycky prověřuju. Jediná skutečná věc, jejíž existenci můžu dosvědčit, je tenhle kus Milána, takový, jaký byl před desítkami let. Bombardovalo se doopravdy a bomby shazovali Angličani a Američani.“

---

Ale ve skutečnosti nám tím noviny předávají nějakou myšlenku, varují, vyvolávají poplach, co já vím… Co si asi pomyslí čtenář? Sama o sobě by s ním žádná z těchto čtyř zpráv ani nehnula, ale všechny čtyři dohromady ho donutí tu stránku nepřeskočit. Chápete? Vím, že kdekdo učeně vykládá o tom, že v novinách se vždycky píše ,dělník z Kalábrie napadl v práci kolegu‘, nikdy ,dělník z Cunea napadl v práci kolegu‘, jistě, to je rasismus, ale představte si noviny, kde se bude psát dělník z Cunea atd. atd., důchodce z Mestre zavraždil manželku, trafikant z Bologne spáchal sebevraždu, janovský zedník vystavil nekrytý šek – koho to zajímá, odkud ti chlápci jsou? Kdežto jakmile se mluví o dělníkovi z Kalábrie, o důchodci z Matery, o trafikantovi z Foggie nebo o palermském zedníkovi, vyhoví se tím určitému očekávání, nahrává to představám o jižanské kriminalitě, a tím se ta zpráva teprve udělá… Jsme deník vycházející v Miláně, ne v Catanii, musíme tudíž brát v úvahu citlivost milánského čtenáře. Ostatně moc hezký obrat je ‚udělat z něčeho senzaci‘, senzace i zprávy vyrábíme my a musíme je umět vkládat mezi řádky. Pane doktore Colonno, sedněte si někdy na pár hodin s našimi redaktory, proberte společně agenturní zprávy a sestavte na tohle téma pár novinových stránek, nacvičte si, jak se senzace vykouzlí z ničeho, když žádná zpráva neexistuje nebo si jí lidé nedokáží všimnout, děkuji vám.“

---

Každá žena, když se na člověka zadívá zespoda nahoru, působí jako Bambi.

---

„Opravdu musíme vždycky mluvit o profesionalitě?“ přerušila mě Maia. „Tady všichni odvádějí profesionální práci. Je jasné, že když zedník postaví zeď, která nespadne, odvádí profesionální práci, ale taková profesionalita by přece měla být normální, mluvit by se mělo spíš o zedníkovi, který je lajdák a kterému zeď spadne. Když si zavolám instalatéra k ucpanému odtoku a on mi ho spraví, poděkuju mu, řeknu, díky, udělal jste to skvěle, ale určitě mu neřeknu, že odvedl profesionální práci. Ještě aby to tak udělal jako Joe Piper v Mickey Mouseovi. To věčné zdůrazňování profesionality jako něčeho mimořádného naznačuje, že normálně lidi pracujou jako prasata.“ „Přesně tak,“ pokračoval jsem, „čtenář si myslí, že normální je pracovat jako prase, proto je zapotřebí upozorňovat na profesionálně odvedenou práci, v podstatě se tím říká, že se všechno povedlo, jen to zní odborněji. Karabiníci chytili zloděje slepic? Odvedli profesionální práci.“

---

Nulté číslo (Umberto Eco)
 
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf 
Ellen Cherry byla přesvědčená, že ženy zajímá sex víc než muže. Muži o sexu víc mluví. To je pravda. A taky neustále nafukují jeho důležitost vtipy, časopisy Hustler, výbojnými návrhy a průhledným chvastounstvím – to však podle ní jen přináší výhody dalším mužům. Muži si myslí, že být mužným znamená být kopulačním dynamem, což má posílit jejich nejistotu ve vlastní mužnost, již si spojili se sexuální výkonností, ačkoliv pravý původ této nejistoty by měli ve skutečnosti hledat ve svém malém zájmu o běžný tělesný styk. Proč mě přešla chuť na další číslo? Proč nemám většího pinďoura? Proč jsem po jednom orgasmu úplně vyflusanej, zatímco ona jich klidně zvládne deset a ještě se třese na další (s nějakým nadupaným zajdou)? Jak si můžu bejt jistej, že je to dítě opravdu moje? Vždyť je zrzavý! Ellen Cherry se musela smát.
Její vlastní zájem o sex byl typicky hluboký a trvalý. A inkognito. V patriarchální společnosti musí stálý zájem zdravé ženy o pohlavní život nosit masku ostýchavosti. Muži, kteří si tuto ironii neuvědomují, stavějí bezostyšně na odiv své mdlé choutky, zatímco silnější vášně ženy jsou obvykle skryty. V tom si byla ellen Cherry naprosto jistá.

Tom Robbins: Hubené nohy a všechno ostatní
 
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Dík.
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
Ten překlad, v češtině neobratný a ve srovnání neodpovídající, bude od Ivara Tichého, že?

I have it on the authority of Colm Brogan that the Great Queen was "violently opposed to teetotalism, consenting to have one cleric promoted to a deanery only if he promised to stop advocating the pernicious heresy," and that the above was her dinner-table drink, "a concoction that startled Gladstone" - as I can well believe.

The original recipe calls for claret, but anything better than the merely tolerable will be wasted. The quantity of Scotch is up to you, but I recommend stopping a good deal short of the top of the tumbler. Worth trying once.

Scholars will visualize, pouring in the whisky, the hand of John Brown, the Queen’s Highland servant, confidant and possibly more besides; and I for one, if I listen carefully can hear him muttering, “Och, Your Majesty, dinna mak’ yoursel’ unweel wi’ a’ yon parleyvoo moothwash — ha’e a wee dram o’ guid malt forbye.” Or words to that effect.

Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Královna Viktorie

Kingsley Amis, Manuál každodenního pijáka

 
A onou hodinou se počíná jiná fase jeho utrpení, a ta trýzeň neustále rostla.

Někteří bláhoví rozervanci se pokoušejí utopiti své neštěstí pitím.

Ale opojné páry vždy přece zase vyprchají, neštěstí, jemuž nelze utéci, zůstává, a vždycky je na konec opět nutno postaviti se mu tváří v tvář - a to pak s hlavou, jež bolí, s žaludkem, jenž vypovídá službu, a s duchem zrovna uměle zkrušeným.

Jak si doposud počínal G., bylo úplně shodno s počínáním takových šílenců. Aby přežil tuto děsnou ránu osudu, k tomu by potřeboval všech svých sil, své cnosti, dřívějšího zdraví, svého návyku pilné práce, výhody pokojného spánku, jenž je práce věrným průvodcem, a nad to nade vše své bývalé zbožné mysli.

Všecky tyto hojivé balsámy raněných srdcí však zahodil a spolehl na to, že otupí své city opojením.

Prchavé páry se vykouřily. Osiřelé srdce leželo stále ještě jako olovo v jeho prsou. Ale teď na něm též seděl temný sup výčitek svědomí a drásal je.

Podryté zdraví. Probité peníze. Ztracená čistota. M. od něho odloučena jinou ještě propastí, hlubší než hrob!

Horečná fáse zoufalství minula.

Zimniční fase nastala.

Tu se tento zbědovaný mladík s ošklivostí odvrátil od svých veselých druhů a od všeho světa.

Bloudil samoten. Pil víno sám a sám, aby se omámil a aby aspoň na okamžik ochromil temné nepřátelské síly, jež sžíraly jeho duši. Bloudil sám a sám mezi chrámy starého Říma a léhal se skleněnýma očima, trýzní zmučen v jejich zříceninách, hůře zchátralý než ty trosky zdí kolem něho.

Na konec přišlo vyvrcholení, nutný to následek samoty, onoho chmurného, ale neodolatelného nepřítele nemocných duší.

Chodil sám a sám za noci podél černých vod a díval se do nich, dával, s odporem stále menším. Tam dole tiše tekl pokoj a mír, snad úplné skončení všeho bytí.

Co mu tu ještě zbývá?

----------------------------------

Charles Reade - Mnichovo manželství (The Cloister and the Hearth), str. 542, př. Fr. Havránek, Šotkova knihovna lidových románů, Praha, 1923