Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


Sarpele Want to sell your house?   Best hide the taxidermy.
Já jsem nejvíc toužila, aby mi někdo do dlaně plácl teplý morek. Jen nevím, do které z těch dvou kategorií to spadá.
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Hlavně měl člověk furt dílem chuť k jídlu, dílem na sex.
+1, konec nic moc, ale předtím super
arnost snad nechci tak   moks
mne to v zaveru trochu sralo tim jednostejnym schematem. Nejprve pouzit popis divneho stroje, jak to dela Raymond Roussel v Locus Solus, pak do toho vrazit recept po vzoru Prazskeho hrbitova a nakonec rychly dejovy zvrat Krvaveho romanu plus nezbytna Josefina Mutzenbacherova

ale celkove to bylo osvezujici, vtipne cteni s mnoha spilci
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Mlýn by sem šel dát snad celý. Měl jsem s ním problém akorát teď, když jsem ležel u Milosrdných. Přeřeknout se před těma jeptiškama by bylo fakt trapný.
arnost snad nechci tak   moks

Jeho služka měla vždy dva milence, to byla její jediná zásada. Ti pánové o sobě pochopitelně nevěděli… Právě teď to byl voják a kominík. Když měl voják vycházku, scházela se s ním cestou na trh v hustém houští na úpatí Petřína, hned vedle Újezdských kasáren, kde ji bez zbytečných řečí klátil opřenou o strom, přičemž ji bodák zavěšený na opasku uniformy rytmicky plácal po masité zadnici, což ji uspokojovalo více než samotný akt. Kominík se k ní spouštěl ze střechy na půdu, kde věšela prádlo. Protože byl pokaždé celý od mouru a na nějaké mytí nebylo kdy, schovávala pro něj za trámem vlastnoručně ušitý skafandr z bílé bavlny, až na čtyři otvory neprodyšně obalující celé tělo i se štětkou na zádech. Když do něj milého kominíka navlékla a zapnula řadu drobných knoflíčků na zádech, koukaly mu ven jenom oči, ústa a pohlaví, všechna špína zůstala pěkně uvnitř.

==========

Nejdříve si ji zkusili přivlastnit úplně nenápadně, s drzou samozřejmostí, jako kdysi obrali Korunu českou o Vitorazsko. Jakmile se potázali se zlou, slibovali, že si ji jen na chviličku vypůjčí a hned zase vrátí, stejně jako Horní a Dolní Lužici. Když ani to nezabralo, ze zoufalství ji chtěli vzít hrubou silou jako Slezsko, ale byli slavně odraženi a poslední volná židle v celém lokálu zůstala neobsazená.

==========

„Svatý Silvestr, papež a prvomučedník, jehož svátek dnes všichni slavíme,“ pravil kanovník Oul slavnostně, „byl pohany utopen v sudu vína. Stalo se to posledního dne v roce 335 po Kristu, a ačkoli byl Silvestr již blízek smrti, nepřestal velebit našeho Pána tak vroucně, že se mu všechny své katy podařilo obrátit na pravou víru a oni se utopili spolu s ním. Proto se každému správnému křesťanovi sluší na Silvestra pít jako o život.“

==========

Skladba dozněla několika něžně smutnými mollovými akordy, harfenice tiše vzdechla a odložila nástroj. Sálem zazněl dojatý potlesk. Všichni samozřejmě poznali tu nejkrásnější báseň z Rukopisu královédvorského, objeveného před půlstoletím Vácslavem Hankou, a teď je hřála nejen krása slov a hudby, ale také národní hrdost. Že totiž v dobách, kdy se Němci ještě na stromech dorozumívali krkáním, Čechové už psali básně. A zatímco Němky mohly své prsty strkat nanejvýš prasatům do řiti, ztepilé Češky dávno nosily zlaté prsteny.

==========

Mozek a morek se liší jen jedinou hláskou… napadla komisaře maně divná myšlenka. A hned z ní vyskakovaly další a další: Kosti byly stvořeny jako otroci, odsouzené k tomu, aby zbytek těla podpíraly, vyztužovaly a nesly. Přesto se nikdy se svým osudem nesmířily a po miliony let ve svých dutinách z morku tajně vyvíjely zbraň, totiž rozum. Následovala strašná válka, vedená skrze mnohá pokolení až k člověku. V té válce nakonec rozum přebral duši vládu nad tělem. A mozek jakožto morek nejvyšší z kostí — lebky — pak ovládl i všechny ostatní morky…

==========

„Stejně je zvláštní, že jeden a týž tělesný otvor užíváme ke dvěma tak odlišným účelům, jako jsou jídlo i řeč, nebo — na opačném konci — zase k vyměšování i rozmnožování. A protože příroda miluje souměrnost, lze z výše uvedeného vyvodit, že podobně jako vyměšování vzniká neschopností dokonale využít jídlo, i soulož je vlastně jen nestráveným zbytkem mluvení.“

==========

Čtvrtým úlovkem byla přibližně jeden sáh dlouhá dřevěná tyč, na jejímž konci byl připevněn viklající se dřevěný kužel s hladce zaoblenou špicí. Trochu se to podobalo gotickým dřevcům, jimiž se při rytířských turnajích jezdci snažili vzájemně vystrčit ze sedla. Když však komisař zkusil domnělý dřevec zapíchnout do hromady starých kaftanů, uvnitř dřevěného kuželu hlasitě cvaklo skryté péro a jako hadí jazyk z něj vystřelila ostrá železná špice. Po vzrušené debatě se pánové shodli, že tajemný předmět nemůže být nic jiného nežli anální kopí, jímž byl léta páně 1035 zavražděn kníže Jaromír bodnutím do řiti. To vysvětlovalo ony dvě soustředné špice. První, tupá dřevěná — sloužila jako naváděcí, z níž při nárazu vyjela druhá, ostrá železná — vraždící.

==========

Když se Durman marně snažil polknout hostii, která se mu přilepila na jazyk, pomyslel si, jaká škoda, že Ježíš nebyl kuchař. To by jistě neproměňoval své tělo do suché, nekvašené oplatky bez chuti, ale vybral by si k tomu třeba bouillabaissu nebo jehněčí kolínko na rozmarýnu. Kněží by během mše vařili a teologické spory by se nevedly o vycházení Ducha svatého, nýbrž o to, zda biftek smažit na sádle, nebo na oleji, či je-li přípustné do bramborového salátu přidávat mrkev.

==========

Na odchodu náčelník Tyrš přátelsky poplácal komisaře po vypouklém břiše a poradil mu, aby začal cvičit v Sokolu, to se rozumí tajně, pod pseudonymem a klidně i s falešným knírem, protože kdyby to vešlo ve známost, jakožto státního úředníka by jej za to nadřízení šikanovali. „Rád šermuji šavlí i kordem,“ přiznal se komisař s uličnickým úsměvem. „Touché!“ zaradoval se Tyrš, „já rovněž. Avšak i když je šerm sport vznešený, je příliš osamělý. Pravým vrcholem tělesné i duchovní kultury jsou prostná cvičení ve skupině, čím početnější, tím dokonalejší. Cvičenec přestává být omezeným člověkem, a spolucítěním s ostatními se proměňuje v buňku vyšší, pokročilejší bytosti. To se nedá popsat, musíte to zažít.“

==========
Mlýn na mumie (Petr Stančík)

„Je mi líto, pane komisaři, ale za to může náš velitel — von rapluje, páč je to Maďar jako řepa. Dal nám rozkazem to tady rozehnat, že prej se tady páchá nepovolený shromáždění.“ Komisař se rozhlédl a okamžitě velitele poznal podle troglodytích uherských knírů, několikrát zatočených jako prasečí ocásky. Vzpomněl si také, co mu kdysi radil Dedera: „Němec poslouchá toho, kdo nejvíc řve. Maďar toho, kdo nejsprostěji kleje.“ Postavil se mu tedy před koně, a když se na něj velitel rozpřáhl bičem, vytáhl pistoli a těsně nad rukou mu přestřelil bičiště. Celá ulice jako na povel ztichla a čekala, co bude dál. Komisař se zhluboka nadechl a spustil co nejzupáčtější němčinou: „Ty plesnivý vřede na svém žaludu! Ty zakyslá prdeli, vytřená shnilým tchořem! Já ti uříznu ptáka, vrazím ti ho do řiti a nakonec ti ho dám sežrat! Skoč kurvamámě zpátky do píči a nech se přemrdat! Aby tě kulohryz honil po poli a upadly ti nohy! Máš v hlavě mozkožrouta a ten už dávno chcípl hlady. Ty vemeno z kachny, dozdimrde, vykunděná píčo, okamžitě mi tu přestaňte mařit záchranné práce! Vypůjčíte si v obecním dvoru žebřiňáky a budete vozit do Vlašského špitálu — nejdřív raněné a pak mrtvé!“ Avar se s každou nadávkou tvářil radostněji a na konci tirády vysloveně zářil štěstím. Zahodil zmrzačený bič, řízně zasalutoval a bez diskusí odklusal splnit rozkazy.

==========

Komisař nevěděl, co to znamená U Grobiána, a byl poučen, že se tak říká hostinci, kde je výčepní na hosty nevlídný, sprostý a vůbec sršatý, zato však točí nejlepší pivo v okolí. Obyčejní lidé odsud prchají zděšeni, avšak pravověrní pijáci tyto podniky milují a pro chuť piva jsou ochotní snášet všechna příkoří. Tento jev byl dosud pozorován pouze v Čechách a dosud není uspokojivě objasněn.

==========

Na nádraží zjistil, že vlak odjíždí až za půl hodiny, a napadlo ho nechat Paříži na památku pár vousů. Zašel do nejbližší oficíny a uvelebil se v křesle. Kníratý barbier ho ovinul prostěradlem, obtáhl břitvu na juchtovém řemenu a zeptal se, zdali si pán přeje oholit s pointou, nebo bez? Durman sice nevěděl, jakou pointu má ten dobrý muž na mysli, ale světácky si vybral dražší variantu a nebyl zklamán. Zatímco holič mydlil obličej štětkou, pod prostěradlo vklouzla jeho dcera a zkušeně mu rozepnula poklopec. Oba živnostníci byli skvěle sehraní a drželi stejné tempo. Poslední zarostlý pruh, táhnoucí se přes ohryzek až ke krku, si holič nechal na finále. Zatímco děvče polykalo, přidržel mu břitvu pod bradou, a když Durman po vychrlení rozkoší zaklonil hlavu, sám se tím pohybem dooholil. Hladce oholen i vyhulen nastoupil do vlaku a otevřel Le Figaro, avšak rytmické dunění kol o kolejnice jej brzy ukolébalo do spánku.

==========

Kolem poledne komisař zašel do ústavu choromyslných navštívit budoucího tchána. Pan Hedbávný měl stále pěnu u úst, ale Durman si všiml zajímavějšího jevu — že ředitele blázince i všechny zřízence, kteří rovněž utekli před Prusy, s naprostým úspěchem nahradili pacienti. To jej přivedlo na geniální nápad, využít blázny k pořádkové službě. Z těch, kteří trpí stihomamem, budou skvělí strážníci, zatímco autisté, neschopní empatie a nutkavě opakující stále stejné vzorce chování, mají všechny předpoklady stát se svědomitými úředníky. Nové vedení ústavu projevilo pro Durmanovu reformu státní správy naprosté pochopení. Hned po obědě začali šílenci spolu s ostrostřelci hlídkovat po celé Praze a do večera byl ve městě obnoven zákon a pořádek.

Komisař si tím jenom potvrdil dávné podezření, že stát vynalezli blázni.

==========

Mlýn na mumie (Petr Stančík)
Akvarko keď si kokot tak si kokot 
 
jkom THE WORLD IS MY OKOUN  WEBIKI
!!!
van_Rijn Wovon man nicht sprechen kann  ...
Tolik reakcí jsem nečekal!
 
DJ Slamák eletricky slahaci slahali eletriku  z tych eletrickych slahadiel
A já už se těšil, že konečně zjistím, co teda znamená "krleš".
lachauer Značkovat. Měřit. Barvit. 
(Od roku 1020 se to někdo snaží správně zadat do K2.)
arnost snad nechci tak   moks
(Je alarmujici, jak se i v tak zavedenem nakladatelskem dome, jakym je Argo, mohou redakcni procesy protahnout)
Jan.S.Harold Při zatýkání se střelil do rozkroku. 
Jaký Pha??? Když už tak Pragae!!!
van_Rijn Wovon man nicht sprechen kann  ...
Sepsal Boží slovo ve slovanském jazyce, aby mohl sobě svěřené duše snáze poučovat. Žádal je, aby zpívaly kyrie eleison, a vysvětlil jim jeho význam. Ti zlotřilci to však zesměšnili a zkomolili na "ukrivolsa", což v naší řeči znamená "v křoví stojí olše". Ačkoli se je pokoušel opravovat, tvrdili: "Tak to říkal Boso."


O merseburském biskupu Bosovi, jenž zemřel roku 970, nám vyprávěl Dětmar z Merseburku v Kronice sepsané mezi léty 1012 až 1018, vydalo Argo, Pha 2008, s. 72.
 
gorgona "cože?" ... to není otázka, to je epitaf 
V Domově Larse Olsena měli knihu, půjčil jsem si ji od primáře, s velkolepými hodinami z dějin.
V Číně před naším letopočtem existovaly hodiny v podobě soustředných kruhů z kadidla, kterými se propaloval žár, a stále novými vůněmi tak doprovázel den na jeho cestě.
Ve stejné době měli v Egyptě do kamene vyrytou síť' o délce 150 metrů, přes kterou se sluncem putoval stín obelisku.
V Evropě ve středověku měli mosaznou desku se stereografickou projekcí myšleného hvězdného nebe, nad kterou se otáčel mechanický model nebeských těles z bronzu a dřeva. Jmenovalo se to astroláb a připomínalo to jiné hodiny v té knize, nebeské hodiny čínské dynastie Sung: model sluneční soustavy vmontovaný do deset metrů vysoké věze a poháněný vodním kolem. Ty ukazovaly postavení planet, pohyby hvězdného nebe, kalendář a hodiny a čtvrthodiny.
V knize byly obrázky.

Zdálo se to přece tak zřejmé. Že přesné hodiny vždycky byly zázračnými díly techniky, a především to. Nesloužily ani tolik jinému cíli, jako že by ukazovaly čas. Byly cílem samy o sobě.
Na konci 14. století postavili v mnoha větších evropských městech veřejné hodiny.
Roku 1370 například zaplatil francouzský vévoda Jean de Berry ze 70 procent stavbu hodně velké věže s hodinami v Poitiers. Kde Karel Martel zastavil Maury.

Tehdy se asi poprvé někde na světě mohlo mluvit o tom, že časoměr, který registruje chod hodin, je veřejně přístupný lidem.
Ale ani tehdy jako by se čas, který hodiny měřily, k ničemu nepoužíval. Pro převážnou většinu evropského obyvatelstva, totiž ty, co bydleli mimo města, a vlastně i pro ty, co bydleli v nich, začínal den s východem slunce a končil s nástupem tmy a práce se řídila střídáním ročních období.
Na měření času nezajímal lidi čas sám, poněvadž o něm rozhodovaly jiné okolnosti.
Zajímaly je ty hodiny.

Pravidelnost hodin byla obrazem přesnosti vesmíru. Preciznosti ve stvořitelském výkonu Boha. Hodiny tedy byly především obrazem.
Jako umělecké dílo. Tak se to mělo. Hodiny byly jako umělecké dílo, laboratorní práce, otázka.
Později se to změnilo. A hodiny přestaly být otázkou. Místo toho se staly odpovědí.

Peter Høeg: Až nadejde čas


 
Akvarko Even Alf is not humorous at times 
Mně aristarchů kyselý mračnopozor srdce postrachem neomráčí, ale ani nedospělců chvalné potleskování duše radostí neopojí.
(Josef Jiří Kolár v předmluvě k prvnímu českému překladu I. dílu Goethova Fausta, 1863)
 
Akvarko Even Alf is not humorous at times 
Mohoucnost, jež je skutečná, je právě mohoucnost, jež může nepřejít v uskutočnění (Avicena, který v tomto ohledu zůstal věrný Aristotelovým záměrům, ji nazývá "dokonalá mohoucnost" a uvádí pri ni jako názorný příklad postavu písaře, který právě nepíše). Tato mohoucnost si udržuje vztah k uskutočnění ve formě jeho suspenze: tato mohoucnost se může uskutečnit, je mocna svého uskutečnění, a přitom se může také neuskutečnit, je suverénně mocna své nemohoucnosti.

Giorgio Agamben - Homo Sacer. Suverenní moc a holý život
 
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
... a Petruška Šustrová, ach jo. — Ale cestovat do Soči z Moskvy na jih přes Ukrajinu, to Stalin fakt dosáhl nových výšin ideologické troufalosti.
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Díky. Fuj teda. Ale díky.