Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


ocs sine ira et studio  OCSite
(Možná Kristian také četl „Putinovi“, a dosud si toho nevšiml ;))
?
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Rusko už zítra předežene svět již od roku...
ocs sine ira et studio  OCSite
(Četl jsem „Putinovi“ a notně jsem se zamyslel.)
Jasan: Jaké predikce o Rusku Putnovi nevycházejí, prosím?
arnost snad nechci tak   moks
(v edicni poznamce je napsano, ze redakce zachovala vsechny autorske jazykove idiosynkrasie)
Pokud je pravda to, co si myslí šnek, tak jistě. Pokud je pravda to, podle čeho vycházejí predikce, tak ne.
van_Rijn Wovon man nicht sprechen kann  ...
Kaspik, ne?
Fakt "ke Kaspu"? Jak je nominativ?
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
A, nechutnej bolševickej zmrd se ozval.
Od katolíka, který se od svých devatenácti let účastnil protitotalitních kulturních a náboženských aktivit a na podzim 1989 byl jednou z hlavních postav sametové revoluce na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy atd...

... mohu na základě tohoto jeho profilu očekávat skutečně pravdivý pohled na Rusko.

ne, že by to nebylo zajímavé čtení, ale jsou to jaksi vybrané informace.
No zase až takovou depresi z toho mít nemusíš.

Od katolíka, který se od svých devatenácti let účastnil protitotalitních kulturních a náboženských aktivit a na podzim 1989 byl jednou z hlavních postav sametové revoluce na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy atd, atd. nemůžeš čekat jiný než depresivní pohled na dějiny Ruska. S objektivními dějinami, pokud vůbec něco takového existuje, to nemusí mít nic moc společného.
Karkar Lilo tak, že všechna prasata byla čistá  a všichni lidé zasviněni
+1
DJ Slamák Ze záchoda do samsáry voda zvíře nese  vravim kurva japonsky hajzel je rozbity
Stejně jsem dneska nechtěl pracovat.
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Dík. Ale deprese je to teda strašná.
arnost snad nechci tak   moks
Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity (Martin C. Putna)

S přivtělením Krymu a Černomoří pak souvisejí ještě dva pojmy, klíčové pro novodobé ruské dějiny. První je pojem „Novorusko“. Ten je zaveden jako označení pro oblasti získané při Černém moři, zahrnující území širší než vlastní „Taurida“ – celou jižní půli dnešní Ukrajiny a další území dál na Východ, směrem ke Kaspu a Kavkazu. Na rozdíl od historizujícího názvu „Taurida“ je to pojem ryze koloniální: „Nové Rusko“ je cosi podobného jako „Nová Anglie“ (která leží v Americe), „Nový Brunšvik“ (který leží v Kanadě) či „Nový Zéland“ (který leží na Novém Zélandu). Na rozdíl od většiny ostatních „Nových“ však „Nové Rusko“ není od „Starého“ odděleno mořem. I proto není na rozdíl od ostatních uznáváno vládci „Starého“ v postkoloniální době za bývalé koloniální dědictví, na něž už „Staré“ nemá žádný nárok, nýbrž za integrální součást „Starého“. A to se netýká jen Novoruska při Černém moři, nýbrž i dalších částí ruské koloniální říše. 10 Druhý pojem jsou „potěmkinovské vesnice“. Roku 1787 se konala slavná triumfální cesta Kateřiny na nově dobytá území, pro kteroužto příležitost Potěmkin připravil ještě slavnější „potěmkinovské vesnice“, tedy nakašírované obrazy blaženého života ruských novoosídlenců. Část historiků pokládá příběh o „potěmkinovských vesnicích“ za přehnaný (mělo jít jen o přiznané dekorace ke slavnosti) nebo dokonce za úplně vymyšlený. 11 Ať byla konkrétní historická podoba Potěmkinových „potěmkinovských vesnic“ jakákoliv, nelze popřít jejich pravdivost coby jednoho ze stále znovu se vracejících principů ruské imperiální kultury. Stačí vzpomenout na „potěmkinovské vesnice“ předváděné západním intelektuálům v Džugašviliho-Stalinově Rusku, umně zakrývající skutečný stav terorizované země…

==========

Miluše Zadražilová napsala o románu Ostrov Krym roku 1994: „V současné době je četba tohoto románu možná ještě pikantnější – kdo může vědět, zdali se Aksjonovova fabulační hříčka kdesi neprobírá jako jedna z možných variant řešení dnešního krymského problému.“ 20 Přesně dvacet let poté došlo na její slova: Krym, který byl od roku 1954 součástí Ukrajiny a byl obydlen třemi národnostmi (Rusy, Ukrajinci a Tatary), byl obsazen ruskými vojsky a přivtělen k Rusku – s
oficiálním výkladem, že si to jeho obyvatelé sami přáli a že je to půda od věků jen a jen ruská…

==========

Proto zní až neuvěřitelně idylicky zpráva kronikáře Nestora (Obraz IV), že obyvatelé východoevropských rovin si Vikingy sami pozvali, řkouce jim: „Země naše veliká jest i oplývá vším, ale řádu v ní není, i pojďte panovat a námi vládnout.“ 2 V první generaci vikingských vládců měl být i onen „Rjurik“ (původně tedy snad Hrurikr či Hrözekr), od něhož se odvozuje dynastie Rurikovců, která vládla Rusku až do počátku 17. století. Od kmenového názvu těchto Vikingů pochází i jméno státu a národa: „Tak se nazývali ti Varazi Rusy, jakož se jiní nazývají Švédy, a jiní Normany, jiní Anglany, jiní Goty. (…) A od těch Varah dostala jmeno země Ruská.“ 3 Rusko se tedy nazývá podle germánských Rusů – cizozemských vládců, stejně jako Normandie podle Normanů, Francie podle Franků, Andalusie podle Vandalů či Lombardie podle Langobardů. Jejich jméno je ovšem podáno zprostředkovatelstvím třetího etnického elementu – finského, rozloženého tehdy široce mezi germánským a slovanským prostorem, neboť termín „Rus“ není germánský, nýbrž finský: „Ruotsi“ je finské označení pro Švédy.

==========

Není tedy náhodou, že první „antivikingské“ výklady pocházejí od amatérského historika Vasilije Tatiščeva (1686 –1750), který patřil mezi blízké spolupracovníky Petra I. Počínaje Tatiščevem se nacionálně motivovaní ruští historikové pouštěli do rafinovaných konstrukcí, aby dokázali, že co je v letopisech tak evidentní, není pravda – že „Varjagové“ nebyli skandinávští Germáni; a že jméno „Rus“ nesouvisí s Varjagy.

==========

Kollár ukazuje se kupodivu být menším panslavistou a Němcožroutem než pozdější ruští historikové a publicisté. Ti obvinili Schlözera z germánské zaujatosti a zavedli vpravdě perfidní pojem „normanská teorie“ – jako by bylo třeba nějak složitě dokazovat, že Vikingové-Varjagové-Normani byli Germáni a založili kyjevský stát, a nikoliv opak! Varjagové byli prohlašováni za Slovany, nebo alespoň za Finy, jelikož Finsko bylo v 19. století součástí Ruského impéria a zdálo se přijatelnější, že u počátků ruského státu byl národ, který se pak stal jedním z národů Rusům podřízených. 7 Pro původ názvu „Rus“ pak byly hledány alternativní výklady (například podle řeky Ros, která vtéká do Dněpru) a hlavně „předvikingské“ doklady (dokonce podle krále jménem Rhos, který je zmiňován v Septuagintě, řeckém to překladu Starého zákona).

==========

I z vnitřního Německa však přicházely do Ruska německé vlny. Někteří šlechtici a intelektuálové zůstali jen několik let – jako Herder v pobaltské, kulturně stále německé Rize, nebo jako zmiňovaný historik Schlözer v Petrohradě, aby se vraceli domů jako informátoři o ruské a obecně slovanské kultuře, ba někdy přímo jako její propagátoři – viz Herderovo ocenění Slovanů v díle Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit (1784 –1791, český výbor Vývoj lidskosti, 1941). Někteří se naopak porušťovali (ihned nebo v další generaci) a stávali se součástí ruské kultury: zakladatel ruského divadla Denis Fonvizin (vlastně von Viezin), ideový vůdce děkabristů Pavel Pestěl (Pestel) nebo nejvýznamnější liberální novinář 19. století Alexandr Gercen (vlastně Herzen, Obraz XVIII) – nebo též cařice Kateřina Veliká (vlastně Sophie von Anhalt-Zerbst). Kateřina také iniciovala pokojnou invazi svých krajanů – totiž německých sedláků, které zvala kolonizovat jednak nově získané oblasti, jako „Novorusko“ při Černém moři, jednak řídce osídlené oblasti vnitřního Ruska, jako Povolží. Na Volze se tak usadily kromě jiných komunity německé Brüdergemeine, hlásící se k odkazu české Jednoty bratrské. 14 Jejich ústřední osada Sarepta je nyní součástí Caricynu – neboli Stalingradu – neboli Volgogradu. Jak píše historik vnitřní kolonizace Ruska Alexandr Etkind, „na Volze jejich městečka, zahrady a pole vyhlížely jako ostrovy vyšší civilizace“. 15

==========

Byzantští misionáři se v Rusku spokojili s tím, že vybudovali základy církevní organizace; sami pochopitelně zaujali nově založené biskupské stolce; přenesli na Rus základní knihy, přeložené v Bulharsku 13 do jazyka, označovaného jako „církevní slovanština“ (na rozdíl od termínu „staroslověnština“, vyhrazeného jazyku děl vytvořených Cyrilem a Metodějem a jejich přímými žáky) a na Rusi bez obtíží srozumitelného – a tím skončili. O další vzdělávání nově pokřtěného národa už se nestarali, žádné školy nezaložili (první ruské školy vznikly až v 17. století) a ponechali první ruské popy, sotva vyučené číst cyrilské texty, jim samým. Naučit slovanské kleriky řečtině, klíči k pokladnici dvoutisícileté moudrosti a krásy, kterou Byzanc pečlivě spravovala, už je nenapadlo. Podle kulturního historika Sergeje Ivanova to odpovídá byzantskému pocitu vlastní kulturně-náboženské výlučnosti, která vlastně spíš pochybuje, zda „je možné udělat z barbara křesťana“. 14

==========

Největší oblibě se těšili mučedníci a zároveň bojovníci svatý Geórgios (Georgij čili Jiří), Theodor čili Fjodor Tiron a Démétrios čili Dimitrij ze Soluně, z mnichů zakladatel poustevnictví Antónios zvaný Poustevník (Antonij Pustynnik), z biskupů Nikolaos z Myry (Nikolaj Mirlikijskij čili svatý Mikuláš), z asketů a jurodivých Alexios (Alexej, s přízviskem „člověk Boží“; Obraz VII). Světecké úcty se však dostávalo i bytostem, vzniklým už na byzantské půdě zjevným omylem – z pátku, řecky „paraskeué“ („příprava“, rozumí se na židovský sváteční den sobotu), který je v křesťanství dnem umučení Páně, povstala mučednice Paraskeva, lidově Praskovja. Z teologického pojmu Boží Moudrosti a tří křesťanských ctností víry, naděje a lásky se zrodil mučednický kvartet svaté Sofie a jejích tří dcer Věry, Naděždy a Ljubovi. Vedle „velké“ hagiografie existovaly sborníky menších životopisů, buď uspořádaných podle církevního kalendáře – Prolog (název vzniklý omylem: začátek předmluvy byl pokládán za název díla), nebo spojených místem pobytu svatých mnichů – „pateriky“, „knihy otců“: egyptský, jeruzalémský, sinajský, římský.

==========

„Básně“ v Tajné knize Mongolů až překvapivě připomínají poetiku ruských bylin a dalších textů, u nichž ruští literární historikové hledají středověký původ. Staromongolské „byliny“ jsou však spolehlivě autentické. Nelze je jistě zahrnovat přímo do dějin ruské literatury – avšak je užitečné je s nimi srovnávat: „ať nejhlubší vodou bych musel projít, ať nejtvrdší kámen bych musel rozrazit, na nepřítele zaútočím! Na rozkaz: Pojď! ať modrý kámen bych musel rozbít, na rozkaz: Ustup! ať černý kámen bych musel rozseknout, na nepřítele zaútočím.“ 4

==========

Přičlenění většiny území bývalé Kyjevské Rusi k mongolskému světu znamenalo rovněž odtržení od kulturního světa evropského. Ten se právě ve třináctém století začal mohutně vyvíjet. Univerzity, katedrály, ženská mystika, žebravé řády, scholastika, vaganti, minnesängři, a dále devotio moderna, knihtisk, humanismus, renesance, reformace. Toto vše pronikalo postupně i do střední Evropy. Toto vše ale minulo ruská území, podřízená Mongolům. Teprve v mongolské éře začíná ono osudové „zpoždění Rusi“ – ono vybočení z linie společného evropského vývoje.

==========

Za bolševické éry byl klášter zrušen a Sergijův hrob se záměrnou potupou v rámci protináboženské kampaně vyházen (Obraz XIX). 11 Dnes je obnoven a hojně navštěvován poutníky, kteří přicházejí políbit ostatky Sergije Radoněžského pod stříbrným poklopem. Před branou kláštera je vítá na jedné straně socha Sergije Radoněžského – na druhé straně socha bolševického vůdce Uljanova-Lenina…

==========

Jenomže svou dlouhou tradici má i neméně konzistentní protivýklad. Podle něj naopak moskevské knížectví dosáhlo své moci, svého vítězství nad konkurenčními ruskými státy i nad samotnými Mongoly právě a jedině proto, že samo bylo v kulturním smyslu „mongolské“: Že, ležíc na úplném okraji bývalé Kyjevské Rusi a obklopeno oblastmi osídlenými už turkotatarským obyvatelstvem, nejlépe přejalo „mongolskou výuku“, pokud jde o krutost a bezohlednost v prosazování svých zájmů, pokud jde o absolutistické postavení panovníka i pokud jde o podřízení náboženství mocenským účelům. Ostatně podíl mongolského a vůbec asijského živlu ve společnosti Moskevské Rusi se zesiloval tím více, čím dále postupovala do nitra Asie: Ivan Hrozný dobývá Kazaňský a Astrachaňský a na sklonku vlády i Sibiřský chanát a přidává si ke své titulatuře příslušné přídomky (Obraz VI). Kozáci-dobyvatelé pak pokračovali v ruském „Drang nach Osten“ až na Kamčatku a Čukotku, na sám nejvýchodnější konec východní Asie. V 18. a 19. století Rusko ovládlo i Střední Asii, a dočasně i „zbytkové“ Mongolsko, vklíněné mezi ruskou Sibiř a Čínu. Národy Sibiře pak často nazývaly moskevského cara ve svých jazycích „bílým carem“ – což je titul, původně příslušející mongolským chánům. 12 Podle tohoto protivýkladu Moskva není vlastně dědicem Kyjevské Rusi – ale Džingischánovy říše! Nikoliv tedy Nestorova Kronika dávných let – ale Tajná kniha Mongolů podává klíč k jejím předdějinám!

==========

Gumiljovovy názory pokládá většina standardních antropologů za ideologický blábol. 17 Dmitrij Lichačov, seriózní literární historik, v předmluvě ke knize Drevňaja Rus i Velikaja stěp obmyslně hájí Gumiljova tím, že je především skvělý literát. Naznačuje tím, že je lépe brát Gumiljovova díla jako krásné umění, nikoliv jako vědu… Ideologové seskupení na počátku 21. století kolem Vladimira Putina ovšem berou Gumiljovovy teze o ruském „superetnosu“ smrtelně vážně – jako „vědecké“ zdůvodnění legitimity nové ruské imperiální expanze (viz Závěr).

==========

Za třetí, když roku 1453 Turci dobyli Konstantinopolis (na jejíchž hradbách mezi jinými stál i bývalý moskevský metropolita Isidor), 1 Moskva se začala cítit vyvoleným vůdcem světa, neboť zůstala posledním nezávislým pravoslavným státem, v jejím pojetí pravoslavné exkluzivity tedy: posledním křesťanským státem – neboli státem vůbec. Původní „reportáž“ (snad) očitého svědka Nestora Iskandera o pádu Konstantinopole byla na počátku 16. století doplněna o proroctví o ruském dědictví římské říše: „Stojí totiž psáno: Rusý rod s původními tvůrci porazí všechny Izmaelity a město na sedmi pahorcích ovládnou Rusi.“

==========

Dominantním směrem moskevské náboženské kultury je „josifljanství“ – vpravdě „moskevská“ spiritualita, nazvaná podle Josifa Volockého (1439 –1515), igumena Volokolamského kláštera. Josifem sepsaný Ustav (řehole) tohoto kláštera dopodrobna řídí vnější disciplínu mnichů, hýří tvrdými tresty za sebemenší přestupky a za nejvýkonnější hnací motor řeholního života pokládá strach – z Boha i z igumena.

==========

Moskevská aliance trůnu a oltáře chce organizovat, ovládat a kontrolovat do detailu všechno: Život církve – a tak vzniká kniha Stoglav, soubor dokumentů stejnojmenného soboru, konaného roku 1551 a podobného v této intenci katolickému tridentskému koncilu, konanému ve stejné době. Život jednotlivce – a tak Hrozného oblíbenec, pop Silvestr, píše Domostroj, kterýžto název je vlastně překlad řeckého slova „oikonomikos“, pravidla pro vedení domácnosti, oblíbenou ekonomickou i pedagogickou příručku patriarchálních statkářů ještě hluboko v 19. století. Život literatury – a tak metropolita Makarij do díla s názvem Velikije Četji Miněji (zhruba: Velké čtení podle měsíců) shrnuje, a tím podrobuje kontrole všechnu dosud svobodně kolující literaturu, vůbec vše (arci vše, co uznáno pravověrným), co kdy bylo na papír zapsáno, od Bible přes patristiku až po žitija nejnovějších svatých. I život dějinné paměti – a tak Makarij se svým kruhem sestavuje obecný a závazný letopis, shrnující všechno dosavadní letopsaní všech knížectví s „drobnými“ redakčními úpravami – totiž s vyškrtáním všech protimoskevských tradic.

==========

Totalitarismus produkuje neustálý teror, který jakoby nemá žádnou logiku, má však funkci: Má neustále zastrašovat obyvatelstvo, zbavit je všech ochran a soudržnosti, učinit z něj masu dokonale podrobenou, dokonale bezbrannou.

==========

První spor souvisel s aférou sekty „židovstvujuščich“ (Obraz VIII). Závolžští s josifljany se nelišili v názoru, zda mají být lidé, označení za heretiky, tolerováni ve svém odlišném náboženském smýšlení; tolerance v tomto smyslu byla cizí těm i oněm. Lišili se však v názoru, co s usvědčenými heretiky. Závolžští jim chtěli ukládat pouze církevní pokání – josifljané je chtěli popravovat, a to i heretiky kající. A josifljané zvítězili.

==========

A i zde Josif, za podpory velkoknížete Vasilije III. zvítězil. A protože své protivníky pokládal automaticky i za nepřátele Kristovy, dosáhl i jejich zničení. Nil Sorský zemřel ještě v klidu, ale brzy po jeho smrti byli závolžští starci obviněni z podpory heretiků a jejich kláštery většinou zrušeny a zbořeny. Mluvčí závolžanů, Nilův oddaný žák, kníže a mnich Vassian Patrikejev (1471 – po 1531), byl roku 1531 odsouzen jako heretik, zavřen do Volokolamského kláštera (tedy hlavní bašty josifljanů) a tam za několik měsíců zemřel. 7 Tato „josilfjanská“ metoda nakládání s odpůrci se v ruské církvi ujala. Když z nějakých důvodů nebylo rozhodnuto odsouzenou nebo i jen nepohodlnou osobu přímo popravit – byla poslána do kláštera, jakoby k pokání, ve skutečnosti k tichému a „nenásilnému“ usmrcení. Příslušná osoba byla v klášteře držena v takových podmínkách, které nemohla nadlouho přežít. Smrt této osoby však už nebyla veřejně ohlašována. Dotyčný prostě zmizel. Na tuto „josifljanskou“ metodu pak v sekularizované formě navazují některé z metod komunistického teroru. Jen místo do kláštera byli disidenti zavíráni do psychiatrických léčeben – a nebo, jako v případě Solovek, do bývalých klášterů, proměněných v lágry…

==========

Je otázka, kam by se duchovní prostředí Novgorodu dál vyvíjelo. Jenomže ono už se dál vyvíjet nesmělo. Spor o „judaizující“ totiž probíhá ve stejné době jako zápas Novgorodu o vlastní nezávislost. Roku 1478 moskevský kníže Ivan III. (1440 –1505) dobyl Novgorod. Při dobytí Ivan III. poprvé uplatnil metody, které budou pak ruští samovládci všech ideologických odstínů uplatňovat na poraženém území: Novgorodskou elitu nechal vyvraždit nebo vysídlit do severovýchodních periferií, takže se v historii mluví o „novgorodských čistkách“; v Novgorodě nechal na majetku vysídlených usadit věrné moskevské vojáky; nařídil přerušit všechny styky s Hanzou a se Západem vůbec; a samosprávu nahradil administrací podléhající jen jemu.

==========

Střediskem pokusu o církevní obrodu se však nestává klášter, nýbrž kruh městského kléru. Dionysiův žák Ivan Něronov (1591–1670) dostává roku 1649 funkci protopopa (arcikněze) v moskevském chrámu Vasilije Blaženého (Obraz VII) a shromažďuje kolem sebe kroužek kněží a angažovaných laiků, zvaný „bogoljubci“ (bohomilovníci) či též „revnitěli blagočestija“ (horlitelé zbožnosti). 3 Ti zavádějí do chrámů kázání, kterážto instituce v mongolské době téměř vymizela, a usilují o důstojnější chod liturgie. Pro neúnosnou délku liturgie se rozšířil zlozvyk „mnohohlasí“, tedy recitace několika liturgických textů najednou. Bogoljubci prosazují „jednohlasí“, tedy „jedno po druhém“. Příznačně je však ani nenapadne, že by bylo možné některé texty prostě vynechat.

==========

Proti Nikonovu „novému obřadu“ se zdvihl bouřlivý odpor, a to právě i mezi „bogoljubci“. Zastánci starého obřadu nakonec šli raději na krutou smrt, než by se pokřižovali třemi prsty.

==========

Ti vůbec nejradikálnější propagovali dobrovolnou smrt. Jedni si říkali „lesní starci“ a za nejvhodnější pokládali smrt hladem, druzí podle svého vůdce „filipovci“ a dávali přednost smrti v plamenech. Apoštolé „červené smrti“ putovali po celé Rusi ještě za Petra I., pokládaného mnohými za další vtělení Antikrista, a přesvědčovali mužiky, aby shromáždili celou vesnici v jedné chalupě a tu pak zapálili.

==========

I Kateřinina proklamovaná tolerance měla své limity. Přišel čas, lóže byly oficiálně rozpuštěny a hlavní organizátor zednářství Novikov byl zatčen, a dokud Kateřina vládla, seděl v pevnosti, aniž býval kdy souzen. V Novikovově exemplárním odstranění bezpochyby hrálo roli jak jeho zednářství, tak Kateřinin strach z možné ruské obdoby Velké francouzské revoluce, tak dlouhodobá nespokojenost s Novikovovou publicistikou, překračující ony limity „konstruktivní kritiky“, jež udávala sama Kateřina.

==========

Rok 1933 jakožto rok smrti Chvyljového není náhodný. Chvyljovyj spáchal sebevraždu pod dojmem hrůz z ukrajinského hladomoru, uměle vyvolaného stalinskými úřady ku potrestání rolníků, kteří nechtěli vstupovat do kolchozů. Oněch několik miliónů rolníků, kteří tehdy pomřeli hlady, je věru krutým komunistickým reversem mýtu o blaženém hodování ukrajinské vesnice. Kdyby však Chvyljovyj nebyl býval spáchal sebevraždu roku 1933, s největší pravděpodobností by byl býval zahynul roku 1937. Tehdy totiž Džugašvili-Stalin nechal pozatýkat, postřílet nebo na Gulagu utýrat asi osmdesát procent kulturní elity Ukrajiny a Běloruska.

==========

Novela Rekreace aneb Slavnosti vzkříšeného ducha (1992) je zase Andruchovyčovou svéráznou poctou Gogolovi. Do fiktivního města, jehož název Čortopol připomíná Gogolovu posedlost čerty, se sjíždějí ukrajinští literáti na jakousi karnevalovou slavnost. V průvodu figurují archetypy a stereotypy ukrajinských kulturních dějin společně s dalšími groteskními zjevy („Andělé, Cikáni, Mouřeníni, Kozáci, Medvědi, Seminaristi, Čerti, Vědmy, Rusalky, Proroci, Otcové Baziliáni v černém, Židi, Pigmejové (…)“. 25 Jeden z literátů si nechá kadeřnicí vyrobit na hlavě kozácký chochol. Jiný nese jméno Chomsky , odkazující na amerického lingvistu, jehož rodiče byli ukrajinskými Židy. Přezdívka téhož Chomského „Choma“ ale odkazuje k hrdinovi Gogolova Vije. Jenže na rozdíl od Gogolova Chomy Bruta se vyzývavé slečny nelekne, nýbrž s gustem si s ní zasouloží.

==========

Jurij Andruchovyč mluví podobným tónem jako jiní intelektuálové, imaginující střední Evropu jakožto antidotum proti Moskvě – Péter Esterházy, Václav Havel nebo Czeslaw Milosz. Je příznačné, že v češtině byla jeho esej vydána spolu s esejem polského autora Andrzeje Stasiuka. A je příznačné, že pokud se na mezinárodních spisovatelských fórech hovořilo o střední Evropě – ruští spisovatelé, a to i tak jednoznačně prozápadní, protirežimní a demokratičtí jako Josif Brodskij či Sergej Dovlatov, soustavně vyjadřovali své upřímné nechápání, o čem se to vede řeč. 29

==========

Historikové postupně rozkryli skutečný původ tohoto vpravdě pozoruhodného ruského literárního díla. Sepsal je pravděpodobně novinář Matvěj Golovinskij (1865 –1920) na objednávku náčelníka carské tajné služby Ochranky Pjotra Račkovského (1853 –1910), za spolupráce francouzských antisemitských kruhů a za použití starších textů v oblíbeném žánru „odhalení světového spiknutí“. Z literárního hlediska je nejzajímavější vazba Protokolů sionských mudrců na skutečně, nikoliv jen v ironickém smyslu významná ruská literární díla. Některé programové body, plánující vytvoření totalitární společnosti, totiž schválně navazují na projekty, které v Dostojevského románu Běsi (Obraz XVIII) předkládají „revolucionáři“ Verchovenskij a Šigalev (kteří ovšem nejsou Židé!) – a ty zas na plány některých skutečných ruských revolucionářů…

==========

Protokoly sionských mudrců měly ještě mnohem více čtenářů než Dostojevského Běsi. Četl je car Mikuláš II., četli je důstojníci Bílé armády bojující proti bolševikům, četli je katoličtí reakcionáři v západní Evropě, četli je antisemité bez konfese včetně Adolfa Hitlera – a milovníci „spikleneckých teorií“ je čtou dodnes. Tato neuvěřitelná obliba vychází zajisté především z psychopatologického sklonu k takovýmto teoriím, ale také z literární účinnosti tohoto pamfletu, který je ve svém hovadském žánru nepochybnou klasikou. Vychází však i z pevného zakořenění oné pojmové drúzy „Žid = ateista = revolucionář = terorista“ v oněch myslích, jejichž pozitivní pojmovou drúzu tvoří Uvarovova restaurační triáda „samoděržaví + pravoslaví + národnost“ nebo její analogické verze v restauračních koncepcích jiných národů a konfesí.

==========

Rusko a Židé se tak ocitli v bludném kruhu. Staré Rusko nutilo „své“ Židy k rusifikaci, ale nedovolovalo jim být „plnoprávnými“ Rusy (v ruské kultuře a umění 19. století se téměř žádní Židé nevyskytují). Mnozí ruští Židé se tudíž obrátili proti starému Rusku a zapojili se do pokusu vybudovat Rusko nové – o němž se subjektivně, ze své pozice a ze své zkušenosti, domnívali, že bude spravedlivějším a lidštějším než Rusko staré. Objektivně se však stali spolubudovateli režimu, který byl vedle nacistického režimu nejzločinnějším a nejdestruktivnějším sociálním experimentem dvacátého století a který pak za éry Džugašviliho-Stalina zlikvidoval i většinu jich samých… A tímto svým spolubudovatelstvím utvrzovali antisemity v jejich antisemitismu.

==========

Lunačarskij však přesto vyšle Chagalla do jeho rodného Vitebska coby místního komisaře pro kulturu – a Chagall začne „úřadovat“ tak, že si svolá místní malíře pokojů a oznámí jim, že nadále budou malíři obrazů. Biblicky vzdělaný čtenář nemůže v tomto „přetvoření pouhým slovem“ nevidět ohlas výroku Krista ke galilejským rybářům „Učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19). Že Žid – navíc toho času bolševický komisař – pracuje v své mysli s obrazy z evangelia, je paradoxem jen zdánlivým. Chagall se totiž celoživotně zaobíral postavou Krista právě jakožto Žid (viz obraz Bílé ukřižování z roku 1938, na kterém má Kristus bederní roušku z modlitebního pláště talisu!) – a kvazináboženský patos patří k revoluční rétorice zcela neodmyslitelně.

==========

Rusové antikatolickou vášeň brzy přijímají a stávají se „řečtějšími než Řekové“. V ruských polemikách ovšem s časem zmizí důraz na tyto obřadní detaily; místo se toho se ruští pravoslavní porvou o obřad sami mezi sebou (Obraz X). Zůstane v zásadě jen jediný ústřední negativní obraz papeže coby démonické bytosti, která si uzurpuje moc nad celou církví i světem. Tím papež jednak porušuje principy staré církve o rozhodování klíčových otázek kolektivně, na koncilech čili soborech – a jednak implicitně vznáší mocenský nárok i na samotné Rusko.

==========

V ruském mentálním steoretypu se katolictví rozpustilo v papežství. Katolictví je prostě papežství, síla sloužící světovládným ambicím jednoho (mnohojedinného) člověka. Tento mnohojedinný člověk nabývá v ruské imaginaci rysů Antikrista, nejnebezpečnějšího protivníka Krista a jeho církve.

==========

Ve výkladech Nikolaje Danilevského (Obraz XVI) a dalších pravoslavných romantiků o počátcích reformace v Čechách se tak objevuje myšlenka, že prý Hus a jeho věrní vlastně nechtěli nic jiného než obnovit pravoslaví. Tehdy se jim to poněkud nepovedlo – ale v moderní době by se to v rámci slovanské vzájemnosti konečně mohlo v Čechách napravit.

==========

Jako první z ruských intelektuálů se této alternativy chopil Petr Čaadajev (1794 –1856) – muž, který jakožto gardový důstojník napoleonských válek i později prošel několikaletou zkušeností evropské kultury v Paříži, Římě i Karlových Varech. Čaadajev sepsal, příznačně raději francouzsky, sérii listů, v nichž kritizuje dosavadní stav ruské kultury. Jako pozitivní východisko nabízí příklon ke katolicismu coby vůdčí duchovní síle evropské civilizace. Čaadajevovy listy kolovaly několik let v opisech, jako jakýsi samizdat. Když pak časopis Těleskop roku 1836 jeden z nich otiskl – přivedl režim k zuřivosti. Bylo tvrdě zakročeno proti vydavateli časopisu i dalším osobám kolem. Sám Čaadajev nebyl uvězněn ani poslán na Sibiř. Byl prohlášen za duševně chorého. Člověk se zdravým rozumem by přece nemohl pokládat ruskou kulturu za nicotnou a doporučovat přijetí katolicismu! Čaadajev je tak prvním z ruských disidentů, kdo byl potrestán tímto „moderním“, „vědeckým“ způsobem, tedy zneužitím psychiatrie.

==========

Jen jediná z dominant romantismu od počátku souzněla s domácí tradicí: národ. Přesvědčení o vlastním mimořádném vyvolení a všesvětovém poslání je hluboce „moskevské“, a romantismus může tedy plynule navázat.

==========

Na závěr hovorů však přece jen přijde řeč na Rusko – a tu přátelé změní tón. Začnou přemítat o tom, že Západ, který jim poskytl tolik podnětů, už je prý unavený a že budoucnost prý patří národu novému, který má ještě silný smysl pro cit a lásku a víru, a že Petr Veliký rozumně naočkoval ze Západu některé věci, které se po delší době v Rusku ujaly, ale bohužel nikdo dosud nenaočkoval Západu nové „mízy“ z Ruska: „Evropa nazvala nás Rusy svými zachránci! (…) naší povinností není pouze zachránit tělo, ale také spasit duši Evropy! (…) Devatenácté století patří Rusku!“

==========

Spor bude těžko kdy definitivně vyřešen. Jednak proto, že se nedochoval onen jediný rukopis (a všechny později nalezené rukopisy byly jasnými podvrhy). Ale i proto však, že pro ruskou vědu je obhajoba Slova nikoliv věcí hledání objektivní pravdy, ale věcí národní prestiže. V tom ruská věda stále prokazuje, že na rozdíl od vědy anglické či české dosud nepokročila za stadium „romantické vědy“, která si vědomě staví věc národní prestiže za apriorní cíl, jemuž se fakta a metody musejí podřizovat, viz případ převrácené teorie o „normanské teorii“ (Obraz II). 5 Právě vášnivost obhajoby Slova, spojená se spíláním domácím odpůrcům jakožto zrádcům a zahraničním odpůrcům jakožto nepřátelům Rusi, sama vzbuzuje největší pochybnost…

==========

Druhou částí knihy je ale praktická aplikace této teorie – a tou je nové, „vědecké“ zdůvodnění ruského imperiálního nároku. Rusko není Evropa! Rusko musí stát proti Evropě! Evropa, to je „germánsko-románský Západ“, a ten je prý už „starý“ a „ustrnutý“ – a budoucnost náleží Slovanům. Proto tedy musí Slované hájit své území – aby posílili svůj vlastní „kulturně-historický typ“, mezitímco typ „germánsko-románský“ již dovršil možnosti své kreativity a patří minulosti, ale o to více se brání tam odejít. Danilevskij tudíž projektuje Všeslovanský svaz v jeho údajných „přirozených hranicích“, který pod ruským vedením „zachrání“ všechny Slovany. Pozoruhodné přitom je, že hranice tohoto Všeslovanského svazu téměř přesně odpovídají hranicím pozdějšího „východního bloku“ pod vládou Sovětského svazu.

==========

Rusko nemá tolik společného s ostatními Slovany, „nakaženými“ evropanstvím (Leonťjev zvláště barvitě, nenávistně a pohrdlivě spílá liberálním, pozápadněným Čechům!) – jako s národy Blízkého Východu a vůbec Asie, s nimiž sdílí „byzantský“ princip přísné hierarchie společnosti. Tam, na jih a na východ, má tudíž Rusko upřít svou pozornost, aby se od Západu co nejvíce vzdálilo. „Byzantinismus“ neboli antiliberální systém je to, co chrání Rusko – a ty Slovany, kteří jsou záchrany hodní: „Silné a mocné jsou u nás jen tři věci: byzantské pravoslaví, naše rodové a neomezené samoděržaví a možná také rolnický pozemkový mir.

==========

Tato agresivní, povýšenecká, xenofobní a autoritářská dikce, provázející v dílech Danilevského a Leonťjeva „vědecké“ a „rasové“ zdůvodňování ruských imperiálních nároků, už ani tolik nepřipomíná Spenglera – ale spíš jeho zvrhlého žáka, nacistického teoretika Alfreda Rosenberga (Obraz II). Celý panslavistický koncept sehrál čistě negativní úlohu nejen v tom, že se stal součástí ideologického aparátu ruského imperialismu (a jeho transformace v Putinově Rusi, viz Závěr). Sehrál ji i v tom, že přivedl mnohé intelektuály, politiky a publicisty nejen Balkánu, ale i střední Evropy k víře, že pokud jejich země sdílejí s Ruskem příbuznou jazykovou a rasovou identitu – jsou „přirozeně“ předurčeny sdílet s ním také identitu kulturní a politickou.

==========

Dostojevskij zobrazil ruské revolucionáře a levičáky jako šílenou smečku psychopatů, zuřivců, zločinců a sebevrahů, kteří chtějí zničit celý starý řád světa, ale zatím nemohou víc než ničit své nejbližší okolí a sami sebe. Petr Verchovenskij je neúnavný organizátor intrik a zločinů. Stavrogin je ideový vůdce, kterého ostatní pokládají za Mesiáše, zvěstujícího nové náboženství nihilismu – ale on se tváří jako by nic. Šigalev je chudáček mrzáček, který vypracuje teoretický projekt, kterak dokonale uspořádat svět na principu absolutní svobody, jež se zajišťuje absolutním terorem; z této antiutopie snad čerpaly Protokoly sionských mudrců (Obraz XIII). Kirillov je blouznivec, který se chce zabít, aby dokázal, že Bůh není a všechno se smí:

==========

Dostojevskij byl v ruské kultuře celého následujícího století brán jako víc než spisovatel – jako náboženský myslitel, jako prorok. Pokud se přijme tento „prorocký diskurs“, pak byl Dostojevskij vpravdě geniálním prorokem, když poukázal na destruktivní stránky ruského revolucionářství, které po bolševickém puči proměnily Rusko a přilehlou část světa v peklo, jaké si Dostojevskij ani nikdo z jeho současníků nedokázal představit. Ale naopak byl zcela špatným prorokem, když se domníval, že se Rusko obrátí k čistému křesťanství a tím se uzdraví.

==========

Brzy se ukáže, jak krutý omyl to jest. Bolševismus předvede totiž nejen svou „běsovskou“, zuřivě protináboženskou stránku – ale také další formu oné ambivalence. Sám se totiž promění v nové sekulární náboženství, v mnoha aspektech kopírující formy pravoslavné náboženské kultury: znamení pěticípé hvězdy a/nebo srpu a kladiva jako kříž, bolševická strana jako církev, sjezdy jako koncily, padlí revolucionáři jako mučedníci a jejich portréty jako ikony, prvomájové a jiné průvody jako procesí, „úspěchy sovětských vědců“ jako zázraky ruských světců, vize komunismu jako vize království Božího, všelijaké „levé“ a „pravé“ úchylky uvnitř strany jako „hereze“ a „sekty“ uvnitř církve, a jako „sancta sanctorum“, jako Boží hrob, věčné sídlo věčně živého Mesiáše – ostatky Uljanova-Lenina u zdi Kremlu.

==========

Pravoslavní reformisté přirozeně spolupracují s občanským disentem (a mnozí disidenti se postupně obracejí k pravoslaví). 11 V srpnu 1968 tak na Rudém náměstí protestovali proti okupaci Československa disidenti židovského původu z komunistických rodin (Obraz XIII) – i autorka duchovní poezie Natalja Gorbaněvskaja (1936 –2013) a další disidenti, hlásící se k pravoslaví. 12 Pravoslavní restaurátoři se naopak častěji drží stranou, pokračujíce ve stylu Běsů a Věchů (Obraz XVIII) v obviňování ruských liberálů (jejichž duchovními dědici jsou občanští disidenti) z morální spoluviny na bolševickém puči. Útlak ze strany režimu nicméně stlačuje všechny do jednoho houfu, do společné solidarity „uražených a ponížených“, trochu podobné československé Chartě 77. Solidarita ale trvá přesně jen do toho okamžiku, kdy režim padne.

==========

Restaurace si mezitím dlouho šla svými vlastními cestami. V exilu ji představovala především Ruská pravoslavná církev v zahraničí, sídlící mezi válkami v Jugoslávii a poté se přesouvající do USA. Ta skutečně neusilovala o nic jiného, než o co nejpřesnější restauraci poměrů před listopadem a ještě raději před únorem 1917, tedy o návrat k samoděržaví a k monopolu pravoslavné církve. Kolem ní gravitovala různá další sdružení monarchistická, důstojnická, kozácká, ultrakonzervativní a/nebo antisemitská, bojující proti „židobolševismu“ (Obraz XIII).

==========

Šafarevič lká nad údajnou postupující zkázou ruského národa. Ještě však neříká, že ví, kdo za to může. To řekl až v textu Rusofobie z počátku 80. let, který vyšel v Rusku roku 1989. Může za to „malý národ“, který se uhnízdil uvnitř velkého, bytostně ho nenávidí a chce ho zevnitř rozložit a zničit, protože má v sobě zakódovánu touhu po světovládě. Který „malý národ“? No přece Židé! V literatuře ukazuje svou nenávist k Rusku Isaak Babel či šansoniér Alexandr Galič, v současném disentu a literární vědě Andrej Siňavskij (o kterém Šafarevič neví nebo nechce vědět, že židovský pseudonym použil v záměrné provokaci). V politice Rusko záměrně ničili židobolševici. Vražda posledního cara a jeho rodiny nebyla jen běžným aktem teroru – byla to židovská rituální vražda! Tak pravil Šafarevič…

==========

V otevřenosti devadesátých let se zformoval a během nultých let se vlády nad společností ujal proud, který rovněž svérázně „kombinuje diskursy“, které se donedávna zdály neslučitelnými. Není to však v nezávazné hře literární jako u Sorokina, nýbrž ve zpropadeně závažné „hře“ mocenské. Jde o proud, ve kterém se spojilo pravoslaví ve své konzervativní, obřadnicko-třetiřímské moskevsko-restaurační linii (Obraz VI) s postkomunistickými strukturami a s dalšími ideovými proudy, jako je eurasijské dovolávání se asijských kořenů Moskvy v tradici Lva Gumiljova (Obraz V), esoterické vzývání pohanského ruského dávnověku v tradici Nikolaje Rericha (Obraz III), antisemitské vymítání židovské a jakékoliv jiné „jinakosti“ (Obraz XIII), panslavistické proklínání hnijící Evropy v duchu Danilevského a Leonťjeva (Obraz XVI), ale i pravoslavně romantické oslavování duchovní proměny a návratu ke Kristu, jež nabídl Gulag, v tradici Alexandra Solženicyna (Obraz XIX). I Širjajevův motiv kontinuity Solovek je znovu zapojen do této konstrukce – ale v šokujícně posunuté tonalitě: Zachar Prilepin (* 1975), pozoruhodný spisovatel, aktivista Nacionálně bolševické strany a Putinův oponent „zprava“, zakládá román Obitěl (Útulek, 2014) na tezi, že obé, klášter i koncentrák, bylo vlastně dobré – protože to bylo „naše“, ruské…

 
arnost snad nechci tak   moks
Ostrov Včerejšího Dne (Umberto Eco)
"Jistě, jenže ten filosof taky říkal, že se přitom otáčí hladiny moří a kůra na povrchu naší planety, zatímco střed, co je hluboko uvnitř, se ani nehne. Mám aspoň ten dojem." "To ještě hloupější je. Kde to ten pán napsal?" "To nevím, myslím, že to nakonec ani nenapsal, nebo nevydal jako knihu. Má moc rád jezuity a nechtěl si je rozhněvat." "Tak to já radši pana Galilea mám, on kacířské myšlenky choval, ale vyznal se z nich předobrotivým kardinálům a nikdo ho neupálil. Zato se mi nelíbí ten tvůj druhý pán, co ještě kacířštější myšlenky chová a nevyzpovídá se z nich ani svým přátelům jezuitům. Galileovi Bůh jednou odpustí, jemu ale ne."

========

Při odstraňování svých nepřátel - zpočátku to byla pážata a štolbové a později urození páni, kteří jej považovali za člověka sobě rovného - se držel toho, že je třeba mířit z boku a nikdy zepředu, protože moudrost používá jedině velice pečlivě připravených uskoků a nikdy si nepočíná tak, jak by se dalo předpokládat. Naznačil-li pohyb, pak jen aby oklamal protivníka, naznačil-li obratně gesto naprázdno, počínal si potom tak, jak by to nikoho nenapadlo, a dával si pozor, aby předvedený úmysl popřel. Nezaútočil nikdy, byl-li protivník při plné síle (dával mu naopak najevo přátelství a respekt), ale teprve v okamžiku, kdy se ukázalo, že je bezbranný, a pak ho odváděl k propasti a tvářil se přitom, jako by mu přiběhl na pomoc. Lhal často, nikdy však neuváženě. Věděl, že chce-li, aby se mu věřilo, musí ostatním dokázat, že říká pravdu, i když si tím uškodí, a někdy, kdy by za ni mohl být pochválen, ji dokonce smlčel. Na druhé straně se snažil získat si pověst muže upřímného u lidí níže postavených, ale tak, aby se to doneslo k sluchu těch, co mu byli nadřízení a měli moc. Nabyl přesvědčení, že předstírat něco těm, kdo jsou na tom jako on, je chyba a předstírat mocným že si vyžaduje nebojácnost. Nepočínal si však ani příliš upřímně a hlavně ne vždycky, a to v obavě, že ostatní si povšimnou této jeho malé odlišnosti od ostatních a budou moci předvídat, co udělá a co neudělá. Ani dvojakost však nepřeháněl v obavě, že by stačilo použít jí několikrát a byl by odhalen. Aby nabyl moudrosti, učil se snášet pošetilce, jimiž se schválně obklopoval. Nebyl tak neobezřetný, aby své neúspěchy kladl za vinu jim, šlo-li však o hodně, postaral se o to, aby měl po ruce nějakého obětního beránka (hnaného vlastní marnivostí a ambicemi, zatímco on sám se držel v pozadí), jemuž by pak ne on, ale ostatní přisoudili vinu za nepěkný skutek, k němuž došlo. Dával najevo, že to, co mluví v jeho prospěch, udělal on, co by mohlo u ostatních vyvolat nevraživost vůči jeho osobě, to přenechával jiným.
 
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Dík.
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Hermann Broch: Náměsíčníci
"V oné podivné úzkosti, jež se stane údělem každého člověka, jakmile vyroste z dětských let a začne tušit, že osaměle a bez překlenujících vztahů jde v ústrety jedinečné smrti, v té podivné úzkosti, již lze vlastně už nazvat bázní boží, hledá člověk druha, s nímž by ruku v ruce kráčel k temné bráně, a když ho zkušenost poučí, jak nesporně slastné je ležet s jinou bytostí v posteli, myslí si, že by to nadmíru horoucí spojení pokožky mohlo vytrvat až do rakve: ač tedy leccos vypadá odporně, neboť se to odbývá na nevyvětraných a hrubých prostěradlech, a kromě toho si člověk také může myslet, že děvčeti jde jen o to, aby měla na stáří muže, který by se o ni postaral, nikdy nezapomeňme na to, že každá bytost, ať je třeba jízlivá a přízemní a má nažloutlou pokožku a v zubech vlevo nahoře nápadnou mezeru, že ta bytost navzdory mezeře v zubech volá po lásce, která by ji navěky ochránila před smrtí, před smrtelnou úzkostí, jež denně vždy znovu za noci padá na opuštěné spící stvoření, úzkost, jež je obstupuje a olizuje jako plamen, už když se svléká jako teď zrovna slečna Erna: odložila vyrudlý červený sametový živůtek a shodila tmavozelenou soukennou sukni a spodničku."