Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteraturaNové

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


Micana Hoďte si mašli! 
Objednáno :)
Dík!
(Vlastně ještě pod čarou: můj výtisk Vladislavova výboru z Michauxe je zrovna zapůjčený, tak nemůžu pro srovnání dodat jeho verze - ale zdály se mi akademičtější a navíc mi knížka nepřišla moc pěkně typograficky a možná redakčně ošetřená. Vladislav taky vybíral z širší množiny textů, takže je jeho výbor reprezentativnější, ale zase účinkem ne tak koncentrovaný. Francouzštinou nicméně nevládnu, takže neposoudím, nakolik jsem se na Jamka prostě jen imprintoval při prvním setkání.)
 
No jéje, ten je vyčleněný mimo oddíly a celý výbor jím začíná:

arnost snad nechci tak   moks
Tam je i ten zaumny preklad Velkeho boje, ze?
H. Michaux: Prostor uvnitř (přel. Václav Jamek)
(Jen pár ukázek - jdou pověsti, že kdo bude hledat, najde víc.)









 
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
Už jsem toho pořídil a rozdal asi 12 kousků, ale zrovna mi zbývá možná jeden a hlavně kdovíkdy se uvidíme. Na odkazu níže má nakladatel eshop se slevou z 249 na 200, ale když jsem posledně bral balíček, musel ho nějak stahovat zpátky z Kosmasu a nevím, jestli není všeobecně efektivnější nerušit ho od koncepčnější práce a pořídit si to jinde (některé nízkonákladové eshopy jdou až ke 180, ale poslední dobou podražily). Kosmas aktuálně uvádí skladem jen v Butovicích a Plzni, Kanzelsberger v Brně, Luxor vůbec, Academia kdoví; Fišer jo, Seidl zřejmě ne. Ale v Městské knihovně mají teď 7 exemplářů v 5 pobočkách (plus 11 rozpůjčených); a roztomile mimózní anotaci.

Ale ať jsem ontopic, ještě do třetice jednu kapitolku, která se tu jistě bude taky líbit:

SSM
J. se zmínil, že poté, co napsal ve své poslední knize, že zkušenost ponížení přetrvává nezměněna v psýše už napořád, dočetl se na internetu v článku od renomovaného psychologa, že to tak skutečně je. Vzpomínám na situaci, která se udála na začátku mého prvního roku na FAMU. Bylo to jen několik málo let po osmašedesátém. Čistky ve straně už byly hotové, pozornost shora se začala rozšiřovat do nižších pater společnosti a vznikl tlak, aby studenti vysokých škol projevili loajalitu s režimem vstupem do Socialistického svazu mládeže, který byl už v té době jediná oficiální mládežnická organizace. Drtivá většina lidí tenkrát ve svazu ještě nebyla, a ačkoliv členství v něm vlastně do budoucnosti nic nezaručovalo, bylo už jasné, že kdo tam nebude, tak si po škole ani neškrtne, a to jsme byli teprve v prvním ročníku. Bylo to o to jasnější, čím víc bylo zřejmé, že tam dobrovolně vstoupí pomalu všichni. To my už jsme holt takový národ, vzpomněla jsem si na to, když se v posledních dnech listopadové revoluce v televizi do světa rozletěly záběry českých dětí ve škamnách, jak anglicky recitujou: „We must be free or we must die!“
Já jsem se tenkrát rozhodla, že tam nepolezu, že to není pro mě. Ale můj kámoš z dokumentu, se kterým jsem měla ten večer jít na pivo, to měl vyřešené jinak. Říkal, že bychom tam měli vstoupit korporativně a bez hnutí brvou všichni, neničit si život kvůli těm hovadům, udělat tohle naprosto bezvýznamné gesto, když to musejí mít, a vysrat se na ně, na bandu idiotů. S mým argumentem, že proč to komplikovat a radši tam korporativně a bez hnutí brvou všichni nevstoupit, byl hnedle hotov. Ad jedna, že bude vždycky pár kurev, co tam nalezou, protože jsou neschopný a méněcenný a tohle bude jejich jediná šance, jak se dostat k lizu, čímž bude narušena jednota. Ad dvě se jim dá akorát do rukou zbraň a budou nás moct dusit jako kontrarevoluční hnízdo, zatimco takhle pasivní rezistence atd.
Už ani nevím, co řekl na moji námitku, že co se bude dělat, až se tam bude a budou zase věšet Horákovou, jakože věšet to oni tak či onak budou a budou vyžadovat, aby všichni věrní podepisovali petice a hajlovali na shromážděních. No už se nepamatuju, jak na to reagoval, asi že přeháním. Že tentokrát si něco takovýho nemůžou dovolit, to už se nemůže opakovat, to už je profláklý… Dějiny, jak známo, to posléze vyřešily tak, že bylo pár kurev, co tam nevstoupily a tím narušily jednotu.

No chtěli jsme jít večer na to pivo, ale byla schůze SSM, kde přijímali spoustu nových lidí a on byl jeden z nich, tak abych šla s ním, že to bude jenom chvilka. Odehrávalo se to ve velké posluchárně nahoře ve třetím poschodí. Venku sychravo, vevnitř teplíčko, přímo symbolicky. Adepti se pomalu scházeli, bylo znát, že čím víc jich bylo, tím líp se cítili. Kámošové si drželi vzájemně místa, lidi si zapalovali cigarety, my jsme totiž ve škole kouřili, a to tak, že když jednou stará astmatická dáma, co učila angličtinu, poprosila, jestli bysme se na její hodině mohli přemoct, že jí to vadí, tak jsme na ni pěkně hodili bobek. My jsme byli umělci a nám nikdo nemohl nic říct, stařena měla smůlu.
Na stupínku u stolu čelem do místnosti seděli ti, kdož to promysleli dřív, a když došustili papírama, tak to vypuklo. Četl se projev o tom, jak se hlásíme k očistným konsolidačním trendům, které probíhají v naší socialistické společnosti, nedávno málem svedené na scestí. Ale to už je zaplaťpámbů za námi a překonané a teďka nám už nic nebrání v tom, abychom společně pod vedením strany a pod křídly Sovětského svazu usilovali o lepší umělecké zítřky. A to je teda velká zodpovědnost a my uděláme všechno, co bude v našich silách, abychom pomohli normalizovat a budovat v tom správném zdravém duchu. No úkol to je náročný, ale my se na to cítíme. A nejlepší způsob, jak začít, je, že tady teď vyjádříme nesmlouvavě, kde stojíme, tím, že vstoupíme...
Během řeči se ti, co tam byli za tím účelem shromáždění, tvářili nezúčastněně až znuděně. Dívali se nepřítomně z oken nebo lovili něco po kapsách a vůbec dávali najevo, že co se tam děje, s nimi nemá nic společného. Pak projev skončil a mělo se za to, že je hotovo a jde se domů. Ale nebylo. Předseda oznámil, že teď budou číst jedno po druhém jména všech kandidátů. A každý z nich povstane, když bude vyvolán, a tím se nám všem představí. A kdyby náhodou někdo měl nějakou námitku proti tomu, aby se dotyčný stal jedním z nás, tak to bude ten správný okamžik to nanést...
Na to ale nebyl nikdo připraven, a už vůbec nebyl čas si zvyknout na myšlenku, že bude třeba vystoupit byť i jenom na několik vteřin z bezpečí anonymity, prezentovat se sám za sebe, zrada...
Vstávali jeden po druhém podle abecedy, jak je vyvolali, zaskočení z té publicity, s výrazem ruměné oprděnosti v ksichtě, ale pořád s takovým tím, že jich se to vlastně netýká. Vstávali jakoby nedbale, jenom napůl, s pokrčenými koleny a shrbení, nikdo se tam nevztyčoval a nevypínal hrudník, ostatně mezi lavicemi a židlemi na to ani nebyl prostor, a taky aby to bylo co nejrychleji odbyté, že jo. No bylo to trapné jako hrom, do toho se sem tam někdo přiblble uchichtnul… člověk přímo hmatatelně cítil, že se tam formuje společenství těch, co nikdy nezapomenou, jaké to bylo, těch pár vteřin, co tam stáli přede všemi v pozici seroucí pes… To jsou silné vazby.


(Jinak všechny tyhle citace jsou ze začátku; pak je nenápadně skok 10 let, 11. září a linie s matkou. Ale flashbackové historky, Gottův exhibicionismus included, jdou průběžně.)
Micana Hoďte si mašli! 
Taky.
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
Já to nutně potřebuju.
 
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
No ba.

Hlas

J. má radost, že jsem se konečně pustila do psaní, a říká mi, že musím najít svůj hlas. Jeho povznesená nálada je ale podmíněná tím, že z toho nic nečet. Zbrotí se potem pokaždé, když to vypadá, že bych mu mohla odstaveček vnutit. Jeden přistupuje se staženou zadnicí k dílu milované bytosti v předtuše, co to bude za úděsnou sračku trapnou.

Henry V.

Včera večer už byl čas spát a J. jenom tak malátně z postele pošťuchoval kanály tyčí, to je u nás doma dálkové ovládání. Tu se náhle na obrazovce objevil historický barevný evropský kus. Já na to chvíli kalně zírám a ten hlavní člověk je mi vágně povědomý, pak chvíli nic a pak J. praví: „Vida, sir Larry zamlada.“
A já říkám: „Copak to asi je?“
A on řekne „no to je Jindřich Pátej“, což mě probralo a povídám: „Jaks to sakra poznal?“
A on na to, že zná celýho Shakespeara zpaměti, že to všecko čet. V tom okamžiku je nabíledni, že tohle je další naše typická domácí příhoda, a říkám: „Tak ty mi chceš říct, že po třiceti vteřinách sledování filmu poznáš, co to je, když já jsem ani nestihla rozeznat, že to je Olivier? Že poznáš, kolikátej je to Jindřich, ty prolhanče? Tys tak čet celýho Shakespeara, už tě vidim, jak se prodíráš Mnoho povykem pro nic, ty vole, a pamatuješ si dialogy teď, vo třicet let pozdějc, ty Sviňákio, šejkspírovská postavo.“
A na to on, že jasně.
„Proč se nemůžeš přiznat, žes měl kliku? Ty seš pěknej. Tak já ti řeknu, jak to bylo: tys akorát poznal, že to je sir Larry, a taks věděl, že to musí bejt Shakespeare, protože v čem jiným von by hrál a eště takle mladej, že jo. Paks poznal během dalších pár vteřin, že to neni Hamlet, Macbeth, Lear nebo Romeo a Julie. Richard Třetí to bejt nemoh, páč nepajdal, to bylo vopravdu těžký. A pak prostou úvahou, že ze všech Jindřichů se hraje pořádně jenom Pátej, nebo je to aspoň jedinej, kterej by stál za to, aby byl barevnej nebo vybarvenej. A já jsem tak blbá a bezelstná, že se i přiznám, že jsem nepoznala, že je to Olivier, i když jsem viděla dokonce Jindřicha Pátýho v Národním. To bylo jediný představení, který jsem tam kdy viděla. Teda protrpěla, seděli jsme v lóži vpravo úplně nad jevištěm, byl tam příšernej hic, zkroucený jak paragraf a jediný pozoruhodný na tom bylo, že vodkaď jsme seděli, bylo vidět, že když se herci jako koupali v sudě, v němž nebyla voda, tak byli autenticky nahý a blyštěly se jim půlky. Jeden z nich byl dokonce myslím Macháček.“
J. se smál a říkal, že za to nemůže, že jsem blbá, a že o něm je odjakživa známo, že když jednou četl knihu nebo viděl film, je schopen to rozeznat podle jedné věty nebo pár záběrů. A nikdy se nepřiznal, že měl akorát bohapustou kliku. Tak je to u nás pořád.

Avokádo a vize Evropy

Dnes je příjemně chladno a pod mrakem. Den jako stvořený k tomu sejít se s přáteli a servírovat plněné avokádo a pak kuře se salátem a nějakým zajímavým pečivem z cizí země a nadýchaný moučník na terase nebo v patiu.
Na klíně mám kocoura a přede tak silně, že se z toho oba natřásáme.
J. odmítl koupit evropské noviny, kde otiskli Havlovu vizi nové Evropy, s odůvodněním, že jeho vizi nové Evropy už zná, že to je první republika revisited. A my nemáme žádné přátele a v rádiu hrajou Sweet home Alabama.

Krokodýl

Mluvili jsme o paranoie a o zálibě být mysteriózní a tajnůstkářský. J. říkal, že tajnůstkářství je OK, že i Luis Buñuel se rád přestrojoval a chodil v parukách a brejlích mezi známé a radoval se, když ho nikdo nepoznal.
Při té příležitosti jsme si vzpomněli, jak J. vstoupil do kavárny Slávie poprvé po deseti letech v emigraci a první, koho uviděl, byl jistý Šebesta. Muž, připomínající krokodýla, jenž byl kádrovákem na Hvězdárně, nebo možná vedoucím oddělení pro zvláštní úkoly, zkrátka tím, kdo dával ten podpis, bez něhož člověk nedostal výjezdní doložku. Byl rok sedmdesát devět a tento člověk měl ve svém kanclu na zdi velký portrét Josefa Vissarionoviče a později prozradil J., že odhaduje lidi podle toho, jak na to reagujou.
J. se evidentně v této zkoušce osvědčil, ale musel ho ještě přesvědčit, že je jen jednoduchý vůl oddaný karate a umění, aby tu doložku dostal. A co čert nechtěl, trošku se to zkomplikovalo, protože krokodýl toužil být novým člověkem, new age typem fízla. Patrně věřil v nutnost zkoumání neortodoxních metod rozvoje člověka a požádal J., aby ho zasvětil do bojových umění. Dodnes si dobře pamatuju, jak se J. strašně nechtělo do práce ten den, co si krokodýl konečně měl přinést tepláky, protože byl přesvědčen, že to je jenom záminka, jak z něj tahat informace o různých podzemních skupinách lidí, kteří praktikovali zen a bojová umění.
Nakonec to dopadlo dobře. Větu „Sundej optiku, bude rohovando“, jíž jsme si z toho dělali legraci, snažíce se vnést něco lehkosti do zapeklité situace, J. sice nepoužil, ale jako uvědomělý student asijských bojových umění ho nechal stát v hlubokém koňském postoji, což je velice bolestivá forma tréninku. Přitom mu ukazoval smrtící údery, které zastavoval jen o vlásek před jeho brýlemi. O další seanci se kádrovák už neucházel.
Ale v té Slávii měl J. namále. Jeho maska uměnímilovného blbečka a sportovce byla po emigraci zjevně odhalena. Kdyby ho Krokodýl poznal dřív než on jeho, došlo by patrně ke konfrontaci skutečných osobností, a to by nemuselo dobře dopadnout. „Dát mu do držky na veřejnosti čistě nešlo a říct vodpal, čuráku, je pro tyhle splachovací šmejdy až moc velká poklona.“
Naštěstí, když ho Krokodýl zaregistroval, byl J. už plně připraven, měl netečnou masku à la nindža lomeno Luis Buñuel v přestrojení a přehlídnul ho jako krajinu, čímž zabránil jakémukoliv možnému kontaktu.
Sarpele Want to sell your house?   Best hide the taxidermy.
Ano.
arnost snad nechci tak   moks
V textu zmiňovaný J. je Desperádos informačního věku?
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
+1
Micana Hoďte si mašli! 
jé, to je hezké, dík.
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
(děje se na jaře 1991)
ID6

Dneska jsem kupovala u našich Arabů cigarety. Jsou dva bratři odněkud z Libanonu, kteří předstírají původ a národnost, jak se jim to hodí. Když krám prvně otevřeli, tak říkali, že jsou z Brazílie. Mladší bratr mi ukazoval, jakou má kolekci zapalovačů Zippo. Jeden z nich vyzdvihnul, že ten je prý nejkrásnější, ten že používala americká námořní pěchota ve válce v Zálivu, a začal se děsně smát. Vzpomněla jsem si na to ještě večer, když v Larry King Show vystoupil miliardář Perot a Larry na něho urputně dorážel: „Co na tý válce bylo tak špatnýho, když podívej se, jak se všichni dobře cejtíme.“
Když jsem usínala, tak jsem si vzpomněla, jak jsme měli na oddacím listu, že nevěsta je kalkulační účetní a ženich noční hlídač. Teď jsme to po deseti letech v Americe dotáhli společnými silami na servírku a nezaměstnaného. Dostala jsem z toho tak strašný záchvat smíchu, že jsem probudila J., který byl nevrlý, ale mě se nedalo utišit a chechtala jsem se do tmy v nově a nově tryskajících salvách asi půl hodiny.

Dick Francis

Moje narozeniny kombinované s narozeninami paní Jahelkové zapříčinily naprosté zvěrstvo. Jedna každá jsme té druhé koupily tři Dicky Francise a zítra si je předáme. To je dohromady šest Dicků Francisů. Někdy si říkám, co si počnu se životem, až dojdou Dickové Francisové.

Vávra

Je pozdní večer, první máj, a od rána se už šestkrát změnilo počasí. Přišel dopis od matky a v něm seznam těch, kdo učí na FAMU na dramaturgii a na režii. Moc jsme se pobavili, zlatým hřebem je samozřejmě Otakar Vávra, jenž se podle pověsti udržuje při síle na slamníku v suterénu v Holešovicích na vroucích ňadrech Jitky Němcové. Oťas byl v sedmdesátých letech pronásledován a bylo mu odebráno vedení katedry, přesto se mu podařilo šikovně zamanévrovat, když vyhazovali J. Zviditelnil se u toho, trvaje na tom, že film, o který se jednalo, je protisocialistický, v důsledku čehož byl J. vyloučen „pro nedostatek talentu“. Proto doufáme, že mu bude vedení spravedlivě navráceno, pokud k tomu již nedošlo. Potom taky doufáme, že se mu, protože je mu teprve osmdesát, podaří ještě natočit trilogii o sovětské okupaci v roce 68. Těžko najít povolanějšího.

Kocovina

Vzbudila jsem se s lehkou kocovinou a přišlo mi nespravedlivé, že když někomu půjčím peníze, které notabéne nejsou z mé kapsy, která je prázdná, ale z kreditu, že někdo, i když může, tak se nemá k tomu, aby je vrátil, ačkoliv je zcela otevřeně má. Místo toho mi splácí dluh v nejmenších možných splátkách a dál utrácí, jako by se nechumelilo. Tím se opět dostává do situace, že se mu zase bude muset pomoct, nebo přesněji nebude moct nepomoct, protože blbec, co pomůže a půjčí, se vždycky najde. A to už vůbec nemluvím o tom, co by se dělo, kdyby si dotyčný někdo třeba zlomil nohu. Ale to né, to jsou za rok čtyři cesty do Evropy, kožené bundy a bazény, a věřitelé čumí s otevřenou hubou na drahé pronajaté vozy. A tak to má být, my máme v baráku jednu plesnivou koženou bundu, na bazén zapomeň, a čtyřikrát ročně jedeme tak na kopec za barákem. Takhle jsem žlučovitě brblala, když jsem si rozpouštěla ve vodě Alka Seltzer.
A J. povídá: „Když pučíš, tak pučíš a nekoukej, kam to de, seš jako paní Havelková.“ A to mě nasralo ještě víc, nejenom, že někdo nevrací peníze, ale navrch mě tím nutí být jako paní Havelková.
Když J. vypad, tak jsem si na uklidněnou pustila rádio, až nadskakovala střecha, a měla jsem štěstí, hráli mi I am a rock od Simona a Garfunkela a potom hned Scarborough Fair. V pubertě jsem si často představovala, že by mi tohle hráli na pohřbu, jenom jsem se nemohla rozhodnout, kterou, kdyby mohli hrát jenom jednu. Bylo by to nádherně smutné a všichni by plakali. Dneska ale vím, že by mi na pohřbu museli hrát Heaven od Byrneho v provedení Simply Red, to je vůbec nejsmutnější a to by mi šlo k pleti.

Campbell

V neděli jsme měli k svačině studené kuře se syrovou zeleninou a topinky. Dívali jsme se přitom v televizi na další přednášku Josepha Campbella o mytologii. Mluvil o smrti a umírání, jak ho pojímá buddhismus, o sestupu čakrami a ve mně se rozhostil pocit štěstí, jak už ho vůbec ani neznám.
Campbell má nesmírný půvab, zvláštní humor a šílené vzdělání. Je to pořád atraktivní muž, ač přes osmdesát let stár. Je nepochopitelné, že už čtyři roky nežije, tak jako Buňuel. Přesto jsou víc naživu a je s nimi lepší zábava než s těmi, kdo zůstali. Tak tedy Joe říkal, že Oscar Wilde prohlásil, že kdyby si Američan měl vybrat, jestli má jít do nebe, nebo na přednášku o tom, jak jít do nebe, šel by na přednášku.
Nedávno tady blízko otevřeli nové knihkupectví, a jak jsme byli motivovaní, tak jsme se tam šli odpoledne podívat a že si tam konečně toho Campbella koupíme. Už se na to chystáme asi pět let. Nabízeli čtyři svazky za osmatřicet dolarů.
Já to mám v knihkupectvích najeté a jednoduché. Prolítnu uměním a psychologií, pak prodlím v oddělení Dicků Francisů a nakonec skončím v kuchařkách a prožívám extázi nad encyklopedií koření. O J. se mezitím pokoušejí mrákoty nejdřív v bojových uměních a počítačové literatuře a pak, když už je řádně načuřen, jdeme hledat toho Campbella. Po cestě ho upozorním na Steinbeckovy sebrané spisy a on na to: „Ty vole, já tady Gilgameš a vona Steinbeck!“
Potom prohlásil, že Pasoliniho Evangelium sv. Matouše je životopis celebrity a že si to bude muset ještě promítnout. Ale běda, kdybych to chtěla ještě jednou vidět já. To bych byla hnedle osočena z hyenismu.

Ringo

V televizi byl rozhovor s Ringo Starrem. Mluvilo se o generačních rozdílech. Ringo vykládal, jak ho jeho syn, jenž žije ve vlastním hudebním světě, zcela odlišném a odděleném od tátova, jednou vzrušeně zavolal, že si musí něco teď hned okamžitě poslechnout. Tak si to poslechl, protože syn trval na tom, že něco objevil. No a byl to Ray Charles. Ringo zvolal: „Ray bloody Charles! Dyť doma musíme mít aspoň sto jeho desek!“
Moje o jednadvacet let mladší sestra Anča prohlásila, že Beatles jsou její nejoblíbenější hudební skupina. To mě zaujalo a měla jsem pocit, že to je něco, o čem bychom mohly i mluvit. Řekla jsem tedy, že no jo, ta naše generace přece jenom měla lepší hudbu, než mají oni. Ta šedesátá leta, to bylo žrádlo, jakou to mělo energii a toho talentu, dodneška se to hraje a prodává. Na to ona obrátila oči v sloup, jako že jsem stará a blbá (což je pravda) a ničemu nerozumím (což pravda není), a to mě trošku zmátlo. I namítla jsem, že přece zrovna sama řekla, že Beatles a tak dále. Ona v tom však odmítla vidět souvislost.
No dobře, radši jsme změnily téma, a protože si zrovna holila nohy, podivila jsem se, že si holí nohy v tak útlém mládí. Na to se na mě podrážděně osopila, jako jestli si myslím, že jsou sto let za vopicema, rozuměj jako v Čechách. A já jsem řekla, že si nemyslím, že jsou sto let za vopicema, ale že možná není dobré měřit vzdálenost od vopic stavem depilace v zemi. Nato se na mě podívala s pohrdáním tak bezedným, že když jsem pohlédla do jeho hlubin, tak se mi nejdřív zatočila hlava a pak jsem na jeho miliony kilometrů vzdáleném dně uzřela obraz sebe samé, když mi bylo patnáct, jak jsem se styděla jít s rodiči po ulici, jak byli neskutečně trapní a blbě se jim třásly tváře, když šli.

Cuban Ricardo

Říkám v práci Ricardovi: „Dneska je moje máma na srazu. Mají padesát let od maturity. Chápeš to?“ Ricardo je Kubánec a muž foxteriér. Malé, vzteklé dynamo, mrštné tělíčko a hubené, jakoby dolů se zužující nožky. A nahoře na ramenou mu sedí velká hlava mého otce, což mě občas trochu znepokojuje. Taky lehce plešatí, ale pokud nestojíte přímo nad ním a nekoukáte přímo na to, tak to neuhádnete, protože si hlavu natírá speciálním plešovým černým krémem, který připomíná krém na boty. Ricardo bohužel měří asi metr padesát, takže většina lidí včetně žen stojí přímo nad ním a hledí přímo na to.
Ricardo je u nás barman, často jede na kokainu, a ačkoliv je v Americe od dvanácti let, má pořád trochu přízvuk a kubánskou španělštinu jako kulomet. Všichni jeho příbuzní žijí tady. Jednou mi řekl, že byl ve Vietnamu jako americký voják. Že tam bojoval proti komunismu, protože nenávidí komunisty, kteří na Kubě sebrali jeho rodině majetek. Že to je něco, o čem moc nemluví, protože tady s námi pracuje spousta Vietnamců a on si moc dobře pamatuje, co tam prováděl. Udělalo se mi tenkrát trochu zle, a pak už o tom nebyla řeč.
A Ricardo na ten třídní sraz říká: „Představ si, že se mi dneska zdálo o mým tatínkovi. Viděl jsem ho, jak sedí v křesle v obleku a kouří cigaretu jako živej. Ráno jsem mluvil s matkou a říkám jí, že se mi zdálo o otci, a matka povídá – Ricardo, copak se nepamatuješ, že je to dneska dvaatřicet let, co tatínek umřel?“
„To jsou věci, co?“ říká Ricardo a já se zeptám: „Tvůj táta umřel v Americe?“ A on odpovídá: „Kdepak, na Kubě. Spáchal sebevraždu, nemohl se smířit s tím, co mu Castro udělal. Bylo mně jedenáct let a je to jako dneska, nikdy na to nezapomenu.“
Ve dvanácti letech potom Ricardo sám jako první z celé rodiny emigroval do Spojených států.

Afghánec

V práci je nový manažer. Třiadvacetiletý, mírně obtloustlý Afghánec, který vypadá i vystupuje na dvaačtyřicet. Od prvního okamžiku, co vstoupil, mluví o tom, že je synovcem afghánského prezidenta v exilu a na důkaz vytahuje několikrát denně z kapsy štos fotografií skupiny postarších chlapíků s utěrkami na hlavách. Nikdo neví, jestli nekecá. Můj osobní mohamedán reaguje tvrzením, že kdyby to byla pravda, tak Afghánec nebude dělat suprvajzra na letišti.

Později večer ukazovali v televizi čerstvě propuštěného britského rukojmí McCarthyho, co zkysnul v zajetí pět let. Mohamedán huhlal, že to je toho, že ten má teďka do konce života vystaráno, příštích čtyřicet let se z něj všichni poserou. Myslel to ve smyslu, že by McCarthy vlastně měl být vděčný, že mu bylo umožněno se bezpracně a zdarma proslavit. Je na něm, musulmanovi, vidět malé uspokojeníčko nad tou malou mocí, s níž se jim tu a tam daří decimovat pár nevinných chudáků. Už už jsem měla na jazyku „ty seš taky pěknej čurák, viď“, ale včas jsem se zarazila.
Za chvíli jsem řekla, že si píšu takové zápisky, skoro denně, možná, že z toho jednou udělám knížku. O práci že to moc není, ale o něm že tam píšu, hlavně jeho názory a komentáře o stavu světa a lidství vůbec. Ty že jsou pozoruhodné a byla by škoda, kdyby se to nezaznamenalo a nikdo z toho potom už nic neměl. Nic na to neřekl, ale vím, že ho to dožralo. Aspoň to.

Radek J.

Radek John říká v americké televizi anglicky „What do we need these idiots for?“ o svých včerejších chlebodárcích. Ten kluk ještě udělá kariéru.

Nenávist a Havel

V televizi byl pořad o nenávisti, jakou pro nás znamená motivaci a vůbec. Bylo tam všechno, co by člověk v takovém pořadu čekal, Židi a Arabové, bílí a černí, Irové a Angličani, Číňani a američtí vojáci z Vietnamu, lidi, co přežili koncentráky, Mandela, Carter.
Sledovala jsem to povětšinou se zježenou srstí. Nejvíc se mi líbili skinheads a KKK, a pak takový dobře živený, pěkný, mladý černoch, člen jednoho z největších losangeleských gangů. Ten o sobě mluvil jako o „vojákovi, soldier“ a o těch přesně stejných na druhé straně jako o „nepříteli, enemy“ a používal knižní termíny jako dehumanizace protivníka a tak.
Donekonečna a bez vnějších vlivů se obnovující debilita je věčný zdroj energie, intolerance a zášti, skutečných lidských důvodů a motivací. Jediné opravdové perpetuum mobile.
Na konci tam měli Václava Havla (Vaklav Hávl). Mluvil o kriminále a o jednom bachaři, co ho obzvlášť nenáviděl a jednou mu dokonce řekl, že by ho nejraději zabil. A Bill Moyers se zeptal: „A jak jste se choval vy?“ A on že uctivě a slušně, jako vždycky on se chová. A pak se zaculil a dodal, že tím spíš, když si uvědomil, že to toho bachaře ještě víc sralo. A Bill povídá: „A co byste mu řekl dneska, kdybyste ho potkal?“ A král Václav se rozzářil a pravil: „Řekl bych zdravíčko, pane Vopička, you would have never guessed, would you? To byste nikdy neřek, co?“

Princ Karel

V Lidových novinách se píše, že na slavnostním obědě v Lánech pro prince Karla a princeznu Di (vážně to napsali takhle – to je furt samej lídr a kompatibilní brífink a najednou princ Karel) podávali Vašek a Olga nadívanou krůtu s vařeným bramborem. Zdalipak to vyhovovalo vytříbené anglické chuti? Bylo-li cílem, aby se cítili jako doma, jak správně namítnul J., tak jim měli udělat vařenou krůtu s nadívaným bramborem.
Jináč měli taky vdolky s borůvkami a plzeň a sekt Bohemia, slovenské vínko a minerální vodu, já pevně doufám, že značky Vincent, to aby si nás hodně dlouho pamatovali. Naprosto schvaluju, že jim dali výhradně místní věci, i když s tím sektem Bohemia nevím nevím, ale třeba mají nějakou „speciální rezervu“.
Tak to vím z českého tisku. A od Taťány vím, že když Karel a Diana projížděli Prahou kolem refýže na Národní třídě, tak na ní stál Oskar Petr a mával tak zuřivě, že nejelegantnější žena světa neodolala a zamávala mu zpátky. My si myslíme, že je to proto, že si myslela, že někdo, kdo takhle vypadá, musí být subjekt její Majesty.

Zuzana na večeři

Telefonovala Zuzana zvaná „Šíleno“. Když jsme se jí ptali, tak řekla, že ne. Že ona nebyla ta ženská, co unesla den předtím autobus v Beverly Hills, přestože k tomu neměla daleko. Oznámila nicméně, že by nás ráda viděla, protože potřebuje, aby na ni byl někdo hrubý. A že půjdeme do té drahé indické hospody na molu v Redondu.
Majíc v palčivě živé paměti podobné výlety jsem navrhla, abychom raději nakoupili suroviny a udělali něco doma. Zuzana v restauraci je zlý sen, je arogantní na číšníky, buzeruje, koho může, až nám všichni naplijou do kafe, a nakonec prohlásí, že takhle si to teda nepředstavovala a že tam už v životě nevkročí. To se asi naučila od Fsácného ftáka, když jí vštěpoval manýry lepších lidí.
Fsácný fták je přezdívka, kterou jsme vyvinuli pro Honzu Němce, ale už nevím, jak to vzniklo. V těch hospodách to většinou je tak, že nás Zuzana mermomocí pozve, takže ji nejde dost dobře seřvat, když to rozbalí. A ona to rozbalí pokaždé, ale tím víc člověk touží ji rozsápat a vzteky ho přejde chuť k jídlu. Tak to teda uděláme u vás, řekla, a poručila si ty nejobrovštější krevety a že na to dá pade. Pak se rozčílila, že volá z budky a že už do mě vrazila tři dolary. A jen co jsem se sebezapřela, abych neřekla něco sprostého, tak že tam už žádné další peníze házet nebude a zavěsila mi uprostřed věty.
Druhý den se měla kolem poledne ozvat, jestli teda večer budou krevety a Campari, a dotáhnout detaily. To byla jediná věc, na níž jsme se stačily dohodnout, než mi s tím práskla. Ve čtyři patnáct J. prohlásil, že tohle už se na poledne nekvalifikuje, a šli jsme na nákup.
V půl osmé večer řinčí telefon a Zuzana, že už je na cestě a co dělají krevety. J. jí řekl, že je vítaná, ale žrát se bude, co je připravený, protože v deset večír nebude nic rozmrazovat. A ona, že teda jo a že za chvíli dorazí.
V devět znovu zvoní telefon a je to Šíleno, jež hlásí, že se nalézá na vzdáleném konci Redonda před samoobsluhou. Že právě kouká, že jí odjíždí autobus a další jede za hodinu a jestli bysme pro ni nepřijeli. J. jí nejdřív řekl, že má jít pěšky, že aspoň zhubne, ale pak pro ni přeci jenom vyrazil. Nalezl ji v krámě a Zuzana později při večeři popisovala, jak ho viděla z hloubi supermarketu, když vstoupil dovnitř a jeho ústa na dálku zřetelně formulovala slova Kurva, kde je ta píča?
Nakonec jsme ale měli příjemný večer.
Bylo veselo a mluvili jsme i o Honzovi, který se vrátil do Čech. Zuzana s ním kdysi chodila a teď řekla, že si v žádném případě nebude číst, co o ní napsal do Reflexu, kde vychází na pokračování jeho vzpomínky na léta strávená v emigraci. J. řekl, že chystá knihu „Jeníček v mém životě“, a já, abych nezůstala pozadu, jsem avizovala „Mé příhody se Fsácným ftákem“.
Vzpomněli jsme, jak úplně na začátku, když jsme přišli do Los Angeles a bydleli v buddhistickém centru, tak Honza šukal takovou mladou, dost ošklivou holku, která se ještě navrch jmenovala Prudence. Študovala na nějaké lepší filmové škole. Fták ždímal zbytky své skoro zapomenuté slávy, byv v roce šedesát devět nejúspěšnějším filmovým režizérem na zeměkouli. Prudence měla velmi bohatou babičku a Honza doufal, že babizna vrazí prachy do některého z projektů, které zoufale a bez oddechu chrlil.
Byli jsme s ním jednou u Prudence v bytě na návštěvě. On nás vzal s sebou, protože jednak neměl nikoho jiného, kdo by ho odvezl, a taky proto, že se s ní sám dost otravoval. Popíjeli jsme a mluvili o filmu a do toho přišel její otec. Otec byl ještě stokrát větší nuda než dcera, ale doufali jsme, že dá něco do placu, protože docházelo pití a my jsme samozřejmě neměli ani dolar. No a taky jo. Asi za půl hodiny tatínek řekl, že dojde do krámu něco koupit. V momentě, kdy vycházel z bytu, si ale popletl dveře a vstoupil do skříně na kabáty. Aniž na zlomek vteřiny zaváhal nebo hnul brvou, hlasem zcela klidným Fsácný fták poznamenal, že to bylo docela dobré, ale že už to viděl Groucho Marxe dělat mockrát. Otec se strašlivě nasral, začal řvát a spílat nám do pornografů, do čehož se Prudence rozplakala, říkala nou, nou! a vztahovala své nehezké nahé paže. Během minutky jsme byli venku na chodníku se svršky chvatně posbíranými.
Honza tímto způsobem urážel naprosto všechny, odevšad ho vyhodili, a nakonec se musel uchýlit k nám, kteří jsme obývali jednu malou holou místnost v Zenovém buddhistickém centru v nebezpečné části Los Angeles. Spali jsme tam všichni tři na tvrdé podlaze. Nám to moc nevadilo, ale Fták si říkal „to jsem teda dopad“. V jiné místnosti v tom našem domečku na New Hampshire Avenue bydlel další buddhista, jeho jméno bylo Joseph a sám o sobě říkal, že se skládá ze sedmi ras a národností. Přes den dělal číšníka ve vegetariánské restauraci a večer, když přišel domů, dlouho do noci relaxoval tím, že hrál špatně na kytaru a k tomu neobyčejně falešně zpíval. S tímto Josephem jsme měli dohromady koupelnu a kuchyň. Honza se vždycky ráno osprchoval, oblíknul si červený kostkovaný župan, mokré vlasy si ulízl dozadu a vypadal podle svých vlastních slov jako „Chopin na dovolené“. Dopoledne trávil na telefonu, aby měl pocit, že něco dělá, že je „in“, a aby se nezbláznil. Večer jsme pili víno za pár šupů a dávali si něco k jídlu, někdy vařil i on.
V naší malé společné kuchyňce byl od jisté doby odpudivý zápach. Hledali jsme, odkud to pochází, jestli tam někde nehnije zapadlý kus masa, ale nic jsme nenašli. Jednou jsme ale přišli domů a v kuchyni na sporáku stál hrnec a v něm jakási podivná věc. V tu chvíli se ze svého pokoje vynořil Joseph a oznámil, že jestli jsme si toho nevšimli, tak tady něco děsně smrdělo, že on už to nemoh snést, tak odtáhl sporák a našel tam past, takovou tu zaklapávací, s mrtvou krysou, která byla už pěkně jetá. No a Joseph, hospodyňka, místo aby celou tu věc hodil do smetí, tak krysu z pasti seškrabal. To se ale stoprocentně nepodařilo, tak to dal do hrnce odmočit, aby se to ještě v budoucnu dalo použít, a hrnec postavil na plotnu. Fsácný fták, když to spatřil, zblednul a prohlásil, že takle teda ne, to že on nemůže. Požádal nás, auta nemaje, jestli bychom ho nedovezli na Hermosa Beach, že tam má jednoho známého amerického novináře, ten že ho snad nechá u sebe bydlet, než se mu podaří se dát dohromady.
A tak jsme se ještě to odpoledne octli v úplně jiném světě, jenom půl hodiny vzdáleném, v losangeleských plážových čtvrtích Beach Cities. Kevin novinář nebyl doma, tak jsme se šli projít k Pacifiku, k tomu velkolepému zlobnému kusu přírody, kde barvy byly syté a vzduch nabitý a vlahý a v písku byla zapíchnutá cedule: „Tlustoprdkám vstup na pláž zakázán!“ A už za týden jsme si tam hledali bydlení i my.
Honza nakonec v domě u Kevina Codyho na pláži bydlel dlouho. V baráku byl neuvěřitelný bordel, Kevin byl trochu umanutý, zrzavý kudrnatý kluk v našem věku, zakladatel a majitel místních pokrokových novin Easy Reader. Pouštěl se do náročných projektů „investigative journalismu“, jako třeba šťourání v podezřelých nezveřejněných okolnostech atentátu na Roberta Kennedyho v losangeleském hotelu Ambassador, shodou okolností co by kamenem dohodil od Zen centra. Drobnosti jako týden staré slupky od banánů v koupelně tudíž vůbec nevnímal. No, ale krysy tam nebyly.
Honza, když u něho bydlel, měl pořád ještě trudné období. Snažil se, ale nic mu nevycházelo. Každé dopoledne od deseti do deseti patnácti držel „business hour“, což spočívalo v tom, že stál u telefonní budky na rohu před liquorstorem, kde mohl být kontaktován. K vzteku bylo, že tu budku používali i místní prodavači drog a zacláněli tam, když on potřeboval být k dosažení, kdyby volal Hollywood. Bál se ale protestovat, aby mu neublížili. V sekáči našel asi za tři dolary sáčko Pierre Cardin a to na sebe oblékal, když měl obchodní jednání. Posléze někde schrastil i ponožku téže značky, ale jenom jednu, na schůzkách přehazoval nohy a vyhrnoval nohavici tak, aby ponožka byla vidět.
Trpěl i nedostatkem společenského života, a jakmile dal dohromady pár dolarů, nakoupil levné víno a maso na „rychlý prodej“ a griloval na verandě a zval nás.
Jeden večer jsme tam taky takhle seděli, přetřásali všechno možné a hodovali na nuceném výseku. Tu vstoupil Kevin a za sebou vlekl Lawrence Ferlinghettiho a jeho přítelkyni, kteří tam měli přespat po besedě organizované Easy Readerem a místním kulturním střediskem. Ačkoliv si myslím, že jsme to na sobě nedali znát, tak jsme měli vnitřně oči dost navrch hlavy, alespoň já sama za sebe se přiznám. Honza a Kevin se ptali, jestli by se s námi nechtěli na chvíli posadit, ale oni se omluvili, že jsou unavení a že musejí být už brzo ráno na cestě (NA CESTĚ, NA CESTĚ, NA CESTĚ!!!!!!) zpátky. Ale bylo to jasně proto, že je tyhlety věci přestaly bavit už dávno.

Později ten večer nám J. vysvětlil, v čem dělá Václav Havel chybu, a ještě později, v čem by dělal chybu on, kdyby byl Václavem Havlem. Potom usnul, takže jsme se musely uchýlit do jeho pracovny, kde měla Zuzana ustláno, a sežraly jsme mu všechen pravý švýcarský ementál. U toho jsme mluvily o tom, že jsme ženy ve středním věku a že fyzicky upadáme, a prohlížely jsme si fotky, jak jsme byly nedávno v kavárně, a shodly jsme se, že vypadáme jako usmívající se koně. Pak jsem ještě líčila Zuzaně, jak jsem jednou jela s Honzou v dešti v Kevinově starém shnilém kabrioletu a nefungovaly stěrače, tak jsem vzala doma gumovou stěrku na nádobí a za jízdy jsem stála a stírala přední sklo, aby Fsácný Fták viděl na cestu. Smály jsme se, že jsme málem dostaly mladý. A to bylo asi tak vše.

Anténa

Poslouchám rockovou stanici, protože jsem si, jak si tak umím poradit, konečně vyrobila anténu. Vzpomněla jsem si totiž, jak před lety Oskar, když u nás byl na návštěvě, kamsi dozadu na stereo připevnil nějaký svůj drát, vyvedl ho až nahoru na žbrlení od záclon a najednou jsme měli senzační zvuk a výběr všech stanic, zatímco předtím se dala poslouchat jenom jedna a blbě. Oskar si ale tenkrát ten drát odnesl a já jsem od té doby toužila po anténě.
Pak jsme se přestěhovali do tohoto bytu, to bylo prosím pěkně před šesti lety, a zase jsem mohla poslouchat jenom jednu a mizerně. A minulý týden si zničehonic říkám „to by v tom byl čert“ a vlezu za stereo a tam začnu osahávat, jestli tam nejsou čudlíky na anténu. A vtom jsem sáhla na jeden šroub a stala jsem se anténou a zvuk byl rázem přenádherný. Vzala jsem vidličku a opřela ji od dotyčného šroubu o zeď a od té doby můžu poslouchat, co chci, a kvalitně. Vot těchnika! Helena v atomovém věku.
Vybrala jsem si stanici Classic Rock, tam jedou nepřetržitý historický průřez, což vyhovuje mrchožroutovi v mé psýše. Před chvílí hráli nějaké diluviální Rolling Stones, v tu chvíli jsem prožila sondu do pubertální doby se vším tím emocionálním nábojem a pocítila po letech jako blesk z čistého nebe děsivou omezenost a tupé zoufalství života v komunismu. A jak se to tak občas stává, zalil mě pocit nesmírného štěstí a vděku, že to šlo do prdele a že se mi to podařilo zažít.

Taťána upadla

Včera se Taťána natáhla v práci, klasicky všecky čtyři do vzduchu. Naštěstí neměla na tácu žádné pití, akorát popelníky a kasičku. Kdyby se to stalo v Čechách, tak by se na ni všichni vyflákli a ještě by měli kecy. Ale tady, protože jsme v Americe, kde džentlmeni ranou pěstí cestu mezi stoly klestí, tak jakmile přistála, všichni vylítli a byli nápomocní. A pánové se vrhali na kolena a sbírali pod stoly drobné a všechny ty ušmudlané figurky a zajíčky s uraženýma ušima, co nosí u sebe jako talismany, a pomáhali jí na nohy, zatímco barmani skákali přes bar a volali management.
Taťána je naštvaná, že nemůže soudit náš podnik, protože nemá dost našetřeno, aby přežila tu dobu, co by se soudilo. Škoda, mohl se tady realizovat Americký Sen, jeho nová verze, totiž najít někoho, kdo je v takovém ranci, že když ho zasoudíme a vyhrajeme, tak z toho budeme moct pohodlně a hlavně bezpracně žít po zbytek života. Já bych na tom tutově taky vydělala, Taťána je štědrá, tak by mi občas určitě zacálovala společný výlet na Bahamas.

Gorila

Rakouská Suzi má dítě se svým černošským manželem Kylem. Kyle je krasavec a má hodně tmavou pleť, synek je béžový. Nežijou pohromadě, Kyle je však navštěvuje. Klukovi je rok a půl a dostal obrázkovou knížku o zvířátkách. Byla tam taky namalovaná gorila, prohlíželi si to venku u bazénu, byla tam ještě spousta jiných lidí a chlapeček, když uviděl gorilu, tak na ni ukázal prstíčkem a volal: „Táta táta.“

Ten Bears

Včera jsem konečně zhlédla Tanec s vlky, což mě vpravilo do špatné nálady, přesně podle očekávání. Došlo k tomu, protože jsem se v práci před dvěma týdny seznámila s indiánským hercem, co ve filmu hrál starého náčelníka jménem Ten Bears – Deset medvědů. V civilu se jmenuje Flloyd Red Crow Westener a je mu maximálně tak pětapadesát. Hrozně se se mnou vybavoval. Vykládal mi, jak ve třiasedmdesátém bojoval u Wounded Knee a jak tady byl holocaust, o němž nikdo nemluví. Na ten třiasedmdesátý jsem se matně pamatovala z komunistických sdělovacích prostředků, jak tenkrát asi dvě stě lidí z American Indian Movement obsadilo rezervaci. Žádali, aby Senát vyšetřoval podmínky, ve kterých Indiáni žijí.
Ve třiasedmdesátém u nás jela na plné koule normalizace a houfně se lezlo do prdele a do svazu mládeže. Ten Bears taky vzpomínal, jak v Německu pil Budvar a jaký je to výborný pivo. Líbil se mi moc, ač herec, doufám, že se ještě někdy zastaví.

Znova Campbell

V neděli byl poslední díl Campbellových přednášek, vykládal o Parsifalovi a nakonec vyprávěl bajku o kozách a tygrovi. Zakončil to tím, že řekl „tak a teď už všecko víte, so go on enjoying your sufferings – běžte a radujte se ze svých utrpení, protože kde to bolí, tam je život“.

Zákaz nalévání alkoholu

Tahle vzpomínka se mi bůhvíproč často vrací: Je konec srpna nebo začátek září roku 1968. Jsem strašně zamilovaná do Bachora, kluka z vedlejšího baráku, mně je patnáct a jemu šestnáct a chodíme spolu. Je těsně po invazi spřátelených armád a dole na Strouhaláku v naší kdysi zazobané vilové čtvrti parkují ruské tanky. Celý národ žije vzdorem a nenávistí k okupantům a my taky. Jedno odpoledne spolu jdeme na špacír a tématem procházky je nasrat ty burany ze zemljanky.
Důstojně pomalu kráčíme Strouhalákem a u toho kouříme americké cigarety, Bachor má krabičku zastrčenou v kapse své oslňující americké džínové bundy tak, aby byla vidět. Procházíme kolem polní kuchyně, odněkud se line nakřáplý zvuk častušky. Na štokrleti vedle tanku sedí kluk, blonďatý, směšně ostříhaný, v uniformě, kterou známe z filmů o druhé světové válce. Může mu být o pár let víc než nám a loupe obrovskou cibuli. Vzhlédne a setkáme se pohledem. V jeho očích je překvapení a přátelská zvědavost.

Včera jsem zatelefonovala Bachorovi do New Yorku, má tam nějaký kšeft a bydlí u kamaráda. Konečně mi vysvětlil, jak se stalo, že náš kamarád z dětství a puberty, jeden z naší party, revoluční komisař a poslanec Tomáš Z. dostal před volbami v hospodě u hřiště po hubě.
To bylo tak. Tom byl členem volebního výboru, který jako každý volební výbor zakázal prodávat alkohol od určité předvečerní hodiny den před volbami. Mládenci měli hodně práce, a když bylo všechno konečně hotovo, volby připravené k propuknutí, tak zašli na zasloužený žejdlík do hospody u hřiště. Co čert nechtěl, bylo už po nalévací hodině, stanovené volebním výborem. Poslanec Z. se však dožadoval piva navzdory zákonu a údajně arogantně argumentoval tím, že je členem volebního výboru, a tudíž na to má morální právo. To se nelíbilo kuchařovi a jednu mu natáhnul.
Pak se prý stal tesař Tomáš Z. pracovníkem ministerstva zahraničí, jezdil po světě po zastupitelských úřadech a odhmyzoval je od komunistů a fízlů a živlů. Bachor říkal, že to celé začalo tím, že Tom byl agilní v revolučních dnech a promlouval k dělníkům z balkónu na Václaváku a promlouval krásně. No ale nakonec neměl tu správnou finesu a snad ani znalost a už vůbec ne smysl pro diplomacii, a tak to celé nějak nedopadlo. Navíc pak začal hovořit proti svým šéfům, nazývaje Dienstbiera a spol. bílými komunisty, a to už vůbec nebylo ono, takže se nakonec uchýlil na hájovnu do Zdislavi, zanevřel na veřejný život a věnuje se chovu ovcí.

Na to jsem Bachorovi musela říct o svém hnutí mysli, jak tuhle hráli ty pleistocénní Stouny, jak jsem pocítila nesmírné zadostiučinění a štěstí, že to, co nám tak strašně zatížilo a zdeformovalo mládí, šlo do hajzlu. A na to on odvětil smutně, že škoda, že se toho někteří nedožili, jako Werich anebo jeho máma. Pak jsme zavěsili a já jsem se šla podívat na kalendář na datum a byly nedožité dvaašedesáté narozeniny našeho otce. Často si kladu otázku, jaké by to bylo pro něho, kdyby se dožil. Nedovedu si na to dát jednoznačnou odpověď.

Myslím, že to byly jeho padesátiny. Teplý jarní den odpoledne, venku na patiu spousta lidí všeho druhu, staří a noví kamarádi, sousedi, disidenti, dcera předsedy vlády, alkohol, jednohubky a studené nářezy. Octneme se s otcem náhodou sami v obýváku, už několik let je mezi námi trochu napětí, a já řeknu vtipně: „Tak co, kdy ti konečně daj toho zasloužilýho umělce?“ A on bez zaváhání, rychle a úplně vážně odpoví: „Nene, mně ne, já pro ně nedělám.“



Helena Drašnarová (rozená Dietlová): Kde je moje máma? Nakladatelství Petr Štengl. Zbytek je stejně skvělý. Run, don't walk.
 
eso Vysoká škola Okouna 
"By about 300,000 years ago, Homo erectus, Neanderthals and the forefathers of Homo sapiens were using fire on a daily basis. Humans now had a dependable source of light and warmth, and a deadly weapon against prowling lions. Not long afterwards, humans may even have started deliberately to torch their neighbourhoods. A carefully managed fire could turn impassable barren thickets into prime grasslands teeming with game. In addition, once the fire died down, Stone Age entrepreneurs could walk through the smoking remains and harvest charcoaled animals, nuts and tubers."

Sapiens: A Brief History of Humankind, Yuval Noah Harari
 
arnost snad nechci tak   moks
Černá zem (Timothy Snyder)
O budoucnosti – věřil Hitler – nelze nic přesného vědět, jedině lze znát hranice naší planety, „povrch přesně vymezené koule“. 1 Přírodní zdroje jsou vzácné a existence spočívá v boji o půdu. Neměnná struktura života tkví v rozdělení živočichů do druhů, odsouzených ke „vnitřnímu odloučení“ a nekonečnému boji na život a na smrt. 2 Lidské rasy byly podle Hitlerova přesvědčení stejné jako druhy. Nejvyšší rasy se stále ještě vyvíjejí z nižších, což znamená, že křížení je možné, ale představuje hřích. Rasy by si měly počínat jako druhy: pářit se jen mezi sebou a usilovat o vybití těch odlišných. Hitler to chápal jako zákon – zákon rasového boje, stejně spolehlivý jako gravitační zákon. Tento boj nikdy neskončí a nemá žádný spolehlivý výsledek. Rasa může dosáhnout triumfu a rozkvětu – anebo může skončit vyhladověním a vyhlazením.

* * *

Hitler využíval metafory a obrazy dobře známé z křesťanství: 9 Boha, modlitby, prvotní hřích, přikázání, proroky, vyvolený lid, mesiáše, a dokonce i známé trojí dělení času na ráj, vyhnání a vykoupení. Žijeme v bídě a musíme se vynasnažit o očistu sebe i světa, abychom se mohli vrátit do ráje. Ztotožněním ráje s bitvou druhu – a nikoli se svorností všeho stvoření – došlo ke spojení křesťanské touhy s biologickým realismem (jak se mohl jevit). Válka všech proti všem pak není bezúčelným běsem, ale naopak jediným smyslem, který lze v tomto světě najít. Hojnost přírody je – stejně jako v knize Genesis – určena člověku; má ale náležet pouze těm lidem, kteří se drží zákona přírody a bojují za ni.

* * *

Hitler si uvědomoval, že pro logiku jeho systému představuje zvláštní hrozbu agrotechnika. Pokud by lidé dokázali ovlivnit přírodu tak, že i bez záboru nové půdy vyrobí více potravin, celý jeho systém by se zhroutil. Popíral proto význam dění, které se mu odvíjelo před očima, a popíral vědeckost „zelené revoluce“, jak byla označena později, tedy hybridizace obilí, distribuce chemických hnojiv a pesticidů či expanze zavlažování. Trval na tom, že „i v tom nejpříznivějším případě“ musí hlad předběhnout pěstitelské pokroky. Veškerá vědecká zlepšení narážejí na jistou „mez“. „Všechny vědecké metody využití půdy“ už byly vyzkoušeny a všechny selhaly. Žádné představitelné vylepšení dnes ani v budoucnu Němcům nikdy neumožní zajistit si obživu „z vlastní půdy a vlastního území“. 30 Potravu si lze získat jedině dobytím úrodných oblastí, ne vědeckým rozvojem, který by zvýšil úrodnost německého území. Židé záměrně šíří opačné mínění, aby tak otupili dobyvačnost Němců a dovedli německý národ k zániku. „O vštípení těchto smrtonosných způsobů uvažování vždy usiluje a vždy v tom uspěje Žid.“

=======

Chápáním bolševické revoluce jako židovského podniku se Hitler nijak zvlášť neodlišoval: stejně – přinejmenším zprvu – situaci viděli i Winston Churchill a Woodrow Wilson. 77 Korespondent listu Times of London považoval Židy za vůdčí sílu světového bolševického spiknutí.

* * *
Za této situace hledala německá diplomacie nevojenské prostředky, jak z konfliktu vyřadit ruskou říši – například podněcováním revoluce. V dubnu 1917 – tedy poté, co již v Rusku došlo k první, takzvané únorové revoluci – Německo zařídilo transport bolševického předáka V. I. Lenina ze Švýcarska do Ruska v zapečetěném vlaku. V listopadu 88 se Leninovi se soudruhy podařilo vyvolat další revoluci – načež Rusko stáhl z války. A zprvu se to zdálo jako úžasné německé vítězství.

* * *

Oproti Hitlerovi a některým nacistům nesdílelo polské vedení žádnou teorii, podle níž je Sovětský svaz, nebo dokonce všechna světová impéria skrytě v područí Židů, a nečinilo si iluze ohledně vnitřní vratkosti velmocí. Imperiální systém, jehož byl SSSR víceméně normální součástí, nakonec ustoupí národnímu sebeurčení. V mezičase se musí námořní velmoci, jako jsou Velká Británie a Francie, otevřít přesídlení milionů polských Židů. Varšava samozřejmě doufala, že se polští Židé proti impériím vzbouří a utvoří polskožidovské státy, které v dané lokalitě – nejpravděpodobněji v Palestině – rozšíří polský vliv. Snění Varšavy dosahovalo k Izraeli, ale dál ne.

* * *

Na jaře 1933, kdy se jeho moc utužovala, rozpoutali jeho stoupenci pogromy a zorganizovali bojkot židovských obchodů. Tyto represe se nedotkly přibližně padesáti tisíc polských Židů na německém území; před nacistickým útiskem je chránilo polské občanství, a tento stav měl přetrvat ještě dalších pět let. 109 Stojí to za pozornost tím spíš, že polští Židé v Polsku zorganizovali odvetný bojkot a odmítli obchodovat s Německem.

* * *

Podle klasické definice, jak ji předložil německý sociolog Max Weber, je stát institucí, jež usiluje o monopol na legitimní násilí. Ve dvacátých a počátkem třicátých let se Hitler snažil výmarskou republiku zdiskreditovat právě poukazem na její neschopnost plnit tento úkol. Ozbrojené oddíly SA a SS sloužily před mocenským nástupem v roce 1933 k rozrušování monopolu násilí: když ztloukly oponenty nebo vyprovokovaly rvačky, dokazovaly tím slabost panujícího systému. Po nástupu k moci Hitler následoval vzor Benita Mussoliniho a tyto polovojenské organizace zachoval. Po provedení revoluce bývají profesionální bandité podřízeni státu a namísto porušování pořádku začnou sloužit novému řádu. Oddíly SA a SS však zůstaly součástí strany i poté, co NSDAP získala státní moc. Jejich příslušníci nosili uniformy a měli hodnosti, jež ale nevyznačovaly žádné jasné místo v hierarchii státu. 119 Oddíly SA a SS byly mocenské organizace, avšak moc, kterou disponovaly, nebyla podřízena konvenčnímu státu: jejich nejvyšším zákonem bylo dobro rasy, jak je stanovil vůdce. Po nástupu k moci v roce 1933 se z nich stali podnikatelé s násilím: i poté, co se německý stát dostal pod kontrolu nacistů, hledali prostředky a způsoby zabíjení, které by posloužily obecnějšímu projektu rasového impéria.

* * *

Hitlerova šestá inovace spočívala v globalizaci německých Židů. Židé tvořili jen velmi malou část německé populace, méně než procento, a z naprosté většiny byli jazykově i kulturně asimilovaní. Dokonce lze konstatovat, že německá kultura počátku 20. století – včetně dnes oslavovaných modernistických stylů – je z podstatné části výtvorem Židů. Většina Němců se v běžném každodenním životě se Židy nesetkávala a nedokázala by je spolehlivě rozeznat. Nastolení nové rasové optiky mělo utužit německé národní společenství (Volksgemeinschaft). 130

* * *

Zároveň s tím nacistická propaganda agresivně zahrnovala německé Židy do imaginárního mezinárodního židovského spiknutí. Židé často nebyli charakterizováni jako jednotlivci, ale jako příslušníci „světového Židovstva“. 132

* * *

Zvláštní je, že se tyto plány neupínaly k hlavnímu východnímu sousedovi Německa. V Hitlerových textech z dvacátých let hraje Polsko podružnou roli a do popředí se v jeho politické aktivitě dostává až po uchvácení moci v roce 1933 – a to jako žádoucí spojenec. Ještě zvláštněji to působí ve světle faktu, že právě v Polsku žila většina evropských Židů. Židů s polským občanstvím bylo asi desetkrát více než Židů mezi občany Německa. Celá židovská populace Německa početně odpovídala velikosti židovské komunity v některých polských městech, například ve Varšavě a v Lodži.

* * *

Piłsudského nástup přinesl falešnou demokracii se špetkou obnoveného liberalismu. 148 Navenek zachovávané zdání demokratických procedur mělo po roce 1926 udržet vnějškovou legitimitu a přitom národním demokratům zabránit v návratu k moci. A je možné, že jeho autoritářský režim zabránil nejhoršímu. V rozmezí let 1926–1935, tedy od nástupního puče do Piłsudského smrti, se zhroutila světová ekonomika, v celé Evropě se vzedmula vlna extrémní pravice, Hitler se chopil moci a zahájil zglajchšaltování státu, Stalin utužil svou moc a spustil kolektivizaci provázenou strašlivými hladomory. Piłsudski zastával názor, který se stával staromódním: stát podle něj náležel rovnou měrou všem svým občanům. Piłsudského vlády odstranily veškerou oficiální diskriminaci Židů a položily právní základ pro to, aby místní židovské komunity nesly samostatně zodpovědnost za své náboženské a kulturní záležitosti.

* * *

Pro Moskvu, Varšavu i Berlín byla pozemková problematika vždy současně domácí i zahraniční otázkou. Jestliže Německo chtělo rekolonizovat, tedy uchvátit území cizí říše, a Polsko dekolonizovat, tedy vyvolat v cizích říších vlnu osvobození umožňující následnou emigraci vlastních občanů, pak Sovětský svaz byl autokolonizační: Stalin hodlal podrobit vlastní obyvatelstvo metodám, které – jak se domníval – uplatňovali imperialisté na domorodá etnika. Jelikož byl Sovětský svaz od kapitalistického světa izolován, ale přitom se mu musel průmyslovým rozvojem vyrovnat, bylo jediné východisko: plně využít všech zdrojů, včetně lidských, na sovětském území.

* * *

Poláci zaujali stanovisko odlišné od Britů i od Němců. Londýn hájil myšlenku samostatného židovského státu (někdy v neurčité budoucnosti), prozatím ale odmítal jakoukoli výraznější židovskou imigraci. Berlín odmítal vznik židovského státu, současně ale chtěl, aby Židé co nejdříve odešli z Německa na nějaké vzdálené, blíže neurčené místo. Varšava požadovala jak hromadné vystěhování Židů z Evropy, tak židovský stát v Palestině. Polský ministr zahraničí a další diplomaté veřejně vyzývali Brity, aby uvolnili imigrační předpisy a nechali co nejdříve vzniknout domov židovského národa. 197 Poláci měli velmi konkrétní představy o tom, jak by nový stát měl vypadat: „Nezávislá židovská Palestina co největšího rozsahu s přístupem k Rudému moři.“ 198 To znamenalo zábor po obou stranách Jordánu a v soukromých rozhovorech s britskými kolegy polští diplomaté dokonce nadhodili otázku Sinajského poloostrova, který náležel k Egyptu. 199 V roce 1937 začaly polské ozbrojené síly dodávat zbraně a výcvik židovské palestinské domobraně Hagana, která reprezentovala hlavní proud sionistického hnutí.

* * *

Vedle osobních návazností tu byly i ideologické spojnice. Pro varšavské držitele moci podpora pravicových Židů znamenala podporu antikomunistů. 227 Revizionističtí Židé možná jednoho dne povedou miliony polských Židů do Palestiny, ale než k tomu dojde, odlákají určitý okruh židovských radikálů od komunismu, zmlátí při potyčkách židovské mladíky, kteří se rozhodli pro krajní levici, a podpoří polskou vládu proti Sovětskému svazu. Všichni veteráni polského konspiračního plánu jasně chápali, že Židé potřebují vlastní stát, jako ho předtím potřebovali Poláci. Židovští mladí muži, které polští reprezentanti podporovali a někdy se s nimi i osobně spřátelili, vzhlíželi k budoucímu vlastnímu státu, podobně jako starší Poláci nostalgicky vzpomínali na jeho zrod. Židovské prometheovství tak Polákům skýtalo příležitost zopakovat si prožitek mládí, jehož výdobytky se nyní zdály v ohrožení. Jeden polský diplomat tak konsternovanému zastánci hlavního sionistického proudu vysvětlil podporu revizionistů slovy: „Emocionálně jsou pro nás nejpřitažlivější.“ 228 Z ukrajinského na židovské prometheovství přešlo základní optimistické očekávání, že osvobození národů zpod impérií je prospěšný vývoj a historie k němu směřuje. Poláci setrvali u tradice využití zbraní slabých k boji proti říším a utváření států.

* * *

Sociální demokraté, při poválečném založení Rakouska početně nejsilnější strana, se okamžitě zdiskreditovali neúspěšným pokusem připojit novou republiku k Německu. Přesto se těšili nepřerušené vládě v hlavním městě Vídni, a jako vůbec první socialistická strana tak samostatně řídili město s více než milionem obyvatel. Vytvořili tu miniaturní sociální stát, známý pod přízviskem „Rudá Vídeň“. Ten se těšil oblibě a dosáhl zřetelných úspěchů.

* * *

V sedm hodin padesát sedm minut Schuschnigg oznámil své rozhodnutí nebránit Rakousko před Hitlerem. V tu chvíli rakouský stát de facto přestal existovat. Formálně přešla moc na Arthura Seyß-Inquarta, právníka, jenž patřil mezi rakouskými nacisty k vůdčím postavám a jehož program zahrnoval eliminaci státního útvaru, jemuž nyní vládl. Veřejné mínění pochopilo všechny důsledky mnohem rychleji, než nacisté ve Vídni či Berlíně očekávali. Ještě téhož večera se v ulicích objevily davy lidí, kteří vyřvávali nacistická hesla a chtěli napadat Židy. Tato první noc bezzákonnosti byla pro rakouské Židy mnohem nebezpečnější než předchozích dvacet let rakouské státnosti. Jejich svět zmizel. 260 Druhý den ráno se začaly objevovat „vytírací party“ (Reibpartien). Příslušníci rakouské SA na základě seznamů, osobních znalostí a informací od kolemjdoucích vyhledávali Židy a přinutili je pokleknout na ulici a čistit ji kartáčem. Bylo to rituální ponížení: Židé, často lékaři, právníci a v dalších svobodných profesích, se znenadání ocitli na kolenou a před vysmívajícími se davy museli vykonávat manuální práci.

* * *

„Rakušané se znenadání stali antisemity a učili Němce, jak zacházet se Židy.“

* * *

Hlavní důsledek anšlusu byl pravým opakem toho, co si přálo polské vedení: německá i polská politika chtěla dostat Židy pryč, a nyní rozšířené Německo posílalo Židy do Polska. Asi dvacet tisíc Židů pobývajících v Rakousku mělo polské občanství, mnozí se přihlásili o právo na návrat do země původu a obdrželi svolení. Jelikož imigrace do Ameriky i Palestiny zůstávala zablokovaná, muselo Polsko s rozšířením německé moci čekat ještě víc židovských přistěhovalců.

* * *

Nacisté si uvědomovali, jaké dopady by polská iniciativa měla na přibližně šedesát tisíc Židů s polským občanstvím, kteří roku 1938 sídlili v Německu. Pokud by tito lidé při pobytu v Německu ztratili polské občanství, stalo by se velmi obtížným deportovat je následně do Polska. Berlín Varšavu požádal, aby uplatnění nového zákona odložila, a Německo zmobilizovalo svůj silový aparát k zatím největší akci. Heydrich s Himmlerovým svolením zorganizoval 28. října v noci nucené vyhnání asi sedmnácti tisíc Židů s polským občanstvím přes německo-polské hranice.

* * *


K přijetí Židů na vlastní území svolila jedině Dominikánská republika. Současně se různé způsoby, jimiž byli Židé v Evropě vydělováni ze státu, začaly propojovat a navzájem se posilovat. Německé pohlcení Rakouska vyhnalo Židy do Polska. Varšava odpověděla snahou upřít Židům pobývajícím v zahraničí polské občanství. Na to zareagoval Berlín vyhnáním přesně této kategorie lidí přes polskou hranici. 277 Měřeno dobovými měřítky se to Židům jevilo jako katastrofa, zvláště pak dotčeným jednotlivcům a rodinám. Často byli veškerou svou existencí ukotveni v Německu a s Polskem měli jen velmi slabé vazby. Například rodina Grynszpanů se do Německa přestěhovala z carského Ruska v roce 1911, sedm let před tím, než Polsko nabylo nezávislosti. Mladší generace se narodila v Německu, hovořila německy a považovala se za Němce. Po roce 1918 všichni obdrželi polské pasy, jelikož rodiče pocházeli z té části Ruské říše, z níž vzniklo Polsko. Roku 1935 vyslali manželé Grynszpanovi tehdy patnáctiletého syna Herschela k tetě a strýci do Paříže. V roce 1938 mu skončila platnost polského pasu i německých víz a Francie mu odepřela právo pobytu. Teta a strýc ho museli ukrýt v přístavku, aby nebyl deportován. Třetího listopadu mu ukázali pohlednici od sestry, odeslanou bezprostředně poté, co nacisté rodinu vyhnali z Německa do Polska: „Je s námi konec.“ Den nato si Herschel Grynszpan koupil zbraň, zajel metrem na německou ambasádu, požádal o rozhovor s někým z diplomatického sboru a diplomata, který pak před něj předstoupil, zastřelil. Jak se přiznal francouzské policii, byla to pomsta za utrpení jeho rodiny a jeho lidu. 278 Část nacistického vedení považovala za možné přikročit na německém území ke konečnému řešení. Goebbels s Hitlerovým svolením zorganizoval v noci 9. listopadu koordinované útoky na židovský majetek a synagogy; s odkazem na hory rozbitého skla událost vešla do dějin pod označením křišťálová noc. Tyto oficiálně řízené pogromy byly pro mnoho německých Židů skutečně otřesnou zkušeností. Asi dvě stě německých Židů bylo zabito nebo spáchali sebevraždu. 279 Cíleným násilím prováděným přímo na území Německa se tak v listopadu 1938 uzavřel kruh otevřený rozbitím rakouského státu. Anšlus vedl k útěku Židů do Polska, to podnítilo nové polské restrikce vůči Židům s pobytem v zahraničí, to přimělo Němce k vyhnání polských Židů a to vyprovokovalo vraždu v Paříži, která posloužila za záminku organizovaného násilí v Německu. Vyšly přitom najevo nejenom důsledky umožněné zhroucením Rakouska, ale také meze, jimž nutně podléhal přenos rakouských násilností dovnitř Německa. Násilí na veřejnosti bylo proveditelné a přípustné během krátkého intervalu od zhroucení rakouské moci k utužení moci německé. Podobné mezidobí nebylo možné v Německu vytvořit.

* * *


Ukázalo se ale, že násilnosti páchané přímo na území Říše představují slepou uličku. Většina veřejného mínění takové rozbroje zavrhovala a očividné zoufalství Židů k sobě poutalo vyjádření soucitu, nikoli duševní odstup, jak nacisté očekávali. Samozřejmě bylo zcela dobře možné, že Němci nechtěli sledovat, jak se na Židech páchá násilí, ale zároveň nechtěli kolem sebe vůbec vidět Židy. Göring, Himmler a Heydrich okamžitě dospěli k závěru, že provádět takovýto zásah přímo v Německu byl omyl. Krátce nato začali organizovat pogromy víceméně stejně, jako to učinil Goebbels, ale za německými hranicemi a za války, na místech, kde německá vojenská síla rozdrtila stát.

* * *

Československo bylo výtvorem západních demokracií a považovalo se za jednu z nich. Navázalo spojenectví s Francií a těšilo se jisté přízni – ač možná menší, než by zasluhovalo – i ve Velké Británii. Inteligentní pozorovatelé v Paříži chápali, že Hitlerem proklamovaná obrana Němců je politickou přípravou na invazi do Československa, jež by – pokud Francie splní své smluvní závazky – vedla k celoevropské válce. O ochranu Československa nyní vyjádřil zájem i Sovětský svaz a vyslal předběžné signály do Paříže. 285 Francouzské vedení doufalo, že s Moskvou vyjedná uspořádání, které by dokázalo Hitlera zastrašit, nebo by alespoň odstranilo možnost, že bude Francie muset Německu čelit sama. Přesně ve stejnou dobu ale tajná policie NKVD při strašlivé vlně teroru popravila polovinu důstojnického sboru Rudé armády. 286 Francouzský generální štáb sice neznal podrobnosti, nicméně francouzským důstojníkům a diplomatům neuniklo, že jejich sovětské protějšky čas od času beze stopy zmizí. A i bez ohledu na tyto demoralizující souvislosti by Francouzi museli přesvědčit Polsko nebo Rumunsko k umožnění přechodu sovětských sil. Sovětský svaz neměl s Československem společnou hranici, a jakákoli intervence Rudé armády by tedy vyžadovala přechod sovětských jednotek přes třetí zemi. Z Varšavy a Bukurešti se československá krize začínala jevit jako záminka pro sovětský zásah ve střední Evropě. Sovětské invaze na vlastním území se Poláci a Rumuni báli více než německého vpádu do Československa.

* * *

Londýn a Paříž vybízely Prahu ke kompromisu, Sověti však signalizovali ochotu zasáhnout ve střední Evropě na obranu Československa. U polských hranic byly rozmístěny čtyři sovětské armádní skupiny. Tři dny po Hitlerově projevu sovětský režim zrychlil etnické čistky v západním pohraničí. Počínaje 15. zářím 1938 prováděl sovětský aparát v rámci takzvané polské operace hromadné a okamžité popravy bez jakýchkoli posuzovacích procedur. Na místní úrovni se zakládaly „trojky“ tvořené tajemníkem místní stranické organizace, prokurátorem a důstojníkem NKVD. 287 Trojky měly pravomoc odsuzovat k smrti a rozsudek i neprodleně vykonat. V ústně předávaných instrukcích se jasně uvádělo: „Poláci mají být naprosto vyhubeni.“

* * *

Na tento den Hitler stanovil termín útoku na Československo. 291 Německá armáda stála na československých hranicích, Rudá armáda stála na polských hranicích a týl byl přičiněním NKVD – hromadným zabíjením a deportacemi – očištěn od záškodnických živlů. Vstup Němců do Československa by poskytl záminku pro invazi Sovětů do Polska. Možná by Rudá armáda následně vstoupila i do Československa a střetla se s německou armádou. Pravděpodobnější ale je, že by s Německem usilovala o příměří, jež by SSSR dovolilo zabrat si polské území bez konfliktu s Německem.

* * *

Československé vojenské a policejní jednotky se v říjnu stáhly a rozpoutaly se politické násilnosti, především mezi Němci navzájem, když nacističtí sympatizanti začali pobíjet sociální demokraty jakožto členy strany, která už v nacistickém Německu stála pět let mimo zákon.

=======

Přibližně třicet tisíc sudetských Židů se – stejně jako pár měsíců před nimi Židé rakouští – ocitlo bez ochrany státu. 292 Asi sedmnáct tisíc jich bylo deportováno nebo prchli a všichni přišli o majetek.

=======

Židé drželi asi třetinu československého bankovního a průmyslového kapitálu; ten z valné většiny přešel koncem roku 1938 a počátkem roku 1939 velmi lacino na Němce.

* * *

Sympatie Varšavy pro Prahu byly nulové, jelikož československá armáda v roce 1919 – v době, kdy byli polští vojáci zaměstnáni válkou se Sověty – obsadila průmyslově významné území na Těšínsku.

* * *

Stalinovi přinesla dohoda s Hitlerem ohromnou úlevu. Spolu s mnoha svými soudruhy četl Hitlerovy texty a bral je vážně. Chápal, že Hitler usiluje o úrodnou půdu Ukrajiny, a otevřeně to svým spolupracovníkům několikrát řekl. Když se nyní s Hitlerem dohodl na rozdělení východní Evropy, doufal, že tím ozbrojený konflikt stočí do západní Evropy a s Němci si budou muset poradit Velká Británie a Francie. Z ideologické perspektivy Sovětů to znamenalo, že se vnitřní rozpory kapitalismu – jen s drobnou pobídkou sovětské diplomacie – vybijí na válečném poli. Ze Stalinovy taktické perspektivy bylo nejlepším způsobem vedení války nechat ostatní vykrvácet a pak uchvátit kořist.

* * *
Avraham Stern, pobývající v Palestině, si z paktu Molotov-Ribbentrop odvodil, že Hitler je větší pragmatik, než se zdá. Pokud vůdce dokáže vyjednávat se státem, který do té doby neustále odsuzoval jakožto zástěrku židovské moci, proč by potom nejednal i přímo se Židy? Třeba nadcházející konflikt přes všechna svá negativa přece jen Židům poskytne příležitost k vykoupení. 328 Stern, čerpající z pramene sekulárního mesianismu, neměl až tak daleko k Američanům, v jejichž představě se Ježíš vrací coby vykupitel nikoli s olivovou ratolestí, ale s mečem, a své nepřátele nezahrne láskou, nýbrž je vyhladí. Uri Cvi Greenberg, jenž byl pro Sterna zdrojem básnické inspirace, popisoval příjezd mesiáše na tanku. 329 A sám Stern prorokoval, že židovská krev bude rudým kobercem mesiáše, ozdobeným bělostnými liliemi mozků vystřelených z hlav.

* * *

Na prvním místě se roztříštila autorita národního státu. Německo-sovětská smlouva o hranicích a přátelství ze září 1939 mluvila o „zhroucení polského státu“. Následné právní formulace Německa popíraly, že by polský stát vůbec kdy existoval. Židé znenadání neměli vůbec žádné občanství – stejně jako Poláci, Ukrajinci, Bělorusové a nikdo další s polskými dokumenty (vyjma německé menšiny, jež byla znenadání privilegována). Většina podrobeného obyvatelstva se okamžitě přizpůsobila německým rasovým očekáváním. Jakmile Němci napochodovali do polských měst a začali s dělením potravin, ukázali někteří Poláci prstem, kde ve frontě stojí Židé, aby tak Poláci dostali víc a Židé méně nebo nic. Rasismus se od počátku proplétal s materialismem. Po zrušení občanského principu a nastolení principu rasy nikdo nestál o to, aby se s ním zacházelo hůř než se Židy.

* * *

Zhroucení Polska, způsobené vpádem německých a sovětských armád, vyvolalo opravdový chaos, který bylo možné prokazatelně ovládnout. Ve východním Polsku sovětští vojáci mnohokrát utloukli muže k smrti kvůli zlatým zubům a znásilňovali ženy s vědomím, že to velení přehlédne jako „dětskou hru“. Sovětskou invazi doprovázely na místní úrovni vzpoury vyvolané polskými komunisty, kteří mnohdy oloupili a pozabíjeli předchozí polské funkcionáře, i polskými nacionalisty, kteří často uvěřili sovětské propagandě slibující národní svobodu ve východní polovině země a národní osvobození Rudou armádou. Přinesla s sebou útoky na polské funkcionáře a statkáře, onu vlnu vyrovnávání účtů, s níž je nutno vždy počítat, když se náhle a prudce mění režim. 377

* * *

Mezi zatčenými a odsouzenými do gulagu byl také mladý spisovatel Gustaw Herling-Grudziński z Kielců. Sovětské úřady ho obvinily, že ilegálně odešel z Polska do Litvy s cílem bojovat proti SSSR. Herling-Grudziński vyšetřovatele zdvořile požádal, aby text obvinění upravil: z Polska odešel s cílem bojovat proti Němcům. Vyšetřovatel opáčil, že to vyjde nastejno. Herling-Grudziński později vydal vrcholně působivý popis života v sovětském koncentračním táboře, kde jedinou náhradou nedostupné svobody je obtížně vybojovávaná samota a kde se osobní charakter utvořený za naprosto odlišných podmínek snadno rozpadne na prvočinitele. „Ukázalo se totiž,“ – v gulagu – „že dolní hranice instinktivní odolnosti lidského těla, vedle níž jsme až dosud počítali se silou charakteru nebo uvědomělým působením duševních hodnot, vůbec neexistuje. Jinými slovy, že prostě neexistuje nic, co by člověk neudělal z hladu nebo bolesti.“ Herling-Grudziński dospěl k přesvědčení, že „člověk je lidský pouze v lidských podmínkách“.

* * *

Byly tu též návaznosti v personálu: Vasilij Blochin, který v kožené čapce, zástěře a s rukavicemi přes lokty popravoval polské důstojníky, každou noc dvě stě padesát, už předtím postřílel tisíce sovětských občanů za Velkého teroru. 392 V sovětském systému byly popravy prováděny jen nízkým počtem důstojníků, kteří dodržovali jasné, písemně vydané rozkazy, postoupené striktně určenou hierarchií. 393 Sovětský systém v sobě zahrnoval právně vymezené formy výjimečného stavu, jichž se využilo jako podkladu pro zvláštní opatření, nutná pro hromadný teror, a poté je bylo možné ukončit. V postupně se vyvíjejícím německém systému se inovace přicházející odspodu setkávaly s vyjádřením různých přání shora, rozkazy byly často nejasné a důstojníci se snažili přenést zodpovědnost za střelbu na mužstvo, nebo dokonce na neněmecké obyvatelstvo, které se náhodou nacházelo v blízkosti popravy. Sovětský systém proto byl ve svých vražedných kampaních mnohem přesnější a výkonnější. Německý systém však byl efektivnější v tom, že vytvářel ohromné množství katů.

* * *

Sověti brali možnost polského odporu mnohem vážněji než Němci: představoval pro ně totiž ukázku ohromující moci mezinárodního kapitalismu, nikoli poslední vzdechy zmírající rasy. NKVD uplatňovala mnohem rafinovanější metody než německé gestapo: buňky odporu zpravidla jistou dobu pozorovala, zatýkala nebo získávala pod kontrolu jejich členy po jednom a snažila se buď rozbít celou organizaci najednou, nebo – což byl ideální výsledek – ji získat pro sovětské cíle, aniž by členové pochopili, co se přesně děje. 398 Jelikož jakékoli kladení odporu bylo pro Sověty z definice součástí mezinárodního spiknutí, doufali pokaždé, že od polského podzemí vysledují nitky k polské zahraniční vládě a k jejím britským a francouzským spojencům.

* * *

Po povinném, ponižujícím a zmanipulovaném hlasování vyhlásily národní zastupitelské sbory, jež se sešly v prvních dnech listopadu 1939, přání, aby jejich země byly začleněny do Sovětského svazu. Tím se otevřela cesta k udělení sovětského občanství všem obyvatelům východního Polska. Takovéto symbolické vyjádření rovnoprávnosti by bylo v nacistickém impériu nemyslitelné. Samozřejmě se tím též prorazila cesta pro příchod tisíců sovětských funkcionářů z východu, hlavně Rusů a Ukrajinců, kteří se chopili reálné moci. Místní obyvatelé – zpravidla komunisté a příslušníci ukrajinské, běloruské a židovské menšiny – hráli užitečnou roli domnělých sebeosvoboditelů.

* * *

Stalin sice čekal, že ho Hitler zradí, nicméně v letech 1939, 1940, a dokonce i 1941 měl za to, že si spojence dokáže udržet vnějšími projevy loajality a pravidelnými dodávkami zboží. Sovětský svaz tak Německu zajišťoval nejenom klid na východě, ale také hmotné zdroje využívané roku 1940 k vedení válek v západní Evropě: ropu, minerály, obilí. Britské letectvo navrhlo bombardovat sovětská letiště, aby se tak zvolnil Hitlerův postup západní Evropou.

* * *

Stoupenci Lechi vnímali Brity v Palestině v zásadě stejně, jako pohlíželi ukrajinští nacionalisté na Sověty, a vyvodili odtud shodné praktické závěry. V lednu 1941 Stern navrhl „spolupráci nového Německa s obrozeným rasově-nacionálním Hebrejskem“, zahrnující „vybudování historického židovského státu na nacionálních a totalitárních základech, stojícího ve smluvním vztahu s Německou říší v zájmu ochrany a posílení budoucích německých mocenských pozic na Blízkém východě“.

* * *

Před sovětskou a následně německou okupací neměli litevští a lotyšští Židé žádný zvláštní důvod očekávat osud, který je následně stihl. 434 Meziválečná Litva byla pravicovou, avšak nikoli antisemitskou diktaturou. Antanas Smetona jakožto hlava státu varoval doma i v zahraničí před rasovou i náboženskou diskriminací a zvláště aktivně vystupoval proti „zoologickému nacionalismu a rasismu“ v Hitlerově verzi. Jeho rivalové z řad extrémní pravice ho označovali za „židovského krále“, a tyto kritiky zpravidla nechával uvěznit. V meziválečné Litvě nezemřel ani jeden Žid při pogromu. Jen jednou došlo k významnějším protižidovským násilnostem, a jejich pachatelé byli zatčeni, stíháni a odsouzeni.

* * *

Načasováním sovětské anexe Lotyšska a Litvy došlo k tragické shodě okolností. Než Sověti stihli připravit vlakové soupravy k transportům litevských a lotyšských občanů do gulagu, Němci už měli připravené vlaky pro invazi do Sovětského svazu. Deportace z Litvy začaly 14. června 1941 brzy ráno. Do dobytčích vagonů bylo naloženo asi sedmnáct tisíc lidí; domů se jich později vrátila jen asi třetina. 447 Německá invaze nadešla o týden později. Jelikož Sověti přesně v době německého útoku připravovali hromadné represe, byla vězení plně obsazená. Rozzuřený Stalin do poslední možné chvíle setrvával v přesvědčení, že všechny zprávy o německém útoku jsou pouhá propaganda. Nikdo proto nemohl podnikat žádné evakuační ani obranné kroky, a vězni navíc samozřejmě stáli na posledním místě a byli považováni za nebezpečné. V Litvě i na zbytku fronty jich většinu postřílely stráže. Když proto Němci dorazili do Litvy a Lotyšska, mohli použít mrtvoly vězňů jako hmatatelný důkaz sovětského teroru. Sovětský plán ničení států se časově i prostorově překryl s německým plánem ničení států.

* * *

Arthur Seyß-Inquart, který řídil eliminaci samostatného Rakouska a poté vedl správu okupovaného Nizozemska, byl doktorem práv a aktivním právníkem.

* * *

Mezi oběma zmíněnými funkcemi působil jako pobočník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska. V západní Evropě, prohlásil Seyß-Inquart, plníme jistou funkci, zatímco ve východní Evropě „uskutečňujeme nacionálněsocialistické poslání“.

* * *

Frank nikdy nepouštěl ze zřetele, že rasový triumf rovná se rasový komfort a Lebensraum souvisí s pohodlím jeho vlastního obývacího pokoje. Odpovídalo jeho charakteru, když si za rezidenci zvolil královský hrad, a navíc ještě objížděl další hrady a zámky, aby si tu nakradl stříbrné příbory pro vlastní tabuli. 454 Posílal svou ženu na nákupy do krakovského ghetta, kde bylo zboží vždycky laciné. 455 Když odjížděl z Polska, nezapomněl si s sebou vzít uloupená Rembrandtova plátna.

* * *

Mýtus absolutní zodpovědnosti úzce vymezené skupiny vznikl až při poválečných procesech ve Spolkové republice Německo; byla to metoda, jak ochránit většinu německých vrahů a zbavit cejchu viny německou společnost jako celek. Skutečností je, že na východní frontě sloužilo daleko více německých policistů než příslušníků operačních skupin a povraždili více Židů.

* * *

I ti nejotrlejší nacisté však po příjezdu do východní Evropy pochopili, že skutečná situace je složitější. Po příchodu německých jednotek sice opravdu docházelo k vyrovnávání účtů, to však nebylo motivováno rasově, ale politicky, a jeho obětí bylo – vedle mnoha Nežidů – jen relativně málo Židů. Velitelé operačních skupin měli pokyn vyvolat zdání spontánního vývoje, z čehož lze usuzovat, že de facto takový spontánní podnět scházel. V praxi Němci po několika týdnech dospěli k závěru, že stimulací pogromů mezi etniky předtím podřízenými Sovětskému svazu se ke konečnému řešení nedospěje. V podvakrát okupované Litvě, kde holokaust začal, zahynulo méně než jedno procento zavražděných Židů při pogromech – a na všech těchto pogromech se podíleli Němci.

* * *

Nacistickou argumentaci po válce přejala sovětská propaganda. 465 Propagandisté SSSR se mimo jiné museli vyrovnat jednak s nepříjemným faktem, že holokaust započal přesně na území, kam Sovětský svaz v letech 1939–1940 přinesl nový, revoluční řád, jednak se skutečností, že všude, kde došlo k překryvu sovětské a německé moci – tedy na území předválečného Sovětského svazu včetně Ruska i v teritoriích, která Sovětský svaz anektoval v letech 1939 až 1940 –, kolaborovali s Němci na likvidaci Židů ve vysokém počtu sovětští občané nejrůznějších národností včetně mnoha komunistů.

* * *

Vražedná politika, jež se takto utvořila, tedy byla společným výplodem Němců i místních obyvatel společně likvidujících sovětskou moc, avšak s odlišnou představou o tom, v čem tato moc tkvěla, a s odlišnými zájmy. Jistě: koordinovat aktéry s odlišnými osobními zkušenostmi, hledisky a cíli je samotnou podstatou politiky. Zde ale hovoříme o zvláštní době a zvláštním místě, kde jeden krutý režim vystřídal druhý, Sověti nastolili stav všeobecné kolaborace, nacisté měli obecné pokyny k rasovému vraždění a scházel jakýkoli ústřední zdroj politické autority. Politika většího zla byla plodem společné aktivity v období chaosu.

* * *

Když byly ve věznici NKVD nalezeny mrtvoly vězňů, německá propaganda označovala za katy vždy Židy. 472 Když Němci 30. června převezli část z tisícovek mrtvol zajatců, jež NKVD postřílela ve Lvově, 473 ukrajinští nacionalisté jim pomohli vylíčit tyto vraždy jako židovský zločin na ukrajinském národu. Důstojníci NKVD, kteří popravy skutečně vykonali, přitom už byli pryč, ale lvovští Židé zůstávali. Zde i jinde byly nalezené mrtvoly veřejně vystaveny a hrůzné činy byly přičítány Židům. Momentální šok pomohl proměnit politický zločin ve zločin etnický, jenž s sebou nesl etnickou zodpovědnost, 474 a zabití domnělých viníků pak vlastně nebylo pomstou, ale hlavně transformací minulosti.

* * *

Dne 25. července 1941, více než čtyři týdny po postřílení vězňů příslušníky NKVD, byli ve Lvově pozabíjeni místní Židé při pogromu, který s pomocí místních nacionalistů zorganizovali Němci. Rozhodně se nejednalo o spontánní reakci. Aktivní spoluúčast na pogromech poskytovala v létě 1941 užitečné politické krytí oněm četným Ukrajincům, kteří předtím byli členy komunistické strany nebo kolaborovali se Sověty. Mýtus židobolševismu, šířený místními bojůvkami, skýtal kolaborantům se Sověty, což byli hlavně Ukrajinci, dokonalou únikovou cestu. Nacionalisté rozhlašovali, že pokud Ukrajinci chtějí smýt cejch kolaborace se Sověty, stačí zabít jediného Žida.

* * *

Veškerý smysl protižidovského násilí spočíval z litevské perspektivy v prokázání loajality předtím, než Němci dokážou zjistit, kdo byli skuteční spolupracovníci Sovětů.

* * *

Jestliže se Sovětský svaz nepodařilo srazit na kolena rychlým útokem proti Židům, pak se Německo bude muset hájit pomocí systematické kampaně proti Židům na území pod německou kontrolou. Pokud měli armádní velitelé ohledně činnosti operačních skupin jakékoli pochybnosti, nyní je pustili z hlavy. Himmler začal nařizovat vraždění židovských žen a dětí. To přinášelo jisté praktické obtíže, dokonce i u důstojníků SS. Velitel operační skupiny A Stahlecker, přímý Filbertův nadřízený, chápal, že vraždění civilistů je „emocionálně náročné“. Mužstvu, které střílelo židovské děti, byl přiřčen zvláštní příděl alkoholu, ale ani to nestačilo. Velitelé museli mužstvu vysvětlit, proč mají porušovat zcela základní tabu.

* * *

Ať už Němci pronikli v Sovětském svazu kamkoli, výsledek byl v zásadě vždy stejný: hromadné vyvraždění zbývajících Židů, naplánované Němci, ale provedené se zásadní pomocí jednotlivců nejrůznějších národností SSSR.

* * *

Když se později sovětská moc znovu vrátila, lidé opět změnili stranu. Typicky sovětským oblastem, jako byla například Doněcká uhelná pánev (Donbas), od té doby vládl sovětský mýtus antifašismu, podle něhož všichni sovětští občané za Němců rovnou měrou trpěli a všichni stejně udatně bojovali proti nacistické vládě. To je stejná pravda – tedy stejná nepravda – jako mýtus antikomunismu, jenž tu vládl v době války. Mýtus židobolševismu umožnil sovětským občanům oddělit se v roce 1941 od svých židovských bližních, mýtus Velké vlastenecké války jim zase umožňil odstřihnout se od spoluviny na povraždění židovských sousedů.

* * *

Střílením židovských dětí v Mohylevu – jak své manželce vysvětloval jeden (rakouský) Němec – se zabraňuje čemusi daleko horšímu: „Při prvním pokusu se mi při střelbě trochu třásla ruka, ale člověk si zvykne. Při desátém pokusu jsem už mířil klidně a s jistotou střílel na množství žen, dětí i nemluvňat.

* * *

Připomínal jsem si v duchu, že mám doma dvě děti, ke kterým by se tyhle hordy chovaly stejně, ne-li desetkrát hůř. Námi poskytnutá smrt byla krásně rychlá v porovnání s pekelnými mukami tisíců a tisíců ve vězeních GPU. Nemluvňata létala v obloucích vzduchem a my je stříleli na kusy v letu, dřív než jejich těla dopadla do jámy a do vody.“

* * *

Komunisté a členové mládežnické organizace Komsomol se v Bělorusku přidali k místní policii a zúčastnili se hromadného střílení Židů i dalších německých akcí.

* * *

Speciálně uzpůsobené dodávky hnaly výfukové plyny do vlastního nákladového prostoru. 573 Židy – zvláště židovské děti – nacpané do těchto dodávek bylo možno zabít, aniž by byl vrah s nimi přímo konfrontován. 574 Děti těmto vozidlům říkaly „černé vrány“; 575 stejné přízvisko používali jejich rodiče pro vozy NKVD, které o tři roky dřív odvážely jejich rodiče v nejhorším období Stalinovy hrůzovlády.

* * *

Z podobných důvodů byla Osvětim výhodným symbolem i pro poválečný Sovětský svaz a pro dnešní postkomunistické Rusko. 629 Když holokaust omezíme na Osvětim, pak lze snadno zapomenout na to, že hromadné vyvražďování započalo na místech, jež krátce předtím dobyl Sovětský svaz. Na západě Sovětského svazu o vyvražďování Židů každý věděl a důvody tu jsou podobné jako u Německa: metoda masového zabíjení, jíž bylo na Východě použito, vyžadovala desetitisíce přímých účastníků a věděly o ní statisíce lidí. Němci odešli, ale hromadné hroby zůstaly. Pokud ale holokaust ztotožníme výhradně s Osvětimí, lze i tuto zkušenost vymazat z dějin.

* * *

Význam politického faktoru lze naznačit srovnáním. Na počátku druhé světové války měly Estonsko a Dánsko mnoho společného: jednalo se o malé severoevropské státy s dlouhým baltským pobřežím, hostící velmi malou židovskou komunitu. Za války se obě země ocitly pod německou okupací, obě byly podrobeny konečnému řešení a obě byly německými okupanty prohlášeny za očištěné od Židů (Judenfrei). Přesto se historie holokaustu v obou zemích diametrálně liší. V Estonsku přišlo 99 procent Židů, kteří se tu nacházeli v době německé invaze, o život. V Dánsku asi 99 procent Židů majících dánské občanství přežilo. Dánští Židé měli skončit v Osvětimi; naproti tomu estonští Židé zahynuli ještě předtím, než v Osvětimi vzniklo likvidační centrum.

* * *

Dvacátého září byl do čela Bezpečnostní policie a SD v Kodani jmenován Rudolf Mildner. Přesunul se sem přímo z Katovic v okupovaném Polsku, kde byl šéfem gestapa se zodpovědností za Osvětim. Jinak řečeno, rozhodně nešlo o muže nezkušeného ve vyvražďování Židů. Přesto na základě situace v Kodani dospěl k závěru, že konečné řešení – alespoň toho druhu, jak se stalo obvyklým v zóně bezstátí – je v Dánsku neproveditelné. V Kodani narazil na instituce, jež byly dále na východ zrušeny: na suverénní stát, politické strany s vyhraněnými názory a lidovou podporou a na policii, od níž se nedala očekávat spolupráce.

* * *

Občanství moderního státu zahrnuje přístup k byrokratickému správnímu aparátu. Často se tvrdí, že právě správní aparát pozabíjel Židy, ale blíže k pravdě má výrok, že Židy pozabíjelo odstranění správního aparátu. Dokud přetrvávala státní suverenita, přetrvávaly i hranice a možnosti zajišťované byrokracií. Ve většině úřadů plyne čas pomalu, než se záležitost uváží, snad i s pomocí proseb nebo úplatků. Když chtěli příslušníci suverénních států mimo území Německa projevit šlechetnost, dával jim správní aparát příležitost zahalit svou argumentaci ve prospěch jednotlivých Židů do pragmatického či vlasteneckého jazyka, kterému státní zaměstnanci dokázali porozumět a který mohli podpořit. Správní aparáty mimo území Německa též vykazovaly typické byrokratické tendence: přesouvaly zodpovědnost, čekaly na jasné příkazy shora, bazírovaly na jednoznačném vyjadřování a náležité dokumentaci. Mnohé z toho, co byrokracii činí v každodenním životě nepříjemným břemenem, znamenalo pro Židy možnost přežití.

* * *

Stejně jako 97 procent Židů, jež povraždili nacisté, žilo mimo území předválečného Německa, žilo také 94 procent Židů, jež povraždilo Rumunsko, na územích, o která Rumunsko přišlo po útoku SSSR nebo která samo vydobylo na SSSR.

* * *

Hitler rozuměl podrobnostem války, rozuměl jim lépe než kterákoli jiná hlava státu a lépe než většina jeho generálů. Shromážděná data si ale propojoval zcela svérázným způsobem. Měl za to, že německé porážky odhalují skrytou ruku židovského celosvětového nepřítele, kterého je v zájmu válečného vítězství a záchrany vlastního druhu nutno zničit. Vyhlazení Židů představovalo vítězství druhu bez ohledu na možnou porážku Němců. Jak Hitler prohlásil na samém konci, 29. dubna 1945, 690 Židé jsou „světotraviči všech národů“. 691 Svým odkazem si byl jist: „Vyřízl jsem židovský nádor. Potomstvo nám bude navěky vděčné.“

* * *

Hitler nebyl německým nacionalistou, jenž by nezdolně věřil v německé vítězství a usiloval o rozšíření německého státu. Byl rasovým anarchistou a věřil v nutnost obnovy skutečně přirozeného stavu. Neúspěšné východní tažení přineslo užitečné nové poznatky o přirozenosti: vyšlo tak najevo, že Němci vlastně nejsou panská rasa. Hitler tuto možnost akceptoval už při invazi do SSSR: „Pokud německý lid nemá dost sil a oddanosti, aby za svou existenci prolil krev, pak nechť je zničen jiným, silnějším. Nebudu pro německý lid ronit slzy.“ 693 V průběhu války se Hitlerův postoj k Sovětskému svazu a Rusům změnil: Stalin už nebyl nástrojem v židovských rukou, ale nepřítelem Židů, SSSR už nebyl židovská entita a sovětská populace, jak se ukázalo, nebyla tvořena podlidmi. Nakonec Hitler dospěl k verdiktu: „Budoucnost zcela náleží silnějšímu lidu z Východu.“

* * *

Význam režimních změn chápal ve východní Evropě každý a s postupem času pochopili význam dokumentů i západní Spojenci. Právě na udělení dokumentů, a tedy uznání státní příslušnosti, závisel pokus Spojených států o záchranu Židů. V roce 1944 Washington pod záštitou Komise pro válečné uprchlíky apeloval na evropské neutrální státy s požadavkem, aby využily své diplomaty k záchraně Židů. Na plán pozitivně zareagovalo Švédsko a dalo k dispozici Raoula Wallenberga, diplomata mimo profesionální sbor. Ten se měl v roce 1944 odebrat do Maďarska s úkolem poskytnout maďarským Židům ochranu švédského státu. Wallenberg měl sice krytí vlastní i americké vlády, ale současně věděl, že jedná proti zájmům Německa a může vyprovokovat maďarské fašisty. Přesto udělil asi patnáct tisíc „ochranných pasů“ a zachránil nejspíš více Židů než kdokoli jiný.

* * *

Takovým člověkem byl Che Feng Šan (Ho Feng Shan), v březnu 1938, kdy Německo pohltilo Rakousko, čínský konzul ve Vídni. 734 Che cítil s Rakouskem a Rakušany sounáležitost a sympatizoval též s odporem kancléře Schuschnigga vůči nacistům, které Che považoval za „ďábly“. 735 Velikost národa chápal Che svérázně: měl za to, že „jí lze dosáhnout jedině vstřícností a snášenlivostí“. 736 Na Reibpartien a vídeňské pogromy reagoval vydáváním čínských víz Židům. Vydal jich nejméně tisíc, zčásti i Židům již odeslaným do táborů; odtud je osobně vyzvedl.

* * *

V létě 1940 začali z varšavských ulic mizet dospělí Poláci, často politicky aktivní jedinci, a končili v Osvětimi. Polský odbojář se dobrovolně přihlásil, že o tomto tajuplném místě zjistí pravdu. Během německé razie ve varšavské čtvrti považované za sídlo společenských a intelektuálních elit se Witold Pilecki nechal chytit a zatknout. Byl to původním povoláním statkář, místní aktivita, důstojník v záloze s bojovou zkušeností z polsko-sovětské války a dřívější člen Polské vojenské organizace. Ačkoli měl rodinu a děti, nechal se dobrovolně poslat do Osvětimi. Byl zařazen do druhého varšavského transportu, čítajícího 1705 mužů; v táboře tito lidé obdrželi čísla v rozmezí 3821–4959 a 4961–5526. 765 Vstup do tábora sám popsal jako chvíli, kdy „skoncoval se vším, co kdy bylo na zemi, a začal cosi mimo tento svět“. 766 V Osvětimi zůstal skoro tři roky, snažil se v táboře zorganizovat odboj a pašoval zprávy ven. Podařilo se mu utéct v roce 1943 a dva roky nato podal o životě v Osvětimi dlouhou a podrobnou zprávu, kde popsal trestání a zabíjení Poláků v letech 1940–1941, věznění a pokusné plynování sovětských zajatců v letech 1941–1942 a nakonec proměnu lágru ve významné centrum likvidace Židů.

* * *

Sovětší partyzáni představovali hlavní nepravidelnou bojovou moc, jež Němcům čelila ve východní Evropě. Od civilistů se neodlišovali, naopak se mezi nimi volně pohybovali a vědomě na jednotlivé vesnice přivolávali německou pomstu, s níž počítali jako s náborovou metodou. V týlu za frontou německého postupu, zvláště na severozápadní Ukrajině a v Bělorusku, museli sovětští partyzáni soutěžit s Němci o loajalitu vesnic, což v praxi znamenalo střet o jídlo. Pokud vesničané dali potraviny sovětským partyzánům, Němci ve vsi všechny povraždili včetně případných skrývajících se Židů, často hromadnou likvidací ve stodole. Pokud vesničané dali potraviny Němcům, krutě je za to potrestali sovětští partyzáni. Povaha partyzánské války byla pro Židy, kteří se snažili najít skrýš, fatální.

* * *

Přestože se polská armáda na rozdíl od Rudé armády nikdy neúčastnila žádných bojů v roli německého spojence, dokázali Sověti bez obtíží považovat Poláky za fašisty. Ve stalinistické hantýrce slovo „fašista“ neoznačovalo nacistu nebo pomahače nacistů, ale kohokoli, kdo podle mínění stalinistického režimu nejednal v zájmu Sovětského svazu. Rudá armáda si zpravidla počínala tak, že nejprve Poláky nechala bojovat s Němci, pak je odzbrojila a dala jim vybrat, zda se chtějí podrobit sovětskému velení, nebo jít do gulagu. Někdy byli polští vojáci a zvláště polští důstojníci jednoduše zavražděni. Když Rudá armáda dorazila v květnu 1945 do Berlína a porazila Němce, vrátila se do lesů severovýchodního Polska a uskutečnila tu samostatnou operaci proti pozůstatkům Zemské armády. Po pročištění Augustovského pralesa v červnu 1945 bylo popraveno asi 592 polských vojáků. 816 Na konci války bylo odesláno do gulagu asi čtyřicet tisíc Poláků, z toho sedmnáct tisíc jako trest za službu v Zemské armádě 817 – což bylo v celé Evropě největší hnutí odporu, které s nacisty bojovalo od začátku až do konce války.

* * *

Polští vojáci, kteří strávili celou válku bojem proti Němcům, teď byli označeni za fašisty, a někdy dokonce popraveni současně s německými zajatci. 819 Naopak Poláci, kteří za války mučili a vraždili Židy, vstoupili do polské komunistické strany, obnovené se sovětskou podporou, a stali se pilíři nového komunistického režimu, zaštiťovaného SSSR.

* * *
Povstání ve varšavském ghettu v roce 1943 bylo zpětně vyhlášeno za komunistické (tedy za nežidovské), a tedy přijatelné; naproti tomu varšavské povstání v roce 1944 bylo onálepkováno jako fašistické a odsouzeno k zapomnění. Zemská armáda byla postavena po bok nacistů, přestože členové a členky polského hnutí odporu procházeli mučením ve věznicích gestapa v téže době, kdy Sovětský svaz byl spojencem nacistického Německa.

* * *

Witold Pilecki, který se nechal dobrovolně převézt do Osvětimi a následně bojoval ve varšavském povstání, byl polským komunistickým režimem zastřelen za špionáž. Władysław Bartoszewski, nacisty odsouzený do Osvětimi a jakožto člen Żegoty kompetentní zachránce Židů, byl za službu v Zemské armádě komunisty odsouzen do vězení. Jan Karski, který dobrovolně vešel do varšavského ghetta a pokusil se západní reprezentaci vysvětlit povahu konečného řešení, po válce emigroval, a polské komunistické úřady na něj proto nemohly; sovětská propaganda ho ale očerňovala jakožto antisemitu. Polský diplomat Witold Hulanicki, který v Palestině podporoval židovské revolucionáře, byl – nejspíše na sovětský pokyn 823 – zastřelen. Švédského aktivistického diplomata Raoula Wallenberga, nejefektivnějšího zachránce Židů ve východní Evropě, zatkla sovětská kontrarozvědka a držela ho v neblaze proslulých věznicích Lubjanka a Lefortovo. Zemřel v sovětském zajetí a přesné okolnosti smrti nejsou známy dodnes.

* * *

Všechny uvedené situace jsou krajní, nepředstavují však nejvyšší formu sebeobětování. Existovala zachránění, jež se skutečně neopírala o žádnou instituci ani o soukromou motivaci: o statek, domov, rodinu ani milostný vztah. Co se stane, když zmizí státy, diplomaté, armády a církve, ale i lidská potřeba vztahu, a kdy Žid hledající útočistě nemůže nabídnout nic užitečného? Co se stane v situaci, v níž takřka nelze rozeznat žádnou lidskou motivaci, žádné pojítko mezi osobním aktem záchrany a světem, v němž k němu dochází, žádnou představu o tom, jak by Žid mohl přispět k budoucnosti ostatních? Kdo za těchto okolností poskytne záchranu? Skoro nikdo.

* * *

„Existuje mnoho lidí, kteří pomohli Židům a nemluví o tom.“ 880 I to je pravda. K záchraně Židů se mnohdy hlásí lidé, kterým takové zásluhy nepřísluší, a skuteční zachránci naopak mlčí. Pokud zachránci vůbec promluví, je u nich patrný sklon k jisté skromnosti a ostýchavosti, jež hraničí s obecnou snahou vůbec neodpovídat na otázky po motivaci. Když zachránci vůbec něco řeknou, skoro vždy to je nezajímavý projev banálního dobra, zarážejícím způsobem překonávající hranice pohlaví, sociálních tříd, jazyka, národa i generací.

* * *

Když Hitlera jednoduše označíme za antisemitu či za rasistu, který nenáviděl Slovany, podceňujeme tím potenciál nacistických myšlenek. Jeho názory na Židy a Slovany nebyly pouhými předsudky, které se náhodou vystupňovaly do extrému. Byly to důsledky určitého uceleného pohledu na svět, jenž měl potenciál skutečně svět změnit. Spojením politiky s přírodní vědou získal Hitler možnost vydávat politické problémy za vědecké a vědecké problémy za politické. Tak ze sebe učinil středobod kruhu a všechna faktická data interpretoval podle vzorce dokonalého světa rasového krveprolití, jehož dokonalost kazí pouze humanizující vliv Židů.

* * *

Neviditelná výhoda, která Evropanům umožnila dobýt Severní i Jižní Ameriku, nespočívala v jejich vrozené rasové nadřazenosti, ale v mikrobech, které mimoděk přenášeli uvnitř těla. Rychlé dobytí Nového světa, které Hitler tak obdivoval, bylo možné díky tomu, že bakterie pomáhaly dobyvatelům. Při představě, že Slované povedou boj „jako indiáni“ v defenzivě, Hitler opomněl vzít v úvahu předem prohranou bitvu indiánů s nakažlivými chorobami. 904 Při střetu na vlastním kontinentu Němci neměli onu imunologickou výhodu, které se Evropané těšili v Severní Americe. 905 Němci se ve východní Evropě báli nemocí tolik, že i když Židy označovali za „bakterie tyfu“, nechávali přežít židovské lékaře kvůli léčbě Němců nakažených tyfem. Úspěšný kolonialista si musel nemoc přinášet ve vlastním krevním oběhu, a ne se bát nákazy z krve ostatních.

* * *

Ve vlně nového ruského kolonialismu, která se vzedmula v roce 2013, 936 ruští předáci a propagandisté začali předstírat, že sousední Ukrajinci vůbec neexistují, nebo je líčit jako lidi druhé kategorie. Ukrajina byla prohlášena za umělou entitu bez historie, kultury i jazyka, opřená o globální aglomeraci Židů, homosexuálů, Evropanů a Američanů; všechny tyto charakteristiky nutně připomenou Hitlerovy výroky o Ukrajincích a Rusech. Prvním ziskem ruské války proti Ukrajině, jež měla být touto rétorikou zaštítěna, byla černomořská těžební pole zemního plynu poblíž Krymu, který Rusko obsadilo a anektovalo v roce 2014. Úrodná černozem pevninské Ukrajiny činí z této země důležitého vývozce potravin, zatímco Rusko v podobné pozici není.

* * *

Prezident Vladimir Putin zformuloval zahraničněpolitickou doktrínu etnické války. Argumentace vedoucí od jazykové identity k invazi – ať už ji prosazuje Hitler v Československu nebo Putin na Ukrajině – boří logiku suverenity a samostatných práv a připravuje půdu pro ničení států. Mění uznávaná politická společenství v terče svévolné agrese a jednotlivce vymezuje etnicky tak, že jejich domnělé zájmy jsou pak určovány zvenčí. Stejně tak se Putin postavil do čela evropských populistických, fašistických a neonacistických sil. Moskva podporuje politiky, kteří z problémů planety obviňují Židy, a užívá techniku ničení států, současně ale našla i nového globálního obětního beránka: homosexuály. Nová ruská idea „homosexuální lobby“, jež nese zodpovědnost za světový úpadek, je sice stejně nesmyslná jako stará nacistická idea „židovské lobby“, nicméně je na světě a má reálný vliv. 938
 
Premek "Až vám zmodrají hlavy od kyslíku,   žádnou cigaretu vám nedám."
Ph.Mr. Josef Čižmář: Lidové lékařství v Československu II.
Zuřivým bláznům dávají Němci v západních Čechách užívati psí mozek nebo krev oslí, puštěnou ze žíly mezi ušima. Místy roztrhnou mladého holuba nad hlavou zuřivce tak, aby jemu krev na hlavu kapala. - Někteří radí píti mléko oslice nebo víno, do něhož dali tajně prášek z placenty oslice, která dostala první oslátko. - Někteří dávají užívati čerstvé lejno mladé vlaštovky.

Na vysoké stáří ukazuje recept v knížce Fojtíka (Zlonice) z 18. století: "Vezmi bílé mouky a kohouta rozličných barev, zařež jej, ať ta krev teče do té mouky, přilej k tomu tolik vody růžové, kolik je krve a přiloš "flastr" na čelo i na židoviny. A to mu udělej po třikrát, zdráv bude!" - Nehledě k tomu, že strakatý kohout značí pomatenou mysl, jest předpis zajímavý též tím, že se lék klade na čelo, o kterém se učenci ve 4. století mylně domnívali, že rozum má sídlo v krajině čelní (Matiegka 159).

(s. 156)
 
Micana Hoďte si mašli! 
!
bergamott Kam?  Asi sem.
Ještě že už tramvaje nejezdí přes Staromák.