Diagnóza: autoritářská osobnost
Autor: Josef Smolík » Kategorie: 01/2005, Archiv » 01. 05. 2005
Z pohledu hlubinné psychologie se komplex[9] hostility jeví jako pokus o kompenzaci vlastních pocitů méněcennosti (identifikace s rasistickými názory, tj. s „lepší“ rasou než „horší“) a jako projekce[10] pocitů nepřátelství („našimi nepřáteli jsou především židé“), resp. jako generalizace pocitů ohrožení. Osoby s autoritárními postoji vykazují vysoké hodnoty na škále fašistických postojů, jsou plny nenávisti a podezírání, agresivity a cynismu, vykazují intoleranci a dogmatismus, jakož i rasové předsudky a nekritický obdiv k idealizovaným autoritám. Mají tendenci integrovat se se „silnými“ a „lepšími“ proti „slabým“ a „méněcenným“, proto se stávají členy fašistických či fašistoidních, nacionalistických, resp. šovinistických organizací (Nakonečný 1995, srov. Atkinson a kol. 2003).
...Autoritářskému charakteru podle Hackera (dle Hole 1998) schází vhled, reflexe, spekulace a fantazie, přeje si „mocné vůdce“, je poslušný a respektuje autority. Jako charakteristické prvky této osobnostní struktury jmenuje mj. konvenčnost, autoritativní poníženost, touhu po moci, robustnost, destruktivitu a projektivitu.
Fromm považoval autoritářství za jeden z mechanismů úniku jedince před svobodou a definoval tento fenomén jako „tendenci vzdát se nezávislosti svého vlastního individuálního Já, sloučit je s někým nebo s něčím mimo sebe sama, a tak získat sílu, která jeho vlastnímu Já chybí“. (Fromm 1993:79).
Fromm (1993) dále vymezil autoritářský charakter jako typ osobnosti, pro kterou je vždy důležitý její postoj[15] k autoritě. Autoritářský jedinec miluje autoritu a má sklon se jí podřídit. Současně však chce být autoritou sám a podřídit si druhé.
...Dalším rysem je potřeba kontroly nad předměty, myšlenkami či pocity, která je rigidní a nepřipouští změny, protože jenom tak se lze zajistit před cizím a nečekaným.
Již zmíněný Rokeach ukázal, že autoritářská osobnost může být jak pravicová, tak i levicová, spíše ale bude podle něj pravicová.[35] Tyto výsledky přiměly řadu badatelů, aby se levicovým autoritářstvím zabývali podrobněji (Balík, Kubát 2004). Pro měření levicového autoritářství sestavil škálu B. Altemeyer. škálu. Podle něj pravicově orientovaní lidé v politicky konsolidovaných zemích podporují politický establishment, zatímco levicově zaměření lidé jsou vůči němu v opozici. V souladu s touto tezí definoval levicové autoritářství následovně:
1. Vysoký stupeň podřízenosti autoritám, které usilují o svržení ukotvených autorit příslušných dané společnosti.
2. Zobecněná agresivita ve vztahu k ukotveným autoritám nebo osobám je podporujícím.
3. Vysoký stupeň oddanosti normám akceptovaným revolučními autoritami.
Mimo jiných výše uvedených charakteristik je možné u některých (pravicových i levicových) autoritářských osobností vysledovat i apriorní netolerantnost k (téměř) jakékoliv jinakosti a obdiv k uniformitě a konformitě, nekompromisnost v prosazování „správných“ názorů, projevy agrese vůči politickým oponentům, snahu po legitimizaci a legalizaci antisociálních činů (často ve jménu vyšších ideálů), celkový radikalismus ad. U některých autoritářských osobností má smysl hovořit i o abnormálním konzervatismu, ctižádosti (podporované rodinnou výchovou), bezmezné loajalitě a servilitě, paranoidních myšlenkách, neschopnosti soucitu, ale i strhujícím slovním projevu, užívání hesel, polopravd, lží a fám, zákulisním „politikařením“ atd.
Autoritářská osobnost je typ osoby, jež má vzhledem ke svým osobnostním rysům sklon k předsudkům vůči menšinovým „cizím“ skupinám, jako jsou etnické či rasové menšiny. Je zcela zaujatá mocí – submisivní vůči autoritě, ale nepřátelská a opovržlivá vůči lidem s nižším postavením. Špatně snáší nejistotu a ve svých přesvědčeních a hodnotách – které jsou velmi konvenční – je nepružná. V důsledku toho má sklon striktně kategorizovat lidi do skupin „my“ a „oni“ a svou vlastní skupinu chápe jako nadřazenou skupinám ostatním (Hill 2004). Idea „nepřítele“ patří v extrémistických ideologiích k jedné z nejdůležitějších a všudypřítomných myšlenek (srov. myšlenky německého politického filozova C. Schmitta).[38] Idea společného nepřítele má pro každé hnutí a každou skupinu vždy velice silnou integrující funkci. Členové skupiny spolu lépe spolupracují, musí-li společně čelit společné hrozbě zvenčí.[39] Nepřítel musí být vždy lehce identifikovatelný, aby bylo možné proti němu podniknout co nejpřímější akci. U mnoha extrémistických hnutí nemá nepřítel ani žádné skutečné rysy a někdy není ani zastoupen konkrétními lidmi. Proto je nutná konspirační teorie, často vyjádřená podobně tajemně a mysticky jako ostatní mýtické ideje hnutí. Nepřítelem se stávají členové imaginárního, pokud možno světového spiknutí proti hnutí, kteří se pokoušejí hnutí zlikvidovat, nebo v lepším případě alespoň zdiskreditovat a pošpinit (Hučín 2000).
Autoritář také často pěstuje u sebe i u jiných autocenzuru, jež chrání skupinu před rozpornými informacemi, které by mohly otřást uspokojením z efektivnosti a morálnosti jejich rozhodnutí. Posiluje nezpochybnitelnost víry ve skupinovou morálku, která členům skupiny umožňuje „opomenout“ skutečně etické důsledky jejich rozhodnutí.
Přítomnost vůdce má pro skupinu výrazně integrativní funkci, a to nejen jako zosobnění ideálu. Jako charismatická osoba slouží jednotlivým členům skupiny jako velice vhodný objekt identifikace. Čím větší frustraci jedinec prožívá, tím je tato identifikace silnější...
Čím více nějaká ideologie předstírá, že může s jistotou zodpovědět všechny otázky, tím je atraktivnější; v tom zřejmě dle Fromma (1997a) tkví důvod, proč iracionální nebo dokonce zcela zřejmě šílené myšlenkové systémy jsou pro lidi tak přitažlivé. Pro totalitní ideologie je charakteristické i využívání či přímo utváření mýtů, opěvování „zlatého věku“ a snaha o návrat do „zlaté éry“.
http://www.rexter.cz/diagnoza-autoritarska-osobnost/2005/05/01/
