Existuje, ale v oficiálních textech je nepoužívám.
Slovo druhak tedy vážně neexistuje?
(Kde druhému jednaku může asistovat fámulus ovšem.)
Ale jinak si dovolím připomenout existenci české dvojice "jednak-jednak".
Ano, zhlédnout jsem se už naučil asi před osmi lety (a to přitom mám dojem, že na gymnáziu nám tohle nedávali/neopravovali) a výjimku ještě dříve.
Píšu na jedné/druhé straně. Někdo tomu akuzativu musí házet klacky pod parní válec...
Také na to pořád narážím, a nevím. Ve výsledku používám obojí.
Dotaz
Na jednu stranu - na druhou stranu, nebo na jedné straně - na druhé straně? (ve významu "einerseits" / "andererseits")
Ale ti jsou blbí, protože jak i Mvek píše, u předpon se souvislost s významem zachovává. Spousta lidí taky píše "vyjímka" a jiné záležitosti.
Spusta lidí (i mladých) píše "shlédnout film" a přitom na něj kouká normálně vodorovně :)
Takže třeba sejít "se svahu" by bylo vhodné do přímé řeči textu, který se odehrává v minulosti, nebo starší osoby apod., že?
Záleží na tom, zda jsi konservativec.
Předložky s, se
Příručka ÚJČ mi zrovna nechodí, ale někde jinde jsem našel, že zatímco předpony s-, z- mají souvislost s významem (sebrat, jako z povrchu), tak předložky s a z už ne. I když před patnácti lety nám na gymnáziu profesor podsouval, že bychom nejlépe měli psát i "se stolu", když je to z povrchu (tedy též "s povrchu").
Ještě definuj, který život je běžný, ať to máme pěkně pohromadě.
Což jen dále dokazuje, jak moc jsou intektuálové v běžném životě nepoužitelní.
Tož to není v rozporu — smyslové poznání je pasivnější než rozumové, alespoň v běžném chápání.
No nevím. Brala bych spíš, že zjevnost vychází z předmětu samotného, zatímco ve zřejmosti je zdůrazněna role pozorovatele.
Ono vlastně je to pěkně ilustrováno i tím silentovým příkladem: záškodníci se ve vesnici skrývali nikoli zjevně — neviděli je tam —, nýbrž zřejmě, to jest z nějaké úvahy, že jinde být nemohou. Ovšem byla to „jistota“ pouze pravděpodobnostní, jistota jistá jen tak, jak dobré byly vstupní informace.
Oba: No tak jistě, chronologicky (ve vývoji člověka jako jednotlivce i jako druhu) se řeč, resp. pojmy, berou od smyslových věcí, stejným směrem jako poznání, jež také začíná nejdříve u smyslového a teprve pak postupuje k rozumovému. Proto naprosto běžně užíváme „vidět“ pro rozumění a spoustu dalších. Ale tady řeč nebyla (aspoň jak jsem to pochopil) o vývoji, nýbrž o současném významu. A tam platí řečené, tedy že zjevné je, co se jeví smyslům, zatímco zřejmé, co je vidět rozumem.